mercredi 30 août 2017

Ki Tece (Deut. 21:10-25:19)

Paraša Ki Tece je nabitá různými příkazy a zákazy a není snadné vybrat téma pro krátký komentář. Na této paraše můžeme názorně vidět, že halacha se skutečně dotýká každého aspektu lidského života-od hygieny, obchodu až po manželský život a mezilidské vztahy obecně. A jak připomíná ve verši 25:16-kdo podvádí, dělá Hospodinu špatnou reklamu.
Některé předpisy jsou ovšem z dnešního hlediska velmi problematické-v civilizovaných zemích je nepřípustné nutit znásilněnou dívku do sňatku s násilníkem, nechat děti pykat za hříchy rodičů (mamzerim) také není zrovna etické. Ale nejsem dostatečně vzdělaná v halaše a komentářích, abych mohla vysvětlit, jak se například vyvíjela otázka znásilněné dívky a jejího sňatku. Koho zajímá otázka mamzerutu a vládne angličtinou, může si přečíst responsum amerických konzervativních rabínů (v ortodoxii je mamzerut stále aktuální otázkou a rabinát v Izraeli eviduje osoby-mamzerim).
Jiné příkazy dobře rezonují s naším současným sociálním cítěním-braní zástavy od chudých, nechávání paběrků na polích a vinohradech, možnost utrhnout si z plodů, zákaz ošklivit si Egypťany, protože jsme koneckonců byli cizinci v jejich zemi a přijali nás, když byl v Kenaánu hlad...
Tuto parašu je nutné číst a číst s různými komentáři každý rok a hledat v běžném životě aplikace micvot, které jsou "pochopitelné" a snažit se studiem přijít na kloub těm, které se nám zdají "nelogické" nebo "zastaralé".

P.S. těm, kdo umí anglicky doporučuji web sefaria.org, kde nalezneme různé texty, v angličtině a hebrejštině (ne všechny texty jsou zatím do angličtiny přeloženy) a kliknutím můžeme vidět rozmanité komentáře vztahující se ke konkrétním veršům Tóry.

mercredi 23 août 2017

Šoftim (Deut. 16:18-21:10)

Velkým tématem paraši Šoftim je moc-soudní a eventuálně také královská, zákaz kácení ovocných stromů během obléhání města a také otázka neobjasněné vraždy, kdy představitelé města, které bylo nejblíž nalezenému tělu musí provést speciální rituál, kterým deklarují, že dotyčný nezemřel jejich vinou.
Co mě zaujalo je opakované prohlášení, že "Izrael to uslyší a bude se bát" (17:13 a 19:20). Raši v souladu s Mišnou (Sanhedrin 11:4) uvádí, že odsouzenec neměl být popraven v místě bydliště, nebo spáchání zločinu, ale převezen do Jeruzaléma a popraven během poutních svátků, aby jeho popravu vidělo co nejvíce lidí a vyvolalo to patřičný odstrašující efekt. Rabi Jehuda ovšem nesouhlasí a trvá na okamžité popravě s tím, že o provinění dotyčného bude poslána zpráva do všech koutů země. Talmud (Sanhedrin 89a) upřesňuje, že jen ve čtyřech případech je provinění a trest smrti veřejně ohlášeno-modloslužba, vzpurný syn (o kterém se jinde dozvídáme, že nikdy neexistoval), vzpurný starší Izraele a falešný svědek (a v jeho případě navíc mají být informováni jen ti, kdo mohou svědčit u soudu podle halachy).
Má to jeden drobný háček-v dnešní době statistik a psychologických výzkumů se potvrdilo, že trest smrti s největší pravděpodobností nemá vůbec žádný odstrašující efekt, protože zločinec prostě nepočítá s tím, že zrovna jeho by chytili. Proč tedy Tóra říká, že Izrael to uslyší a bude se bát? Problém můžeme smést ze stolu odvoláním se na lidský faktor v sepisování Tóry-Tóra je Bohem inspirovaná, ale sepsaná člověkem, který do textu promítal dobovou realitu a poznání. Ale mohlo by být i jiné vysvětlení? Líbí se mi intepretace, která říká (zdroj bohužel nemám po ruce), že trest smrti za provinění ukazuje závažnost takového provinění. Jistě, v případě vraždy o závažnosti provinění nikdo nepochybuje, ale porušení šabatu nebo ignorace rozhodnutí soudu? Kdo ale vlastně rozhoduje o tom, co je a co není závažné porušení? Člověk a nebo Hospodin?
Podívejme se, v jakém kontextu se nachází "Izrael to uslyší a bude se bát". Poprvé na tuto formulaci narazíme ve verši Deut. 13:12 v kontextu modloslužby a svádění k ní. V Deut. 17:13 se jedná o ignoraci rozhodnutí soudu a deformaci Tóry a nakonec v Deut. 19:20 o křivé svědectví. Všechno jsou to činy rozvracející společnost-bez respektu k soudu a pravdě to společnost nikam nedotáhne. A stejně tak modloslužba, která s sebou automaticky nese zpochybnění toho, že všichni lidé byli stvořeni k obrazu Božímu, který s sebou přináší ideu, že se s Bohem dá nějak manipulovat, nebo že některé věci neuvidí, že se dá podplatit...s takovou se o spravedlivou společnost usiluje dost těžko.
Proto si myslím, že "Izrael to uslyší a bude se bát" je "jen" zdůraznění nutnosti pochopení závažnosti těchto tří provinění.

mardi 22 août 2017

Roš chodeš Elul

Dnes a zítra je Roš chodeš Elul, tedy přesně jeden měsíc do Roš ha-šana. Sefardim začnou ve čtvrtek s recitací slichot (aškenazim až po skončení posledního šabatu před Roš ha-šana) a pro mne a další organizátory Roš ha-šana v naší obci je to nejvyšší čas začít s přípravami. Stejně jako vloni nebudeme mít na Roš ha-šana rabína a musíme se s tím nějak poprat sami. Letos ovšem budeme mít ranní bohoslužbu po oba dva dny svátku, protože máme v týmu posilu-Izáka, bývalého charedi, který strávil 5 let v ješivách v Izraeli a který výborně kantiluje. On bude číst první den (narození Izáka) a já opráším, co jsem četla vloni (obětování Izáka) a budu číst druhý den. Navíc se na druhý den musím naučit několik melodií, protože chazan-pianista, který je bude zpívat první den, nebude druhý den přítomen. Eli musí napsat 3 drašot (erev Roš ha-šana + 2 ranní bohoslužby) a proslov na druhý seder Roš ha-šana (organizujeme komunitní seder na druhý večer svátku).
Asi nemusím říkat, že z toho začínám být mírně nervózní...

lundi 21 août 2017

Jak se pozná prima rabín?

Tentokrát se nejedná o naši novou rabínku (oficiálně u nás začne rabínovat v říjnu, nejprve jednou měsíčně a od ledna dvakrát do měsíce...za předpokladu, že v lednu bude schopná mluvit obstojně francouzsky), ale o nového vrchního rabína Dolního Porýní Harolda Weilla. Rabi Gutman odešel do důchodu a do Izraele a místní konzistoř zvolila ze tří kandidátů, kteří se dostali do druhého kola, mladého rabína (je jen o rok starší než Eli!) Weilla. Po Štrasburku se šíří zvěsti, že měl poněkud tlačenku, ze všech tří uchazečů byl nejmladší a taky měl nejdelší vousy. A na rozdíl od ostatních kandidátů má pouze maturitu a pak už jen vzdělání v ješivách, zatímco další kandidáti měli i sekulární vzdělání-jeden byl právník a druhý veterinář (to se hodí při dohlížení na kašrut porážek). Ale co už, konzistoř rozhodla a vzhledem k tomu, že je rabi Weill mladý, mohl by jim na pozici vrchního rabína vydržet třeba až do důchodu...(otázka za milión-je to dobře nebo špatně?)
Je ovšem otázka, jak se rabi vypořádá s faktem, že není úplně "ve fázi" se svou komunitou. "Jeho" synagoga, tedy "Grand šul" je sice ortodoxní, ale její členové, hlavně starší muži (ženy chodí málokdy), zhusta v sobotu jezdí autem, používají elektřinu a tak všeobecně to se svou praxí nepřehánějí (všeho s mírou a každý tam má tu míru někde jinde). Zatímco rabi Weill je charedi. Bude chtít opravdu nainstalovat mechicu (závěs nebo matné sklo, které by bránilo mužům vidět na ženy) i na balkón, jak se povídá? (dosud mechica oddělovala pouze místa pro ženy v přízemí, na stejné úrovni s místy pro muže). Bude i on akceptovat existenci minjanu v bývalé židovské nemocnici Hadasa, kde část modliteb probíhá ve francouzštině a není tam mechica (ženy ovšem nejsou počítány do minjanu a sedí v zadu, minjan Hadasa organizuje pouze Kabalat šabat, nicméně je součásní konzistoře)?
Eli, protože je předsedou naší obce a naše obec je součástí organizace sdružující francouzské liberální obce, sehnal kontakt na předsedu liberální obce v Toulouse a poptal se ho, jaké měli oni zkušenosti s rabi Weillem (rabi Weill před příhodem do Štrasburku působil v Toulouse). Toulousský předseda Elimu řekl, že žádné oficiální kontakty mezi liberální a ortodoxní obcí v Toulouse nepřicházely do úvahy, ale že liberální obec z působení rabiho Weilla profitovala. Získala mnoho nových členů, kteří se v ortodoxní obci přestali cítit dobře (z 600 židovských rodin v Toulouse jich je nyní cca 150 členy liberální obce a dalších 50 využívá jejích služeb) včetně několika velkých dárců (kteří si takto snižují daňový základ). Navíc se jim podařilo získat i kontakty na vedení města, které akceptuje, že ve městě jsou dvě komunity a liberály nepřehlíží.

Pár členů orotodoxní obce, které znám (protože občas zajdou i k nám do UJLS), mi po sobotní bohoslužbě, kde rabi Weill poprvé vystoupil (slavnostní inagurace ale bude až na začátku září) mi řeklo, že je rabi prima a sympaťák, protože podal všem chalů v minjanu Merkaz ruku (ženám samozřejmě ruku nepodává). Jenže tito chlapi znají Harolda Weilla od malička a obávám se, že v něm pořád vidí malého kluka, co si hrával s jejich vlastními dětmi. Pozná se ale, že je nový rabím fajn, podle toho, že podá chlapům v synagoze ruku???

Nechci zatím rabína Weilla soudit dřív, než se stihl projevit. Třeba se poučil z úbytku členů ortodoxní obce v Toulouse a ve Štrasburku si bude počínat jinak. Třeba byl v Toulouse problém v tom, že obec je sefardská a rabi Weill je aškenaz. Třeba si v Toulouse prostě jenom nesedli. Ale taky nebudu tvrdit, že je to bezva rabín, jen proto, že si s někým potřásl rukou. Uvidíme, jak se situace bude vyvíjet, nejpozději příští rok na jaře, až budeme jako každý rok organizovat čtení jmen obětí šoa z Alsaska na Jom ha-šoa, budeme vědět, odkud vítr fouká. Jestli bude ortodoxní obec pod jeho vedením spolupracovat a nebo ne. Charedim, kteří spolupracovat odmítají (přesto, že zastřešující organizací a oficiálním pořadatelem akce je CRIF, tedy nenáboženská židovská organizace, nikoliv liberální obec) ve Štrasburku máme...

jeudi 17 août 2017

Ree (Deut. 11:26-16:17)

Paraša Ree opět nabízí mnoho zajímavých témat ke komentování. Já bych se zastavila u jedné, poměrně zásadní otázky. Jakým způsobem převést sociální systém, který Tóra navrhuje, do současnosti? Děláme to dobře nebo trochu dobře a trochu špatně (vylučuju možnost úplně špatně, protože úplně špatná možnost je ignorace potřebných a to se ani v ČR ani ve Francii neděje, až na czela výjimečné případy)?
Systém desátků, zanechávání klásků k paběrkování a okrajů pole pro chudé, šmita a jubileum jsou založené na předpokladu, že většina společnosti jsou malí nebo střední vlastníci půdy, zemědělci a žijící spíše ve vesnicích a malých městečkách, kde se všichni znají. Nepředpokládá velké masy chudiny bez vlastní půdy (v tomto směru zmiňuje vdovy, sirotky a cizince-typické zástupce těch, kdo nemají vlastní půdu a tedy zdroj obživy a jsou velmi zranitelnou skupinou) a zchudlým bratrem, před kterým nemáme zavírat ruku a půjčovat, je spíše ten, komu kobylky sežraly úrodu, nebo komu shořela stodola. Půjčkou mu umožníme se zase postavit na vlastní nohy. Pokud by půjčku nezvládl splatit do roku šmity, bude to nejspíš tím, že ho zase postihla nějaká katastrofa. Nejedná se o půjčky za účelem spekulací nebo zisku, ale za účelem přežití a obnovení hospodářství a vlastní soběstačnosti (půjčování na úrok znovu zakazuje Deut. 23:20-21, stále v kontextu většinově zemědělské společnosti, jak se židovská populace stávala více a více městskou a ekonomika se měnila, rabíni byli nuceni hledat řešení pro půjčování peněz, které nebyly nutně určené pro aktuální přežití, ale třeba pro rozjetí nového obchodu).
Systém desátků je v Izraeli (alespoň pro ortodoxní populaci věnující se zemědělství) stále aktuální, byť neexistuje Chrám, kam by se desátky daly nosit (forma je poněkud pozměněná, ale desátky jsou stále oddělovány).
Co ale všichni ostatní, kdo se zemědělstvím neživí, nic nepěstují ani žádná stáda nechovají? Jsou naše daně, které platíme, a ze kterých stát financuje (krom jiného) péči o chudé a nemocné (sirotky, vdovy a cizince) dostačujícím příspěvkem ke všeobecnému blahu (a že ve Francii nás umí zdanit!) nebo je potřeba ještě přispívat povinně z toho, co nám z výplaty zbyde (mluvím o oddělení desátku, nikoliv o cedace) na nějaký vhodný účel? Nebo můžeme považovat naši povinnost vůči chudým, kterou předepisoval desátek (Deut. 14.28-29) splněnou prostřednictvím našich daní a vše další, co dáme, už je pouze cedaka? Liší se to podle země, ve které žijeme a jejího daňoveho systému a míře sociálního státu? Jak by vlastně měl vypadat ideální systém pomoci potřebným v dnešní době?

mardi 15 août 2017

Cestování, kompromisy a tak podobně

Na začátku srpna jsme strávili s Elim necelé dva týdny v ČR Navštívili jsme rodinu, zajeli do Mikulova, do Třebíče a do Brna, abych mu mohla ukázat i jiné kouty ČR než jen sever Čech a Prahu.
Cestování se samozřejmě neobejde bez kompromisů-ubytovaní jsme byli u mých rodičů, kteří nejsou židé a jedli jsme buď u nich a nebo, pokud jsme byli mimo domov, jako třeba v Mikulově, v restauracích (fakt mě těší, že někde nabízí i jiné vegetariánské jídlo, než smažák!). Je tedy zřejmé, že jídlo nebylo podle našich domácích standardů, ale drželi jsme se našeho "cestovního" kompromisu-žádné maso, jíme pouze vegetariánská jídla, eventuálně ryby (košer druhy). Nezkoumáme, v jakých hrncích bylo jídlo vařeno, protože pokud bychom trvali na našich standardech (které nejsou nijak přísné, nenapadlo by mě například zvát na jídlo někoho zbožného z ortodoxní obce, protože by pravděpodobně naše standardy neakceptoval jako dostatečné) tak se nenajíme a hlavně by to moji rodiče nevydýchali. Teda hlavně maminka. A přeci jen, ctít otce a matku je potřeba...
Ale musím přiznat, že jsem ráda, že žiju ve Štrasburku, židovský život je tady o tolik jednodušší. Je jednodušší, protože tady je veškeré potřebné židovské zázemí a je jednodušší, protože se nemusím neustále obhajovat a nemusím dělat neustálé ústupky rodičům (párkrát do roka se to dá vydržet), hlavně tedy mamince. Napsat to můžu, protože můj blog už dávno nečte. Protože na jednu stranu mi stále tvrdí, jak naši volbu respektuje a na druhou stranu je vidět, jak moc jí naše odlišnost vadí. Ano, hodně se nám během těch pár dní přizpůsobili, to je potřeba ocenit (vaření vegetariánských jídel), ale kdybychom je dostali bez těch doprovodných komentářů, bylo by to ideální. Bylo by skvělé, kdybych nemusela z železnou pravidelností obhajovat délku sukní, které nosím (pod kolena) a absenci velkých výstřihů (je moje máti jediná na světě, která mi pravidelně říká, že bych se měla víc malovat a oblékat odvážněji?). Připomnělo mi to téma letošní gay-pride, rozdíl mezi tolerancí a respektem...

vendredi 11 août 2017

Ekev (Deut. 7:12-11:25)

Tento týden v paraše Ekev čteme krom jiného i druhý odstavec Šema Jisrael. Zatímco ten první je více "filozofický"-říká, že máme milovat Hospodina celým svým srdcem, duší i vším, co je naše a máme se doslova obklopit jeho Tórou (tefilin, mezuza), druhý odstavec začíná tím, že budeme-li dodržovat Tóru, půjde všechno dobře a nebudeme-li, budeme platit. Je tedy druhý odstavec určen pro ty, kdo potřebují vidinu odměny a trestu, aby dodržovali micvot? Nestačil by jen ten první? Myslím si, že Šema výborně vystihuje lidskou povahu-občas máme "světlé momenty" a všechno je nám jasné, nepotřebujeme žádné donucovací prostředky, abychom chápali, jak důležité je dodržování micvot. Občas ale zápasíme s vlastní lenivostí a tady přichází druhý odstavec-nepodléhej svojí lenosti a pohodlnosti, protože když to uděláš, bude to mít vážné důsledky. Neflákej Tóru a bude ti dobře.
A třetí odstavec je souboj s lidskou zapomnětlivostí-někdy neselžeme proto, že bychom byli líní nebo pohodlní, ale protože zapomínáme a jsme nepozorní. A tady přichází cicit, které máme mít na očích, aby nám připomínaly naše povinnosti.
Paraša Ekev je vůbec parašou s velkým vhledem do lidské povahy a slabosti a říká, že dodržovat Tóru je dřina, která ale stojí za to.

mercredi 2 août 2017

Vaetchanan (Deut. 3:23-7:11)

U paraši Vaetchanan jeden neví, co dřív komentovat-zákaz přidávat k Tóře a ubírat z Tóry?, proroctví exilu a návratu z něj?, opakování desatera? Šema Jisrael?, zákaz smíšených sňatků? fakt, že židé budou vždy menšinou a malým národem?...

Nakonec jsem se rozhodla pro krátký komentář k prvnímu odstavci Šema Jisrael (Deut. 6:4): "Slyš Jisraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jeden! Jeden, nikoliv pouze ve smyslu vyjadřujícím počet, ale také ve smyslu vyjadřujícím kvalitu-jedinečný, mimo naše chápání. Šema je také chápáno jako svého druhu vyznání víry, je to přijetí "jha nebes" (kabalat ol malchut šamajim, pokračování prvního odstavce, Ve-ahavta, Deut. 6:5-9 je chápáno jako přijetí "jha micvot", kabalat ol micvot). Jde o to, že pochopíme-li správně implikace skutečného monoteismu (tedy, že Bůh je jediný a jedinečný) a přijmeme-li, že nám nějakým způsobem (na kterém se možná neshodneme) daroval Tóru, pak z toho pro nás plynou mnohé závazky. Nejlépe to lze ilustrovat na modlitbě Ribon kol ha-olamim, kterou říkáme ráno v rámci ranních požehnání (birkot ha-šachar, v siduru Hegjon lev ji nenajdeme, v Adir ba-marom ano, já vycházím z verze siduru Or chadaš-okomentovaného konzervativního siduru Sim šalom). Ribon kol ha-olamim začíná hlubokou reflexí faktu, že v porovnání s Nejvyšším jsme nic a všechno naše snažení není nic než marnost. Přesto ale jsme Hospodinovým vyvoleným lidem, potomky Abrahama, od kterého Hospodin žádal oběť jeho jediného syna. Potomky Izáka, jeho syna svázaného na oltáři. Potomky Jákoba, jehož život také nebyl procházkou růžovým sadem. A proto je naší povinností, naší krásnou a požehnanou povinností chválit Hospodina a dvakrát denně říkat Šema.
Z toho kontrastu mrazí. A nutí k přemýšlení. Až se mi jednou podaří dobře formulovat, co se mi při téhle modlitbě honí hlavou, tak to sepíšu. Bude to o zoufalém Abrahamovi a Izákovi, o všech židech, kteří během staletí zemřeli, protože byli židé a o tom, že i přes to všechno není možné přestat říkat Šema. Ani kdybychom chtěli. Prostě to nejde, protože to je příliš hluboko v nás. "Není na tobě, abys práci dokončil. Nejsi však svoboden, abys s ní přestal." (Pirkej Avot 2:16)

mardi 1 août 2017

Tiša be-av

Včera večer začal půst 9.avu, připomínka dvou zničení Jeruzalémského Chrámu a dalších katastrof. Talmud říká, že dúvodem druhého zničení Chrámu byla sinat chinam-bezdůvodná nenávist mezi lidmi. Pro anglicky hovořící sdílím video rabiho Sackse o tom, jak udržet židovskou pospolitost...zde