Opravdu se můžeme o všem rozhodovat?

Před nedávnem jsem narazila v Hospodářských novinách na článek Julie Hrstkové ohledně "třetího pohlaví" (článek jsem vám odemkla, takže s použitím odkazu výše byste měli vidět článek celý). Kromě komických historek s adaptací záchodků mě tam zaujal následující citát: "Výchova dětí bez ohledu na vrozené pohlaví se stala hitem mezi celebritami. Všeobecně se ujímá názor, že pohlaví patří podobně jako například náboženství k tomu, o čem by si měl člověk rozhodnout v dospělosti sám. A výchova by jej neměla ovlivňovat."
Děkuji Nejvyššímu, že v judaismu takové blázniviny netrpíme-chlapečci jsou osmého dne obřezáni a tím je jednoznačně dané od začátku, že chlapeček je "on" a nikoliv "ona" nebo snad "to". A od rodičů se očekává, že svoje děti budou vychovávat jako židy, jak to koneckonců dvakrát denně říkáme v Šema Jisrael ("...a budeš jim učit své děti..."). Často vidíme ve smíšených rodinách (a hlavně tam, kde je židovský otec a nežidovská matka), jak rodiče váhají, zda nechat chlapečka obřezat a zda děti obecně konvertovat už v ranném věku (což konzervativní a reformní judaismus umožňuje a podporuje), právě s odvoláním, že přece nemohou "jen tak rozhodnout za něj". Jenže ať už chlapečka obřezat nechají nebo ne, v obou případech rozhodnou za něj. Rodiče se nemohou vyvázat z odpovědnosti za to, jak se rozhodnou vychovávat svoje dítě. Ať už se rozhodnou konat nebo nekonat, vždycky je to rozhodnutí, které ovlivní život jejich potomka. Navíc, u pohlavně nevyhraněné výchovy by mě zajímalo, jak takoví rodiče chtějí řešit biologické dannosti-chlapec si nemůže vybrat, zda mu jednoho dne začnou růst vousy a dívka se nemůže rozhodnout, zda chce nebo nechce menstruovat. To samozřejmě neznamená, že si holčičky nutně musí hrát jen s panenkami a chlapečci jen s bagrem a poslouchat u toho nějaké pitomé průpovídky, že ženská se hodí jen do kuchyně a že kluci nebrečí. Pokud dítě, chas ve-šalom, začne vyjadřovat pochybnosti o tom, zda je skutečně chlapeček nebo holčička, tak by rodiče měli mít trpělivost a pochopení a eventuálně situaci řešit s příslušnými odborníky. Transgender je relativně vzácná porucha a není to nic, co by si člověk dobrovolně vybral, už jen proto, jaké martyrium ho čeká, než se postupně octne v těle, které odpovídá jeho vrozenému nastavení. Problémy těchto lidí nevyřeší gendrově neutrální výchova všech dětí, ale pochopení a podpora těch, kterých se to týká (máme v našem okolí jednu dívku, teda teď už spíš kluka, který tímto procesem prochází a fakt to není žádná legrace). Ale vidět v druhém, který je tolik odlišný, člověka, který byl, stejně jako já, stvořen k obrazu Božímu, to je zřejmě větší fuška, než se snažit všechny "zglajšaltovat".

Avi: Parašat Šemot (Šemot 1:1 – 6:1)

Dnes začínáme číst II. Knihu Mojžíšovu – Sefer Šemot. Situace Izraelců v Egyptě po smrti Josefa i faraona, který si ho vážil, se velmi rychle změnila k horšímu. Nebyl už žádný rozdíl mezi nimi a ostatními otroky. Byli spíše v ještě horším postavení. Egypťané se zalekli jejich rostoucího počtu a byl vydán příkaz zabít každého narozeného chlapce… Mojžíš byl tedy jeden z těch, kteří tu být ani neměli. Kniha Šemot popisuje události, které vytvořily židovský národ: vyjití z Egypta a zjevení na Sinaji. A Mojžíš je tu ústřední postavou.

Na osobním útěku z Egypta se Mojžíšovi dostává prvního zjevení. Je to ten známý obraz hořícího keře. Mojžíš viděl,“ že ten keř plane ohněm, a přesto ten keř není tím ohněm stráven.“ (Šemot 3,2) Mojžíš v ohni zahlédl Božího posla. Nevíme v jaké podobě. Když Mojžíš přistoupil blíž, tak se ta vize, podle Bachji, proměnila na prorockou vizi. Bůh k němu promluvil a dokonce mu zjevil svá jména, zejména to slavné vyjádření, které je často překládáno jako „Jsem, který jsem“ (Šemot 3,14) a které je pak v podstatě interpretováno jen jako „Věčný“, čili Boží atribut věčnosti. A tento Bůh jeho praotců Mojžíšovi přikazuje, aby vyvedl Izraelce z Egypta. Mnoho lidí má tendence všechno vysvětlovat přirozeným způsobem – že na poušti může samozřejmě dojít k samovznícení, nebo něco může pouze vyvolávat dojem ohně, a tak podobně. Nic z toho ale nevysvětluje ten výsledek. Mojžíš si vyslechl příkaz, který nebyl zrovna splněním jeho snu. Nebyl nadšený z toho nesnadného úkolu, který připadl právě na něj. Ale šel…

Tuto vizi máme spojenou pouze s obrazem hořícího keře. Má tedy ten planoucí keř nějakou speciální symboliku? Raši si myslí, že ne. Že šlo pouze o upoutání pozornosti. Bylo třeba si posluchače nějak připravit k vyslyšení zjevení. Proto je tu i ten příkaz k vyzutí sandálů: „svaté je místo, na kterém stojíš“ (Šemot 3,5). Mnoho komentátorů to má za takové tajemství, že ani nemá smysl se jím zabývat. Například Abrahám, syn Rambama, říká, že je to jen metafora pro záři Šechiny, té Boží Přítomnosti. Pro jiné ten divný oheň symbolizuje osud Izraelců, ohrožených ohněm egyptského pronásledování- ohněm, který Izraelce nestrávil.

Jiní komentátoři řeší samotný keř. Jaký keř to asi byl? Midraš raba, konkrétně rabi Jehošua bar Karcha k tomu dodává: „Kdyby to byl strom svatojánského chleba nebo fíkovník, také by ses ptal, ale není možné pominout takovou otázku“. Jeho odpověď směřuje k tomu, že i nenápadný, ničím zvláštní keřík může obsahovat Boží Přítomnost. Jiní zase zdůrazňují, že podle tradice šlo o trnitý keř, jehož trny způsobují bolest. To má znamenat, že Bůh nějakým způsobem sdílí to utrpení s Izraelem. V duchu těchto interpretací se něco dozvídáme o samotném Bohu. Může se zjevit kdekoliv a v jakékoliv formě. Takové chápání se shoduje s nejlepším překladem slov „ehje ašer ehje“: ne „jsem, který jsem“, ale spíše „budu takový, jaký budu“. A co je důležité, Bůh má jistou schopnost trpět. Může se to zdát jako velmi podivný antropomorfismus, ale takové pojetí je vlastní biblickým prorokům. Proto nám může být Bůh tak blízký. A je to něco, co je naopak vzdálené filosofickému pojetí Boha jako jen nějakého chladného, nedotknutelného absolutna.

Co je ale podstatnější, než samotný obraz hořícího keře, to jsou slova. Obsah, vyjádřený slovy. Slova zůstala. Mnoho pohanů hledí na svá božstva a uctívá obrazy a sošky svých bůžků, ale Žid poslouchá Boha. (Slyš, Izraeli …) A v judaismu je slyšení a poslušnost stejně chápanou věcí. Je to něco, co jde do hloubky. Boží slovo ovlivňuje, utváří náš život. U Homéra můžeme číst nejrůznější popisy různých hrdinů a bájných reků, ale v Tóře to tak není. Nevíme, jaký týpek byl Mojžíš. Ale je to vůbec podstatné? Jsme tak ušetřeni balastu, povrchních, nepodstaných, zavádějících věcí a o to víc můžeme vnímat obsah slov. Jinak se na svět dívá fyzik, chemik, nebo jinak zaměřený specialista. Každý má svůj pohled, ale pokud jde o smysl fungování světa i našeho života, měli bychom se ztišit a naslouchat, tak jako Mojžíš. Tóra je pro nás stále tím hořícím keřem, který k nám mluví, pokud jsme se „vyzuli“ a jsme ochotní naslouchat, slyšet a poslechnout.

Je to micva, být ekolo? (2.)

Ne, nebojte, nejsem tak rychlá, abych už měla odpověď na titulní otázku.
Ale provedla jsem v posledních dnech "průzkum" bojem a nějaký hrubý náčrt toho, kam bych naši domácnost ráda směrovala a co pokládám za možné a relativně snadno realizovatelné. Takže to tady napíšu a za půl roku se můžu podívat, kam jsme se od té doby posunuli.

Začnu tím jednodušším-úklidové prostředky a hygiena obecně
Na webech o bezodpadovém životě se to jen hemží návody na "samodomo" prací prostředky, čističe všeho druhu, ale i zubní pasty a líčidla. Bez mučení přiznávám, že nic z toho nemám v plánu vyrábět, ne proto, že bych to nezvládla (přeci jen, jsem chemik), ale proto, že na to nemám ani čas, ani chuť. Nehledě na to, že naše společnost je založená na dělbě práce a tak domácí výroba naprosto všeho není ani ve všeobecném zájmu. Ve všeobecném zájmu je používat ekologické prostředky, které jsou biologicky odbouratelné, v rozumných baleních, ideálně znovu naplnitelných a nebo zálohovaných. Podařilo se mi najít v jedné nedaleké drogerii eko prací prostředek, který nabízí v litrové láhvi a nebo v 20l kanystru. To mi přijde jako docela rozumná minimalizace plastových obalů, teď ještě najít podobná řešení pro myčku na nádobí a podobně. Kosmetiku požívám jen málo, většinou bio a je pravda, že tady by to ještě chtělo na plastových obalech zapracovat, byť jich nevyprodukuji nijak závratné množství. Odličovací tampony a další jednorázové záležitosti bych ráda vyměnila za pratelné, což by neměla být žádná velká oběť. Bambusový zubní kartáček vyzkouším a uvidím.

Nákupy a kuchyně jsou přeci jen složitější. Na jednu stranu jsou židé, kteří jedí košer nebo alespoň v košer stylu, ve výhodě-jsme zvyklí, že si nemůžeme v obchodě koupit naprosto cokoliv se nám zamane. Takže fáze "odvykání" průmyslově zpracovaným potravinám se nás víceméně netýká. Také jsme obvykle zvyklí vařit. Na druhou stranu je ovšem spousta potravin, které nejsou košer a zároveň bez obalu, alespoň za předpokladu, že nejste vegan.

U zeleniny a ovoce je to jednoduché, stačí se vybavit dostatečným množstvím látkových sáčků a zbavit se tak jednou pro vždy igeliťáků (jen je potřeba se naučit mít při sobě dostatek látkových sáčků, když jdete nakoupit, to je ta složitější část problému). Těstoviny, luštěniny, ořechy a další "zrní" lze sehnat v bezobalových obchodech, jen je opět potřeba nezapomenout doma sáčky. Ze zpracované zeleniny kupuji pouze rajčata v plechovce nebo ve skle (obojí recyklovatelné) a občas mražený hrášek (plastový pytlík, ale ty čtyři sáčky ročně nás nevytrhnou).

U sýrů a mléčných výrobků obecně to začíná být komplikované. Pokud člověk trvá na tom, že sýr musí mít hechšer, pak jediné "bezobalové řešení" je výroba sýrů doma (zde odkazuji na knihu Kláry z Kopce "Domácí mlékař", bude také potřeba si trochu nastudovat otázku kašrutu syřidel, která je komplikovaná a díky její benevolentní interpretaci dovoluje konzervativní židovství konzumaci sýrů z běžné produkce). Ale i pro ty, kdo na hechšeru netrvají nejsou sýry bez obalu zrovna dostupnou záležitostí. Ve Francii máme obchody se sýry, které jsou navíc i ochotné navážit sýry do přinesené krabičky, ale musím si něco nastudovat o skladování, aby si sýry v lednici vzájemně nepovyměňovaly plísňové kultury (navíc v těhotenství jsou nebalené sýry velmi důrazně nedoporučovány kvůli možné kontaminaci listerií, takže dobré sýry jí v tuhle chvíli jen Eli). V principu by ale neměl být problém dorazit k pultu v prodejně s krabičkou a říct si o plátkový eidam...jen je otázka, na koho narazíte na druhé straně pultu. Jogurty kupuji téměř výhradně ve skleničkách, docela se to pronese, zatím pro dvě osoby to celkem jde, ale až nás bude víc jogurtožravců, možná dojde i na nákup jogurtovače (za předpokladu, že se mi podaří Eliho přesvědčit, že domácí jogurt je jedlý a bezpečný). Mléko je v PET-lahvi a s tím asi nic nenadělám (pokud by došlo na domácí výrobu, tak ve Francii lze koupit mléko i ve větší než litrové láhvi). Mlékomaty ani nic podobného se tady nevyskytuje.

Maso a masné výrobky jsou samozřejmě problém. V ČR je problém už jen s jejich dostupností, kterou řada lidí řeší nákupem masa z košer zvířat z běžné nebo bio produkce, ale samozřejmě bez hechšeru. Tady je situace lepší, protože ve Štrasburku je košer řezník. Má chytrá kniha žádá, abychom chodili k řezníkovi taktéž s krabičkou a požádali řezníka, aby zboží navážil do ní. Myšlenka je to hezká, ale nějak mi chybí krabička, do které se vejde celé jehněčí ramínko. A ani náš řezník nemá všechno, například bio košer kuře je pouze balené. A když jsem sháněla před Roš Hašana kachnu, tak jsem sehnala pouze zmražená stehna, vždycky o dvou, na tácku a obalená folií. Náš známý, který pracuje na košer jatkách v Hagenau (rozjel tam e-shop s košer masem a dodává i leckam po Evropě, ale do ČR v tuhle chvíli ne) mi slíbil, že až budou kachny, tak mi dá vědět, abych mohla naplnit mrazák a mít jistotu, že na Roš Hašana budeme mít kachnu. Takže na konci listopadu přišlo echo, že v prosinci budou kachny (asi aby židé mohli také jist na Vánoce foie gras). Objednávka dorazila v pátek, takže v sobotu večer u nás nastaly plastikové orgie, protože kachny byly samozřejmě na tácku a obalené plastikovou folií a poté, co jsem je naporcovala, tak jsem je zas musela v něčem zamrazit. Nemám dostatek krabiček, takže jsem použila sáčky do mrazáku. Ano, vím, že to není zrovna ekolo, ale opravdu netuším, v čem jiném bych to maso měla mrazit? (na svou omluvu dodávám, že se snažím sáčky do mrazáku po použití vymýt a následně znovu použít, samozřejmě odděleně "masové" a "mléčné" sáčky). Takže co se masa týče, nejsme a nejspíš nikdy nebudeme zrovna bezodpadoví, ale naše spotřeba masa není nijak velká (jen šabat a svátky), tak to snad nebude tak velký hřích. A co platí o mase, platí u mě i o rybách, byť tady by na nějaké krabičky asi dojít mohlo.

Když už jsme u těch krabiček a skladování potravin. Všichni, kdo jedou v "zero waste" potřebují spoustu krabiček. Židé, kteří mají oddělené masové a mléčné nádobí potřebují o to víc krabiček, navíc nějak vizuálně odlišných, aby bylo jasné, co do které krabičky patří. Zajímavý nápad, jak nahradit plastikovou folii je voskované plátno, kterým lze přikrýt misky se zbytky a uložit je do lednice, nebo do nich zabalit svačinu (pro židy opět ve dvojím, masovém a mléčném provedení). Jen pozor, není možné jimi přikrýt pekáč a pak ho šoupnout na šabatovou plotnu, aby se ohřál oběd, to byste měli oběd i s voskem. Plastikovou folii samozřejmě také při ohřívání na šabatové plotně nepoužívám, tam přichází na řadu alobal, což ovšem také není vůbec ekologické řešení. Jediné ekologické řešení, které mě napadá, je sehnat poklici na pekáče, které občas na šabatové plotně ohřívám, ale to nebude úplně jednoduché. Navíc bych se měla definitivně vzdát hliníkových jednorázových pekáčů, které mi občas vytrhnou trn z paty...no, snažím se je používat co nejméně a budu se snažit si už po spotřebování zásob žádné nekupovat. Problém je, že skleněné nádobí se na šabatové plotně ohřívat nedá, zatímco tyhle hliníkové "pekáčky" ano...

Samostatnou kapitolou je Pesach, protože podle konzervativní pesachové příručky nelze na Pesach kupovat kitniyot v bezobalových obchodech (pravděpodobnost, že v nádobě s čočkou byly předtím třeba ovesné vločky je příliš velká), navíc je potřeba nějak "odchamecovat" kuchyň, ale to je na samostatný článek, který přijde na řadu později (až to začne být aktuální).

Teď se tedy chystám ušít ještě nějaké další sáčky (na chleba, bagety, luštěniny) a vyrobit voskované plátno. Postupem času nakoupit čistící prostředky ve velkých objemech (hlavně prací prostředek a prášek do myčky), aby obalů bylo co nejméně, nahradit maximální množství jednorázových věcí, věcmi opakovatelně použitelnými. Nakupovat ve skle, co ve skle koupit lze, i když je to dřina nosit, protože sklo lze recyklovat do nekonečna. Odmítat v obchodech tašky a sáčky (i papírové) a různé "dárky", které nechci.  A dávat pozor na to, odkud se bere oblečení, které nosím, komu půjdou peníze, které za ně utratím, z čeho je vlastně vyrobené a jestli mi vydrží a hlavně nekupovat blbosti!

Avi: Parašat Vajechi (Berešit 47,28 – 50,26)

Dnešní parašou Vajechi se dostáváme na samý závěr knihy Berešit - I. Knihy Mojžíšovy. A taky se uzavírá příběh o Josefovi a jeho bratrech. Umírá totiž jejich otec – Jákob. A je to impozantní rozloučení. Jákoba- Izraele plných čtyřicet dní balzamovali a pak se s ním – se souhlasem faraonovým- vydali na cestu do kenaánské země. Tam měl být podle svého přání pohřben v jeskyni Machpela, kterou kdysi od Chetejců koupil Abrahám. A kde už taky byl pohřben jak Abrahám, tak i jeho žena Sára, syn Izák s jeho ženou Rebekou a Lea. Pohřební průvod to byl náramný, necestovali jenom členové Josefovy rodiny, ale v podstatě každý, kdo v Egyptě něco znamenal: „faraonovi služebníci, starší jeho domu i všichni starší egyptské země…“ (Berešit 50,7) Bylo to vyjádření opravdové úcty jak k zemřelému Jákobovi, tak také, svým způsobem, i k Josefovi.

Po té vší smutné slávě se všichni vrátili do Egypta. A pak dochází k něčemu divnému. Jeden z překladů píše: „Když si Josefovi bratři uvědomili, že jejich otec je mrtev, řekli si: „Jen aby na nás Josef nezanevřel a neoplatil nam všechno zlo, kterého jsme se na něm dopustili.“ (Berešit 50,15) Rabi Sidon to překládá přesněji: „Vidouce však jeho bratři, že jejich otec zemřel, řekli si…“ atd. Bratři jistě neměli vůči Josefovi čisté svědomí, ale že by ještě k tomu měli dlouhé vedení? Vždyť to jejich „vidění“, „uvědomění“ se odehrává po té dlouhé době balzamování, cestě na pohřeb a po samotném pohřbu. A oni vidí právě až teď, že je jejich otec mrtvý? To spatření musí mít nějaký hlubší smysl. I komentátoři se zamýšleli nad tím, co tak náhle bratry přivedlo k vědomí, že už je přítomnost otce neochrání před případnou Josefovou pomstou. Co ale mohli spatřit? Midraš přichází s vysvětlením: na zpáteční cestě z pohřbu přišli k místu, kde bratři Josefa uvrhli do studny. A zatímco on se tam zamýšlel nad úžasnými cestami Boží prozřetelnosti, oni si uvědomili svou vinu a přepadl je strach.

Moc dobře si při pohledu na majestátní průvod uvědomovali, jakou má teď Josef moc, a jak jsou na něm závislí. A tak začali panikařit. Vzkázali mu, že otec před smrtí vyslovil prosbu, aby Josef svým bratrům odpustil jejich hanebné chování. Museli se cítit dost nejistě, když bylo jasné, že ten údajný vzkaz otce je smyšlený. Proč si tím můžeme být jistí? Mohl to přece říci na smrtelném loži, když synům žehnal. Při té příležitosti jim taky ledacos vytknul, ale tuhle zásadní věc ne. Proto nic neukazuje na to, že by o jejich provinění vůbec něco věděl.

Josefovi taky hned došlo, že je to lež a proto „se nad jejich vzkazem rozplakal“ (Berešit 50,17), když slyšel jejich prosbu o odpuštění. Něco takového Josefa zamrzelo . Viděl, že se ho bratři opravdu bojí, i když jim k tomu nedal jediný důvod. Právě naopak- při první příležitosti, když si ověřil opravdovost jejich lítosti, jim odpustil a pomohl. A navíc: jak jsem už říkal, Jákob vůbec neznal tu skutečnou historii Josefova zmizení, čili, ani samotný Josef to otci neprozradil, aby ho ušetřil od tak smutných informací o chování jeho synů. A byla to léta zamlčování. Já bych se asi musel kousat do rtu. A asi to tak cítil i autor midraše, který naznačuje, že se Josef snažil nezůstávat s otcem sám, aby nechtíc něco neprozradil. Aby ochránil bratry před otcovým hněvem, možná musel i lhát, nebo omezit styky s Jákobem. Jak je psáno, bylo mu vzkázáno, že je jeho otec nemocen- nejspíš ho opravdu nevídal často.

A tak se i teď Josef obrací ke svým znejistělým bratrům a znovu je ujišťuje: „Nebojte se. Což jsem Bůh?“ Nebo jak to překládá rabi Sidon: „Copak jsem důležitější než Bůh?“ (Berešit 50,19) Josef je člověk z masa a kostí, cloumají s ním emoce. Ale vyzrál duchovně tak, že dokázal potlačit negativní pocity. Ne že by mu na ničem nezáleželo a byl by tak nad věcí, ale je schopen vidět celkový smysl událostí. Kéž by nám podobný nadhled také tak vždycky posloužil... A ještě jedna věc je podstatná. Josef dosáhl hned po faraonovi nejvyššího možného postu v tehdejším světě. Co lidi dneska všechno neudělají, jen aby byli „vidět“ aspoň jako jednodenní celebrity. Anebo jak se úporně drží svých vysokých postů, bezohledně a za každou cenu, až do trapných konců... Josef měl jiné priority, i když dosáhl těch nejvyšších pozic a poct. Neztratil půdu pod nohama ani když byl dole, ani když byl nahoře. A podle toho se i choval. Neztrácel víru ani jako falešně obviněný otrok ve vězení. A neztratil se ani v hvězdném postavení egyptského místokrále. Tam si zase byl dobře vědom toho, že on sám není Bůh, ani není důležitější než Bůh. Jen že může zkrátka na svém postu dobře posloužit. Zní to tak prostě a jednoduše. Ale z praxe víme, jak je něco takového vzácné. Asi tak, jako spravedlivý člověk. Proto se taky říká: Josef hacadik- Josef, člověk spravedlivý.

Proč se letos obzvlášť těším na Vánoce

Protože:

1. Chanuka se letos s Vánoci vůbec nepotkala a smažení latkes a šťourání vosku z chanukíjot tak máme dávno za sebou.

2. Vzhledem k mému pokročilému těhotenství nejedeme do ČR a tak můžeme  Elim intenzivně odpočívat (on teda musí mezi svátky do práce, já mám dovolenou).

3. S úsměvem můžeme sledovat předvánoční šílenství a radovat se, že se nás to netýká-nemusíme řešit, koho pozvat, jaké bude menu (vánoční menu je ve Francii velká věc, servíruje se večeře o mnoha chodech, složitá jídla, vína vybraná tak, aby pasovala k jídlu...prostě velká událost), shánět dárky, stromek, ozdoby, péct cukroví...

K napsání tohohle příspěvku mě inspiroval náš kamarád Josh. Josh je z New Yorku, je homosexuál a je velmi progresivní. Vlastně je koncentrátem stereotypů o progresivním newyorském židovi. Josh minulý rok studoval ve Štrasburku (a díky tomu, že dorazil do naší komunity jsme ho mohli poznat), letos studuje v Bologni a studium v Evropě pro něj představuje skutečný kulurní šok, který pravidelně ventiluje na facebooku. Teda, s tím kulturním šokem je to vzájemné, protože ačkoliv máme každý rok v komunitě několik američanů (i LGBT), někoho takového jsme ještě nepotkali. Josh je vzdělaný, inteligentní a je velmi zajímavé s ním diskutovat u večeře. Ale když čtete jeho statuty na facebooku, máte pocit, že evropané jsou banda netoleratních homofobů a antisemitů, třeba jen proto, že na něj blbě koukali, když si šel zaběhat bez trička. Na poznámku, že jen burani běhají bez trička ve městě vám dá přednášku o netoleranci, která končí koncetráky...hm.
No a včera rozjel remcání na téma Vánoce-jak je to hrozné, že mu lidé přejí veselé Vánoce, když on je neslaví, že by měli přát něco neutrálního a nebo vůbec nic, jaké je to hrozné vnucování křesťanské kultury a křesťanství obecně, kterému se před Vánoci nedá uniknout. A že jeho (tedy naše židovské) svátky jsou touto většinou ignorovány. A v tom ho podporují svými komentáři jeho američtí přátelé. Eli už jakékoliv pokusy o vysvětlování vzdal a vážně uvažuje, že jeho statuty zablokuje. Já jsem se pokusila o vysvětlení, že jako v muslimských zemích se nedá uniknout Ramadánu, v Izraeli Pesachu no a v křesťanských zemích Vánocům a Velikonocům a že na tom není nic nenormálního, že když většina obyvatel dané země slaví nějaký svátek, že se to projevuje i v veřejném prostoru. Ale bylo zřejmé, že můj komentář zůstal zcela nepochopen, tak jsem to taky vzdala. A místo toho napsala alespoň tenhle blog.

Takže: vůbec mi nevadí, že mi lidé, kteří netuší, že Vánoce neslavím, přejí veselé Vánoce. Už jen proto, že si vánoční volno užiju pravděpodobně v mnohem větším klidu než oni. A když mi někdo popřeje hezké svátky, když máme zrovna nějaké židovské svátky, tak mě to velmi potěší, ale nepředpokládám, že by většina lidí musela nutně vědět, co slavíme a na kdy ten svátek letos připadne...prostě jsme menšina a neznalost našich svátků neznamená ani diskriminaci ani intoleranci.

Terorista a nábožensky motivované násilí

Asi vám neuniklo, že jsme měli ve Štrasburku "veselo". V úterý večer došlo k teroristickému útoku, kdy mladý muž postřílel několik osob v centru města, kde probíhají velké a proslavené vánoční trhy. Následně se mu povedlo se z centra dostat a ukrýt se ve čtvrti Neudorf. Tam se skrýval až do čtvrtečního večera, kdy byl vypátrán a při zadržování zastřelen (bránil se zadržení a po policistech střílel).
Že máme ve Francii všehoschopné náboženské fanatiky, to není žádná novinka. A i tento teroristický útok, jakkoliv šokující, byl obecně přijat s větším klidem než útoky předchozí. Jako v Izraeli samozřejmě truchlíme, ale lidé už nejsou v takovém šoku, jako byli po útoku na Charlie Hebdo.
Co mě ale nepřestává překvapovat a pořád mi vrtá hlavou je, jak vlastně takový terorista z průměrného kriminálníka vznikne? Dotyčnému bylo 29 let a byl 27 krát trestaný, první konflikt se zákonem měl v 10 letech a jeho "specialitou" byly zjevně vykrádačky a ozbrojené loupeže. Jak se ale stane, že kriminálník se stane náboženským fanatikem, aniž by ukončil svou kriminální kariéru a nakonec se rozhodne i spáchat teroristický útok? Jak je možné být zlodějem a zároveň mít od samého modlení odřené čelo? Že kriminální kariéru neukončil je nasnadě-v to osudné úterý si pro něj ráno policie šla kvůli ozbrojené loupeži, kterou se svými kumpány spáchal v lětě...

 

Před pár týdny jsem si z Amazonu objednala knihu rabiho Donniela Hartmana " Putting God Second", která přišla jako na zavolanou začátkem týdne a která osvětluje celý problém. Rabi Hartman sice píše o judaismu, ale tak, aby kniha byla přístupná i pro další náboženství (a v úvodu děkuje knězi a imámovi, kteří mu s tím pomohli). A vůbec se nepokouší o nějakou lacinou apologetiku ve smyslu: "x je náboženství míru a ti, kdo se dopouští nepravostí ve jménu náboženství jsou špatní věřící"a cituje Shakespeara, který v Kupci benátském říká: " Ďábel pro své účely může citovat písmo." Rabi Hartman ukazuje, že v náboženství samém je schovaná past, kterou nazývá náboženské autoimunitní onemocnění, do které když spadneme, jsme schopni nejen malých nespravedlností vůči ostatním, ale i velkých zvěrstev. Kvůli této pasti ovšem není třeba hned zrušit náboženství. To v nás koneckonců může také probudit spoustu dobrého a vést nás k ohleduplnosti a pomoci druhým. Co je ale nutné je důsledná náboženská sebereflexe a to, aby jednotlivá náboženství o této pasti věděla a dokázala s tím pracovat. Je zřejmé, že ta past má jinou podobu v křesťanství, v islámu a v judaismu a také je jiná dnes a byla jiná před 1000 lety. Rabi Hartman identifikoval dva problémy-God intoxication (tedy něco jako "otrava Bohem", kdy pro samý náboženský zápal nevidíme lidi okolo sebe a God manipulation (manipulace Bohem, kdy jsme přesvědčeni, že víme naprosto přesně, co Nejvyšší chce nebo nechce).
Všem vřele doporučuji si knihu přečíst. Pokud snad máte pocit, že náboženské násilí je problém jen křesťanství a islámu, tím spíš je dobré si ji přečíst. Ano, naštěstí jsme zatím nevyprodukovali příliš mnoho Jigalů Amirů a Baruchů Goldsteinů, ale co ti tři mladíci, co v "odplatě" unesli a upálili mladého Palestince, osadníci, kteří neváhají zapalovat olivové háje Palestincům, všichni zmínění jsou věřící židé...islám si bezesporu musí udělat inventuru ve vlastní věrouce a najít vlastní způsob jak neutralizovat násilné pasáže koránu. Ale i my máme svůj díl práce na našem vlastním náboženství, abychom se jednou nemuseli divit, kde se ten fanatismus sakra v lidech bere...

Avi: Parašat Vajigaš (Gen. 44:18 – 47:27)

Parašat Vajigaš z I. Knihy Mojžíšovy začíná tou nejdramatičtější událostí v celé té historii Josefa a jeho bratří. Teď se to celé rozhoduje! Josef nechal podstrčit vzácný pohár do Benjamínových zavazadel. A trvá na tom, že tam bude muset jejich nejmladší bratr zůstat jako jeho otrok. Ostatním bratrům je milostivě dovoleno odejít. V tuto chvíli začíná naše paraša: „Vajigaš…“ = a přistoupil k němu Juda … Už samotným přistoupením k němu Juda dost riskoval. Vždyť byli považováni za špiony a nejspíš i za zloděje. Je skoro nepředstavitelné, že by osobní stráž egyptského místokrále nechala jen tak nablízko přistoupit cizího, nebezpečného muže - to nebyla jen tak nějaká polonahá ukrajinská aktivistka, ale sice zdvořilý, ale zároveň taky navýsost rozrušený chlápek.

A Juda pronáší svou vášnivou řeč (Berešit 44,18 -34), která otevírá Josefovo srdce. Postupně získává Josef přesvědčení, že bratři skutečně litují toho, co mu kdysi provedli . A díky tomu nakonec, úplně přemožený city, pronáší ta známá slova: „Já jsem Josef, váš bratr.“ Josef opravdu odpouští svým bratrům a dokonce uklidňuje ty, kteří mu tolik ublížili: „netrapte se teď a nevyčítejte si, že jste mě sem prodali“ (Berešit 45,5). Josef je schopen zapomenout na to zlo, kterým se vůči němu provinili a vidí jen ty pozitivní stránky situace. A ty jsou jednoznačné: díky jeho postavení v Egyptě mohla být jeho rodina zachráněna od hladu a historie Jákobova rodu mohla pokračovat. A i my z toho máme užitek jako jejich dědicové.

Ale ten výsledek Boží prozřetelnosti – to, že se díky prodání Josef ocitl v Egyptě a že tam potom díky němu byly plné sýpky i v době hladu- ten výsledek nebyl dopředu nijak jistý, zaručený. I když uznáváme, že Bůh určitě měl svůj skrytý plán záchrany, tak stejně každá jednotlivá událost a její vyznění záviselo na tom, jak se zachová ta hlavní postava – Josef. Kdyby třeba Josef neodpustil, držel se své uraženosti a jen by dokola dával najevo, jak mu bylo ublíženo- byl by tou kladnou postavou, kterou obdivujeme? Mohl své bratry klidně ponechat jejich osudu, stejně jako oni tenkrát jeho. Mohl by mu to mít někdo za zlé? Mohl se těšit ze svého postavení v nejvýznamnější civilizaci té doby. Když by se to bralo čistě pragmaticky, Josef byl za hodně vděčen faraonovi a ne svým bratrům. A z druhé strany- kdyby bratři ze strachu, že se prozradí jejich hanebné chování do té doby nic netušícímu otci, a neumožnili Josefovi setkání s ním – dokázal by se Josef ovládnout? Jak snadno je teď mohl ztrestat…

Proto byla ta Judova řeč tak rozhodující, klíčová. Juda tu zastupuje všechny bratry. A proč on ? Nejde jenom o samotné argumenty. Sám se nasazuje, nabízí se místo Binjamína. Vysvětluje, že by otec nepřežil, kdyby se vrátil bez Binjamína a nabízí se jako otrok za něj a tak vlastně i za ostatní bratry. Proč Juda? Je z nich určitě ten nejvyspělejší. I díky němu ho bratři kdysi nezabili, ale „jen“ prodali do otroctví. Midraš taky připomíná, že Juda si prožil smrt dvou svých synů a tak moc dobře věděl, jaká je to bolest, vyrovnávat se se smrtí vlastního dítěte. A navíc, on sám slíbil Jákobovi, že Binjamína dovede zpátky, „sám se za něj zaručil“ (Berešit 4,9). A teď to měl Juda potvrdit a taky velikosti toho úkolu dostál a osvědčil se.

Nedávno jsem četl o významu toho slovíčka „arev“, které je tu použito, když se Juda „zaručoval“ za Binjamína. To slovo je prý spojováno s ručením, zárukou a také se smazáním hranic. Jak psal St. Krajewski, Polákům se to slůvko spojuje se solidaritou, podpíráním, společným cílem, určitým ztotožněním. Je to i jistý návod pro náš splečný život, aby mohl pokračovat dál : šetřit urážkami i urážením se, nezůstat jen u negativního hodnocení druhých, nestavět hradby mezi námi, ale rušit ty domnělé hranice, umět se navzájem podpořit tak, aby nikdo nepadl, protože ať už jsme věřící a nebo ne, vždycky nám někdo více či méně příjemně připomene, že jsme Židé a my si díky tomu můžeme uvědomit, že taky máme učitý společný osud a společné poslání.

Je to micva, být ekolo?

Během čekání na potomka si lidé obvykle začnou klást různé otázky-co jíst, čím si mazat rostoucí pupek, čím budu jednou mazat potomkovi zadek a jak to vlastně funguje s plínama...a právě průzkum ohledně plen mě dovedl k otázce v nadpisu. Oba s Elim jsme tak trochu ekolo-třídíme odpad, snažíme se kupovat lokální zeleninu, vyhýbáme se průmyslově zpracovaným potravinám (to není zas takový problém, když jíme košer), nedávno jsem pořídila látkové sáčky na nákup zeleniny a tak podobně. Takže bylo od počátku jasné, že pleny napuštěné všelijakou chemií nebudou nic pro nás. A při průzkumu internetu ohledně "eko"plen jsem narazila na dost těžko uvěřitelný údaj, že jedno dítě spotřebuje 4000 plen (ve Francii se uvádí 4500, asi jim trvá déle se naučit na nočník), což je víc než tuna těžko rozložitelného odpadu. Ekopleny sice obsahují nějaký podíl snadno rozložitelných materiálů, ale jen málokteré jsou rozložitelné ze 100% (a jejich cena tomu odpovídá). Navíc si nejsem jistá, jak moc stojí za to hodit 100% rozložitelnou plenu do pytle na odpadky, který je opět z těžko rozložitelného plastu. Alternativou jsou látkové pleny (doba naštěstí pokročila, takže už to nemusí být ty skládací, co se musí žehlit), ale otázka byla, zda chůva nebo jesle s námi v tomto budou spolupracovat. Naštěstí se nám podařilo nají chůvu, která je taky tak trochu ekolo a která je ochotná látkové pleny používat (prát je samozřejmě budu já), takže tenhle problém jsme nakonec úspěšně vyřešili.
Ale jak jsem hledala informace o látkových plenách narazila jsem na informace o "zero waste" tedy o způsobu života, kdy se snažíme vyprodukovat co nejméně odpadu (ideálně žádný, ale to není úplně reálné), protože zejména recyklace papíru a plastu vyžaduje hodně energie a zejména u plastu se recykluje (a dá recyklovat) jen zlomek toho, co se vyprodukuje a následně vyhodí. A že i když s Elim jsme tak trochu ekolo, tak bychom mohli být o dost víc...
A tady přichází zásadní otázka, je to micva, být ekolo? A pokud ano, jaká je "minimální" míra našeho ekologického chování, abychom splnili micvu? Třidit odpad? I když víme, že recyklace například papíru spotřebuje hodně vody a navíc zdaleka ne všechen vytříděný papír je recyklován? Nakupovat od místních zemědělců? Ale co maso, košer u místního zemědělce neseženete. Je nutné se stát vegetariánem, nebo stačí maso konzumovat v rozumné míře? Kde je ta hranice a kde začíná "lifnim mišurat ha-din" (jednání, které jde za to, co jsme povinni dělat)?
V Tóře máme dvě verze stvoření světa, v jedné  Hospodin říká: "Buďte plodní a množte se, naplňte zemi a panujte ji, podmaňte mořské ryby a nebeské ptactvo a všechnu zvěř lezoucí po zemi!" (Gen. 1:28) a v druhé čteme: "A Hospodin, Bůh, vzal toho člověka a ponechal jej v zahradě Eden, aby ji obdělával a chránil." (Gen. 2:15) Můžeme si tedy dělat se zemí, co se nám zlíbí (opanovat ji), nebo ji máme obdělávat a být dobrým hospodářem na svěřeném?
Jak vidíte, mám víc otázek než odpovědí. Objednala jsem si knihu responz rabiho Moše Zemera (z"l, izraelský liberální rabín, který se hodně věnoval problematice "liberální" halachy). Přečetla jsem francouzskou knihu na téma zero waste (ve francouzštině zéro déchet) a zkusíme se s Elim vydat na cestu minimalizace vyprodukovaného odpadu. Záměrně říkám minimalizace, protože si nemyslím, že by se nám podařilo se zbavit veškerého odpadu. Také netoužím po domácí výrobě kosmetiky a úklidových prostředků a v neposlední řadě na sebe zaručeně narazí požadavky kašrutu a naše odpadové hospodářství (na faceboocích se řeší, jak udělat zero waste Vánoce...chacha, zero waste Pesach je úplně jiná liga!).
Takže zůstaňte naladěni, budu podávat průběžné zprávy...a možná se mi někde cestou podaří rozlousknout tu titulní otázku.

Avi: Chanuka (proslov během včerejšího zapalování všech osmi svíček na chanukíji)

  Svátek Chanuka se historicky vztahuje k úspěšnému makabejskému povstání proti náboženské perzekuci, vyvolané helénizovanými Syřany za Antiocha IV. Epifana v II. století před obč. l. Povstání vedla kněžská, hašmonejská rodina. Po osvobození Jeruzaléma a znesvěceného Chrámu bylo třeba Chrám znovu zasvětit – odtud název Chanuka – svátek zasvěcení. K tomu bylo třeba i neznesvěceného oleje. Podle Talmudu ( Šab. 21b) nalezli Židé jen jediný džbánek neznečištěného oleje, který byl potřeba k tomu, aby v Chrámu mohlo hořet věčné světlo, ner tamid. A tohle minimální množství oleje, které by vydrželo hořet tak jeden den, vydrželo zázračně celých osm dní, než se podařilo opatřit novou zásobu čistého olivového oleje do lampy – proto i dodatečný název svátku chag ha- urim, svátek světel.

  Tento svátek židovského kalendáře je stejně jako například Purim – miderabanan. Čili není ustanoven z Tóry, ale rozhodnutím rabínů. Nic to neubírá na jejich duchovní hloubce, oba přece připomínají Boží zázraky.

  Všichni známe tu běžnou praxi, kdy se při tomto svátku zapalují svíce na speciálním chanukovém svícnu, který má osm ramen. První den svátku se pomocí šamaše, pomocné svíčky, zapálí jedna, druhý den dvě, až nakonec osmý den všech osm svící. Je to taková srozumitelná metafora – přibývání světla, duchovního světla. Však ji se svými adventními věnci se čtyřmi svícemi, postupně zapalovanými, převzali i křesťané. Tady se ale dostáváme k číslu osm.

  V židovské číselné symbolice má téměř každé číslo nějaký svůj zvláštní smysl. Po šesti dnech stvoření a sedmém dni odpočinku nadchází číslo osm jako něco, co přesahuje tento svět, co je jakoby za ním, převyšuje běžnou logiku, co je transcendentní. Řekové byli pyšní   na svoji kulturu a pohrdali Židy kvůli právě takovým věcem, které nechápali: a to byl šabat, roš chodeš a brit mila. Šabat, protože připomínal, že Bůh stvořil svět z ničeho, roš chodeš, protože představoval posvěcování času, a obřízku, tu už nechápali vůbec. Aspekt čísla osm je duchovní světlo, které neignoruje, ale převyšuje rozum. Vzpomeňme si, že osmý syn Jákoba, Ašer, od něj získává požehnání, ve kterém se mluví o oleji, tučném chlebu, a je narážkou na Mesiáše.

  Zvláštním číslem je i 36. To je celkový počet svící, které se během svátku spotřebují. Možná vám to něco připomene – ano, je to lamed vav cadikim = třicet šest spravedlivých, o kterých se říká, že žijí v každé době, a jen kvůli nim může svět existovat. Člověk je natolik člověkem, nakolik je osvícený tím duchovním světlem, o kterém řekl Bůh bezprostředně po jeho stvoření, že je dobré. Stejné slovo je použito při narození Mošeho – tov, dobrý – jako narážka na to, že svému lidu přinese světlo Tóry. Píše se, že spravedlivý je základem světa. Jak je to ve světě se spravedlností, víme všichni. Už Midraš Ejcha říká: „Když ti někdo poví, že je moudrost mezi národy, věř mu, ale jestli ti poví, že je Tóra mezi národy, nevěř mu.“ Ano, svět by musel vypadat jinak, kdyby byla Tóra mezi národy. Protože Tóra staví na nejvyšší stupeň etiku: „Budeš milovat bližního ... neboť JÁ JSEM BŮH.“ Výraznější razítko k tomuto přikázání už snad nelze najít.

  Ale svět, ten „řecký“ si jde svojí cestou. Bertrand Russel, britský matematik, filozof a spisovatel 20. století byl jednou dotázán, proč se nechová tak eticky, jak o tom tak pěkně píše. Dotčeně odpověděl, že taky píše o trojčlenkách, ale není trojčlenkou. Taková odtrženost moudrosti a etiky je židovskému myšlení naprosto cizí.

  Světlo svící představuje světlo Tóry. Tak jako se chanukový svícen staví tak, aby osvětloval v té zimní tmě i kus té vnější temnoty, máme osvětlovat i my okolní „řecký“ svět, který neuznává Boha, a věří jen sám sobě. Máme zářit tak jako Moše, když se vracel z hory s deskami přikázání a obličej mu zářil, až se ostatní lekali. Jak říkají moudří , moudrost Tóry rozsvěcuje tváře. Světlo chanukového svícnu zasahuje i mimo náš soukromý prostor do rešut harabim, do toho vnějšího, veřejného prostoru, který nemá zůstat navždy temný.

  A perlička na závěr: nebyli by to ti správní židovští moudří, kdyby si trochu nezašťourali i v tom počtu osmi svící. Říkají: dobrá, v Chrámu bylo oleje na jeden den svícení, takže první den se svítilo i bez zázraku, takže by se mělo slavit sedm dní a zapalovat jen sedm svící! Vznikla na to téma celá rabínská literatura, s množstvím skvělých nápadů. Například: viděli, že je oleje málo, tak ho okamžitě rozdělili do osmi nádobek, a tak se zázrak projevil už prvního dne, protože už prvního dne by jim to světýlko chcíplo. Další říkají,že odlévali olej, ale že ho ve džbánku neubývalo – čili, zase zázrak  od prvního dne. Jiní zase říkají, že to je tím, že od začátku věřili v Boží zásah, atd.

  Hašmonejci, kteří vedli to makabejské povstání mají už ve svém jménu ukrytou symboliku oleje = šemen, a čísla osm = šmone.

  Můžeme na to všechno myslet, až budeme zapalovat další svíčky na chanukiji. Ve tmě i malé světýlko krásně září, stejně jako každý etický čin, nebo každá tvář, rozzářená moudrostí Tóry.

Avi: Parašat Mikec (Berešit 41:1 – 44:17)

Parašat Mikec pokračuje v příběhu Josefa a jeho bratrů. Ti, kteří ho kdysi kvůli řevnivosti málem zabili a nakonec aspoň prodali do otroctví, teď k němu přicházejí s prosíkem. Nepoznávají v egyptském místokráli svého bratra a on jim to taky neusnadňuje. Bratři sem přicházejí proto, že jejich rodiny trpí hladem, a chtějí v Egyptě nakoupit obilí. Josef se k nim chová odměřeně. Dokonce je nechá uvrhnout do vězení jako špehy. Křikl na ně: „Jste vyzvědači! Přišli jste obhlédnout nechráněná místa země.“ (Berešit 42,9) Proč to Josef dělá? Nic z pozdějšího děje nenasvědčuje tomu, že by se spravedlivý Josef chtěl mstít. Přece jim nejen odpustil, ale o všechny se taky báječně postaral. Proč tedy takový chladný začátek při jejich setkání?

O vysvětlení se pokusil Ramban. Připomíná verš v textu, který říká, že Josef „si vzpomněl na sny, které se mu o nich zdály“. A že se Josef snažil dotlačit tyto sny k jejich uskutečnění. Podle prvního snu se mu tenkrát měli poklonit všichni bratři ve formě snopů na poli, a potom oni všichni (jedenáct hvězd), společně s rodiči (jako slunce a měsíc) (kap. 37). A protože zatím nedorazili všichni bratři, nejmladší Benjamín zůstal doma, nebylo by to splněno dokonale. A kdyby pak naráz přijeli Benjamín i s otcem, nesplnila by se obě proroctví ze snů, jen to druhé. A tak to Josef, podle Rambana, všechno zařídil tak, aby se vše odehrálo podle jeho snu. Nechá tedy přijet nejprve všechny bratry. Pak nastraží léčku s podstrčeným pohárem do Benjamínova zavazadla. Po Judově vystoupení, kdy se nabízí výměnou za svého obviněného bratra se jim teprve Josef představuje a proroctví z prvního snu se naplňuje. Je to šikovné vysvětlení, které ale otevírá další otázky: Měl Josef právo způsobit svému otci bolest, když už jednou oplakával svého milovaného syna Josefa a teď by si to měl zopakovat znovu kvůli údajné ztrátě Benjamína? S tím se komentátoři nechtějí smířit. A tak rozvíjejí debatu o snech a jejich realizaci, s tím že ji máme nechat na Tom, který je sesílá.

Jiná, tradiční interpretace se neváže na sny. Ta intrika, kterou Josef použil, měla jiný účel. Měl to být určitý test. A tahle zkouška mohla být uskutečněna pouze tehdy, když budou bratři opět všichni spolu. A pak se jim bude moci i odhalit a přivést celou rodinu. Úspěšná zkouška tomu všemu ale měla předcházet. Josef chtěl, aby bratři přivedli Benjamína bez otce a nechal si svou identitu zatím pro sebe. Vystrašení bratři odešli pro nejmladšího z nich. To se také stalo. A potom, při odchodu z Egypta, právě tomu nejmladšímu nechal Josef podstrčit do zavazadel vzácný kalich. Strachem omráčeným bratrům pak sdělil, že si tu tedy Benjamína nechá jako otroka a oni sami můžou bez obav odejít. Tímto způsobem vytvořil situaci, která byla podobná té, při které se na něj bratři vykašlali a ponechali ho osudu otroka. V podstatě je vybídl k tomu, aby svoji zradu zopakovali. Tentokrát to bylo i mnohem snazší- stáli před egyptským místokrálem a jejich bratr byl obžalován ze zločinu. Měli to teď opravdu mnohem snadnější, dobře omluvitelné.

Ale bratři s tím nesouhlasili a tak složili zkoušku na výbornou. Juda navrhoval, že sám zůstane jako otrok místo nejmladšího syna Ráchel. Je to nejen ušlechtilé, ale i nesmírně důležité. Maimonides tuto koncepci vykládá tak: bylo to určité měřítko, jestli ta lítost, pokání, je opravdové a ne jen na oko, předstírané. Obecně je to situace, ve které je možné znova spáchat hřích, kterého jsme už předtím litovali. I nám se to možná někdy stalo, z obou možných stran sporu: že se nám někdo omlouvá a my vnímáme jen prázdná slova, která sama o sobě nic nenapraví. A nebo že se sami omlouváme, ale jen tak, aby se neřeklo. Tady to bylo opravdu něco jiného, to pokání šlo do hloubky a projevilo se rozhodným činem. Někdy se nám může zdát, že situace, ve které jsme se, jemně řečeno, nevyznamenali, je výjimečná a nemůže se nikdy právě takhle zopakovat. Ale Tóra nám tu ukazuje pravý opak: není úniku před odpovědností. I proto jsme před Jom Kipur vedeni k tomu, abychom si napravili své věci a nepravosti, které jsme provedli jinému člověku. Že Bůh nám může odpustit jen ty věci, které jsme napáchali vůči Němu, ale nezasahuje do toho, co máme jako lidé mezi sebou. To je naše zodpovědnost. A tady to, i když na druhý pokus, přece jen vyšlo. Kolik takových pokusů bychom v podobné situaci asi potřebovali my?

Můj poslední šabat šacharit na delší dobu

Minulý šabat jsme měli v naší liberální obci poslední šabat šacharit v tomo civilním roce a pro mne také na delší dobu poslední šabat šacharit, který jsem z části vedla a kde jsem se podílela na čtení z Tóry. Kvůli rostoucímu břichu už mi nedělá úplně dobře stát delší dobu a ještě u toho zpívat a občas mi fakt dochází dech (doslova). Takže příští bohoslužba, kterou bych měla vést je šacharit na Roš Hašana, kdy už by náš potomek měl být dost velký a zvyklý trávit čas i s jinými lidmi, aby ho mohla pohlídat tchyně nebo někdo jiný z manželova příbuzenstva. Do té doby jen těžko zaručím na 100% svoji účast, což u vedení bohoslužby není takový průšvih (jsou minimálně dva lidé, kteří mě mohou nahradit i na poslední chvíli), ale u čtení z Tóry to je poněkud problém...takže od února chceme pozvat několik rabínskýh studentů (zatím teda na mail reagovala jen jedna studentka) a vyřešit tím problém se čtením z Tóry a eventuálně navázat kontakt s někým, kdo by pak od září mohl jezdit pravidelně...
Minulý šabat byl na jednu stranu velmi povedený a na druhou stranu, alespoň pro mne, velmi smutný. Můj kolega z práce, shodou okolností žid z Prahy, člen "konkurenční" ŽLU, který se během svého pobytu tady ve Štrasburku účastnil našich šabatových večeří, náhle zemřel 25.11. a tak jsme za něj odříkali kadiš. A všem nám ještě v uších zněla jeho slova z minulé večeře, kdy sliboval, že příště ta jablka plněná ořechy upeče víc...nechť je jeho památka požehnáním.

V neděli jsme s Elim zapálili první svíčku na chanukíji a dali si dárky (dáváme si dárky, čti-knihy, jen první večer, až začne náš potomek trochu brát rozum, tak budeme dávát dárky ještě i poslední den Chanuky, abychom udrželi dětské nadšení po celou dobu trvání svátku, na vymýšlení osmi dárků na každý večer nemáme ani jeden chuť a invenci a navíc strašně neradi dáváme zbytečnosti). Komunitní oslava je plánovaná až na 9.12., přišlo nám ideální udělat společnou oslavu, kde se bude zapalovat všech osm svíček. Jen ještě musím vyřešit drobný logistický problém-jak dopravit do synagogy dva velké hrnce (na svařák a na horký jablečný džus), když je centrum Štrasburku, kde se také nachází naše synagoga) obklíčené kontrolami kvůli vánočním trhům a autem se tam nedá vjet?!

Avi: Parašat Vaješev (Gen. 37:1 – 40:23)

 Parašat Vaješev nás seznamuje s Josefem a jeho bratry. Všichni tu historii známe, ale vždycky znovu nás dostane, dojme… Josef byl takovým expertem na sny, na jejich výklad.  Ale nebylo to vždycky šťastné počínání. Jeho bratři například nevydýchali jeho výklad snu o snopech, podle kterého se mu měli klanět. Kdo někdy zažil pořádnou sourozeneckou řevnivost, ví o čem je řeč. Nezamíchalo se tam Josefovi i kousek jeho vlastní ctižádosti? Každopádně ho bratři nakonec prodali do Egypta a zoufalému otci namluvili, že ho roztrhala divá zvěř.

  V Egyptě si ho koupil Potífar, faraonův dvořan, velitel tělesné stráže. Josefovi se tam dařilo natolik, že byl nakonec ustanoven jako správce jeho domu. Josefův úspěšný rozlet ale zastavilo falešné obvinění Potífarovy ženy, která mu marně nadbíhala. A tak se osud spravedlivého Josefa opět převrátil a on se ocitl ve vězení. A znovu tu hrají svou roli sny a jejich výklad. Ve vězení byl Josef pověřen, že má posluhovat rovněž arestovaným kolegům, z nichž jeden byl původně nejvyšším číšníkem u dvora a druhým byl zase nejvyšší pekař. Nějaký čas tam strávili společně. A pak měli sny jak číšník, tak i pekař, a s jejich výkladem si nevěděli rady. A Josef se jim nabídl s výkladem. Nejprve vyložil sen číšníkovi tak, že bude za tři dny omilostněn. A tehdy pekař „viděl, že dobře vykládá“ (Berešit 40,16). To „dobře vykládá“ podle většiny komentátorů znamená, že vykládá ve prospěch člověka, kterému se sen zdál.  Josef vyslechl číšníka a řekl mu, co se stane. A opravdu se stalo to, co řekl. Jak to mohl Josef vědět?

 První odpověď zní: bylo to díky Boží inspiraci. Vždyť i Josef k tomu říká: „Což vykládat sny není věc Boží?“ (Berešit  40,8)- když je povzbuzoval, aby se mu se svými sny svěřili. Chizkuni k tomu má komentář: „Člověk nemůže interpretovat sny díky své vlastní moudrosti.“. Je to tady možné chápat i jako Josefovu polemiku s místní, egyptskou kulturou, ve které patřili vykladači snů mezi intelektuální elitu.

 Komentář Akedat Jicchak ze Španělska XV. století zdůrazňuje opačnou věc: Josef se řídil svým rozumem- přihlížel k minulosti obou dvořanů, jejich postavení u dvora i rozdílům v obvinění. Dvořané prý byli obviněni za to, že v poháru faraona byla nalezena moucha a v chlebu kámen. Moucha mohla do poháru spadnout na poslední chvíli a nikdo tomu nezabrání. Zatímco přítomnost kamene ukazuje na nedostatečnou kontrolu kvality v pekárně. Josef  se toho hodně dozvěděl o egyptské politice, když pracoval pro Potífara, který byl jedním z hodnostářů u dvora. Mohl  zaslechnout i klepy o situaci číšníka a pekaře. Je možné připustit i to, že určil tři výhonky a tři košíky ze snů jako tři dny a ne třeba tři měsíce proto, že faraon měl mít za tři dny narozeniny- a počítalo se s jeho přezkoumáním žádostí o milost.

To ale byla okolnost, která nebyla neznámá ani číšníkovi a pekaři. To už jsme v oblasti psychologie. Snad tu hrály svou roli i jejich vlastní obavy. Tak to popisuje Abrabanel.  A Nechama Leibowitz to přirovnává k současné psychologii – s tím, že sen zjevuje osobnost snícího. Současný komentátor Benno Jacob poznamenává, že sen číšníka ukazoval na jeho aktivitu: vytlačoval hrozny do faraonovy číše a podával mu ji; zatímco sen pekaře ukazoval na jeho pasivitu: jen tam stál a nijak nereagoval  na to, že ptáci uzobávají z pečiva v košíku na jeho hlavě… Jako by už byl smířený se svým osudem.

Josef byl jistě obdařen neobvyklými schopnostmi, využil taky svoje znalosti, čerpané z místních zdrojů. Stal se v podstatě i takovým prototypem Žida v diaspoře, který je úspěšný i díky tomu, že chce ovládnout všechny znalosti lépe než kdo jiný. Odvolává se jistě na Boha, ale to neznamená, že vypíná rozum, právě naopak. Podle Lévinase „jsou četné talmudické texty, které dokazují, že podstata duchovnosti spočívá v intelektuální dokonalosti.“ Talmud  taky není sbírkou dogmat, učí nás dívat se na věci z různých úhlů, učí nás diskuzi, učí nás myslet.

Dnešní snaha vysvětlit Josefovy výklady snů byla tedy taková racionální, jak se sluší a patří. Ono je to v životě skoro vždycky tak, jako u Josefa,  že ty jednotlivé úseky jeho života se dají interpretovat normálně, obyčejně, přirozeně.  Když pak ale před sebou vidíme celou Josefovu historii- od jeho prodání až po tu jeho možnost přijmout po letech jako egyptský velmož svoji vyhladovělou rodinu a tak pokračovat v misi, kterou započal Abraham- tak to nám dojdou slova. Celý jeho příběh je ilustrací Boží prozřetelnosti.  Josef zažíval dobré i těžké chvíle, bylo to nahoru i dolů. Ale když to sledujeme z odstupu jako celek, celou tu geniálně složenou mozaiku, můžeme jen vydechnout: Pane Bože, díky.

Židé, čtěte!

A je tu další ze slíbených "inspiračních" záložek v postranním panelu, tentokrát s názvem "Knihy". Jak název napovídá, jedná se o seznam knih týkajících se židovství a Tóry, které mě zaujaly a mohly by se líbit i ostatním. Seznam budu postupně rozšiřovat, kdybych do něj chtěla hned dát všechny knihy, co mi kdy přišly zajímavé, tak se seznamu asi nikdy nedočkáte, protože obvykle mám rozečtené něco, co by se určitě dalo dát na seznam, hned jak to dočtu...Zatím jsem zvolila jednoduché třídění na Tóru a komentáře k ní, praktickou halachu a židovství tak nějak obecně (a knihy "pro zábavu"), možná časem třídění vylepším a zpřehledním.
Drobný problém je, že naprostá většina titulů je v angličtině. Nedá se nic dělat, pokud v dnešní době chcete číst zajímavé knihy o židovství, nezbývá než zvládnout angličtinu nebo ivrit. Český trh je velmi malý (a na to jak je malý je nabídka celkem zajímavá, ale často se týká spíše knih o historii, než moderní židovské filozofie) a ani ve francouzštině to není žádná sláva (a to je trh podstatně větší, ale opět je tu hodně knih o historii, frčí také kabala a něco, co by se asi dalo nazvat "židovskou motivační literaturou", ale knihy moderně ortodoxních autorů jsou vzácné a ani například knihy rabiho Sackse nebyly dosud přeloženy).
A ano, velká část knih, které doporučuji, je napsána moderně ortodoxními autory. Není to proto, že by liberální a konzervativní židé nebyli schopni nic kloudného napsat, ale hlavně proto, že mě i Eliho zajímá halacha a její limity a moderní ortodoxnie je v současnosti tím proudem v židovství, které tyto limity hledá a klade si mnoho otázek o vztahu tradice a moderní společnosti, vztahu mezi židovskými denominacemi...a z jejich hledání by se možná časem mohl zrodit post-denominační judaismus jako hlavní proud židovství (uvidíme za 50 let...snad to není jen moje zbožné přání).

Na otázku proč vlastně číst a stále se vzdělávat snad ani nemusím odpovídat, jak říká Talmud (a my všichni s ním každé ráno během Birkat ha-šachar) "Talmud Tora keneged kulam" (studium Tóry se vyrovná všem micvot, protože k nim vede). A Tóra není jen Pět knih Mojžíšových, a neskončila s Talmudem, se středověkými kodexy, komentáři...k Tóře patří i knihy zabývající se židovskou filozofií a myšlením, historickým vývojem halachy, etikou, protože ty všechny nám přinášejí nové a často překvapivé pohledy na text, který rok za rokem čteme a který je základem života, který žijeme.

Avi: Parašat Vajišlach (Gen. 32:4 – 36:4)

V naší paraše Vajišlach je několik momentů, které naši rabíni hojně a často kriticky hodnotí. Jednou takovou událostí je setkání bratrů Ezaua a Jákoba a tou druhou je pomsta, kterou provedli Izraelci pod vedením Šimona a Lévího kvůli únosu své sestry.

Ta první událost je setkání bratrů po letech. U Jákoba vzbuzuje oprávněné obavy. Bratr stále neodpustil ztrátu požehnání pro prvorozeného. Jákob se na to setkání připravuje ve třech krocích: posílá dopředu ponížené posly s dary, modlí se k Bohu a připravuje se na boj. Někdo to má za skvělou přípravu a správnou diplomacii. Vždyť Ezau s sebou má 400 ozbrojenců a dobrá vůle se čekat nedá. Je tu mocenská převaha, které má Jákob čelit. Někteří komentátoři to ale mají Jákobovi za zlé. Copak zapomněl, že je v Boží péči? Je opravdu nutné se tak před tím strašným bratrem ponižovat? Ramban dokonce, s odvoláním se na Midraš Raba tvrdí, že kdyby se králové z doby II. Chrámu tak nelísali k Římanům, nezažili by pak takovou pohromu. Existují i milosrdnější komentáře, ale tohle střetnutí s mocí nás nutí k zamyšlení: kdy je dobré při takové příležitosti vyjít vstříc a projevit i určitou míru úslužnosti tváří v tvář přesile a kdy je naopak nutné projevit v takové chvíli naopak víru a vlastní odhodlání. Nekompromisnost zélótů taky nebyla vždcky nejlepším řešením, takže to je samozřejmě na posouzení konkrétní situace. A někdy to bývá i naopak. Politici se lísají k nám, aby ukázali naoko svou vlídnější tvář. A na nás je, abychom posoudili, jestli projevíme určitou zdvořilost, a nebo se odmítneme stát jejich fíkovým listem, nebo jak se dnes říká - užitečným idiotem, který má vylepšit jejich pošramocenou reputaci.

Tou druhou, spornou událostí byla msta, která se zvrhla v masakr. Ve 34. kapitole se můžeme dočíst, že synové Jákoba masakrují kenaánské město za to, že knížecí syn unesl a znásilnil jejich sestru Dínu. A pomohli si přitom úskokem- kníže navrhnul Jákobovi, aby nechal dceru jeho synovi za ženu a aby uzavírání manželství mezi členy obou rodů bylo bráno jako běžné a přípustné. Synové Jákoba k tomu řekli, že je to možné pouze v případě, že budou muži z toho města obřezáni. Ti to učinili a Jákobovi lidé využili jejich oslabení, vytáhli pod vedením Šimona a Lévího a všechny zabili. Komentátoři tvrdí, že pouze ti dva chtěli masakr. To říká například Ramban. A že ti ostatní chtěli pouze vysvobodit Dínu.

Taková šílenost se nedá omluvit. I když je jasné, že o upřímnosti slov knížete by se dalo s úspěchem pochybovat. Protože když mluví o plánu smíšených manželství ke svým lidem, přidává k tomu slib, o kterém při jednání s Jákobem řeč vůbec nebyla. Říká: „Nebudou tak jejich stáda a majetek i všechen jejich dobytek patřit nám?“ (Berešit 34,23) Tu smlouvu si tedy od začátku vykládal po svém. Něco jiného je ale vysvobodit Dínu a potrestat konkrétního viníka a něco jiného je zmasakrovat a vyloupit celé město. Jákob to těmto synům taky nikdy neodpustil a dokonce ještě na smrtelném loži říkal o Šimonovi a Lévím: „Do jejich úmluvy ať nevstupuje moje duše, s jejich spolkem zajedno ať není moje sláva, neboť v hněvu povraždili muže, ve svém rozvášnění ochromili býky.“ (Berešit 49,6) Těžko se dá přehlédnout pobouření a pocit studu v těch slovech. Ramban ho popsal jednoduše jako chilul haŠem = znesvěcení Jména. Je to asi nejvýstižnější pojmenování této události.

Jsme vyzývání k tomu, abychom byli svatí. Nikdo z nás není bez chyby, bez hříchu. Tóra to ve svém textu i na postavách pro nás nejvzácnějších nijak nezastírá. Proto tu popisuje i tenhle odporný čin. Ale jen jako výstrahu- tak takhle tedy ne!

  Na závěr bych si dovolil připomenout slova rabína Josepha Telushkina na téma chilul haŠem = znesvěcení Božího Jména.  On říká, že se projevuje třemi způsoby :

-          Když Žid svým nepoctivým nebo odporným chováním vůči nežidům způsobuje, že oni pak hledí na Židy nebo na judaismus s pohrdáním

-          Když se zbožný Žid  chová takovým způsobem, který způsobuje u nenáboženských Židů vznik  negativních názorů na judaismus a na zbožné Židy

-          Když se Židé vzdávají judaismu, aby unikli pronásledování, nebo aby z toho měli užitek.

V každém případě jsme zavázáni k tomu, abychom svoje jednání vždycky posuzovali z morálního hlediska, které vychází z Tóry, a podle něj se i řídili ve svých životech.

Seminář TaShma

V neděli jsme se s Elim zúčastnili prvního ze sedmi plánovaných seminářů nezávislého bejt ha-midraše Ta Shma. Bejt ha-midraš, alias dům studia nabízí možnost studovat Tóru všem, zejména těm, kdo už nejsou školou povinní a chodí do práce a po práci by ještě rádi studovali. A protože Tóru je ideální studovat kolektivně, nikoliv každý sám doma, jsou tu bejt midraše. Ty mohou nabízet tématické kurzy a nebo být jen místem, kde se sejdete se svým studijním partnerem a máte k dispozici solidní knihovnu plnou svazků Talmudu, rabínských komentářů a další podobné literatury. Ta Shma je frankofonní bejt ha-midraš v Jeruzalémě, založený třemi moderně ortodoxními židy původně ze Štrasburku. Nabízí studium založené na textech a pluralitním přístupu týkající se Talmudu, židovské filozofie a filozofie halachy. V létě organizují třítýdenní seminář spolu s Institutem židovských studií Pardes. Ta Shma odkazuje na Talmud, kdy slovy "ta šma" "přijď a poslyš" uvádí rabíni svou argumentaci při hledání odpovědi na složité otázky.

Nedělní seminář se týkal šabatu a otázky, zda je šabat jen dnem, kdy přestaneme pracovat a nebo dnem, kdy se jakoby stáhneme ze světa. Pracovali jsme s oběma verzemi desatera (šamor a zachor), s dalšími pasážemi Tóry, mišnou, úryvkem z damašského svitku (jeden ze zásaních právních textů kumránské sekty) i s novozákonním textem (ano, první křesťané byli židé), které názorně ilustrovaly různý přístup k šabatu v době kolem přelomu letopočtu. Kumránská sekta zakazovala o šabatu i sex, protože by mohlo dojít k početí dítěte a jedná se tedy o kreativní činnost, zakázanou s odkazem na to, že Nejvyšší také nic sedmý den netvořil. Novozákonní texty naopak chápou šabat jako den, kdy se nepracuje ve smyslu práce pro obživu, ale nedefinují práci tak striktně jako mišna a rabínská tradice.

Seminář vedla Bitya Rozen-Golberg, která vystudovala midrešet Lindenbaum a Bejt Morasha (a historii na Sorbonně) a v roce 2016 získala ortodoxní smichu (rabínskou ordinaci) od rabiho Daniela Landese a lze tedy říci, že je první francouzskou ortodoxní rabínkou, byť nevede komunitu a nežije ve Francii. Její vedení semináře bylo vynikající-po úvodu do problematiky nás nechala studovat ve dvojicích s využitím předem připravených podkladů (slavné pardesovské "source sheet") a následně vysvětlila svůj pohled na problematiku a odpovídala na dotazy. My jsme utvořili dvojici s Elim a i když doma každý šabat diskutujeme o aktuální paraše a také o tom, co zrovna čteme (což je v naprosté většině případů židovská literatura), tak řízení studium s texty je jiný level. Další semináře povede střídavě ona a Gabriel Abensour, druhý ze zakladatelů TaShma, část z nich osobně ve Štrasburku a část z nich přes internet.

Tohle byl první seminář svého druhu ve Štrasburku. Ne, že by se tady nestudovala Tóra, naopak. Jsou tu tři ješivy, kolel (ješiva pro ženaté muže), různé kurzy...ale značná část z nich je výhradně pro muže nebo pro ženy, jejich hlavní zaměření je halacha a i kurzy věnované více židovskě filozofii jsou orientované směrem k přísné ortodoxii a nenabízejí pluralitní přístup. Proto tenhle kurz působí jako zjevení a mě jen mrzí, že asi zvládnu prosincový kurz, s trochou štěstí i ten lednový, ale dál už bude studovat asi jen Eli a doma mi bude tlumočit, co se naučil.

Avi: Parašat Vajece (Berešit 28:10-32:3)

V naší paraše Vajece jsme svědky další cesty za nevěstou. Tentokrát vyráží stejným směrem, do Cháranu v Mezopotámii, zase Jákob, syn Izáka. Opět bylo pro jeho otce nepřijatelné, aby si vybral ženu mezi kenaanskými dcerami. A tak Jákob odchází, ne ale lehce, spíše tak napůl na útěku před svým bratrem Ezauem, kterého připravil o požehnání pro prvorozeného.

Tato cesta byla opět úspěšná, ale tady se ten úspěch nerodil lehce. Je to známá historie. Jeho strýc Lában ho podvedl. A tak si sedm let odpracovaných za jeho dceru, krásnou a milovanou Ráchel zrovna neužil- při svatbě mu Lában podstrčil druhou dceru, zahalenou a málo atraktivní, pidlookou Leu. A tak se po počátečním pobouření nakonec Jákob dohodl s Lábanem na dalších letech, odpracovaných u svého vykutáleného tchána- aby si mohl vzít i tu, kterou opravdu miloval. Takže ta jeho cesta za nevěstou se pěkně protáhla na více než dvacet let života.

Na začátku této cesty i na jejím konci nacházíme popis setkání s anděly. Na počátku je ten Jákobův sen, ve kterém vidí anděly, vystupující a sestupující po žebříku, vedoucím k nebi. Je to téma, které malíři často a rádi zobrazují. Sám mám jeden takový od své oblíbené autorky nad svojí postelí. Tohle téma je samozřejmě vděčnější a víc probouzí fantazii, než to druhé setkání. To je jakoby všednější, už ne ve snu, ale v běžném, denním čase. Jakoby mimochodem tu čteme potom, co Jákob opustil Lábana: „A Jákob šel svou cestou a střetli se s ním poslové Boží.“ (Berešit 32,1).

Raši podává vysvětlení, které bere v úvahu oba tyto úryvky, obě ta setkání s anděly. Sen Jákoba se odehrává ve chvíli, kdy Jákob opouští zemi zaslíbenou. A ten poslední úryvek zase popisuje moment, kdy se do této země opět vrací. Raši vysvětluje, že andělé, kteří byli s Jákobem v zemi zaslíbené, jsou jiní, než andělé, kteří s ním byli mimo tuto zemi. V neznámé zemi jsou zřejmě zapotřebí jiní strážní andělé. To vysvětluje to, že andělé nejprve vystupují, jak se píše v textu, a pak teprve sestupují. Čili, když odchází,vystupují ti „izraelští“ andělé a sestupují ti odborníci na cizinu.

Četl jsem nedávno úvahu Stanislava Krajevského. Ten se zamýšlel nad tím, že postavy andělů jsou pro dnešní lidi už jen takovou úsměvnou pohádkou- všechny ty éterické, okřídlené postavy už přece patří jen do mytologie a do pohádek pro děti. Takovým lidem on nabízí jinou představu, ne tak naivně jednoduchou. Stejně jako Leibowitz tvrdí, že Rašimu jde o to, že zkušenosti z vlastní země jsou v mnoha ohledech neporovnatelné se zkušenostmi z jiných zemí. Taková formulace už je přece jen pochopitelnější a umíme si to představit. Ale všichni také zároveň cítíme potřebu opory shůry, i když si to kolikrát neumíme vyložit, jak by to konkrétně mělo vypadat. Všichni si dovedou připustit, že by bylo krásné mít spojení s něčím,co není závislé na silách tohoto světa, co není svázané jenom s materiálním světem, co je zároveň nad historií… A někdy v sobě i cítíme ten dotyk něčeho vyššího, co nás přesahuje a jsme tím přemoženi. Třeba když se nám narodí dítě, nebo když nakonec šťastně projdeme hroznou krizí, když vidíme nádherný kout přírody, tak to Boží Jméno nám samovolně vyjde z úst. Jak to, že v sobě cítíme ty vyšší pravdy, že přece dobro by mělo zvítězit, že není možné, aby spravedlivý byl nakonec zničený a prolhaný darebák triumfoval... Pokud něco z toho cítíme, bez ohledu na běžnou pragmatičnost a logiku, můžeme si uvědomit, že to, čemu říkáme- nadpřirozené věci, jsou jen věci neredukované na pouhou přirozenost. Je to rozdíl jako mezi hustou bílou smetánkou a břečkou kalného, silně rozředěného mléka. Kdo je zvyklý jen na tu břečku, tak si ani něco silnějšího, lepšího, neumí vůbec představit. Když si uvědomíme, že to jsou ty rozměry, ze kterých plyne smysl a že mají spojení s Bohem Izraele, tak už se nemusíme vůbec ošklíbat nad tou tradiční vizí, která mluví o andělech Páně. Je to sice psáno starobylým jazykem, ale ty záležitosti jsou pořád stejně aktuální.

A abychom se vrátili k tématu různých andělů, těch domácích, „izraelských“ a těch cizozemských -ty rozdíly jsou dány odlišnými podmínkami. Představte si jen například, že tady jsme miniaturní menšinou ve společnosti, zatímco v Izraeli Židé tvoří většinu a určují pravidla. To je okamžitě něco zásadně jiného. Úplně jiný pocit. Ale stejně tak dobře víme, že své strážné anděle potřebujeme jak tady, tak i v Izraeli. Nikde to není jednoduché. Ale tak, jako Jákoba provázela na VŠECH jeho cestách Boží péče, stejně tak i my můžeme věřit, že je všude také s námi.

Rut: parašat Toldot (Gen. 25:19-28:9)

Mám velkou radost, že blog má novou, alespoň příležitostnou, přispěvatelku. Rut jsem poznala díky blogu a jsem ráda, že přijala nabídku občas něco na blogu publikovat. Každý komentář k Tóře se sice opírá o stejný text, může se odvolávat na stejné rabíny-komentátory a midraše, ale vždycky v sobě ponese něco ze zkušeností a myšlenek svého autora, které jsou jedinečné a ze kterých se můžeme něco přiučit. Takže Rut moc děkuji a předávám jí slovo:

Děj tohoto oddílu knihy Be-rešit je velmi bohatý, takže mě napadaly mnohé motivy, které bych mohla v draše rozpracovat. Nejvíce z nich se mě však dotklo téma sourozenecké rivality a psychologická motivace postav, která ji tvoří a ovlivňuje.

Jicchak s Rivkou čekali 20 let, než Rivka konečně otěhotněla. Je to značně méně, než v případě Jicchakových rodičů Abrahama a Sáry, a na rozdíl od nich stále chovali naději, protože oba ještě byli ve fertilním věku. Přeci jen si asi umíme představit, jaké bylo jejich napětí a zoufalství, když dítě po tolik let ne a ne přijít. Rivčino těhotenství však zdaleka nebylo bezproblémové, dokonce ji trápilo natolik, až vyhledala Hospodina a ten jí řekl, že čeká dvojčata.

Děti se praly už v břiše, při porodu se druhorozený syn Jaakov držel staršího bratra Esava za patu, jako by do poslední chvíle vedli půtku o to, který z nich vyjde první. Každý byl jiný vzhledově – tedy můžeme předpokládat, že šlo o dvojvaječná dvojčata – a i povahově. Esava bych charakterizovala jako divokého, neposedného, odvážného, ale také nedomýšlejícího důsledky svého chování. Jaakov byl skoro jeho opakem – klidný, přemýšlivý, pobývající se svou matkou ve stanu a tradic dbalý. Není tedy divu, že Jicchak, který sám byl opečovávaným a poddajným dítětem, měl radši Esava, protože ztělesňoval vlastnosti, jež jeho otec sám neměl. Naopak Rivka, sama rozhodná, hlava rodiny a prototyp jidiše mame, si více oblíbila Jaakova, protože svou mírností jejímu temperamentu nekonkuroval. Síly v rodině byly rozděleny.

Jak to asi bylo s proslulým „prodejem prvorozenství za misku kaše“? Situaci si představuji následovně: Esav, znavený přišel z lovu, celý den se honil za kořistí, hladový byl jak vlk, sotva našel síly vrátit se domů. Nevím jak vy, ale já, když jsem opravdu hladová, tak moje myšlenky nesahají dál než k tomu, co nejrychleji strčit do pusy, aby mozek dostal potřebný příjem glukózy. Jaakov se rozhodne si z bratra trošku utahovat a místo, aby mu rovnou podal kaši, mu žertem navrhne, že mu ji vymění za prvorozenství. Snad i on sám byl překvapen, když to Esav přijal a pustil se do jídla. Do této chvíle by se Esavovo chování dalo omluvit, jenže Tóra lakonicky pokračuje: ויאכל וישת ויקם וילך – a jedl a pil a vstal a šel. Kdyby Esav již syt a opět rozumně uvažující řekl něco jako: „Hele, brácho, jako vtip dobrý, ale víš, že když jsem hladový, tak kecám všelijaké nesmysly, takže prvorozený jsem a zůstávám, nazdar!“, mohl by Jaakov maximálně pokrčit rameny a zase si hledět svého. Jenže Esav nic takového neudělal. Esav pohrdl.

Když Jicchak zestárl, ztratil zrak a cítil, že jeho dny se nachylují, rozhodl se dát Esavovi požehnání prvorozeného a aby byl k tomuto aktu dobře naladěn, měl mu Esav připravit pochoutku z jím uloveného masa. Už podruhé v paraše máme významného téma jídla, které ovlivní další osud. Rivka však zasáhne – zřejmě jí nebyla neznáma skutečnost o Esavově pohrdnutí prvorozenstvím, kterou si schovávala jako trumf v rukávu a teď přišla chvíle ho vyložit. Než se Esav stihl vrátit z lovu, nastrčila Jaakova místo něj i v patřičném kostýmu. Jicchak měl podezření a několikrát se ujišťoval, jestli k němu vskutku přišel jeho starší syn. Symbolické je, že ho přesvědčila až Esavova vůně – vůně jeho šatů, které Rivka Jaakovovi chytře oblékla. Čich je nejstarší, nejpůvodnější lidský smysl, jehož vjemy putují přímo do mozku a který ničím neovlivníme. Ne nadarmo se dodnes říká, že „nám něco nevoní“. Nejen ve zvířecí říši, ale i lidské matky po narození očuchají své děti a podle vůně je pak přesně poznají. Jicchak se nemohl orientovat zrakem a možná ani sluch již neměl dokonalý, tak se spolehl na čich, který mu měl pomoci jasně rozlišit, že požehnání dá skutečně tomu, komu zamýšlel.

Když se Esav k otci vrátil a zjistil, jak se věci mají, zuřil a prohlásil, že ho Jaakov dvakrát podtrhl. Svou chybu na celé záležitosti – to, že mu sám nahrál, že sám prvorozenstvím pohrdl – si vůbec nechtěl uvědomit a připustit.

Bratři si vzájemně fungují jako zrcadla – oba vidí jen špatné vlastnosti toho druhého, i když sami nejsou zdaleka dokonalí. Esavova záliba v lovu a pohybu Jaakovovi připadala jako rozmarná radovánka, aniž by uznal, že pro přežití jsou tyto schopnosti nezbytné. Esav naopak na Jaakova shlížel jako na poslušnou loutku v rukách své matky, spjatost s tradicemi mu připadala jako vyměklost a neuznával, že je důležitá pro pokračování dalších generací. Vypadá to, že jejich role byly prohozené, protože modely rozdělení postavení v sourozeneckém vztahu říkají, že starší má být ten, kdo je konzervativní a řídí se tradicemi, kdežto mladší sourozenec je nevázanější a spíš se vymaní ze směru určeného rodinou. Asi jen díky tomu, že Esav byl povahou průbojnější a dynamičtější, se narodil těsně jako první. Bratři spolu bojovali v břiše a pokračovali i po narození. Jsou silně spjatí, ale nemohou najít cestu k přijetí toho druhého a tím i sebe sama.

Jaakov nakonec, byť úskokem, prvorozenství na Esavovi získal, ale neměl vyhráno – byl donucen k útěku a životu daleko od své rodiny. Vypadá to tedy, že jejich vztah skončil totálním fiaskem a Jaakovovi to stejně štěstí nepřineslo. Ale Jaakov ve vyhnanství nabyl schopnosti sebereflexe. Připustil si své chyby i neférovost jednání vůči bratrovi. A nakonec – pozor spoiler :-) – došel ke smíření se sebou samým i svým bratrem, ale to bych předbíhala děj dalších parašot.

Avi: Parašat Toldot (Berešit 25:19- 28:9)

Máme tu znovu parašu Toldot a příběh o bratřích, dvojčatech: znovu je tu o malinko starší Ezau a jeho bratr Jákob. Všichni si pamatujeme tu povahu Ezaua, který bez rozmyšlení byl schopen svoje privilegium prvorozenství prodat mladšímu bratrovi za talíř polévky. Zatímco Jákob trávil svůj čas ve stanech a podle komentátorů se v nich učil od svých předků zbožnosti, Ezau tím neztrácel čas. Ezau se věnoval lovu, léčkám, krvavé zábavě. Byl snad praktický, ale i impulzivní, s výhledem jen na ten dnešní den. Nebyl prostě tím, kdo by měl převzít duchovní pochodeň po svém otci Izákovi. A jeho otec to kupodivu neviděl. A nejen proto, že mu slábl zrak. Čím to bylo, nad tím se zamýšleli i naši mudrcové.

V našem textu se píše: „Když chlapci dospěli, stal se Ezau mužem pole, jenž se vyzná v léčkách“ (Berešit 25,27) Raši to vysvětluje tak , že v podstatě si Ezau před svým otcem nasazoval masku zbožnosti – byl to mazaný lovec: použil k polapení a podvedení svého otce ústa, když mu pokládal otázky, které předstíraly jeho přepjatou zbožnost; například: „Modlete se, otče, abychom věděli, jak odevzdávat desátek i ze soli a ze sena.“ (Raši) Byla to jen maska zbožnosti, která zakrývala jeho skutečný charakter, to, co bylo za ní.

Přesně o tom je jeden chasidský příběh. Jednou přišla jistá žena za reb Avrahamem Jehošuou z Apty, kterému se taky říká Ohev Jisrael. Položila mu otázku: Vzhledem k tomu, před svátkem Purim vyprala prádlo a použila přitom škrob z bramborové moučky, která nebyla povolená během svátku Pesach kvůli přikázáním, zakazující během tohoto svátku použití kvasu – chámecu, může používat místnost, ve které to oblečení viselo, aby se usušilo?

„Povím vám příběh“, řekl jí cadik. „Prosím, poslouchejte pozorně. V jisté obci žil kdysi Žid, který měl v nájmu hospodu a prodával vodku nežidovským rolníkům, jak to bylo zvykem. Místní kněz, který byl zuřivým antisemitou, vyhlásil, že ke zpovědi nepustí nikoho ze svých farníků, který by projevoval přízeň židovské hospodě – a ta jeho hrozba byla účinná. Nájemce pozoroval, jak se mu jeho živnost hroutí a tak se ptal svých sousedů, co jim brání, aby zase navštěvovali jeho hospodu. Když se dozvěděl důvod, tak jim řekl: Víte co, já vás všechny přijmu ke zpovědi a vezmu všechny vaše hříchy na sebe.

Jelikož ti prostí rolníci byli taky praktičtí mužové, byli připraveni ocenit výhody tohoto návrhu a okamžitě začali využívat služby obou svých duchovních a lihové přidané hodnoty si užívali v plné míře. Obchody toho malého Žida vzkvétaly jako nikdy předtím. Jednoho dne se ale přišoural k jeho hospodě nějaký rolník. Stál nerozhodně na prahu, ale nevstoupil.: „Ty tam“, zavolal na něj hostinský, „proč nejdeš rovnou dál?“ „Chci se ti vyznat“, zamumlal rolník, „neboť jsem zhřešil.“ Další rozhovor probíhal takto:

Hostinský: „Řekni mi tedy, člověče dobrý, jaký je tvůj hřích?“ 

Rolník: „Ukradl jsem provaz.“ 

Hostinský: „Vrať to lano majiteli.“ 

Rolník: „Nevím, komu patří.“ 

Hostinský : „Dej tedy na charitu tolik, co stálo a tvůj hřích bude usmířen.“ 

Rolník: „Ale mám i jiný hřích.“ 

Hostinský: „Jaký je tvůj další hřích?“ 

Rolník: „Chtěl jsem ukrást provaz, ale byli k němu přivázáni dva volové.“ 

Hostinský: „Co jsi udělal s těmi voly?“ 

Rolník: „Porazil jsem je.“ 

Krčmář: „Tak dej hodnotu volů taky na charitu.“ 

Rolník: „Ale když jsem chtěl ukrást voly, viděl jsem, že jsou připřaženi k vozu, takže jsem ukradl i vůz.“ 

Hostinský: „Co jsi udělal s tím vozem?“ 

Rolník: „Rozsekal jsem ho na palivové dřevo.“ 

Hostinský: „V tom případě rozdej hodnotu vozu taky a tvůj přestupek bude odčiněn.“ 

Rolník: „Ale když jsem chtěl ukrást vůz, viděl jsem, že tam v něm leží dítě.“ 

Hostinský: „A co jsi udělal s tím dítětem?“ 

Rolník: „Zabil jsem ho.“

A jak cadik z Apty opakoval slova toho rolníka, sevřel svou hlavu do dlaní a vykřikl nahlas: „Zabil! Zabil!“ Při těch slovech se žena, která za ním přišla, zhroutila na zem a propukla v zoufalý pláč. Mezi vzlykáním vyprávěla cadikovi, že porodila nemanželské dítě a že ho, ano, zabila – a teď chtěla vědět, jak by se mohla kát.

Cadik ji nejprve pokáral, že za ním přišla s tak svatouškovsky znějícími, rádoby-zbožnými dotazy, které se týkaly naškrobeného prádla, místo co by se ptala na to, na co bylo třeba se ptát. Potom ale, když viděl jak skutečně lituje svého hrozného činu, učil ji cestu pokání a ona se stala upřímnou kajícnicí.

Co nás učí ty příběhy? Každý si občas nasazujeme nějakou tu masku, která nás činí lepšími, než je skutečnost. Nebo naopak si zase nasazujeme masku věčně ublíženou, abychom tak vyloudili lítost a pozornost. Nebo masku neomylného chytráka. Nebo tu masku svatouška. Vždycky to jsou jen masky, které něco zakrývají. Ezau tou maskou sice dokázal oklamat i vlastního otce, ale jemu samotnému ta hra nijak nepomohla. Základem čehokoliv očistného, duchovního, je shození masek, upřímnost ke druhým, stejně jako k sobě samému. Upřímnost o to snazší, když si uvědomíme, že Bůh vidí do každého zákoutí našeho srdce. Možná, že kdyby Ezau chodil do těch stanů jako Jákob, věděl by to.

Melodie na kabalat šabat

Konečně je tady to, o co mě Ester a Avi v létě požádali-pár melodií zpívaných na kabalat šabat. Nejde samozřejmě o žádný vyčerpávající seznam, jen o melodie, které si pamatuju z Prahy a z Liberce a ty, které zpíváme tady. A předem přiznávám, že nejsou všechny, protože třeba na Jedid nefeš znám dvě melodie, ale jak jsem je už dlouho nezpívala, splynuly mi do jedně a já je teď nejsem schopná dát zpátky dohromady. Až si vzpomenu, tak je přidám. Ty čtyři melodie na Lecha dodi nejsou ani zdaleka vyčerpávající seznam, jsou to jen melodie, které často užíváme (totéž platí pro Adon olam, který tady ovšem nezpíváme v pátek večer, ale v sobotu ráno, nebo třeba pro Jigdal). Asi nikoho nepřekvapí, že z Lecha dodi jsem nahrála vždy jen první dvě sloky, aby to nebylo moc dlouhé. Liberální komunity často zpívají jen čtyři sloky, my ve Štrasburku zpíváme všechny, pokud by byl zájem, mohu jednu z melodií vzít a nahrát Lecha dodi celé.

Mám jednu krásnou melodii na Haškivejnu, melodie ovšem nekoresponduje ani s textem v siduru Hegjon Lev, ani v Adir ba-marom, upřímě řečeno netuším, odkud ten text autoři našeho štrasburského siduru (respektive siduru MJLF z Paříže) vyhrabali, zda se jedná o nějakou sefardskou verzi nebo o jejich vlastní inspiraci. Takže jsem se rozhodla tuhle melodii nenahrát, protože nikomu k užitku nebude.

U každé melodie uvádím, kde se nachází v sidurech Hegjon Lev a Adir ba-marom, pokud byste někdo měl stránkování pro Zichron David Jisrael (pokud se v něm stránkování liší), budu ráda, když mi ho pošlete a já ho přidám na stránku, totéž platí pro sidur Sichat Jicchak.
Jistě vám také neunikne, že v melodiích chybí Meejn ševa, tedy "opakování" Amidy chazanem. Opakování v uvozovkách, protože nejde o doslovné (s pár malými změnami) opakování Amidy, jako se dělá během šachritu, musafu a minchy. Normálně se večerní Amida říká vždy jen potichu a chazan ji neopakuje (jde o důsledek talmudické polemiky o tom, zda je večerní Amida povinná a co vlastně reprezentuje, když večer se oběti v Chrámu nepřinášely). Jen v pátek večer chazan říká nahlas jakési "shrnutí" Amidy, ale nikoliv její přesné znění. Ve štrasburské liberální komunitě se Meejn ševa neříká a tak jsem se melodii nikdy pořádně nenaučila. Pokud se ji jednou naučím, určitě ji na blog přidám.

Příprava a nahrávání melodií pro mě měla i takovou lehce opakovací funkci, protože celý listopad vedu v UJLS kabalat šabaty, náš chazan koncertuje v Nice. A tenhle víkend tady bude liberální komunita z Ženevy i s jejich rabínem François Garaiem. Rabi François, jak mu všichni říkají, rabínuje už 50 let a založil a neskutečně rozvinul ženevskou liberální komunitu (a ještě k tomu je známý tím, že opravdu dobře zpívá). Vést kabalat šabat v přítomnosti někoho takového není žádná legrace. Takže asi chápete, že trocha opakování mi přišla vhod, i když za normálních okolností se na kabalat šabat nijak nepřipravuji, kromě občasných komentářů k významu různých modliteb.

Avi: Parašat Chajej Sara (Berešit 23:1 – 25:18)

V naší paraše Chajej Sara se mimo jiné můžeme dočíst o hledání nevěsty pro Abrahamova syna Izáka. Je to zvláštní příběh. Izák se na tu cestu totiž nevydává sám, tak jako český Honza, ale zastupuje ho Abrahamův služebník, kterého tradice označuje jako Eliezera. Snad to býval takový zvyk. Ta podivnost tu ale spočívá v jiné věci- kam Eliezera posílá…

„Půjdeš do mé země a do mého rodiště a vezmeš odtamtud ženu pro mého syna Izáka.“ (Berešit 24,4). A jsme u toho. Tak Abraham posílá Eliezera tam, odkud musel sám odejít, aby zpřetrhal vazby s tamním modlářstvím!? To se mi snad zdá. Ještě máme v dobré paměti Boží výzvu Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce…“ Tím přece Abram nastartoval svoji duchovní cestu, která z něj udělala Abrahama. Byl Kenaan, kde teď pobýval Abraham, ještě natolik horší, než Ur Chaldejský, ze kterého od svého rodu odešel? Asi na tom něco bude, protože Abraham zapřísahá svého služebníka „ při Hospodinu, Bohu nebes a Bohu země, abys nebral pro mého syna z dcer Kenaanců, mezi nimiž sídlím.“ (Berešit 24,3) Kenaan byl opravdovým centrem modlářství a tak se ti klasičtí komentátoři nepodivují nad tím, že by manželka Izáka měla být odjinud než odsud, ale zaráží je právě to nasměrování – proč to má být ze strany Abrahama, proč z Cháranu? I takový Abrabanel se podivuje: copak Betúel a Náchor nebyli taky špičkoví modláři? Nešlo tu snad o nějakou etnickou „čistotu“? Takovému pohledu by nahrával fakt, že podle Tóry měli všichni patriarchové za ženy dcery toho jediného rodu, vycházejícího od Teracha, Abrahamova otce. Že by si mysleli, že ten Boží slib daný Abrahamovi se má přenášet jen na jeho potomky a na nikoho jiného kromě nich? To by byl velice omezený pohled, poselství Tóry takové není. Jistěže je důležitý původ, ale také charakter jednotlivého člověka a především jeho víra. Rambam v dopise konvertitovi Obadjovi z Bagdádu vysvětluje a zdůrazňuje myšlenku, že i konvertita má právo říkat: „Bože našeho otce Abrahama“, protože on je jeho otcem „a všech, kteří půjdou jeho cestou“. Abraham tedy vysílá ne přímo svého syna, ale Eliezera, asi aby nebyl oslněn jen vnějším vzhledem takové adeptky na vdavky a který by měl být odolný vůči tomu modlářskému prostředí, ve kterém se bude pohybovat.

Samotná cesta za nevěstou byla úspěšná, Rebeka se pak stala Izákovou manželkou. Při jinak stručných popisech Tóry nás může udivit podrobný popis děje. Eliezer se po příchodu na místo rozhoduje, že poprosí nějakou dívku o vodu a když ona odpoví: „Jen pij, a také tvé velbloudy napojím“ (Berešit 24,14), bude to znamením, že právě ona je tou vyvolenou. Potom čteme, že právě Rebeka něco podobného řekla. A následně, v Lábanově domě,domě jejího otce, je tato příhoda vyprávěna znovu, s přesnými citáty. Eliezer do všech podrobností opakuje jak se rozhodoval, že bude čekat na tu, která v odpovědi na prosbu o vodu napojí nejen jeho, ale i velbloudy. A že právě tak se zachovala Rebeka. Někteří komentátoři v tom dokonce vidí určité pověrčivé chování. Když se má něco tak přesně splnit, tak to spojují s věšteckým předpovídáním, které je s judaismem neslučitelné. Takový Maimonides to rovnou uvádí jako příklad hanebného chování. Ale jiní, například Abrabanel a Malbim nesouhlasí s tím, že by tu o něco takového šlo. Slova Rebeky nebyla nějakou kouzelnou, magickou formulkou, která by jí otevřela zavřenou bránu. A navíc, ta slova byla přece jen trošku jiná než ta, která vyslovil Eliezer. Můžeme si je porovnat, schválně si to vyhledejte (Berešit 24,18 – 19). A právě proto, že tu máme přesně zachované citáty, vidíme, že její slova opravdu nebyla přesně taková, jak si je Eliezer naplánoval. Co bylo naopak přesně shodné a očekávané, to bylo její jednání!

Byl to test povahy a Rebeka jím nepochybně prošla a obstála. Nebyla to jen nějaká Marfuša z Mrazíku, která by s napudrovanými tvářičkami lákala Ivánka z okénka malované chaloupky. Ani česká zlatokopka, která má políčeno na devizového cizince. Rebeka mohla odmítnout pomoc, tak jak to říká Malbim: ať si sám načerpá vodu. Nebo: že to pro něj může udělat někdo jiný, než zrovna ona. Nebo: že mu teda obstará pití, ale o velbloudy ať se laskavě postará zase někdo jiný… Místo toho se projevila jako ochotná, bez váhání pomáhající, štědrá, důvěřivá. Nevíme, kolik velbloudů měl Eliezer ve své karavaně, ale vzpomínám si na informaci, že jeden takový žíznivý velbloud vypije 50 litrů vody. Rebeka tedy byla neúnavná v činění dobra! Proto byla hodná stát se pramatkou Izraele. A to je i závěr. A také další doklad toho, co potřebujeme my sami: kromě samotného původu, který by se ovšem neměl stát jen nějakou magickou formulkou, taky vlastní víru a osobní charakter, které by tomu samotnému původu dodaly obsah, život a věrohodnost, opravdovost.

Výchova dítek ve Francii (1.)

Už jsem se zmínila, že  Elim čekáme našeho prvního potomka a tak mi to nedá, abych se nepodělila o některé zážitky a postřehy z Francie, které nebudou vždy nutně spojené s židovskou tématikou. Nemám ovšem v plánu transformovat blog na další mateřský blog, kterých je spousta. Navíc mateřský blog jaksi z podstaty vyžaduje, aby žena psala o tom, co a jak s dítětem prožívá, což se provozuje o dost lépe, je-li s ním doma. A tady začíná první háček. Ve Francii trvá mateřská dovolená 16 týdnů, během kterých žena pobírá svůj plat (pokud bere méně, než je zastropování plateb, které je celkem rozumné, já se ke stropu plateb ani neblížím). Šest týdnů má žena před porodem a 10 týdnů po porodu, ale je možné si přesunout dva týdny z "předporodní doby" na "poporodní" a mít tak 4 týdny před a 12 týdnů po, pokud to tedy zdravotní stav umožňuje a lékař s tím souhlasí. Poté je možné jít na rodičovskou dovolenou až na 3 roky a to buď na částečný nebo plný úvazek. Část této rodičovské dovolené ovšem musí vyčerpat i otec dítěte a peníze, které rodina od sociálky dostane jsou zhruba třetina minimální mzdy (v případě rodičovské na plný úvazek, u částečného úvazku je to méně). Z toho je celkem zřejmé, že si tenhle luxus rodiny obvykle nemohou dovolit, zejména u prvního dítěte, část žen (ale už se objevují i muži) zůstává na rodičovské (nebo dá výpověď) po druhém dítěti, protože pokud máte dvě děti rychle po sobě, tak ženin plat padne na jesle nebo chůvu, eventuálně po třetím dítěti, kdy daňová zátěž klesne na minimum a navíc i střední třída dosáhne na nějaké přídavky na děti. Značná část žen se ovšem vrací do práce i tak, protože jim vyhovuje zůstat v kontaktu se světem dospělých (navíc, v době 50% rozvodovosti je to celkem rozumná úvaha, i v harmonických manželstvích), ale je fakt, že ve Francii jsou o něco dostupnější částečné úvazky. Obvyklý částečný úvazek ovšem je pracovat na 80%, což víceméně znamená dělat totéž, co dřív, brát za to méně peněz, ale moct jít dřív domů nebo pracovat jen 4 dny v týdnu (pokud má váš potomek školu, kde se neučí ve středu, jejich školní systém jsem pořád ještě nepochopila).
Ale zpátky k těhotenství. Vzhledem k výše napsanému asi nikoho nepřekvapí, že v generacemi prověřené a lékaři doporučované knize o těhotensví se v kapitole probírající těhotenství měsíc po měsící dočteme, že v prvním měsíci (to znamená hned poté, co žena objevila dva proužky na těhotenském testu) bychom měli začít shánět místo v jeslích, protože jich není dostatek. Hm. Realita není tak žhavá, protože abyste mohli podat žádost o jesle (státní nebo soukromé), musíte mít od lékaře potvrzení o těhotenství a lékaři ho obvykle nevydávají před prvním "velkým" ultrazvukem ve 12.týdnu. Do té doby je dítě něco jako Schrodingerova kočka-existující a neexitující zároveň. Moje obvoďačka mi pogratulovala, napsala žádanku na krev a pak prohlásila, že pokud bych během prvních tří měsíců potratila, je to úplně normální a nemám se tím znepokojovat, protože to znamená, že zárodek nebyl životaschopný. Dík, dávala jsem na biologii pozor, takže to vím, ale že by mě to nějak uklidnilo...
Když konečně dostanete od doktora potvrzení o těhotenství, můžete žádat o jesle a hlavně musíte odeslat papíry na sociálku. Ve Francii je z nějakého ůvodu oddělený úřad, který řeší zdravotní a sociální (kterému platím od chvíle, kdy jsem tady obdržela první plat a ví tedy o mně skoro všechno) a úřad, který vyplácí přídavky na děti-CAF (se kterým jsem logicky ještě nepřišla do kontaktu). Tyto úřady si oyšem, nevyměňují informace (ještě k nim asi výdobytky moderní techniky nedorazily), takže jsem pro CAF musela vyplnit sérii dotazníků, poslat kopii pracovní smlouvy atd. a poté, co zjistili, že jsem z daleké a exotické země (ČR), mi poslali další sérii papírů a vyžádali si tři poslední výplatní pásky. A to vše jen proto, aby nás měli dobře zaregistrované, protože jako manželé, kteří si mohou dovolit platit hypotéku, rozhodně u prvního dítěte nebudeme mít nárok na žádné příspěvky.
Co se jeslí týče, máme zažádáno v městských jeslích, kde nám na rovinu řekli, že míst je málo, ať se podíváme také po soukromých a tzv. rodičovských jeslích, že tam bývá víc volných míst. Rodičovské jesle jsou tvořeny několika rodinami (obvykle něco mezi 10 a 20), které dohoromady platí chůvy a sami jsou povinni přiložit ruku k dílu, buď přítomností půldne jednou v týdnu, nebo nákupem, úklidem a dalšími službami. V soukromých jeslích jsme v pořadníku momentálně na 28.místě (na místo někdy na konci května), tak nechci vědět, kolikátí jsme v pořadníku na městské jesle. Když neklapnou jesle, zbývá chůva. Chůvy musí mít příslušné vzdělání, ale to nezaručuje, jaká je chůva doopravdy-jsou chůvy, co se dětem věnují, chodí s nimi ven a dbají na zdravou stravu a jsou chůvy, co je posadí před televizi...my doma televizi z principu nemáme, takže tahle varianta nás moc neláká. V jeslích má člověk přeci jen větší představu o tom, za co platí.
Po výkladu o krátké mateřské dovolené a dávání dětí do jeslí obvykle české ženy začnou hlasitě litovat francouzské ženy a jejich děti. Mohu vás ubezpečit, že všechny francouzské ženy, se kterými jsem diskutovala rozdíl mezi českým a francouzským systémem, hlasitě litovaly české ženy, že musí zůstat tak dlouho doma bez dostupných jeslí a jiných forem hlídání. Takže je to kulturní záležitost. Většina lidí mladších 40 let prošla systémem jeslí (včetně mého muže a jedné z jeho sester, po třetím dítěti zůstala tchýně v domácnosti a pracovala jen na velmi omezený úvazek) a nezdá se, že by to na nich zanechalo nějaké následky. Ne, teroristické útoky skutečně s jeslemi nesouvisí. Je otázka, zda se snahou udržet ženu v pracovním procesu souvisí fakt, že Francie má nejvyšší porodnost v EU (byť je třeba přiznat, že i tady klesá a už to není 2,1 ale 1,88 dítěte na ženu, tedy méně, než je potřeba k udržení populace).
Během těhotenství je také třeba se vyvarovat některých dobrot, což je ve Francii je dost těžké. Že nemůžete pít víno, to se dá vydržet, ale že nemůžete jíst většinu dobrých sýrů, to už je horší. Dobré francouzské sýry se totiž obvykle vyrábí z nepasterovaného mléka, takže hrozí nákaza listerií, která je pro plod fatální. Naštěstí je listerie citlivá na teplotu a 2 minuty na 70 °C v CELÉM objemu sýra ji zabijí. Diskuse se vedou ohledně zrajících sýrů z pasterovaného mléka-někdo je preventivně zakazuje, někdo je povoluje (pokud vím, v ČR se obecně zakazují jakékoliv plísňové sýry).

A teď malá odbočka k židovským záležitostem. V židovství se k rození dětí váže řada pověr, jsou ženy, které z pověrčivosti nenakupují žádné vybavení až do narození dítěte, nebo jen těsně před ním. Tak tuhle pověru jsme vyškrtli, abychom náklady na pořízení všech potřebných věcí trochu rozložili v čase. Koneckonců, je třeba taky počítat s náklady na mohela...K vybavení, které není přímo spojené s potomkem, ale k jehož pořízení mě těhotenství přimělo, je nákup druhého mrazáku. Pokud chceme i nadále jíst košer a zdravě, je potřeba, abych vařila. A tak nějak tuším, že na lítání kolem plotny nebudu mít hlavně ze začátku moc čas (a po návratu do práce to nebude o moc lepší). Navíc několik týdnů po narození potomka přijde Pesach. Takže mrazák je od začátku "košer na Pesach" a mým úkolem v následujících měsících je ho naplnit nejen zásobami na všední dny, ale i na šabaty a na Pesach.
Co se jména týče, existují různé přístupy-aškenázští židé nedávají jméno po žijícím příbuzném, ale spíše po zesnulém příbuzném (ideálně takovém, který byl vzorem všech ctností, často jsou to také příbuzní, kteří zahynuli během šoa), a sefardští naopak preferují pojmenovat dítě po žijícím příbuzném. Všichni se ale shodují, že jméno se neprozrazuje až do obřízky (pro chlapce) a nebo jmenování o prvním šabatu v synagoze (pro dívky). Toho se chystáme držet i my, tedy s výjimkou státu a našich rodičů, kterým ho prozradíme už po narození. Ale ani ne tak z pověrčivosti, jako spíš, abychom měli alespoň nějaké tajemství ;-)