Za pár dní to bude měsíc našeho společného života se Šmulim, takže asi největší šok máme za sebou. Jak se shodlo mnoho lidí z našeho okolí, kteří sami mají děti, návrat z porodnice je něco jako když se vám do vašeho klidného bytu najednou nastěhuje spolubydlící, se kterým se navíc nedá moc komunikovat a který vyžaduje neustálou péči a pozornost. A ke kterému vám v porodnici sice dali takový všobecný návod, ale brzy zjistíte, že v tom návodu nejsou takové ty malé, ale podstatné detaily, které se liší dítě od dítěte a které rodiče musí postupně objevovat, často metodou pokus-omyl.
Začátek adaptace nebyl úplně jednoduchý, po císařském řezu se nesmí nosit nic těžkého, navíc Šmuli byl téměř neustále přisátý, takže jsem trávila první dny v křesle a kojila a k tomu tady byla rodina, která samozřejmě chtěla vidět miminko. No, nebylo to lehké, ačkoliv se všichni snažili být maximálně ohleduplní. Znovu jsem si potvrdila důležitost horké sprchy pro zachování duševního zdraví. Ale zjistila jsem, že co mě nejvíc ničilo v těch prvních dnech nebyl ani nedostatek spánku ani neustálý hlad potomka, ale totální zhroucení struktury dne. Vždycky jsem byla hodně "organizovaná" a najednou jsem se ocitla v totálním bezčasí. Jediná modlitba, kterou jsem zachovávala bylo požehnání po jídle, i když občas to dopadlo tak, že ho Eli četl nahlas a já mu sekundovala z křesla, kde jsem už zase kojila. Pak se Eli vrátil do práce a já jsem začala pomalu zase organizovat svůj život, tedy spíš náš, byť organizace hodně závisela na tom, kdy budou mít čas tchánovci, protože bez jejich pomoci jsem se nedostala ven. Od výtahu ke vchodu je totiž 6 schodů a kočárek je zatraceně těžký...
Tenhle týden se mi povedlo přesvědčit Šmuliho, že spát v nosítku a nebo v šátku je prima (v postýlce přes den spí maximálně čtvrt hodiny) a od té chvíle se cítím neskutečně svobodná. Můžu jít ven i bez cizí pomoci! Můžu psát blog! Postupně se vracím i k pravidelné modlitbě, byť zatím bez talitu a tefilin (ale i na ty snad brzo dojde). V sobotu vyzkouším, jestli Šmuli dokáže chrnět v šátku i během našeho šabatového studia Talmudu (minulý týden jsem se ho snažila uspat v postýlce a fakt to moc nefungovalo, ještěže jsme neřešili nijak složitou pasáž). Prostě můj (náš) život zase začíná mít nějaký řád (byť Šmuli zatím nemá stabilní 24h rytmus, ten by se měl ustálit v následujících týdnech) a tak snad zvládneme i přípravy na Pesach, který se už nebezpečně blíží...ale o tom příště :-)
jeudi 28 mars 2019
lundi 25 mars 2019
Avi: Parašat Cav (Vajikra 6:1 – 8:36)
Dnes budeme v paraše Cav
mluvit o něčem, na co jsme už jednou narazili. Tentokrát se tu
opět, kromě popisu různých druhů zvířecích obětí, nachází
verš, zakazující požívání krve: „Také nebudete jíst žádnou
krev, ať se usadíte kdekoli, ani krev ptactva ani dobytčat.“ (Vajikra 7,26) Trestem za nedodržení tohoto příkazu je
„karet“- „odtětí“, což není žádná poprava, ale
duchovní trest vyobcování z lidu, jak správně uvádí
ekumenický překlad (Vajikra 7,27).
Když jsem tu v jedné draše
na tohle téma domluvil, zaslechl jsem pak trudnomyslné poznámky
ohledně krvavého bifteku, se kterým se dotyčný jen těžce
loučil. A já jsem si zase vybavil, jak jeden mizerný fotbalový
trenér nutí jíst své svěřence tatarský biftek, protože
očekává, že pak silou zvířecí přece jenom konečně vyhrajou.
A s krví by byl výsledek určitě tutovější. Správný
biftek, když do něj vrazíte vidličku, tak má ještě zaskučet
bolestí, že? To je ta asociace, která se i dnes spojuje s masem
a krví. Je to určitý symbol. Ten zákaz se objevuje v Tóře
hned několikrát v knize Vajikra (17,9-14 a 19,26) a
v knize Devarim (12,16 a 23; 15,23). Má tedy nejspíš
velký význam.
V čem ten význam hledat
ukazuje už vyprávění o Noachovi, kde se na jednom místě píše
o Noachově smlouvě a ta formulace zní: „Ale nebudete jíst maso
s duší jeho, to jest s krví jeho.“ (Berešit 9,4). Podle toho vyjádření je tedy krev duší, čili životem. Nad
takovou definicí se kdejaký moderní člověk ušklíbne a pomyslí
si něco o primitivní, starobylé koncepci života. Ta představa
jistě vznikla pozorováním- jak někdo přichází o krev, až
nakonec umírá. Dneska máme poznatky v medicíně mnohem
rozsáhlejší, ale stejně to tajemství života není až tak
docela objasněno. Víme více o mozku, genech, bílkovinách. Člověk
neumírá jen proto, že vykrvácí. Krev ale na rozdíl od jiných
druhů kapalin v organismu dosahuje do všech částí živé
bytosti, tedy i zvířete. A snad právě proto je tím nejvhodnějším
symbolem nezachytitelné duše.
Rambam si ten zákaz vysvětloval
jako způsob, jak se postavit pohanským praktikám. Ty spočívaly
v tom, že maso zabitého zvířete se jedlo kolem nádob s jeho
krví. To pak mělo umožnit „spřátelení se“ s duchy,
kteří se podle té primitivní představy shromažďují, aby se
tou krví nasytili. Proto prý mají Židé krev vylít. Takové
vysvětlení by ale bylo jen dočasné, vzhledem k tomu, že už
se dneska takové krvavé seance nekonají. A příkaz o krvi je
trvalý.
Ramban to vidí jinak: jde o to, že
je možné jíst maso, ale není možné s ním jíst společně
i život! Podle biblické vize po potopě můžeme jíst maso, ale „vlastník duše nemůže pohlcovat jiné duše, protože všechny
duše patří Pánu.“ To je pěkná definice, i když krapánek
nejasná. Ale právě ona umožňuje pochopit, co to znamená, že
není správné jíst život. Realizací té myšlenky je právě
tahle micva : rozlišovat jedení masa od jedení života,
čili požívání krve, protože právě krev nejlépe reprezentuje
tu obtížně zachytitelnou duši. Jinak by takový teoretický
příkaz nejíst duši vyzněl až směšně. Ale nejedení krve je
přesně ten návrh, který dává smysl, protože se týká něčeho
konkrétního, tělesného. A jak píše Lévinas, „existuje
významná souvislost mezi duchovností myšlenek a tělesností
zvyků.“
Vždycky je dobré znát přikázání
přesně. Nejenom proto, abychom je správně mohli dodržovat, ale
někdy taky proto, abychom si nedělali zbytečné starosti navíc.
Například transfúze krve nemá s tímto přikázáním vůbec
nic společného. Židé nemají požívat krev. A tím se myslí, že
ji nemají jíst, ani žádné potraviny, kde je obsažena. Košer
zásady se týkají výlučně jedení. Stejné je to u vepřového
masa. To není žádné super nečisté zvíře numero uno. Je
naprosto srovnatelné s ostatními zvířaty, která taky nejsou
košer, jako například velbloud nebo kůň. A taky se jen nesmí
jíst, zatímco boty nebo rukavice z vepřovice můžeme klidně
nosit. Stejně tak tkáň z vepře, která se používá při
operacích srdce je naprosto v pořádku. A navíc zachraňuje
život, takže je to v pořádku i podle známé zásady pikuach
nefeš. Takže si myslím, že v tomhle porovnání by
klidně i ten krvavý bifteček snesl pár vteřin na grilu navíc,
co říkáte?
jeudi 21 mars 2019
Tři židi v praxi
Od začátku března se naše domácnost rozrostla o jednoho člena. Náš prvorozený nikam nespěchal a pobyt v mém břiše si protáhl o celý týden (dělala jsem si srandu, že tak moc nechce na své bar micva číst parašu Vajakhel-Pekudej, že raději počkal, až skončí šabat a bude číst parašu Vajikra...jen teda nevím, jestli je to velká výhra?) a protože nebyl ve správné pozici (jak se ve Francii říká, koukal na hvězdy), tak nakonec musel opustit svůj příjemný úkryt nouzovým východem, tedy císařským řezem. Takže nebudeme provádět pidjon ha-ben, tedy vykoupení prvorozeného syna z kněžské služby od kohena, které se provádí třicet dní po narození, pokud tedy je to první dítě ženy, je to syn a přišel na svět přirozenou cestou.
Z porodnice jsme se dostali domů ve čtvrtek, kdy se na náš poklad hned přišli podívat všichni příbuzní, kteří byli v dosahu. A hned nazítří nás čekal první šabat doma ve třech. To byl přesně moment, kdy jsme ocenili možnost koupit hotovou večeři na šabat z košer lahůdkářství a jen ji ohřát na plotně. Na oběd jsme si nedali maso, ale dobré sýry, na které jsem si posledních 9 měsíců musela nechat zajít chuť. I když to byl vegetariánský oběd a pro mě pořád bez vína, stejně to byla sváteční krmě. Před kidušem Eli poprvé požehnal našemu synovi, jak se to tradičně dělá a jak to Eli bude dělat mnoho následujících let.
První týden jsme byli doma všichni tři, abychom si na sebe začali zvykat a aby mi Eli mohl pomáhat. Muži mají ve Francii 3 dny volna při narození dítěte a 11 kalendářních dní otcovské dovolené. Není to moc, ale lepší než nic (můj soukromý názor je, že když má žena 16 týdnů, 6 před a 10 po porodu, muži by měli mít alespoň 10 týdnů také, aby mohli zůstat s dítětem doma, když se žena musí vrátit do práce, ale než tohle někdo schválí tak budu mít šediny).
Našeho syna jsme samozřejmě nechali obřezat jak se sluší a patří (jen z několika různých důvodů s týdenním zpožděním). Jak se shodla většina našich známých-brit mila (rituální obřízka) je neprovokuje mezi židy žádné otázky, prostě všichni jsou obřezaní a hotovo, žádné drama, dokud se nejedná o vlastní dítě. V tu chvíli si člověk položí otázku, zda je to opravdu nutné. Na tom je vidět síla židovské identity, protože i naprosto sekulární židé i židé ve smíšených manželstvích nechávají většinou své syny obřezat. Ať už věří nebo nevěří, že je to příkaz od Nejvyššího, přivedou své syny do obce synů Izraele. Nesmazatelně.
Během brit mila jsem pro jednou byla ráda, že se od ženy neočekává žádná velká participace na obřadu. Prostě předáte dítě tomu, kdo ho bude během celé akce držet na klíně a pak se stáhnete na druhou stranu místnosti, kde vás obklopí další ženy, které už tohle zažily se svými syny a vědí, že pro rodiče je to mnohem větší stres než pro dítě. Podle mužů, kteří asistovali mohelovi, to byla čistá a rychlá práce. Koneckonců, také jsme nechali z Paříže přijet mohela, který je pediatr a urolog a podle nabitého diáře velmi poptávaný mohel (cena tomu odpovídala). Jedinou jeho drobnou vadou je silný sefardský přízvuk (člověk má pocit, že z Alžírska dorazil předevčírem), takže i Eli měl občas problém mu rozumnět, zvlášť když pak ještě po telefonu opakovaně kontroloval, zda je všechno v pořádku a zda náš pediatr správně sundal obvaz.
Náš prvorozený dostal při obřízce jméno Šmuel Akiva a Eli napsal moc krásný projev, kde o jeho jménu mluvil. A také o nutnosti předávat tradici z generace na generaci a o tom, že žid je kompletní, až když mu kousek chybí.
Od paní, která dělá povijany na Tóru dostal obřízkovou plenu-velký čtverec látky, na kterém už je připravená část textu na budoucí povijan na Tóru a na které Šmuli při obřadu ležel. Plenu následně nastříháme na pruhy, sešijeme a paní ji dozdobí a až budou Šmulimu tři roky, předá ji synagoze k používání. Je to krásná tradice, která existovala i v Čechách a v celém Německu, ale v této podobě, pokud vím, už existuje jen v Alsasku.
Od pondělí už jsme doma se Šmulim sami a snažíme se synchronizovat naše rytmy. Někdy nám to jde líp a někdy hůř, ale koneckonců první měsíc člověk nemůže čekat žádné zázraky. Ale je facinující, jak rychle se Šmuli mění a jak každý den přidá něco dalšího do své mimiky nebo zvukového repertoáru. Náš život s Elim se po Šmuliho příchodu změnil, ale i když jsme občas jeden, druhý nebo oba šíleně unavení, nelitujeme, že už nic není jako dřív...
Z porodnice jsme se dostali domů ve čtvrtek, kdy se na náš poklad hned přišli podívat všichni příbuzní, kteří byli v dosahu. A hned nazítří nás čekal první šabat doma ve třech. To byl přesně moment, kdy jsme ocenili možnost koupit hotovou večeři na šabat z košer lahůdkářství a jen ji ohřát na plotně. Na oběd jsme si nedali maso, ale dobré sýry, na které jsem si posledních 9 měsíců musela nechat zajít chuť. I když to byl vegetariánský oběd a pro mě pořád bez vína, stejně to byla sváteční krmě. Před kidušem Eli poprvé požehnal našemu synovi, jak se to tradičně dělá a jak to Eli bude dělat mnoho následujících let.
První týden jsme byli doma všichni tři, abychom si na sebe začali zvykat a aby mi Eli mohl pomáhat. Muži mají ve Francii 3 dny volna při narození dítěte a 11 kalendářních dní otcovské dovolené. Není to moc, ale lepší než nic (můj soukromý názor je, že když má žena 16 týdnů, 6 před a 10 po porodu, muži by měli mít alespoň 10 týdnů také, aby mohli zůstat s dítětem doma, když se žena musí vrátit do práce, ale než tohle někdo schválí tak budu mít šediny).
Našeho syna jsme samozřejmě nechali obřezat jak se sluší a patří (jen z několika různých důvodů s týdenním zpožděním). Jak se shodla většina našich známých-brit mila (rituální obřízka) je neprovokuje mezi židy žádné otázky, prostě všichni jsou obřezaní a hotovo, žádné drama, dokud se nejedná o vlastní dítě. V tu chvíli si člověk položí otázku, zda je to opravdu nutné. Na tom je vidět síla židovské identity, protože i naprosto sekulární židé i židé ve smíšených manželstvích nechávají většinou své syny obřezat. Ať už věří nebo nevěří, že je to příkaz od Nejvyššího, přivedou své syny do obce synů Izraele. Nesmazatelně.
Během brit mila jsem pro jednou byla ráda, že se od ženy neočekává žádná velká participace na obřadu. Prostě předáte dítě tomu, kdo ho bude během celé akce držet na klíně a pak se stáhnete na druhou stranu místnosti, kde vás obklopí další ženy, které už tohle zažily se svými syny a vědí, že pro rodiče je to mnohem větší stres než pro dítě. Podle mužů, kteří asistovali mohelovi, to byla čistá a rychlá práce. Koneckonců, také jsme nechali z Paříže přijet mohela, který je pediatr a urolog a podle nabitého diáře velmi poptávaný mohel (cena tomu odpovídala). Jedinou jeho drobnou vadou je silný sefardský přízvuk (člověk má pocit, že z Alžírska dorazil předevčírem), takže i Eli měl občas problém mu rozumnět, zvlášť když pak ještě po telefonu opakovaně kontroloval, zda je všechno v pořádku a zda náš pediatr správně sundal obvaz.
Náš prvorozený dostal při obřízce jméno Šmuel Akiva a Eli napsal moc krásný projev, kde o jeho jménu mluvil. A také o nutnosti předávat tradici z generace na generaci a o tom, že žid je kompletní, až když mu kousek chybí.
Od paní, která dělá povijany na Tóru dostal obřízkovou plenu-velký čtverec látky, na kterém už je připravená část textu na budoucí povijan na Tóru a na které Šmuli při obřadu ležel. Plenu následně nastříháme na pruhy, sešijeme a paní ji dozdobí a až budou Šmulimu tři roky, předá ji synagoze k používání. Je to krásná tradice, která existovala i v Čechách a v celém Německu, ale v této podobě, pokud vím, už existuje jen v Alsasku.
Od pondělí už jsme doma se Šmulim sami a snažíme se synchronizovat naše rytmy. Někdy nám to jde líp a někdy hůř, ale koneckonců první měsíc člověk nemůže čekat žádné zázraky. Ale je facinující, jak rychle se Šmuli mění a jak každý den přidá něco dalšího do své mimiky nebo zvukového repertoáru. Náš život s Elim se po Šmuliho příchodu změnil, ale i když jsme občas jeden, druhý nebo oba šíleně unavení, nelitujeme, že už nic není jako dřív...
dimanche 17 mars 2019
Avi: Parašat Vajikra (Vajikra 11 – 5,26)
Dnes začínáme číst III. Knihu
Mojžíšovu- Sefer Vajikra, která je celá věnována kněžské
službě v Chrámu, proto se jí také říká Torat kohanim.
A naše paraša začíná slovy Vajikra-= a zavolal,
kdy k sobě volá Hospodin Mojžíše, aby mu všechny tyto
pokyny sdělil.
A hned se začíná výčtem různých
druhů obětí, jak zvířecích, tak z polních plodů. A ty
oběti jsou zápalné, přídavné, pokojné, oběti za hřích a za
různá provinění. Je to úplná věda, v Tóře naznačená
v hrubých rysech, v Talmudu, čili Ústní Tóře, se jde
do podrobností. To předkládání zvířecích obětí bylo
poplatné době, zvyklostem té doby, aby člověk měl nějaký
hmatatelný projev lítosti a pokání, nebo zase nějaký projev
úcty a vděčnosti. Ale komentátoři vždycky zdůrazňují, že
nešlo o žádný automatismus - samotné předložení oběti
nezpůsobovalo vůbec nic. Důležitý je postoj přicházejícího
hříšníka, opravdová lítost. Oběti mělo předcházet vyrovnání
se s člověkem, kterému bylo ukřivděno. Šlo o skutečnou
změnu smýšlení. Ne jak to známe z našich novodobých dějin: my jsme se přece už omluvili, máme jiný název strany, co byste
po nás ještě chtěli, holoto! To je prostě nulové pokání,
které nemůže být bráno vážně, protože tam k žádné
změně smýšlení nedošlo. I Izraelcům tenhle formalismus proroci
vytýkali. Pán Bůh se neuspokojí s rituálem, bez opravdové
touhy po návratu, bez odvrácení od zlých cest.
Proroci jinak vůbec nepochybovali o
potřebě takového kultu, napadali pouze jeho pohodlnou
interpretaci, která mu brala smysl: oběť nikdy nemůže nahradit
pokání! Když jednou za rabi Akivou přišel pohan a ptal se, proč
se skládají oběti, když prorok Izajáš jménem Hospodina
vyhlásil: „Z duše nenávidím vaše novoluní a slavnosti...“
(Izajáš 1,14). Nato mu rabi Akiva odpověděl: „Kdyby
řekl: „Mé slavnosti“, měl bys pravdu, ale řekl: „vaše
slavnosti“. Prostě- je to tak, všichni židovští autoři se
shodují v tom, že samotné oběti nejsou ani tak potřebné Bohu,
jako nám samotným.
Je pravda, že Chrám nestojí,
fyzické oběti tak ani skládány být nemohou. Ale určitá
očekávání s výhledem na třetí Chrám se stále
udržují. Ale i kdyby k něčemu takovému za určité konstelace
mělo dojít, zvířecí oběti už jsou dost těžko představitelnu
možností, natolik se změnilo jejich vnímání. A odpadlo už to
dobové srovnávání se s podobnými rituály. A tak dokonce i
takový představitel ultraortodoxie, jakým byl rav Kuk,první
aškenázský vrchní rabín v tehdejší britské mandátní
Palestině, se klonil k názoru, že v případném III. Chrámu už
budou skládány oběti pouze ze zemědělských plodů.
Když ale Pánu Bohu nejsou potřebné ty zvířecí oběti, proč
se na začátku našeho čtení objevuje tvrzení: „To bude
zápalná oběť; jako oběť ohnivá bude libou vůní pro
Hospodina.“? (Vajikra 1,9) Je to takový antropomorfismus,
který člověka svádí k představě staříka s bílým
plnovousem, který si se zalíbením přivoní tu ke kytičce fialek
, onde zase k voňavé pečínce. To je samozřejmě nesmyslná
představa. Bůh není nějaký požitkář, který se těší ze
samotné vůně. On, jinými slovy, akceptuje osobu, která přichází
s obětí, tak, jako je člověku milé vdechovat příjemnou vůni.
Hlubší rozvinutí téhle metafory libé vůně navrhuje rabín
Eliezer Aškenazi ze 16. století: řeč je o „libé vůni“, aby
se zdůraznilo, že jde pouze o jakousi předchuť a ne samotné
nasycení. Ve správně předložené oběti je už cítit příslib
těch následujících dobrých skutků. Bůh cítí už tu dobrou
vůli, tak jako ten, kdo čeká na hostinu a už zdálky vdechuje
přicházející vůni všech možných dobrot. Hospodin se těší
představou realizace, vyjádřenou v tom obětním aktu dobrých
záměrů. My se dnes i bez těch hmatatelných obětí můžeme
rozhodnout smířit se se svým Stvořitelem, projevit pokání a
zkusit napravit co se dá. Protože, jak říká filozof Lévinas:
„Etický řád není přípravou, ale samotným dosažením
božskosti.“ Jenom na nás je, aby ta naše libá vůně dobrých
záměrů v průběhu plynoucího času tak nějak nezasmrádla...
dimanche 10 mars 2019
Technická pauza
Vzhledem k tomu, že máme doma konečně našeho prvorozeného syna, bude mít blog menší technickou pauzu...respektive moje příspěvky, Aviho draši snad vkládat zvládnu. Já se k psaní vrátím, jen co náš poklad zvládne spát v postýlce alespoň dvě hodiny v kuse...
Avi: Parašat Vajakhel (Šemot 35,1 – 38,20)
V naší paraše Vajakhel ,
téměř na konci II. Knihy Mojžíšovy- Sefer Šemot, se
zase při čtení ponoříme do popisu Příbytku – Miškanu,
té přenosné Svatyně – Mikdaše, se kterou pak putovali
pouští. Je to až trochu úmorné čtení, pro někoho nejpíš
nudné. A navíc je tu znova otázka opakování části textu. Jen
krátce potom, co jsme dočetli všechny ty důkladné pokyny, jak
vytvořit všechny ty zvláštní předměty, je tu řečeno, že je
taky Becalel a jeho pomocníci vytvořili. Super. No ale nezůstalo
jen u toho konstatování. Naopak, místo toho se znovu opakují
všechny detaily o všech těch předmětech, o jejich
materiálech, rozměrech a tak… Jakoby jeden takhle dlouhý popis
nestačil. Už jeden takový výčet stačí, aby žáky uspal.
Druhý, hned vzápětí, má snad zjistit, jestli je ještě někdo
vzhůru?
Takže zase je tu otázka, proč to
opakování? Běžná odpověď, stejná jako například u počítání
lidu, spočívá v tom, že jak izraelský lid, tak i tento
Miškan je velice cenný v očích Stvořitele. Což je
pěkné, ale nic nového to nepřináší. Slavný rabín a filosof
14. století – Gersonides - přiznává, že tomu taky nerozumí,
ale navrhuje takovou historickou metodu: „Je to způsob vyprávění,
jaký používali písaři v době darování Tóry.“ Je to
věrohodná hypotéza, ale ani tahle historicko- stylistická
technika nevysvětluje, proč se v Tóře používá tak
výjimečně a proč zrovna tady.
Druhou věcí, která hned zaujme, je
ta nevídaná pečlivost, podrobnost celého toho popisu.
V porovnání s vyprávěním o vyjití z Egypta, nebo
s dramatickými událostmi kolem darování Tóry na
Sinaji, kde to je svižně reportérské podání, tady jakoby páni
inženýři založili do textu suchopárný,dvoudílný stavební
deník. Často se v této souvislosti mluví o redakční
úpravě Tóry a podobných věcech. Tohle mě nikdy nezajímalo,
protože pro mě ten text není jen nějakým zápisem dávných
událostí, ale je sám o sobě svatý. A právě proto jsou i
všechny ty detailní analýzy textu v tradičním židovském
duchu stále tím nejplodnějším přístupem. A pro mě největším
potěšením. A jak se všechny komentáře věnují jednotlivým
detailům Miškanu, tak se samozřejmě věnují i každému odbočení
z projednávaného tématu. A i my se tady s takovým
vybočením setkáváme, a je opravdu zajímavé.
Naše paraša totiž začíná
zmínkou o dodržování šabatu, který má být svatým dnem „pro
Hospodina“ (Šemot 35, 1-3). A znovu se můžeme ptát,
proč se i tohle opakuje. Přikázání o šabatu už přece taky
zaznělo, i když v trochu jiném znění (jednou jako zachor
a podruhé jako šamor = pamatuj a dodržuj, proto také
zapalujeme dvě svíce o šabatu) A proč je tu jako taková vsuvka
v nesouvisejícím textu? Taková vybočení z běžných
pravidel mají významný záměr. Abravanel jde přímo k věci:
zdůrazňuje to podle něj, že ani Svatyně se všemi těmi
důležitými a svatými předměty není důležitější než
šabat. Tohle vsunuté připomenutí, přikázání zdržet se o
šabatu dokonce i té svaté práce na stavbě Svatyně, ukazuje, že
je něco ještě důležitějšího, než i to nejzákladnější
materiálně- technické zázemí pro vlastní náboženskou činnost,
nebo než všechny restituce... Víme že každá stavba je jen
dočasná, jak Miškan, tak oba jeruzalémské Chrámy patří
minulosti. Proto už teď, při stavbě Miškanu, slyšíme
o podstatnější věci: věrnost Stvořiteli se má
prokázat něčím tak těžko uchopitelným, jako je zdržení se od
práce při dni odpočinku. Ten rozdíl popisuje Heschel: Svatyně v
prostoru je míň důležitá, než Svatyně v čase, jejíž hlavní
tváří je šabat. A dodává: neboť ne věci poskytují význam
chvíli, ale chvíle propůjčuje význam věcem.
Další zajímavostí je to, že
známe z Tóry tolik podrobností k tomu přenosnému Chrámu, ale o
tom, který potom stál jako pevná stavba v Jeruzalémě, už ne.
Jako by to putování a práce na sobě byly podstatnější věci, než když už člověk dělá věci příliš ustáleně a
bezduše, rutinně, nebo taky už třeba vůbec ne. Lévinas o tom
píše: „Člověk má svůj počátek na poušti, kde přebývá
ve stanech a kde uctíval Boha ve Svatyni, přenášené z místa na
místo.“
Je fajn, že máme už nějaký čas
novou synagogu na místě té vypálené. Nemusíme se plahočit
pouští. Teď jenom abychom byli schopni opravdu se zdržet od
práce a udělat si společně tu svatou chvilku, alespoň o šabatu,
abychom i té naší krásné synagoze dodali ten její správný
význam a smysl. Nemáme si šabat jen teoreticky připomenout, ale
i uskutečnit, prožít. O tom to je – zachor vešamor.