mercredi 27 janvier 2016

Musí žid něčemu věřit? (2.)

Dogma je podle wikipedie něco, o čem se nepochybuje. Židovství bez něj žilo vcelku spokojeně až do 12.století. Starověcí rabíni prostě věřili v Boha (přesněji řečeno věřili Bohu) a tak se v Talmudu zabývali jen tím, jak tenhle svůj vztah k Bohu nejlépe realizovat v praktickém životě. Stejně jako se do našeho každodenního života promítá náš vztah k manželskému partnerovi, tak stejným způsobem se promítá náš vztah k Bohu. A v takovém pojetí je úplně zbytečné rozpitvávat, jak přesně správně věřit.
Až Maimonides, který byl silně ovlivněn Aristotelem a jeho filozofií a navíc měl evidentně potřebu všechno rozebrat na prvočinitele, přišel se svými 13 články víry. Nesepsal je jako jednotlivé body, ale jsou součástí delšího textu, jejich shrnutím vznikly dvě krásné liturgické básně Jigdal a Ani Maamin. Ani Maamin nezpíváme, ale Jigdal obvykle rabín o svátcích přidá.
Stručně shrnuté články vypadají takto:
1. Bůh je
2. je jeden
3. je netělesný
4. byl tu už před vznikem vesmíru
5. jen On smí být uctíván
6. proroctví se objevují
7. Mojžíšovo proroctví je nadřazeno všem ostatním
8. Tóra byla darována z nebes
9. Tóra nebude nikdy změněna nebo nahrazena
10. Bůh zná každého jednotlivce (je osobní)
11. spravedliví budou odměněni a zlo potrestáno
12. Mesiáš přijde
13. mrtví budou vzkříšeni

Ok, ve světle moderní vědy jsou některé body plně akceptovatelné jen s velkou dávkou fantazie, ale dejme tomu (reformní židovství obecně zpochybňuje bod 8. a přiklání se k variantě zcela lidské produkce Tóry skrze Bohem inspirované(ho) jednotlivce a tím pádem si dovoluje i nějaké inovace, které občas kolidují s bodem 9., a racionalizuje body 12. a 13., rekonstruktivní judaismus rozporuje navíc bod 10., když Boha vidí jako sumu přírodních zákonů). Problém s Maimonidem leží v tom, že tvrdí, že nestačí uvedenému slepě věřit, ale člověk tomu musí rozumět a vědět, že uvedená tvrzení jsou pravdivá, jinak je vyloučen z podílu na světě budoucím (jak Kellner poznamenává, Maimonides evidentně nečekal, že by ve světě budoucím potkal mnoho lidí). Takové vědění možná bylo možné ve 12.století, ale ve století 21. to už představuje značný problém.
Ve skutečnosti ale Maimonidových 13 článků víry a dalších prohlášení na ně navazujících (tedy o tom, že kdo tomu nevěří a nerozumí...) nechávaly ostatní rabíny celkem chladnými, jen několik z nich mělo potřebu je nějak komentovat, nebo se proti nim vymezovat. Rabíni vytáhli dogmata ze šuplíku až když museli hájit svoje pozice proti nepříteli-během vnucených disputací s křesťany a během osvícenství a vzniku reformního judaismu. A i tehdy je rabíni poněkud vytunelovali, protože je naroubovali (z mého pohledu poněkud násilím) na víru, jak ji chápali starověcí rabíni. A navíc ortodoxní židovství vyznává zásadu, že rabíni, kteří žili v době bližší zjevení Tóry na Sinaji, mají větší autoritu než ti pozdější a že není možné být ve věcech náboženství skutečně inovativní (ačkoliv Maimonides zcela jistě introdukcí dogmat inovativní byl). Takže se snaží vystopovat Maimonidova dogmata do Talmudu a tím přeneseně i do Tóry a opevňují svoje pozice a dialog mezi ortodoxním a neortodoxním židovstvím se stává téměř nemožným.
Profesor Kellner v rámci zlepšení vzájemných vztahů navrhuje vrátit se k víře tak, jak ji viděli talmudičtí rabíni-tedy primárně vyjádřenou tím, co člověk dělá: "Chovejme se jako praktikující židé venku a, musíme-li, buďmě apikorsim (heretiky) doma.". Což ovšem neznamená jen bezduchou ortopraxi (=přísné praktikování náboženství bez jakékoliv myšlenky), jen to, že vztah k Bohu je individuální záležitost a měli bychom se přestat snažit ho narvat do nějakých škatulek. On si nás Nejvyšší přebere sám. Jak říkají rabíni v Talmudu, je lepší udělat dobrý skutek ze špatné pohnutky, než špatný skutek z dobré pohnutky. Protože jeden dobrý skutek vede k dalšímu, ale špatnost jen k další špatnosti. Nehodnoťmě lidi podle toho, čemu věří (nebo spíš říkají, že věří), ale podle toho, co dělají nebo nedělají.
Samozřejmě, vzhledem k tomu, že profesor Kellner je sice moderně, ale stále ortodoxní, patrně bychom se na přesné realizaci jeho výroku neshodli, nicméně je mi jeho přístup sympatický. Mám k jeho teorii jednu zásadní otázku a tak jsem mu napsala mail, pokud odpoví, tak ji tady taky publikuju.

Vysvětlivky na závěr:
svět budoucí-poměrně nejasná koncepce toho, co bude po smrti, eventuálně po tom vzkříšení mrtvých nebo po příchodu Mesiáše. Neexistuje žádný přesný popis toho, co bude, až tu nebudeme a rabíni se tím ani moc nezabývají, důležitý je tenhle svět a tady máme starostí dost a koneckonců, jednou se to všichni tak jako tak dozvíme.

apikoros (nebo též epikoros)-heretik, označení evidentně odvozené od řeckého filozofa Epikura, který byl názorově velmi vzdálený židovskému pojetí Boha a života vůbec.

mardi 19 janvier 2016

Tu bi-švat

V neděli 24. ledna po západu slunce začne jeden z menších židovských svátků-Tu bi-švat (doslova 15. švat), jde o jeden ze čtyř židovských Nových roků (o tom nejvýznamnějším-Roš ha-šana, jsem už psala). Tu bi-švat je Nový rok stromů, podle kterého se určovalo, kdy je možno začít jíst ovoce z vysazeného stromu, podle Tóry je totiž zakázáno jíst ovoce ze stromu první tři roky po jeho vysazení a čtvrtý rok byla úroda odnesena do jeruzalémského Chrámu. Až pak bylo možné používat plody stromů pro vlastní potřebu nebo prodej.
Tu bi-švat obvykle připadá na leden nebo začátek února a obvykle v tomhle čase v Izraeli začínají kvést mandloně a je to vlastně i takový příslib jara. Svátek to není nijak významný, ani není zakázána práce, v Izraeli se obvykle v tento den vysazují stromy, protože zalesnění krajiny hraje důležitou úlohu v udržení vody v krajině a svátek tak získal v moderním Izraeli nový, ekologický rozměr.
V 17. století také židovští mystici (kabalisté) přišli s Tu bi-švatovým sederem, který je paralelou k pesachovému sederu (o tom více, až se bude blížit Pesach, letos v druhé polovině dubna). Také se během něj vypijí čtyři poháry vína a konzumují symbolické plodiny, v tomto případě takové, kterými podle Tóry Izrael oplývá-pšenice, ječmen, vinná réva, datle, fíky, granátová jablka a olivy. Samozřejmě pšenici a ječmen nechroupeme za syrova! Kabalisté připisovali plodinám různou symboliku (plodiny s tvrdou slupkou, ale měkkou, sladkou dužninou, nebo naopak sladké plody s tvrdým jádrem...). Tenhle kabalistický tu bi-švatový seder zažívá dneska určitou renesanci a ohlas mezi lidmi zajímajícími se o ekologii-mystika ustupuje do pozadí a zdůrazňuje se význam ochrany životního prostředí-prostě moderní interpretace starého svátku.
My se nijak slavit nechystáme, udělám k večeři něco z těch sedmi druhů plodin a to bude tak všechno. Na sázení stromků ve Štrasburku trochu zima...

mardi 12 janvier 2016

Musí žid něčemu věřit? (1.)



To je přesně titul knihy Menachema Kellnera, kterou mám právě rozečtenou (v angličtině, takže Must a Jew Believe Anything?). Rabi Kellner je moderně ortodoxní a dlouhodobě se věnuje problematice (ne)existence dogmatu v judaismu. Jeho kniha se mi líbí a tak z ní budu čerpat inspiraci v několika následujících blozích.

Ještě než se pustím do problému, je třeba udělat drobný průřez židovskou literaturou. Základním textem je pochopitelně Tóra, alias pět knih Mojžíšových, které podle tradice obdržel Mojžíš na hoře Sinaji (což samozřejmě nikdo neví, ale s jistotou se ví, že texty prošly redakční úpravou za Ezedráše  někdy v 5. století před občanským letopočtem). Bible je tvořená jednak Tórou a dále proroky a spisy, proto se jí v hebrejštině říká Tanach (TaNaKh=Tóra, Neviim, Ketuvim). Kompletní kánon Bible (tedy, kteří proroci a které spisy budou do hebrejské Bible zahrnuty) byl uzavřen až v 1. století občanského letopočtu a samozřejmě byly spory o to, které knihy zahrnout a které ne. Například Píseň písní, která je úžasným kusem milostné poezie, byla  zahrnuta až poté, co rabi Akiva prohlásil, že nejde o žádnou erotiku, ale o alegorii vztahu Boha a Izraele. Každopádně zásadním parametrem pro to, zda knihu zahrnout nebo nezahrnout do biblického kánonu byla otázka, zda by taková kniha neodporovala „správné židovské praxi“-tedy nezpochybňovala židovský kalendář a dodržování přikázání. Teologické problémy staré rabíny netrápily, takže pesimista Kazatel (Marnost nad marnost a všechno je marnost!) i Job si cestu do Tanachu našli bez problémů.

Dalším významným literárním počinem byla Mišna, doslova „opakování“, písemné zaznamenání takzvané ústní Tóry. Podle tradice totiž Mojžíš nedostal na Sinaji jen psanou Tóru, ale k ní obdržel i „prováděcí předpisy“-tedy ústní Tóru. Výklad toho, jak kterou micvu v praxi aplikovat. Takže rabíni trvali na tom, že ač v každé generaci hledáme způsob, jak to které konkrétní přikázání aplikovat, nevymýšlíme si žádnou novinku, to všechno už Mojžíš slyšel na Sinaji, respektive je to odvozeno z toho, co Mojžíš slyšel na Sinaji. A prováděcí předpisy jsou zatraceně podrobné, ne vždycky explicitně vysvětlené, prošpikované historkami o tom, co který rabín řekl, nebo udělal. Od září máme s rabínem dvakrát do měsíce studium Mišny (ve francouzštině, já mám navíc k dispozici překlad Mišny do angličtiny) a můžu potvrdit, že tohle opravdu není materiál, který by člověk mohl studovat sám, bez diskuze s ostatními studenty a s někým, kdo už studoval.

Komentář k Mišně (respektive k některým traktátům Mišny, ale na druhou stranu existuje i Gemara bez Mišny) se jmenuje Gemara a dohromady s Mišnou tvoří Talmud. A v pozdější době další a další rabíni psali komentáře k Talmudu, takže tento se dnes tiskne i komentáři těch významnějších z nich. Stránka Talmudu pak vypadá takhle:

                                          To červené je Mišna, žluté je Gemara, modré Raši a zelené komentáře dalších rabínů.


Mišna byla uzavřena někdy v 2. století občanského letopočtu a Talmud byl uzavřen v 6. století (ten Babylónský, Jeruzalémský byl uzavřen pod tlakem okolností už ve století 4.). Vedle Mišny a Gemary existuje ještě spousta dalších textů, které do Talmudu zahrnuty nebyly, ale které jsou zachovány a stále studovány.

Talmud ovšem také není zrovna teologická literatura-neřeší, jak má člověk „správně“ věřit, ale klade důraz na to, co má člověk dělat v každé situaci. Po uzavření Talmudu se samozřejmě nepřestaly objevovat nové a nové problémy a otázky, co má žid v konkrétním případě dělat a tak se zrodila responsa (še´elot ve-tešuvot=otázky a odpovědi), adresované významným rabínům té doby (nejprve se centrum judaismu nacházelo v Babylónii a poté se přesunulo do Evropy, z toho si můžeme udělat obrázek, že i v raném středověku byla korespondence běžná a rozšířená, alespoň mezi židy). Kromě toho kvetla i další literatura, zejména komentáře k Tóře a Talmudu, ale i poezie, filozofie, etika, mystika...

Protože Talmud není zrovna jednoduché čtení, koncem středověku začaly vznikat kodexy-shrnutí toho „co, jak, kdy“. Nejvýznamnějším takovým kodexem je Šulchan Aruch („Prostřený stůl“), který ovšem také vůbec neřeší jakékoliv teologické otázky.
Až do středověku židé moc teologii, respektive systematickou teologii (čemu je třeba věřit, aby byl člověk Žid), neřešili. Žid byl ten, kdo se jako žid narodil nebo konvertoval, a povinností žida bylo dodržovat přikázání daná Tórou. Shrnutím židovské víry bylo (a stále samozřejmě je!) Šema: "Slyš Izraeli, Hospodin je tvůj Bůh, Hospodin je jeden/jediný." Tedy že Bůh je, je jeden a má nějaký vztah k židům (Izrael). Rabíni nediskutovali o tom, že mu je třeba věřit, ale co je třeba dělat, do sebemenších podrobností (třeba, že večerní Šema má být odříkáno mezi západem slunce a půlnocí, co dělat v případě, že přijdu z večírku ve tři ráno? Je už pozdě, nebo to mám ještě odříkat?). Nebylo potřeba se nějak teologicky vymezovat vůči polyteistickým pohanům, protože tam byl rozdíl očividný, ani proti křesťanům, protože ti byli jednak podezřelí z polyteismu (trojjediný Bůh a svatí) a v okamžiku kdy křesťany byli většinově nežidé a jejich náboženská praxe se od židovské oddělila, nebylo co řešit, teologické diskuze s křesťany, kdy se židům nějaké to dogma hodilo, přišly později. Vymezovat, v co vlastně věříme začali rabíni až s nástupem islámu, který je stejně jako židovství striktně monoteistický a představoval pro židovství vážnou konkurenci (a navíc se snažil židy konvertovat). Nejvýznamější židovský dogmatik byl Maimonides, který v židovství dogma zavedl (ovšem ne zas tak úspěšně, jak asi doufal) a o jeho 13. článcích víry, co si o nich myslí rabi Kellner, reformní židovství a já, o tom příště.

jeudi 7 janvier 2016

rok po útoku na Charlie Hebdo a Hyper Cacher

Dneska je to přesně rok od teroristického útoku na redakci časopisu Charlie Hebdo a bez dvou dnů rok od útoku na židovský obchod Hyper Cacher. Před útoky jsem ve Francii žila ani ne půl roku, takže se rozhodně necítím být odborníkem na to, co se změnilo. Navíc žiju ve Štrasburku a ne v Paříži a tady je situace o dost klidnější. Určitě je v ulicích vidět víc vojáků v neprůstřelných vestách a se samopalem proklatě nízko u pasu. Židovskou školu poznáte zcela bezpečně podle toho, že před ní hlídkují alespoň tři vojáci. Tenkrát po útoku tady byl pietní pochod, kterého se zúčastnily mraky lidí (určitě přes 10 000), ale jak poznamenal jeden můj známý, museli vystřílet Charlieho, aby to lidi zvedlo ze židle, židi nikoho nezajímají (v roce 2012 totiž v Toulouse proběhl útok na židovskou školu, který nepřežil jeden učitel a tři žáci a protestní/pietní pochod byl velmi komorní). Pak se chvíli nic nedělo a začalo se i uvažovat o stažení posil z ulic, ale islamisté začal vyhrožovat i útoky na kostely a tak vojáci zůstali. 8. Listopadu proběhl ve Štrasburku festival sakrální hudby a poprvé se jeden z koncertů odehrál i v největší štrasburské mešitě. Bylo to moc povedené, vystoupil křesťanský pěvecký sbor z Německa, židovský pěvecký sbor ze Štrasburku a súfijský sbor z Tuniska a mešita byla narvaná k prasknutí. Určitě spousta lidí přišla nejen kvůli hudbě, ale i okouknout, jak to vlastně u muslimů vypadá (mají to tam celkem pěkný). Od místního vrchního imáma, který je velmi rozumný a hodně se účastní různým mezináboženských dialogů, to bylo dobré gesto. Dost to ovšem následně posrali blbečci v Paříži v pátek 13. Francouze to dost hm... nepotěšilo, ale i když se snažili co nejvíc zachovat svůj životní styl beze změn, v pár věcech se muselo ustoupit bezpečnosti. Takže vánoční trhy poněkud omezili, do městské části, kde byly, se v podstatě nedalo vjet autem a hlídalo tam spousta vojáků, policajtů a i jiných bezpečáků. Naštěstí se nic nestalo, to by asi místní tradiční trhy a pověst Štrasburku jako "hlavního města Vánoc" hodně poškodilo. Uvidíme, co bude dál. Armáda a policie prý verbují. Nepřekvapuje mě to. Nevypadá to, že by měli z ulic v dohledné době zmizet. Ale musím přiznat, že jsem si na ně pořád nedokázala zvyknout. Vojáci se samopalama mě prostě děsí. Možná je to tím, že něco takového běžně v ČR nevidíme
Nicméně, včera začaly výprodeje a opravdu to nevypadá, že by se Francouzi báli chodit na místa, kde se shromažďuje hodně lidí. :-)

lundi 4 janvier 2016

čtení z Tóry v Liberci

Ještě jednou bych chtěla všem poděkovat za účast, bylo to moc fajn. Pro ty, kdo se nemohli nebo nechtěli zúčastnit, sem dávám svojí drašu a krátký komentář k mému hebrejskému jménu. Jen krátká vysvětlivka k draše, kdo by tam snad četl, co tam není-ano, je to o uprchlících, ne nemyslím si, že je potřeba otevřít naše propustné hranice ještě víc a přijmout každého, kdo sem trefí. Myslím si, že bychom lidem utíkajícím před válkou měli pomoct, že je to naše povinnost. Těm, kdo utíkají před násilím radikálního islámu určitě nepomůžeme tím, že budeme ignorovat hrozbu radikálního islámu, ale ne každý muslim je radikál. Draša je o tom, že bychom měli být v první řadě fér, mít jasná pravidla pro přijímání uprchlíků, azylové řízení i podmínky pro přijímání ekonomických migrantů, hrát podle nich, vyžadovat jejich dodržování od všech zůčastněných stran a bojovat proti těm, kdo na ta pravidla zvysoka kašlou a zneužívají slabší (uprchlická vlna je v první řadě nechutný byznys s lidským zoufalstvím-pro organizovaný zločin v Lybii a v Turecku je to momentálně větší vejvar než obchod s drogami).




Jak říká rabi Sacks ve své poslední knize, Židé jako národ se začali formovat teprve po zotročení v Egyptě. Do Egypta přišli během hladomoru jako početná rodina a prostřednictvím Josefa získali od faraona povolení usídlit se v jeho zemi. Z Egypta vyjdou jako národ, který ví, jaké to je být cizincem v cizí zemi. A tento zážitek zůstane navždy zapsán v židovské paměti a bude připomínán nejen každý rok během Pesachu, ale také v mnoha micvot, jako například: „Přistěhovalce neutlačuj, vždyť jste poznali duši přistěhovalce, když jste byli přistěhovalci v zemi Micrajim!“
Tóra nám nejen zapovídá stát se utlačovatelem, jakým byl faraon a jeho poddaní, ale také nám zapovídá se do otroctví vrátit. Abychom se něčemu takovému vyhnuli,  vypráví Tóra i o tom, jak se potomci Jákobovi do otroctví vůbec dostali. Tedy o tom, že povstal v Micrajim nový král, který neznal Josefa.
Ta krátká věta nám říká dvě věci. Nejdříve, že v Egyptě začal vládnout nový faraon. Nový vládce potřebuje upevnit svoji pozici, aby se vzápětí nestal bývalým vládcem. Jedna z osvědčených metod je upoutat pozornost vlastních poddaných někam jinam, než na sebe. Faraon se rozhlédne po své říši a ejhle, potomkům Jákoba se dobře daří a jsou jiní, prostě podezřelí živlové. A pak ta zmínka o tom, že faraon neznal Josefa. Tóra tím naznačuje, že kdyby faraon Josefa znal, k zotročení Hebrejců by nedošlo. Proč zrovna Josef? Josef zachránil Egypt od hladomoru a společenského rozkladu, i když to byla země, do které se dostal nedobrovolně jako otrok a kde po křivém obvinění proseděl řadu let ve vězení. Faraon si ho zavolal, aby mu vyložil jeho sny a on mu je nejen vysvětlil, ale hned i navrhl praktické řešení, jak postupovat, aby země nedostatkem trpěla co nejméně.  Měl sny, víru a fantazii, ale zároveň stál nohama pevně na zemi. Byl to muž, který se dokázal usmířit se svými bratry, kteří ho do otroctví prodali a zachránit celou rodinu před smrtí hladem. Prošel mnohým utrpením, aniž by zahořkl, a když dosáhl úspěchu, nezpychl. Dokázal s optimismem hledět do budoucnosti a nezapomínal na Boha Abraháma, Izáka a Jákoba ať mu bylo hej a nebo ouvej. Lidé s odvahou, vizí a nohama na zemi jsou v každé době nad zlato a v těžkých dobách obzvlášť. Sám Josef už byl 400 let po smrti, ale jeho odkaz dál nesli jiní. Faraon měl problém, ale neznal Josefa a jeho přístup k řešení problémů, a nebo ho znát nechtěl a zvolil jednoduché řešení problému. Roztočil spirálu nespravedlnosti a násilí, které se vždy nakonec obrátí proti svému původci. Kdyby byl býval faraon znal Josefa, tak by věděl, že jsou i jiné, lepší cesty.
ŠABAT  ŠALOM


Tak o Jentl jsem měla vcelku jasno od chvíle, kdy jsem o svém hebrejském jméně začala přemýšlet. Jentl byla hrdinka povídky Isaaka Bashevise Singera a následně i filmu s Barbrou Streisand, která se rozhodla předstírat, že je muž, jen aby mohla po smrti svého otce pokračovat ve studiu Tóry. Já jsem neskutečně ráda, že nic takového dělat nemusím, protože jsem se narodila v době, kdy jednak je možné k židovství konvertovat a druhak náboženské vzdělání žen omezují už jen ti nejortodoxnější z ortodoxních a v progresivním židovství mohou ženy Tóru nejen studovat, ale také z ní v synagoze číst.
Jenže Jentl je jidiš jméno a rabi Kučera naznačil, že by bylo dobré si k němu přidat i nějaké hebrejské. Po dlouhém uvažování tedy vznikla Sára Jentl. Ta dvě jména se k sobě hodí zvukově. Sára je navíc tradiční jméno pro konvertitky, protože naše pramáti Sára byla vlastně taky konvertitka. Takže Sára Jentl je“ta, co konvertovala a baví ji studovat Tóru“.