Jak jsem poprvé četla z Tóry

Včera na šabat Vajece (každý šabat má jméno podle toho, který úsek Tóry se aktuálně čte) jsem poprvé četla ze svitku Tóry. Takže jak to probíhalo (malá teoretická příprava, co čekat v Liberci)...

Asi čtrnáct dní předem jsem obeslala známé tady v UJLS, abychom dali dohromady minjan. Bez minjanu se totiž z Tóry (ze svitku) nečte. Nemálo těch, na které jsem spoléhala, se omluvila, že nebudou ve Štrasburku a tak jsem do poslední chvíle nevěděla, zda se vůbec sejdeme.Eli objednal v košer pekařství nějaké občerstvení a dvě chaly, já jsem koupila víno a vyrobila bramborový salát a v pátek večer jsme všechno donesli do synagogy, abychom tohle už v sobotu ráno nemuseli řešit.

V sobotu ráno jsme přišli do synagogy trochu s předstihem, abychom prostřeli stoly a v 10 hodin jsme začali. Ranní šabatová (i všednodenní) bohoslužba začíná nejdřív takovou duchovní a duševní rozcvičkou (birkat ha-šachar a psukej de-zimra), která má i druhotnou funkci jako čas, kdy čekáme na minjan. Na tuhle část bohoslužby totiž potřeba není a tak ti, kteří ráno měli problém vylézt z postele, mají nějakou časovou rezervu. Minjan se sešel asi 15 minut po začátku a mohlo se pokračovat podle plánu-Šema Jisrael s příslušnými požehnáními, Amida a Kadiš. A teď už se mohlo přistoupit k hlavnímu bodu programu-samotnému čtení. Svitek Tóry je nejdřív obřadně vyjmutý z Aronu a procesím kolem celé synagogy (aby měli účastníci možnost Tóru políbit-ne, že by se na ni vrhali a začali ji ocicmávat, ale buď se jejího pláště dotknou prsty, hřbetem modlitební knihy, nebo cicit a ty pak políbí. Je to samozřejmě nepovinné). Já jsem dostala tu poctu, že jsem Tóru v procesí nesla-Tóra váží několik kilogramů a jak jsem už psala jinde, nesmí spadnout na zem. Nespadla!

Poté Tóře svlékneme kabátek a všechny ozdoby a odmotáme pruh látky, kterým je omotaná, aby se nerozvinula. Rabín najde místo, odkud se bude číst a může se začít. O šabatu je čtení rozdělené na 7 částí (alijot) a protože jsem měla připravené čtení prvních dvou alijot, tak jsem byla vyvolaná jako první. Vyvolaný řekne příslušná požehnání před čtením a jde se na to. První aliju jsem zvládla celkem dobře, protože jsem ji přeci jen měla v paměti víc zarytou a tak jsem dokázala víceméně sledovat text ve svitku (jak jsem psala jinde-text ve svitku je bez jakýchkoliv znamének-samohlásek a kantilace, takže buď si ji ten, kdo čte, zapamatuje a nebo dokáže synchronizovaně koukat do svitku a vedle ležícího Chumaše-ideální by bylo mít oči jako chameleon). Po čtení se opět řekne požehnání a pak jsem dostala od rabína požehnání já (taková požehnání se dávají při mimořádných příležitostech). Následují gratulace a potřásání rukou (z tohoto momentu si moc nepamatuju, adrenalin vykonal svoje). Pak byl k Tóře vyvolán další a já četla jeho úsek. Tady už se projevila moje nedostatečná synchronizace a párkrát jsem se zasekla a ztratila, ale nakonec jsem dočetla. Zbylých 5 alijot četl rabín a já jsem mu vedle sledovala text v Chumaši (on už tu synchronizaci má zmáknutou).
Po čtení z Tóry se ještě čte příslušná pasáž z Proroků (Haftara), pak se Tóra zase uloží do Aronu,  následují krátké modlitby za uzdravení nemocných, za kongregaci, za stát Izrael a za Francii (ta pochází z dob Napoleona Bonaparta), pak Alejnu a Kadiš truchlícího pozůstalého a je konec. Tedy konec bohoslužby jako takové, nicméně po bohoslužbě následuje kiduš-požehná se víno a chleba a pak se všichni vrhnou na občerstvení. Je to příležitost si popovídat, než se zase všichni rozejdeme domů. Při běžných bohoslužbách je opravdu jen trošku vína a chleba (chaly), ale při takových příležitostech, jako byla tahle, zajistí ten, koho se událost týká, trochu lepší pohoštění. Obzvlášť veselé a velké bývají oslavy bar a bat micva.

Večer jsem od Eliho dostala dárek-knihu "Why Aren´t Jewish Women Circumcised? Gender and Covenant in Judaism" (Proč nejsou židovské ženy obřezány? Gender a smlouva v judaismu-autor řeší, proč pro ženy neexistuje žádný ekvivalent mužské obřízky a co tedy dělá žida židem, v žádném případě neříká ani nenaznačuje, že by se snad ženy obřezávat měly!). No a já si dneska koupila jinou knihu-tikun korim. To je kniha, kde je text Tóry tak, jak je v Chumaši-tedy se všemi značkami potřebnými pro správné čtení, a současně také text tak, jak potom vypadá ve svitku. Na fotce je zrovna ta část, kterou jsem včera četla.

Tak teď už nezbývá než věřit, že každé další čtení bude jen lepší. Kromě toho v Liberci jsem se dohodla s rabínem tady, že na každou bohoslužbu, kdy tady bude (t.j. jednou za 14 dní) si připravím první dvě alijot, protože se tohle chci naučit, ale bez nějakého tlaku to prostě nejde :-)

Vysvětlivky:

Šema Jisrael: Slyš Izraeli, o které jsem už psala jinde, v liturgii jsou k němu připojená ještě 3 požehnání (stvoření, vyvolení, vykoupení)-2 se říkají před Šema a jedno po něm

Amida: Modlitba osmnácti požehnání (i když jich ve skutečnosti obsahuje 19), o šabatu se říká její zkrácená verze jen se 7 požehnáními, protože jedním požehnáním vztahujícím se k šabatu nahradíme 13 všednodenních, které obsahují "pracovní záležitosti" a o šabatu se nepracuje. Amida se recituje vestoje.

Kadiš: lidé si ho spojují výhradně s modlitbou za mrtvé, ale to není jeho jediná funkce a podoba, ve skutečnosti se v něm o smrti vůbec nemluví, naopak oslavuje Boha. V liturgii také odděluje jednotlivé části bohoslužby. Říká s vestoje.

Aron, Aron ha-kodeš-schránka na Tóru

cicit-třásně na čtyřech rozích talitu

chumaš-Tóra v knižní podobě

Alejnu-když se dojde k Alejnu, je konec bohoslužby už na dohled! První odstavec hovoří specificky o židovské povinnosti chválit Boha a druhý odstavec říká, že to ale není jen náš Bůh, ale celého světa. Původní verze byla hodně kontroverzní, postupem staletí byly provedeny různé zásahy-i v ortodoxní verzi, naše reformní verze je zcela bez ostrých hran. Alejnu se recituje vestoje.

kiduš-základ slova je stejný jako u slova kadiš a znamená to posvěcení, v tomto případě požehnání nad vínem a nad chlebem. Probíhá následovně: protože normálně má cheba v požehnáních prioritu nad vínem, musí být zakrytý. Všichni dostanou trochu vína a ten kdo kiduš vede, odříká/odzpívá požehnání, ostatní odpoví "amen" a napijí se. Pak si jde ten, kdo bude dělat požehnání nad chlebem, rituálně umýt ruce (eventuálně jdou všichni, záleží na lokálních zvyklostech a míře ortodoxnosti), odkryje chaly, pronese požehnání, nakrájí/natrhá chalu na příslušný počet kusů, posolí je, sám si vezme a pak nabídne ostatním. Od umytí rukou až do snědení sousta chaly se nemluví.

Judaismus, křesťanství a islám (3.)

Tak dneska o islámu. Žádného muslima osobně neznám, takže tenhle text nemám s kým konzultovat, případné komentáře v diskuzi jsou vítány! A Jendovi opět děkuji za poznámky týkající se křesťanství.

Pokud tomu správně rozumím, tak podstatou islámu je podrobení se Boží (Alláhově) vůli a tak je islám ze tří monoteistických náboženství nejvíc fatalistický. Muslimové věří, že Korán obsahuje jediné pravé zjevení Boží vůle, s tím, že starší verze uctívání téhož Boha (tj. judaismus a křesťanství) pokroutily toto zjevení (prostě jsme si to špatně vyložili), ale náš pohled má být respektován. K tomu zjevení bych ráda podotkla, že zatímco židé trvají na tom, že zjevení bylo kolektivní-tedy že všichni ti, kdo vyšli z Egypta (a také “ti, kdo dnes zde nejsou “ Dt .29:14- ať už tím myslíme,budoucí generace vychované v tradici, a nebo v mystickém smyslu všechny židovské duše a tedy i konvertity) slyšeli slovo Boží a souhlasili se smlouvou (naase ve-nišma “učiníme a vyslechneme” Ex. 24:7), kterou pak Mojžíš následujících 40 let piloval a jak se píše na konci Deuteronomia (34:10) “A již nikdy nepovstal v Jisraeli takový prorok jako Moše...” (z čehož jasně vyplývá, proč židé pro sebe neuznali Mohameda a jeho zjevení). V křesťanství byli ti, kdo zapisovali  Nový zákon, vedeni přímo Duchem svatým (který je, podle křesťanského učení součástí trojjediného Boha) a nebo, podle protestantského vnímání, jde o historické svědectví. Islám tvrdí, že Korán je slovo Boží, které Bůh nadiktoval Mohamedovi prostřednictvím archanděla Gabriela.

Korán, stejně jako Tóra (Nový zákon se většinou odvolává na Tóru a jen se snaží vymezit, jakým způsobem k ní přistupovat) se zabývá nejen náboženskými otázkami, ale také právem a celým životem věřícího, s tím rozdílem, že Tóra linkuje život židům a po ostatních žádá dodržování jen několik základních pravidel, islám je náboženství misijní a jeho ideálem je celé lidstvo konvertované k islámu a v různých dobách a různých kulturách je tohoto ideálu dosahováno různě-někdy vítězí přesvědčování a vlastní příklad, jindy meč a semtex. Muslimové nejsou jednotní a v žádném případě nelze tvrdit, že všichni touží islamizovat zbytek světa ohněm a mečem (a dozajista většina ani nijak nehoří pro misijní činnost jako takovou). I křesťanství si tímhle obdobím prošlo a z odstupu můžeme vidět, že začasté byly motivy křižáků a conquistadorů spíš zištné. Misionáři působící později v odlehlých zemích už pak násilí nepoužívali (byť jisté formy nátlaku někdy ano-ale aspoň něco nabízeli na oplátku-vzdělání a další vymoženosti západní civilizace). Mimochodem i v židovství najdeme jednu epizodu, kdy Jan Hyrkán z rodu Hasmonejců dobyl Idumeu někdy kolem roku 125 před občanským letopočtem a násilím obrátil Idumejce na židovství (nutno podotknout, že farizejové proti tomu protestovali). Že to nebyl dobrý nápad se ukázalo celkem zakrátko po sérii bratrovražedných válek o trůn, které skončily tak, že v Judei začal vládnout v roce 40 před občanským letopočtem Idumejec Herodes, časem přezdívaný Veliký a nebo taky Ukrutný. Každopádně to bylo překročení zákazu daného Tórou, konvertovat se má jen z přesvědčení (mimochodem, velké diskuse se stále mezi rabíny vedou na téma konverze za účelem sňatku s židem a panuje shoda v tom, že sňatek nemá být JEDINÝM motivem pro konverzi).

Častou poznámkou těch, kdo četli Korán i Tóru (obvykle ovšem ve verzi Starý zákon) je, že kamenování a další barbarské tresty předepisují obě. Proč tedy židé už 2000 let nekamenují, neupalují, nestínají a neškrtí? Odsouzení nevinného k trestu smrti je totiž vražda a tak rabíni vypracovali velmi složitý system dokazování (například nutnost dvou svědků, kteří byli na místě, když se viník chystal spáchat hřích trestaný smrtí, a kteří ho varovali, že to, co se chystá spáchat je trestáno smrtí a pak ho oba viděli, když tuto činnost započal), který měl justičnímu omylu bránit a ve svém důsledku vedl k tomu, že trest smrti byl aplikován jen zřídka a po roce 70 (někdo říká už 30) občanského letopočtu se přestal provádět úplně.

Jak říká Talmud (Makot 1:10): Sanhedrin (rabínský soud složený ze 72 rabínů), který odsoudí k smrti člověka jednou za 7 let je nazýván vražedným. Rabi Eliezer ben Azarja prodloužil tuto dobu na 70 let. Rabi Akiva a rabi Tarfon říkají: “Kdybychom my byli členy Sanhedrinu, nikdo by nebyl odsouzen k smrti.” Rabi Šimon ben Gamliel říká: “Tím by rozmnožili prolévání krve v Izraeli.”

Pozice Talmudu je tedy taková, že trest smrti ano, ale zacházet s ním velmi, velmi opatrně.  Rambam trval na tom, že je lepší propustit tisíc viníků, než popravit jednoho nevinného a že cokoliv jiného, než naprostá jistota v otázce viny, vede na šikmou plochu, kdy k odsouzení bude stačit slabší a slabší důkaz a to povede k totální erozi práva a spravedlnosti.  V současném Izraeli je trest smrti povolen, ale neprovádí se, jediný, kdo byl odsouzen civilním soudem k trestu smrti a také následně popraven, byl Adolf Eichmann.

V islámu také existují právní předpisy, jak zabránit justičnímu omylu, ale zda je jimi trest smrti potlačen (protože nežijeme v ideálním světě a neexistuje naprostá jistota o vině a nevině) a nebo naopak tvrdě uplatňován, to závisí na tom, jaká interpretace Koránu  převládne a zda je náboženství přímo propojené se státní mocí, nebo ne. Existuje řada zemí s většinově muslimským obyvatelstvem, kde se trest smrti neprovádí, nebo byl úplně zrušen (namátkou Turecko, Kazachstán, Maroko, Alžírsko..většinou země sekularizované, byť s demokracií to tam moc žhavé není) a na druhou stranu země, kde se provádí přesně podle nejstriktnější interpretace islámského práva šaria, jako například v Saúdské Arábii.  Ráda bych podotkla, že ekonomický úspěch Saúdské Arábie (založený na tom, že našli na svém území ropu a my ji potřebujeme) mohou někteří muslimové vnímat tak, že Alláh tento přístup k šaríi schvaluje (Saúdové prosperují=Alláh jim žehná). Navíc Saúdská Arábie sponzoruje stavbu mešit a škol po celém světě a svůj výklad Koránu tak exportuje do celého světa. Z mého pohledu je boj proti Islámskému státu po boku Saúdské Arábie vyhánění čerta ďáblem.

Chtěla jsem na tomhle příkladu ukázat toto: že jedna věc jsou tvrdé předpisy svaté knihy a druhá věc je jejich interpretace. V židovství se velmi rychle podařilo potlačit fundamentalistické čtení Tóry a rozvinout do neuvěřitelné šíře její interpretaci, Talmud, který se zabývá hlavně zákony, zaznamenává nejen většinový názor rabínů, který se stal zákonnou normou, ale i názor menšinový, abychom i v dalších generacích viděli, jak se diskuze odvíjela a od čeho se v naší diskuzi můžeme odrazit. Navíc zbořením prvního a následně druhého Chrámu byla drsně provedena odluka náboženství od státní moci, což judaismu (a jakémukoliv náboženství obecně) jen prospělo. Islám se vyvíjel jinak a fundamentalistické čtení Koránu je stále možné, byť ne jediné a rozhodně ne žádoucí, a je na muslimech, jakou cestu zvolí. V Evropě bychom tedy v první řadě měli zastavit penězovod ze Saúdské Arábie. Těžko totiž budou muslimové rozvíjet moderní interpretaci Koránu a získávat pro ni celospolečenskou podporu, pokud fundamentalisté budou přehazovat peníze vidlema, zakládat školy, mešity a získávat a podporovat další fundamentalisty. A samozřejmě také musíme trvat na tom, že na evropském území platí evropské zákony. Pro všechny a všude.

K pátečnímu teroristickému útoku v Paříži bych dodala asi tolik: frustrovaná hovada si vždycky nějakou ideologickou záštitu najdou. Byly doby, kdy frčelo znamení kříže, nacionální nebo internacionální socialismus no a teď frčí radikální islám. Křesťanství se dokázalo takových šílenců nakonec zbavit a nezbývá než věřit, že muslimové to zvládnou také (jordánský král Abdalláh se v tomto duchu vyjádřil, že poprat se s radikalizací a fanatismem části muslimů se musí muslimové v první řadě sami). V mezičase je třeba zabránit fanatikům, aby napáchali příliš velké škody a verbovali další adepty. Mimochodem, v Evropě se o tom moc nepíše, ale v Barmě se začali objevovat buddhističtí teroristé. Úplně imunní není nikdo. Ani židé, samozřejmě. A na tom, aby se z nás nestali fanatici, je třeba pracovat neustále, vyhráno není nikdy.

Jak fungují židovské obce

Židovství nemá žádnou centrální autoritu, jako mají třeba katolíci papeže, a každá komunita je samosprávnou jednotkou. Autoritou je Tóra a Talmud a lidé, kteří je znají, jsou schopní je intepretovat a ostatní jejich interpretaci uznávají jako správnou-tedy rabíni, v ideálním případě. A protože co dva židé, to minimálně tři názory, ani v názoru na intepretace a učení takových velikánů jako byl Rambam (Moše ben Maimon), Josef Karo nebo relativně nedávno zesnulý Moše Feinstein nepanuje mezi židy, a to ani těmi ortodoxními, naprostá shoda.

Židovská obec je řízená správní radou (předsednictvem, výborem, nebo jakkoliv tomu chcete říkat), která spravuje finance obce, najímá a platí rabína, chazana (kantora), financuje provoz synagogy, hřbitova a mikve, má-li je, a zajištuje židovské vzdělávání pro děti. A samozřejmě také pravidelné bohoslužby (a k těm je potřeba, jak už jsem psala jinde-minjan, tedy aby členové obce do synagogy také chodili). Rabín je zaměstnancem obce a obec tedy vybírá takového rabína, který je názorově blízký obci. Reformní obec nenajme ultraortodoxního rabína a naopak. Pro základní fungování obce není ovšem rabín nezbytně nutný a mnoho menších obcí najímá rabína pouze na významné svátky a nebo jen na částečný úvazek (jako to máme tady ve Štrasburku). Rabín tradičně zastával funkci toho, kdo interpretoval Tóru a byl schopný odpovídat na otázky svých souvěrců (často velmi praktické otázky ohledně kašrutu, rituální čistoty a také řešil spory). Neměla-li obec učitele, zastával často také tuto funkci, vzdělával děti a i dospělé. V dnešní době, kdy praktických otázek na kašrut a podobně významně ubylo a civilní spory řeší soudy, je těžištěm práce rabína hlavně vzdělávání dětí i dospělých, případně zájemců o konverzi, a sociální práce-navštěvování nemocných a psychická podpora těm, kdo ji potřebují. V některých komunitách také vedou bohoslužby, i když tato práce tradičně patří chazanům (kantorům)-tedy někomu, kdo umí vést bohoslužbu a navíc má hezký hlas, takže je radost ho poslouchat. Pro lepší představu, co dělá reformní rabín, doporučuju rozhovor s mým kamarádem Davidem Maxou, který momentálně studuje rabínskou školu v Berlíně (Maskil 5775-11).

A něco na odlehčení:

Jedna židovská obec najímá nového rabína na základě písemného doporučení od jiné židovské obce, v němž stálo: "Rabi Finkelstein je jako král Šalamoun, jako Mojžíš, jako Bůh sám." Za týden nato volá předseda obce předsedovi té bývalé rabínovy obce: "Vy prolhanci. Vy podvodníci. Jak jste mohli dát tomuhle parchantovi takové doporučení?" "Jaképak lhaní," odpovídá druhý předseda. "Šalamoun měl taky třista žen. Mojžíš taky koktal. A Bůh se taky nikdy v chrámu neukázal."

Rabíni také zasedají v rabínských soudech (bejt din), které v dnešní době řeší  hlavně konverze a náboženské rozvody, košer certifikace a jen výjimečně i civilní spory (ovšem jen za předpokladu, že obě strany sporu akceptují autoritu bejt dinu, což se nestává). Bejt din obvykle tvoří tři rabíni, ale je možné udělat bejt din, kde bude jen jeden rabín a dva členové obce, kteří mají dobré židovské vzdělání.

První věc, kterou nově vznikající obec musí pořídit, je pozemek pro židovský hřbitov. Řádné pohřbení mrtvých je důležitá micva a místo posledního odpočinku musí být majetkem obce (stejně jako Abrahám koupil jeskyni Machpela, aby pohřbil svou ženu Sáru). Následuje mikve (jako mikve lze použít i některá jezera, moře nebo řeky, ale v zimě to není úplně nejpohodlnější), která je hlavně v ortodoxním judaismu stále velmi důležitá. Je-li v místě více židovských obcí, mohou se samozřejmě dohodnout (a obvykle se dohodnou) na společném užívání hřbitova a mikve. Teprve poté je budována synagoga, do té doby se obec schází v nějaké provizorní modlitebně, i kdyby to měl být obývací pokoj někoho z členů obce. Přesně takhle vznikaly obce v minulosti a takhle vznikají i dnes. Obce jsou samozřejmě financovány svými členy. Někde mají příspěvek od státu a někde ne. Tady v Alsasku, kde na rozdíl od zbytku Francie nebyla provedena odluka církve od státu, dostávají příspěvek od státu obce, které patří pod konzistoř (instituce vzniklá za Napoleona). Pod konzistoř patří tradicionalistické a většina ortodoxních obcí, ale nepatříme pod ni my, jako obec reformní a nepatří tam ani Chabad, jakožto obec chasidská ortodoxní. Takže od státu nemáme ani euro. A vzhledem k tomu, že většina naší členské základny není nijak extra bohatá, nevypadá to, že bychom se v dohledné době zmohli na stavbu vlastní synagogy. Zatím využíváme prostory pronajaté od spřátelených protestantů. Mikve nemáme, jediná reformní je v Paříži a pro účely obce stačí, k pohřbívání používáme židovskou část městského hřbitova. Ale je zajištěná výuka dětí i dospělých, pravidelné bohoslužby, které v době rabínovy nepřítomnosti vede chazan, který je operní zpěvák. A pořád spekulujeme, zda bychom nezvládli rabína platit na plný úvazek...

Ukaž, jakou jarmulku nosíš, a já Ti řeknu, kdo jsi!

Berte tenhle článek s nadhledem, nic neplatí stoprocentně!

Jarmulku (hebrejsky kipa) nosí muži jako výraz úcty k Bohu, někteří ji nosí neustále, někteří jen když se modlí, studují nebo věnují jiné činnosti spojené s náboženskými úkony. V reformním a konzervativním judaismu, zejména v USA, je i množství žen, které nosí jarmulku, ale v Evropě je to vcelku rarita.

A protože je kipa součástí oblečení, je druh jarmulky, kterou muž nosí, i vyjádřením jeho osobnosti a názorů. A tak se podle kipy dá s poměrně slušnou mírou přesnosti odhadnout, kdo je kdo.

Černá sametová kipa-nosí ji ortodoxní židé, ať už chasidé, nebo litvaci a čím větší kipa, tím ortodoxnější (standardní ortodoxní rozměr je malá až střední salátová mísa). Šije se buď se šesti nebo ze čtyř dílů a lesklého nebo normálního sametu a zřejmě i tyto jemné nuance mají svůj význam, ale protože se v ortodoxním prostředí nepohybuju, tak je neznám.

Velká barevná háčkovaná kipa-je spjatá s věřícími sionisty, tedy mimo jiné těmi, kdo obývají židovské osady na Západním břehu Jordánu a kteří bývali i v Pásmu Gazy, než je odtamtud izraelská vláda násilím vystěhovala, když předala Pásmo Gazy Palestincům (nehodnotím, konstatuju).  Je velká, takže dobře drží na hlavě i při práci v zemědělství. Takovou velkou kipu jsem viděla i na hlavě rabiho Sidona na několika fotkách, ale jestli je zaťatým sionistou, to netuším.

Velurová kipa-obvykle celkem malá, placatá, skladná, v různých barvách a nošená širokým spektem židovských mužů od moderní ortodoxie až po reformu, bez sponky na hlavě obvykle nedrží.

Malá háčkovaná kipa-stejně jako velurová kipa je oblíbená širokým spektrem židovským mužů od reformy po moderní ortodoxii a bez sponky taky na hlavě nedrží. K dostání v různých barvách, barevných kombinacích a designech od střízlivých až po celkem psychedelické.

Saténová kipa-svého nositele zařadí mezi konzervativní a reformní židy. Zvláštní kategorií jsou kipy na kterých je jasně vidět, že jste k ní přišli na něčí svatbě nebo při nějaké podobné příležitosti a její pomačnanost vás usvědčí z toho, že jí z kapsy moc nevytahujete.

Velká bílá háčkovaná kipa (jeruzalémská)-má malou chocholku na vrchu a obzvlášť s nápisem Na Nach Nachma Nachman me-Uman (v hebrejštině, samozřejmě) jednoznačně označuje člena hnutí Na Nach-odnože breslovských chasidů (následovníci rabiho Nachmana z Braclavi), které v Izraeli poznáte jednoduše-jezdí po ulicích ověšení kolem dodávky, ze které duní techno, a tancují na ulicích a zpívají NaNach (tedy ti členové Na Nach, ne všichni breslovští chasidé!)

Buchari-velká vyšívaná barevná kipa, kterou tradičně nosili židé ze středoasijské Buchary a dnes ji můžeme vidět u malých chlapečků (dobře drží), sefarských židů, ale i reformních židů a hlavně žen (dobře drží).

Kipy pro děti a věčně mladé-to jsou všechny kipy s kreslenými postavičkami, v designu míče, smajlíka a podobně. Nosí je hlavně děti, ale i mnoho mladých mužů různého věku. Jako příklad poslouží třeba tahle pecka s mimoněma ulovená na etsy.com

No, tak jsem to tady hezky rozškatulkovala a první otázka, která se nabízí: „A jakou kipu nosí Eli?“ Tak on zrovna demonstruje, jak škatulkování nefunguje, protože, ačkoliv je jako já někde na hraně mezi reformním a konzervativním judaismem, nosí velkou černou sametovou kipu. Ta poslední, kterou si koupil, má opravdu rozměry střední salátové mísy. Holt pozůstatek z doby, kdy studoval s lubavičskými chasidy. 

Druhá otázka: „Nosíš kipu?“ Nenosím, považuju ji za součást mužského oblečení a pokud bych došla někdy k tomu, že bych chtěla nosit nějakou pokrývku hlavy, bude to nějaký minišátek/široká čelenka nebo něco podobného. Mimochodem nošení pokrývky hlavy u mužů je zvyk (a nikoliv micva), který se vžil natolik, že dnes je vnímaný jako povinnost a v ČR je po všech návštěvnících synagogy nebo židovského hřbitova (tedy i po turistech) pokrytí hlavy vyžadováno a pro tento účel Židovské muzeum v Praze distribuuje papírové jarmulky na jedno použití.