Jak to mají židé s Mesiášem

Už v článcích věnovaných vztahu judaismu, křesťanství a islámu jsem se zmiňověla, že židé odmítli uznat Ježíše jako Mesiáše. Takže jak to vlastně s tím Mesiášem máme?
První věc, kterou je třeba zmínit je ta, že v Tóře o nějakém Mesiáši není ani čárka. V pozdějších spisech se začíná slovo Mesiáš používat, ale ve svém původním významu-tedy pomazaný. Někdo, pomazaný na krále, kdo vyžene cizáky a znovu sjednotí Izrael a Judeu. Někdy v té době se došlo k tomu, že takový Mesiáš musí pocházet z rodu krále Davida. Hlavně prorok Izajáš dodal spoustu dalších detailů (ale to, že by se měl Mesiáš narodit z panny, to vzniklo chybou v překladu). Kolem přelomu letopočtu to v Judeji vřelo a těch, kdo na Mesiáše netrpělivě čekali, bylo hodně a tak není divu, že nemálo z nich vkládalo naděje do Ježíše. Jenže Ježíš zemřel a nic se nezměnilo (do jaké míry Ježíš vyhovoval prorockým požadavkům lze dlouze diskutovat), křesťané se s tímto problémem vypořádali po svém, ostatní čekali dál. Do toho došlo k první židovské válce a zničení jeruzalémského Chrámu. V takových chvílích lidé obvykle nějakého spasitele vyhlíží velmi intenzivně. V roce 132 vypuklo povstání (druhá židovská válka) vedené Šimonem bar Kochbou (bar Kochba znamená syn hvězdy), i on byl považován za Mesiáše (dokonce i významným učencem rabi Akivou). Povstání bylo v roce 135 potlačeno, mnoho povstalců zmasakrováno nebo prodáno do otroctví (prý v té době došlo k nebývalému poklesu cen otroků), Jeruzalém byl srovnán se zemí (zůstala jen Zeď nářků) a na jeho místě bylo postaveno římské město Aelia Capitolina a židům tam byl zakázán vstup. Talmud pak bar Kochbu přezdívá bar Koziba (syn lži).

Na dlouhou dobu byl od Mesiášů pokoj. Rabíni různé spekulace o tom, kdy přijde a jaké to bude až přijde, potlačovali na minimum. Ale s šířením kabaly (židovské mystiky), řáděním Bohdana Chelnického a strašlivým masakrům židů v Polsku a na Ukrajině (1648-1656)  vzešla z utrpení další intenzivní touha po Mesiáši. Tentokrát se jím prohlásil (už ve 22 letech!) Šabataj Cvi. Tenhle "mesiáš" napáchal hodně škod. Evidentně charismatický chlapík (dokázal strhnout davy) trpící nejspíš maniodepresivní psychózou měl dokonce vlastního proroka, Nathana z Gazy. Po prvním ohlášeném datu vykoupení (v roce 1666) se dostal do velkých problémů s tureckými úřady (vydal se dobýt Konstantinopol) a byl zatčen. Aby se z problému vysekal, konvertoval k islámu. I s tím se jeho prorok dokázal vypořádat ("musí sestoupit na samé dno, aby mohlo dojít k vykoupení") a ohlásil ještě dvě data konečného vykoupení. Nestalo se nic, samozřejmě. Někteří Šabtajovi následovníci taktéž konvertovali k islámu, někde přežívaly šabatajské sekty a zbytek židovstva se snažil tvářit, že se nikdy nic takého nestalo a že by se k něčemu takovému nikdy strhnout nedali. Zanedlouho měla takhle aféra s falešným Mesiášem dohru v podobě Jakoba Franka, který se prohlásil za reinkarnaci Šabataje Cviho. Tentokrát to skončilo tak, že se Frank nechal po oplétačkách s úřady pokřtít.

Když se objevil reformní judaismus, tak samozřejmě vyvstala i otázka, co si má takový reformní žid pod pojmem Mesiáš představit. Reformní židovství hned zpočátku osekalo z modliteb zmínky o návratu na Sion, znovuvybudování Jeruzaléma a tedy i Mesiáši, protože to má být on, kdo přivede zpět všechny židy do země zaslíbené a znovu vybuduje jeruzalémský Chrám. Místo personifikovaného Mesiáše se v reformním židovství často používá termín "mesiášská doba" tedy doba, kdy dojde k naplnění vize proroka Izajáše "Tehdy ze svých mečů ukují pluhy a ze svých kopí srpy. Národ proti národu nepozvedne meč, už nikdy se nebudou chystat do boje" (překlad Bible pro 21. století) bez toho, že by musel na oslu přijet pomazaný král z rodu Davidova do Jeruzaléma (dneska už se stejnak neví, kdo má v rodokmenu krále Davida a kdo ne...).

S mesiášskými vizemi jsou problémy i dneska. Jednak existuje malá část lubavičských chasidů, kteří věří, že poslední lubavičský rebe byl Mesiáš. Zbytek lubavičských chasidů na Mesiáše netrpělivě čeká a věří, že aby přišel, je potřeba přivést všechny židy k ortodoxnímu židovství (v lubavičské verzi, ideálně).
Druhá skupina těch, kdo na Mesiáše netrpělivě čekají, jsou v Izraeli ultrapravicoví náboženští sionisté, kteří pro změnu věří, že aby Mesiáš přišel, je třeba obsadit zemi Izraelskou v hranicích, o kterých hovoří Tóra. Že se tyto hranice neslučují s těm dnešními, je asi nabíledni. Tahle skupina je dost nebezpečná a začíná izraelské vládě přerůstat přes hlavu. Mimochodem je to ta samá sorta, co spáchala atentát na Jicchaka Rabina. Aby mohlo dojít k mírovému procesu s Palestinci, je třeba nejen zpacifikovat palestinské teroristy, ale i ty židovské. To, že těch palestinských je víc, vládu neomlouvá, všem je třeba měřit stejným metrem.

Co dělají židé o Vánocích?

Už jsme probrali, co je to Chanuka a jak se slaví a teď ta zásadní otázka-co dělají židé o Vánocích, pokud se nesejdou s Chanukou? Odpověď je jednoduchá-jak kdo. Pro někoho jsou Vánoce prostě pár dnů volna, což vždycky potěší, a nacpaných obchodů, které nepotěší, ale dá se to přežít. Máme svých svátků dost, tak proč krást ještě svátky cizí. Je to oslava někoho jiného, my na ni můžeme přijít a užít si to, ale není to naše oslava. Někdo neodolá tlaku většinové společnosti a vyrábí kočkopsa, jako když před pár lety proběhla informace, že u Fischerů (rodina prezidenstkého kandidáta) se sejde celá rodina a dárky nosí mojžíšek. Nebo Geršom Sholem zmiňuje ve svojí autobiografii, jak se slavily Vánoce v jeho asimilované německé židovské rodině, kdy mu rodiče pod stromek nadělili portrét Theodora Herzla-zakladatele moderního sionismu (poté se už Geršom odmítl rodinných vánočních oslav účastnit). V Americe chodí židé tradičně na čínu a do kina (a někteří o tom zpívají na Youtube). V Evropě se často odjíždí na hory. Moc hezký článek o prosincovém dilematu a dětech napsala jiná česká židovská blogerka.
My s Elim jsme pozvaní 24.12. na večeři k jeho rodičům-bez dárků a bez masa-že se nebudou dávat dárky se dohodla celá rodina a Eliho sestry nejí maso a tím odpadá jakýkoliv stravovací problém i pro nás. Kdybychom pozvaní nebyli, tak bychom si doma buď pustili film a nebo šli do kina (pokud by hrálo) a udělali si hezký večer spolu doma. No a protože 25.12. je pátek, tak jsme na oplátku pozvali celou Eliho rodinu na šabatovou večeři. Opět bez masa, jen tentokrát budu vařit já (udělám chaly, gefilte fiš, bramborový salát a kugl, dezert a sýry přinese Eliho maminka). Ale aspoň na to budu mít dost času, protože je to svátek a nemusím do práce. A protože manželka Eliho strýce je muslimka, tak požehnání nad vínem nebudeme dělat nad vínem, ale nad košer hroznovým džusem (což je z hlediska halachy zcela v pořádku), k jídlu pro zájemce ale víno i pivo samozřejmě bude. Prostě to bude poněkud multikulturní šabatová večeře a zatěžkávací zkouška, protože 8 nás tady u stolu ještě nebylo (původně nás mělo být 10, ale partneři Eliho sester nakonec nedorazí, což je jedině dobře-štíhlí francouzští mladí muži mají obvykle apetit vyhladovělého tygra a já doma nemám škopek, abych v něm mohla míchat salát).


Takže, kdo bude slavit, tomu přeju Veselé Vánoce! A my ostatní se budeme těšit na naše další svátky... :-)

V časopise Maskil nám s Elim vyšel článek o Štrasburku a Alsasku obecně (strana 8)! :-)

Letošní Chanuka v praxi

Tak už to letos máme za sebou, zatímco do Vánoc zbývá ještě 10 dní. Poslední svíčku/olejničku na chanukiji jsme zapálili včera večer, snědli poslední latkes. Dalším svátkem je v druhé půlce ledna Tu-bi švat, alias 15. švat, který je novým rokem stromů a jeho oslava zahrnuje konzumaci nejrůznějšího ovoce a plodů a v Izraeli se sází stromky (u nás obvykle nasazují lyže).

Jak jsem psala minule, provedli jsme letos upgrade chanukije ze svíček na olejničky. No, na začátku to vypadalo na hodně blbý nápad, olejničky špatně hořely a knoty se potápěly a zhasínaly. Na poslední dva dny jsem musela jít koupit nové knoty a ukázalo se, že problém je v nich. Takže tady na fotce už olejničky hoří jedna radost (ale o to hůř se zapalovaly).

Latkes, neboli bramboráky, jsem smažila první a poslední den svátku-první večer ty klasické české s česnekem a majoránkou a poslední večer s cibulí a strouhaným sýrem. No, podle toho, jak v Elim mizely, nebudou bramboráky jídlem pouze Chanukovým...Na hraní drejdlu letos opět nedošlo, možná příští rok, ani jeden nejsme vyhoženě "hrací typ" a nepodařilo se nám pozvat kamarády na večerní párty, těch 8 dní je asi málo... :-)

Na příští rok si do plánu tedy můžeme napsat jak párty, hraní drejdlu, tak i smažení koblih a pečení pár druhů cukroví.

Dostali jsme také novou mezuzu, takže jsme ji ještě před začátkem Chanuky připevnili. Tyhle dveře sice nejsou tak šikovné jako ty předchozí, ale mezuza celkem ladí :-)

No a protože taky o víkendu bylo druhé kolo voleb, tak tady je jedna fotka dokumentující, co si Eliho rodina myslí o Front National (lepenovcích). Naštěstí v druhém kole lepenovci nezabodovali. Francouzi jsou sice nasraní, ale ne zase tolik, aby kvůli tomu zvolili tyhle týpky.

Jak uvařit šoulet v pomalém hrnci

Dnešní blog bude ryze praktický, protože nestíhám...mám v plánu se v dohledné době zase věnovat trochu složitějším tématům, ale to vyžaduje nějakou přípravu a studium a momentálně na to nemám dost času.
Jak už jsem se zmiňovala dřív, o šabatu je zakázáno vařit, takže chceme-li mít v sobotu k obědu něco teplého do žaludku, musíme to uvařit už v pátek před začátkem šabatu a pak udržovat teplé až do sobotního oběda. Jedna věc je technika-jak udržet jídlo teplé x hodin. Druhá věc je, aby jídlo po x hodinách ohřívání bylo ještě jedlé. No a jedním z takových jídel je šoulet, nazývaný též šolent, čulent...základem je francouzské "chaud lent" tedy dlouho horký.
Správná židovská žena tedy musí umět vařit šoulet, bez toho by to nešlo. Na druhou stranu si pamatuju, že verze hrách+kroupy+spouta česneku, kterou za časů mého dětství občas vařila maminka, sice nebyla úplně špatná, ale kdovíjak nadšená jsem z toho taky nebyla. Ale našla jsem jinou verzi na český šoulet (židé v každé zemi mají na šoulet trochu jiný recept a navíc každá rodina má svoji verzi-asi jako v Čechách s bramborovým salátem) a to v téhle kuchařce (mám ji v knižní podobě, autoři vydali další knihu, která se jmenuje Moderní židovská kuchařka) a pak jsem si ho přizpůsobila pro použití v pomalém hrnci (který následně umožňuje udržet jídlo teplé) a také našim chutím.
Takže recept, který se mi osvědčil a který Elimu nejvíc chutná (cca 3 porce):
Do pomalého hrnce nakrájím nadrobno jednu střední cibuli, 2-3 stroužky česneku a zhruba centimetr zázvoru. Přihodím dva kávové hrnky fazolí (na barvě nesejde, obvykle používám bílé, ale je to fakt jedno) a jeden a půl hrnku krup (v závislosti na počtu strávníků lze počet porcí výrazně navýšit právě přidáním fazolí a krup, ale pak je taky potřeba přidat cibuli a česnek!). Pro nás dva obvykle koupím dvě uzená kuřecí prsa a jeden kousek konfitovaného husího stehna (je to ta dolní část, takže z toho není zas až tolik masa, ale je tam husí sádlo! a ta chuť!), je-li sádla málo, přidám olej, osolím, opepřím, přidám trochu sladké papriky a kmínu, zaliju vodou (dvojnásobný objem vody na objem fazolí a 2,5 násobek objemu krup-tedy, mám-li v hrnci 2 hrnky fazolí a hrnek krup, přidám 6,5 hrnku vody), promíchám a zapnu na pomalé vaření a nechám to být alespoň 6 hodin (maximálně 9), pak podle potřeby přepnu na ohřev. Kdo nemá pomalý hrnec, ale má dobrý pekáč/římský hrnec/hrnec na baeckeoffe, asi by to mohl nasimulovat v troubě, ale není to příliš energeticky úsporné řešení...

Co se masa týče, lze samozřejmě dělat šoulet i s hovězím, určitě by šel čistě kuřecí. Osvědčilo se mi dát do šouletu kousek nějakého uzeného-místní košer řezník nabízí uzené hovězí, uzené kuřecí (prsa nebo stehna) a uzená husí prsa (například včera jsem na večeři s Eliho rodiči udělala kombinaci dvě kuřecí prsa (čerstvá), uzené husí prso a konfitovaná husí noha). Taky je třeba přidat dostatek tuku, obvykle používám kombinaci-sádlo z husí nohy+olej, ale pokud použiju uzené husí prso, pak žádný olej není třeba. Naopak k hovězímu je potřeba olej určitě. Nebo lze samozřejmě koupit husí sádlo, ale tady ho prodávají v tak velkých pixlách, že bychom ho nestihli spotřebovat-přes týden totiž obvykle vařím bez masa.
Rozhodně mám radši variantu s fazolemi, než s hrachem, přijde mi, že fazole do sebe lépe natáhnou chuť masa. Kroupy lze prý také nahradit rýží-no, zkusila jsem to jednou a nenadchlo mě to.
Tak doufám, že jsem Vám trochu udělala chutě, kdo u nás bude o šabatu, má celkem slušnou šanci mojí variantu šouletu ochutnat. :-)

Chanuka, chanuka přichází k nám, zpívejme přátelé...

Chanuka není židovská odpověď na křesťanské Vánoce. Ačkoliv oba svátky připadají na prosinec a spotřebuje se při nich hodně svíček, jejich ideový základ je velmi odlišný.

Chanuka (alias svátek světel) začíná 25.kislevu (letos 6.prosince večer) a trvá 8 dní, je to jeden ze dvou nebiblických svátků (není o něm zmínka v Tóře, protože události, které připomíná, jsou pozdějšího data) a oslavuje vitězství Judy Makabejského a jeho věrných nad Antiochem IV. Epifanem, řeckých vládcem Judeje. Antiochos se snažil Judeu helenizovat, zakázal praktikování judaismu a v Chrámu postavil sochu Dia a chtěl tam obětovat vepře (od té doby je prase symbolem nečistých zvířat, i když podle Tóry není rozdíl v nekošernosti prasete, krevety nebo třeba lva). To mnoho zbožných židů zvedlo ze židle a zahájili povstání, které nakonec skončilo úspěchem a znovuzasvěcením Chrámu. Celá tahle historie má ale drobný háček-během povstání totiž makabejci nebojovali jen s řeckými okupanty, ale i se svými souvěrci, ať už totálně helenizovanými a nebo takovými, kteří s určitou mírou helenizace problém neměli, ale nepřestali být židy. Šlo tedy kromě povstání i o drsnou občanskou válku s nepřehlédnutelnými prvky náboženského fanatismu. Dalším problémem bylo, že i po znovuzasvěcení Chrámu povstání pokračovalo, až Šimon Makabejský obnovil nezávislost a založil Hasmoneovskou dynastii vládců Judeje. Jenže byl zárověň z rodiny kohenů a tedy veleknězem v Chrámu a takové sloučení náboženské a státní moci Tóra zapovídá. Navíc se noví vládci velmi rychle sami helenizovali a opustili ideály povstání (jaké překvapení, že...). Něco takového se ovšem rabínům příčilo slavit a mimochodem, knihy Makabejských nejsou z téhož důvodu ani součástí hebrejské Bible (ale jsou součástí křesťanské Bible). A tak se v Talmudu objevuje zázrak s olejem, tedy že při znovuzasvěcení Chrámu bylo potřeba rozsvítit chrámovou menoru (sedmiramenný svícen), ale podařilo se najít jen jeden džbánek s olejem s pečetí velekněze (tedy s potvrzením, že olej je košer pro použití v Chrámu) a ten by stačil jen na jeden den svícení. Jenže výroba košer oleje trvala osm dní. A zázrakem tenhle olej z jediného džbánku vydržel hořet celých osm dní. A jako připomínku rozsvěcíme o svátku Chanuka chanukový svícen (každý den o jednu svíčku víc) a dáváme ho do okna, nebo na jiné viditelné místo, abychom tak připomínali a propagovali zázrak s olejem. O reálnosti zázraku si můžeme myslet cokoliv, ale stejně jako starověkým rabínům, i mně přijde o dost lepší slavit zázrak, který se nejspíš nestal, než občanskou válku, která se bohužel stala. Ano, během této občanské války došlo ke znovuzískání a znovuzasvěcení Chrámu, ale účel nesvětí prostředky.

Po staletí byla Chanuka jen malým a nepříliš významným svátkem, všech 8 dní je jen chol ha-moed (polosvátek), takže děti sice mívají prázdniny, ale dospělí normálně pracují. Na popularizaci Chanuky má zásluhu ortodoxní chasidská sekta (skupina) Chabad Lubavič, která věří, že pokud se všichni židé vrátí k judaismu (ortodoxnímu), tak přijde Mesiáš a v rámci svých aktivit s tímto cílem, začali i mohutně propagovat oslavu Chanuky a od roku 1974 začali i stavět chanukové svícny (chanukíje, někdy nesprávně menora) na veřejných místech a slavnostně je každý večer zapalovat. V Čechách staví chanukíju na Palachovo náměstí (před Rudolfinum).

Jak se tedy Chanuka slaví? Jak už je zmíněno výše, po osm dní zapalujeme světla na chanukíji. Chanukíja je devítiramenný svícen, osm ramen je na svíčky/olejničky na osm dní svátku (každý den zapalujeme o jednu více) a devátá je šamaš (sluha), který slouží dvojímu účelu, jednak je zakázáno používat světlo chanukíje ke svícení (abychom viděli na práci, čtení nebo tak, ženy obvykle po dobu, kdy hoří svíčky v chanukíji nedělají žádné domácí práce) a tím, že je součástí svícnu i šamaš, pak v případě, že bychom si chanukíjou přeci jen na něco posvítili, můžeme říct, že jsme si posvítitli šamašem a nikoliv ostatními svíčkami (čistě legalistická záležitost). Navíc, pokud používáme svíčky, slouží šamaš i k zapalování chanukových světel. V případě olejniček to nebývá úplně praktické. Já jsem od loňska provedla upgrade ze svíček na oleničky, tak uvidíme, jak se osvědčí.

Během Chanuky se tradičně také připravují jídla smažená na oleji: sufganijot (koblihy) a latkes (bramboráky, tady je písnička i s receptem :-D). Děti dostávají buď dárky a nebo peníze (dříve se dávaly hlavně peníze, dneska je větší příklon k dárkům) a hrají drejdl.
Vzhledem k tomu, že se týden před začátkem Chanuky stěhujeme, pevně doufám, že nebudeme mít Chanukíji postavenou na papírových krabicích a že se nám podaří pro kamarády udělat latkes-párty, která bude nejspíš zároveň i kolaudačkou.

Poznámky na závěr:  
Chabad Lubavič je poměrně zajímavý fenomén. Ze všech chasidských sekt jsou jednoznačně nejmodernější (mají výborné webové stránky v několika světových jazycích, nemají žádný problém s moderními technologiemi) a jsou velmi otevření vůči světu. Ve své misijní činnosti (provádějí misiji (kiruv) výhradně mezi židy, donedávna konverze nežidů odmítali zcela, nyní je prý v omezené míře provádí, ale v žádném případě konvertity nevyhledávají) jsou úspěšní a najdeme je po celém světě. Pokud byste natrefili na synagogu na Aljašce, tak na 99% bude lubavičská. Jejich rabíni, kteří jsou vysláni do světa, mají v začátcích podporu centrály v Brooklynu, ale velmi rychle musí zvládnout vybudovat komunitu, která se dokáže financovat svépomocí. Zakládají židovské školy, zajišťují košer jídlo, staví mikve (ta, do které jsem se ponořila v Bratislavě byla vybudovaná jejich zásluhou, ale je dost překvapující, že jsou schopní překousnout, že se používá i k liberálním konverzím) a vzdělávají dospělé, učí je slavit židovské svátky, pomohou s vykošerováním kuchyně... Samozřejmě všechno má i své stinné stránky-jednak samozřejmě prosazují svoji verzi ortodoxního judaismu-Eliho kamarád, který je sám ortodoxní, ale není chasid,, řekl, že v žádném případě svoje syny do lubavičské školky nedá, právě z důvodu, že si od nich nechce nechat kecat do svého přístupu. Eli sám do Chabadu nějakou dobu chodil (právě na vzdělávání dospělých), ale pak usoudil, že jejich verze judaismu není nic pro něj. Další znepokojivou věcí je i jejich posedlost příchodem Mesiáše. Prostě všechno má svoje klady a zápory a člověk nesmí zapomenout používat vlastní hlavu.

Je velkou ironií, že Makabejští bojovali proti Řekům a řecké kultuře a velmi jim ležely v žaludku řecké sportovní hry a sportoviště (kde muži sportovali nazí, jen tak mimochodem) a dneska se Makabi jmenuje většina židovských sportovních klubů...

Jak jsem poprvé četla z Tóry

Včera na šabat Vajece (každý šabat má jméno podle toho, který úsek Tóry se aktuálně čte) jsem poprvé četla ze svitku Tóry. Takže jak to probíhalo (malá teoretická příprava, co čekat v Liberci)...

Asi čtrnáct dní předem jsem obeslala známé tady v UJLS, abychom dali dohromady minjan. Bez minjanu se totiž z Tóry (ze svitku) nečte. Nemálo těch, na které jsem spoléhala, se omluvila, že nebudou ve Štrasburku a tak jsem do poslední chvíle nevěděla, zda se vůbec sejdeme.Eli objednal v košer pekařství nějaké občerstvení a dvě chaly, já jsem koupila víno a vyrobila bramborový salát a v pátek večer jsme všechno donesli do synagogy, abychom tohle už v sobotu ráno nemuseli řešit.

V sobotu ráno jsme přišli do synagogy trochu s předstihem, abychom prostřeli stoly a v 10 hodin jsme začali. Ranní šabatová (i všednodenní) bohoslužba začíná nejdřív takovou duchovní a duševní rozcvičkou (birkat ha-šachar a psukej de-zimra), která má i druhotnou funkci jako čas, kdy čekáme na minjan. Na tuhle část bohoslužby totiž potřeba není a tak ti, kteří ráno měli problém vylézt z postele, mají nějakou časovou rezervu. Minjan se sešel asi 15 minut po začátku a mohlo se pokračovat podle plánu-Šema Jisrael s příslušnými požehnáními, Amida a Kadiš. A teď už se mohlo přistoupit k hlavnímu bodu programu-samotnému čtení. Svitek Tóry je nejdřív obřadně vyjmutý z Aronu a procesím kolem celé synagogy (aby měli účastníci možnost Tóru políbit-ne, že by se na ni vrhali a začali ji ocicmávat, ale buď se jejího pláště dotknou prsty, hřbetem modlitební knihy, nebo cicit a ty pak políbí. Je to samozřejmě nepovinné). Já jsem dostala tu poctu, že jsem Tóru v procesí nesla-Tóra váží několik kilogramů a jak jsem už psala jinde, nesmí spadnout na zem. Nespadla!

Poté Tóře svlékneme kabátek a všechny ozdoby a odmotáme pruh látky, kterým je omotaná, aby se nerozvinula. Rabín najde místo, odkud se bude číst a může se začít. O šabatu je čtení rozdělené na 7 částí (alijot) a protože jsem měla připravené čtení prvních dvou alijot, tak jsem byla vyvolaná jako první. Vyvolaný řekne příslušná požehnání před čtením a jde se na to. První aliju jsem zvládla celkem dobře, protože jsem ji přeci jen měla v paměti víc zarytou a tak jsem dokázala víceméně sledovat text ve svitku (jak jsem psala jinde-text ve svitku je bez jakýchkoliv znamének-samohlásek a kantilace, takže buď si ji ten, kdo čte, zapamatuje a nebo dokáže synchronizovaně koukat do svitku a vedle ležícího Chumaše-ideální by bylo mít oči jako chameleon). Po čtení se opět řekne požehnání a pak jsem dostala od rabína požehnání já (taková požehnání se dávají při mimořádných příležitostech). Následují gratulace a potřásání rukou (z tohoto momentu si moc nepamatuju, adrenalin vykonal svoje). Pak byl k Tóře vyvolán další a já četla jeho úsek. Tady už se projevila moje nedostatečná synchronizace a párkrát jsem se zasekla a ztratila, ale nakonec jsem dočetla. Zbylých 5 alijot četl rabín a já jsem mu vedle sledovala text v Chumaši (on už tu synchronizaci má zmáknutou).
Po čtení z Tóry se ještě čte příslušná pasáž z Proroků (Haftara), pak se Tóra zase uloží do Aronu,  následují krátké modlitby za uzdravení nemocných, za kongregaci, za stát Izrael a za Francii (ta pochází z dob Napoleona Bonaparta), pak Alejnu a Kadiš truchlícího pozůstalého a je konec. Tedy konec bohoslužby jako takové, nicméně po bohoslužbě následuje kiduš-požehná se víno a chleba a pak se všichni vrhnou na občerstvení. Je to příležitost si popovídat, než se zase všichni rozejdeme domů. Při běžných bohoslužbách je opravdu jen trošku vína a chleba (chaly), ale při takových příležitostech, jako byla tahle, zajistí ten, koho se událost týká, trochu lepší pohoštění. Obzvlášť veselé a velké bývají oslavy bar a bat micva.

Večer jsem od Eliho dostala dárek-knihu "Why Aren´t Jewish Women Circumcised? Gender and Covenant in Judaism" (Proč nejsou židovské ženy obřezány? Gender a smlouva v judaismu-autor řeší, proč pro ženy neexistuje žádný ekvivalent mužské obřízky a co tedy dělá žida židem, v žádném případě neříká ani nenaznačuje, že by se snad ženy obřezávat měly!). No a já si dneska koupila jinou knihu-tikun korim. To je kniha, kde je text Tóry tak, jak je v Chumaši-tedy se všemi značkami potřebnými pro správné čtení, a současně také text tak, jak potom vypadá ve svitku. Na fotce je zrovna ta část, kterou jsem včera četla.

Tak teď už nezbývá než věřit, že každé další čtení bude jen lepší. Kromě toho v Liberci jsem se dohodla s rabínem tady, že na každou bohoslužbu, kdy tady bude (t.j. jednou za 14 dní) si připravím první dvě alijot, protože se tohle chci naučit, ale bez nějakého tlaku to prostě nejde :-)

Vysvětlivky:

Šema Jisrael: Slyš Izraeli, o které jsem už psala jinde, v liturgii jsou k němu připojená ještě 3 požehnání (stvoření, vyvolení, vykoupení)-2 se říkají před Šema a jedno po něm

Amida: Modlitba osmnácti požehnání (i když jich ve skutečnosti obsahuje 19), o šabatu se říká její zkrácená verze jen se 7 požehnáními, protože jedním požehnáním vztahujícím se k šabatu nahradíme 13 všednodenních, které obsahují "pracovní záležitosti" a o šabatu se nepracuje. Amida se recituje vestoje.

Kadiš: lidé si ho spojují výhradně s modlitbou za mrtvé, ale to není jeho jediná funkce a podoba, ve skutečnosti se v něm o smrti vůbec nemluví, naopak oslavuje Boha. V liturgii také odděluje jednotlivé části bohoslužby. Říká s vestoje.

Aron, Aron ha-kodeš-schránka na Tóru

cicit-třásně na čtyřech rozích talitu

chumaš-Tóra v knižní podobě

Alejnu-když se dojde k Alejnu, je konec bohoslužby už na dohled! První odstavec hovoří specificky o židovské povinnosti chválit Boha a druhý odstavec říká, že to ale není jen náš Bůh, ale celého světa. Původní verze byla hodně kontroverzní, postupem staletí byly provedeny různé zásahy-i v ortodoxní verzi, naše reformní verze je zcela bez ostrých hran. Alejnu se recituje vestoje.

kiduš-základ slova je stejný jako u slova kadiš a znamená to posvěcení, v tomto případě požehnání nad vínem a nad chlebem. Probíhá následovně: protože normálně má cheba v požehnáních prioritu nad vínem, musí být zakrytý. Všichni dostanou trochu vína a ten kdo kiduš vede, odříká/odzpívá požehnání, ostatní odpoví "amen" a napijí se. Pak si jde ten, kdo bude dělat požehnání nad chlebem, rituálně umýt ruce (eventuálně jdou všichni, záleží na lokálních zvyklostech a míře ortodoxnosti), odkryje chaly, pronese požehnání, nakrájí/natrhá chalu na příslušný počet kusů, posolí je, sám si vezme a pak nabídne ostatním. Od umytí rukou až do snědení sousta chaly se nemluví.

Judaismus, křesťanství a islám (3.)

Tak dneska o islámu. Žádného muslima osobně neznám, takže tenhle text nemám s kým konzultovat, případné komentáře v diskuzi jsou vítány! A Jendovi opět děkuji za poznámky týkající se křesťanství.

Pokud tomu správně rozumím, tak podstatou islámu je podrobení se Boží (Alláhově) vůli a tak je islám ze tří monoteistických náboženství nejvíc fatalistický. Muslimové věří, že Korán obsahuje jediné pravé zjevení Boží vůle, s tím, že starší verze uctívání téhož Boha (tj. judaismus a křesťanství) pokroutily toto zjevení (prostě jsme si to špatně vyložili), ale náš pohled má být respektován. K tomu zjevení bych ráda podotkla, že zatímco židé trvají na tom, že zjevení bylo kolektivní-tedy že všichni ti, kdo vyšli z Egypta (a také “ti, kdo dnes zde nejsou “ Dt .29:14- ať už tím myslíme,budoucí generace vychované v tradici, a nebo v mystickém smyslu všechny židovské duše a tedy i konvertity) slyšeli slovo Boží a souhlasili se smlouvou (naase ve-nišma “učiníme a vyslechneme” Ex. 24:7), kterou pak Mojžíš následujících 40 let piloval a jak se píše na konci Deuteronomia (34:10) “A již nikdy nepovstal v Jisraeli takový prorok jako Moše...” (z čehož jasně vyplývá, proč židé pro sebe neuznali Mohameda a jeho zjevení). V křesťanství byli ti, kdo zapisovali  Nový zákon, vedeni přímo Duchem svatým (který je, podle křesťanského učení součástí trojjediného Boha) a nebo, podle protestantského vnímání, jde o historické svědectví. Islám tvrdí, že Korán je slovo Boží, které Bůh nadiktoval Mohamedovi prostřednictvím archanděla Gabriela.

Korán, stejně jako Tóra (Nový zákon se většinou odvolává na Tóru a jen se snaží vymezit, jakým způsobem k ní přistupovat) se zabývá nejen náboženskými otázkami, ale také právem a celým životem věřícího, s tím rozdílem, že Tóra linkuje život židům a po ostatních žádá dodržování jen několik základních pravidel, islám je náboženství misijní a jeho ideálem je celé lidstvo konvertované k islámu a v různých dobách a různých kulturách je tohoto ideálu dosahováno různě-někdy vítězí přesvědčování a vlastní příklad, jindy meč a semtex. Muslimové nejsou jednotní a v žádném případě nelze tvrdit, že všichni touží islamizovat zbytek světa ohněm a mečem (a dozajista většina ani nijak nehoří pro misijní činnost jako takovou). I křesťanství si tímhle obdobím prošlo a z odstupu můžeme vidět, že začasté byly motivy křižáků a conquistadorů spíš zištné. Misionáři působící později v odlehlých zemích už pak násilí nepoužívali (byť jisté formy nátlaku někdy ano-ale aspoň něco nabízeli na oplátku-vzdělání a další vymoženosti západní civilizace). Mimochodem i v židovství najdeme jednu epizodu, kdy Jan Hyrkán z rodu Hasmonejců dobyl Idumeu někdy kolem roku 125 před občanským letopočtem a násilím obrátil Idumejce na židovství (nutno podotknout, že farizejové proti tomu protestovali). Že to nebyl dobrý nápad se ukázalo celkem zakrátko po sérii bratrovražedných válek o trůn, které skončily tak, že v Judei začal vládnout v roce 40 před občanským letopočtem Idumejec Herodes, časem přezdívaný Veliký a nebo taky Ukrutný. Každopádně to bylo překročení zákazu daného Tórou, konvertovat se má jen z přesvědčení (mimochodem, velké diskuse se stále mezi rabíny vedou na téma konverze za účelem sňatku s židem a panuje shoda v tom, že sňatek nemá být JEDINÝM motivem pro konverzi).

Častou poznámkou těch, kdo četli Korán i Tóru (obvykle ovšem ve verzi Starý zákon) je, že kamenování a další barbarské tresty předepisují obě. Proč tedy židé už 2000 let nekamenují, neupalují, nestínají a neškrtí? Odsouzení nevinného k trestu smrti je totiž vražda a tak rabíni vypracovali velmi složitý system dokazování (například nutnost dvou svědků, kteří byli na místě, když se viník chystal spáchat hřích trestaný smrtí, a kteří ho varovali, že to, co se chystá spáchat je trestáno smrtí a pak ho oba viděli, když tuto činnost započal), který měl justičnímu omylu bránit a ve svém důsledku vedl k tomu, že trest smrti byl aplikován jen zřídka a po roce 70 (někdo říká už 30) občanského letopočtu se přestal provádět úplně.

Jak říká Talmud (Makot 1:10): Sanhedrin (rabínský soud složený ze 72 rabínů), který odsoudí k smrti člověka jednou za 7 let je nazýván vražedným. Rabi Eliezer ben Azarja prodloužil tuto dobu na 70 let. Rabi Akiva a rabi Tarfon říkají: “Kdybychom my byli členy Sanhedrinu, nikdo by nebyl odsouzen k smrti.” Rabi Šimon ben Gamliel říká: “Tím by rozmnožili prolévání krve v Izraeli.”

Pozice Talmudu je tedy taková, že trest smrti ano, ale zacházet s ním velmi, velmi opatrně.  Rambam trval na tom, že je lepší propustit tisíc viníků, než popravit jednoho nevinného a že cokoliv jiného, než naprostá jistota v otázce viny, vede na šikmou plochu, kdy k odsouzení bude stačit slabší a slabší důkaz a to povede k totální erozi práva a spravedlnosti.  V současném Izraeli je trest smrti povolen, ale neprovádí se, jediný, kdo byl odsouzen civilním soudem k trestu smrti a také následně popraven, byl Adolf Eichmann.

V islámu také existují právní předpisy, jak zabránit justičnímu omylu, ale zda je jimi trest smrti potlačen (protože nežijeme v ideálním světě a neexistuje naprostá jistota o vině a nevině) a nebo naopak tvrdě uplatňován, to závisí na tom, jaká interpretace Koránu  převládne a zda je náboženství přímo propojené se státní mocí, nebo ne. Existuje řada zemí s většinově muslimským obyvatelstvem, kde se trest smrti neprovádí, nebo byl úplně zrušen (namátkou Turecko, Kazachstán, Maroko, Alžírsko..většinou země sekularizované, byť s demokracií to tam moc žhavé není) a na druhou stranu země, kde se provádí přesně podle nejstriktnější interpretace islámského práva šaria, jako například v Saúdské Arábii.  Ráda bych podotkla, že ekonomický úspěch Saúdské Arábie (založený na tom, že našli na svém území ropu a my ji potřebujeme) mohou někteří muslimové vnímat tak, že Alláh tento přístup k šaríi schvaluje (Saúdové prosperují=Alláh jim žehná). Navíc Saúdská Arábie sponzoruje stavbu mešit a škol po celém světě a svůj výklad Koránu tak exportuje do celého světa. Z mého pohledu je boj proti Islámskému státu po boku Saúdské Arábie vyhánění čerta ďáblem.

Chtěla jsem na tomhle příkladu ukázat toto: že jedna věc jsou tvrdé předpisy svaté knihy a druhá věc je jejich interpretace. V židovství se velmi rychle podařilo potlačit fundamentalistické čtení Tóry a rozvinout do neuvěřitelné šíře její interpretaci, Talmud, který se zabývá hlavně zákony, zaznamenává nejen většinový názor rabínů, který se stal zákonnou normou, ale i názor menšinový, abychom i v dalších generacích viděli, jak se diskuze odvíjela a od čeho se v naší diskuzi můžeme odrazit. Navíc zbořením prvního a následně druhého Chrámu byla drsně provedena odluka náboženství od státní moci, což judaismu (a jakémukoliv náboženství obecně) jen prospělo. Islám se vyvíjel jinak a fundamentalistické čtení Koránu je stále možné, byť ne jediné a rozhodně ne žádoucí, a je na muslimech, jakou cestu zvolí. V Evropě bychom tedy v první řadě měli zastavit penězovod ze Saúdské Arábie. Těžko totiž budou muslimové rozvíjet moderní interpretaci Koránu a získávat pro ni celospolečenskou podporu, pokud fundamentalisté budou přehazovat peníze vidlema, zakládat školy, mešity a získávat a podporovat další fundamentalisty. A samozřejmě také musíme trvat na tom, že na evropském území platí evropské zákony. Pro všechny a všude.

K pátečnímu teroristickému útoku v Paříži bych dodala asi tolik: frustrovaná hovada si vždycky nějakou ideologickou záštitu najdou. Byly doby, kdy frčelo znamení kříže, nacionální nebo internacionální socialismus no a teď frčí radikální islám. Křesťanství se dokázalo takových šílenců nakonec zbavit a nezbývá než věřit, že muslimové to zvládnou také (jordánský král Abdalláh se v tomto duchu vyjádřil, že poprat se s radikalizací a fanatismem části muslimů se musí muslimové v první řadě sami). V mezičase je třeba zabránit fanatikům, aby napáchali příliš velké škody a verbovali další adepty. Mimochodem, v Evropě se o tom moc nepíše, ale v Barmě se začali objevovat buddhističtí teroristé. Úplně imunní není nikdo. Ani židé, samozřejmě. A na tom, aby se z nás nestali fanatici, je třeba pracovat neustále, vyhráno není nikdy.

Jak fungují židovské obce

Židovství nemá žádnou centrální autoritu, jako mají třeba katolíci papeže, a každá komunita je samosprávnou jednotkou. Autoritou je Tóra a Talmud a lidé, kteří je znají, jsou schopní je intepretovat a ostatní jejich interpretaci uznávají jako správnou-tedy rabíni, v ideálním případě. A protože co dva židé, to minimálně tři názory, ani v názoru na intepretace a učení takových velikánů jako byl Rambam (Moše ben Maimon), Josef Karo nebo relativně nedávno zesnulý Moše Feinstein nepanuje mezi židy, a to ani těmi ortodoxními, naprostá shoda.

Židovská obec je řízená správní radou (předsednictvem, výborem, nebo jakkoliv tomu chcete říkat), která spravuje finance obce, najímá a platí rabína, chazana (kantora), financuje provoz synagogy, hřbitova a mikve, má-li je, a zajištuje židovské vzdělávání pro děti. A samozřejmě také pravidelné bohoslužby (a k těm je potřeba, jak už jsem psala jinde-minjan, tedy aby členové obce do synagogy také chodili). Rabín je zaměstnancem obce a obec tedy vybírá takového rabína, který je názorově blízký obci. Reformní obec nenajme ultraortodoxního rabína a naopak. Pro základní fungování obce není ovšem rabín nezbytně nutný a mnoho menších obcí najímá rabína pouze na významné svátky a nebo jen na částečný úvazek (jako to máme tady ve Štrasburku). Rabín tradičně zastával funkci toho, kdo interpretoval Tóru a byl schopný odpovídat na otázky svých souvěrců (často velmi praktické otázky ohledně kašrutu, rituální čistoty a také řešil spory). Neměla-li obec učitele, zastával často také tuto funkci, vzdělával děti a i dospělé. V dnešní době, kdy praktických otázek na kašrut a podobně významně ubylo a civilní spory řeší soudy, je těžištěm práce rabína hlavně vzdělávání dětí i dospělých, případně zájemců o konverzi, a sociální práce-navštěvování nemocných a psychická podpora těm, kdo ji potřebují. V některých komunitách také vedou bohoslužby, i když tato práce tradičně patří chazanům (kantorům)-tedy někomu, kdo umí vést bohoslužbu a navíc má hezký hlas, takže je radost ho poslouchat. Pro lepší představu, co dělá reformní rabín, doporučuju rozhovor s mým kamarádem Davidem Maxou, který momentálně studuje rabínskou školu v Berlíně (Maskil 5775-11).

A něco na odlehčení:

Jedna židovská obec najímá nového rabína na základě písemného doporučení od jiné židovské obce, v němž stálo: "Rabi Finkelstein je jako král Šalamoun, jako Mojžíš, jako Bůh sám." Za týden nato volá předseda obce předsedovi té bývalé rabínovy obce: "Vy prolhanci. Vy podvodníci. Jak jste mohli dát tomuhle parchantovi takové doporučení?" "Jaképak lhaní," odpovídá druhý předseda. "Šalamoun měl taky třista žen. Mojžíš taky koktal. A Bůh se taky nikdy v chrámu neukázal."

Rabíni také zasedají v rabínských soudech (bejt din), které v dnešní době řeší  hlavně konverze a náboženské rozvody, košer certifikace a jen výjimečně i civilní spory (ovšem jen za předpokladu, že obě strany sporu akceptují autoritu bejt dinu, což se nestává). Bejt din obvykle tvoří tři rabíni, ale je možné udělat bejt din, kde bude jen jeden rabín a dva členové obce, kteří mají dobré židovské vzdělání.

První věc, kterou nově vznikající obec musí pořídit, je pozemek pro židovský hřbitov. Řádné pohřbení mrtvých je důležitá micva a místo posledního odpočinku musí být majetkem obce (stejně jako Abrahám koupil jeskyni Machpela, aby pohřbil svou ženu Sáru). Následuje mikve (jako mikve lze použít i některá jezera, moře nebo řeky, ale v zimě to není úplně nejpohodlnější), která je hlavně v ortodoxním judaismu stále velmi důležitá. Je-li v místě více židovských obcí, mohou se samozřejmě dohodnout (a obvykle se dohodnou) na společném užívání hřbitova a mikve. Teprve poté je budována synagoga, do té doby se obec schází v nějaké provizorní modlitebně, i kdyby to měl být obývací pokoj někoho z členů obce. Přesně takhle vznikaly obce v minulosti a takhle vznikají i dnes. Obce jsou samozřejmě financovány svými členy. Někde mají příspěvek od státu a někde ne. Tady v Alsasku, kde na rozdíl od zbytku Francie nebyla provedena odluka církve od státu, dostávají příspěvek od státu obce, které patří pod konzistoř (instituce vzniklá za Napoleona). Pod konzistoř patří tradicionalistické a většina ortodoxních obcí, ale nepatříme pod ni my, jako obec reformní a nepatří tam ani Chabad, jakožto obec chasidská ortodoxní. Takže od státu nemáme ani euro. A vzhledem k tomu, že většina naší členské základny není nijak extra bohatá, nevypadá to, že bychom se v dohledné době zmohli na stavbu vlastní synagogy. Zatím využíváme prostory pronajaté od spřátelených protestantů. Mikve nemáme, jediná reformní je v Paříži a pro účely obce stačí, k pohřbívání používáme židovskou část městského hřbitova. Ale je zajištěná výuka dětí i dospělých, pravidelné bohoslužby, které v době rabínovy nepřítomnosti vede chazan, který je operní zpěvák. A pořád spekulujeme, zda bychom nezvládli rabína platit na plný úvazek...

Ukaž, jakou jarmulku nosíš, a já Ti řeknu, kdo jsi!

Berte tenhle článek s nadhledem, nic neplatí stoprocentně!

Jarmulku (hebrejsky kipa) nosí muži jako výraz úcty k Bohu, někteří ji nosí neustále, někteří jen když se modlí, studují nebo věnují jiné činnosti spojené s náboženskými úkony. V reformním a konzervativním judaismu, zejména v USA, je i množství žen, které nosí jarmulku, ale v Evropě je to vcelku rarita.

A protože je kipa součástí oblečení, je druh jarmulky, kterou muž nosí, i vyjádřením jeho osobnosti a názorů. A tak se podle kipy dá s poměrně slušnou mírou přesnosti odhadnout, kdo je kdo.

Černá sametová kipa-nosí ji ortodoxní židé, ať už chasidé, nebo litvaci a čím větší kipa, tím ortodoxnější (standardní ortodoxní rozměr je malá až střední salátová mísa). Šije se buď se šesti nebo ze čtyř dílů a lesklého nebo normálního sametu a zřejmě i tyto jemné nuance mají svůj význam, ale protože se v ortodoxním prostředí nepohybuju, tak je neznám.

Velká barevná háčkovaná kipa-je spjatá s věřícími sionisty, tedy mimo jiné těmi, kdo obývají židovské osady na Západním břehu Jordánu a kteří bývali i v Pásmu Gazy, než je odtamtud izraelská vláda násilím vystěhovala, když předala Pásmo Gazy Palestincům (nehodnotím, konstatuju).  Je velká, takže dobře drží na hlavě i při práci v zemědělství. Takovou velkou kipu jsem viděla i na hlavě rabiho Sidona na několika fotkách, ale jestli je zaťatým sionistou, to netuším.

Velurová kipa-obvykle celkem malá, placatá, skladná, v různých barvách a nošená širokým spektem židovských mužů od moderní ortodoxie až po reformu, bez sponky na hlavě obvykle nedrží.

Malá háčkovaná kipa-stejně jako velurová kipa je oblíbená širokým spektrem židovským mužů od reformy po moderní ortodoxii a bez sponky taky na hlavě nedrží. K dostání v různých barvách, barevných kombinacích a designech od střízlivých až po celkem psychedelické.

Saténová kipa-svého nositele zařadí mezi konzervativní a reformní židy. Zvláštní kategorií jsou kipy na kterých je jasně vidět, že jste k ní přišli na něčí svatbě nebo při nějaké podobné příležitosti a její pomačnanost vás usvědčí z toho, že jí z kapsy moc nevytahujete.

Velká bílá háčkovaná kipa (jeruzalémská)-má malou chocholku na vrchu a obzvlášť s nápisem Na Nach Nachma Nachman me-Uman (v hebrejštině, samozřejmě) jednoznačně označuje člena hnutí Na Nach-odnože breslovských chasidů (následovníci rabiho Nachmana z Braclavi), které v Izraeli poznáte jednoduše-jezdí po ulicích ověšení kolem dodávky, ze které duní techno, a tancují na ulicích a zpívají NaNach (tedy ti členové Na Nach, ne všichni breslovští chasidé!)

Buchari-velká vyšívaná barevná kipa, kterou tradičně nosili židé ze středoasijské Buchary a dnes ji můžeme vidět u malých chlapečků (dobře drží), sefarských židů, ale i reformních židů a hlavně žen (dobře drží).

Kipy pro děti a věčně mladé-to jsou všechny kipy s kreslenými postavičkami, v designu míče, smajlíka a podobně. Nosí je hlavně děti, ale i mnoho mladých mužů různého věku. Jako příklad poslouží třeba tahle pecka s mimoněma ulovená na etsy.com

No, tak jsem to tady hezky rozškatulkovala a první otázka, která se nabízí: „A jakou kipu nosí Eli?“ Tak on zrovna demonstruje, jak škatulkování nefunguje, protože, ačkoliv je jako já někde na hraně mezi reformním a konzervativním judaismem, nosí velkou černou sametovou kipu. Ta poslední, kterou si koupil, má opravdu rozměry střední salátové mísy. Holt pozůstatek z doby, kdy studoval s lubavičskými chasidy. 

Druhá otázka: „Nosíš kipu?“ Nenosím, považuju ji za součást mužského oblečení a pokud bych došla někdy k tomu, že bych chtěla nosit nějakou pokrývku hlavy, bude to nějaký minišátek/široká čelenka nebo něco podobného. Mimochodem nošení pokrývky hlavy u mužů je zvyk (a nikoliv micva), který se vžil natolik, že dnes je vnímaný jako povinnost a v ČR je po všech návštěvnících synagogy nebo židovského hřbitova (tedy i po turistech) pokrytí hlavy vyžadováno a pro tento účel Židovské muzeum v Praze distribuuje papírové jarmulky na jedno použití.

Judaismus, křesťanství a islám (2.)

Dneska něco málo o křesťanství (o islámu příště toho bude ještě míň, protože o něm toho vím ještě míň a nemám to s kým konzultovat, čímž děkuji Jendovi za cenné komentáře k tomuhle článku).

Křesťané začínali jako hnutí uvnitř judaismu (slovo sekta by sice bylo výstižnější, ale získalo v češtině příliš hanlivý nádech), Ježíš se narodil jako žid, žil jako žid a umřel jako žid a různých radikálních kazatelů se po Judei toulalo v těch časech víc a židovství bylo ledacos, jen ne jednotné (ehm, to se od těch dob změnilo opravdu jen málo).  Ježíš, což asi mnohé překvapí, vycházel z učení farizejů (předchůdců rabínského judaismu), i když se o nich pak Nový zákon vyjadřuje dost nelichotivě. Farizejové trvali na tom, že Tóra má být vykládána v každé generaci tak, aby byla stále aktuální a že nemusí být platný jen jeden výklad. Nicméně trvali na tom, že všechna přikázání je třeba pečlivě dodržovat. Druhým důvodem bylo to, že farizejové a z nich následně vzešlí rabíni přijali do hlavní denní modlitby Osmnácti požehnání (Amida) požehnání devatenácté-proti heretikům (nejen křesťanům) a tím je de facto vyloučili ze synagog a tedy z ochrany státem (Římem) uznávaného náboženství. Ježíš také pravděpodobně znal i učení asketické mesiášské sekty essénů, hlásající celibát, izolaci a brzkou apokalypsu, ale do jaké míry jím byl ovlivněn on a jeho následovníci zůstává otázkou.

 

Jen pro úplnost, Ježíše ukřižovali Římané, kdyby ho k trestu smrti odsoudil rabínský soud, tak by byl ukamenován. Navíc rabínský soud nezasedal v noci ani o svátcích (byl zrovna Pesach). Že ale veleknězi nijak zvlášť nevadilo, že ho Římané zbavili jednoho radikálního kazatele hlásajícího porušování micvot a navíc s mesiášskými sklony, to je taky pravda. Atmosféra v Judeji byla výbušná už delší dobu (a k velkému povstání nakonec skutečně došlo v roce 66 občanského letopočtu a vedlo ke zničení Jeruzalémského Chrámu v roce 70) a Jeruzalém v období poutních svátků (jako je Pesach) narvaný poutníky byl v podstatě sud se střelným prachem. Takže z židovských mocných určitě nikdo proti jeho zatčení a ukřižování neprotestoval a lze i předpokládat, že ho naopak podpořili. Stejně jako římská správa netoužili po nějakých nepokojích (jako komunisté v 80. letech preventivně zavírali disidenty před významnými událostmi a zahraničními návštěvami, Římané je preventivně popravovali). Kolektivní obvinění židů z "bohovraždy" se sice často mezi křesťany objevovalo, není však součástí učení církve.

K vážnému rozkolu s judaismem ale začalo docházet až během působení Pavla z Tarsu, který řekl, že pohan, který chce být křesťanem, nemusí konvertovat k židovství. Vzhledem k tomu, že konverze k židovství je složitá a na obřízku mužů a kašrut se mnoho zájemců nalákat nedá, začal tímto křesťanský boom. V té době existovalo nemálo lidí, kteří byli monoteisté, ale konverze k judaismu-jedinému tehdejšímu monoteistickému náboženství-pro ně byla příliš náročná, nebo z nějakého jiného důvodu nepřijatelná (navíc židé konvertity aktivně nevyhledávají) a křesťanství tak „zaplnilo díru na trhu“.  Židovský problém s křesťanstvím spočívá v tom, že křesťané považují Ježíše za Mesiáše (spasitele) a na prvním nicejském koncilu (ve 4. století) se navíc shodli, že je bůh. Přes to prostě v židovství nejede vlak. Zástupy svatých a modlení před jejich obrazy a obrazem Ježíše, to už jsou jenom poslední kapky. Že křesťané prohlásili, že Bůh zrušil svou smlouvu s Izraelem a nyní do tohoto smluvního vztahu může vstoupit každý, kdo se dá pokřtít, to židy taky dvakrát nenadchlo (trváme na tom, že smlouva mezi Izraelem a Bohem je věčná a neměnná). Další teologický rozkol je ve způsobu, jakým se židé a křestané vyrovnávají s vlastními chybami. Podle křesťanů se rodíme již zatíženi dědičným hříchem (tedy tím, že Adam s Evou neodolali a jedli ze stromu poznání) a Ježíš tím, že byl ukřižován, vykoupil lidi z tohoto dědičného hříchu. Aby člověk byl vykoupen, je třeba věřit, že Ježíš byl obětním beránkem za lidstvo (v podstatě analogie Jomkipurové obětní bohoslužby v Chrámu v Jeruzalémě, který za Ježíšova života ještě stál a fungoval). Židé s tímto přístupem nesouhlasí. Jednak odmítáme myšlenku prvotního hříchu-hříchy se nedědí, každý je trestán za ty svoje a druhak hřích je odpuštěn, pokud ho dokážeme přiznat, napravit a neopakovat. Každý sám za sebe, nikdo jiný to za nás udělat nemůže. V křesťanství také hraje mnohem větší roli idea posmrtné odměny, v židovství sice spekulace na toto téma také existují, ale nemají charakter dogmatu (ono hledat dogma v židovství připomíná hledání jehly v kupce sena) a nejsou tak zásadní. Pro židy je důležitější dostat nebe na zem.

O hlubokém nepochopení mezi křesťany a židy vypráví tenhle vtip:

Před pár set lety se papež rozhodl, že vypudí Židy z Říma. Těm se to samozřejmě nelíbilo a strhlo se veliké pozdvižení. Nakonec tedy papež nabídl ústupek - uskuteční se zástupcem židovské komunity náboženskou diskusi a pokud bude poražen, Židi mohou zůstat.
Jenže nikomu se do diskuse s papežem nechtělo, tak nakonec přesvědčili starého Mojšeho, který celý život strávil uklízením ulic a tak vlastně neměl co ztratit. Mojše měl jen jednu podmínku - během svého života toho moc nenamluvil, protože se s ním málokdo vůbec bavil, a tak chtěl, aby se ona náboženská debata odehrála mlčky. Papež nakonec souhlasil.
Nadešel onen velký den. Mojše sedí naproti papežovi u velikého stolu. Za naprostého ticha papež po minutě vztyčí ruku se třemi zdviženými prsty. Mojše se na něj podívá a zdvihne jeden prst. Papež poté naznačí rukou kruh okolo hlavy. Mojše ukáže na zem, kde sedí. Papež pak vytáhne hostii a láhev mešního vína, Mojše odpoví tak, že vytáhne jablko.
Pak se najednou papež postavil a říká: "Vzdávám to, ten muž je příliš chytrý. Židi mohou zůstat."
O půl hodinky později se kardinálové shromáždili u papeže a chtěli slyšet vysvětlení. Svatý Otec povídá: "Nejdříve jsem ukázal tři prsty na znamení Svaté Trojice. On odpověděl jedním prstem, symbolizujícím jednoho Boha, který zůstal našim vírám společný. Tak jsem mu ukázal kolem nás, že Bůh je všude, ale on ukázal na zem, že Bůh je také přímo s námi. Vytáhl jsem hostii a víno, abych naznačil, že Bůh nám odpouští naše hříchy. A on zas vytáhl jablko, aby mi připomenul prvotní hřích. Měl zkrátka odpověď na všechno. Co jsem měl dělat?"
Mezitím se Židé shromáždili kolem Mojšeho a ptají se ho, co se vlastně stalo.
"Nejdřív mi ukázal, že máme tři dny na to, abysme vypadli, tak jsem mu dal najevo, že ani jeden z nás se odtud nehne. Pak ukázal, že celé tohle město od nás chce vyčistit a já mu ukázal, že hodláme zůstat právě a přesně tady, kde jsme doma."
"A co potom?"
"Já nevím. On si vytáhl svoji svačinu, tak jsem si taky vytáhl svoji." 

Nepochopení, účelová (des)interpretace některých novozákonních textů, snaha křesťanů vymezit se proti judaismu, ze kterého vzešli, a v neposlední řadě využití náboženství k likvidaci ekonomické "konkurence" vedla k pronásledování židů, vyhánění z měst i zemí, obvinění z trávení studní, rituální vraždy, zavírání do ghett a omezování v získávání obživy. Z toho ovšem stále vedla cesta ven-nechat se pokřtít, což židé ve velké většině odmítali. Nešlo o antisemitismus, ale anti-judaismus, nevraživost vůči náboženství (s jedinou výjimkou a tou bylo Španělsko), antisemitismus přišel až v době sekularizace společnosti, kdy se nevraživost nedala schovat za náboženství a bylo potřeba najít nová "zdůvodnění". Ale o tom někdy jindy. V dnešní době jsou vzájemné vztahy mezi křesťany a židy dobré, byť se stále objevují misionáři (hlavně v řadách evangelikálních křesťanů v USA), kteří to ještě nevzdali a stále se snaží židy obrátit na „tu jedinou pravou víru“. Že je to po těch 2000 letech ještě baví...

A ještě jeden komentář od babičky izraelského spisovatele Amose Oze: "Proč to násilí mezi křesťany a židy, kvůli tomu, kdo má pravdu, jestli už Mesiáš přišel, nebo ne? Nejlepší způsob, jak zjistit, kdo má pravdu je, počkat, až Mesiáš přijde. Pokud přijde a řekne: "Dobrý den, rád vás poznávám." tak mají pravdu židé a pokud řekne: "Dobrý den, rád vás zase vidím." tak ji mají křesťané."