samedi 26 décembre 2020

Avi: Parašat Vajigaš (Berešit 44,18 - 47,27)

 Dnešní parašou vrcholí příběh o Josefovi a jeho bratrech. Josef, prodaný svými bratry do otroctví, je nyní na vrcholu moci. Je egyptským místokrálem. Bratři ho nepoznávají a on toho využívá a zkouší, jestli se změnili za ty roky. Dokonce nechá nastražit past, aby u nejmladšího z bratrů, Binjamina, byla nalezena ukradená věc. Má je v hrsti. Vždycky ten příběh prožíváme s Josefem, jeho očima. Teď ale iniciativu přebírá Juda. Nehledí na nebezpečí a bojuje za svého nejmladšího bratra. Sám se za něj nabízí do otroctví – jaká je to změna!

Judovu srdnatost ukazuje už první verš. Jistě už tenkrát fungovali osobní strážci, zvláště v případě místokrále egyptské říše. Přiblížit se k němu jako cizí člověk, ze skupiny nařčené z krádeže, to vyžadovalo skutečnou odvahu. „Juda k němu přistoupil a řekl: „Dovol, můj pane, aby tvůj otrok směl promluvit ke svému pánu. Ať proti tvému otroku nevzplane tvůj hněv. Ty jsi přece jako sám farao.“ (Berešit 44,18)

V nové interpretaci Or HaChajim chápe to jeho „vajigaš“, to přistoupení, přiblížení k místokráli (ve kterém nepoznal Josefa) tak, že sám sebe přinutil využít šanci přiblížit se k srdci místokrále. Král Šalomoun řekl: „Kamajim hapanim lapanim, ken lev haadam laadam.“ = „Jako se na vodě zrcadlí tvář, tak srdce člověka na člověka.“ (Přísloví 27,19) Pokud někdo cítí lásku k jiné osobě, ten druhý tu lásku vycítí a odpoví laskavě; pokud někdo cítí nenávist, pak ji druhý člověk stejně dobře vycítí zrovna tak.

Juda převzal odpovědnost, a - jak říká Or HaChajim - doufal, že využije šanci tím, že změní své vlastní city k němu. Jakkoli to bude obtížné, Juda se bude snažit probudit v sobě pocit lásky a porozumění vůči tomu nevyzpytatelnému muži. A byl plný víry, že místokrál vycítí Judovy nově nalezené city k němu a bude laskavě reagovat na Judu a jeho bratry.

Abychom si něco takového mohli představit, k tomu nám může posloužit jeden příběh, který rád vyprávěl rabín Josef Chajim Sonnenfeld.

Na východě Evropy se před mnoha lety občas vyskytly vzácné případy, kdy židovské komunity utrpěly fyzické i finanční újmy kvůli „mosrim“ = informátorům, udavačům. Byli to Židé, obvykle zatrpklé, nešťastné duše, které si získávaly přízeň v očích nežidovských vládců a panstva tím, že jim donášely informace o svých židovských spoluobčanech. Někdy byla informace pravdivá, ale často tomu tak ani nebylo. Oběť si pak odskákala následky, zatímco „moser“ dostával vyplacenou částku za své „služby.“

V jednom městě přinášel jistý „moser“ nevýslovné utrpení svým bližním. Byl nenáviděný i obávaný. Jakkoli to může znít divně, tento hříšník přijel ráno o šábesu do hlavního šulu města na modlitby. Dal gabajovi vědět, že očekává, že bude každý týden povolán k Tóře na aliju. Gabaje ani nenapadlo, že by „moserovi“ nevyhověl... Pak ale rav města zemřel a byl najat nový. Měšťané nového rabína varovali před „moserem“, ale rav vypadal neohroženě.

Brzy po jmenování nového rabína za ním přišel jeden rozhořčený obyvatel města. Jeho obličej i šaty byly zmazány od vajec. Vyprávěl, co se mu stalo. Koupil na trhu košík vajec, ale potkal „mosera“ na kraji města. Moser chtěl, aby mu ta vejce dal. Když to odmítl, „moser“ vzal hůl a vejce mu rozmlátil.

Rav okamžitě poslal svého gabaje do domu „mosera“, aby mu nařídil, že se má dostavit před „bejt din“ = rabínský soud na „din Tora“ = soud Tóry. Když gabaj přišel poprvé, „moser“ mu dveře zabouchl před nosem. Podruhé gabajovi rovnou nafackoval...

O příštím šábesu si „moser“ arogantně vykračoval do šulu, s hlavou hrdě vztyčenou. Bavil se tím, jak se před ním všichni krčí strachem. Všichni, kromě jednoho – nového rava. Když „moser“ vystoupil na bimu ke své aliji, přistoupil i rav. Když stáli tváří v tvář, rav hlasitě zvolal, tak aby to všichni dobře slyšeli:“Jak se opovažuješ přiblížit se k sefer Tora, abys nad ní pronášel „bracha“ = požehnání? Zasloužíš si „cherem“ = exkomunikaci za svoje zlé chování! Dokud své chování nenapravíš, nesmíš překročit práh této svatyně!“

Moser“ byl ohromen. Nikdy s ním nikdo předtím takhle nemluvil. Sestoupil z bimy a klopýtavě opustil i šul. 

O několik dní později byl rav pozván k „brit mila“ = obřízce do sousedního města. Když se jeho vůz rozjel, dva jeho žáci, kteří ho doprovázeli, si všimli, jak k nim cválá „moser“, společně s jeho stoupenci. Moserovy oči planuly – toužil jen po pomstě. Zjevně se dozvěděl, že se rav vydá na cestu a chopil se toho jako vynikající příležitosti k vyrovnání skóre.

„Rabi, co budeme dělat?“ ptali se talmidim = žáci. Rav, zdánlivě ztracený ve svých myšlenkách, ale nijak nereagoval. O pár minut později „moser“ předjel ravův vůz a zablokoval mu cestu. „Moser“ a jeho muži seskočili s blížili se k jejich vozu. Ravovi talmidim byli vyděšeni. Rav byl stále hluboce zamyšlen. Když už byl „moser“ téměř před vozem, náhle padl na zem a zvolal: „Rebi, ctěný rebi... ach! Prosím, odpusť mi! Nevím, co mě to napadlo, ublížit ti. Nauč mě, prosím, cestu „tešuvy“ = pokání, abych mohl nějak odčinit své hrozné hříchy...“

Rav řekl, že může „moserovi“ odpustit jeho chování vůči němu pouze pokud odškodní muže, kterému způsobil škodu. „Moser“ hned vytáhl velikou částku peněz, podal ji ravovi a řekl: „To je podstatně více než hodnota vajec. Prosím, řekněte tomu muži, že ten zbytek peněz je můj způsob, jak mu vynahradit všechnu bolest, kterou jsem mu způsobil.“

Později rav vysvětlil, co se stalo: Když jsem si uvědomil, že mě pronásleduje, řekl jsem si: „V naší svaté Tóře nic nechybí, musí tam být i zdroj, jak by se mělo zacházet i s takovouto situací. Najednou mi Hospodin vložil do mysli verš z Přísloví: „kamajim hapanim lapanim, ken lev haadam laadam“ = „Jako se na vodě zrcadlí tvář, tak srdce člověka na člověka“. Uvědomil jsem si, že mohu udělat jen jedinou věc. Musel jsem v sobě nějak probudit hluboký cit lásky a soucitu s ním. Začal jsem přemýšlet: Jak mohl někdo, kdo se považuje za zbožného Žida, udávat své židovské spoluobčany a způsobovat jim tak nevýslovnou škodu?

Říkal jsem si: „Může to souviset s jeho dětstvím.“ V duchu jsem si představoval malého, ušatého chlapce, jak bloumá po ulicích a nikdo se o něj nestará. Představoval jsem si ho v potrhaném oblečení a jak se musí bránit posměškům dětí, které měly větší štěstí než on sám. Představoval jsem si, že jak dospívá a snaží si vydělat nějaké peníze na obživu, zjišťuje, že nikdo nemá zájem najmout si někoho, kdo má pověst hašteřivého chlapce. Čím více byl odmítán, tím více rostla jeho zášť vůči všem kolem sebe. Začal si namlouvat, že vydělat si nějaké peníze udáváním ostatních je přijatelné, protože by mu tam stejně nikdo nedal šanci vydělat si na živobytí.

Jestli to tak opravdu bylo, to nevím. A pokud ano, omluvilo by to všechen zármutek, který po celé roky způsoboval ostatním? Rozhodně ne! Ale jednu věc vím. Když jsem uvažoval o těchto myšlenkách, byl jsem naplněn lítostí a soucitem nad tímto hrozným člověkem. Necítil jsem vůči němu vůbec žádnou zášť ani hněv. A očividně jeho nešama = duše vycítila můj soucit a zareagovala laskavě. Uvědomil si, že jsem jeho přítel a ne nepřítel, a že mu chci pomoci srovnat jeho život.

Doufal jsem, že uspěje a nebude už protivníkem svého lidu, ale jeho přítelem a obráncem.

mardi 15 décembre 2020

Krátký komentář unaveného rodiče: Vaješev

 Napadl mě krátký komentář k paraše minulého týdne, k příběhu Jehudy. Jehuda je dáván za vzor, jak je možné se změnit vnitřně-jak z někoho, kdo navrhne (a realizuje) prodej vlastního bratra do otroctví (a že mu a jeho bratřím Josef lze na nervy na tom nic nemění) v někoho, kdo o své snaše Tamar řekně "je spravedlivější než já" a nabídne se do otroctví za svého bratra Bijnamina, když je tento falešně obviněn z krádeže.

Celá ta historie změny začíná odchodem Jehudy z otcovského domu. Lze se jen domnívat, že nevydržel den za dnem přihlížet zoufalství svého otce, který ztratil milovaného syna Josefa. Nevydržel se dívat, co způsobil. Oženil se s Kenaánkou, měl tři syny. Výchova se mu asi úplně nezdařila, protože čteme, že jeho prvorozený Er byl špatný v očích Hospodinových. Er se oženil s Tamar a brzy pro své hříchy zemřel. Jak velel zvyk levirátního sňatku, s Tamar se oženil Onan a jeho prvorozený syn by byl považován za syna Erova. Do toho se mu nechtělo a Hospodin ho také velmi tvrdě potrestal. Jehuda zakusil, jaké to je, přijít o své syny a teď se bojí, že přijde i o třetího, nejmladšího. Tím, že odešel z domu svého otce se sice už nemusel denodenně dívat na jeho bolest, ale zakusil ji sám. Ačkoliv Tóra zdůrazňuje, že Er a Onan zemřeli pro vlastní hříchy, jejich smrt byla tvrdou lekcí pro Jehudu a jeho strach, že by ztratil i nejmladšího Šélu mu dozajista pomohl  vcítit do vlastního otce, když nechtěl pustit Binjamina s bratry do Egypta. 

Jehuda je jistě vzorem v tom, jak můžme sami sebě změnit, udělat tešuvu, napravit své chyby. Dokázal z osobní tragédie pro sebe vytáhnout alespoň něco pozitivního. Neřekl si, že "táta ztratil syna, já ztratil dva, jsme si kvit" (což je Rubenovo řešení, když navrhuje jako zástavu za Binjamina své syny), ale stal se citlivým k bolesti druhých.

lundi 14 décembre 2020

Avi: Parašat Vaješev (Berešit 37,1 – 40,23)

V paraše Vaješev nás opět čeká silný příběh o Josefovi a jeho bratrech. Vždycky si říkám, kde se to v  tom klukovi vzalo. Byl nejmladší, takový mazánek, pořád zasněný. Táta ho měl nejraději a dával to najevo. Však mu to bratři spočítali. Div ho nezabili, nakonec z toho byl jen prodej brášky do egyptského otroctví. Člověk by čekal, že se tam složí, že to nedá. Vždyť byl zatím jen taková skleníková květinka. Opak je ale pravdou. Obstál všude, kam se dostal. Ať to byl dům Potífara, egyptského dvořana, kde sloužil, nebo ve vězení, nebo nakonec i před faraonem. A na úplném konci i před svými bratry, kterým křivdy nepočítal. Kde se takový charakter vykoval?

Pár postřehů od našich moudrých nám snad napoví. Ale začneme u Potífara. Tóra píše: „Jeho pán viděl, že je s ním (s Josefem) Hospodin a že všemu, co on činí, dopřává Hospodin zdaru“ (Berešit 39,3). K tomu říká Raši: že Hospodin byl s ním – když jméno Hospodina bylo stále v jeho ústech. Midraš Tanchuma říká: Jméno Hospodinovo bylo neustále na Josefových rtech. Josef vstoupil do Potífarova domu a zašeptal: „Pane světa, zajišťuješ můj úspěch, jsi můj ochránce. Poskytni mi přízeň, laskavost a soucit ve Tvých očích, v očích všech, kteří mě vidí a v očích Potífarových...“

Potífar si toho všiml a zeptal se ho: „Co to šeptáš?“ Josef odpověděl: „Modlím se, abych našel

přízeň ve tých očích.“ Ponovežský roš ješiva, rabín Michal Jehuda Lefkowitz, k tomu konstatuje: Josef dobře rozuměl tomu, že každý okamžik jeho života je řízen hašgacha pratit – Boží prozřetelností. Věděl proto, že aby duchovně přežil v Potífarově domě, musí se za Boží pomoc neustále modlit k Hašem – Hospodinu.

Být takhle intenzivně napojen na zdroj duchovní síly a čistoty, to se Josefovi mnohokrát osvědčilo a ani nám by to neuškodilo. Teď jsem si vzpomněl na našeho vzácného přítele Karla Hrdličku, který s námi absovoval nejednu cestu po Izraeli. Nebo spíše my s ním. A jak často míval, stejně jako Josef, jméno Hospodinovo na svých rtech. Určitě si vzpomenete, kolikrát za den od něj zaznělo: be-ezrat Hašem = s Boží pomocí. A pak nám vykládal historku: jel s ním jednou na takovou cestu po Izraeli jeden hospodský, přisprostlý chlápek, ze kterého ta jadrná slůvka vylétávala jako vlaštovičky. A on musel od Karla neustále slyšet: be-ezrat Hašem, s Boží pomocí to či ono... No, a pak se vrátil hospodský z cesty domů, do své vlastní hospody, a měl vyprávět kamarádům z mokré čtvrti zážitky z cesty. A náhle z něj vypadlo : „s Boží pomocí...“ Hospoda ztichla, že by bylo možno slyšet špendlík. A první z těch jeho kumpánů, který se vzpamatoval z toho šoku, se ho optal: „Copa se ti tam stalo?“

To je samozřejmě jen vtipná historka, pán to měl naposlouchané a prostě to z něj nevědomky vypadlo. Josef to měl jinak. Udržoval komunikaci s Bohem, jméno Hospodinovo bylo stále na jeho rtech. Kdo je připraven, není zaskočen, znáte to. A vyplatilo se mu to. Josef se totiž zalíbil Potífarově manželce. A jak můžeme číst: „A ona ho se slovy: „Lež se mnou!“ popadla za šat a on jí nechal svůj šat v ruce, prchl a vyběhl ven.“ (Berešit 39,12). Sedmnáctiletý Josef, daleko od své rodiny, otrok v hříšné zemi, byl vystaven takové zkoušce. Manželka jeho pána Potífara se ho den co den pokoušela přesvědčit, aby s ní zhřešil. On zhřešit nechtěl, ale byl si i vědom toho, jaké následky ho čekají, když se bude vzpírat. A tak se vytrhnul a uprchl z jejího domu – a tím si vysloužil věčný titul Josef HaCadik = Spravedlivý. Gemara líčí, ( Sota 36b ), že v jednom okamžiku, kdy se stala tahle zkouška mimořádně obtížnou, se před jeho očima zjevil jeho otec, Jákob. A to způsobilo jeho útěk, jinak by možná i podlehl. Moudří uvádějí, že Jákob učil Josefa Tóru, kterou se naučil v ješivě Ever. Josefa učil, bratry ne. Jákob ji potřeboval, když sloužil u Lávana a zřejmě nějak prorocky věděl, že ji Josef bude potřebovat ve svém vlastním vyhnanství - více než jeho bratři. Josef tak byl nejen synem, ale taky talmidem, žákem svého otce Jákoba. Podle jednoho midraše ve skutečnosti Josef studoval právě tuto Tóru v domě Potífara v den, kdy manželka jeho pána způsobila jeho útěk. Protože se snažil ze všech sil žít podle všeho toho, co ho Jákob naučil, zřejmě proto se mu otcův obraz vybavil ve chvíli zkoušky a on v ní pak obstál.

Takže co Josefa vykovalo do podoby cadika? To, že měl jméno Hospodinovo stále na svých rtech a byl věrný učení otců. Hospodští povaleči by se mu asi vysmáli, že promarnil „příležitost“, ale on měl naštěstí úplně jinou perspektivu. A díky tomu dnes můžeme mít jako vzor Josefa HaCadik

jeudi 10 décembre 2020

Chanuka 2020

Chanuka není velký svátek, jako třeba Vánoce pro křesťany (a všechny alespoň lehce ovanuté křesťanskou kulturou), takže není potřeba se na něj nějak moc připravovat. Jen teda nevím, jestli u mě převažuje právě tohle zdůvodnění minimálních příprav a nebo, jestli prostě nestíhám a nezvládám a zpětně si to omlouvám tím, že Chanuka není významný svátek...
Moje letošní příprava na Chanuku je skutečně tristní-dárky jsem sice objednala přes internet s dostatěčným předstihem (a nejsou to žádné hory dárků, jen symbolicky pro radost), ale včera jsem si tak nějak  opožděně uvědomila, že když Chanuka dneska začíná, asi by to chtělo zrevidovat zásoby svíček a knotů. Rychle jsem tedy doplnila zásoby, koupila malou láhev low-end olivového oleje (náš bio na jídlo mi přijde trochu škoda pálit), koupila kostku másla s tím, že snad v průběhu svátku upeču slíbené "zimmetkuchen" skořicové sušenky podle alsaského receptu. Původní plán, že bychom si dneska večer dali latkes, jsem zavrhla už v úterý, kdy mi došlo, že udělat k večeři latkes a pak se ještě znovu postavit k plotně a uvařit dvě šabatová jídla, je prostě nad moje síly. Takže v rámci rodinné pohody (když jsem unavená, tak jsem nevrlá) jsme se s Elim dohodli, že dneska večer si objednáme jídlo z naší oblíbené košer pizzerie a latkes budou až v sobotu večer, protože šabat končí brzy, Šmuli chodí obvykle v sobotu spát o něco později (protože si většinou dáme všichni tři pořádný šabatový poobědový šlofík) a tak si latkes užijeme všichni spolu. Duchovní příprava s v mém případě omezila na vytištění textů ke každému dni, které připravil ještě před svou smrtí rabi Sacks z"l. Doufám, že je alespoň zvládnu průběžně číst... Hospodyni roku za to teda asi nevyhraju, ale nedá se nic dělat, narážím na svoje limity.
Šmuli se na Chanuku moc těší, tak jsem zvědavá, jak se mu bude líbit v reálu. Máme za sebou také první vysvětlování, že někdo slaví Vánoce a my Chanuku (u chůvy už je totiž vánoční výzdoba od konce listopadu...ale furt lepší než ta halloweenová), zatím nevypadá, že by měl pocit, že o něco přichází. Třeba o výzdobu, kterou vůbec nedělám...
A co vy, jak jste zvládli přípravu na Chanuku mezi lockdownem, frontami v obchodech a rouškami?

jeudi 3 décembre 2020

Avi: Parašat Vajišlach (Berešit 32,4 – 36,43)

V dnešní paraše se znovu dostáváme k tomu slavnému nočnímu zápasu Jákoba- s kým, s Bohem, s andělem? Jákob se vrací od Lábana se svou rodinou a pěkným majetkem a má se setkat se svým bratrem Ezauem, který ještě nestrávil ponížení z toho, že přišel o své prvorozenství. Má chuť se mstít, přišel s ozbrojenci. Ženy a děti Jákob odvádí do bezpečí a pak zůstává v noci sám . Dochází v té temnotě k boji s neznámým útočníkem. Jákob, který pořád odněkud prchá, náhle bojuje. A bojuje dobře, i když je v tom boji raněn. A můžeme o tom číst tuto podrobnost: „Synové Izraele nejedí až podnes šlachu při kyčelním kloubu, protože Bůh poranil Jákobovi šlachu při kyčelním kloubu.“ (Berešit 32,33)
Tradice říká i to, že Jákob bojoval s Ezauovým andělem a ten ho poranil. Jak píše Sforno, ukázalo se, že síly zla v celé historii se snaží zničit Tóru a její studenty, ale nikdy nemohou uspět. Sefer HaChinuch vysvětluje, proč nám Tóra zakazuje jíst tuto šlachu:“Toto je znamením pro židovský národ, že i když bude trpět mnoha pronásledováními v galutu od pohanských národů- včetně potomků Ezaua- má jistotu, že nebudou zničeni. Pamatováním na tuto myšlenku, prostřednictvím této micvy, zůstane jejich víra a spravedlnost navěky. Protože Ezauův anděl chtěl vykořenit Jákoba a jeho potomky z tohoto světa, ale nebyl toho schopen; pouze mu způsobil bolest tím, že mu poškodil kyčelní šlachu. Podobně potomci Ezaua budou sužovat potomky Jákoba, ale nakonec budou od nich zachráněni, stejně jako byl zachráněn Jákob.
Něco na tom bude. Nedávno jsme si vyslechli přednášku Karla Hrdličky o antisemitismu. Ten antisemitismus je jako taková améba, střídá podoby v čase, ale jako by byl věčný a v každé generaci se s ním musíme utkat. Neutečeme před tím zlem, tak jako Jákob nemohl a neměl právo věčně jen utíkat. To nejhorší v dějinách této trvající nenávisti byl holokaust. A přesto to nebyl žádný konec, naopak, došlo ke znovuobnovení Izraele. Ale ani II. světovou válkou to neskončilo...
Když v roce 2004 zemřel v Izraeli rabín Jicchak, byla to ohromná ztráta. Byl to skutečný cadik a ruští imigranti v Izraeli tak přišli o velkého duchovního otce. Byl to duchovní velikán,který během Stalinovy vlády díky svému otci ovládl všechny oblasti Tóry a jako velmi mladý muž začal vyučovat ostatní. Po druhé světové válce ale byl zatčen a poslán na Sibiř do pracovního tábora. O purimové noci v roce 1953 se kolem něj shromáždilo 15 souvěrců, aby ho slyšeli zpaměti recitovat megilu a splnili tak hlavní micvu tohoto svátku. Jejich nálada ale byla prachmizerná. Zprávy o Stalinových úmyslech ohledně osudu Židů se nějakým způsobem donesly až do jejich otrockého tábora. Když rabín Jicchak dovyprávěl purimový příběh, pokusil se povzbudit své spoluvězně. „Poslechněte, vždyť Haman byl nejmocnějším mužem tehdejšího světa, a na vrcholu svých sil. Král Achašveroš mu dal pečetní prsten a on ho použil k zapečetění dekretu, požadujícího zničení židovského lidu. Přesto se to doslova přes noc všechno otočilo. Haman byl pověšen na šibenici, kterou nechal připravit pro Mordechaje. Mordechaj se stal místokrálem a byl vydán nový výnos, který zmocnil Židy k tomu, aby se mohli bránit svým nepřátelům. Takže co“, uzavřel rabín Jicchak, „může nás Hopodin taky mrknutím oka zachránit před našimi nepřáteli?“
Jeden vězeň, sekulární Žid, byl těmi slovy tak rozhněván, že na rabína Jicchaka téměř fyzicky zaútočil. „Co máme z těch tvých příběhů, z toho, co se stalo před dvěma tisíci lety?“ zakřičel.“Víš co Stalin plánuje! Chce oběsit židovské doktory na Rudém náměstí, rozjel antisemitskou kampaň a chce se zbavit i ostatních Židů. Všech tří milionů!“
„On je přesto všechno pouze maso a krev, víš“, odpověděl tiše Jicchak. „Jeho plány proti Židům selžou stejně jako ty Hamanovy.“
„Jak to můžeš říct?“ zlobil se stále spoluvězeň. „Víš jak mu říkají- Stalin- muž z ocele. Když si něco usmyslí, uspěje. Nic ho nezastaví!“
„Mohou mu říkat Stalin, ale stále je konekonců člověkem, jen maso a krev, stejně jako ty nebo já,“ řekl rabín Jicchak. „Člověk nemůže vědět ani to, co s ním bude za půl hodiny.“ Tato slova spoluvězně tak rozzuřila, že už jen vyběhl z místnosti.
Následujícího rána někdo přišel do tábora se zprávou z německého rozhlasu, že Stalin utrpěl masivní mrtvici a je v bezvědomí. Ten ze včerejška rozzlobený spoluvězeň vrazil do baráku, kde byl rabi Jicchak a byl přemožen vzrušením. „Jicchaku, měl jsi pravdu ! Minulou noc, v 7.50 hodin jsi mi říkal, že lidská bytost neví, co s ní bude za půl hodiny. Podle zpráv dostal Stalin mrtvici v 8.23 hodin.“
O čtyři dny později ruský státní rozhlas oznámil smrt Josefa Stalina. Jeho pohřeb se konal na Rudém náměstí, kde plánoval pověsit nevinné židovské lékaře. Jeho plány s ruskými Židy byly zrušeny, vláda se ocitla ve zmatcích, během nichž byli všichni vězni osvobozeni...
Říká se, že Jákob se učil v Šémových stanech úctě a vztahu k Bohu. Byl trpělivý, pracovitý, poctivý, zbožný. K dokonalosti mu chybělo málo. Překonat své strachy, postavit se zlu a ze všech sil s ním bojovat, i za cenu ztráty a poranění. Proto se mu po tom nočním boji dostalo cti nosit nové jméno- Izrael – protože zápolil s Bohem a s muži a obstál. A přesně to je i náš úkol.

mardi 1 décembre 2020

Co nového ve Štrasburku

 Poslední dva týdny jsem nepsala, protože jsem byla doma na "kurzarbeit", starala se o Šmuliho a hrála si na malého biochemika (vyráběla jsem jogurt a vypěstovala kvásek-vždycky se musím smát, že kyselo, které bylo pro tolik lidí symbol chudoby, co měli na talíři celý týden, až jim lezlo krkem, je pro nás málem sváteční jídlo. A doufám, že se mi podaří udržet kvásek až do Pesachu, abychom ho pak mohli řádně odstranit, to je totiž chamec nejchamecovatější!). 

Tím, že jsem byla doma, jsem si mohla naplno užít Šmuliho první období vzdoru, občas to teda nebylo jednoduché a nervy tekly na obou stranách, ale myslím, že jsme to nakonec celkem zvládli. Také už netrpělivě vyhlížíme Chanuku, abychom obnovili zásoby knih, protože ty co máme, už jsme četli asi milionkrát a z některých je Šmuli schopný citovat celé pasáže. 

Tak snad se mi podaří zase v dohledné době napsat něco "židovsky relevantního", i když přiznávám, že moje kapacita je v současnosti dost omezená. Občas mi hlavou bleskne nějaký nápad na článek, ale než ho stihnu rozvinout, je pryč...

lundi 30 novembre 2020

Avi: Parašat Vajece (Berešit 28,10 – 32,3)

Nedávno jsme rozebírali situaci, kdy Rebeka poprvé zahlédla Izáka. Zatímco ekumenický překlad opatrně překládá, že sesedla z velblouda, rabi Sidon rovnou říká: „Jak spatřila Izáka, spadla z velblouda“ (Berešit 24,64). Pak jsme měli domyslet, proč si hned nasadila závoj. Někteří říkali, že to byl zavedený zvyk, stud, atd. Nic proti tomu, ale pšatu jistě neodporuje ani to, že mohla spadnout z té výšky dost nešikovně. Pár veršů předtím se o ní psalo, že byla překrásná. Tak si jen možná s tím potlučeným nosem nechtěla pokazit reputaci – vždyť se jí přece tak libil...
A dnes tu máme další první setkání budoucích partnerů, když se za nevěstou vypravil Izákův syn Jákob. A zase to byla síla. Poslouchejte: „Jakmile Jákob uviděl Ráchel, dceru Lábana, bratra své matky, a jeho ovce, přistoupil, odvalil kámen z otvoru studně a napojil ovce Lábana, bratra své matky.“ (Berešit 29,10) Co je na tom tak zvláštního? Jákob dorazil do Cháranu, a jako úplně cizí člověk vytýkal místním pastýřům, že si tu vysedávají, když je ještě dost světla a mohli by pást. Oni mu na přidrzlou otázku odpověděli, že nemohou odstranit velký kámen ze studny. Čekají, až budou sehnána všechna stáda a pak – společnýmí silami- odvalí ten těžký kámen. Jákob ale přiskočil a odstranil to, co obvykle vyžadovalo sílu více mužů dohromady.
Raši to komentuje tak: „Odvalil kámen – jako člověk, který vytáhne zátku z lahve. To nás učí, že jeho síla byla velká.“ Raši si těžko může myslet, že by byl Jákob od přírody nějakým mimořádným silákem. V tefilat gešem (modlitbě za déšť), která se recituje o Šmini Aceret, říkáme o Jákobovi: Zasvětil své srdce a odvalil kámen ze studny s vodou... Pokud by byl tento čin pouze výsledkem jeho výjimečné fyzické síly, proč by to tu mělo být uvedeno jako zdroj zásluh pro jeho potomky?
Rabín Chajim Schmulewitz (Sichot musar) vysvětluje, že „jichad lev“ znamená soustředit veškerou svou duchovní energii a koncentraci člověka k dosažení kýženého výsledku. A že prostřednictvím takového soustředění může člověk dosáhnout i toho, co se zdá být daleko za jeho přirozenými schopnostmi. Když například začne hořet, lidé z plamenů vynášejí předměty, se kterými by za normálních okolností nehnuli. Jákob Avinu (jistěže i s ohledem na přihlížející Ráchel) posbíral veškerou svou duchovní energii a odstranil ten ohromný kámen zhruba tak snadno, jako já vytáhnu špunt z lahve. Muži se před ženami nechtějí nechat zahanbit. Když jde kolem krásná žena, zatáhnou břicho tak neuvěřitelným způsobem, že to zcela odporuje veškerým přírodním zákonitostem.
Ale nejde jen o to. Díky síle „jichad lev“ je potenciál člověka téměř neomezený. A jak poznamenvá rabín Chajim, je to zvláště pravda v oblasti úspěchu v učení se Tóře. S tou správnou zamilovaností a úsilím se takhle z každého může stát talmid chacham. Ale, jak už bylo zmíněno výše, člověk se může vybičovat a jít vysoko nad své běžné schopnosti v době nebezpečí, ohrožení.
Rabín Gad Eisner si prožil své za II. světové války. Snášel utrpení německých koncentračních táborů, kde ostatním vléval novou víru a simchat hachajim (radost ze života). Síla, kterou takhle rozdával, se mu jednou stejnou cestou vrátila zpět a zachránila mu tak život. Poslechněte si ho: Jednoho dne nám velitel oznámil, že se pěšky přesuneme do jiného tábora. Měli jsme běžet – ne jít- mnoho kilometrů, než dorazíme do dalšího tábora. Byli jsme dost důrazně varováni, že každý, kdo se zastaví nebo upadne, bude zastřelen. Uběhli jsme ohromnou vzdálenost bez zastavení. Jeden po druhém odpadávali vězni, kteří už prostě nemohli dál. Po 14 kilometrech jsem dosáhl bodu, kdy jsem cítil, že moje síla se jednoduše vypařila, nemohl jsem už udělal ani jeden jediný krok. Zastavil jsem se a padl na zem. Němec na mě zakřičel: “Proč už neběžíš?“ Odpověděl jsem: „Protože už nemůžu běžet“, na což on vykřikl :“Jistěže můžeš, jen nechceš!“ a vytáhl pušku. Věděl jsem, co přijde a snažil jsem se začít odříkávat Šma Jisrael...
Když už na mě Němec mířil svojí puškou, můj přítel, který běžel za mnou, na mě zavolal: „Gadle!“ Nevím, co se stalo. Najednou jsem pocítil úplný příliv síly. Vstal jsem a začal znovu utíkat a můj život tak byl zachráněn...A jak říkal dál: „Z této události jsem se dozvěděl, že v každém člověku leží skrytý potenciál, mnohem větší, než si je schopen uvědomit. Obecně platí, že člověk využívá jen zlomek svého potenciálu- buď z lenivosti, nebo proto, že si neuvědomuje, jaké poklady má v sobě uložené. Exitují však situace, které odhalují tyto skryté stránky. Také jsem se naučil, jak velká je síla přátelských slov povzbuzení, tak jak to udělal můj přítel pro mě. Byla to právě slova mého přítele, která mi dala sílu pokračovat a zůstat naživu.“ A to je dnes stejně potřebné jako kdysi.

vendredi 20 novembre 2020

Avi: Parašat Toldot (Berešit 25,10 – 28,9)

Jeden z nejznámějších příběhů Tóry se týká bratrů Jákoba a Ezaua. Jde tu o problém prvorozenství, ono je totiž velice významné. A zvlášť vyhrocené to je, když jde o dvojčata, kde i ten časový rozdíl na cílové pásce je minimální. Z celého příběhu však vyplývá to, co je skutečně důležité – jak se kdo k takovému privilegiu postaví. Prvorozený Ezau byl takový „živočich“, jednal v podstatě jen pudově. Celý chlupatý, zarudlý, oblíbená zájmová činnost- lov a krev. A tak není divu, že když se zase jednou Ezau vrátil domů, hleděl jen, jak něco honem zhltnout, Jákob mu udělal nabídku – test. Nabídl mu, ať mu teda prodá svoje prorozenství a pak že dostane ten svůj žvanec. Dokonce ho to nechal odpřísáhnout, aby si uvědomil, že to není jen nějaká švanda. Jaká byla odpověď? „Ezau odvětil:“Stejně mám blízko k smrti, k čemu je mi prvorozenství!“ (Berešit 25,32)... Jákob dal Ezauovi chléb a čočkovou krmi. Ten pojedl, napil se, vstal a odešel. Tak Ezau pohrdl prvorozenstvím.“ (25,34) Naši moudří přiřazují k Ezauovi a Jákobovi verše z Tanachu, které jsou pro ně charakteristické. Nejprve Jákob: Tóra říká ohledně svých 613 micvot- přikázání: „Proto bedlivě dbej na přikázání, nařízení a práva, která ti DNES přikazuji dodržovat.“ (Devarim 17,11) A k tomu dodávají: „Dnes to udělají a zítra ve světě příštím obdrží svoji odměnu.“ (Raši, citující Eruvin 22a). Jákob pochopil, že služba Hospodinu dává smysl životu na tomto světě, a že je to způsob, jak se připravit na svět příští.. Jákob viděl micvot jako příležitost, ne jako břemeno. A proto i toužil po prvorozenství, které bylo dědictvím duchovní mise Abrahama a Izáka. Ezau naopak ztělesňoval následující verš: „a hle, veselí a radost, porážení dobytka a zabíjení ovcí,jedení masa a pití vína (říkali si) jezme a pijme, stejně zítra zemřeme“ (Izajáš 22,13). V den, kdy Ezau prodal prvorozenství Jákobovi, popřel tím víru ve tchijat ha-metim- vzkříšení z mrtvých, což je i poslední z Maimonidových Třinácti článků víry. Tóra tedy vydává svědectví, že tím, že odmítl své duchovní dědictví výměnou za momentální, prchavé uspokojení z jídla a pití, zneuctil Ezau vlastní smysl prvorozenství. My, jako duchovní potomci Jákoba, bychom si měli vážit každé příležitosti pro splnění micvy, kdykoli nám přijde do cesty. Tuto záležitost hezky ilustroval Chofec Chajim svým klasickým podobenstvím: Jeden muž cestoval až na velice vzdálený ostrov v naději, že tam bude úspěšně podnikat a zajistí tak svou rodinu. Když tam dorazil, uviděl neuvěřitelnu věc: diamanty, smaragdy a další drahé kameny tu ležely v hojném počtu na ulici, naprosto bez povšimnutí. Kam se podíval, všude samé drahokamy, asi tak, jako u nás obyčejné oblázky u cesty. Nikdo těm drahým kamenům nevěnoval ani nejmenší pozornost, v očích místních obyvatel byly naprosto bezcenné. A tak i on je nakonec takzačal vnímat. Netrvalo to dlouho a zjistil, o co je na ostrově opravdový zájem. Žádané bylo maso a ryby. Obojího bylo málo a tak to pro ně bylo opravdu vzácné a drahé. On ale měl obchodního ducha a tak už v krátké době měl prosperující obchod s těmito komoditami a byl skutečně velice úspěšný. Po pár letech se stal zámožným mužem a začal se těšit na dlouho očekávané setkání se svou ženou a s dětmi. Uvědomoval si, že mnohatýdenní cesta přes oceán mu neumožní vzít si s sebou mnoho zavazadel. Rozhodl se tedy investovat své peníze do těch nejcennějších komodit, které po návratu domů prodá a bude si s rodinou užívat svého bohatství. A co může být cennějšího, podle jeho zkušenosti, než maso a ryby! Odložil si peníze, které potřeboval na cestu a za zbytek nakoupil množství vybraných kusů masa a ty nejlepší ryby. Opatrně nechal vše zabalit do beden a uzavřel je. Potom napsal své rodině a informoval je o datu jeho příjezdu, i o tom, že přiveze bedny s cennostmi. Vyzval je, aby už na něj čekali v přístavišti. A konečně nadešel ten radostný den! Když byly bedny vyloženy, celníci požadovali jejich otevření, aby mohli stanovit clo za dovezené zboží. Bedny tedy byly otevřeny – a všichni z toho zápachu málem omdlévali a utíkali pryč. Maso i ryby byly zkažené, v rozkladu a všechno to všechno páchlo. „Vezměte si svůj „drahocenný náklad“, řekli úředníci tomu nebohému muži, „a vyhoďte to všechno do moře, než tu všichni z toho smradu odpadneme!“ Za poslední obnos, který měl v kapse, si zahanbený podnikatel najal několik dělníků, kteří narychlo zlikvidovali jeho zboží. Ženatí čtenáři si jistě umí představit, v jakém rozpoložení se nacházela manželka toho podnikatele, která tomu němě přihlížela. Jemně řečeno, byla rozrušena. Ale nechala si připomínky na doma. „Copak jsi nám po letech přinesl?“ zeptala se.“Žádné peníze, žádné oblečení, žádné jídlo- myslím jídlo, které by se dalo jíst! Nepřinesl si domů nic jiného, než shnilé maso a ryby! Jsme všem jen pro smích!“ Zničený manžel byl totálně vyčerpaný jak z dlouhé cesty, tak i z výsledku té cesty. Zamumlal jen omluvu a padl do postele. Zatímco spal, prohledávala jeho žena kufry a oblečení v naději, že přece jen najde něco cenného. V kapse jedné z jeho bund našla malou krabičku se vzácným diamantem,pro který se sehnul na ulici, na tom vzdáleném ostrově. Běžela hned ukázat ten klenot prodejci diamantů, který pro ni měl dobrou zprávu: „Nikdy jsem se s takovým diamantem nesetkal.Je úžasný a naprosto výjimečný. Jsem připraven vám za něj zaplatit odpovídající cenu.“ Žena jeho nabídku přijala. Než se její muž stačil probrat z hlubokého spánku, ona už stačila z toho jejich téměř brlohu udělat luxusně zařízený byt, krásně obléknout sebe a děti, a vyzdobit nový stůl těmi nejlepšími lahůdkami. Když se muž probudil, myslel si, že už se asi sám zblánil, nebo že stále ještě spí. A ke všemu ještě u stolu seděla jeho paní a vypadala tak spokojeně a uvolněně. „Co se to děje?“ zeptal se sklesle. Když mu jeho žena vysvětlila, že to všechno je díky jednomu diamantu, který našla v jeho kapse, muž se rozplakal. „Jaký blázen jsem to byl“, zvolal. „Na ostrově se takové drahokamy válely po ulicích a mohl se pro ně sehnout kdokoli. Místo toho, abych přinesl domů shnilé maso a ryby, mohl jsem si přinést nevím kolik krabic drahokamů a byli bychom teď už napořád zajištění. Místo toho jsem si vysloužil jen takovou ostudu!“ Jak říká Chofec Chajim, každá nešama – duše je shůry seslána na tento svět, aby nashromáždila skutečný poklad – poznání Tóry a dobré skutky. Jaké je to neštěstí, když na to člověk zapomene a místo toho tráví celý život jen fyzickým potěšením a starostmi a jen malou, nebo žádnou pozornost nevěnuje potřebám své nešamy. Když odejde z tohoto světa a vystoupá do nebes, zeptají se jí: „Takjaké zboží jsi nám přinesla, když jsi byla tak dlouho pryč v té vzdálené zemi?“ Jak bude duše zahanbena, pokud se prokáže jen materiálními prožitky, protože hýčkala jen své tělo, do kterého byla oblečena... a přitom dosáhla tak málo z toho, co je opravdu podstatné. Nebeský soud vyhlásí: „Vezměte si to, co jste přinesli a zlikvidujte to!“ A když nešama uvidí velikou odměnu, kterou je možné získat i za nejmenší micvu, bude naplněna lítostí, že více času na zemi nevěnovala hromadění těch skutečných cenností tohoto i budoucího světa. Tak na to mysleme, diamanty jsou všude kolem nás, stačí se pro ně jen sehnout...

jeudi 12 novembre 2020

Avi: Parašat Chajej Sara (Berešit 23,1 -25,18)

V naší paraše Chajej Sara se dostáváme k posledním věcem člověka. Abrahamovi zemřela Sára a jemu kromě zármutku připadla ještě starost o její pohřbení. A neměl ani to lehké. Chtěl se s Chetejci domluvit, aby ji tam mohl pohřbít. Nechtěl nic zadarmo. Ale Efrón chetejský to pojal jako mimořádnou příležitost, jak pumpnout někoho, kdo v tu chvíli nehledí na peníze. Celý ten dialog je veden Efrónem s takovou falešnou vstřícností, ale každému čtenáři je jasné, o co mu jde. Zdánlivě nabízí jejich vlastní hrob, protože si je jistý, že to Abraham nikdy nepřijme. Přes všechno to slizké pochlebování Abrahamovi je jasné, že Efrón sleduje jediný cíl – maximální zisk.

Co Efrón říká: „Poslyš mne, můj pane! Pozemek přijde na čtyři sta tříbrných šekelů, ale co je to pro nás dva? Tak svou mrtvou pohřbi!“ (Berešit 23,15) (Efrón řekl Abrahamovi:) „Jak důležitá je mezi dvěma milovanými přáteli, jako jsme my (taková suma peněz)?“ (Raši) Ten chamtivý Efrón uvedl neuvěřitelně přemrštěnou částku jako prodejní cenu jeskyně Machpela, kterou se snažil Abraham koupit. Ve své snaze uchovat si i přes to svou tvář, tomu nasazuje korunu. Má to vypadat, že mu na nějakých penězích nezáleží, a tak dodává: … mezi námi dvěma „ohavim“ (milovanými přáteli), jako jsme my, co to je?“ Tady by v člověku mohly bouchnout saze- při takovém odírání ještě proklamuje, že mu jako blízkému kamarádovi vychází vstříc a bude líp všem? To je neskutečná drzost! 

Zajímavý pohled na to má rabín Chaim Meir z Vižnic. Ten říká, že když Efrón odkazuje na Abrahama a na sebe jako na „ohavim“, tak prý nemluví o jejich vzájemném vztahu. Má na mysli předmět lásky každého z nich. Že Efrónovi nejde o nic jiného než o peníze, je jasné. To jeho mazání medu je spíš odporně zkyslá omáčka. Nic, žádná částka mu není dost vysoká, aby ho konečně uspokojila. Takže i když navrhl tuto obrovskou částku 400 stříbrných šekelů, je to podle něj zanedbatelné – proto říká: „co to je?“ Abraham je jiný kabrňák – ten miluje, když může naplnit Boží vůli. Je pravda, že těch 400 stříbrných šekelů byla nepředstavitelná částka za to množství půdy, kterou chtěl koupit. Ale to ho neodradilo. Abraham věděl, že Hospodin chce, aby Sáru pohřbil v jeskyni Machpela. A proto pro něj neexistovala žádná hranice, částka peněz, která by ho zadržela.

Někdy může být splnění micvy velmi nákladná záležitost. Například nákup košer modlitebních řemínků tefilin, nákup knih v zahraničí, nebo rodinný nákup na Pesach, zváště v početnějších rodinách. To dá zabrat. Měli bychom ale vědět, stejně jako Abraham, že skutečná hodnota micvy je mnohem vyšší, než jen kupní cena věcí. Někdy až mnohem později, nebo až na světě příštím, jak říkají naši moudří, správně oceníme hodnotu splněné micvy.

Naše zacházení s penězi je taky takovým barometrem naší duchovnosti. O tom, co je nám opravdu milé a svaté a co jsou jen ty Efrónovy medy. Zažíváme dnes těžkou ekonomickou situaci kvůli pandemii. Prakticky se přerušilo cestování. A turisté z ciziny, kteří v Praze navštěvují židovské památky, zaplacením vstupenky vlastně přispívají i na chod jednotlivých židovských obcí, i té naší. Tenhle zdroj ale vyschnul. Musíme se více spoléhat i sami na sebe. Že se musíme uskromnit, je jasné. Ale bude to nejspíš vyžadovat i víc. Přitom je někdy těžké vybrat i běžné členské poplatky, natož kdyby se zvýšily. A to je přesně doba, kdy bychom se měli umět pochlapit, tak jako jako Abraham. Rádi mluvíme o tom, jak je báječné, že je u nás už dvacet let postavena nová synagoga- na místě té vypálené nacisty. Jsme na ni hrdí a rádi se v ní scházíme. Je pro nás takovým svatým místem, tak jako jeskyně Machpela a Hebron jako takový-který je jedním ze čtyř nejsvětějších míst judaismu. To nám drahé místo ale nespadlo z nebe, bylo draze vykoupené. Abraham, v jednom z nejtěžších okamžiků svého života, nezaváhal. I před námi stojí taková výzva a je na nás, jak se k ní postavíme. Jestli svou oddaností posvětíme naši synagogu...

vendredi 6 novembre 2020

Krátký komentář unaveného rodiče-Vajera

 Paraša Vajera je opět rodičovsky velmi nabitá a obsahuje pasáže, které čteme každý rok na Roš hašana-narození Izáka spojené s vyhnáním Hagar a Jišmaela a obětování Izáka. Když jsem letos četla oboje, tak mě napadlo, že Abraham vlastně obětoval oba své syny. Jišmaela, na Sářinu žádost a s přitakáním Nejvyššího, vyhnal, Izáka na poslední chvíli zachránil anděl a beran. Mrzí mě, že neznám všechny komentáře, protože určitě nejsem sama, kdo tam takovou paralelu vidí, třeba se jednou zase k hlubšímu studiu dostanu.

Často komentátoři vznášejí otázku, proč Abraham, který neváhal smlouvat v případě Sodomy o každého spravedlivého, neřekne ani popel, když se jedná o jeho vlastního syna. Ale podívejme se zpátky na vyhnání Jišmaele. Sára po Abrahamovi chce, aby Hagar a Jišmaela vyhnal, aby Jišmael nedědil spolu s Izákem. Abrahámovi se do toho moc nechce, dokud se do toho nevloží Hospodin. Pak hned ráno naloží Hagar vodu a chleba a pošle je pryč. Nejvyšší ho jen vágně ujistí, že i z Jišmaela bude velký národ. Když mu pak přikáže obětovat Izáka, Abraham také nelení a hned ráno se chystá na cestu. 

Rabi Sacks říká, že velkou lekcí Akedat Jicchak je pochopení, že rodiče nevlastní své děti. Děti nejsou jejich majetkem. A nemohou je tedy ani obětovat. Abraham jako by potřeboval dvě lekce k tomu, aby to pochopil. Když neváhal obětovat Jišmaela myšlence, že Izák bude jeho jediným dědicem, zpochybnil Nejvyšší celé dědictví požadavkem, aby Izáka obětoval.

Je samozřejmě strašně jednoduché kritizovat Abrahama, že proti těmto požadavkům neprotestoval, ale je potřeba mít na paměti, že všude okolo něj bylo naprosto přirozené, že otec měl absolutní moc nad svými dětmi (a manželkou/kami) a obětovat svého prvorozeného bylo výrazem nejvyšší oddannosti. A Abrahamovi musíme počítat k cti, že anděla, který na něj zavolal, uslyšel a poslechl. Dokázat uslyšet hlas Boží, zastavit se, poslouchat co říká, když zrovna děláme něco, o čem si myslíme, že musí být uděláno, že to je to, co po nás Bůh chce, to nám dodneška moc nejde.

jeudi 5 novembre 2020

Avi: Parašat Vajera (Berešit 18,1 – 22,24)

Naše dnešní paraša začíná takovým poklidným popisem. Je takový letní, horký, ale hodně horký

den a Avraham sedí ve dveřích stanu. Snad aspoň tam proudí trochu chladnější vánek. Za chvilku je

ale konec té ospalé selanky. Avraham „se rozhlédl a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži.

Jakmile je spatřil, vyběhl jim ze dveří stanu vstříc, sklonil se k zemi a řekl: “Panovníku, jestliže

jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka. Dám přinést trochu vody, umyjte si nohy a

zasedněte pod strom. Rád bych vám podal sousto chleba, abyste se posilnili; potom půjdete dál.

Přece nepominete svého služebníka.“ Odvětili: „Učiň, jak říkáš.“ (Berešit 18,2-5) A pak Avraham,

v nelehkém stavu - třetí den po obřízce- nasadí turbo. Sledujte: „Abraham RYCHLE ODBĚHL

do stanu k Sáře a řekl:“RYCHLE vezmi tři míry bílé mouky, zadělej a udělej placky. Sám se

ROZBĚHL k dobytku, vzal mladé a pěkné dobytče a dal mládenci, aby je RYCHLE připravil.

Potom vzal máslo a mléko i dobytče, jež připravil, a předložil jim to. Zatímco jedli, stál u nich pod

stromem.“ (Berešit 18,6 -8) Neuvěřitelné zrychlení, a zvlášť v tomto stavu, co říkáte?

Abraham Avinu symbolizuje midu – vlastnost chesed. Midraš líčí, že jeho stan byl otevřený

do všech čtyř stran. A tak mohli pocestní snadno vstoupit ze všech směrů. A on je taky mohl snadno

spatřit a vyběhnot jim naproti a nabídnout jim své pohostinství a laskavé přijetí. Nemohl vědět, že

to byli andělé, museli vypadat jako zaprášení vandráci. Ale snažil se napodobit Hospodina – vždyť

On v každém okamžiku zajišťuje potřeby každého stvoření. A tak seděl ve dveřích stanu a i když

momentálně zesláblý, vyhlížel ven s nadějí, že přece jen bude mít možnost přivítat ve svém stanu

ještě dalšího hosta.

V tom nám je těžko překonatelným vzorem. Tohle jeho konkrétní chování se nazývá hachnasat

orchim – pohostinnost, projevené pocestným. Je to jeden z deseti dobročinných skutků, které podle

talmudských učenců přinášejí ovoce na zemi a zajišťují blaho a dodatečnou odměnu v posmrtném

životě (Šabat 127a). Tahle ctnost je připomínaná i v ranní modlitbě. Je to zkrátka něco,

co by mělo být naší běžnou normou.

Naše slavení šábesů se snaží o něco podobného. Nejsme uzavřeným společenstvím, i když tím

jednou za čas riskujeme nějaký ten exces nepoučeného návštěvníka. Jak mi nedávno David

připomněl- moment, kdy jedna náhodná návštěvnice při vyjmutí Tóry z aron ha-kodeš poklekla a

pokřižovala se... Z její strany jistě projev úcty, ale samozřejmě zcela nevhodný. Ale kvůli tomu se

neuzavřeme jen do svého světa. Taky chceme mít dveře otevřené do čtyř stran a o návštěvníky se

postarat s úctou a porozuměním. A že láska (i k Bohu) prochází žaludkem, je nám jasné. A tak se

u nás návštěvník může dočkat dobrého humusu, dýňových a cuketových placiček, houbových řízků,

sladkostí. A když nás navštíví Marta, tak se zase dočkáme i všelijakých výborných salátů a dalších

dobrot. Ach, už aby zase bylo po koroně a nescházeli jsme se jen virtuálně.

Nedávno jsem četl o jednom rabínovi, který si hachnasat orchim vzal za své jak se patří. Rabín

Gershom Freedman a jeho manželka byli takovými „obchodními magnáty“. V průběhu let vyvinuli

velmi populární a úspěšnou „společnost“ hachnasat orchim.

Paní Freedmanová začíná ve středu vařit a péct na šabat – a to z dobrého důvodu. V pátek večer i

v den šabatu měli Freedmanovi běžně u stolu deset až patnáct hostů. Někteří byli zvaní, jiní

přicházeli bez pozvání, protože věděli, že jsou vždycky vítáni. Rabín se vždy modlil v synagoze a

čekal, až odejde poslední člověk – pro případ, že by tam mohl zůstat někdo, kdo nemá kam jít

na slavnostní pohoštění – seudat šabat. Někdy se u nich objevili lidé i uprostřed jídla a vždycky se

pro ně našlo místo i jídlo. Někdy se dokonce stalo, že se host objevil po skončení jídla. Nikdy to

nebyl problém. Rabín Freedman usadil svého hosta a paní Freedmanová šla vykouzlit nějaké další

pohoštění. Nikdy nikdo neměl pocit, že snad obtěžuje, protože Freedmanovi byli vždycky opravdu

šťastní, kdykoli host dorazil.

Rabí Freedman nevyhledával společnost jen o šabatu. Měl snad šestý smysl pro identifikaci lidí,

kteří potřebují jídlo a střechu nad hlavou. Jednou se přiblížil k muži v synagoze, kterého, jak se

zdálo, nikdo neznal. A bylo to tak, ten člověk právě dorazil z Izraele a potřeboval někde nějakou

dobu pobýt. Přestěhoval se k Freedmanovým na několik měsíců. Když pak uklouzl na ledu a

vyžadovalo to výměnu kyčle, opatřil mu rabín lékařskou péči, chodil ho navštěvovat a pak si ho

přivedl zase k sobě domů na rekonvalescenci. Nebudu to natahovat, ale tenhle rabín se chopil

hachnasat orchim tím nejlepším způsobem. Šabatové jídlo Freedmanových bylo vždy

nezapomenutelným zážitkem. Vždycky došlo i na inspirativní slova Tóry a krásný zpěv zmirot. Pro

něj to byla i micva i radost. A může být i pro nás.


lundi 2 novembre 2020

K aktuální situaci ve Francii

Myslím, že by bylo dobré napsat pár řádek k aktuální situaci ve Francii a co Francií hýbe.
Dneska se děti vrací po dvoutýdenních prázdninách do škol. Hned na začátku prázdnin byl zavražděn Samuel Paty, učitel s aprobací dějepis-zeměpis, který v rámci diskuse o svobodě slova ukázal svým žáků, karikatury Mohameda otištěné v Charlie Hebdo (a je dobré podotknout, že předem upozornil, že ten, pro koho je pohled na tyto karikatury nepřijatelný, může na chvíli jít na chodbu a pak se zase vrátit). Přesto rodič jedné z žákyň začal přes internet šířit  svoji, samozřejmě náležitě přibarvenou, verzi událostí a vyzývat k pomstě. Jak to dopadlo, víme. Dotyčný otec, stejně jako další spolupachatelé (včetně dvou studentů, kteří za úplatu ukázali pachateli učitele) jsou ve vazbě, pachatel byl zastřelen po činu. Událost zvedla Francouze ze židlí a kromě jiného se diskutovalo, jakým způsobem bude tato událost dnes (po návratu dětí do škol) prezentována dětem a studentům. Původní návrh, že žáci se začnou učit až v 10 hodin, aby měli učitelé čas prodiskutovat všechno ve sborovně, neprošel, ale i tak je všude povinná minuta ticha a bude jim čten úryvek z dopisu Jeana Jaurese, který napsal v roce 1888 učitelům a který pojednává právě o výchově k hodnotám jako je svobodné myšlení, svoboda slova a morálka.
Krátce po dalším atentátu, tentokrát v kostele v Nice jsem četla článek dopisovatelky Seznamu, která tam napsala, že prezident Macron "neopatrně prohlásil, že Francie bude bránit svobodu vyjádření a publikovat i nadále karikatury Mohameda". Jak jako, že NEOPATRNĚ PROHLÁSIL?! Dokud bude Francie Francií a v mottu bude mít Liberté-Égalité-Fraternité, tak se tady budou tisknout karikatury, které se nebudou všem zamlouvat (to je tak nějak z principu povaha karikatury), bude se učit o svobodě slova a svoboda slova i obrazu se bude hájit. 
Francouzským politikům a to i těm středovým (a z části i levicovým) už dochází trpělivost s islamofašismem (to je teď oficální termín)-tedy politikou netolerance maskovanou za náboženství.
Po obou událostech hned přišlo vyjádření CFCM (rady francouzských muslimů, asi největší mulimské organizace v Francii, je ovšem třeba mít na paměti, že stejně jako my židé, nemají muslimové žádného papeže ani jednotnou zastřešující organizaci), která útoky důrazně odsoudila, řekla, aby muslimové přestali konečně ty karikatury řešit, protože vůbec nic, natož nějaký obrázek, nemůže ospravedlnit vraždu. Macron měl také projev, ve kterém předestřel hlavní body boje proti islamofašismu a podle reakce Erdogana a spol. zjevně uhodil hřebík na hlavičku. Jeho cílem je minimalizovat vliv zahraničí, zejména zahraničních kazatelů a peněz, které přicházejí kdo ví odkud, na francouzské muslimy a vytvořit "francouzský islám"-imámy vzdělané přímo ve Francii, důraz na kompatibilitu s francouzskými hodnotami. Mě osobně teda spíš šokovalo, že tady dosud žádná škola vzdělávající imámy neexistuje...
Je otázka, jaké důsledky bude mít útok v Nice, kde zaútočil člověk, který předtím prošel táborem na ostrově Lampedusa a není úplně jasné, jak se sem dostal, ale zato je evidentní, že přijel přímo s cílem vraždit. Tentokrát ho chytli živého (byť teda těžce postřeleného), tak doufám, že proces osvětlí kdo a proč ho poslal. Zatím zavřeli pár mešit a organizací, které navenek bojují proti islamofobii, ale maskují tím úplně jinou agendu.
Každopádně, být teď obyčený muslim ve Francii, který jako my praktikuje svoje náboženství doma, chodí do práce, platí daně, posílá děti do školy a ve Francii je spokojený, musí být teď dost těžké. 

Co se koronaviru týče, máme lockdown a zejména obchodníci jsou hodně nenadšení (chápu, Vánoce se blíží a ten lockdown může a nejspíš bude trvat déle, než původně ohlášené 4 týdny). Obchody, které neprodávají zboží základní spotřeby (potraviny a drogerie) jsou zavřené. Po jejich protestech, že hypermarkety takové zboží prodávají, zakázal premiér hypermarketům takové zboží prodávat s tím, že otevřít malé obchody je naprosto proti myšlence lockdownu (minimálně knihkupectví ale mohou vydávat objednávky). Úplně s ním souhlasím. Ale chtěla bych tím ukázat, že v Evropě lidé remcají všude a všude více méně stejně (témata jsou stejná). Určitě se liší množství lidí, které remcá, určitě na to má vliv (ne)kvalita vládní komunikace (ačkoliv tady vláda komunikuje vcelku dobře, rozhodně lépe než v ČR), ale schopnost lidí přijmout tvrdá opatření za svá, opravdu porozumět proč jsou opatření nutná a tím pádem je pečlivě aplikovat, je asi všude stejná.

vendredi 30 octobre 2020

Avi: Parašat Lech Lecha (Berešit 12,1 -17,27)

Dnešní paraša je o cestě od Avrama k Avrahámovi. A začíná touhle výzvou: „Odejdi sobě“, řekl Hospodin Avramovi, „ze své země, ze svého rodiště a z otcovského domu do země, kterou ti ukáži !“ (Berešit 12,1) V traktátu Pirkej Avot (5,3) mišna uvádí, že „Deset pokolení je od Adama k Noachovi. Další mišna učí, že „deseti zkouškám byl podroben Avraham Avinu = náš praotec Avraham. Proč je Avraham označen jako Avinu = náš otec až ve druhé mišně, ale ne v první?

Rabi Chaim Voložiner ( Ruach Chaim k Pirkej Avot ) vysvětluje, že stejně jako geny dítěte nesou
určité fyzické vlastnosti jeho matky a otce, tak i naše „duchovní geny“ nesou vlastnosti, které jsme
zdědili po velkých otcích a matkách našeho národa. Židé po celé generace měli duchovní sílu čelit
těm nejobtížnějším zkouškám, protože Avraham Avinu prošel úspěšně deseti těžkými zkouškami,
přičemž jednou z nich byl příkaz z úvodního verše dnešního čtení – opustit domov svých předků. To
je důvod, proč – když mišna mluví o Avrahamových zkouškách, označuje ho jako Avraham Avinu.“
To je ten náš rezervoár víry, dědictví po Avrahamovi, z něhož můžeme čerpat ohromnou duchovní
sílu v každé situaci.
Jednou z těch zkoušek byla i brit mila – obřízka, znamení smlouvy, po které za ním přišla neznámá
návštěva. Přestože rozhodně nebyl v nejlepším fyzické formě po takovém zákroku a navíc v
takovém věku, hned vyskočil a staral se, aby jeho hosté byli náležitě vzorně pohoštěni a cítili se
u něj dobře.
Avraham je pro mě takovým vzorem, že když jsem už v poměrně pokročilém věku opustil svůj
dům a absolvoval brit mila, přijal jsem po konverzi i jeho jméno – Avraham.
Teď vám budu vyprávět jednu vzpomínku z vojny, ještě z dob hlubokého socialismu, abyste
pochopili, s jakým porozuměním jsem zase já četl příběh jiný, který bude hned po mé vzpomínce
následovat. Vojnu jsem strávil v pražské Dukle, i když ne jako sportovec. Bylo nás tam takových
víc. I jeden fotograf a doktor, který tam dělal takového obvoďáka pro celou Duklu. Doktor jednou
slavil narozeniny a spolu s fotografem jsme mu dělali společníky na cestě po malostranských
vinárnách. Přesto jsme se vrátili do kasáren včas a mysleli jsme si, že když bude mít službu nějaký
rozumný důstojník, domluvíme si s ním, že ještě budeme pokračovat v oslavách ve vedlejším hotelu
International. Byl to ale člověk, se kterým nebyla řeč. Nebo posoudil náš stav lépe, než v tu chvíli
my. Ale my jsme se rozhodli jen tak nevzdat. Posilněni alkoholem jsme nepochybovali o našich
schopnostech. Vylezli jsme na římsu v prvním patře, směrem ke dvoru hotelu. Doplížili jsme se
k hromosvodu a po něm slezli dolů. Tedy já a doktor. Fotograf měl ještě trochu větší sebevědomí
než my. A z té římsy skočil rovnou dolů. Ale nebyl až tak pružný, jak předpokládal. Nic si sice
nezlomil, ale bradou si při dopadu cvaknul o koleno tak prudce, že z té roztržené brady mu doslova
crčela krev. Doktor strnul a zavelel k ústupu. Fotograf protestoval, že je to dobrý, rukávem si chtěl
utřít tu krev a tak si ji rozmazal po celém obličeji a stejnokroji. Doktor ho nakonec přesvědčil, že
takhle nás už stejně nikam nepustí. Schlíple jsme vylezli nahoru a zašli do ordinace zmíněného
doktora. Tady je důležité zmínit, že on studoval hygienu, takže tam své pacienty léčil zkusmo a
spíše dobrým slovem než rozsáhlými znalostmi. Ale měl velký sen, stát se chirurgem. Protože, jak
nás ujišťoval, k chirurgům směřují největší úplatky. Pořád si zkoušel nějaký chirurgický uzel a snil
svůj sen. A tak si dovedete představit, s jakým nadšením přijal tu možnost, že bude moct kamaráda
šít. Dal mu sice nějaké anestetikum, ale to jeho první šití v životě mu trvalo tak dlouho, že už jsem
po dvou hodinách musel sedět kamarádovi na břiše, aby sebou při tom šití tak moc nemrskal.
Doktor si to opravdu užil, kamarádova brada pak připomínala řídké vousy nějakého čínského
mudrce.
Konec asociace, teď k příběhu, který jsem vyčetl. Týká se člověka jménem Baruch. Jednoho dne
otevřel oči, odrecitoval Mode ani, umyl se a cítil příjemné vzrušení. Dnes byl jeho den D, kdy bude
mít brit mila ! Baruchovi bylo v té době šestnáct let a ještě stále žil v Rusku. Narodil se v temných
dobách komunismu, kdy obřezání dítěte bylo bráno jako závažný zločin. (Komunisté tvrdili, že je
nesprávné „vnucovat“ obřízku dítěti; v osmnácti letech už se směl mladý muž rozhodovat sám,
jestli chce být obřezán. V osmnácti letech už ale byl chlapec tak ovlivněn školní protináboženskou
výchovou, že už zkrátka neměl zájem na splnění této micvy. Teď ovšem, po pádu komunismu, mu
oddaní učitelé z komunity Karlin-Stolin představili pravdu a krásu Tóry. Když se Baruch dozvěděl
o významu brit mila, jako smlouvy s Bohem, toužil po tom naplnit tuto micvu co nejdříve.
O něco později toho dne položil mohel, muž ze zámoří s mnohaletými zkušenostmi, Baruchovi
několik rutinních otázek. Tehdy Baruch zmínil svou alergii na připravené anestetikum. Když to
mohel uslyšel, řekl, že brit mila musí být odložena. Bez anestézie by chlapec nebyl schopen
překonat bolest.
Baruch však nesouhlasil. Řekl, že bolest zvládne a že nechce obřízku odložit ani o jediný den.
Mohel však trval na tom, že se bojí riskovat. Baruch najednou přiskočil ke dveřím. Zavřel, blokoval
je svým tělem a řekl velmi vážně:“Nikdo neopustí tuto místnost, dokud nebudu mít za sebou brit
mila!“ Všichni viděli, že to myslí naprosto vážně. Když mohel viděl tu odhodlanost, a že nemá
jinou možnost, souhlasil s tím, že brit udělá – pokud ti čtyři přítomní budou držet Baruchovy paže a
nohy tak, aby se během procedury nehnul. Ti čtyři obsadili své pozice. Potom mohel vložil kousek
gázy do Baruchových úst, aby měl do čeho zatnout zuby, až bude jeho bolest nesnesitelná. Baruch
vyplivnul gázu s tím, že ji nepotřebuje a začal zpívat nigun, který se naučil. A pak zpíval, s takovým
nadšením zpíval, že ostatní přítomní plakali, když tento statečný mladík vstoupil do smlouvy
Avrahama Avinu.

mercredi 28 octobre 2020

Krátký komentář unaveného rodiče-Lech lecha

Tentokrát bude komentář méně rodičovký a bude se víc vztahovat k aktuálním událostem. "Lech lecha" "Vyjdi sobě z z tvé země, města a otcovkého domu". Nejvyšší chce po Abramovi, aby vylezl ze svojí pohodlné sociální bubliny a šel do země, kterou nezná a uvěřil tomu, že mu Nejvyšší dá zplodit děti, kterých bude jako hvězd na nebi. Je jisté, že Abram Hospodinu věřil, když se na takovou cestu vydal, ale troufám si tvrdit, že teprve po vyjití Ho začal poznávat. Musel udělat krok do neznáma, do nepohodlí, do nebezpečí. Kdyby zůstal v háran, asi by byl dobrým člověkem, prožil spokojený život, ale nikdy by se nestal otcem národů. Rabínka Delphine Horvilleurová často říká, že je potřeba umět "myslet proti sobě" ("penser cotre soi"), vystavit sám sebe věcem a myšlenkám, které jsou nám proti srsti, a znovu toto zopakovala v komentáři, který publikovala po brutální vražde Samuela Patyho, která doslova otřásla Francií. A zrovu publikovala už dříve proběhlý rozhovor (patrně natočený po nějakém předchozím teroristickém útoku), že rouhání není nějaká karikatura, ale právě myšlenka, že by Nejvyššího mohla urazit a že snad potřebuje nás, abychom obhajovali jeho čest. Pokud se Nejvyšší uráží, pak to znamená, že nemá žádnou reálnou moc. Nelze urazit někoho, kdo tu moc má. Urazit lze někoho, kdo má nějaké slabé místo, má snad Nejvyšší nějaké slabiny?

Lech lecha je pozvání k "myšlení proti sobě", k opuštění pohodlného teplíčka a vystavení se věcem a názorům, které se nám možná nebudou líbit, se kterými nebudeme souhlasit, ale které nás obohatí právě tím, že se s nimi setkáme a jsme nuceni o nich přemýšlet, zkoumat, zda na nich není něco pravdy a nějak se s nimi vypořádat. 


lundi 26 octobre 2020

Roušky a chilul Hašem

 Že naši ultraortodoxní souvěrci nenosí roušky jsem tady už psala. Situace došla tak daleko, že štrasburská konzistoř rozeslala tvrdý mail, ve kterém žádá okamžité striktní dodržování všech předpisů a nošení roušky (a navíc tak, jak se má, tedy i přes nos). A připomíná, že kiduše a podobné akce, kde by se shlukovali lidé jsou zakázány a že už tady máme potvrzené případy reinfekce, takže ani jarní nedobrovolná "imunizace" nikoho nechrání. Problém se týká hlavně ultraortodoxních komunit mimo konzistoř, komunita pohřbila hodně lidí a vrchní rabín byl sám nemocný a ačkoliv nebyl hospitalizován, nebylo mu vůbec dobře a nechce podobnou zkušenost opakovat. A tak si konzistorní komunity celkem hlídá. Dopis podepsal vrchní rabín, (ultraortodoxní) dajan a rav Schlesinger, rav největší nekonzistorní ultraortodoxní obce ve Štrasburku. V naší čtvrti, kde bydlíme, převažují ultraortodoxní židé spojení s jinými malými komunitami a tento víkend to rozhodně nevypadalo, že by dopis četli a aplikovali. A vzhledem k tomu, že nechodí v rouškách po ulicích, lze s úspěchem pochybovat, že roušky nosí v synagogách...a situace se tady ve Francii zas zhoršuje a šéf regionu začal mluvit i o novém lockdownu, byť trochu mírnějším, než na jaře.

Ortodoxní židé často těm liberálním předhazují, že si vybírají jen to, co se jim hodí a chce dodržovat. Tady můžeme názorně vidět, že si vybíráme všichni, ať už jsme na spektru dodržování micvot kdekoliv. Jenže když má liberální žid na háku zákaz 39 melachot (prací) o šabatu, tak tím přímo nikoho neohrožuje na životě. Dodržování rituálních micvot je určitě důležité a je beze sporu, že kdyby tady nebyla ortodoxní obec, těžko bychom sháněli třeba košer maso, težko by pokračovalo opravdu hluboké studium Talmudu a spousta dalších věcí. Ale "viditelný" žid, který nenosí v době sílící pandemie roušku, nerespektuje zákaz shromažďování, to je skutečně chilul Hašem (znesvěcení Jména). To je pro někoho, kdo nosí Nejvyššího "na tričku" (respektive u kolen ve formě plandajících cicit) dost smutný výsledek.


dimanche 25 octobre 2020

Avi: Parašat Noach (Berešit 6,9 – 11,32)

   Dnes se znovu vracíme ke známému příběhu – Noach a stavba jeho archy. Když je všechno hotové, připravené, dostává Noach Boží instrukce o tom, jaká zvířata má vzít na palubu. A přitom si můžeme všimnout i takového zdánlivého detailu, poslouchejte: „Z čistých zvířat (tj. košer), i ze zvířat, která nejsou čistá...“ (Berešit 7,8). Co je na tom výroku tak zajímavého?

  Tóra je vždy úsporná ve vyjářeních, proto má každé slovo svoji hodnotu a význam. Rabi Jehošua ben Levi říká: Člověk by nikdy neměl vypustit z úst hrubý výraz, protože sama Tóra se odchýlila (od své úspornosti) přidáním osmi písmen navíc, jak se píše … ašer ejnena tahora = která nejsou čistá, místo aby rovnou napsala: hatmea = nečistý (Pesachim 3a).

  Chazon Iš byl neobyčejně opatrný na to, jak se vyjadřuje a vedl i ostatní  k takové opatrnosti. Když zaslechl muže, který někomu říká: „To je lež!“ řekl mu: „Lepší je říkat: To není pravda, než říci: To je lež!“

  Chazon Iš vyprávěl, že se naučil této uhlazené, jemné řeči od svého učitele v chederu. Jednoho dne byl mladý Avraham Ješaja vyzván, aby přečetl úryvek  z Gemary, který obsahoval slova „behema šemeta“= zvíře, které zemřelo. Při překladu Gemary použil Avraham Ješaja pro umírání slovo v jidiš, které nebylo zrovna tou nejjemnější volbou. Jeho rabín ho opravil s tím, že i když mluvíme o smrti zvířete, měl by být použit co nejuctivější výběr slov.

  A je také známo, že zesnulý roš ješiva v Mesivta Tora Vodaat, rabín Avraham Pam přednesl před jeho midraš talmidim ze své ješivy řeč na téma „lašon nekia“, což je právě ten uhlazený, jemný, vybraný jazyk. V tomto proslovu rav Pam řekl, že slova jako „drž hubu“, nebo „pitomec, debil“ nemají mít ve slovníku synů Tóry své místo. Dodal, že je pro něho těžké vůbec vyslovit taková slova ve svém proslovu, ale cítil, že je nutné, aby jeho žáci věděli, že právě taková slova nesmí být nikdy použita.

  V realitě života v naší zemi by si asi chudák rabín užil duchovní bídy. Když i ten nejvyšší představitel mluví o svých spoluobčanech jako o blbečcích (a to je ještě lepší případ), členové vlády se navzájem častují...no, škoda mluvit. To používání lašon nekia přitom není slabost, ani popírání pravdivé skutečnosti. Jde o to situaci nevyhrocovat víc, než je nutné. Nezpřetrhat veškerá vzájemná pouta, abychom neztratili tu možnost nakonec se přece jen domluvit aspoň v těch nejpodstatnějších věcech. Ten veřejný prostor je nás všech. Jsou politici, kteří sází na to, že se jejich obhroublostí někdo baví a že je to jediné hodnotící kritérium takových lidí. Je lidový, je náš... Je to hodně ubohá hra, ale vychází. Už jsme tak daleko, že když někdo vystupuje jednoduše slušně, tak je dopředu znevýhodněný. Je to jen suchar bez šťávičky. Kdyby ti lidé nahoře, kteří hrají bez všech skrupulí své mocenské a zájmové hry (ne všichni, samozřejmě) nenalezli u svého publika příznivou odezvu, jejich hra by byla u konce. A snad bychom se dočkali lepších časů. Ale to je zase na nás všech. My musíme dát najevo, že je takové chování pro nás nepřijatelné. Nechceme se za své představitele stydět. Ale začít musíme každý od sebe. Jakou laťku si sami nastavíme a jak se s ní popasujeme, taková bude nakonec stát i před našimi drahými zástupci.

jeudi 22 octobre 2020

Krátký komentář unaveného rodiče-Noach

 Rabi Hammer se ve svém komentáři zaměřil na verš 8:21, kde po potopě Nejvyšší říká, že už kvůli člověku nikdy neprokleje Zemi, protože člověk má sklony ke špatnosti od svého mládí. Zmiňuje komentář, které řeší, zda má dítě "jecer ha-ra" už při početí, nebo ho získává až při narození. O potřebnosti "jecer ha-ra" pro lidskou existenci a nutnosti ho korigovat pomocí "jecer ha-tov" (sklonu k dobrému). Rabbi Hammer přirovnává "jecer ha-ra" k impluzivnímu, instinktivnímu chování, které nás nevede nutně ke zlu, ale k sobecké volbě, naplňování vlastních tužeb bez ohledu na druhé, ze které to zlo často vzniká jako vedlejším nezamýšleným produkt. Naproti tomu "jecer ha-ra", který dítě podle kometářů získává až ve věku bar/bat micva je připodobněn k rozumové úvaze, která je schopná filtrovat a usměrňovat naše impulzy.

Rodič, který neudrží nervy na uzdě a vyletí jako čertík z krabičky a třeba i v horším případě na dítě vztáhne ruku, svého činu (je-li normální) nejpozději po vychladnutí, často okamžitě, lituje a hledá cesty, jak to dělat jinak. Normální člověk, který nezvládl své emoce a udeřil svoj dítě (budu operovat s tímhle příkladem, ačkoliv tělesné tresty odmítám, ale ve vztahu k potopě je to asi nejlepší paralela) se lekne svojí vlastní síly a tak nějak uvnitř sebe tuší, že fyzický trest nelze stupňovat, pokud z toho má dítě vyjít živé a zdravé. Že je potřeba najít jiný způsob jak ukázat dítěti, že jeho chování není v pořádku. A ž musí najít jiný způsob, jak zvládat svoje vlastní emoce. 

Nejvyšší potopou sešle na lidstvo ultimátní trest, ale vzápětí říká, že tenhle trest už na lidstvo nikdy nesešle-ne proto, že by si ho lidé svou špatností už nikdy nedokázali vykoledovat, ale proto, že takový trest k ničemu dobrému nevede. K čemu vedlo zničení Sodomy a Gomory, ultimátní trest v malém měřítku? K incestu. Až kniha Jonáš ukazuje úplně jiné zakončení příběhu hříšného města-pokání a odpuštění. "Jecer ha-ra" tady je, je potřeba s ním pracovat-prostřednictvím přikázání, která dal Hospodin nejprve Noemovi a pak synům Israele.  K čemu vede seřezání vařečkou (potopa)? K čemu vede jedna facka (Sodoma a Gomora) a k čemu vede pomoc s nápravou a odpuštění (Ninive)? A vidíme to i v příběhu o Korachovi a jeho vzpouře, že se Korach propadl do země nemělo žádný větší vliv na remcání Hebrejců v poušti. Rabi Sacks často ve svých komentářích říká, že je třeba sledovat narativ, co příběh říká jako celek a v tom hledat poučení. A pro mě z těchto příběhů plyne poučení, že tresty a násilím člověk ničeho dobrého nedosáhne.



lundi 19 octobre 2020

Krátký komentář unaveného rodiče-Berešit

Tento šabat-šabat Berešit-jsme tu měli novou studentku rabínku. Ta měla přijíždět na střídačku s druhou studentkou už vloni, ale to nejprve řádily žluté vesty, pak stávkovali železničáři a nakonec přišel Covid, takže vloni nepřijela ani jednou. Letos už jsme tu druhou studentku nepozvali (vůbec nám její styl nevyhovoval) a doufáme, že tenhle šabat u nás Sophie (tak se jmenuje) nebyla naposled a situace nám umožní i nadále se jednou z měsíc setkat fyzicky v synagoze (a na střídačku jednou měsíčně asi uděláme kabalat šabat přes internet, ale o tom jindy). No a ve své draše Sophie reflektovala i svátek Simchat Tóra a nový cyklus čtení z Tóry slovy, že každý rok, každý nový cyklus čtení, nám přinese nové porozumnění, protože každý rok Tóru čteme skrz naše nové poznatky, naši novou životní situaci, že prostě nejsme stejní jako vloni nebo předloni. A tak jsem si řekla, že bych zase občas mohla napsat nějaký komentář k aktuální paraše, který ovšem nebude filtrován přes zkušenosti s koronavirem, ale tím, co mě poslední dobou nejvíc zaměstnává-otázkou, jak být dobrým rodičem, jak vychovat dítě, předat mu ze sebe to lepší a naučit se pracovat  tím horším. Kdo vlastně jsem a kdo bych chtěla být. Komentáře nebudou pravděpodobně ke každé paraše, nevím, zda najdu nějakou rodičovskou inspiraci při stavbě Miškanu (Stánku setkávání) nebo obětech. Zdrojem inspirace mi bude, kromě různých knih o výchově dětí, i komentář rabiho Reuvena Hammera A year with the sages, který budeme letos s Elim číst. A pro účely komentářů se budu často dopouštět antropomorfismů, je to pomůcka pro snazší vyjádření toho, co chci říct, nikoliv zpochybnění Maimonidových 13 článků (respektive článků 1-4).

Paraša Berešit je na rodičovská témata hodně bohatá-o zákazu jedení ze stromu poznání, který tak trochu připomíná známé "Neolizujte zábradlí před školou" jsem už kdysi dávno psala. Zkusím to ještě trochu rozvinout-Nejvyšší narafičí na Adama a Evu lákadlo, strom poznání, řekne jim, že tam je a že z něj nemají jíst, ale dá ho doprostřed zahrady a zařídí, aby byl lákavý na pohled. Tomu se prostě nedá odolat. Chytré knihy o výchově by řekly, že to je poznávání světa, možnost okusit vlastní selhání, porušení příkazu a jeho důsledků v bezpečném prostředí. Adamovi a Evě se totiž nic vážného ihned po ochutnání ovoce nestane-nepropadnou se do země, nesežehne je plamen ani nic podobného. "Jen" pochopí, že jsou nazí-že udělali, co neměli a teď se s tím budou muset nějak vyrovnat. Jejich reakce na Hospodinovu otázku není zrovna příkladná, když si přehazují vinu jako horký brambor, ale je to vlastně normální reakce na strach z trestu. Šmuli na otázku, kdo nakreslis na stěnu ty čáry, nebo kdo vylil to mléko, bez váhání odpoví "Samuel", protože ví, že to nejhorší, co se mu stane je, že dostane do ruky hadr a bude mi muset pomoct s úklidem. Adamovi a Evě hrozil vážnější trest a schopnost si rovně stoupnout, přiznat svoji chybu a omluvit se, když jde fakt do tuhého, musíme pěstovat celý život. Myslím, že ani Nejvyššího moc nepřekvapilo, že se jim to na první pokus zrovna nepovedlo. A poslal je do světa, aby se to postupně v potu tváře naučili. A se stromem života udělal to, co je potřeba udělat se všemi skřínkami, kam dítě nesmí-pořádně je zabezpečil, jen místo bezpečnostního zámku použil cheruby s plamenými meči.

vendredi 9 octobre 2020

Draša k šabatu Hošana raba - Šmini aceret

   Prošli jsme teď svátky jako je  Roš hašana, náš nový rok 5781, bez ohňostrojů a přípitků – jen jako začátek těch deseti „hrozných“ dní pokání směrem k Jom kipur – Dni smíření. Za ten rok se v životě člověka nashromáždí tolik věcí. Na některé z nich může být každý hrdý, jinými se pyšnit nemůže. Nejraději bychom byli, kdyby se určité věci nikdy nestaly. Kdyby se daly vymazat, tak jako na počítači stisknutím tlačítka DELETE- šup, a je to pryč. V životě to však tak nefunguje. S jedinou výjimkou – Dne smíření. Ten den se může stát novým začátkem ve vztahu s Bohem. Když k tomu upřímně přistoupíme, Pán Bůh s radostí zmáčkne tohle kouzelné tlačítko a řekne: „pojď ke mně, ty ťunťo“. A pokud jsme si dali do pořádku i vztahy s lidmi, kterým jsme ublížili, je to ten nejlepší začátek.

  Tím nejčastějším židovským svátkem je ale šabat. Písmena slova šabat jsou stejná jako u slova tšuva – pokání, návrat. Čím pro nás je šabat? Malá ilustrace:  Dnes jsme se v Německu na nákupu v supermarketu potkali se svými starými známými. Jen stěží jsme se tedy v rouškách poznali, spíš po hlasech. Bylo to radostné setkání a přátele jsme okamžitě pozvali aspoň na chvíli k nám domů. Uteklo pár let, co jsme se viděli. Vyprávěli jsme jim o vnoučatech a že už čekáme páté. Oni tak dobré zprávy neměli. Jejich dcera se rozhodla pro život bez dětí a syn jim před rokem náhle zemřel. Jsou starší než my, tak si ty věci o to víc berou. A přichází i různé zdravotní problémy. Pán nám vykládal, jak mu bylo doma hrozně těžko, ale přesto usedl  sám za volant a manželku nechal sedět vedle sebe. Z Hejnic dojel do liberecké nemocnice a tam mu naměřili takový tep, že byl div, že vůbec žije. Nejsem doktor, tak to budu popisovat tak nějak lidově, jak mi to líčil on. V podstatě mu tam sdělili, že ho musí zastavit, vypnout – způsobit mu vlastně smrt, aby ho pak znovu oživili s takovou tepovou frekvencí, která by nebyla k smrti, ale k životu.  To ho trochu vyděsilo a začal se po telefonu loučit s dcerou. Ta si mezitím opatřila nějaké informace o tomhle zákroku a začala ho uklidňovat- že to je běžný postup a že se nemusí bát. Když tedy nakonec dal k zákroku souhlas, vše probíhalo jako na drátkách. Krátký, plánovaný, snad minutový výpadek, a nový začátek. A tak manželka , která seděla vyděšená za dveřmi, najednou znovu viděla manžela stát ve dveřích, s obvyklým úsměvem na tváři.

  A mně došlo, že přesně tohle je jedna z definic, z funkcí šabatu. Ten spadlý řetěz na kole, na kterém zoufale dupeme, abychom stihli všechno to důležité, co musíme stíhat ve svém všedním životě. Všechny ty starosti, které s sebou vláčíme, že už ani dýchat nejde. Šabat, šabatový klid a odpočinek, to vysazení z tempa je přesně to, co moc a moc potřebujeme – nabrat dech, chytit ten správný rytmus. A taky to, že člověk nasměruje svoje myšlenky jinam. Fascinuje mně, jak všechny ty naše židovské svátky jsou zdánlivě určeny Bohu, ale v podstatě slouží především nám, našemu formování, našemu dobru.

  Teď je taková ta divná covidová doba. Mysleli jsme si, že to svinstvo přes léto odezní a zase budeme žít své normální životy. No, nestalo se. Spoustu lidí to už otravuje a mě samozřejmě taky. Všechna ta nejistota a omezení, ani zazpívat si tu nemůžeme. Na některé lidi to doléhá až tísnivým způsobem.  A pak přijde svátek Sukot. Dnes jsme slavili jeho poslední den – Hošana raba. A o čem je Sukot? Proč stavíme ty provizorní stánky, tak jako Izraelci při svém putování na poušti? To nejzákladnější na těch sukách je to, že musí mít nedokonalou střechu, děravou, tak, aby skrze ni bylo vidět nahoru na nebe. Poselství svátku Sukot je prosté – život není a nikdy nebyl ideální, jednoduchý. Vždycky tu bude něco, s čím se budeme muset poprat. O šabatu víme přinejmenším to, že je pro náš odpočinek, o svátku Sukot opouštíme naše trvalé obydlí a stěhujeme se do dočasného, chatrného, s mizernou střechou. Tam se učíme hledět nahoru, kde tušíme milujícího Boha, který dává smysl našim dočasným životům. To je ta víra, vertikála. Deprimující horizontálou je kanape a neustálé sledování  covidového zpravodajství v televizi. O Hošana raba je taky zvykem sedmkrát obejít synagogu a tlouct v ní o podlahu  vrbovými proutky, z nichž je vytvořen lulav. Proč to? Symbolicky to znamená odmítnutí a zavržení hříchů. A v samotném lulavu, který je tvořen i dalšími rostlinami,  samotné vrbové větvičky symbolicky představují  tu nejsmutnější skupinu lidí – ty, kteří ani nestudují Tóru, ani nekonají dobré skutky.  A to je výzva pro nás. Správný šabatový odpočinek je i tím správným naladěním na Boží notu. Naladěním, které přináší skutky pomoci a otevřenost, chuť k učení. To nás učí naše svátky.Opakem je totiž nečinnost, egoismus, hloupost a negativní myšlení.