Avi: Parašat Ki Tavo (Devarim 26,1 – 29,8)

     V naší paraše dál Mojžíš připravuje Izraelce na to, jak si mají počínat v zemi, kterou jim Bůh zaslíbil. Jde tu na začátku naší sidry konkrétně o „bikurim“, čili obětování prvních zralých plodů. Nejdříve šlo  o všechny druhy plodů, pak se to ustálilo na sedmi druzích. Byly to: pšenice, ječmen, hrozny, fíky, granátová jablka, olivy a datle či med. Tyhle první plody se přinášely do Chrámu kněžím a jen ti je směli jíst. Bylo to samozřejmě i praktické, protože kněží neměli svůj díl země, který by mohli obhospodařovat. Věnovali se jen chrámové službě. Ale vyjadřovala se tímto způsobem i vděčnost Bohu za tu darovanou zemi i za její úrodnost.

  Dokonce už na počátku jara označoval  ten pěstitel stužkou první květy, aby si tak poznačil ovoce, které přinese v koši do Jeruzaléma. To bylo taky svým způsobem významné.  Člověk od začátku věděl, že se o úrodu podělí, nebylo mu to zatěžko, počítal s tím. Určitě znáte tu „pěknou“ českou průpovídku: „Nedám, sám mám málo!“ Takové dobráky povzbuzuje král Šalomoun v knize Přísloví takto: „Cti Hospodina ze svého majetku i prvotinami z celé své úrody! Bohatě se naplní tvé sýpky, moštem budou přetékat tvé kádě.“ (Mišlej 3,9-10) A jinde říká: „Někdo rozdává a přibývá mu stále…“ (Mišlej 11,24). V případě desátků se můžeme u Malachiáše dočíst: „Přinášejte do mých skladů úplné desátky. Až bude potrava v mém domě, pak to se mnou zkuste, praví Hospodin zástupů:  Neotevřu vám snad nebeské průduchy a nevyleji na vás požehnání?“ (Malachiáš 3,10) Je to zvláštní, pokoušet štěstí zkoušením Boha u jiných přikázání je zakázáno – „ Nezkoušejte svého Boha“ (Devarim 6,16), ale tady jsme k tomu přímo vybízeni.

  Izraeli se říká „rešit tvuato“ = „první z (Boží) sklizně“ – prvotina jeho úrody (Jeremiáš 2,3) a proto je vhodné, abychom přinášeli „merešit kol pri haadama“ = z prvotin všech polních plodů (Devarim 26,2), Bohu, který je také označován jako „Rešit“, protože on je První, před počátkem. Toldot Jicchak píše, že bylo Božím záměrem naučit nás být celistvými ve všech našich dobrých vlastnostech, jak vůči Bohu, tak i vůči člověku právě tímto přikázáním obětí bikurim, té první úrody.

  Jak se to dělalo prakticky v době Chrámu? Jednotlivé druhy se nosily v koších zvlášť. Pokud byl někdo chudší, naskládal plodiny odděleně, ale do jednoho koše, předepsaným způsobem. Chodilo se v průvodech. Ti bohatší si mohli své koše nechat nést, ale jen k Chrámové hoře. Pak i ten nejbohatší musel vzít koše na svá bedra, předat je knězi do ruky, odříkat sám určitou pasáž a chválit Boha. V tom se projevovala ta rovnost před Bohem a stejná vděčnost a pokora.

  Cror HaMor připomíná, že Tóra vedle sebe položila pasáž o bikurim a o Amálekovi, tom nepříteli Izraele a Boha. Stejně jako bikurim, se také Amálekovi říká „rešit“: „rešit gojim Amalek“= „Amálek je prvotina pronárodů“ (Bemidbar 24,20) To Amálek se snažil Izraeli překazit příchod do zaslíbené země a připravit ho o Boží požehnání.  Proto je obětování prvotin zároveň oslavou toho, že tomu věčnému nepříteli se jeho záměr nevydařil. A tak v dobách Chrámu to nebylo jako dnes, když vzdycháme před berňákem. To byla radostná, slavnostní procesí, která se ubírala k Jeruzalému.

  Dnes, když Chrám není, se naši moudří zamýšleli, jakým jiným způsobem uctít Boha a vyjádřit mu vděčnost. Říkají,že když například někdo umí skvěle zpívat, měl by právě zpěvem uctívat Boha. To je jeho „rešit“, to první, nejlepší. Vždycky jen musí dávat pozor, aby to nedělal pro potlesk a obdiv lidí, ale cílem má být uctít Hospodina tím svým nejlepším způsobem. A stejné je to u dalších obdarování.

  Letos jsem se mohl zúčastnit dvou „výjezdních“ šabatů. Pokaždé se jelo do opravených synagog, kterým chybí právě to podstatné, zavraždění  Židé, o které se „postaral“ ten poslední  Amálek. Jednou jsme byli ve Čkyni, podruhé v Úštěku. Ale nepadala na nás tíseň, nebo smutek. Jednak byly tyto budovy zachráněny před totálním zničením. A pak, díky pořadatelům se podařilo něco úžasného – z různých míst se tak jako do jeruzalémského Chrámu sjeli s veselím lidé, kteří chtěli společně uctít svého Boha, každý se svým „rešit“, svým darem, který potěšil i všechny ostatní. A taky jsme se mohli posílit ve vědomí, že Amálek není ten, kdo má poslední slovo. Jen na nás je, jestli si omašličkujeme to svoje nejlepší a budeme ochotní s tím přijít a s díky to předat. Pak i „běžný“ šabat může být výjimečným svátkem a radostí. Zkusme Boha, jestli nám pak požehná.

Synagoga v Úštěku

Avi: Parašat Ree ( Devarim 11,26 – 16,17 )

Dnešní parašat Ree začíná známým, slavnostním a velmi vážným prohlášením: „Hleď, dnes vám předkládám požehnání i zlořečení: požehnání, když budete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám dnes přikazuji, a zlořečení, když nebudete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha…“. A takhle jednoduše se máme rozhodovat v různých oblastech života a podle toho sklízet kyselé nebo sladké plody Božího požehnání či zlořečení.

  Nikdy nezapomenu na jednu přednášku o manželství. K mladým manželům, a to i těm potencionálním, promlouval odborník a začal netradičně: Manželství je práce! Zapomeňte na romantické představy a žijte v realitě, aby vaše manželství bylo kvalitní a něco vydrželo. Pointou samozřejmě bylo, že normální součástí manželství je i ta spousta práce, která musí být v jeho rámci vykonána. A nelze si myslet, že to jeden, i když třeba nadšenec, potáhne, a druhý se bude vézt. Jestli chceme vytvářet rodinu, nemůžeme myslet jen na sebe i v tomhle čistě pracovně manželském ohledu. Byla by to stejná naivita a hloupost, jako si sobecky myslet, že všechny peníze světa tu jsou jen pro mě. A o tom je dnešní draša.

  Kdysi jsem objevil knížku rabiho Niltona Bondera: Kabala peněz. Líbila se mi natolik, že jsem říkal tehdejšímu předsedovi židovské obce, že by z ní byla pěkná přednáška. Ten se tenkrát zděsil, že to bude jen podněcovat ty antisemitské stereotypy o Židech a penězích. Ale byla to skutečně kniha o etice v podnikání, vycházející z přikázání Tóry – všem ji vřele doporučuji.

  A teď už k té praxi: „Dávej mu (potřebnému bratrovi) štědře a nebuď skoupý, když mu máš něco dát.“ (Devarim 15,10) Proč se v tomto verši to slovo o dávání opakuje? Má nám to ukázat, že bychom měli dávat potřebným mnohokrát. Je lepší dát menší sumu stokrát, než dát stejnou sumu naráz – protože když někdo dává opakovaně, zvykne si dávat, nebude to pro něj problém.

  A proč dávat? Jednak je to přirozené milosrdenství a většina lidí nad tím složitě nepřemýšlí. Ale je tu i hrozba, že lakomý člověk může upadnout do určité formy modlářství. Bude říkat: Jen já jsem vynaložil svou práci a genialitu svého úžasného mozku a tak jsem se domohl takového jmění. Proč bych já měl někomu rozdávat? Nevěří, že je to Bůh, který mu dopřál to bohatství a je to, jako by sloužil modlám a zapřel Boha.

  Píše se tu: „Dej mu, a dáváš-li, nedávej s nechutí, protože právě za to bude Hospodin, tvůj Bůh žehnat tobě a veškerému tvému dílu a všemu, na co sáhneš“ (15,10) – „proto – kvůli těmto věcem“. To znamená i to, že svět se točí v určitém koloběhu; dnes je bohatý ten, zítra zase někdo jiný (to se dozvídáme z midraše, kvůli podobnosti slova „biglal“= protože, a „galgal“= koloběh). Bohatý člověk by tedy měl dbát na to, aby byl k chudákovi štědrý, jinak se může stát, že Hospodin ten koloběh převrátí a boháč zchudne a z chudáka se stane boháč.

  Rabi Chija řekl své ženě: „Pokud ke dveřím přijde žebrák, dejte mu okamžitě chléb, protože pokud naše děti, Bože chraň, zchudnou a půjdou ode dveří ke dveřím, tak jim bude hned dáno.“

  Jeho žena se naježila a zeptala: „Proč se rouháš, proklínáš snad své děti?“

  Rabi Chija odpověděl: „Svět je koloběh. Dnes je chudý ten, zítra zase jiný.“

  O dnešním verši: „Nezatvrzujte své srdce“ naši moudří píšou, že pokud něco dáváme chudákovi, máme s ním vlídně mluvit. Máme zdvořile mluvit s žebrákem, i když zrovna nemáme peníze, které bychom mu mohli dát. Když ale peníze máme, čteme: „nezavírejte ruku před ním“ (15,7).

  A jak dávat? Samozřejmě lepší je v soukromí, aby se chudák necítil ponížený. Rabín Janai jednou viděl bohatého muže dávat chudákovi na ulici peníze před všemi lidmi. Rabín Janai mu řekl: „Bylo by lepší, kdybys mu nedal vůbec nic, než abys mu dal a ponížil ho.“ Přitom jsem si hned vzpomněl na jednoho našeho politika, který před kamerami v metru rozdával pětitisícovky chudákům a bavil se tím, jak se tváří zaskočeně…

  Ještě k tomu jak dávat: „Poskytni mu dostatečnou půjčku podle toho, kolik ve svém nedostatku potřebuje.“ (15,8) Musíme být pozorní k tomu, co takovému člověku chybí. Nejsme ale povinni z něj udělat boháče. „To, co mu chybí“ - pokud to potřebuje, rabíni radí třeba i najmout koně, případně mu pomoci i k manželce.

  A ještě nakonec: nenaletíme občas při našem dobráctví nějakým podvodníkům? Jistěže, a nebudeme první ani poslední. Mar Ukva měl ve své ulici chudáka, kterému každý pátek posílal čtyři zlaté. Jednou je poslal po své manželce. Když se k Mar Ukvovi vrátila, řekla mu: „Ten údajný chudák je podvodník! Je bohatý a chudobu předstírá, aby dostával milodary. Slyšela jsem, jak se ho ptali: „Chceš jídlo naservírovat na stříbře nebo na zlatě?“

  Rabi Eliezer říká: Musíme poděkovat těm podvodníkům, kteří předstírají, že jsou chudí. Protože víme, že existují podvody, nehřešíme, když někdy přijde chudák a my mu nic nedáme v domnění, že může být podvodník. PŘESTO by se člověk měl postarat o to, aby skutečný chudák milodar opravdu dostal.

  Zkrátka, máme používat rozum i v těchto situacích. Není řešením rozdat vše a vyrobit chudáka         ze sebe, tím se nic nevyřeší. Druhým extrémem ovšem je mít výmluvu pro každou příležitost a být tím  nekonečným sobcem, který pokouší kolo osudu jak v manželství, tak i v širší společnosti.

Čelenka místo jarmulky

 Kdysi dávno v počátcích svého blogování jsem napsala článek "Proč nosím sukně a nenosím jarmulku", ke kterému bych dneska rád dodala malý update. Ano, po svatbě jsem začala nosit do synagogy čelenku nebo čelenko-šátek, který je ovšem zcela nekompatibilní s tefilin. Když máte nasazené tefilin, nesmí se nic, kromě vašich vlasů dostat mezi tefilin a hlavu. Tehdy jsem pochopila (a jeden konzervativní rabín v Jeruzalémě mi to i řekl), proč je kipa tak praktická. Ale protože já kipu nosit nechtěla, našla jsem kompromis v podobě šátkové šály-nasadím tefilin, na šátku udělám volný uzel a šátek nasadím přes tefilin. A je to.

V únoru 2020 vyšel článek "The Jewish Headband Nation", který jsem myslím i sdílela na facebooku blogu, o židovkách z konzervativních a liberálních kruhů, které se rozhodly místo kipy nosit právě čelenku. Článek mi ležel v hlavě a po prvním lockdownu jsem i krátkou dobu začala čelenky nosit denně a po celý den. Ale nevydrželo mi to dlouho, protože se ukázalo, že moje čelenky nejdou moc dohromady s mým oblečením. A celou záležitost jsem zase odsunula k ledu. Ale s tím, jak se po příchodu Šmuliho proměnila moje náboženská praxe, jsem prostě potřebovala nějakým způsobem sama pro sebe potvrzovat svoje židovství, toho, jaký život chci vést, na kontinuální bázi. Mít něco, co mě provází celý den (magen david jsem z krku sundala pár měsíců po porodu, jakmile si s ním začal Šmuli nepříjemně hrát při kojení). Nejsem ortodoxní a nemám nejmenší ambice si zakrývat vlasy. Kipa u mužů také neslouží k zakrývání vlasů, ale jako výraz úcty k  Nebesům (jirat Šamajim), která jsou nad námi. A čelenka plní úplně tu samou úlohu a ještě s tou výhodou, že není univerzálně profláknutá jako židovský náboženský symbol, takže se nemusím bát problémů.

Na druhý pokus jsem se tedy už důkladněji připravila a ušila si několik čelenek v základních barvách a doplnila tak ty vzorované, které se obtížněji kombinují. Ještě by se mi pár barev hodilo, ale myslím, že základní výbavů mám a od té doby je poctivě nosím. A ano, myslím, že nějaký efekt v oblasti jirat Šamajim to má...