Avi: Parašat Lech Lecha (Berešit 12,1 -17,27)

Dnešní paraša je o cestě od Avrama k Avrahámovi. A začíná touhle výzvou: „Odejdi sobě“, řekl Hospodin Avramovi, „ze své země, ze svého rodiště a z otcovského domu do země, kterou ti ukáži !“ (Berešit 12,1) V traktátu Pirkej Avot (5,3) mišna uvádí, že „Deset pokolení je od Adama k Noachovi. Další mišna učí, že „deseti zkouškám byl podroben Avraham Avinu = náš praotec Avraham. Proč je Avraham označen jako Avinu = náš otec až ve druhé mišně, ale ne v první?

Rabi Chaim Voložiner ( Ruach Chaim k Pirkej Avot ) vysvětluje, že stejně jako geny dítěte nesou
určité fyzické vlastnosti jeho matky a otce, tak i naše „duchovní geny“ nesou vlastnosti, které jsme
zdědili po velkých otcích a matkách našeho národa. Židé po celé generace měli duchovní sílu čelit
těm nejobtížnějším zkouškám, protože Avraham Avinu prošel úspěšně deseti těžkými zkouškami,
přičemž jednou z nich byl příkaz z úvodního verše dnešního čtení – opustit domov svých předků. To
je důvod, proč – když mišna mluví o Avrahamových zkouškách, označuje ho jako Avraham Avinu.“
To je ten náš rezervoár víry, dědictví po Avrahamovi, z něhož můžeme čerpat ohromnou duchovní
sílu v každé situaci.
Jednou z těch zkoušek byla i brit mila – obřízka, znamení smlouvy, po které za ním přišla neznámá
návštěva. Přestože rozhodně nebyl v nejlepším fyzické formě po takovém zákroku a navíc v
takovém věku, hned vyskočil a staral se, aby jeho hosté byli náležitě vzorně pohoštěni a cítili se
u něj dobře.
Avraham je pro mě takovým vzorem, že když jsem už v poměrně pokročilém věku opustil svůj
dům a absolvoval brit mila, přijal jsem po konverzi i jeho jméno – Avraham.
Teď vám budu vyprávět jednu vzpomínku z vojny, ještě z dob hlubokého socialismu, abyste
pochopili, s jakým porozuměním jsem zase já četl příběh jiný, který bude hned po mé vzpomínce
následovat. Vojnu jsem strávil v pražské Dukle, i když ne jako sportovec. Bylo nás tam takových
víc. I jeden fotograf a doktor, který tam dělal takového obvoďáka pro celou Duklu. Doktor jednou
slavil narozeniny a spolu s fotografem jsme mu dělali společníky na cestě po malostranských
vinárnách. Přesto jsme se vrátili do kasáren včas a mysleli jsme si, že když bude mít službu nějaký
rozumný důstojník, domluvíme si s ním, že ještě budeme pokračovat v oslavách ve vedlejším hotelu
International. Byl to ale člověk, se kterým nebyla řeč. Nebo posoudil náš stav lépe, než v tu chvíli
my. Ale my jsme se rozhodli jen tak nevzdat. Posilněni alkoholem jsme nepochybovali o našich
schopnostech. Vylezli jsme na římsu v prvním patře, směrem ke dvoru hotelu. Doplížili jsme se
k hromosvodu a po něm slezli dolů. Tedy já a doktor. Fotograf měl ještě trochu větší sebevědomí
než my. A z té římsy skočil rovnou dolů. Ale nebyl až tak pružný, jak předpokládal. Nic si sice
nezlomil, ale bradou si při dopadu cvaknul o koleno tak prudce, že z té roztržené brady mu doslova
crčela krev. Doktor strnul a zavelel k ústupu. Fotograf protestoval, že je to dobrý, rukávem si chtěl
utřít tu krev a tak si ji rozmazal po celém obličeji a stejnokroji. Doktor ho nakonec přesvědčil, že
takhle nás už stejně nikam nepustí. Schlíple jsme vylezli nahoru a zašli do ordinace zmíněného
doktora. Tady je důležité zmínit, že on studoval hygienu, takže tam své pacienty léčil zkusmo a
spíše dobrým slovem než rozsáhlými znalostmi. Ale měl velký sen, stát se chirurgem. Protože, jak
nás ujišťoval, k chirurgům směřují největší úplatky. Pořád si zkoušel nějaký chirurgický uzel a snil
svůj sen. A tak si dovedete představit, s jakým nadšením přijal tu možnost, že bude moct kamaráda
šít. Dal mu sice nějaké anestetikum, ale to jeho první šití v životě mu trvalo tak dlouho, že už jsem
po dvou hodinách musel sedět kamarádovi na břiše, aby sebou při tom šití tak moc nemrskal.
Doktor si to opravdu užil, kamarádova brada pak připomínala řídké vousy nějakého čínského
mudrce.
Konec asociace, teď k příběhu, který jsem vyčetl. Týká se člověka jménem Baruch. Jednoho dne
otevřel oči, odrecitoval Mode ani, umyl se a cítil příjemné vzrušení. Dnes byl jeho den D, kdy bude
mít brit mila ! Baruchovi bylo v té době šestnáct let a ještě stále žil v Rusku. Narodil se v temných
dobách komunismu, kdy obřezání dítěte bylo bráno jako závažný zločin. (Komunisté tvrdili, že je
nesprávné „vnucovat“ obřízku dítěti; v osmnácti letech už se směl mladý muž rozhodovat sám,
jestli chce být obřezán. V osmnácti letech už ale byl chlapec tak ovlivněn školní protináboženskou
výchovou, že už zkrátka neměl zájem na splnění této micvy. Teď ovšem, po pádu komunismu, mu
oddaní učitelé z komunity Karlin-Stolin představili pravdu a krásu Tóry. Když se Baruch dozvěděl
o významu brit mila, jako smlouvy s Bohem, toužil po tom naplnit tuto micvu co nejdříve.
O něco později toho dne položil mohel, muž ze zámoří s mnohaletými zkušenostmi, Baruchovi
několik rutinních otázek. Tehdy Baruch zmínil svou alergii na připravené anestetikum. Když to
mohel uslyšel, řekl, že brit mila musí být odložena. Bez anestézie by chlapec nebyl schopen
překonat bolest.
Baruch však nesouhlasil. Řekl, že bolest zvládne a že nechce obřízku odložit ani o jediný den.
Mohel však trval na tom, že se bojí riskovat. Baruch najednou přiskočil ke dveřím. Zavřel, blokoval
je svým tělem a řekl velmi vážně:“Nikdo neopustí tuto místnost, dokud nebudu mít za sebou brit
mila!“ Všichni viděli, že to myslí naprosto vážně. Když mohel viděl tu odhodlanost, a že nemá
jinou možnost, souhlasil s tím, že brit udělá – pokud ti čtyři přítomní budou držet Baruchovy paže a
nohy tak, aby se během procedury nehnul. Ti čtyři obsadili své pozice. Potom mohel vložil kousek
gázy do Baruchových úst, aby měl do čeho zatnout zuby, až bude jeho bolest nesnesitelná. Baruch
vyplivnul gázu s tím, že ji nepotřebuje a začal zpívat nigun, který se naučil. A pak zpíval, s takovým
nadšením zpíval, že ostatní přítomní plakali, když tento statečný mladík vstoupil do smlouvy
Avrahama Avinu.

Krátký komentář unaveného rodiče-Lech lecha

Tentokrát bude komentář méně rodičovký a bude se víc vztahovat k aktuálním událostem. "Lech lecha" "Vyjdi sobě z z tvé země, města a otcovkého domu". Nejvyšší chce po Abramovi, aby vylezl ze svojí pohodlné sociální bubliny a šel do země, kterou nezná a uvěřil tomu, že mu Nejvyšší dá zplodit děti, kterých bude jako hvězd na nebi. Je jisté, že Abram Hospodinu věřil, když se na takovou cestu vydal, ale troufám si tvrdit, že teprve po vyjití Ho začal poznávat. Musel udělat krok do neznáma, do nepohodlí, do nebezpečí. Kdyby zůstal v háran, asi by byl dobrým člověkem, prožil spokojený život, ale nikdy by se nestal otcem národů. Rabínka Delphine Horvilleurová často říká, že je potřeba umět "myslet proti sobě" ("penser cotre soi"), vystavit sám sebe věcem a myšlenkám, které jsou nám proti srsti, a znovu toto zopakovala v komentáři, který publikovala po brutální vražde Samuela Patyho, která doslova otřásla Francií. A zrovu publikovala už dříve proběhlý rozhovor (patrně natočený po nějakém předchozím teroristickém útoku), že rouhání není nějaká karikatura, ale právě myšlenka, že by Nejvyššího mohla urazit a že snad potřebuje nás, abychom obhajovali jeho čest. Pokud se Nejvyšší uráží, pak to znamená, že nemá žádnou reálnou moc. Nelze urazit někoho, kdo tu moc má. Urazit lze někoho, kdo má nějaké slabé místo, má snad Nejvyšší nějaké slabiny?

Lech lecha je pozvání k "myšlení proti sobě", k opuštění pohodlného teplíčka a vystavení se věcem a názorům, které se nám možná nebudou líbit, se kterými nebudeme souhlasit, ale které nás obohatí právě tím, že se s nimi setkáme a jsme nuceni o nich přemýšlet, zkoumat, zda na nich není něco pravdy a nějak se s nimi vypořádat. 

Roušky a chilul Hašem

 Že naši ultraortodoxní souvěrci nenosí roušky jsem tady už psala. Situace došla tak daleko, že štrasburská konzistoř rozeslala tvrdý mail, ve kterém žádá okamžité striktní dodržování všech předpisů a nošení roušky (a navíc tak, jak se má, tedy i přes nos). A připomíná, že kiduše a podobné akce, kde by se shlukovali lidé jsou zakázány a že už tady máme potvrzené případy reinfekce, takže ani jarní nedobrovolná "imunizace" nikoho nechrání. Problém se týká hlavně ultraortodoxních komunit mimo konzistoř, komunita pohřbila hodně lidí a vrchní rabín byl sám nemocný a ačkoliv nebyl hospitalizován, nebylo mu vůbec dobře a nechce podobnou zkušenost opakovat. A tak si konzistorní komunity celkem hlídá. Dopis podepsal vrchní rabín, (ultraortodoxní) dajan a rav Schlesinger, rav největší nekonzistorní ultraortodoxní obce ve Štrasburku. V naší čtvrti, kde bydlíme, převažují ultraortodoxní židé spojení s jinými malými komunitami a tento víkend to rozhodně nevypadalo, že by dopis četli a aplikovali. A vzhledem k tomu, že nechodí v rouškách po ulicích, lze s úspěchem pochybovat, že roušky nosí v synagogách...a situace se tady ve Francii zas zhoršuje a šéf regionu začal mluvit i o novém lockdownu, byť trochu mírnějším, než na jaře.

Ortodoxní židé často těm liberálním předhazují, že si vybírají jen to, co se jim hodí a chce dodržovat. Tady můžeme názorně vidět, že si vybíráme všichni, ať už jsme na spektru dodržování micvot kdekoliv. Jenže když má liberální žid na háku zákaz 39 melachot (prací) o šabatu, tak tím přímo nikoho neohrožuje na životě. Dodržování rituálních micvot je určitě důležité a je beze sporu, že kdyby tady nebyla ortodoxní obec, těžko bychom sháněli třeba košer maso, težko by pokračovalo opravdu hluboké studium Talmudu a spousta dalších věcí. Ale "viditelný" žid, který nenosí v době sílící pandemie roušku, nerespektuje zákaz shromažďování, to je skutečně chilul Hašem (znesvěcení Jména). To je pro někoho, kdo nosí Nejvyššího "na tričku" (respektive u kolen ve formě plandajících cicit) dost smutný výsledek.

Avi: Parašat Noach (Berešit 6,9 – 11,32)

   Dnes se znovu vracíme ke známému příběhu – Noach a stavba jeho archy. Když je všechno hotové, připravené, dostává Noach Boží instrukce o tom, jaká zvířata má vzít na palubu. A přitom si můžeme všimnout i takového zdánlivého detailu, poslouchejte: „Z čistých zvířat (tj. košer), i ze zvířat, která nejsou čistá...“ (Berešit 7,8). Co je na tom výroku tak zajímavého?

  Tóra je vždy úsporná ve vyjářeních, proto má každé slovo svoji hodnotu a význam. Rabi Jehošua ben Levi říká: Člověk by nikdy neměl vypustit z úst hrubý výraz, protože sama Tóra se odchýlila (od své úspornosti) přidáním osmi písmen navíc, jak se píše … ašer ejnena tahora = která nejsou čistá, místo aby rovnou napsala: hatmea = nečistý (Pesachim 3a).

  Chazon Iš byl neobyčejně opatrný na to, jak se vyjadřuje a vedl i ostatní  k takové opatrnosti. Když zaslechl muže, který někomu říká: „To je lež!“ řekl mu: „Lepší je říkat: To není pravda, než říci: To je lež!“

  Chazon Iš vyprávěl, že se naučil této uhlazené, jemné řeči od svého učitele v chederu. Jednoho dne byl mladý Avraham Ješaja vyzván, aby přečetl úryvek  z Gemary, který obsahoval slova „behema šemeta“= zvíře, které zemřelo. Při překladu Gemary použil Avraham Ješaja pro umírání slovo v jidiš, které nebylo zrovna tou nejjemnější volbou. Jeho rabín ho opravil s tím, že i když mluvíme o smrti zvířete, měl by být použit co nejuctivější výběr slov.

  A je také známo, že zesnulý roš ješiva v Mesivta Tora Vodaat, rabín Avraham Pam přednesl před jeho midraš talmidim ze své ješivy řeč na téma „lašon nekia“, což je právě ten uhlazený, jemný, vybraný jazyk. V tomto proslovu rav Pam řekl, že slova jako „drž hubu“, nebo „pitomec, debil“ nemají mít ve slovníku synů Tóry své místo. Dodal, že je pro něho těžké vůbec vyslovit taková slova ve svém proslovu, ale cítil, že je nutné, aby jeho žáci věděli, že právě taková slova nesmí být nikdy použita.

  V realitě života v naší zemi by si asi chudák rabín užil duchovní bídy. Když i ten nejvyšší představitel mluví o svých spoluobčanech jako o blbečcích (a to je ještě lepší případ), členové vlády se navzájem častují...no, škoda mluvit. To používání lašon nekia přitom není slabost, ani popírání pravdivé skutečnosti. Jde o to situaci nevyhrocovat víc, než je nutné. Nezpřetrhat veškerá vzájemná pouta, abychom neztratili tu možnost nakonec se přece jen domluvit aspoň v těch nejpodstatnějších věcech. Ten veřejný prostor je nás všech. Jsou politici, kteří sází na to, že se jejich obhroublostí někdo baví a že je to jediné hodnotící kritérium takových lidí. Je lidový, je náš... Je to hodně ubohá hra, ale vychází. Už jsme tak daleko, že když někdo vystupuje jednoduše slušně, tak je dopředu znevýhodněný. Je to jen suchar bez šťávičky. Kdyby ti lidé nahoře, kteří hrají bez všech skrupulí své mocenské a zájmové hry (ne všichni, samozřejmě) nenalezli u svého publika příznivou odezvu, jejich hra by byla u konce. A snad bychom se dočkali lepších časů. Ale to je zase na nás všech. My musíme dát najevo, že je takové chování pro nás nepřijatelné. Nechceme se za své představitele stydět. Ale začít musíme každý od sebe. Jakou laťku si sami nastavíme a jak se s ní popasujeme, taková bude nakonec stát i před našimi drahými zástupci.

Krátký komentář unaveného rodiče-Noach

 Rabi Hammer se ve svém komentáři zaměřil na verš 8:21, kde po potopě Nejvyšší říká, že už kvůli člověku nikdy neprokleje Zemi, protože člověk má sklony ke špatnosti od svého mládí. Zmiňuje komentář, které řeší, zda má dítě "jecer ha-ra" už při početí, nebo ho získává až při narození. O potřebnosti "jecer ha-ra" pro lidskou existenci a nutnosti ho korigovat pomocí "jecer ha-tov" (sklonu k dobrému). Rabbi Hammer přirovnává "jecer ha-ra" k impluzivnímu, instinktivnímu chování, které nás nevede nutně ke zlu, ale k sobecké volbě, naplňování vlastních tužeb bez ohledu na druhé, ze které to zlo často vzniká jako vedlejším nezamýšleným produkt. Naproti tomu "jecer ha-ra", který dítě podle kometářů získává až ve věku bar/bat micva je připodobněn k rozumové úvaze, která je schopná filtrovat a usměrňovat naše impulzy.

Rodič, který neudrží nervy na uzdě a vyletí jako čertík z krabičky a třeba i v horším případě na dítě vztáhne ruku, svého činu (je-li normální) nejpozději po vychladnutí, často okamžitě, lituje a hledá cesty, jak to dělat jinak. Normální člověk, který nezvládl své emoce a udeřil svoj dítě (budu operovat s tímhle příkladem, ačkoliv tělesné tresty odmítám, ale ve vztahu k potopě je to asi nejlepší paralela) se lekne svojí vlastní síly a tak nějak uvnitř sebe tuší, že fyzický trest nelze stupňovat, pokud z toho má dítě vyjít živé a zdravé. Že je potřeba najít jiný způsob jak ukázat dítěti, že jeho chování není v pořádku. A ž musí najít jiný způsob, jak zvládat svoje vlastní emoce. 

Nejvyšší potopou sešle na lidstvo ultimátní trest, ale vzápětí říká, že tenhle trest už na lidstvo nikdy nesešle-ne proto, že by si ho lidé svou špatností už nikdy nedokázali vykoledovat, ale proto, že takový trest k ničemu dobrému nevede. K čemu vedlo zničení Sodomy a Gomory, ultimátní trest v malém měřítku? K incestu. Až kniha Jonáš ukazuje úplně jiné zakončení příběhu hříšného města-pokání a odpuštění. "Jecer ha-ra" tady je, je potřeba s ním pracovat-prostřednictvím přikázání, která dal Hospodin nejprve Noemovi a pak synům Israele.  K čemu vede seřezání vařečkou (potopa)? K čemu vede jedna facka (Sodoma a Gomora) a k čemu vede pomoc s nápravou a odpuštění (Ninive)? A vidíme to i v příběhu o Korachovi a jeho vzpouře, že se Korach propadl do země nemělo žádný větší vliv na remcání Hebrejců v poušti. Rabi Sacks často ve svých komentářích říká, že je třeba sledovat narativ, co příběh říká jako celek a v tom hledat poučení. A pro mě z těchto příběhů plyne poučení, že tresty a násilím člověk ničeho dobrého nedosáhne.

Krátký komentář unaveného rodiče-Berešit

Tento šabat-šabat Berešit-jsme tu měli novou studentku rabínku. Ta měla přijíždět na střídačku s druhou studentkou už vloni, ale to nejprve řádily žluté vesty, pak stávkovali železničáři a nakonec přišel Covid, takže vloni nepřijela ani jednou. Letos už jsme tu druhou studentku nepozvali (vůbec nám její styl nevyhovoval) a doufáme, že tenhle šabat u nás Sophie (tak se jmenuje) nebyla naposled a situace nám umožní i nadále se jednou z měsíc setkat fyzicky v synagoze (a na střídačku jednou měsíčně asi uděláme kabalat šabat přes internet, ale o tom jindy). No a ve své draše Sophie reflektovala i svátek Simchat Tóra a nový cyklus čtení z Tóry slovy, že každý rok, každý nový cyklus čtení, nám přinese nové porozumnění, protože každý rok Tóru čteme skrz naše nové poznatky, naši novou životní situaci, že prostě nejsme stejní jako vloni nebo předloni. A tak jsem si řekla, že bych zase občas mohla napsat nějaký komentář k aktuální paraše, který ovšem nebude filtrován přes zkušenosti s koronavirem, ale tím, co mě poslední dobou nejvíc zaměstnává-otázkou, jak být dobrým rodičem, jak vychovat dítě, předat mu ze sebe to lepší a naučit se pracovat  tím horším. Kdo vlastně jsem a kdo bych chtěla být. Komentáře nebudou pravděpodobně ke každé paraše, nevím, zda najdu nějakou rodičovskou inspiraci při stavbě Miškanu (Stánku setkávání) nebo obětech. Zdrojem inspirace mi bude, kromě různých knih o výchově dětí, i komentář rabiho Reuvena Hammera A year with the sages, který budeme letos s Elim číst. A pro účely komentářů se budu často dopouštět antropomorfismů, je to pomůcka pro snazší vyjádření toho, co chci říct, nikoliv zpochybnění Maimonidových 13 článků (respektive článků 1-4).

Paraša Berešit je na rodičovská témata hodně bohatá-o zákazu jedení ze stromu poznání, který tak trochu připomíná známé "Neolizujte zábradlí před školou" jsem už kdysi dávno psala. Zkusím to ještě trochu rozvinout-Nejvyšší narafičí na Adama a Evu lákadlo, strom poznání, řekne jim, že tam je a že z něj nemají jíst, ale dá ho doprostřed zahrady a zařídí, aby byl lákavý na pohled. Tomu se prostě nedá odolat. Chytré knihy o výchově by řekly, že to je poznávání světa, možnost okusit vlastní selhání, porušení příkazu a jeho důsledků v bezpečném prostředí. Adamovi a Evě se totiž nic vážného ihned po ochutnání ovoce nestane-nepropadnou se do země, nesežehne je plamen ani nic podobného. "Jen" pochopí, že jsou nazí-že udělali, co neměli a teď se s tím budou muset nějak vyrovnat. Jejich reakce na Hospodinovu otázku není zrovna příkladná, když si přehazují vinu jako horký brambor, ale je to vlastně normální reakce na strach z trestu. Šmuli na otázku, kdo nakreslis na stěnu ty čáry, nebo kdo vylil to mléko, bez váhání odpoví "Samuel", protože ví, že to nejhorší, co se mu stane je, že dostane do ruky hadr a bude mi muset pomoct s úklidem. Adamovi a Evě hrozil vážnější trest a schopnost si rovně stoupnout, přiznat svoji chybu a omluvit se, když jde fakt do tuhého, musíme pěstovat celý život. Myslím, že ani Nejvyššího moc nepřekvapilo, že se jim to na první pokus zrovna nepovedlo. A poslal je do světa, aby se to postupně v potu tváře naučili. A se stromem života udělal to, co je potřeba udělat se všemi skřínkami, kam dítě nesmí-pořádně je zabezpečil, jen místo bezpečnostního zámku použil cheruby s plamenými meči.

Draša k šabatu Hošana raba - Šmini aceret

   Prošli jsme teď svátky jako je  Roš hašana, náš nový rok 5781, bez ohňostrojů a přípitků – jen jako začátek těch deseti „hrozných“ dní pokání směrem k Jom kipur – Dni smíření. Za ten rok se v životě člověka nashromáždí tolik věcí. Na některé z nich může být každý hrdý, jinými se pyšnit nemůže. Nejraději bychom byli, kdyby se určité věci nikdy nestaly. Kdyby se daly vymazat, tak jako na počítači stisknutím tlačítka DELETE- šup, a je to pryč. V životě to však tak nefunguje. S jedinou výjimkou – Dne smíření. Ten den se může stát novým začátkem ve vztahu s Bohem. Když k tomu upřímně přistoupíme, Pán Bůh s radostí zmáčkne tohle kouzelné tlačítko a řekne: „pojď ke mně, ty ťunťo“. A pokud jsme si dali do pořádku i vztahy s lidmi, kterým jsme ublížili, je to ten nejlepší začátek.

  Tím nejčastějším židovským svátkem je ale šabat. Písmena slova šabat jsou stejná jako u slova tšuva – pokání, návrat. Čím pro nás je šabat? Malá ilustrace:  Dnes jsme se v Německu na nákupu v supermarketu potkali se svými starými známými. Jen stěží jsme se tedy v rouškách poznali, spíš po hlasech. Bylo to radostné setkání a přátele jsme okamžitě pozvali aspoň na chvíli k nám domů. Uteklo pár let, co jsme se viděli. Vyprávěli jsme jim o vnoučatech a že už čekáme páté. Oni tak dobré zprávy neměli. Jejich dcera se rozhodla pro život bez dětí a syn jim před rokem náhle zemřel. Jsou starší než my, tak si ty věci o to víc berou. A přichází i různé zdravotní problémy. Pán nám vykládal, jak mu bylo doma hrozně těžko, ale přesto usedl  sám za volant a manželku nechal sedět vedle sebe. Z Hejnic dojel do liberecké nemocnice a tam mu naměřili takový tep, že byl div, že vůbec žije. Nejsem doktor, tak to budu popisovat tak nějak lidově, jak mi to líčil on. V podstatě mu tam sdělili, že ho musí zastavit, vypnout – způsobit mu vlastně smrt, aby ho pak znovu oživili s takovou tepovou frekvencí, která by nebyla k smrti, ale k životu.  To ho trochu vyděsilo a začal se po telefonu loučit s dcerou. Ta si mezitím opatřila nějaké informace o tomhle zákroku a začala ho uklidňovat- že to je běžný postup a že se nemusí bát. Když tedy nakonec dal k zákroku souhlas, vše probíhalo jako na drátkách. Krátký, plánovaný, snad minutový výpadek, a nový začátek. A tak manželka , která seděla vyděšená za dveřmi, najednou znovu viděla manžela stát ve dveřích, s obvyklým úsměvem na tváři.

  A mně došlo, že přesně tohle je jedna z definic, z funkcí šabatu. Ten spadlý řetěz na kole, na kterém zoufale dupeme, abychom stihli všechno to důležité, co musíme stíhat ve svém všedním životě. Všechny ty starosti, které s sebou vláčíme, že už ani dýchat nejde. Šabat, šabatový klid a odpočinek, to vysazení z tempa je přesně to, co moc a moc potřebujeme – nabrat dech, chytit ten správný rytmus. A taky to, že člověk nasměruje svoje myšlenky jinam. Fascinuje mně, jak všechny ty naše židovské svátky jsou zdánlivě určeny Bohu, ale v podstatě slouží především nám, našemu formování, našemu dobru.

  Teď je taková ta divná covidová doba. Mysleli jsme si, že to svinstvo přes léto odezní a zase budeme žít své normální životy. No, nestalo se. Spoustu lidí to už otravuje a mě samozřejmě taky. Všechna ta nejistota a omezení, ani zazpívat si tu nemůžeme. Na některé lidi to doléhá až tísnivým způsobem.  A pak přijde svátek Sukot. Dnes jsme slavili jeho poslední den – Hošana raba. A o čem je Sukot? Proč stavíme ty provizorní stánky, tak jako Izraelci při svém putování na poušti? To nejzákladnější na těch sukách je to, že musí mít nedokonalou střechu, děravou, tak, aby skrze ni bylo vidět nahoru na nebe. Poselství svátku Sukot je prosté – život není a nikdy nebyl ideální, jednoduchý. Vždycky tu bude něco, s čím se budeme muset poprat. O šabatu víme přinejmenším to, že je pro náš odpočinek, o svátku Sukot opouštíme naše trvalé obydlí a stěhujeme se do dočasného, chatrného, s mizernou střechou. Tam se učíme hledět nahoru, kde tušíme milujícího Boha, který dává smysl našim dočasným životům. To je ta víra, vertikála. Deprimující horizontálou je kanape a neustálé sledování  covidového zpravodajství v televizi. O Hošana raba je taky zvykem sedmkrát obejít synagogu a tlouct v ní o podlahu  vrbovými proutky, z nichž je vytvořen lulav. Proč to? Symbolicky to znamená odmítnutí a zavržení hříchů. A v samotném lulavu, který je tvořen i dalšími rostlinami,  samotné vrbové větvičky symbolicky představují  tu nejsmutnější skupinu lidí – ty, kteří ani nestudují Tóru, ani nekonají dobré skutky.  A to je výzva pro nás. Správný šabatový odpočinek je i tím správným naladěním na Boží notu. Naladěním, které přináší skutky pomoci a otevřenost, chuť k učení. To nás učí naše svátky.Opakem je totiž nečinnost, egoismus, hloupost a negativní myšlení. 

Sukot bez suky

Bydlíme v bytě, nad naším balkónem je další balkón a na dvoře vjezd do garáží, takže nemáme kde stavět vlastní suku. Každý rok jsme tedy micvu suky splnili alespoň při komunitním brunchi v suce postavené na zahradě jednoho z členů komunity. Letos ale tahle možnost padla a my tedy máme svátek sukot kompletně bez suky. A to ještě chvíli vypadalo, že budeme i bez arba minim (čtyř druhů-lulavu a etrogu), protože když Eli dorazil k prodejci v pátek během obědové pauzy, byly tam takové davy, že to vypadalo, že odejde s prázdnou. Naštěsí pak dorazila posila v  podobě dalšího prodavače a Eli rychle nakoupil. A jako každý rok, prodavač byl velmi zklamán, že Eli nemá v úmyslu půl hodiny zkoumat kvalitu a barvu etrogu, čtyřikrát ho poslat pro jiný a tak podobně. Eli, jako každý rok, jen zkontroloval. zda má etrog pitom (stopku), zaplatil a šel. Je fakt, že náš letošní etrog připomíná spíš přerostlou hrbolatou limetu :-)

Šmuliho arba minim zajímají. Vloni propadal záchvatům smíchu, když jsme s nimi třásli, letos s drží v bezpečné vzdálenosti, ukazuje na ně a říká "to je etrog" "to je lulav" a asi mu přijde naše počínání vcelku zábavné.

Já jsem člověk, co doma nedělá žádné dekorace, nebaví mě to. Ale teď, když jsme kompletně bez suky, jsem si říkala, že by se nám nějaký sukotový dekor asi docela hodil, aby ten svátek byl pro Šmuliho nějak čitelnější. Letos už to teda fakt nestihnu, ale asi se nad nějakou sukotovou výzdobou, nebo nějakým modelem suky na domácí použití na příští rok zamyslím...kdybyste měl někdo nějakou inspiraci, tak se s ní!