...jako hajnej na parníku

Letos jsme se s Elim dohodli, že pojedeme k mým rodičům už přes Vánoce a ne až po nich, jako v minulých letech. Ne, že bychom snad chtěli Vánoce nějak slavit, nebo snad, chas ve-šalom, opustit židovství. Ale chtěla jsem Elimu ukázat, jak vypadají české Vánoce a zejména tradice mojí rodiny (a že je to nějakej folklór!), aby věděl, jak vypadalo moje dětství. Rovnou předznamenávám, že to bylo poprvé a také naposled, ale stálo to za to.
Předem jsme všechny varovali, že nepřijímáme a nerozdáváme žádné vánoční dárky a Vánoce neslavíme. Večeři 24. prosince máme tradičně u babičky, matky mojí matky, kde se obvykle sejde zhruba 10 lidí. Na to, že jsou všichni zapřisáhlí ateisté (nebo je jim nějaké náboženství úplně ukradené), se tradice dodržují-zpívají se koledy (Eli nechápal, jak je možné, že je všichni znají, když nikdo nechodí do kostela), dělají se lodičky ze skořápek vlašských ořechů, dávají se šupiny z kapra pod talíř, pálí se františek a purpura. K jídlu jsou kapří a jiné řízky a salát (ve kterém není salám), kapří polévka, štrůdl, vánočka, cukroví a ovocný salát. A litry (výborného) vína...Babička kvůli nám letos vynechala vepřové řízky a udělala jen kapří a kuřecí, aby nás nepohoršovala přítomnost vepře na stole (nepohoršuje, ale i tak, díky babi!). Neúčastnili jsme se ani zpívání koled ani rozdávání dárků, ale je zajímavé, že jsem si připadala divněji při těch koledách, než když všichni okolo mě rozbalovali balíčky. Druhý den jsme byli u druhé babičky, kde jsme přeskočili oběd a přišli až na kafe (babička totiž dělá maso s knedlíkem, zelím a špenátem a chvíli jsme váhali, že bychom si donesli vlastní kus masa a jedli s ostatními, ale pak nám došlo, že bychom si nemohli dát ke kafi vánočku, protože je v ní máslo...tak jsme přišli až na to kafe a vánočku).
Aby byl folklór kompletní, tak jsme koukali i na pohádky, viděla jsem přes svátky oba dva Anděly Páně a musím říct, že mě režisér Strach poněkud zvedá ze židle svým přístupem k nezobrazování Nejvyššího. Nic proti Bartoškovi, i kdyby obsadil George Clooneyho, tak by mi to vadilo. Jinak jsou to povedené pohádky, i když z nich katolicismus přímo tryská, ale tenhle "detail" asi nepřekousnu-respektive, jednou dětem raději pustím nějaké staré dobré pyšné a jiné princezny. Jak je ale možné, že si Češi tak oblíbili tuhle "křesťansko-katolickou" pohádku tak zamilovali? Že by nebyli takoví ateisté, jak se všichni tváří???

Takže, pro jednou bylo dobré, že jsme s Elim strávili Vánoce s mojí rodinou, a pokud by náhodou tenhle blog ještě někdo z nich četl, tak děkujeme za spoustu intenzivních zážitků, ale jednou nám to stačilo a zase budeme jezdit až po svátcích :-)

P.S. název blogu je z písničky Mňágy a Žďorp Včela na nádraží...žid u stromečku je jak ten hajnej na parníku :-)

Eliho nedělní proslov (přeložený na žádost mojí maminky)

Dámy a pánové, drazí přátelé,

jménem celé komunity i vás dovoluji přivítat v synagoze Štrasburské Židovské Liberální Unie (UJLS). Někteří z vás jsou zde poprvé, ostatní se již zúčastnili bohoslužby, kulturních akcí nebo aktivit spojených s mezináboženským dialogem. UJLS byla založena na počátku 90.let je jedinou neortodoxní židovskou komunitou v metropolitním regionu Grand Est. Sdružuje zhruba 80 rodin a nabízí pravidelné šabatové bohoslužby, oslavy židovských svátků a umožňuje svým členům praktikovat judaismus v souladu s hodnotami, které uplatňujeme v civilním životě-rovnoprávnosti a pluralitě. Organizujeme kurzy Talmud-Tóry pro děti a kurzy židovské filozofie pro dospělé, ale také konference a koncerty, protože se domníváme, že židovství je také kultura a neredukuje se na čtyři amot halachy, židovského práva (Berachot 8a). Předávání židovství a židovské identity dalším generacím je naší prioritou, židovské identity, která je pevně svázána s našimi tradicemi a historií a zároveň otevřená světu a jeho vývoji.

Přestože členové UJLS pocházejí z rodin s rozmanitým vztahem k náboženské tradici, UJLS není komunitou vykořeněnou a bez tradic a počítá se mezi dědice tradic alsaského a německého judaismu. Máme to štěstí, že našimi členy jsou talentovaní muzikanti-Philippe Kahn, Hector Sabo a Stephane Seban, kteří podle svých možností přispívají k liturgii naší komunity. Všichni jsou velkými fanoušky židovské liturgie pocházející z oblasti Porýní a díky nim můžeme těmto melodiím naslouchat zejména během svátků. Hudba v tomto ohledu tvoří, jak řekl při svém rozloučení rabi Berkowitz, „duši“ naší komunity.

Liberální židovství se zrodilo v Německu na počátku 19.století, ve stopách Haskaly, židovského osvícenství. Následně se rozvinulo ve střední Evropě a ve Spojených státech, kde je dnes dominantním proudem. První francouzská liberální komunita byla založena v roce 1907 v Paříži v Koperníkově ulici. Liberální židovství zdůrazňuje evolutivní a dynamický charakter halachy, židovského práva, a klade důraz na její etický rozměr. Liberální židovství trvá na důležitosti dodržování tradic a rituálů, ale je na zodpovědnosti každého, jak se k této části židovské tradice postaví. Inspirován sociální a etickou vizí proroků, liberální judaismus zdůrazňuje důležitost „tikun olam“ aktivní účastí člověka na nápravě světa. Naše bohoslužby jsou vedeny v hebrejštině, některé pasáže jsou ovšem čteny francouzsky, abychom usnadnili porozumění textu. Při studiu Tóry bere liberální židovství v potaz i historii, archeologii a filologii a jejich objevy, které podle nás mohou obohatit tradiční židovské studium. Liberální židovství se sestává, k obrazu židovství samotného, současně z rozchodu s tradicí a zároveň s její kontinuitou.

Dnes jsme se tu sešli při výjimečné události v naší komunitě-oficiálního uvedení do funkce rabínky Birgit Klein, Rabbinerin Professor Doktor, profesorky na Hochschule fur Judische Studien v Heidelbergu, která nahradila rabína Stephena Berkowitze, který se odstěhoval do Barcelony. Jako v každé jiné komunitě, výměna rabína je významnou událostí. Nový rabín vždy přinese jiný pohled a praxi, kterou je potřeba skloubit s vizí komunity a jejím fungováním. Ale jak jistě víte, jde o výjimečnou událost i proto, že naším novým rabínem je žena. Jistě, ordinace žen-rabínek není žádnou horkou novinkou. První rabínka, Regina Jonas, zavražděná v Osvětimi 1944, byla ordinována v roce 1935. Po Regině Jonas bylo nutné čekat až do roku 1972, kdy liberální židovský seminář v USA ordinoval Sally Priesand. Konzervativní seminář ordinoval první ženu v roce 1985 a v roce 2005 získala ortodoxní smichu Sara Hurwitz. Zejména v USA a v Izraeli se situace rychle vyvíjí.

Nicméně ve Francii nejsou ženy-rabínky příliš početné a Birgit je teprve čtvrtou rabínkou, která vede židovskou komunitu, po Pauline Bebe, Delphine Horvilleur a Floriane Chinski. V rámci rámci francouzského liberálního židovství se tedy jedná o výjimečnou událost, tím spíš, že UJLS je jedinou komunitou mimo Paříž a navíc v Alsasku, která má ženu-rabínku. Ale jak už jsem leckde vysvětloval, pohlaví rabína pro nás nebylo určujícím kritériem při výběru, shrnul bych to takto: najali jsme rabína a tento rabín je žena. Pro nás jsou důležité osobní kvality rabína, jeho/její schopnost učit, vysvětlovat halachu a být průvodcem židovské spirituality a náboženské praxe.

Jak asi víte, dnes (neděle 17.12.) zapalujeme šestou svíčku na chanukíji. Chanuka připomíná vítězství Makabejských v roce 165 před občanským letopočtem nad Antiochem IV. Epifanem, syrským králem, který se snažil vnutit židům helénskou kulturu a zakázat praktikování judaismu. V roce 165 oddíly Makabejských osvobodily Jeruzalém a znovu zasvětily Chrám, který byl znesvěcen. Tradice učí, že při zasvěcení Chrámu nebylo k dispozici víc než jedna lahvička čistého oleje k zapálení menory, chrámového svícnu. Podle tradice ale lahvička, která by normálně stačila pouze na jeden den, vystačila na celých osm dní. Tento zázrak si každý rok připomínáme zapalováním svíček na chanukíji, chanukovém svícnu.

Svátek Chanuka tak tradičně zahrnuje jak naději, jak napsal Emanuel Levinas „naději, která osvětluje život i když není důvod doufat“, tak zachování a pokračování židovské tradice. Proto se také jedná o svátek zaměřený na děti, které ztělesňují budoucnost této tradice.

Pro liberální židovství jako je to naše, je Chanuka důležitým svátkem i proto, že nás nutí se zamýšlet nad vztahem naší židovské identity a naším vztahem k většinové kultuře, která je v příběhu Chanuky ztělesněna řeckou kulturou. Přesněji řečeno, naše židovství, jak ho chceme žít, se nachází přesně na rozhraní mezi tradicí, kterou jsme zdědili a kterou chceme předávat dál a dnešním světem, ve kterém žijeme, pracujeme a angažujeme se. Zvykem je zapalovat chanukíje v blízkosti oken a stvrdit tak veřejně chanukový zázrak. Okno je hranice, prostor dělící domov, intimitu rodiny, a ulici, tedy veřejný prostor. Chanukíja zůstává uvnitř domova, ale její světlo je viditelné z vnějšku, z veřejného prostoru. A takto my chápeme i naši tradici.

Dva základní texty které popisují povstání Makabejských proti Seleukovcům jsou první a druhá kniha Makabejských, které ovšem nebyla zahrnuta našimi rabíny do biblického kánonu, ale které patří do kánonu křesťanského. Někteří se domnívají, že rabíni hledali způsob, jak relativizovat důležitost vojenského vítězství Makabejských, jak říká například nápis na Velké synagoze ve Štrasburku „Nikoliv vojskem, nikoliv silou, ale jedině mým duchem!“ (Zacharjáš 4:6). Podle jiných, Hasmonejci, tedy Makabejští, poté, co se dostali k moci, podlehli korupci a rabíni tak hledali způsob, jak zmenšit jejich roli v chanukovém příběhu a zaměřili tak svou pozornost na zázrak malé lahvičky oleje. Ať už to bylo jakkoliv, odmítnutí zahrnout knihy Makabejských do židovského biblického kánonu je možné interpretovat takto: ačkoliv je Chanuka svátek, který oslavuje židovskou vydělenost a jinakost, chceme-li si přečíst texty, vztahující se k tomuto svátku, musíme hledat v křesťanském kánonu, kde byly zachovány. Jako bychom se museli nejprve vydat k druhým, abychom se mohli oklikou vrátit k sobě samým. V momentě, kdy oslavujeme svou jinakost a vydělenost, kterou chceme uchovat a předat dalším generacím, jsme ponoukáni, abychom se neotáčeli zády k těm, kdo jsou jiní než my, jedině tak můžeme porozumět sobě samým. Toto sdílení má etický rozměr a odkazuje na dialog, který je judaismu vlastní. Každopádně přítomnost vás, zástupců města, představitelů různých náboženství, členů komunity i jejích přátel potvrzuje, že se nám daří skloubit věrnost našim tradicím s otevřeností světu.

UJLS má dnes téměř 25 let. To je velmi málo, srovnáme-li to s 3000 let židovské historie, nebo i s 200 lety existence liberálního židovství. Ale i tak je to nezanedbatelná doba. Existence naší komunity by nebyla možná a nemohla by pokračovat bez zájmu a nasazení jejích členů a zejména členů správní rady. Každý z nich se podílí podle svých možností na jejím chodu, ať už se jedná o liturgii, logistiku, účetnictví nebo asistenci rodinám našich členů v radostných i těžkých chvílích. Protože existence naší komunity nemá jiný smysl, než umožnit jejím členům žít židovský život v souladu s našimi hodnotami. Nechci ale ani opomenout poděkovat členům i přátelům komunity, kteří přispěchají, je-li potřeba minjan, kteří se účastní bohoslužeb a kteří šíří povědomí o naší komunitě. Jak jsem se již zmínil, Chanuka je svátek zaměřený na děti, které jsou pokračovateli naší tradice a proto bych také rád poděloval našem dvěma učitelům Talmud-Tóry: Ruth Brun a Isaacovi Debache.

Na závěr bych vás tedy požádal, abyste ke mně připojili a přivítali jsme naši novou rabínku Birgit Klein. Vítejte, Chanuka sameach a vše nejlepší do nového občanského roku.

Děkuji vám.

Chanuka a oficiální uvedení naší nové rabínky do funkce

Včera, při příležitosti zapalování šesti svíček na chanukíji jsme zorganizovali oficiální uvedení naší nové rabínky do funkce a pozvali jsme zástupce města a ostatních náboženství na oslavu. Nebyla to zdaleka tak oficiální akce, jako uvedení do funkce nového vrchního rabína Štrasburku, ale i tak to nebyla úplně zanedbatelná událost. Chanuku jsme zvolili zcela záměrně, protože v neděli není šabat a během Chanuky nejsou žádná omezení ohledně práce, focení atd. Je tam chanukíja a svíčky jako náboženský symbol a tak je co fotit, na Chanuku obvykle přijdou i děti, takže nás v synagoze není pět a půl a komunita vypadá o dost dynamičtěji než obvykle.A vždycky se dá najít nějaká vhodná interpretace svátku a proslovy tak mají i nějaký hlubší obsah. A kdo by si nechtěl dát koblihu?
Se zvaním hostů to nebylo snadné-městský radní, který se zabývá náboženstvím (protože Alsasko má konkordát, což znamená, že katolíci, protestanti a židé-ale pouze ti konzistorní-dostávají od státu peníze, ve striktně sekulární Francii je to nečekaný historický artefakt, následek německé okupace Alsaska v letech 1871-1918) nakonec nemohl dorazit (ale nedorazil ani do konzistorní synagogy, které tady nikdo neřekne jinak než Grand šul, kde probíhala konkurenční akce). Taktéž zástupce katolíků nedorazil, ale to nikoho nepřekvapilo, katolíci drží basu s židovskou konzistoří. Zástupci protestantů dorazili v hojném počtu a přijel i vice-prezident AJL (Assemblé du Judaisme Libérale) z Paříže a několik místních novinářů. Pozvali jsme samozřejmě i prezidenta Grand šúlu a dva další členy jejich správní rady (vrchního rabína jsme nezvali, neb bylo od počátku naprosto jisté, že nepřijde). Prezident ovšem na zasedání jejich správní rady ztratil nervy a rozhodl, že se přeci jen zeptají vrchního rabína, co si o pozvání do liberální komunity myslí. Myslím, že je všem jasné, co si o liberální komunitě a ženě-rabínce myslí. Takže rabín řekl jasné ne. Pročež dva pozvaní členové správní rady rabínovi řekli, že jsou o třicet let starší než on a půjdou si, kam budou chtít. A přišli, jen požádali Eliho, aby je ve svém proslovu nezmiňoval jako zástupce konzistoře. Eli jim samozřejmě vyhověl, ale pak jsme slyšeli jednoho z nich říkat novinářce, že je tam jako zástupce konzistoře...asi se mu u nás líbilo (nebylo to poprvé, co přišel). Dneska vyšly články ve dvou alsaských denících, tak jsem zvědavá, jaké vlny se zase zvednou.

Každopádně to byl velký úspěch, Eli měl vynikající proslov, ostatní řečníci byli také dobří, i rabínce bylo celkem rozumět a na závěr zazpívala úryvek z Haendelova Judas Maccabaeus. Já jsem udělala svařák (z košer vína) a horký jablečný džus pro děti. Členové obce nanosili hromady koblih, buchet a jiných sladkostí, zahlédla jsem i mísu latkes (nicméně já se k jídlu nedostala, protože jsem roznášela svařák). Večer jsem padla o půl deváté do postele úplně vyždímaná. Ale stálo to za to!

Chanuka vs. Vánoce

Dnes večer budeme zapalovat první svíčku na chanukíji, tak si dovolím takové malé porovnání Chanuky a Vánoc,

Délka: Chanuka se slaví 8 dní, Vánoce od večera 24.12. do 26.12. Vánoce tak stačí na návštěvu příbuzných, během Chanuky zvládneme i návštěvy přátel a oslavu v synagoze. Někomu to vyhovuje, někdo vyhlíží poslední svíčku.

Jídlo: V Čechách na Vánoce frčí kapr/řízek/klobásy a bramborový salát, ve Francii foie gras a bûche de Noël, což je velmi sofistikovaná roláda, mražená nebo pečená, kterou seženete jen v tomto ročním období. Jeden náš ortodoxní-sefardský kamarád rád vzpomíná, jak jeho maminka každý rok jednu koupila a pak jsi snědli buď před a nebo po Vánocích. Židovskými chanukovými stálicemi jsou latkes a koblihy.  Dietologové všude varují, jak náročné jsou vánoční svátky pro naše zažívání a štíhlou linii. Zajímalo by mě, zda experti už někdy zkusili jíst bramboráky a koblihy 8 dní v kuse...
Proto na dnešní večer udělám karbanátky z mletého masa a kapusty, nejsou to sice latkes, ale smažené je to taky a o jeden večer s bramboráky méně (navíc pro nás je cokoliv s masem automaticky slavnostní jídlo). Na druhý den máme pozvané kamarády, takže budu vyrábět latkes, klasické české bramboráky a vegetariánské zelníky pro 8 lidí, bez robota, který by mi brambory nastrouhal...už chápete, proč budou první večer k jídlu karbanátky? A pak ještě někdy v průběhu svátků udělám třeba falafel, abychom měli nějakou změnu. Koblihy nedělám, nějak mě to neláká, na oslavě v synagoze jich bude k ochutnání až až.
K Vánocům patří pečení cukroví, tady v Alsasku se mu říká bredele a v mnoha židovských rodinách nějaké bredele najdete, já jsem upekla pár perníčků  a teď čekám, jestli do konce Chanuky změknou? Rozdíl je v tom,  že pokud Vánoce slavící hospodyně neupeče (neobjedná) cukroví, všichni se na ni budou divně koukat, protože cukroví prostě k Vánocům patří. K Chanuce ne, takže i kdyby perníčky nezměkly, vůbec nic se neděje, na stole nijak zvlášť chybět nebudou.

Dárky: Dávat si dárky během Chanuky je poměrně nedávno přejatý zvyk, aby židovským dětem nebylo líto, že nic nedostaly. Trochu dříve vznikl zvyk prarodičů dávat vnoučatům peníze, chanuka gelt, 5. den svátku (protože 5: den nikdy nepřipadne na šabat a nehrozí tak znesvěcení šabatu). Děti pak mohou hrát drejdl o peníze. S Elim jsme toho názoru, že dát si nějaký malý dárek jednou během Chanuky (my si dáváme dárek-obvykle knihu-první den svátku) úplně stačí a chtěli bychom to tak zachovat i v budoucnu, až budeme mít děti, ale blogerka Lo ba-šamajim mě trochu znejistila, zda je to reálné...Jenže tím by Chanuka ztratila jedno ze svých hlavních kouzel, tedy to, že se úspěšně vyhneme předvánočnímu/předsvátečnímu shonu.

Stromek a výzdoba: Juchů, žádný stromek, žádná výzdoba! Stačí pár svíček a něco, na co se dají připevnit. V případě nouze se dá improvizovaná chanukíja udělat téměř z čehokoliv, prostě potřebujeme, aby osm svíček bylo v řadě a ve stejné výšce a devátá (šamaš, kterým budeme ostatní zapalovat) byl odlišný-v jiné výšce nebo mimo řadu. Rambam je toho názoru, že každý člen rodiny by měl zapalovat svoji chanukíju, tosafisté se domnívají, že jedna chanukíja na rodinu úplně stačí. Je zajímavé, že sefardim, kteří se normálně řídí podle Rambama a nikoliv podle tosafistů v případě chanukíji udělali výjimku a naopak aškenazim výjimečně preferují Rambama. Takže v aškenázských domácnostech máme běžně chanukíju pro každého a u sefardů zapaluje hlava rodiny jednu chanukíju pro celou rodinu. Mimochodem použití svíček je dán vývojem, v ideálním případě bychom měli používat olivový olej, který byl taktéž používán v chrámové menoře. S Elim používáme olej i z toho praktického důvodu, že pak nemusím ze svícnu odstraňovat nakapaný vosk. 
Kdo by snad někdy zatoužil po "chanukovém křoví" (tedy židovské alternativě vánočního stromku) a rozumí anglicky, ten si může poslechnout výborný stand-up Elona Golda na téma "Proč je dobře, že židé nemají vánoční stromečky"

Hudba: Nic proti koledám a vánočním písním, některé jsou i docela hezké (a spoustu vánočních písní navíc napsali židé), ale když se na vás valí ve všech obchodech, z rádia, z reklam v televizi i na internetu, tak to člověku začne rychle lézt na nervy. My máme jen pár písní, které zpíváme, z nichž nejprofláklejší je Maoz Tzur (Skála věků), zpívaný na německou lidovou melodii, která byla taktéž užívána luterány. V posledních letech se začaly objevovat i chanukové písně jako alternativa vánočních písní, ale výsledek je zatím takový, no, rozpačitý...asi nejlepší jsou v tuhle chvíli Maccabeats.

Takže všem, kdo začnou slavit už dnes večer, přeju Chanuka sameach! A těm, kdo čekají až do 24. prosince, veselé Vánoce!



P.S. netušíte někdo, zda existuje nějaká souvislost mezi tím, že Chanuka začíná 25.kislevu (a jak víme, den v židovství začíná večerem) a tím, že Vánoce připadají na 25.prosince, ale slavit se začíná už večer 24.prosince?

Šťourání klackem do vosího hnízda

Fakt si nemyslím, že Trump udělal dobře, když uznal Jeruzalém jako hlavní město Izraele a plánuje tam přesunout americkou ambasádu. Což o to, nevidím žádný problém v tom, aby západní Jeruzalém byl hlavním městem Izraele-je to koneckonců logické, je to jeho historické centrum. Problém mám s "jednotný a nedělitelný"-takový podle mě bude, až spolu budou všichni lidé žít v míru a shodě, tedy až dorazí Mesiáš a ten ještě evidentně nedorazil. Takže je potřeba stát nohama na zemi a fungovat v našem nedokonalém světě. A v něm je Jeruzalém vnímán jako hlavní město nejen židy, ale i Palestinci. A máme-li jeden koláč, buď se o něj můžeme podělit, a nebo přetahovat až do úplného zničení nás nebo koláče (ještě existuje varianta, že přijde někdo třetí, koláč nám zabaví a oběma stranám zbydou oči pro pláč).
Jednání o míru a rozdělení území jsou dlouhodobě na bodu mrazu a nevypadá to, že by se na tom v dohledné době něco změnilo. Trump sice ve své řeči uvedl, že USA podporují dvoustátní řešení a že je na zúčastněných stranách dohodnout přesné hranice, ale kdyby místo Jeruzalém používal systematicky "západní Jeruzalém", byť bez upřesnění, kudy povede hranice, bylo by to lepší (když už teda musel nutně něco říkat). I tak si myslím, že by bylo lepší do téhle záležitosti nešťourat. Podle mě je jedním z velkých kamenů úrazu neschopnost Palestinců najít lídra, který by byl schopný o míru jednat a měl dostatečně silnou pozici, aby uhájil před svými lidmi dojednaný kompromis. Podstatou kompromisu totiž je, že ani jedna strana není naprosto spokojená s výsledkem, takže na obou stranách bude potřeba obhájit nepopulární opatření. Zatím mají Palestinci jen spoustu lídrů, kteří zdatně živí nenávist, což je o dost jednodušší. Na izraelské straně ovšem také probíhá vývoj a posiluje extrémní náboženský sionismus, který míchá politiku s náboženstvím a domnívá se, že v rámci umetení cestičky Mesiášovi je třeba osídlit Izrael v původních biblických hranicích, tedy i na Západním břehu Jordánu (co na tom, že Tóra udává několik různých popisů, kudy ta hranice vlastně vede). S vidinou toho, že Mesiáš už je za rohem a dorazí co nevidět, tak aby už to bylo... Dříve byli extrémní náboženští sionisté naprosto oddáni státu, ale od dohod z Oslo a pak ještě víc od stažení Izraele z Pásma Gazy se jejich víra, že co stát dělá, dobře dělá, začala drolit a je velmi pravděpodobné, že v případě dělení území budou jednat na vlastní pěst. Osadníky z Gazy ještě armáda zvládla (doslova) vynést, ale z oblastí Západního břehu Jordánu? A zvlášť když nezanedbatelnou část branců izraelské armády tvoří náboženští sionisté (ne všichni náboženští sionisté a ne všichni osadníci jsou ovšem extremisté, pozor na to).
Řešení? Pro začátek by si každá ze stran měla začít zametat před vlastním prahem-Palestinci hledat schopného lídra, který je zvládne sjednotit a nadchnout pro myšlenku vlastního státu, který bude žít v MÍRU se svým izraelským-židovským sousedem a sdílet s ním Jeruzalém (hledání jehly v kupce sena se mi zdá snazší a vyhlásit jakýkoliv stát Palestina, bez toho, že by skutečně chtěl žít v míru s Izraelem je na nic-Izrael bude bránit vlastní bezpečnost a existenci, obsadí opět strategická území a budeme zas tam, kde jsme byli, "jen" bude o tisíce mrtvých víc). Izrael by měl krotit své extremistické náboženské sionisty, protože z židovské historie je známo, že dosud jakékoliv nedočkavé vyhlížení Mesiáše vedlo k tomu, že se nějaký falešný objevil a pak to skočilo strašnou katastrofou. A VŠECHNY ostatní státy by k tomu měly přispět tím, že do tohohle vosího hnízda přestanou šťourat klackem. Obávám se, že v tuhle chvíli i takové předběžné řešení zní jako čirá utopie. Ach jo...

P.S. problém je o to složitější, že Trump tímto prohlášením potěšil své evangelikální voliče a je známo, že evangelikální křesťané pro změnu vyhlíží druhý příchod Ježíše a k tomu potřebují, aby se všichni židé vrátili do Erec Jisrael. A aby toho nebylo málo, i v islámu existují učení o "konci dní" a je dost pravděpodobné, že i to funguje jako ideologické podhoubí (nejsem ovšem expert na islám, tuhle informaci mám z přednášky Jacoba Rogozinského). Ne, skutečně to nevypadá, že by nějaké řešení bylo na obzoru.