Avi: Parašat Vajechi (Berešit 47,28 – 50,26)

Ve dnešní paraše Vajechi se loučíme s první knihou Mojžíšovou – s Berešit. Ale ne jen s ní. Také se loučíme s Jákobem. A Jákob se loučí se svými dětmi, protože nadešel jeho čas a on umírá. Odehrává se to všechno v Egyptě a kolem něj se shromáždí jeho potomci, aby jim požehnal. Docela dobře si dovedu představit, jaké to je- být na hranici života a smrti a chtít sdělit těm nejbližším to nejpodstatnější. Jákob dobře zná svoje děti, jejich dobré i špatné vlastnosti. Chce jim naposledy posloužit, říct jim jednotlivě, na co by si právě oni měli dát pozor, nebo co je jejich potenciál, který by mohli a měli ve svém životě využít.
Poslechněme si, co říká Jákob v této chvíli například svému synovi Jisacharovi: „Jisachar je kostnatý osel, odpočívající mezi dvěma břemeny. Vida pokoj, jelikož je dobrý, a tu zemi, že je příjemná, nabídl rámě k nošení a prací splácí svou daň.“ (Ber. 49,15)
Abychom lépe pochopili tohleto „oslí“ požehnání, řeknu vám nejprve opět jeden chasidský příběh. Reb Jicchak z Vorki, když byl mladým mužem, byl celkem bohatý člověk a jezdíval za slavným rebem Jicchakem, Choze (Vidoucím) z Lublinu. Při jedné takové návštěvě Choze řekl: „Pokud by se naskytla rozumná možnost přijmout zaměstnání jako učitel, bylo by dobrým nápadem to přijmout.“
Reb Jicchak si byl jistý, že se Choze spletl a ve skutečnosti měl na mysli jinou osobu. Proč by měl majetný člověk, jakým je on sám, mít zájem o hubený plat melameda? Z úcty k rebemu si nechal tyto své myšlenky jen pro sebe. Potom, co se rozloučili, šel do rebeho bejt midraš.
O chvíli později jeden vesničan z blízkého Ternigradu oslovil Chozeho a hořce se rozplakal. Jeho synové vyrůstali jako hrubiáni, protože jim chyběl dobrý učitel. Byl ochoten zaplatit, co by bylo požadováno, jen kdyby měl svědomitého učitele pro své chlapce. „Pokud můžete zaplatit 40 zlatých rublů“, řekl Vidoucí, „pak bych ti poradil, ať si najmeš mladého muže, který právě teď opustil tuto místnost, a tvoji synové, dá-li Bůh, budou mít dobré výsledky při studiu.
Vesničan vyšel ven, našel reb Jicchaka a řekl mu, že je pro něj přijatelné zaplatit za něj částku, kterou stanovil rebe – za předpokladu, že s ním hned pojede. Reb Jicchak si už teď byl jistý, že rebe nemluvil jen tak, obecně, ale měl na mysli jeho. Co ale stále nechápal, bylo to, co asi přimělo Chozeho, aby na něj tlačil kvůli tomu, aby se stal učitelem. Přesto však bez váhání souhlasil. Před odjezdem se mu ještě podařilo napsat své ženě, aby vysvětlil, proč se ještě nevrátil domů. Po několika dnech dostal její odpověď: jednal podle ní moudře, když přijal toto skromné jmenování, protože Francouzi tenkrát byli ve válce s Ruskem. Francouzští vojáci pochodovali přes jejich město a vyrabovali veškerý jejich majetek. Reb Jicchak tedy začal učit Chumaš (Tóru) syny toho vesničana. Jejich myšlení bylo jakoby zatuhlé, nechápali ani slovo. Velice rozmrzelý reb Jicchak cestoval do Lublinu, aby řekl Chozemu o svých potížích.
„Modlete se za ně“, poradil Choze. Začal to tedy dělat a od té doby byl znát v jeho práci stabilní pokrok. Nyní už se v té vesničce pravidelně scházel k modlitbám minjan deseti mužů. Jednou se ale stalo, že se jeden z nich odmítl připojit k ostatním kvůli stížnosti, kterou měl vůči jednomu z nich. Jeden z dalších vesničanů k tomu poznamenal: „Tóra říká: ´Vida pokoj, jelikož je dobrý, a tu zemi, že je příjemná, nabídl rámě k nošení a prací splácí svou daň.´ (Ber. 49,15)- to znamená, že pokud člověk chápe, že klid a pokoj je dobrá věc, pak je ochoten něco snést, protože ten, kdo nese všechny rány osudu s klidem a nikdy není naštvaný na druhého – má mír.“
Když reb Jicchakovi jeho učitelská smlouva vypršela, šel za Chozem. Ten se ho vyptával, jestli tam na vesnici se za ten čas od někoho něco naučil, nějakou moudrost, postřeh z Tóry. Reb Jicchak si vzpomněl právě na ten vesničanův postřeh o trpělivosti a klidu, pokoji, který je dobrý. Zopakoval to rebemu, který na to řekl: „Je-li tomu tak, pak jsi slyšel hodně.“
I po letech, když reb Jicchak už byl proslulým rabínem, a líčil tuto příhodu, uzavřel ji tak: „Brzy potom, co se tohle stalo, jsem opět zbohatnul a tak jsem plat melameda mohl rozdat. A co se týká postřehu toho vesničana o pokoji a trpělivosti – je to tak, že na tom dodnes pracuji.“
Symbolika osla je prostá. Představuje člověka, na kterého se dá hodně naložit. Dělá takovou tu černou práci, která není tak vidět, ale je potřebná. Není oslavován, ale je potřebný. Osel má ale i zvláštní povahu, stejně jako mezek. Když se „zasekne“, urazí, nebo není podle vlastního mínění doceněn, rozkročí se na místě a nikdo s ním nehne. Každý pokus mu domlouvat je předem odsouzen k nezdaru. V tu chvíli vnímá jen sám sebe a své dotčené já. Tímhle si asi někdy prošel každý z nás a já nejsem výjimkou. Čím kratší je ale ta pauza uraženosti, tím lépe. Hodnota osla je v tom, že něco unese, a ne že dělá potíže. Co s takovým oslem? Snad na něj jedině přenést požehnání, které patřilo Jisacharovi, aby se mu otevřely oči a on viděl to, co Jisachar: „Vida pokoj, jelikož je dobrý, a tu zemi, že je příjemná, nabídl rámě k nošení.“ Změna záleží jen na Jisacharovi, odehrává se v jeho nitru- jestli se dokáže odpoutat od svého já a uvědomit si hodnotu pokoje. A pak podle toho jednat, něco unést.

Připravuje se nový sidur

 Nějaké informace už na facebooku proběhly, ale teď vyšel v Maskilu celý článek o nově připravovaném siduru Sulam Ja´akov. Sidur vychází ze siduru Sichat Jicchak, který vyšel už v roce 1903 a mnohými je dodnes velmi ceněný. Principiální inovací siduru Sulam Ja´akov je transliterace a rozvržení na stránce, které umožňuje snadnou orientaci v textu, účast na bohoslužbě i pro ty, kteří hebrejštinou nevládnou, nebo ji nečtou dostatečně rychle a také postupné osvojování jednotlivých hebrejských slov, kterému já říkám učení osmózou.

Ukázka z připravovaného siduru, je vidět, že text je velmi přehledně členěn a komentován

Autoři siduru (Jiří Blažek, Ivan Kohout, David Reitschlager) mají za cíl připravit sidur, který bude akceptovatelný a užitečný pro maximální množství českých židů a proto se drží tradičního textu modliteb a budou jen velmi opatrně zacházet s alternativními texty vztahujícími se k gendrovým otázkám. Účelem není text, u kterého by všichni souhlasili s každým slovem, které se tam píše (což ani není v reálu možné, ani kdyby sidur nabobtnal do rozměrů amerického Miškan Tefila), ale tradiční text, který by všichni měli znát, který potkají v podstatě ve všech synagogách v Evropě a ve světě a od kterého se mohou odpíchnout k vlastním iterpretacím a porozumění. Židovská modlitba je kolektivní činnost a je proto důležité se shodnout na tom, co se bude říkat kolektivně. Jak si text pak každý jednotlivec interpretuje, jestli si do tiché Amidy přidá pramatky nebo místo tiché Amidy bude jen meditovat je jiná věc. A je samozřejmě důležité o textu siduru, struktuře modlitby a interpretacích diskutovat. Jen ten, kdo zná strukturu modlitby a její texty, může obohatit svoji modlitbu vlastními vhledy.

Nový sidur vyplňuje mezeru mezi Adir ba-marom/Zichron David Jisrael, které jsou ortodoxní, s překladem, ale bez transliterace a tedy mnohým těžko přístupný, a Hegjon lev, který je reformní, má dobře udělanou transliteraci a je snadno přístupný bez znalosti hebrejštiny, ale zase tam toho dost chybí. Právě to, že v Hegjon lev toho dost chybí, je jeho velká slabina-zkrátit bohoslužbu tím, že nějaký text přeskočíme je jednoduché (když víme, co lze vynechat), ale přidat něco, co v siduru není? To na vás bude celá obec nechápavě koukat...

Sidur je určen na šabat a svátky, což jsou ve většině českých židovských komunit jediné příležitosti k setkávání. Doufejme, že nebude trvat dlouho a bude potřeba i sidur pro všední den a chol ha-mo´ed!

Autoři nyní sbírají podněty potenciálních uživatelů (židovských obcí v Praze a hlavně mimo Prahu) a plánují vydání někdy v třetí čtvrtině 2022? Na jeho vydání bude zorganizována sbírka. Až bude zveřejněna, přidám odkaz na blog. A už se těším, až obohatím svoji sbírku sidurů!

Maase berešit

 Po dlouhé době nás navštívil náš kamarád Izák, který se obhájení doktorátu vrátil do Izraele. Izák je ex-charedi a strávili jsme s ním s Elim mnoho šabatů diskuzí o všem možném. A v pátek jsme zase měli možnost navázat tam, kde jsme přestali. Řeč přišla i na to, jaký je vlastně obecný charedi přístup k evoluční teorii a stvoření světa, vztahu vědy a náboženství a jak se mnozí uchylují k různým pseudoargumentacím. A jestli je větší problém, že vesmír je starý miliardy let nebo to, že 600 000 Hebrejských mužů nejspíš nikdy z Egypta nevyšlo.

Já s Elim jsme produkty sekulárního vzdělání. On s důrazem na filozofii, já na přírodní vědy. Izák vyrostl v charedi rodině a dostalo se mu vzdělání v náboženských školách. Takže přestože má dnes Izák doktorát z biomedicínské statistiky, jeho výchozí pozice se od té naší zásadně liší. Já se o náboženství začala zajímat v pubertě, ale z dětství si pamatuju, jak jsem často chtěla, aby mi vyprávěl pohádku o stvoření světa. Táta mi vyprávěl některé biblické příběhy, ale pokud vím, on nikdy žádné náboženské vzdělání nedostal a čerpal principiálně z animovaného filmu Svoření světa od Jeana Effela a Eduarda Hofmana. A nikdy jsme se nedostali dál, než ke stavbě Babylónské věže. Tím pádem pro mě byl příběh o stvoření světa mýtem a když jsem se postupně dozvěděla o teorii velkého třesku a evoluci, neměla jsem problém je přijmout. Dinosauři mě nikdy moc nebrali, ale jejich existence a vyhynutí pro mě nepředstavovaly problém. Když jsem se tedy začala zajímat o Bibli, nikdy mi ani nepřišlo na mysl, že bych musela věřit doslovně v to, co se v ní píše. Prostě jsem to od začátku brala tak, že existuje nějaká informace, učení, které nám Bible chce sdělit a vedle toho forma, kterou tu informaci sděluje. A postupným, nikdy nekončícím, studiem se k ní člověk prokopává.

Když tedy Izák během diskuze položil otázku, zda bychom byli ochotní přijmout teorii o stvoření starého světa (podle této teorie Hospodin skutečně stvořil svět tak, jak se to píše v Tóře, ale "pro zábavu" nebo "na vyzkoušení naší víry" nám tady nechal v různých vrstvách dinosauří kosti a podobně, abychom si mysleli, že je Země ve skutečnosti starší), tak jsem vůbec nechápala, proč se na něco takového ptá! Vždyť přece není potřeba brát všechno do slova, to co je na příběhu stvoření důležité (alespoň pro mě) je, že všechno bylo "tov" (dobré) a že člověk byl stvořen k obrazu Božímu. Jestli to trvalo 6 dní, nebo miliony let je fuk. 

Ale pro určitý segment judaismu (ale i křesťanství) zjevně doslovné chápání textu o stvoření světa důležité je. Izák nám vysvětlil, že když jak kluk položil nějakou takovou otázku o stáří Země, dinosauřích kostech a podobně, svému otci, tak ten mu právě řekl: "dejme tomu, že svět byl stvořen už starý" A Izák správně pochopil, že jeho otec této teorii sice také nevěří, ale nemá nejmenší chuť s ním o tom diskutovat. A že má přestat se ptát na podobné věci. A chovat se, jako by to, co je psáno, byla pravda doslova a do písmene.

Snažili jsme se pak dobrat toho, proč je pro někoho rozpor mezi biblickým a vědeckým popisem problém. Je to proto, že někdo může mít pocit, že když necháme vědu do biblických příběhů moc šťourat, nic nám z nich nezbyde? A autorita Tóry bude ta tam? Nebo je pro "obecné" publikum příliš složité promýšlet, jak sladit vědecké poznání a tradici? Proč je pro někoho problém přijmout Rabiho Sackse a jeho velmi jednoduché a přesné vysvětlení, že věda hledá odpovědi na "co?" a "jak?" a náboženství na "proč?" a z jsou tedy komplementární, nikoliv v opozici. A místo toho se snaží nacpat Nejvyššího tam, kam zatím věda nedosáhla, nebo do nějakých alternativních teorií? Aby pak ve světle nových vědeckých poznatků museli defenzivně hledat nějaké jiné, vědou neosvětlené místo, nebo novou teorii...

A kdy vlastně tyhle otázky začít řešit s dětmi? 

Když jsem psala tenhle článek, napadlo mě se podívat na TheTorah.com, jestli tam nebude nějaký zajímavý článek...a ono jich tam bylo k tématu hned víc. A tak místo závěru jen několik odkazů a podnětůk přemýšlení:

Psychologická obrana v případech, kdy se víra dostane do konfliktu s fakty (Prof. Solomon Schimmel)

Výuka biblické kritiky na moderně ortodoxní škole (Sara Susswein Tesler)

Joel, který se dal na biblickou kritiku a nepřestal být chasidem

*V židovství jsou dva termíny užívané Talmudem pro otázky spojené se vznikem vesmíru a jeho významu-maase berešit (dílo stvoření) a maase merkava (dílo vozu-myšlena Ezekielova vize). Podle tradice se maase berešit má učit jen v konfiguraci jeden na jednoho (učitel-žák) a maase merkava tak, že žák pochopí sám a přednese svoje pochopení učiteli (mišna Chagiga 2:1), protože jde o citlivé věci, náchylné ke špatnému pochopení a dezinterpretaci. Odtud název blogu.

Avi: Parašat Vajigaš (Berešit 44,18 – 47,27)

V naší paraše Vajigaš vrcholí drama Josefa a jeho bratrů. Jeho bratři ho kvůli závisti a nenávisti prodali do otroctví a nevěděli, kde mu je konec. A teď po mnoha letech stojí před ním jako před egyptským velmožem a snaží se v době hladomoru právě od něj nakoupit obilí. On je poznává, oni jeho ne. Podrobuje je zkouškám, aby zjistil, jestli se změnili. Nechá podstrčit Benjamínovi do zavazadla vzácný pohár a pak ho „odhalí“. Tady nastává velká chvíle Judy. Přistupuje = „vajigaš“ - k Josefovi a nabízí se jako otrok za nebohého Benjamína. To je chvíle zlomu, ve které už Josef není schopen udržet své emoce. Pošle všechny pryč a zůstává sám se svými bratry.

To už je dospělý, spravedlivý muž – Josef hacadik, ne ten parádivý mládeneček. Nechce své bratry ponížit před svědky, aby se dozvěděli, že ho kdysi ostudně prodali do otroctví. „Já jsem Josef! Skutečně můj otec ještě žije?“ (Berešit 45,3) Jakoby ze samé radosti se ptá znovu na to, co už mu bratři před chvílí sami řekli. Toldot Jichak to vysvětluje tak, že se v tom chtěl ujistit, protože si mohl myslet, že mu to bratři říkají jenom ze strachu, že se jim teď pomstí. Protože i takový Ezau nechtěl Jákobovi ublížit, dokud žil jejich společný otec Izák, aby ho nezarmoutil. Tím spíš by jim nechtěl ublížit Josef, to je přece jen jiná liga než Ezau … Rabi Isserl v tom zopakovaném dotazu vidí takový Josefův povzdech: „Má můj otec ještě dar proroctví? Kdyby ano, nevěděl by, že jsem naživu?“

Příběh o Josefovi a jeho bratrech a nakonec i o jejich otci je jako z učebnice rodinné psychologie. Však to taky midraše patřičně rozebírají. Bratři Josefa prodali a pak si vzájemně slíbili, že to otci nikdy neprozradí. Šli a otci zalhali, že ho roztrhala divá zvěř. Když se o setkání bratrů s Josefem píše, že „s ním jeho bratři potom mluvili“ (Berešit 45,15), podle midraše ho prosili, aby o tom neříkal Jákobovi, že ho prodali. Báli se, aby je neproklel. Ramban píše, na základě textu parašat Vajechi, že se to Jákob skutečně nedozvěděl do konce svého života, nikdy. A z toho se dá usuzovat, že i sám Josef se potom musel nějak podílet na jejich lži, když pak mluvil se svým otcem. A musela to být ta nejmilosrdnější lež, jakou si můžeme představit. Nechtěl svému starému otci způsobit bolest, dovedl si představit, jaké zklamání by mu přinesla tahle zpráva o chování jeho synů. Je to velký paradox – mládenec Josef přinášel otci o svých bratrech zlé zprávy, možná i trochu přehnaně zlé. A teď přinášel Josef svému otci o svých bratrech zprávy dobré, přehnaně dobré. Jakoby se ty věci srovnávaly.

I „do faraonova domu se donesla zpráva: „Přišli Josefovi bratři.“ Bylo to milé faraónovi i jeho služebníkům.“ (Berešit 45,16) Bylo to pochopitelné, Josef pro ně byl dosud takovou záhadou. Znali ho jen jako služebníka a nic bližšího o něm vlastně nevěděli. Najednou vidí, že má pozoruhodné bratry a znamenitého otce. O rodinné historii naštěstí nic bližšího nevěděli a Josef byl tím pravým spravedlivým, který celou situaci správně chápal jako jedno velké Boží dílo a prozřetelnost. Přitom díky bratrům prožil otroctví a v něm i žalář. Ale on nežil nějakou sebelítostí, i když by na ni měl nárok jako málokdo. Místo toho měl Josef největší starost, aby se bratři vůbec nestrachovali, že by jim to teď chěl všechno vrátit. Naopak, všechny podaroval a radoval se společně s nimi.

Je tam i pár podrobností: „Všem jim dal sváteční pláště, Benjamínovi však dal tři sta šekelů stříbra a pět svátečních plášťů“. (Berešit 45,22) Proč zase nějaké rozdíly mezi bratry? Sváteční pláště jim dal proto, že si svoje ze žalu nad Benjamínem roztrhli. Jasně. Ale Benjamín nebyl u toho, když ho prodali, takže Benjamín dostal 300 šekelů stříbra, oni nic. Za pomluvu byla totiž taxa 100 šekelů, a Josef měl na triku tři pomluvy bratrů. Kdyby ho neprodali, vyplatil by je stejně. A těch pět plášťů pro Benjamína? Jeden dostal jako všichni ostatní, druhý proto, že měl s Josefem stejného otce i matku, třetí za to, že Josef umístil ten „kradený“ pohár do jeho zavazadla, a poslední dva pláště - protože mu Josef dlužil dvojnásobek – jako pokutu za krádež – za to, že před všemi oznámil, že je zloděj. Tak to aspoň vysvětlují naši moudří. Zkrátka, nečekejte od života nějaký utopický komunismus, vždycky má někdo víc a jiný míň – a někdy třeba jen proto, že u něčeho byl, nebo naopak nebyl.

Dále v dnešním textu čteme: „Josef jim podle faraónova příkazu vydal povozy a dal jim zásobu potravy na cestu“ (Berešit 45,21) Poslal jim i určité znamení Jákobovi, že je skutečně tím Josefem, kterého dávno oželel. Jákob si totiž, stejně jako Josef, jeho syn, dobře pamatoval jejich poslední rozmluvu – než ho poslal za jeho bratry. Učil ho, jak je důležité vyprovázet hosta. To má totiž chránit hosta před lupiči. I Tóra v této souvislosti nařizuje, že když je na cestě nalezeno tělo zabitého muže, lidé z města, které je nejblíž místu nálezu, musí obětovat tele jako smírčí oběť. Přitom musí říci: „Neprolili jsme krev tohoto muže, protože jsme ho doprovodili a dali mu chléb na cestu.“ A nyní tu verš říká: „Josef jim dal vozy (= agalot). Slovo „agalot“ je plurálem nejen pro slovo „agala“= vůz, ale také pro slovo „egla“ (= tele, v narážce na tzv. „egla arufa“ - viz výše zmíněné přikázáni o obětovaném teleti). Tím, že Josef poslal Jákobovi „agalot“, dal Josef svému duchovně vnímajícímu otci jemné, ale nepochybné ujištění o své identitě – protože tato oběť byla předmětem jejich posledního rozhovoru těsně před jejich odloučením.

Proto můžeme v Tóře nejprve číst, že když Jákobovy děti řekly, že je Josef naživu, „jeho srdce ochablo“ (45,26). Zůstalo netečné, zdráhalo se uvěřit. Ale když ho upozornili na Josefovo znamení, které je dnes součástí Tóry, a které bylo tím posledním, které ho naučil, potom uvěřil a „duch jejich otce Jákoba ožil“ (Berešit 45,27).

Celé naše společenství, naše obec, je takovou rodinou, tu horší, tu lepší, prostě „mišpoche“. Kéž bychom uměli svůj životní příběh chápat tak jako Josef, jako jednu velkou, povedenou Boží prozřetelnost. Neutápět se ve starých křivdách a hledět dopředu. Když hledat chyby, tak u sebe. Pojďme si dávat ta dobrá znamení, když naše srdce ochabne, aby znovu ožilo. Midraš Tanchuma píše, že to ochablé srdce uspalo v Jákobovi prorockého ducha a přitom byl jeho syn po celých dvaadvacet let jen pět dní cesty od něj a on o něm neměl ani ponětí. I my k sobě můžeme mít blíž, v Josefovi pro to máme skvělý příklad.

Umělé přerušení těhotenství a halacha

 Je těžko pochopitelné sledovat, jak se v civilizovaných zemích-USA, Polsku, Slovensku a dalších rozjela zcela vážně míněná diskuze o zákazu potratů a v USA a v Polsku s již zcela konkrétními důsledky. Tak se podíváme na to, co si o tomhle problému myslí židovská tradice.

Na rozdíl o katolíků si židé nemyslí, že plod je plnohodnotným člověkem už v děloze a opírají se o pasáž z Exodu (Šemot 21:22-23), která jasně říká, že pokud při rvačce dvou mužů jeden strčí do těhotné ženy a ona potratí, ale sama újmu neutrpí, pak viník zaplatí jejímu muži odškodné. Pokud by ovšem žena zemřela, platí život za život. Z této pasáže je naprosto zřejmé, že plod v děloze nemá stejný statut jako jeho matka.  Mišna Ohalot 7:6 zase jasně říká, že pokud porod nepostupuje a ohrožuje ženu na životě, pak je plod v děloze rozřezán, protože její život má přednost, pouze pokud již větší část dítěte z dělohy vyšla, nesmí být dítěti ublíženo, protože už  máme dva jedince se stejným právem na život. (V Tosefta Jevamot 9:9 je místo "větší část dítěte" uvedená "hlava dítěte").

V dalších komentářích se pak řeší, zda je plod, který ohrožuje matku na životě rodef (ten kdo jiného pronásleduje s úmyslem ho zabít a koho máme zabít, abychom zachránili život pronásledovaného). Podle Rašiho plod není samostatná živá bytost a jeho zabití není vražda, ale není označen jako rodef. Podle Maimonida je plod ohrožující život matky rodef a v takovém (ale pouze takovém) případě je možné ho zabít.

Z těchto dvou halachických názorů se odvíjí současné odpovědi na otázky spojené s potratem-v jakých situacích je potrat legitimní volbou nebo nutností. Zda se počítá jen fyzické ohrožení ženy, nebo i vážné psychické problémy. Zda je možné do úvah zahrnout i ohrožení vývoje dalších dětí, které už žena má (například pokud další těhotenství rychle následuje po porodu a hrozí, že žena nebude moci kojit už narozené dítě). A co v případě, že je plod velmi vážně poškozen? Co když žena otěhotněla po mimomanželském styku (a dítě tedy bude mamzer) nebo byla znásilněna?

Všechny židovské denominace se shodují na tom, že potrat by neměl být brán na lehkou váhu a neměl by být prováděn jen proto, že se ženě těhotenství zrovna nehodí (tím spíš, že dnes jsou dostupné, nebo by alespoň měly být dostupné různé formy antikoncepce a také sexuální osvěta). Nikdo také nezpochybňuje potrat v případě fyzického ohrožení života nebo zdraví matky, v případě duševních problémů je to variabilní, ne všichni rabíni chápou třeba ochromující úzkost a depresi z toho, že se ženě narodí vážně postižené dítě jako legitimní důvod. Je také potřeba říci, že zatímco publikovaná ortodoxní responsa jsou často velmi rigidní, jednotlivé psakim (psak je halachické rozhodnutí v konkrétním případě) jsou často mnohem benevolentnější, leč nejsou publikovány (protože rabíni, kteří je vydávají, mají strach, aby si pak podle nich lidé nerozhodovali sami bez důkladné znalosti problému a uvážení všech okolností). V ortodoxní komunitě je pak známo, který posek dokáže dát benevolentnější psak. To mimochodem není vůbec nic problematického, protože aby byl posek schopný dát enevolentnější rozhodnutí, musí být skutečným odborníkem na daný problém. Zakazovat umí kde kdo.

Liberální potratové zákony, jak je známe z většiny zemí v Evropě (limitace, do kdy je možné provést potrat "na přání" a do kdy z medicínských důvodů) jsou zárukou, že tuto možnost bude mít každá žena, která jej bude potřebovat. Na druhou stranu by ale mělo být vynakládáno nemalé úsilí na to, aby se ženy co nejméně dostávaly do situace, kdy je pro ně velmi problematické přivést na svět dítě. Tedy co nejlepší dostupnost antikoncepce a vzdělání. V ideálním světě by k potratům docházelo skutečně jen z vážných medicínských důvodů. Ale k tomuto ideálu se nedá propracovat tvrdými zákazy bez osvěty a malou dostupností antikoncepce jako v Polsku a USA. 

A nějaké zdroje:

Svědectví ortodoxních žen se zkušeností s potratem v USA, Velké Británii a v Izraeli -vřele doporučuji přečíst, jsou to silné příběhy a jasně demonstrují schopnost ortodoxních rabínů brát v potaz otázky psychického utrpení stejně jako toho fyzického.

Konzervativní responsum z roku 1983

Konzervativní responsum Isaaca Kleina

Liberální responsum

Veselé svátky?

 Včera probublala internety zpráva o publikované a vzápětí stažené směrnici o inkluzivní komunikaci. Samozřejmě s bombastickými titulky stylu "EU chce zrušit Vánoce". Směrnici jsem nečetla a nebudu ji tedy komentovat, protože na články tohoto typu se nedá spolehnout, že si z toho novináři nevyzobali jen to, co se jim hodilo do krámu.

Hned na začátek chci říct, že nemám proti inkluzi vůbec nic, naopak si myslím, že je nesmírně důležitá, abychom tady spolu všichni mohli žít v míru a porozumění. Ale to neznamená, že jsem pro každou blbinu, na kterou se nalepí nálepka "inkluze". Inkluze není nic jiného než zahrnutí někoho, kdo se odlišuje, do většiny. Tak, aby se dotyčný necítil jako ousider. K tomu zahrnutí musí většina vynaložit nějaké úsilí a hledat způsob, jak to udělat, aby byli všichni spokojení a ve výsledku to přineslo prospěch všem.

Asi se shodneme, že provádět inkluzi ve školství stylem, že dám do jedné třídy žáka extrémně nadaného, průměrného a s problémy, pak je všechny nějak "zprůměrovat" a snažit se je všechny nacpat do toho "průměru" nepovede k ničemu dobrému-ten nadaný bude nudou ohryzávat penál, ten s problémy stejně nebude stíhat a bude frustrovaný a ten průměrný bude naštvaný, protože bude mít oprávněný pocit, že učitel věnuje neúměrně mnoho energie na zpacifikování nadaného a s problémy a na něj už nezbývá čas. Aby inkluze ve škole fungovala, musí mít učitel předpřipravené úkoly a aktivity navíc pro nadaného žáka, asistenta pro žáka s problémy a pak mu zbyde čas a energie i na průmerného žáka. Stojí to energii (na přípravu úkolů a aktivit navíc) a peníze na asistenta, ale žáci získají pro život neocenitelné zkušenosti s tím, že lidé jsou různí, mají různé potřeby a že je možné si navzájem pomáhat. Protože lidé, kteří jsou jiní než my, tady budou vždycky a je potřeba spolu nějak vyjít. A nejjednodušší je učit se to už v mateřské školce a pak ve škole.

A teď k tomu inkluzivnímu jazyku. Popřát někomu "Veselé svátky" namísto "Veselé Vánoce" a pak se plácat po rameni, jak jsem inkluzivní, je totální intelektuální lenost. Ano, někdy se sejdou Vánoce, Chanuka a třeba i nějaký muslimský svátek přibližně ve stejnou dobu. Když se to povede, může být přání "Veselé svátky" na místě. Ale letos, až mi za dva týdny někdo popřeje "Veselé svátky", tak prostě bude mimo. Protože tou dobou nebudou žádné "svátky", ale jeden svátek-Vánoce. Nedá se svítit, inkluze vyžaduje určité úsilí a energii, pokud chci popřát někomu, kdo viditelně není křesťan, veselé svátky, musím si zjistit, kdy nějaký svátek slaví. Takže co se mě týče-přát někomu, kdo viditelně není křesťan "Veselé Vánoce" je ignoratství. Přát "Veselé svátky", když vím, že se to zrovna sešlo, proč ne. Přát "Veselé Vánoce" někomu, kdo viditelně nenosí znaky svého náboženství a o kom nevím, jakého vyznání je, proč ne, Evropa je většinově křesťanská, pravděpodobnost, že dotyčný Vánoce slaví je vysoká a pokud viditelně neukazuje svoje náboženství, pak ho takové přání patrně neurazí. A pokud chci být opravdu inkluzivní-tak se zeptám "Slavíte Vánoce?". 

Aby inkluze fungovala, musí být založena na zájmu o potřeby a možnosti toho druhého (a samozřejmě vědomí potřeb  a možností vlastních). Je to o dost pracnější, než pokusy o "zglajchšaltování", ale odměnou je nám poznání, jak ten druhý žije, co je pro něj důležité, co slaví. Poznání, že ten druhý je v mnohém jiný, ale ve spoustě věcí úplně stejný.

Avi: Parašat Vaješev (Berešit 37,7 – 40,23)

 Dnešní parašou Vaješev se dostáváme k příběhu Josefa a jeho bratrů. Začíná ale zmínkou o jejich otci: „I usadil se Jákob v zemi, v níž jeho otec pobýval jako host.“ (Berešit 37,1) Rabi Bechaje píše, že nás tento verš učí, že spravedlivý člověk žije v tomto světě jako host, jako cizinec bez příbuzných a bez majetku. Spravedlivý počítá se svou smrtí a připravuje si na cestu zaopatření – zásobu svých spravedlivých činů. Takhle žil už Jákobův otec a Jákob v tom na něj navazoval. A jeho synovi se jednou bude dokonce říkat Josef hacadik = spravedlivý Josef. K tomu ale vede ještě dlouhá cesta.

V další větě se říká: „Tohle je rodopis Jákobův.“ A přitom se pak píše jen o Josefovi. Jako by se něm koncentrovalo to nejlepší ze všech bratrů. Zatím to ale ještě není moc vidět. Nejdříve se tu píše, že mu bylo teprve sedmnáct let a pak se to ještě zvýrazní tím, že se znovu zopakuje, že to byl mládenec, chlapec. Proč? Někteří komentátoři píší, že na vině byla jeho dětinskost, parádivost. Zvláštní je, že pobýval ve společnosti synů žen, služebnic svého otce, Bilhy a Zilpy. Dál od ostatních synů, jako by to byla taková skupinka outsiderů. I když o Josefovi to zrovna neplatí. Čteme tu, že Josef přinášel svému otci o svých bratrech zlé zprávy. Rabín Sidon to podává tak, že to byly pomluvy synů Bilhy a Zilpy, které Josef donášel svému otci. Každopádně – Jákob to tak neviděl. Pro něj byl Josef synem milované ženy Ráchel, památka, vzpomínka na ni.

Čteme tu, že Izrael – Jákob miloval Josefa ze všech svých synů nejvíce, že to byl syn jeho stáří. A ještě ke všemu mu dal pestře tkanou suknici.Tím pěkně přikrmil řevnivost mezi bratry. Takže to už bylo dost i na syny, kteří by se ve svém věku mohli být rozumnější.

„Když bratři viděli, že ho otec miluje nade všechny bratry, začali ho nenávidět a nepromluvili s ním pokojného slova.“ (Berešit 37,4) Podle toho rabíni učí, že by rodiče měli být v přístupu a zabezpečení svých dětí co nejspravedlivější, aby takovým různicím předešli Na druhou stranu někteří komentátoři se snaží najít něco dobrého i v této zmínce, že s ním bratři nepromluvili pokojného slova. Opravdu. Říkají, že to svědčí o jejich upřímnosti. To je fakt, na nic si nehráli, nepřetvařovali se, upřímně ho nenáviděli.Takže to byl takový pozitivní moment...

Když pak do toho přišly navíc i Josefovy prorocké sny, tak popraskaly i ty poslední nitky bratrské soudržnosti. Přitom ty sny byly velice přesné. Josef se v prvním snu viděl jako snop obilí, který povstal na poli, a ostatní snopy, které představovaly jeho bratry, kroužily v předklonu kolem něj a klaněly se snopu uprostřed – jemu. Přesně tak se to stalo i ve skutečnosti. Když ho jeho bratři prodali do otroctví a on se nakonec stal správcem Egypta, jeho bratři ho nepoznali. Přišli do Egypta s prosíkem kvůli nedostatku obilí a klaněli se mu. Šlo o obilí a byli v předklonu... Takový výklad ovšem jen zvýšil zlost jeho bratrů.

I druhý sen byl zajímavý. Tentokrát se mělo Josefovi klanět slunce, měsíc a jedenáct hvězd – to znamená otec, matka a všichni jeho bratři. „Otec ho okřikl: „Jaký žes to měl sen? Že já, i tvá matka a tvoji bratři přijdeme, abychom se před tebou skláněli k zemi?“Bratři na něj žárlili, ale otec na to nepřestával myslet.“ (Berešit 37,10-11) Otec ho nejspíš okřikl sám, aby ho tak uchránil před hněvem bratrů. Poukázal přitom na to, že jeho matka je mrtvá, tak asi těžko přijde, aby se mu poklonila. A tak to Josef schytal od otce, aby to nedostal od bratrů. Komentátoři tenhle nonsens vysvětlují dvěma způsoby. Ten první říká, že každý sen obsahuje kromě zajímavých pravd i nějaký ten nesmysl. A to druhé vysvětlení je taky přijatelné – že totiž, když byla jeho matka mrtvá, tak převzala péči o něj Bilha a tak o ní mluvil sen jako o matce, protože ji tak bral i on.

Každopádně oba ty sny dobře navazují i časově. Poprvé za Josefem do Egypta přišli jen bratři a ti se před ním skláněli. Až podruhé tam byl s bratry i jeho otec a Bilha. Navíc je tu takový pěkný detail při popisu obou snů. V tom prvním se píše: „(snopy) se klaněly mému snopu“ a až v tom druhém se píše rovnou: „klaněly se mi“ (slunce, měsíc a jedenáct hvězd). Rozdíl je v tom, že v tom prvním případě ještě bratři Josefa nepoznali, klaněli se před nějakým panákem, od kterého si slibovali pomoc v době hladu. Ale podruhé už to bylo úplně jinak osobní, to už věděli, komu se klaní a komu vděčí za veškerou pomoc. Ale to je zatím mlhavá budoucnost.

Ale právě teď, v takovém rozpoložení Josefových bratrů posílá otec Josefa, aby je jel zkontrolovat. Jákob vyzval Josefa a on odpověděl: „Tady jsem.“ To znamená, že Josef věděl, že ho bratři nenávidí a že se tak ocitne v nebezpečí, ale přesto šel z „kibud av“, z úcty k přání svého otce. V textu se píše o tom, že „bratři odešli, aby pásli ovce svého otce“ (Berešit 37,12) – a také aby se sami nakrmili. Jedli totiž ovce svého otce bez jeho vědomí. Je tu jeden strašně zajímavý detail. Právě v této větě jsou v hebrejském originálu na slovem „et“ dvě tečky. Víme, že v textu Tóry má každý puntík svůj význam. Tady se tím poukazuje na to, že i oni byli „nakrmeni“ - nejen, že snědli ovce svého otce, ale taky nakrmili svou nenávist, prodali svého bratra do otroctví.

V tomhle příběhu nacházím každý rok nové věci a nové pohledy. Letošek je jiný i v tom našem běžném životě. Nenávist a nevraživost mezi lidmi by se dala krájet a zdá se, že už jakýkoli důvod ji jenom navyšuje. Nikdo se tím netrápí a plno lidí je opravdu upřímně nenávistných. Když už je někdo ochotný nechat se tou nenávistí vykrmovat, neskončí to jen u toho, že spolu nebudeme schopni pokojně mluvit. Zkusme se na chvíli zastavit a zamyslet se nad tím, co je pro nás všechny, jako celek, to nejlepší. Mysleme na sebe navzájem, neohrožujme se. To by měl bý ten základní postoj. Ty dvě tečky nad slovem „et“ jsou takovou varovnou dvojtečkou. Záleží jen na nás, co bude následovat, jestli budeme krmit ty běsy v nás, nebo to, co je v nás nejlepší. Tak abychom měli v tom batohu na poslední cestu připravenou pěknou zásobičku dobrých činů, protože tu jsme jenom hosté, na chvíli...

Priority

 Minulý týden udělala naše rabínka v rozhovoru pro Le Monde velmi decentní coming-out. Takže když pak na šabat přijela i její chavruta (studijní partnerka), tak nějak jsme předpokládali, že spolu nejen studují. Po šabatu, kdy jsme je pozvaly obě k nám na oběd, Eli tvrdí, že to asi bude fakt jen chavruta, já si myslím, že i něco víc. Ale to je fuk. Důležité je, aby byla spokojená a nám alespoň odpadá hlavolam, kde pro rabínku sehnat ve Štrasburku židovského liberálního a svobodného muže. :-)

Rabínčina chavruta Juliette byla moc fajn a výborně jsme si popovídali právě o židovském vzdělávání a o předávání tradice. Proč to předávání funguje mnohem snáz mezi ortodoxními židy a dost často drhne mezi progresivními. Její názor, se kterým se ztotožňuji, je, že ve chvíli, kdy do našeho života pustíme naplno moderní svět, vznikne dost velký souboj priorit, který často židovský život prohrává. Protože židovský život vyžaduje spoustu času a odhodlání. A pokud pro nás není židovství absolutní priorita, tak často bude muset kus naší židovské praxe ustoupit do pozadí. A postupně se bude drolit. Jednoduchý příklad je otázka šabat versus děti. Ve Francii děti končí školu pozdě odpoledne a zájmové kroužky jsou tedy organizované hlavně ve středu (kdy škola není buď vůbec, nebo jen dopoledne, neptejte se proč, nechápu to) a v sobotu. Ve chvíli, kdy dítě chce chodit třeba na judo a jediný volný kurz je v sobotu, máte problém. Pokud v rodině není dodržování šabatu absolutní prioritou, tak pravděpodobně šabat souboj s kroužkem juda prohraje. Jenže tím se oslabuje důležitost šabatu a židovství a pokud si člověk nedá pozor, za chvíli mu z něj nezbyde nic. Jako v každé komunitě, máme i u nás rodiny, které nevidíme, jak je rok dlouhý. Jejich děti chodí na kurzy Talmud-Tóry, ale v životě nebyly na kabalat šabat, doma šabat nedodržují a pravděpodobnost, že je po jejich bar a bat-micva ještě někdy uvidíme se limitně blíží nule. Jejich rodiče jsou asimilovaní, ale pořád je pro ně ještě důležité alespoň posílat svoje děti na Talmud-Tóru. Ale budou jednou tyhle děti na Talmud-Tóru posílat svoje děti???

Na druhou stranu si nemyslím, že ortodoxie je jedinou odpovědí na tento problém. Ortodoxie je jednou z možných odpovědí na otázky, které nám moderní doba klade, ale nemyslím si, že je odpovědí jedinou správnou pro všechny. Ale měli bychom se od ortodoxie inspirovat v tom, že židovství musí mít v našem životě vysokou prioritu. Musí pro nás být důležité a zajímavé, jen tak můžeme doufat, že jednou bude důležité a zajímavé i pro naše děti (záruku nám samozřejmě nikdo nedá). Když na to přijde, ta nejdůležitější otázka není, zda o šabatu jdeme do synagogy pěšky, nebo autem. Ale to, že vůbec neuvažujeme o tom, jestli jít radši do synagogy nebo třeba na fotbal a že do té synagogy jdeme rádi. A že náš židovský život není omezený jen na tu synagogu, ale funguje i doma, bez "dohledu" rabína.

Avi: Parašat Vajišlach (Berešit 32,4-36,43)

V naší paraše Vajišlach se dočítáme o návratu Jákoba domů. U Lábana mezitím přišel ke dvěma manželkám, a poctivou službou i ke slušnému majetku, pěknému stádečku. Ne že by mu jeho tchán tak přál, vždycky se ho snažil spíš napálit, obalamutit... Jako by se Jákobovi vracelo to, že vlastně i on přišel k otcovskému požehnání pro prvorozeného podvodem, když se vydával za svého staršího bratra Ezaua. A teď se vrací domů a ví, že ho ten jeho silný bratr očekává, i se svými ozbrojenci.

Midraše podrobně zkoumají všechny detaily tohoto setkání, i toho, jak se na tohle těžké setkání připravoval. Bylo v tom kus taktiky, obav a víry. Čteme: „ze všeho, co měl, vzal (Jákob) na usmířenou svému bratrovi Ezauovi“ (Berešit 32,13). Tahle pocta prý zahrnovala i všechny možné cennosti, které může člověk nosit s sebou. Rabi Bechaje a Toldot Jicchak píší i o takovém detailu, že Jákob věděl, že Ezau miluje lov a tak mu přinesl ptáka – sokola, kterého při lovu využívají velmožové.

Dále je tu popsán výčet darovaných zvířat, který začíná tak: „dvě stě koz a dvacet kozlů...“ a pokračuje to dál. Předtím podle midraše Jákob řešil dilema, jestli má vůbec bratrovi to stádo koz ukazovat. Obával se, jestli to jeho prchlivému bratrovi nepřipomene způsob, jakým ho o požehnání připravil. Jistě si pamatujete, že Ezau byl celý chlupatý, zatímco Jákob byl takové holátko. Jejich otec byl prakticky slepý a tak se Jákob ovázal kůzlečími kožkami, aby tím při žehnání svého otce oklamal. Nyní se Jákob pomodlil a řekl si: „Teď se nebojím“, a ponechal kozy na čele průvodu.

Toldot Jicchak píše: Proč se Bůh Ezauovi nezjevil a nevaroval ho, aby neubližoval Jákobovi? Vždyť to tak předtím udělal v případě Lábana... Píše se tam, že Bůh chtěl, aby Jákobovy děti byly zbožné. Nezakázal Ezauovi, aby jim ubližoval, takže se ho báli, a proto se báli i Boha. Toldot Jicchak se také ptá: Proč andělé opustili Jákoba a nechránili ho před Ezauem? - Bůh to udělal právě tak, aby se ukázalo, že moc spravedlivých je větší než moc andělů. A my pak vidíme to, že Jákob zápasil s andělem a přemohl ho.

V dnešní paraše dále můžeme číst, že „Téže noci vstal, vzal své dvě manžely, své dvě služky a svých jedenáct dětí a převedl je přes brod Jáboku.“ (Berešit 32,22) A Raši se ptá: Proč se tu píše – jeho jedenáct dětí? Kde potom byla jeho dcera Dína? Jákob ji ukryl, aby ji zlý Ezau nespatřil a nezatoužil po ní jako po manželce. Bůh za to Jákoby potrestal tím, že ji nakonec zneužil Šekem. Proč? Protože ji prý měl dát Ezauovi v naději, že ho učiní zbožným. Tak s tímhle výkladem se neumím ztotožnit. Nikdo z lidí, natož pak vlastní dcera by se neměla stát pokusným králíkem, kterého otec takhle použije a dá ho do rukou zlého člověka. Ještě bizarnější je vysvětlení, že její zneužití je trestem pro otce a pomíjí se tu skutečná oběť a skutečný viník toho činu. Já tedy naopak Jákoba chválím za to, že svou dceru ukryl. Připomnělo mi to jeden příběh. Před pár dny jsem se vrátil z Maroka s mnoha zážitky a taky s informacemi o dějinách této krásné země. Vládl tam kdysi nesmírně krutý Mulaj Ismail, současník Ludvíka XIV. . Ten měl 500 manželek. Když se mu narodila dcera, nechal ji okamžitě uškrtit a nezdráhal se useknout končetiny těm svým synům, kteří ho rozhněvali. A tenhle „dobrák“, který vlastníma rukama zabíjel otroky na stavbě zdí Meknesu, takže z něj krev doslova crčela, pojal záměr oženit se s nemanželskou dcerou Ludvíka XIV., princeznou Conti. Ve versaillském paláci vyvolal jeho nápad veselí, zatímco v Meknesu bylo po odmítnutí velké mrzení a zlost krutého vládce... A nic na tom nezměnilo ani to, že mu Ludvík místo dcery – princezny poslal hodiny. Myslím, že Ludvíka ani na vteřinu nenapadlo, že by princezna Mulaje Ismaila učinila zbožným a mírným člověkem. Takže mám i pro Jákoba – otce – plné pochopení. Král Ludvík si taky mohl na dálku dovolit takové přezíravé gesto, ale Jákob byl ve složitější pozici, kdy hrozila přímá konfrontace s Ezauem, který si v krvi také liboval. Proto Jákob dceru ukryl a čekal na ten svůj nejtěžší boj.

Byl sám a anděl s ním začal tak prudce zápasit, až se zvedl oblak prachu. Zápasili, dokud se neukázala jitřenka. Anděl byl strážným andělem Ezaua. Hledal nějaký Jákobův prohřešek, kterým by mohl přivodit jeho pád. Dotkl se jeho stehna a poranil ho. Narážel přitom na jeho hřích, že si vzal za manželky dvě sestry. Ale viděl, že ho stejně nepřemůže. Anděl tedy řekl Jákobovi – pusť mě. Byl povolán k Jákobovi Bohem, a proto chtěl odejít pouze s Jákobovým svolením.

Jákob ale odpověděl: „Nepošlu tě pryč, dokud mi nepožehnáš!“ - to znamená, dokud nedáš souhlas s požehnáním, které mi dal můj otec. Anděl řekl: Tvé jméno bude od nynějška Izrael, neboť jsi přemohl Ezaua, Lábana a anděly. Nebudeš se už jmenovat Jákob, protože význam toho jména je podvod, úskok, se kterým jsi získal požehnání. Izrael bude tvé jméno, neboť ono říká, že jsi bojoval a získal vládu nad požehnáním.

Co nám to říká? Člověk se kolikrát v životě ocitne v nechtěné situaci, kterou si nevybral. Je objektem manipulace jiných. Nelze vyhovět každému, ani v rodině. Každá chybička, i vynucená, se počítá a zraňuje, oslabuje. Jákob se ale nakonec vzepřel všem svým strachům. Nepodlehl svým obavám, ani tomu, aby třeba ze strachu obětoval svou dceru, i když by proto komentátoři zřejmě měli pochopení... Celá situace vůbec nevypadala dobře, ale on se celým svým srdcem držel Božího požehnání, se kterým se ztotožnil. A proto ho taky nakonec právoplatně obdržel. Ne už Jákob, ale Izrael!

Kdo jsou vlastně francouzští židé?

 Zapletla jsem se na facebooku do jedné diskuse týkající se Francie, antisemitismu a francouzských židů a zjistila jsem, že diskutující mají často zkreslený pohled na to, kdo jsou francouzští židé. Jejich představa byla, že francouzští židé jsou převážně aškenázští-francouzští a příchozí z Polska, asi jako ve filmech z války: "Pan Klein", "Na shledanou, chlapci" nebo z pozdější doby "Rabi Jákob". Filmy o sefardských židech ve Francii jako La vérité, si je mens! 1-4 se už pokud vím do české distribuce nedostaly.

Ve středověku žili židé po celé Francii, ale křižácké války a následné vyhnání z Francie Filipem Sličným (1306) a Karlem VI. (1394) toto osídlení zlikvidovaly. Židé zůstali pouze v Avignonu pod ochranou papeže a v Bordeaux, kde byli španělští a portugalští conversos, kteří podle aktuální situace více či méně předstírali, že jsou dobří katolíci. K víře předků se viditelněji vrátili už před francouzskou revolucí. Obě komunity ovšem byly velmi malé a velmi dobře integrované. Když po francouzské revoluci došlo na udělení občaství židům, tito židé se zasazovali o to, aby oni občanství dostali, ale už ne ti "zaostalí burani z Alsaska". Alsasko v době vyhnání židů z Francie nepatřilo k Francii, ale ke Svaté říši Římské, takže zde židé zůstali. A když Ludvík XIV. připojil Alsasko k Francii, získal s ním i alsaské židy (tedy ty "zaostalé nábožné burany" podle mínění jejich souvěrců z Bordeaux a Avignonu). Alsasští židé jsou aškenázští, ale ritus židů z Avignonu a Bordeaux byl specifický, ani aškenázský, ani sefardský, ale v dnešní době v podstatě zanikl.

Do Francie směřovaly koncem 19. a začátkem 20.století židé z Východu, hlavně z Polska a Ruska. Ve třicátých letech pak uprchlíci z Německa. Díky polským židům je v Paříži stále živá kultura jidiš, která je na rozdíl jidiš kultury třeba v Antverpách, zcela sekulární a je spojená s organizací Bund. Hlavním centrem je Centre Medem (Arbeiter ring), které vede knihovnu a organizuje kurzy jidiš, výstavy, konference...i tábory pro děti. Naši známí tam posílají jejich dvě dcery a vždycky se smějeme, že tam zpívají internacionálu v jidiš (nevím ale, co je na tom pravdy, ale jidiš písně v podobném duchu tam zpívají zcela jistě). 

Před válkou byla tedy naprostá většina židů ve Francii aškenázská. Během války se většině židů (cca 75%) podařilo vyhnout deportacím a jisté smrti, hlavně díky nelibosti Francouzů přihlížet zátahům na židy, jejich ochotě je ukrývat a také faktu, že ve Francii je KDE se ukrývat (vysoké hory, oblasti s malým osídlením...). Politika Vichy se záchranou neměla nic společného a rozhodně nechránila francouzské židy tím, že by vydala ty, kteří neměli občanství. Jen ti, kdo neměli občanství a hlavně ještě neuměli pořádně jazyk a neměli dost kontaktů měli menší pravděpodobnost, že je někdo ukryje a proto jich bylo deportováno poměrně více.

Po válce, vzniku státu Izrael a dekolonializaci začali přicházet židé z Maghrebu. Z Alžírska (alžírští židé měli i francouzské občanství a většinou byli i více asimilovaní), z Maroka a z Tunisu. Později i z Egypta, odkud byli vyhnáni v podstatě ze dne na den s holýma rukama po Šestidenní válce. Samozřejmě sefardim nejde házet do jednoho pytle a rit židů z Maroka nebo Tunisu není stejný, jako těch z Alžírska. A u židů z Alžárska záleží, zda jsou ze severu nebo z jihu. Na severu žili potomci vyhnaných španělských židů a na jihu berberské kmeny, které kdysi snad už v dobách Římské říše přijaly judaismus. A rit se často neliší jen podle státu, ale i podle města odkud dotyční židé pocházejí-Alžír, Casablanca, Fez...se sefardskými židy došlo výrazné proměně francouzského židovství, obohacení kuchyně i zvyků a v dnešní době už je stále víc"smíšených" aškenázsko-sefardských manželství. Sefardští židé také přinesli větší důraz na náboženskou praxi a vrchní rabín Sitruk (vrchní rabín 1987-2008) je víceméně "zodpovědný" za posun konzistorního židovství, které bývalo "ortodoxie light" směrem k charedizaci. Za určitý posun může i Chabad, který je ve Francii specifický tím, že provádí svou misii hodně mezi asimilovanými sefardskými židy a tak většina francouzských chabadniků jsou sefardim a pak se můžete setkat s takovými jmény jako "Menachem Mendel Azulay" nebo "Chaya Muchka Bensoussan".

Odhaduje se, že ve Francii žije cca 460 000 židů (jde o odhad, protože tyto údaje je zakázáno zjišťovat) a z toho je 70% sefardim, 24% aškenazim a 6% se identifikuje s oběma tradicemi. Asi jediné francouzské město, kde je poměr sefardim:aškenazim vyrovnaný je Štrasburk (ale nebude to dlouho trvat, v sefardské konzistorní synagoze "Rambam" to žije mnohem víc, než v té aškenázské). Všude jinde mají sefardim převahu a třeba v Marseille byste patrně zvládli spočítat aškenázské židy na prstech. Obrázek francouzského židovství z "Rabiho Jákoba" už opravdu není aktuální.

Kadiš

 Uznávám, že poslední dobou je to s mým psaním dost bída, ale prostě to nějak nejde. Buď nemám inspiraci, nebo inspiraci mám, ale nemám čas to nacvakat do počítače a po týdnu už se mi téma nezdá zase tak úžasné. A navíc teď není úplně jednoduché období, protože před dvěma týdny mi odešla babička, ta co jsem o ní psala do článku o Vysokých svátcích. Rychle a doma, jak si to asi přála, ale ve mně zůstal pocit, že jsme se nestihly rozloučit, i když už v létě, když jsme byli v ČR, mě napadlo, zda je to naposled.

Kadiš truchlícího pozůstalého může být vnímán jako modlitba, která má vliv na to, jak se na onom světě má duše zesnulého. A nebo jako prostředek útěchy pro pozůstalé, který je při jeho recitaci obklopen dalšími lidmi, kteří mu odpovídají. A navíc Kadiš o smrti vůbec nemluví, mluvé o posvěcení Hospodinova jména...

V létě jsem řešila, zda a jak dlouho říkat kadiš a vůbec rituály truchlení za embryo, kterě se přestalo vyvíjet. Dříve (v některých komunitách i dnes) byla tradiční odpověď taková, že vůbec. To samozřejmě v dobách, kdy lidé měli hodně dětí, úmrtnost a potratovost byla vysoká, bylo pochopitelné-držet šiva může přinášet ekonomické těžkosti a v dobách před ultrazvukem zůstávalo dítě v děloze "abstraktní" dokud se skutečně nenarodilo (halacha navíc říkala, že pokud zemře při porodu nebo do 31 dnů po porodu, pak se také neprovádí rituály truchlení, protože vlastně "pořádně nežilo", tešuva o posunu v této praxi je zde) . A možná to byl způsob, jak ještě víc neprohlubovat pocit prázdnoty, který taková událost vyvolá. I když mám samozřejmě velké pochyby o tom, že strategie "hlavu vzhůru, rychle zapomeňte a příště to vyjde" je nějak užitečná. Nicméně taková je/byla halacha. V současné době se od ní, minimálně v progresivních kruzích ustupuje a rodiče si mohou zvolit, jakým způsobem budou na takovou ránu reagovat-zda chtějí sedět ve zkrácené verzi šiva (obvykle se navrhuje jeden den), nebo "jen" říkat kadiš. Halacha je v tuto chvíli skutečně jen ve formě doporučení, nebo přesněji, co je možné dělat, pokud chceme truchlit židovským způsobem. Tento přechod od "neděláme vůbec nic" po "můžeme si vybrat" reflektuje fakt, že v dnešních dobách jsou, zejména na západě těhotenství plánována, děti jsou často očekávané, ne-li vymodlené a těhotenství je pro ženu spíš výjimečná událost, než pravidelně se opakující stav během celého období její plodnosti. Lze předpokládat, že během let se postupně halacha (alespoň ta progresivní) bude nějakým způsobem ustalovat a doiteruje k nějakému ustálenému postupu. Ale to nebude ani za rok ani za deset let.

Před dvěma týdny došlo na další halachickou otázku ohledně kadiše, v souvislosti s úmrtím mojí babičky, která nebyla židovka. Tedy, zda je vhodné a správné za ni kadiš říkat. Jednak vnoučata nejsou povinna říkat kadiš za své prarodiče (což samozřejmě neznamená, že nemohou) a druhak je tu otázka říkání kadiše za nežidovské příbuzné. Tuto otázku samozřejmě řeší i responza, odkaz na jedno z nich od rabiho Rembauma najdete zde. Po staletí se tato otázka v podstatě neobjevovala, protože konvertité skoro vůbec neexistovali a pokud snad, přetrhali všechny vazby na svou rodinu a často i museli uprchnout do jiné země, aby se vyhnuli pronásledování úřadů. V dnešní době, kdy je konvertitů o poznání více a většina z nich si zachovává dobré vztahy s původní rodinou je otázka mnohem aktuálnější. V dnešní době je odpověď většinou taková, že by v případě úmrtí rodičů konvertity (chas ve-šalom) měl dotyčný dodržovat stejné rituály, jako by se jednalo o židovského rodiče-tedy držet šiva, říkat kadiš atd. Nicméně u prarodičů se vracíme zase na začátek, protože kadiš je dobrovolný v připadě "širší rodiny" i v případě že prarodiče jsou židé. 

U dobrovolného rozhodnutí říkat kadiš může hrát roli i to, jak kadiš vnímáme-jestli jako "povznesení duše zesnulého" nebo jako "útěchu pro truchlícího". Já osobně jsem spíš příznivec té druhé možnosti. Otázku jsem vyřešila v obou případech podobně. Kadiš v synagoze během 30 dnů po úmrtí (šlošim) a pak na jarcajt. A v případě embrya jsem ještě přidala jeden žalm (žalm 42), který jsem během šlošim četla každé ráno. A alespoň trochu útěchy to přineslo.

Brit olam?

 Židovskými a posléze i některými nežidovskými médii proběhla zpráva o americké organizaci Bruchim, která chce zlepšit přijetí rodin, které nechtějí nechat obřezat své syny, v židovských komunitách. Je to velmi kontroverzní téma, protože obřízka (brit mila, nebo zkráceně jen brit) je rituál, který velmi často udržují i rodiny, které jsou jinak jakékoliv jiné náboženské praxi velmi vzdálené. Je to micva, je to znak smlouvy a je to spojení s celou židovskou historií a s ostatními židy. Je to znak "příslušnosti ke kmeni", který v minulosti mohl být i rozsudkem smrti. Jistě, pro rodiče je to těžké svěřit svoje malé miminko do ruky mohela s vědomím, že mu poteče krev. Když měl brit Šmuli, mě tekly slzy a Eli byl bílý jako stěna. Když měl o dva týdny později brit jiný chlapeček, syn našeho kamaráda Dana, už jsme mohli vesele rozdávat rozumy a zpívat "David melech Jisrael..." a zelený byl pro změnu Dan. Pro to miminko to také jistě není vůbec nic příjemného, už jen proto, že malá miminka obecně nerada opouští náruč maminky, i když se najdou i chlapečci, kteří celou proceduru klidně prospí. Šmuli se rozplakal, až když mu zase nandavali plínku...pak se u mně v náručí uklidnil a po týdnu bylo všechno zahojené. 

Z hlediska halachy je to micva jako každá jiná, do chlapcovy bar micva leží povinnost nechat syna obřezat na jeho otci (eventuálně na jeho matce, pokud otec není žid) a potom je to už na něm. I bez obřízky bude dotyčný pořád žid, ovšem žid s deficitem v důležité micvě. Asi není třeba říkat, že v pozdějším věku je potřeba značné motivace k tomu, aby se dotyčný odhodlal. Konzervativní židovství má předpis, který neumožňuje neobřezaným chlapcům zorganizovat jejich oficiální bar micva v synagoze. Tohle rozhodnutí není otázkou halachy, ale politiky. Jak v článku říká jeden konzervativní rabín-brit je znak příslušnosti k židovské komunitě a Abrahámovy smlouvy, bar micva je znak příslušnosti ke komunitě dodržující micvot. Takže nedává smysl, aby chlapec vstupoval do micvot s tím, že tu základní dodržovat nebude. Vzpomínám si, jak rabi Berkowitz rád novým bar- a bat-micva říkal, že odteď jsou vázáni všemi micvot a jak jeden chlapec z ne příliš židovsky angažované rodiny zbělel, když rabi dodal. "třeba se postít na Jom Kipur". Jak moc by asi chlapec zbělal, kdyby k tomu patřilo i nechat se obřezat?

Organizace Bruchim žádá, aby rodiny, které se rozhodly nenechat obřezat své syny, byly akceptovány stejně, jako byly v minulých letech akceptovány osoby LGBT+. Z mého pohledu tohle srovnání poněkud kulhá. Ano, v progresivních komunitách není zvykem odpírat přístup k poctám jako je vyvolání k Tóře těm, kdo z jakéhokoliv důvodu nedodržují micvot. A když je neodpíráme těm, kdo jsou na štíru s dodržováním šabatu, proč je odpírat těm, kdo nemohou nebo nechtějí dodržovat micvu jinou (nehledě na to, že v případě LGBT+ osob lze vzpomenout na verš Tóry, který říká, že není dobře člověku samotnému). Ale jak v článku říká jeden rabín-jistě mnoho členů jeho kongregace, možná všichni, nějakým způsobem porušují šabat. To je potřeba brát jako fakt a akceptovat jejich volbu. Ale to neznamená, že začne říkat, že nedodržování šabatu je super a v rámci židovství je to volba zcela legitimní. A ačkoliv si to mnozí ortodoxní židé myslí, progresivní židovství není holubník a ani tady neprojde všechno.

Pár poznámek k Ericu Zemmourovi

 Nemám úplně ve zvyku komentovat tady na blogu politiku, ale tenhle článek si neodpustím, protože v něm bude mít hlavní roli jeden "našinec"-Eric Zemmour. Nevím, jak moc sledujete francouzskou politiku, v Čechách navíc filtrovanou hlavně iDnes, který nevynechá jedinou příležitost setřít Macrona a celkem nepokrytě fandí Le Penové. Na jaře budou ve Francii prezidentské volby. Kampaň sice oficiálně nezačala, ale kandidáti se začínají hlásit. Čekal se tradiční duel Macron-Le Pen, ale vypadá to, že by do toho mohl hodit vidle Eric Zemmour, který svou prezidentskou kandidaturu ještě ani oficiálně neohlásil a průzkumy už mu začínají ukazovat víc procent než Le Penové. Takže jsem si řekla, že by bylo fajn k tomu něco napsat, abyste měli pohled také z jiného úhlu, než ten zprostředkovaný iDnesem (pro který je Zemmour také mnohem atraktivnější než Macron) nebo i jinými médii, která možná nemají potřebu Zemmoura vychvalovat, ale moc nechápou nebo nezdůrazňují, proč je nebezpečný (tady jsem vám odemkla článek na iHned).

Eric Zemmour je "našinec"-je to potomek židovských migrantů z Alžírska, přesněji z Constantine. Novinář, esejista, televizní komentátor, který už měl nemálo oplétaček se soudy kvůli svým velmi sporným výrokům, mířícím hlavně proti muslimským přistěhovalcům, ale nejen jim. Jeho politické přiřazení je extrémní pravice. Marine Le Pen vedle něj vypadá jako vcelku umírněná politička (!) a starý Le Pen ho okomentoval, že Zemmour říká to, co říkal on, ale protože je Žid, tak mu to projde a nikdo ho neobviňuje z antisemitismu. Jeho teze jem že prostě nemůžete být dobrý Francouz a zároveň mít silnou vazbu na svou zemi původu, vaše francouzskost musí být jednoznačná, už od výběru jména, které dáte svému dítěti až po to, kde se necháte pohřbít. Pro Zemmoura nebyly děti, které chodily do ortodoxní židovské školy v Toulouse a staly se obětí teroristy Mohammeda Meraha "opravdoví Francouzi", neboť byly pohřbeny v Izraeli (a jejich rodiče, kteří je tam nechali pohřbít tím pádem také). A musíte také schvalovat vše francouzské, včetně historie, na kterou hlavně nesmíte pohlížet kriticky. Takže Zemmour se jal očišťovat maršála Petaina s tím, že francouzským Židům se ve Vichystické republice dařilo dobře a Petain je chránil a vydal nacistům "jen" cizí židy, tedy uprchlíky z jiných zemí. Což není pravda, jak historický výzkum jasně ukazuje. Třetina deportovaných (obvykle do Osvětimi) Židů z Francie byli Židé, kteří se jako Francouzi buď rovnou narodili, nebo občanství získali dlouho před válkou. Člověku se chce zvracet z toho, že mu přijde "normální" vydat uprchlíky, kteří hledají záchranu. A rozum zůstává stát nad tím, jak může Žid takhle lehkomyslně dodávat munici náckům.

A tím se dostáváme k nebezpečí, které Zemmour představuje. Vynechme teď dost děsivou vizi, že by se takový šílenec mohl stát prezidentem. Ještě pořád Francouzům natolik věřím, že i kdyby prošel do druhého kola, tak ho nezvolí. Ale už jen jeho přítomnost v prezidentské kampani má potenciál značně otrávit veřejnou debatu, rozdělit společnost, znormalizovat a propagovat temné vize o převzetí Evropy muslimskými migranty, které mají všechny znaky "wishful thinking". A nejspíš lze také očekávat nárůst antisemitismu, který bude z části "legitimizovaný" právě Zemmourem.

Avi: Parašat Berešit (Berešit 1,1 -6,8)

   Tento týden začínáme číst Tóru znovu od začátku. Opět čteme: „ Berešit bara Elohim et ha-šamajim veet ha-arec“, atd (I. Kniha Mojžíšova - Berešit 1,1). Slavili jsme Simchat Tora, svátek radosti z Tóry. Tóra je ohromný dar, který Bůh svěřil Svému lidu. Máme ji krasopisně, předepsaným způsobem, zapsanou soferem, písařem, na pergamenu, stočenou, svázanou, uschovanou v krásném, historickém pláštíku, uvnitř aron ha-kodeš, na čestném místě v synagoze. To je všechno pěkné a v pořádku. Ale co pro nás osobně Tóra znamená? Je na čestném místě i v našem srdci, věnujeme se jejímu studiu tak, aby její myšlenky mohly ovlivnit náš život? Je pro nás opravdu tak vzácná, že se před její moudrostí skloníme a budeme ochotní podle ní formovat své chování? Dlouhé generace Židů se o to pokoušely a zanechaly nám k dispozici kromě obou Talmudů i ohromnou knihovnu literatury komentářů, která je skutečnou pokladnicí moudrosti a zbožnosti.

  I díky těmto  moudrým víme, že je v Tóře 613 přikázání. Řada z nich už kvůli zboření Chrámu není aktuální. Ale i z toho, co zbývá, se můžeme hodně naučit. Už první přikázání zní velice sympaticky a přijatelně: „ Buďte plodní a množte se“ (Berešit 1,28). Ano, proč ne. Zhruba uprostřed Tóry je přikázání, které se vztahuje k sázení stromů (III. Kniha Mojžíšova – Vajikra 19,23). A tou úplně poslední micvou je napsat Sefer Tora (V. Kniha Mojžíšova – Dvarim 31,19). To znamená přepsat Tóru pro sebe, i kdybych ji měl, zdědil, nebo něco podobného. Tato tři přikázání jakoby ve zkratce shrnovala celý lidský život: mládí a jeho možnosti a radosti, potom to, co tu po sobě zanecháme v tom fyzickém nasazení, jako výsledek naší práce. Ale korunu tomu všemu nasazuje to, co nás všechny přesahuje a dává smysl našim životům – Tóra jako Boží vzkaz pro nás. Nestačí si Tóru jen přečíst, i kdyby to bylo  hebrejsky.  Nejde o pouhé doslovné čtení, ale studium, poznávání do hloubky, pochopení, interpretace textu, tak jak to dělali naši předchůdci před námi.

  A tak se teď pojďme podívat aspoň na část dnešního textu s tímto záměrem. Čteme, že: „Bůh řekl“. Už tady spouští palba komentátorů. Rambam, který se snaží zbavit Tóru všech antropomorfismů, mluví spíše o Boží vůli, a stejně tak i některé překlady znějí: „Bůh chtěl … a stalo se.“ To je to, co je pro nás těžko představitelné.  Nás  něco napadne, pak si o tom povíme a nakonec to třeba i uděláme, uskutečníme. Bůh je jiný, naprosto převyšuje naše představy. U Něj probíhají všechny tyto procesy naráz, současně.

  První, co Bůh podle Tóry stvořil, bylo světlo. Muselo to být zvláštní světlo. Jako o jediné věci se         o něm píše bezprostředně,  přímo, že bylo dobré. Všude jinde se už jen obecně píše, že to bylo dobré. Slovo or má v gematrii (číselné hodnotě písmen) stejnou hodnotu jako slovo raz – tajemství. Podle výkladů to bylo duchovní světlo, protože o stvoření nebeských těles, která mají osvětlovat zemi, se píše až během třetího dne. Toto duchovní světlo je určitou metaforou, která zahrnuje celé myšlení, moudrost. Podle některých tradičních výkladů má být toto světlo k dispozici spravedlivým na Příštím Světě. Tam to podle těchto představ nebude nějaký hedonismus, nějaké tělesné požitky, nejlepší dortíčky, ale skutečné potěšení z moudrosti Boží. A to je tak intenzivní zážitek, že musel Bůh toto světlo odložit pro Příští Svět, jinak bychom nechtěli dělat nic jiného. To je velice krásná představa. V Žalmu se píše, že Bůh „vytvořil  livjátana, aby v něm dováděl“ (Žalm 104,26). Podle Talmudu má Boží den 12 hodin. Tři hodiny Bůh soudí svět, 3 hodiny se stará, aby lidé měli všechno, co potřebují, tři hodiny studuje Tóru a 3 hodiny si hraje s livjátanem. Rašba (komentátor ze 13. stol.) to vysvětluje tak, že slovo livjatan se má číst livjatchen – stejně jako se to píše v knize Přísloví, kde stojí, že: (moudrost) „Ti vloží na hlavu půvabný věnec, ozdobnou korunu ti předá.“ (Mišlej- Přísloví 4,9). Stejně tak si můžeme vybavit, jak Mojžíšovi zářila tvář po příchodu z hory Sínaj. Moudrost, kterou přináší světlo Tóry rozjasňuje tvář. I čeština má k tomu blízko, když používá slova, která vyjadřují světlo pro chápání, porozumění: vyjasnil, objasnil, osvětlil, rozsvítilo se mu, atd.

  Na konci stvoření je ustanoven den odpočinku, šabat. Všechny ostatní  dny jsou jmenovány pouze tak, jak jdou za sebou: den jeden, druhý, třetí, čtvrtý, pátý, ten šestý a potom šabat. Šabat tak má mimořádný význam. V midraši se píše, že prvních šest dní vytvořilo dvojice, jen šabat zůstal osamocený. A tak k sobě dostal partnera – lid Jisraele. Midraše bývají psané takovým pohádkovým stylem, ale protože se podrobně a hluboce zamýšlejí nad textem Tóry, je v nich obsažena také veliká moudrost. Šabat je velikým a zvláštním zastavením v běhu času. Písmena slova šabat jsou stejná, jako ve slově tšuva – pokání, návrat. I my se v čase šabatu vracíme k době, kdy bylo všechno dobré, necháváme na sebe působit světlo Tóry, která nám za to prozrazuje něco ze svých tajemství. Šest dní stvoření je pro někoho příliš rychlá práce, a tak se uvažuje i o šesti historických epochách. Není to podstatné, ale kdo by kvůli tomu nemohl spát, tak tu ještě Rambam nabízí další, kabalistické řešení: že jde totiž o šest sefír – Božích emanací- od sefíry Chesed po Jesod. Ať je to jak chce, tak slovo šabat a tšuva se dá číst ještě jako tašuv hej- návrat k hej. Jako hej je v kabale označována sefira Bina, která stojí nad těmi šesti už jmenovanými. Symbolizuje pochopení v době, kdy už svět není jednotou, ale rozdělenou, složitou realitou. Šabat je tím odděleným časem, který nám nejenom připomíná stvoření, ale je taky zastavením, kdy všechny zmatky všedního dne můžeme poměřit moudrostí Tóry.

  Člověk je stvořen podle celem Elohim. Někdy se to překládá jako –podle podoby Boží. Ale Bůh nemá fyzickou podstatu, a tak moudří přemýšleli, čím se liší člověk od ostatních stvoření a čím by mohl být podobný Bohu. A nacházeli různá řešení – člověk jako bytost medaber, mluvící, nebo také se schopností myslet, zhodnotit své činy, napravit své kroky. Člověk, který je schopen etického chování. Člověk se nerodí zbožným,  ale může k tomu dospět, pokud mu na cestu bude svítit světlo Tóry.

  Slyšel jsem vyprávět krásný příběh o jednom cadikovi, spravedlivém, svatém muži. Ten se díky svému studiu Tóry a pokroku ve změně charakteru dostal až na andělskou úroveň. Když pak potkal anděla, pozdravil ho: „Šalom alejchem !“ Ten mu odpověděl: „Alejchem šalom! Co jsi zač?“ Ten cadik se moc divil, že ho anděl nepoznává. Ale celý vtip byl v tom, že ten cadik dělal tak ohromné pokroky v duchovním růstu, že ho ani anděl nepoznal. Kouzelný příběh.  No, já myslím, že se tu ještě příští týden nejspíš poznáme, ale i tak nám všem přeju, aby se nám Tóra stala tím vzácným světlem, ke kterému se budeme vracet, a které nás bude proměňovat.

Kam patří náboženství?

 K svátku Sukot patří suka a všichni jste určitě už viděli video, jak muž na kolečkových bruslích řídí svůj sukamobil v provozu. Sukamobil ovšem není jen výsadou New Yorku a Izraele. Sukamobily provozují lubavičtí chasidé i ve Francii. Což tady každý rok vyvolává v židovské komunitě vášnivé diskuze o místu náboženských symbolů ve veřejném prostoru (protože naprostá většina nežidovských kolemjdoucích asi moc nechápe, k čemu je ta budka tažená za kolem dobrá, jen vidí typického ortodoxního žida).

Sukamobil na Place Kleber

Já nejsem (alespoň zatím) Francouzska a nemám na přítomnost náboženských symbolů ve veřejném prostoru tak vyhraněný názor jako ti, kdo jsou odkojeni laicitou a republikánskými zásadami, které praví, že náboženství je soukromá záležitost, která do veřejného prostoru nepatří. Už jen proto, že to usnadňuje měření všem stejný metrem. 

Před Jom kipur vyšel v místních novinách obsahlý článek o naší nové rabínce (který nebyl mimochodem příliš lichotivý vzhledem ke konzistoři, ale nebylo tam nic, co by nebylo pravda). Od jedné členky komunity, která v novinách také pracuje, jsme se o Jom kipuru dozvěděli, jak vlastně článek vznikl. Novinářka, která má normálně na starosti náboženství, je na mateřské a její zástupkyně se běžně zabývá jinými tématy. Před Jom kipurem se dozvěděla, že Lubaviči budou ve čtvrtích s významnou židovskou populací troubit na šofar. A na poradě navrhla o tom napsat článek s douškou:"představte si, že by něco podobného dělali muslimové". Ticho, které se rozhostilo, se prý dalo krájet. Novinářka pochopila a pravila, že tedy napíše o té nové rabínce. 

Myslím si, že je důležité vést debatu o tom, jak moc je přípustné ve veřejném prostoru praktikovat své nábožentsví-všech vyznání. Když nám přijde nepřijatelné, aby si muslim vybalil na náměstí kobereček a zval kolemjdoucí k modlitbě, pak by tam ani neměl parkovat sukamobil a Lubavič nabízet arba minim. A postávat Svědci Jehovovi a nabízet diskuzi o Bibli. A naopak-pokud nám nevadí Svědci a sukamobil, neměl by nám vadit ani muslim. Nebo třeba meditující budhistický mnich. Nebo Hare Krišna. Pokud nevadí žena v paruce nebo tichlu a chlap s cicit u kolen (a už jsem tady videla i kaftan a štrajml a talit katan přes oblečení), proč by měla vadit žena v hidžábu a chlap v dželabě? Když Lubavič nabízí navázání tefilin před košer obchodem nebo imám kurzy koránu před halal řeznictvím, je to také veřejný prostor, ale vadí to?

Z mého pohledu je dobré, mít vymezená místa, kam náboženství nesmí-úřady, státní školy...ale myslím si, že u zbytku veřejného prostoru by se zbytečně nemělo nařizovat a zakazovat (jak navrhuje například LePenová), ale vést neustálou společenskou diskuzi o "pravidlech slušného chování". Abychom rozlišovali, že co v jedné ulici nevadí nemusí být o tři ulice dál vhodné. Abychom se všichni ve veřejném prostoru cítili dobře.

Kalendář pro děti

 Nejsem zrovna matka-kutilka, co by neustále něco vyráběla s dítětem nebo pro dítě, ale chtěla jsem pro Šmuliho kalendář, jednak na učení dnů v týdnu a také na to, aby věděl, v které části roku se zrovna nacházíme a to jak podle civilního, tak podle hebrejského kalendáře. A přesto, že neumí samozřejmě ještě číst, tak jsem tam chtěla mít i dny v týdnu atd.  češtině a ve francouzštině a u ročního kalendáře i v hebrejštině, aby nám ten kalendář chvíli vydržel. Je celkem zřejmé, že nic takového člověk prostě k jednoduchému stažení na webu nenajde a nezbylo, než si kalendář vyrobit svépomocí. Chůva pro svoje kluky používá kalendář ve formě vláčku (a Šmuli se mě pak i doma občas ptá, ve kterém vagónu, rozuměj měsíci, zrovna jsme), ale to mi pro moje účely nepřišlo úplně praktické. Nakonec jsem se na internetu inspirovala jinými samodomo kalendáři a vyrobila svou vlastní verzi. A nabízím vám ji ke stažení zde. Je ve formátu pptx, protože předpokládám, že česko-francouzská verze asi nebude vyhovovat každému a tady si to můžete jednoduše upravit, podle svých potřeb. Před tiskem doporučuji ovšem převést soubor do pdf, abyste měli jistotu, že se to vytiskne správně. Vytištěné materiály (stránku s šipkou budete potřebovat dvakrát) jsem nechala zalaminovat, pak je vystřihla a zkompletovala. U kalendáře s měsíci je šipka stacionární na A4 a nevystřihujete ji, vystřihnete jen dvě kolečka měsíců a vše spojíte dohromady. U kalendáře dnů v týdnu naopak vystřihnete šipku, která bude pohyblivá.  Abych to vše spojila, tak jsem propíchla kalendář uprostřed šídlem a s pomocí knoflíku a provázku vše spojila. Jistě existují i sofistikovanější metody, ale tohle jsem zrovna měla po ruce (i tak mi trvalo dva měsíce, než jsem se po vytištění a zalaminování listů dokopala k dokončení). 

A tady je výsledek, připevněný magnetem na mrazáku...jo a ten obrázek mobilu je u pátku proto, že u nás je o šabatu mobil vypnutý, takže poslední video na mobilu pro Šmuliho (krátké, pro urychlení procesu čištění zubů a podobně) je před začátkem šábesu...

Roš hašana 5782

 Letošní Roš hašana byl intenzivní, vyčerpávající a nabíjející zároveň. Od 1.září máme na půl úvazku novou rabínku, takže veškerá tíha šacharitu a čtení z Tóry neležela jen na mě, naštěstí! Protože jinak nevím, jak bych to všechno zvládla. Neměla jsem moc energii se připravovat a vlastně jsem letos fungovala hlavně z toho, co jsem se naučila v minulých letech. Protože měsíc Elul nepřinesl letos mnoho dobrého. Po měsících velkých zdravotních problémů a všech možných vyšetření nakonec babičce (z máminy strany) našli rakovinu plic, neoperovatelnou a s ne příliš dobrými vyhlídkami. Dědovi (z otčímovy strany) se po letech vrátila rakovina, taktéž bez možnosti operace. A po návratu z Čech jsme zjistili, že moje těhotenství, o kterém jsme v ČR rodině a pár dalším lidem řekli, je zamlklé...

Unetane tokef dostalo tento rok úplně jiný rozměr. Já nevěřím, že by si na Roš hašana Nejvyšší sednul a sepsal si seznam těch, kdo daný rok mají zemřít a u někoho si udělal otazník s tím, že se do Jom kipuru ještě rozhodne. Unetane tokef je pro mne pijut o křehkosti života a o tom, že máme nějaký vyměřený čas. Možná, že cedaka, tefila a tešuva mohou náš čas prodloužit, možná ne, ale určitě ho mohou zkvalitnit a tak "odvrátit" tvrdost rozsudku. Ale je snadné filozofovat o textu, když se vás osobně nedotýká. Jenže teď ten rozsudek možná visí nad dvěma blízkými lidmi. A jeden život vyhasl dřív, než se vlastně mohl doopravdy rozvinout. Hodně jsem se bála, jak tuhle modlitbu zvládnu (naštěstí ji vede náš chazan, kromě části Ki kešimcha). Ale kupodivu přislo smíření. Pořád to bolí a ještě to určitě bolet bude, až se stav obou prarodičů zhorší. Ale alespoň v tuhle chvíli přišlo smíření.

A teď bych tenhle příspěvek mohla ukončit se zdáním, že všechno je zase v pohodě. Ale ta energie z Roš hašana mi vydržela jeden den. Během měsíce Elulu a deseti dnů pokání mluvíme hodně o "chešbon nefeš", účetnictví duše, kdy zpytujeme svoje skutky. Ale můj letošní měsíc Elul mě přiměl se zamyslet nad jiným aspektem účetnictví-že máme stranu příjmů a stranu výdajů. A že když dlouhodobě nebudeme mít příjmy, nemůžeme mít ani výdaje. Nemůžeme dávat druhým a být tím, kým chceme, když nemáme z čeho brát. Je to zcela banální myšlenka, kterou se dočtete v každém článku o výchově dětí a o zdravém životním stylu. Ale pro spoustu lidí, včetně mně, je to nesmírně těžké skutečně realizovat. Skutečně myslet na svůj vlastní odpočinek a neodsouvat ho jako něco,co si můžu dopřát až splním všechno ostatní. Události měsíce Elulu a hlavně tedy těhotenství a následný potrat mrtvého plodu vyčerpaly tu malou rezervu energie, kterou jsem tak tak dokázala udržovat, abych měla alespoň trochu trpělivost a měla z čeho dávat. A skutečně nejsem vůbec milá osoba, když moje rezervy dojdou.

Závěr mého letošního chešbon nefeš je tedy jednoznačný-můj čas na dobíjení energie je stejně důležitý jako všechno ostatní. Naplánovat pravidelný čas, o kterém se nevyjednává, kdy budu sama, bez Šmuliho. A pravidelný čas, kdy budeme spolu s Elim sami. Abych potom měla z čeho dávat a být člověkem, se kterým chtějí být i ostatní.

Avi: Parašat Nicavim (Devarim 29,9 – 30,20)

  Už příští týden nás čeká oslava Roš ha-šana, našeho nového roku 5782. A pak se začne počítat deset „hrozných dní“ = „jamim norajim“ do Jom Kipur, Dne Smíření. A my se začneme zamýšlet nad sebou, jestli jsme ten rok, co je za námi, prožili tak, abychom se na sebe mohli podívat do zrcadla, nebo      na ten náš „chešbon ha-nefeš“, účet naší duše, s klidným svědomím. Dnešní paraša Nicavim nám připomíná, proč a jak bychom něco takového vlastně měli dělat.
  Mojžíš ve své závěrečné řeči mluví o zachovávání smlouvy s Bohem. Říká: „Vy všichni dnes stojíte před tváří Hospodina, svého Boha… aby tě dnes ustanovil za svůj lid a on ti byl Bohem, jak ti pravil a jak se zapřísahal tvým otcům Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi.“ (Devarim 29,9+12). Ano, k Bohu jsme vázáni nejenom úctou, láskou a bázní, ale taky smlouvou. Z naší strany je povinností držet se Božích instrukcí - micvot a našeho Jediného Boha. Bůh zase složil slib, že nikdy nevymění Izrael za jiný lid, i když jsou s námi problémy. Bude nám věčně Bohem, jak říká verš (I. Samuelova 12,22): „Hospodin pro své veliké jméno svůj lid nezavrhne, vždyť z vás hodlá učinit svůj lid.“
  V midraších se připomíná i to „vy všichni“ z našeho verše. Je v tom ta naše pospolitost, vzájemnost spoluodpovědnost. Naši moudří říkají, že každá osoba v Izraeli je zárukou, garantem toho druhého. Když jeden hřeší, musí nést trest i ostatní, jak říká verš: „Jeden bude klopýtat přes druhého.“ (Vajikra 26,37). Jeden bude potrestán za druhého. A funguje to i obráceně: Jestli je někdo spravedlivý,  všichni mají prospěch z jeho zásluh, jak říká verš: „Vecadik jesod olam“ = „Spravedlivý je základem světa“, celý svět stojí díky němu. Při té přísaze tam stáli všichni: „vaši předáci, vaši soudci, vaši starší, vaši strážníci a každý muž Izraele. Vše děti, vaše ženy a přistěhovalec, jenž je uvnitř tvého ležení, počínaje tím, kdo ti rube dříví a konče tím, kdo ti čerpá vodu.“ (Devarim 29,-10). Prostě úplně každý. Pak se tam píše ještě to, že Bůh neuzavírá tuto smlouvu a tuto kletbu pouze s těmi přítomným. Píše se tam: „jak s tím, který tu dnes s námi stojí před Hospodinem, naším Bohem, tak s tím, který tu dnes s námi není“ (Devarim 2,14). Z toho moudří vyvozují, že při této přísaze byly všechny duše, které kdy byly stvořeny. A každý člověk by si tak měl být vědom toho, že i on přísahal, že bude dodržovat Tóru a vést v patrnosti svůj slib. Snad i kvůli tomuto povědomí kdesi hluboko v nás jsou ty Vysoké svátky navštěvované i těmi vlažnějšími z nás.
  Tahle poslední, závažná řeč Mojžíše je velmi přímočará. Před všem těm shromážděnými lidmi nešetří varováními a ostrými výstrahami. „Vy všichni dnes stojíte před tváří Hospodina.“ Král Šalomoun v knize Přísloví říká: „Lepší jsou zjevná (otevřená) kárání, než skrývaná láska.“ (27,5). Pokárání dává život tomu, kdo je přijímá a přináší smrt tomu, kdo je neslyší, nechce slyšet – jak říká verš: „Mírný (léčivý) jazyk je stromem života“ (Přísloví 15,4). Jazyk, který lidi napomíná, jim dává život. Na druhou stranu: „Kdo domluvy nenávidí, zemře.“ (Přísloví 15,10). Tomu není pomoci.
  Ten, kdo chce svému příteli něco vytknout, mu musí říct pravdu a ne lichotky, jak říká ten náš uvedený verš: „Otevřené pokárání je lepší.“ Je lepší, když člověk něco vytkne svému příteli a říká mu pravdu, i když nepříjemnou. Nemusí ho za to jeho přítel zrovna milovat, spíš to bývá naopak, ale pořád je to lepší, než „skrytá láska“ – než skrývat hříchy svého přítele a neříkat mu o nich, protože je to nepopulární a my se chceme všem přátelům jenom líbit.
  Je taky známá věc, že existuje mnoho lidí, kteří si kritikou druhých jen vyřizují nějaké své účty a ne že by takovou věc dělali jen kvůli nebesům. Jak tedy máme chápat ten verš: „Otevřená výtka je dobrá“. Kdy je skutečně dobrá? – Když vychází ze „skryté lásky“. Je dobré pokárat druhého člověka jen tehdy, když je motivací ta skrytá láska a nic jiného, osobního.
  Kimchi píše, že tento verš opravdu znamená, že je dobré pokárat a vyjádřit to i veřejně, otevřeně, ale pokud někdo skutečně miluje svého přítele, měl by ho kárat soukromě, jenom mezi sebou. Jak to nazývá ta estébácká hantýrka: na čtyři oči. Není smyslem ponížit toho druhého, ale pomoci mu.
  Verš „otevřené kárání je dobré“ také znamená, že pokárání, které je otevřeně dáno Izraeli Bohem, kterému se říká „skrytá láska“, protože On si zaslouží být milován a je skrytý před lidmi – toto pokárání je dobré, protože pochází od Boha. Tak se tím nechme před Vysokými svátky inspirovat a učme se tomu umění pokárat i kritiku ke svému užitku přijmout. Jak říká ten dnešní verš: „Vy všichni dnes stojíte před tváří Hospodina.“ (Devarim 29,9)

Avi: Parašat Ki Tavo (Devarim 26,1 – 29,8)

     V naší paraše dál Mojžíš připravuje Izraelce na to, jak si mají počínat v zemi, kterou jim Bůh zaslíbil. Jde tu na začátku naší sidry konkrétně o „bikurim“, čili obětování prvních zralých plodů. Nejdříve šlo  o všechny druhy plodů, pak se to ustálilo na sedmi druzích. Byly to: pšenice, ječmen, hrozny, fíky, granátová jablka, olivy a datle či med. Tyhle první plody se přinášely do Chrámu kněžím a jen ti je směli jíst. Bylo to samozřejmě i praktické, protože kněží neměli svůj díl země, který by mohli obhospodařovat. Věnovali se jen chrámové službě. Ale vyjadřovala se tímto způsobem i vděčnost Bohu za tu darovanou zemi i za její úrodnost.

  Dokonce už na počátku jara označoval  ten pěstitel stužkou první květy, aby si tak poznačil ovoce, které přinese v koši do Jeruzaléma. To bylo taky svým způsobem významné.  Člověk od začátku věděl, že se o úrodu podělí, nebylo mu to zatěžko, počítal s tím. Určitě znáte tu „pěknou“ českou průpovídku: „Nedám, sám mám málo!“ Takové dobráky povzbuzuje král Šalomoun v knize Přísloví takto: „Cti Hospodina ze svého majetku i prvotinami z celé své úrody! Bohatě se naplní tvé sýpky, moštem budou přetékat tvé kádě.“ (Mišlej 3,9-10) A jinde říká: „Někdo rozdává a přibývá mu stále…“ (Mišlej 11,24). V případě desátků se můžeme u Malachiáše dočíst: „Přinášejte do mých skladů úplné desátky. Až bude potrava v mém domě, pak to se mnou zkuste, praví Hospodin zástupů:  Neotevřu vám snad nebeské průduchy a nevyleji na vás požehnání?“ (Malachiáš 3,10) Je to zvláštní, pokoušet štěstí zkoušením Boha u jiných přikázání je zakázáno – „ Nezkoušejte svého Boha“ (Devarim 6,16), ale tady jsme k tomu přímo vybízeni.

  Izraeli se říká „rešit tvuato“ = „první z (Boží) sklizně“ – prvotina jeho úrody (Jeremiáš 2,3) a proto je vhodné, abychom přinášeli „merešit kol pri haadama“ = z prvotin všech polních plodů (Devarim 26,2), Bohu, který je také označován jako „Rešit“, protože on je První, před počátkem. Toldot Jicchak píše, že bylo Božím záměrem naučit nás být celistvými ve všech našich dobrých vlastnostech, jak vůči Bohu, tak i vůči člověku právě tímto přikázáním obětí bikurim, té první úrody.

  Jak se to dělalo prakticky v době Chrámu? Jednotlivé druhy se nosily v koších zvlášť. Pokud byl někdo chudší, naskládal plodiny odděleně, ale do jednoho koše, předepsaným způsobem. Chodilo se v průvodech. Ti bohatší si mohli své koše nechat nést, ale jen k Chrámové hoře. Pak i ten nejbohatší musel vzít koše na svá bedra, předat je knězi do ruky, odříkat sám určitou pasáž a chválit Boha. V tom se projevovala ta rovnost před Bohem a stejná vděčnost a pokora.

  Cror HaMor připomíná, že Tóra vedle sebe položila pasáž o bikurim a o Amálekovi, tom nepříteli Izraele a Boha. Stejně jako bikurim, se také Amálekovi říká „rešit“: „rešit gojim Amalek“= „Amálek je prvotina pronárodů“ (Bemidbar 24,20) To Amálek se snažil Izraeli překazit příchod do zaslíbené země a připravit ho o Boží požehnání.  Proto je obětování prvotin zároveň oslavou toho, že tomu věčnému nepříteli se jeho záměr nevydařil. A tak v dobách Chrámu to nebylo jako dnes, když vzdycháme před berňákem. To byla radostná, slavnostní procesí, která se ubírala k Jeruzalému.

  Dnes, když Chrám není, se naši moudří zamýšleli, jakým jiným způsobem uctít Boha a vyjádřit mu vděčnost. Říkají,že když například někdo umí skvěle zpívat, měl by právě zpěvem uctívat Boha. To je jeho „rešit“, to první, nejlepší. Vždycky jen musí dávat pozor, aby to nedělal pro potlesk a obdiv lidí, ale cílem má být uctít Hospodina tím svým nejlepším způsobem. A stejné je to u dalších obdarování.

  Letos jsem se mohl zúčastnit dvou „výjezdních“ šabatů. Pokaždé se jelo do opravených synagog, kterým chybí právě to podstatné, zavraždění  Židé, o které se „postaral“ ten poslední  Amálek. Jednou jsme byli ve Čkyni, podruhé v Úštěku. Ale nepadala na nás tíseň, nebo smutek. Jednak byly tyto budovy zachráněny před totálním zničením. A pak, díky pořadatelům se podařilo něco úžasného – z různých míst se tak jako do jeruzalémského Chrámu sjeli s veselím lidé, kteří chtěli společně uctít svého Boha, každý se svým „rešit“, svým darem, který potěšil i všechny ostatní. A taky jsme se mohli posílit ve vědomí, že Amálek není ten, kdo má poslední slovo. Jen na nás je, jestli si omašličkujeme to svoje nejlepší a budeme ochotní s tím přijít a s díky to předat. Pak i „běžný“ šabat může být výjimečným svátkem a radostí. Zkusme Boha, jestli nám pak požehná.

Synagoga v Úštěku