vendredi 16 décembre 2022

Avi: Parašat Vaješev (Berešit 37,1 – 40,23)

   V naší paraše Vaješev se začíná odehrávat příběh Josefa a jeho bratrů. Je to známý příběh. Jákobův syn Josef byl jeho oblíbeným synem, „vždyť to byl syn jeho stáří“. S takovými mazánky obvykle nemají sourozenci slitování. Ale tady to bylo extrémně vyhrocené. Josef dostal od otce pestře zbarvenou suknici, takovou nikdo z ostatních bratrů nikdy nedostal. Navíc měl prorocké sny, které vykládal způsobem, který se jim taky nemohl zamlouvat. Naznačoval jejich podřízené chování vůči němu.  Vztek bratrů proti Josefovi narůstal a blížila se katastrofa.

  „Když bratři viděli, že ho otec miluje nade všechny bratry, začali ho nenávidět a nepromluvili na něho pokojného slova“ (37,4). Raši se i tuhle okolnost snaží vidět pozitivně. Píše, že byli spravedliví – nemohli mluvit slovy, která by nevycházela z jejich srdcí. Prostě - když ho nenáviděli, těžko s ním mohli pokojně mluvit. Nejenom z tohoto příběhu si ovšem uvědomujeme, že každé skutečné násilí začíná „upřímnými“ slovy nenávisti…

  A pak Jákob pošle syna Josefa, aby zkontroloval své bratry, kteří měli pást u Šekemu. Podíval jsem se na pár podrobností v midraších. „Někdo ho nalezl, jak bloudí po poli, a zeptal se ho: „Co hledáš“? (37,15) Měl to být anděl Gabriel. Toldot Jicchak píše: Obecně platí, že když se někdo ztratí, tak se zastaví a sám se ptá jiných lidí na cestu. Tady to bylo obráceně, ten muž se ptá Josefa, co hledá. Z toho midraš usuzuje, že to byl anděl, který měl zajistit, aby Josef dorazil ke svým bratrům, kteří ho nejprve budou chtít zabít a nakonec ho prodají do Egypta. Bylo to v Božím plánu, aby se tam dostal. Dalším vysvětlením je, že se Josef toho muže zeptal: „řekni mi, prosím, kde pasou ovce?“ (37,16). Ale předtím se ho vůbec nezeptal, jestli ví, kde by mohli být. Josef očividně pochopil, že je to anděl. A midraš dochází k závěru, že to byl Gabriel a ne jiný anděl, protože verš říká doslova, že ho našel muž, a Gabriel je tak označován v knize Daniel (9,21) – „vehaiš Gabriel“ = muž Gabriel.

  „Ten muž řekl: Odtáhli odtud“ (31,17).  Raši se ptá: Josef se ho prostě zeptal, jestli ví, kde jsou jeho bratři. Proč muž odpovídá: „Odtáhli odtud?“ Odpovědí je, že ten muž ho varoval: „Nechoď ke svým bratrům, protože tě opustili, to znamená, že tě opustili jako bratra.“ Hebrejské slovo „ze“ (= zde) má číselnou hodnotu dvanáct. Jako by nám to říkalo: „Už si nepřejí být dvanácti bratry. Byli by raději, kdyby jich bylo jedenáct a nechtějí tě za bratra.“ Josef pochopil varovná slova, ale neuposlechl je ze synovské poslušnosti a šel za nimi dál.

  Jak to bylo dál, každý ví. Nebo si to může přečíst. Josef splnil svou povinnost, i když věděl, do čeho jde. Bratři ho chtěli zabít, pak ho prodali jako otroka. On se dostal do Egypta, kde prošel dalšími zkouškami, ve kterých taky obstál. Proto mu říkáme Josef Hacadik – Josef Spravedlivý. Když v Egyptě získal postavení, bratři do Egypta přišli s prosíkem, v jejich zemi byl hlad. Josefa nepoznali a tak si je trochu vyzkoušel. Nemstil se jim ale pro to, co mu udělali. Naopak, byl rád, že jim může být nápomocný a rozeznal v tom Boží plán.

  On měl to, co jim chybělo: duchovní vhled do celé situace, lásku, toleranci, ten potřebný nadhled. Díky tomu v Egyptě, i když v nedobrovolně prodlouženém pobytu, vznikl národ. Je to neuvěřitelné vzhledem k tomu, čemu Josef od svých bratrů musel čelit.

  Snad by to mohlo být poučením i pro nás. Občas se zasmějeme nad historickými spory různých chasidských dvorů mezi sebou, nebo nad půtkami mitnagdim s chasidy. Každý z nich měl svoji celou pravdu a byly to opravdu neveselé boje. S odstupem ale vidíme zlomky moudrosti u každé z těch kdysi úporně bojujících stran a dovedeme si vytěžit to nejlepší od obou. Snad ty naše spory tak nějak patří k naší tradici, ale samy o sobě význam nemají. Když se nedokážeme shodnout ani na podpoře jednoho siduru v tom našem malém českožidovském rybníčku, asi nám chybí někdo jako Josef – ten, kdo vidí trošku dál a má potřebnou pokoru i lásku ke všem bratrům.

lundi 5 décembre 2022

Avi: Parašat Vajece (Berešit 28,10 – 32,3)

 Dnešní paraša navazuje na to ne úplně fér požehnání Izáka Jákobovi, čili mladšímu synovi, a ne, jak by se podle zvyklostí slušelo – staršímu, prvorozenému Ezauovi. Navíc k tomu došlo podvodem. A na Jákobovi ta nálepka podvodníka tak trochu ulpěla, i když jeho maminka ho do toho natlačila. Věděla, že to je lepší volba. Ale jaký byl okamžitý výsledek? Jákob po tom požehnání od otce dostal rozkaz, který zněl jasně:  neber si ženu z dcer kenaanských, ale odejdi do Rovin aramských do domu Betúela, otce své matky, a odtud si vezmi ženu z dcer jejího bratra Lábana. A jak dnes čteme, „Jákob vyšel...“ Zatímco Ezau si, otci natruc, vzal ausgerechnet kenaanskou dceru… Jákobovi tak za poslušnost připisujeme první plusové body.

  Dále v textu čteme, že „narazil na jedno místo, a protože zapadlo slunce, přenocoval tam“. (28,11) Raši říká, že slova „na tom místě“ nám ukazují na to, že spal pouze na tomto místě. A ne předtím, když studoval v bejt midraši Šema a Evera. Během čtrnácti let, co tam studoval, vůbec nespal a Tóru prý studoval dnem i nocí. Studium se v židovství počítá a tak Jákob získává další plusové body.

  Co se dělo v noci? Všichni známe ten Jákobův proslulý sen o andělech vystupujících a sestupujících po žebříku ze země do nebes a zpět, i o Božím požehnání, kterého se mu tam dostalo. Když se ráno Jákob probudí, tak zvolá: „Na tomto místě byl Bůh, a já, já jsem to nevěděl!“ (28,16) a zmocní se ho bázeň. V tomto jeho zvolání se dvakrát opakuje slůvko „já“. Chasidské vysvětlení zní zhruba takto: když chceš někoho potkat, ale budeš si vědom pouze vlastního já, tak nikoho nepotkáš. Když jsi plný svého ega, nic jiného pro tebe nebude. Ty sám musíš vytvořit prostor, vycouvat ze svého já – abys vůbec mohl někoho potkat. Ten žebřík symbolicky představuje spojení země a nebes, čili modlitbu. Modlitbě se v hebrejštině běžně říká „hitpalel“. Slovo „palal“ znamená soudit,  a v té zvratné formě „hitpalel“ znamená soudit se, posuzovat sám sebe. Podle toho je to vážné posouzení, jestli jdu dobrým směrem, jestli věci, které dělám, jsou dobré i podle Božích měřítek. A když tak porovnáváme oba bratry, Jákob ten žebřík znal a používal. Po tomhle zvláštním setkání nakonec, v nelehkém okamžiku jeho života, „Jákob vykročil lehkým krokem“ (29,1), jiný překlad říká: „kurážně vykročil“. Tak mu to pomohlo. Zatímco jeho bratr Ezau, plný svého spravedlivého rozhořčení, svého já, se svou kenaanskou manželkou zatápěli v podstatě slepému otci. Tady už končí veškerá  bratrská bodovací soutěž.

  Dojemně popisované setkání Jákoba s jeho budoucí ženou Ráchel u studny i následné „srdečné“ přivítání Lábanem popisují midraše trochu méně romanticky. Nejspíš ve světle budoucího jednání Lábana, který u sebe nechal Jákoba nejprve sedm let pracovat, aby si mohl vzít Ráchel. Pak mu podstrčil její starší sestru Leu. Nic proti ní, i když měla slabý zrak. Oči si prý vyplakala z očekávání, že jako starší dcera Lábana připadne staršímu synovi Izáka – Ezauovi. A ona měla jinou představu -jemného, zbožného intelektuála Jákoba. Jákob tak Lábanovou lstí dostal vlastní medicínu, když taky předstíráním podvedl svého otce. Snad i s tímhle vědomím Jákob souhlasil, že bude dalších sedm let pracovat znovu za Ráchel. Aby mu to nepřišlo tak dlouhé, povedený tchán po svatebních oslavách s Leou mu dal vzápětí také Ráchel. A k tomu pěknému popisu midrašů: když se v Tóře píše, že (Lában) „mu běžel vstříc“ (29,13), když tam Jákob přicházel, tak si prý pomyslel: „Eliezer, Abrahámův služebník přivedl deset velbloudů, naložených drahocenným zbožím. Kolik toho asi tak přiveze Jákob?“ Když neviděl žádné velbloudy, pomyslel si: „Musí u sebe mít velké sumy peněz.“ Objal Jákoba, aby zjistil, jestli nese nějaké peníze. Když nenašel žádné peníze, políbil ho, aby zjistil, zda aspoň v ústech neskrývá nějaké drahokamy… Jákob řekl Lábanovi, že prchá před Ezauem, aby vysvětlil, proč s sebou nic nepřinesl. Podle našich moudrých mu také řekl, jak obdržel synovské požehnání a Lában souhlasil, že mu dá svou dceru.

  Lábanova prohnanost se prý projevila i v tom, že chtěl Jákobovi za jeho práci platit. Moc dobře totiž věděl, že i podle tehdejšího práva neplacený strážce neručí za svěřený majetek. Lában prostě soudil podle sebe i Jákoba. Nevěřil jeho poctivosti. Přitom dávat pozor si musel především Jákob. Zamiloval si Ráchel a ji chtěl za ženu. I když se říká, že kdyby měl Lában jedinou dceru -  Leu, vzal by si ji, aby vyslyšel otcovo přání vzít si dceru z této rodiny. No ale když tu byla ještě mladší dcera, s očima jako dvě studánky… ruku na srdce, chlapi, kdo by si ji spíš nevzal. A tak Jákob řekl Lábanovi: „Budu ti sloužit sedm let za Ráchel, tvou mladší dceru.“ (29,18). Raši se ptá: Proč Jákob upřesňuje, že má na mysli jeho mladší dceru? Protože věděl, že Lában je podvodník a pomyslel si: „Když řeknu, že budu pracovat pro Ráchel, vezme jakoukoli ženu, která se jmenuje Ráchel a dá mi ji.“ Proto upřesnil, že chce jeho dceru. Dále se bál, že Lában přejmenuje Leu a bude jí říkat Ráchel a dá mu ji. Proto řekl, že mu bude sloužit za mladší dceru. No ale jak víme, nebylo mu to stejně nic platné. Od podvodníka musíte čekat jen podraz.

  Přesto, i v takovém prostředí a po tak dlouhou dobu  (celkem 20 let) prokazoval Jákob u Lábana svoji poctivost a bohabojnost. Už dávno vybledla ta jeho nálepka podvodníka. Přesto musel překonat ještě to poslední, ten svůj věčný strach. Před Ezauem utíkal, před Lábanem a když se blížil návrat a nevyhnutelné setkání s násilnickým, pomstychtivým bratrem, znovu s tím strachem musel bojovat. Ten noční boj s andělem, těsně před setkáním s Ezauem, se dá vykládat různě. Ale rozhodující je ten samotný boj, po kterém se zbavil starého jména Jákob = Úskočný a dostal nové: Izrael = Zápasí Bůh. Ke skutečné velikosti totiž patří i to, že člověk nestráví svůj život v koutku, na útěku, není jen něčí rohožkou, ale svým problémům a svému strachu se postaví a bojuje. A ta víra k tomu začíná u nás, od nás, v tom „hitpalel“, v poctivosti a žebříku, který máme stále k dispozici.

mercredi 16 novembre 2022

Avi: Parašat Chajej Sara (Berešit 23,1 – 25,18)

   Naše dnešní paraša začíná smutnou zprávou o smrti Sáry. Sára zemřela v požehnaném věku 127 let. I když v textu Tóry je to napsáno trochu jakoby kostrbatěji: „Života Sáry bylo sto a dvacet a sedm Sářiných let.“ (Berešit 23,1). Prý se tím naznačuje, že si opravdu prožila všechny ty roky, které jí byly souzeny žít. Jako u všech významných historických postav, tak také u Sáry se můžeme dočíst o legendách, které s ní byly spojeny. Za Sářina života její svíčky hořely od jednoho erev šabatu do druhého; těsta, které hnětla, bylo opravdu požehnaně a nad jejím stanem se stále vznášel oblak. A s její smrtí tyto jevy pochopitelně ustaly. Moudří také píší, že Sára nepotřebovala kosmetiku, že ve dvaceti byla tak krásná, jako sedmiletá dívenka. O tom, jak to bylo ve stovce, se už moudře nezmiňují. Nejspíš tu platí stejná zásada jako u nevěst – na ně se také zveřejňuje jen chvála a pozitiva.

  Rabi Bechaje píše, že slovo „vajihju“ (zde přeloženo „byl“- život) v číselné hodnotě písmen odpovídá třiceti sedmi. A z toho vyvozuje, že Sára ve skutečnosti žila naplněným životem pouhých třicet sedm let, od narození Izáka až k jeho svázání a téměř oběti, kdy mu bylo třicet sedm let. Ty roky předtím nebyly považovány za skutečný život. Mnoho dnešních žen, které touží otěhotnět a mít děti, a léta se jim to nedaří, by mohly vyprávět…

  Vatamat Sara“= „A zemřela Sára“ (23,2). Tóra píše o Sářině smrti hned po části, pojednávající o téměř dokonané Izákově oběti. Když si uvědomíme, jak dlouho marně čekala dítě, je pro nás pochopitelné, že když Sára zaslechla, že byl její syn svázán na oltáři k oběti, byla její duše tou zprávou tak přemožena, že opustila její tělo. Pár veršů před zprávou o smrti Sáry se můžeme v Tóře dočíst o narození Rivky. Učí nás to, že než jeden spravedlivý zemře, druhý se na svět narodí…

  Dále tu můžeme číst o Abrahamově pláči: „Abraham přišel, aby nad Sárou naříkal a oplakával ji.“ (23,2) Abraham přicházel z Beer Ševy. Rabi Bechaje se ptá, proč je tu znovu zmíněno jméno Sáry, když už bylo jednou řečeno. Jeho vysvětlení je, že při „hespedu“, když se pronáší chvála na zemřelého, je správné několikrát jméno zesnulého zmínit. Rabi Bechajeho taky zajímá, proč se tu píše jen o Abrahamovi, ale ne o Izákovi, že by truchlil kvůli své matce. A vysvětluje to tak, že Izákovi o její smrti neřekli proto, aby se nemusel trápit tím, že jeho matka zemřela proto, že slyšela, že je spoután na oltáři. Navíc Izák se nevrátil společně s Abrahámem, ale ještě další tři roky zůstával na hoře Morija. Až mu bylo čtyřicet let, vrátil se a oženil s Rivkou.

  Autor knihy Toldot Jicchak se ptá: Normálně se přece člověk nejdříve rozpláče a pak velebí mrtvé. Proč je to tady obráceně? Odpovědí je, že Abraham byl velice šťastný, protože Izák byl právě zachráněn před obětí, a pak taky slyšel, že se narodila Rivka, potencionální nevěsta pro Izáka, z dobré rodiny… Víte jak se o chlapech říká, že na rozdíl od žen nedokáží dělat víc věcí najednou. A Abraham se nemohl z toho štěstí hned vpravit do přiměřeného smutku a pláče. Proto musel Sáru nejprve velebit, vyjmenovat všechny její velké činy, aby mu to pak šlo snadněji. Potom už byl schopen trochu plakat. Zde přeložené slovo „a plakal pro ni“ (=velivkotah) je v Tóře napsáno se zmenšeným písmenkem „kaf“ na znamení, že plakal málo, protože byl ještě veselý a tolik mu to zrovna nešlo.

  „Pak Abraham od zemřelé vstal“ (23,3). Abraham musel jednat s Chetejci o hrobu pro Sáru a z úcty k mrtvé Sáře poodešel stranou. Baal HaTurim píše, že je zakázáno mluvit v přítomnosti mrtvých. Podle něj to zahanbuje mrtvé, protože mluvit může každý kromě nich.

  Někdy to tak v životě je, že se paradoxně střetnou věci veselé a šťastné s těmi opravdu tragickými. Pro mě je takovým datem 17. listopad 1989. Poslouchal jsem ten den večer zahraniční rozhlas, který referoval o brutálním potlačení studentské demonstrace v Praze a o zřejmě mrtvém studentovi. Najednou se rozdrnčel zvonek a za dveřmi stáli policisté. Přišli nám sdělit, že otec manželky zřejmě nešťastnou náhodou vkročil pod tramvaj a zahynul. Byl pátek, na neděli chystal oslavu svých šedesátin. Nechtěl na nic zapomenout, vzal tašku a šel ulicí kolem Textilany. Ještě tam stálo lešení, které bránilo ve výhledu a zamyšlený pantáta zahnul rovnou pod tu rozjetou masu železa. V pondělí jsem ho mě jít identifikovat. Policisté mě naložili do vozu. Tou dobou už se v Liberci  k protestnímu pochodu chystali místní studenti. Policisté ignorovali nás jako pozůstalé, poslouchali vysílačku v autě a přisazovali si jen nenávistné komentáře, jak by oni rozdali těm studentům lopaty… V duchu jsem myslel na svého milého tchána, který tak neměl rád komunisty a nemohl se dočkat až padnou. No, nedočkal se, těsně se nedočkal. A přede mnou byla ještě ta identifikace. Měl jsem tu představu z detektivek, kdy člověka přivedou do místnosti, kde je nebožtík přikrytý prostěradlem, oni se zeptají, jestli mohou, a pak odhalí jeho tvář… No, tady to bylo úplně jinak. Přivedli mě do velké místnosti v nemocnici, kde byla změť pojízdných nemocničních postelí, na kterých ležely nahé mrtvoly mužů i žen, bez nejmenší snahy po troše úcty k těmto mrtvým lidem, nebo k pozůstalým. Připadal jsem si tam jako v nějakém předpeklí. Ještě že jsem to z rodiny viděl jen já. Jak se chovali bezohledně k živým, tak k mrtvým ještě hůř.

  Takže trochu ty Abrahamovy smíšené pocity chápu, i když v tu chvíli vůbec nebylo jisté, jak to všechno dopadne. Ale jak to bylo psáno, že nejdříve se narodila Rivka a pak teprve zemřela Sára, tak to beru zrovna tak: než zemřel můj tchán, v bolestech se už rodila naše svoboda. A jen na nás záleží, jak ten svobodný život naplníme láskou a vzájemnou úctou- k živým, i k mrtvým, kteří už k tomu nemohou nic dodat.

jeudi 3 novembre 2022

Avi: Parašat Lech Lecha (Berešit 12,1-17,27)

   Dnešní parašat Lech Lecha je o tom, jak Avram ve svých sedmdesáti pěti letech uposlechl Boží výzvu: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu“ (Berešit 12,1).

  Jak asi proběhlo to oslovení Avrama, přemýšleli jste někdy o tom? Nějaká přímá linka, červený telefon se rozdrnčel? Co ho dovedlo až k tomu, že se v tak pokročilém věku rozhodl udělat tak radikální krok? Král Šalomonoun říká: „Kdo chodívá s moudrými, stane se moudrým, kdežto tomu, kdo se přátelí s hlupáky, se povede zle“ (Přísloví 13,20). Tento verš nás učí, že lidé by se měli držet poblíž lidí moudrých a zbožných a udržovat si odstup od lidí zlých. Kdo měl někdy tu pochybnou čest sledovat internetové debaty na jakékoli téma, jistě si všimnul lidí rázných, kteří mají ve všem jasno, protože oni používají, jak sami říkají, ten svůj selský rozum. Vzdělání zjevně považují za něco, co by jejich přirozenou genialitu vážně narušilo. Vysoká škola života, tak hrdě označují své dosažené vzdělání. Většinou jsou to takoví ti vlastenci s českou vlajkou na profilovce a v tričku s Putinem. Jaký význam má debata s někým, kdo má takhle jasno? Tóra nás před nimi varuje a doporučuje distanc od takových lidí. Člověk, který se drží moudrého, má neustále na paměti Boží přítomnost, zatímco ten, kdo má blízko ke zlému člověku, na Boha zapomíná a nakonec napodobuje skutky zlého člověka, jak se říká: „Běda zlému člověku, běda i jeho sousedovi“. Avram chtěl dodržovat Tóru a správně sloužit Hospodinu. Gemara nám říká, že Avram naplnil celou Tóru jednoduše tím,, že se řídil tím, co mu říkal rozum – tenkrát ještě samozřejmě Tóra nebyla v té formě jako ji máme k dispozici ke studiu dnes. Ale to základní chápal velice dobře: když mu Bůh řekl, že má odejít ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce – věděl, že to je proto, že jsou zlí.

  Tohle Avramovo vymezení se vůči nejbližšímu okolí  jistě nebylo jednoduché, natož samotný jeho věk – sedmdesát pět let! A přesto: „Avram šel, jak mu Hospodin přikázal“ (Berešit 12,4). Midraš říká, že tento jeho postoj Bůh ocenil a slíbil, že jeden z jeho potomků se stane zachráncem Židů. To se týká královny Ester, které bylo údajně sedmdesát pět let, když byla odvezena ke králi Achašveróšovi. Proto se jí říkalo Hadasa, což v číselné hodnotě písmen odpovídá cifře 75. Trošku tím tento midraš nabourává moje dosavadní představy o krásné Ester a celém příběhu a začíná mi úplně jinak pracovat fantazie (například Ester – jako mistryně světa v líčení, nebo: senioři byli vždycky cool a že král Achašveróš asi fakt nikdy nevystřízlivěl). Ale jistě jde především o poselství textu, který nám má něco říct. Vždyť se i Avraham dočkal vytouženého dítěte ve sto letech a Sára v době, kdy jí už ustal její ženský běh.

  S něčím takovým už můžeme počítat jen jako s mimořádným Božím požehnáním, kdy se začínají dít zázraky. Ale ani ty zázraky nepřicházejí samy od sebe. Než se Abrahámovic dočkali Izáka, Bůh jim požehnal a změnil jejich jména. Z Avrama a Sáraj se stali Avraham a Sára, ke každému jménu jim Bůh přidal na konci písmenko „hej“. To písmeno má v hebrejštině rozšiřující význam. Však se taky dlouho bezdětný stařec Avram měl stát a taky se stal otcem množství národů.

  A to požehnání přišlo proto, že se jednak dokázali rozejít se zlem, ale také zároveň nikdy nemysleli jen sami na sebe. Už když vycházeli z Cháranu, nemluví se tu jenom o odcházející rodině, ale i o duších, které získali v Cháranu. Ty, co vyznávali stejné hodnoty, tam neponechali jejich osudu, vzali je s sebou, mezi sebe, postarali se o ně. A tohle je něco, co Avrahama symbolizuje. I ten jeho stan, ve kterém vždycky s radostí vítal všechny hosty, měl údajně otevřené vchody do všech stran. Aby se snad nestalo, že by mu unikla ta čest přivítat dalšího hosta…  Ostatně Avraham vždycky symbolizoval v kabalistickém stromu života sefíru Chesed, která představuje aktivní emoci milosti, lásky. Tam se nemohlo stát, že by v dálce zahlédl poutníky, rychle ten svůj stan uzavřel, utěsnil, a ještě předtím vyvěsil českou vlaječku… Do jeho stanu by takhle nikdy nepřišli hosté, ze kterých se nakonec vyklubali andělé. Ta otevřenost znamenala budoucnost, uzavřenost by znamenala konec. A kdyby se Ester rozhodla myslet jen sama na sebe, jak by to dopadlo?

  A ještě nakonec, abych nevzbudil dojem, že mám něco proti lidem, kteří nemají nějaké vzdělání, dám na závěr citát rabiho Árona z Karlinu: „Sejdou-li se dohromady chasidé, pak nechť studují Zohar, neboť v něm jsou skryta tajemství stvoření i doby poslední. Nejsou-li toho schopni, pak ať si otevřou Talmud a věnují se společně jedné stránce v něm; tak dojdou až k mudrcům a soudcům. Jestliže je pro ně těžké i to, pak nechť čtou Tóru, pramen všech pravd. Nerozumějí-li dobře svatému jazyku, pak nechť si vyprávějí chasidské příběhy. A nemohou-li je vyprávět či jim naslouchat, nu, pak ať se vzájemně milují.“

  Tak jen abychom aspoň toho posledního byli vždycky schopni.

jeudi 20 octobre 2022

Avi: Parašat Berešit (Berešit 1,1-6,8)

Po roce opět začínáme číst Tóru od začátku, od I. Knihy Mojžíšovi, od prvních slov: „Berešit…“ = na počátku, nebo v počátku. Symbolickou řečí se tu mluví o etapách stvoření, o Stvořiteli a o těch, které s láskou stvořil, o nás. Bůh nás stvořil jako nedokonalé bytosti, s potenciálem vykročit dobrým směrem k vlastnímu zlepšení. K tomu nám slouží právě Tóra a její přikázání. Podle smlouvy s Hospodinem jsme jeho zvláštním vlastnictvím a Tóra je zase naším národním pokladem. Ten poklad ale neleží v trezorech nějaké naší státní banky, ale v každé synagoze, v každé domácnosti, a v ideálním případě i v srdci každého z nás. Potíž je v tom, že společně s tímto pokladem jsme získali od našeho Stvořitele i svobodnou vůli tímto pokladem pohrdnout a zabývat se něčím nesrovnatelně méně hodnotným. Tu chybu teď neuděláme a podíváme se na text Tóry očima midrašů. Co říkají o stvoření světla?

Nejprve text Tóry: „I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí…“ (Berešit 1,3-5). A co na to midraše? Bůh stvořil dva zdroje světla k osvětlení světa – slunce a měsíc. Vytvořil ale také třetí, nádhernější světlo. Svět nebyl hoden tak zářivého světla, a proto vzal toto světlo a ukryl ho pro spravedlivé.

Rabi Šimon říká, že slovo „světlo“ se tu v textu objevuje pětkrát a tak představuje každou z pěti knih Tóry, která je sama přirovnávána ke světlu.

„Budiž světlo“ odkazuje na první knihu, knihu Berešit, která pojednává o tom, jak Bůh stvořil svět světlem. Podruhé je napsáno „a bylo světlo“, což je narážka na knihu Šemot, druhou knihu Tóry, ve které je popsán izraelský exodus z temnoty egyptského exilu a jejich následné vykoupení. Toto vykoupení je srovnáváno se světlem – jak je to psáno u egyptské rány temnoty: „Ale všichni Izraelci měli ve svých obydlích světlo“ (Šemot 10,23).

Potřetí se slovo světlo objevuje ve verši: „Bůh viděl, že světlo je dobré“. To symbolizuje třetí knihu Tóry, knihu Vajikra, která pojednává o obětech. První povinností při přinášení obětí bylo pokání, a pokud člověk činil pokání správně a přinesl příslušnou oběť, Bůh mu dal podíl na svém světle. Počtvrté Tóra říká: „Bůh oddělil světlo od tmy“, což je odkazem na čtvrtou knihu Tóry knihu, knihu Bemidbar, která nám říká, jak se Izrael oddělil od svých zlých cest a jak je v poušti doprovázel miškan – přenosný chrám, který jim osvětloval cestu. Konečně popáté říká: „Bůh nazval světlo dnem“, což představuje pátou knihu Tóry, knihu Devarim, která obsahuje pouze přikázání a zákony, které osvěcují ty, kdo se je učí a dodržují je.

Z toho všeho se dozvídáme, že existuje pět druhů světla. Prvním byl stvořen svět; druhým je světlo vykoupení; třetí je vyhrazeno tomu, kdo činí pokání; čtvrtým je Chrám; a pátým je Tóra a její přikázání. Verš „buď světlo“ nás učí, že Bůh stvořil svět prostřednictvím tohoto světla, protože bezprostředně po těchto slovech začalo stvoření.

Slovo „jehi“ (=buď) má číselnou hodnotu dvacet pět, aby nám to ukázalo, že svět byl stvořen dvacátého pátého dne měsíce Elul. A Gemara nám říká, že Adam byl stvořen na Roš ha-šana, šestý den stvoření. A proč byl stvořen jako poslední? Všechno ostatní bylo stvořeno před Adamem, aby se Adam tak snadno nestal pyšným. Člověk má pamatovat na to, že i zvířata, šelmy i obtížný hmyz byl stvořen před ním. Dalším vysvětlením je, že člověk byl stvořen po tom všem, aby na něj čekal plně připravený svět.

Nejspíš jsou pravdivá obě tvrzení. Nedávno byl u Opavy objeven úžasný zlatý poklad, půlmetrový zlatý diadém či opasek, deset centimetrů široký. Je to unikátní památka a poklad nevyčíslitelné hodnoty. Byl objeven na řepném poli a na první pohled vůbec nevypadal jako něco úžasného. Kdo ještě neobjevil hodnotu Tóry sám pro sebe, má před sebou ještě báječný objev. Tak jako archeologové nejdřív museli vzácný nález zbavit hlíny a povrchových nečistot, aby ho pak rozbalili a doslova potom oněměli nad tou nádherou, i některé z nás ještě teprve čeká objev toho pokladu nejcennějšího. Zatím se jim třeba nejeví tak atraktivní. Všechno je tu ale pro nás už připraveno. A my se tak opět můžeme s pokorou začíst do prvních kapitol Tóry…

mardi 11 octobre 2022

Elie: O židovských rytířích

 Sobota osmého října. Šabat ve Štrasburku končí v 19:38. Po havdale uklidíme, vyluxujeme drobky z pod stolu a náš syn se chystá do postele. A potom, co mu dám pusu na dobrou noc, otevřu skříň a vyndám dlouhé průhledné plastové pouzdro. Dneska večer, přesně ve 21:30, výjimečně otevře hlavní židovské knihkupectví ve Štrasburku, aby si lidé mohli přijít koupit etrog a lulav, protože svátek Sukot začne nazítří večer.

Na dvoře našeho domu odemknu kolo, připevním na něj elektrická světla a s pouzdem v ruce vyrazím do noci.

Pouzdro měří asi metr dvacet a musím ho držet v jedné ruce a kolo řídit druhou. Nemůžu ho položit napříč přes řidítka, protože bych mohl srazit nějakého nočního chodce a nebo protijedoucího cyklistu. A tak ho držím svisle, jeden konec zaklíněný pod paží a druhý čnící k nebi. Nejedu moc rychle. S poudrem pod paží se na okamžik měním v rytíře, takového, na které jsme si s kamarády hráli: naše kola byli naši věrní oři a my se vyráželi bít s už ani nevím jakým nepřítelem. A tak jedu nocí, pouliční laůpy mi svítí na cestu a šlapky a brzdy povrzávají, podivný a směšný židovský rytíř.

Po deseti minutách jízdy v záři luny, kulaté a bílé svítící přímo nade mnou, uvidím v dálce knihkupectví, které se příhodně jmenuje "Knihkupectví u cedrátu". Jeho dveře jsou otevřené a prosvětluje ulici, prochladlou, jak už to na začátku října bývá. Tohle knihupectví je skutečná štrasburská židovská instituce. Samo o sobě je malinké. Po třech schodech vystoupáme do jeho hlavní části s velkým psacím stolem, který slouží jako prodejní pult a odkladiště. Místnost je dokola obložená policemi s knihami-Mišnou, Talmudem přeloženým do francouzštiny v Artscroll a Steinzsaltz verzích, knížky pro děti, hagady, chumaše, sidury aškenázské i sefardské a mezi nimi na čestném místě i legendární sidur Bloch (čti Blok), nepostradatelný průvodce každého alsaského žida, dbalého místních tradic. Mezi knihami jsou vklíněné chanukije, pohárky na kiduš, svíčky na havdalu a kipy všech možných stylů i velikostí. Když vylezeme ještě po čtyřech malinkých schůdcích, dostaneme se do zadní části obchodu kde vládne kodeš, svaté knihy v hebrejštině, pojednání o halaše, komentáře a komentáře komentářů.

Když do toho malého krámku vstoupím, už se tam mačká patnáct osob-hlavně muži, ale i pár dětí a dvě ženy. Majitel pobíhá sem a tam, aby obsloužil své zákazníky. Během těch pár dní mezi Jom Kipur a Sukot zapojil i svoje syny, aby nával kupujících zvládli. Na skládacích stolcích nacpaných, kam jen to šlo, jsou otevřené krabice a v každé z nich jeden etrog. Na vedlejších stolcích jsou i další součásti lulavu-palmová ratolest a větvičky myrty a vrby. Majitel a jeho synové pomáhají zákazníkům sestavit jejich lulav a nabízejí tři cenové kategorie: základní (25€), střední (40€) a extra super (60€). Jako každý rok vybírám základní kategorii, o které vím, že větvičky vydrží až do konce svátku a která nám ke splnění micvy úplně stačí. Jako každý rok mi jeden z prodavačů ukazuje jeden etrog a pak další...a jako každý rok si vyberu ten první, který mi ukázal, jen se na nej zběžně podívám, jestli je dost žlutý, a koupím ho. A jako každý rok, prodavač mi přijde poněkud zklamaný, že jsem si vybral etrog za méně než deset minut, aniž bych detailně studoval i zbytek nabízených plodů. Někteří zákazníci zkoumají etrogy jeden po druhém-prohlížejí je, potěžkávají, porovnávají je mezi sebou, než konečně snad naleznou dokonalý etrog, který na ně čekal na dně krabice možná už od stvoření světa, jako by jej tam schoval sám Nejvyšší.

Můj etrog je zpátky ve své krabici a uložil jsem ho do batohu. Prodavač mi zatím připravil do mého pouzdra lulav, tři větvičky myrty a dvě větvičky vrby. Po zaplacení vycházím ven do tmavé noci. Další kupující proudí k obchůdku i přes pokročilou hodinu. Pěšky, na kole i autem. Atmosféra blížícího se svátku je skoro hmatatelná. To je koneckonců něco, co je pro nás, kdo žijeme ve štrasburských židovských čtvrtích (kde se potkávají Židé zbožní i sekulární, ortodoxní a liberální, aškenázští a sefardští) něco samozřejmého ale přesto kouzelného: stačí vyjít na ulici a víte, který den je nebo který svátek se blíží. Před začátkem šabatu pekařství v sousedství prodává beršes (barchesy), o šabatových ránech spěchají nastrojené rodiny do synagog a odpoledne se procházejí, pomalým šabatovým tempem, poté co si po obědě schrupli. Na konci Pesachu, když padne noc a je po havdale, se všichni nahrnou do malých večerek koupit pár lahví piva a tímhle koncentrovaným chamecem definitivně zakončí svátek. A během těch několika dnů. které dělí Jom Kipur a Sukot, začnou na balkónech pučet suky i přes často nepříliš příznivé počasí.

Odemkl jsem řetěz a znovu nasedl na svůj bicykl. Znovu jsem  zaklínil pouzdro pod paží jako kopí. Držím ho svisle, špičkou k Měsíci. V nočním šeru poznávám své druhy ve zbrani, chrabré, podivné a směšné židovské rytíře vyzbrojené tenkou palmovou ratolestí a citronem. Klidně spěte, obyvatelé města, už brzy vstoupíme do našich vratkých tvrzí stlučených z pár prken a s větvemi místo střechy. Ale teď, posazení na našich ořích, kterým skřípou brzdy, bdíme nad vaším spánkem...


-------------------------------------------------------------------

Samedi 8 octobre. Le chabat se termine à Strasbourg à 19h38. Après la havdala, on range, on nettoie, et notre fils se prépare à se coucher. Puis, après l'avoir embrassé, j'ouvre un placard et en sors un long étui en plastique transparent. Ce soir, exceptionnellement, la principale librairie juive de Strasbourg est ouverte de vingt-et-une heures trente à minuit, afin que les gens puissent venir acheter étrog et loulav, alors que la fête de Soucot commence le lendemain soir.

Dans la cour de notre immeuble, j'enfourche mon vélo sur lequel j'attache deux lumières électriques, j'empoigne l'étui à loulav et me mets en route dans la nuit.

L'étui mesure environ un mètre vingt, et je suis obligé de le tenir d'une main, tout en conduisant mon vélo de l'autre. Je ne peux pas le poser en travers du vélo, car je risque de percuter un éventuel piéton ou un vélo qui viendrait à ma rencontre. Je le tiens donc à la verticale, une extrémité coincée sous le bras, l'autre pointée vers le ciel. Je ne roule pas très vite. Avec l'étui ainsi tenu à la verticale, l'espace d'un instant, je me prends pour un chevalier, comme lorsque j'étais enfant et que je jouais avec mes amis : nos vélos étaient nos fidèles destriers, et nous partions combattre je ne sais plus trop quel ennemi. Je m'avance donc dans la nuit, à la lumière des lampadaires et dans le grincement des freins, étrange et dérisoire chevalier juif.

Après dix minutes de chevauchée sous la lune qui luit toute ronde et blanche au-dessus de moi, j'aperçois au loin la librairie qui porte le nom tout à fait approprié de « Librairie du Cédrat » : la porte est ouverte, et découpe un rectangle de lumière dans la nuit fraîche de ce début du mois d'octobre. La librairie est une véritable institution au sein de la communauté juive strasbourgeoise. L'endroit est tout petit : on y entre après avoir grimpé trois marches. La pièce principale compte un bureau, qui fait office de comptoir, et de multiples rayonnages sur lesquels on trouve la Michna, le  Talmud traduit en français dans la version Artscroll et la version Steinzsaltz, des livres pour enfants, des hagadot, des houmachim et différents sidourim, achkénazes et séfarades, dont, évidemment, le sidour Bloch, sidour de référence pour tous les juifs alsaciens attachés au minhag local. On trouve également des hanoukiot, des verres à kidouch et des kipot de toutes sortes et de toutes tailles. Après avoir grimpé un petit escalier de quatre marche, on pénètre dans l'arrière-boutique, où se trouvent les livres de kodech en hébreu, livres de halakha, commentaires et commentaires de commentaires.

 

Lorsque j'entre dans la boutique exiguë, une quinzaine de personnes sont déjà présentes : des hommes, surtout, quelques enfants, et deux femmes. Le patron court dans tous les sens, pour s'occuper des différents clients : il a sollicité plusieurs de ses fils, jeunes adultes, pour faire face à l'afflux de clients. Sur des tables pliantes posées çà et là, on trouve des boîtes en carton ouvertes, contenant chacune un étrog. Il y a également les différentes espèces composant le loulav : palme (le loulav en tant que tel), myrte (hadassim) et saule (aravot). Le patron et ses fils aident les clients à composer leur loulav. Il y a trois catégories de prix et de qualité : premier prix (vingt-cinq euros), prix moyen (quarante euros), et « qualité supérieure » (soixante euros). Comme chaque année, je choisis le premier prix, qui nous suffit amplement et nous permet d'accomplir la mitsva chaque matin durant toute la durée de la fête. Comme chaque année, l'un des vendeurs me montre un étrog, puis un autre, et comme chaque année, je choisis le premier qu'il m'a montré, j'y jette un coup d'oeil rapide, je vérifie que sa couleur me plaît, et je décide de l'acheter ; comme chaque année, le vendeur me semble presque déçu que j'aie fait mon choix en moins de deux minutes, sans prendre le temps d'étudier le reste de la marchandise disponible. Certains clients étudient l'un après l'autre chaque étrog : on examine, on soupèse, on compare l'aspect de celui-ci et de celui-là, avant de, peut-être, trouver enfin l'étrog parfait, celui qui, du fond de sa boîte, semble nous attendre depuis la Création du monde, comme s'il avait été caché là par Dieu lui-même.

Mon étrog est placé dans une boîte en carton, que je range dans mon sac à dos. Le vendeur range dans mon étui le loulav, les trois rameaux de myrte et les deux rameaux de saule. Après avoir payé, je ressors dans la nuit noire. Les clients vont et viennent, entrent et sortent de la boutique, malgré l'heure tardive. Ils arrivent à pied, en vélo ou en voiture. On sent la fébrilité de la fête qui est désormais imminente. C'est d'ailleurs ce qui, pour nous, qui vivons dans un quartier juif (où se côtoyent Juifs religieux et Juifs laïcs, orthodoxes et libéraux, achkénazes et séfarades) à Strasbourg, est irremplaçable : il suffit de sortir dans la rue pour savoir quel jour on est, ou quelle fête approche. La veille de chabat, la boulangerie à côté de chez nous vend des « berchess », la version alsacienne-allemande des halot ;  le chabat matin, en habits de fête, les familles se hâtent vers les différentes synagogues, et l'après-midi, elles se promènent d'un pas lent, chabatique, après la sieste ; le dernier soir de Pessah, à la tombée de la nuit, dans les petites épiceries ouvertes à toute heure, on se précipite pour acheter quelques bouteilles de bière et marquer la fin de la fête avec ce concentré de hamets  ;  et, durant les quelques jours qui séparent la fin de Yom Kippour du début de Soucot, les cabanes se mettent à pousser sur les balcons, malgré un ciel bien souvent incertain.

 

Après avoir détaché le cadenas de mon vélo, j'enfourche à nouveau ma fidèle monture. Je coince mon étui à loulav en plastique sous mon bras, comme une lance. Je le tiens à la verticale, pointée vers la lune. Dans la nuit, je distingue mes pairs, mes frères d'armes, je reconnais mes preux, étranges et dérisoires chevaliers juifs équipés d'une fine branche de palmier et d'un citron. Dormez tranquilles, habitants de la ville : nous rejoindrons bientôt nos fragiles châteaux de bric et de broc recouverts de branchage, mais pour l'heure, perchés sur nos destriers dont les freins grincent, nous veillons sur votre sommeil.


jeudi 6 octobre 2022

Jom Kipur 5783

 Letošní Jom Kipur byl tak intenzivní, že ho potřebuju trochu ventilovat, abych vůbec dneska mohla začít pracovat...

Jak jsem psala na Facebookum v pondělí v poledne, teda nějakých 30 hodin před začátkem Jom Kipuru jsem našla na telefonu dva zmeškané hovory-od Elieho a od našeho chazana Philippa. To nevěstilo nic dobrého. Z hlasové zprávy od Philippa jsem se dozvěděla, že má covid a že nemůže na Jom Kipur přijet. Náš klavírista/varhaník a dobrovolný šéf naší liturgie v jedné osobě, Hector, svolal zoomovou poradu na pondělí večer. Kromě mě se účastnil i pán, který troubí na šofar, Thierry. Při našich bohoslužbách, a obzvlášť té na Jom Kipur, nevede logické liturgické celky (Šma, Amida...) jeden člověk, ale střídá se chazan s rabínem (s výjimkou Amidy na Musaf, kterou kompletně vede chazan). Z halachického hlediska to není správné řešení, ale je to řešení, které nám umožňuje mít krásnou liturgii, která chytne přítomné za srdce a za duši a umožní jim dělat to, co se od nich na Jom Kipur očekává-tedy přemýšlet o sobě a svém životě a obrátit se k Nejvyššímu. A také to umožňuje chazanovi a rabínovi rozložit síly na celý Jom Kipur.

Na zoomové schůzi jsme si tedy rozdělili to, co Philippe zpívá. Thierry, který má jako jeden z mála našich členů skutečně liberální židovské vzdělání, které jako dítě získal v Paříži v synagoze v Koperníkově ulici a pak v dospělosti spoluzakládal odštěpenou komunitu MJLF, naučil se vést bohoslužby a číst z Tóry (byť to dělá nerad), několik let dělal předsedu naší Štrasburské obce a teď je Eliho místopředsedou a mentorem, vedl krom jiného Kol Nidrej. A od prvního tónu to bylo skvělé. 

Společnými silami jsme já, Thierry a Hector zvládli všechny důležité liturgické prvky a jediné, co jsme museli vynechat bylo krásné, ale nesmírně dlouhé Rece (požehnání z Amidy) a jeden zpívaný kadiš jsme jen přečetli. Jinak jsme zpívali všechno jako vždycky. Chyběl nám náš chazan, který svým hlasem dokáže naplnit prostor, ale myslím, že jsme ho dokázali důstojně nahradit.

Hector je pokladnice znalostí chazanutu a západní aškenázské hudební kultury vůbec (napsal o tom i knihu). Roky vedl mužský sbor v konzistorní synagoze, v současné době vede sbor zaměřená na židovskou hudbu ve Štrasburku a mužský sbor zaměřený na židovskou liturgickou hudbu v Paříži a učí na konzervatoři. Je také ukázka toho, jak různé podoby může židovský život mít. Není vůbec zbožný, nikdy jsem ho neviděla se modlit. Ale na Vysoké svátky tady vždy je a doprovází a zpívá, pokud je to potřeba (protože zpoza varhan je to opravdu hodně náročné), na šabat také, když může. Pro naši komunitu adaptoval nespočet partitur, které přepracoval pro chazana bez sboru za zády...nepraktikuje, nemodlí se, ale zároveň je židovská liturgie jeho životem. Ale co je nejdůležitější, je jeho schopnost vyzařovat důvěru, že to zvládneme. Bez velkých řečí z něj člověk cítí, že to dokážeme. Díky tomu jsme se já a Thierry dokázali postavit před všechny lidi ve velkém sále, před mikrofon (na Neilu dorazilo nějakých 150 lidí) a dát do toho všechno.

Je neuvěřitelné, jak člověka adrenalin a intenzita svátku dokáže udržet na nohách a při síle do poslední chvíle. Předchozí roky jsem už při Mincha a Neila při některých slichot seděla, protože mě bolely nohy. Letos mě sice taky bolely nohy (a večer po návratu domů úplně příšeně), ale nějak to nebyl problém. Bála jsem se, zda ještě na konci Neila dokážu vůbec zpívat, ale do posledního Avinu Malkejnu těsně před koncem jsem se opřela, jako bych za sebou vůbec neměla 25 hodin postu a sucho v puse. Prožít Jom Kipur na bimě je jiné, člověk má méně času a prostoru přemýšlet sám nad sebou, ale na druhou stranu se do liturgie tak ponoří, že ta vnitřní tranformace přijde sama od sebe bez velkého hloubání. Je to svého druhu mystický zážitek.

Doufám, že i váš Jom Kipur byl zážitkem, který vám dodal vnitřní sílu na celý nadcházející rok a že jsme všichni byli zpečetěni k dobrému.

mardi 4 octobre 2022

Avi: Kol Nidrej

 Dnes se scházíme na Kol Nidrej, v předvečer Jom kipur, Dne smíření. Od Roš ha-šana doteď jsme měli čas dát do pořádku vztahy ke svým bližním. Komu jsme nějak ublížili, máme se upřímně omluvit, požádat o odpuštění, případně i nahradit škodu. Do této naší zodpovědnosti nám Bůh nezasahuje, ani ji za nás nevyřeší, ani nám to neodpustí – je to čistě na nás. Je to mezi námi a našimi bližními, my sami si to musíme dát do pořádku

Někdy je to fuška a jsou věci, které nejdou jen tak vzít zpátky. Takovým ukázkovým hříchem je lašon ha-ra, pomluva a nebo třeba ponížení druhého člověka před dalšími lidmi. Mudrci v Pesiktě říkají, že existuje podobenství o člověku, který ztrapnil svého přítele před mnoha dalšími, přítomnými lidmi. Když ho později chce ten samý člověk ocenit, přítel mu odpoví: „Přiveď všechny ty lidi, před kterými jsi mě uvedl do rozpaků, a pak mě požádej o odpuštění a já ti odpustím.“ Máme někdy tendenci za hřích považovat jen nějakou ozbrojenou loupež nebo dokonce až vraždu. Ale ty „drobné“ naschválky a svinstvíčka mezi lidmi je neradno podceňovat. Vždyť i to veřejné zahanbení, při kterém je postižený pokryt v obličeji ruměncem, je přirovnáváno k prolití krve, k vraždě! Měli bychom na to pamatovat a zařídit se podle takto nastavené laťky morálky.

To, co máme činit, víme z přikázání Tóry. Ona nejsou žádným nedosažitelným tajemstvím, máme je po ruce. V každé synagoze jsou obvykle nad aron ha-kodeš znázorněny dvě desky s přikázáními Desatera, na jedné jsou odshora dolů připomenuta přikázání první až páté, vztahující se k Bohu, a na druhé desce jsou odshora dolů, od šestého přikázání k desátému, zase přikázání, jak se má člověk chovat ke svému bližnímu. A tak se někdy srovnávají ta přikázání, která se takto ocitají v rovině vedle sebe, zvláště to první a šesté, čili ctění Boha a rodičů. To je zvláště rodiči ceněné přirovnání. Zajímavou poznámku k tomu má rabi Papa: Lidé říkají, že když sůl zmizí z masa, začne se kazit, zapáchat. Stejně tak je na tom člověk. Dokud je v něm duše, je velmi krásný, když ho jeho duše opustí, tělo se znečišťuje. Gemara uvádí v traktátu Kidušin, že Bůh říká: Protože jsme tři partneři (při stvoření nového člověka, dítěte), kdokoli projevuje úctu ke svému otci a matce, projevil úctu Mně. V paraše Ki Tavo (27,26) se dost ostře říká: „Buď proklet, kdo by slova této nauky neuváděl ve skutek, aby je konal!“ Tak jsme se vlastně dostali od vztahu ke svým bližním k tomu druhému, ke vztahu mezi námi a Bohem a tím vlastně i k té dnešní bohoslužbě Kol Nidrej. Kol Nidrej znamená – všechny sliby. Jde o zrušení, anulování všech našich slibů, které jsme nějak bezděčně, impulsivně dali Bohu v tom minulém roce.

Jde pochopitelně o náš vztah k Bohu, nelze se takhle vyvázat z našich závazků, které jsme na sebe vzali vůči lidem, ty platí a Kol Nidrej se na ně vůbec nevztahuje. Jde o to, že jsme někdy v horlivosti nebo v nějaké mimořádné situaci naslibovali Bohu nemožné a teď se jen trápíme, protože ten rozdíl mezi našimi sliby Bohu a realitou nás tíží a táhne dolů. Slib je pochopitelně slib, to je závazná skutečnost. A je jen v pořádku, pokud na ně myslíme a chceme je naplnit . V judaismu má dané slovo ohromnou váhu. Takový slib se pro nás stává v podstatě halachou. Ale tady je ten rozdíl mezi člověkem a Bohem. Člověk, který má k dispozici něčí slib, si nenechá ujít příležitost, aby snad nepřišel zkrátka, bez ohledu na toho nešťastníka, který mu něco slíbil. Při Kol Nidrej ale stojíme před Bohem a veřejně přiznáváme svoji slabost a nevěrnost slibům. Bůh upřímnému kajícníkovi odpouští. Můžeme tím pocítit úlevu a nabrat novou sílu k plnění přikázání, které nám Bůh dal. Tak jako když má někdo v synagoze tu poctu „hachbaha“ a má pozvednout svitek Tóry, měl by ji pozvednout a ukázat všem lidem písmo uvnitř, aspoň tři sloupce textu, aby ho všichni viděli – protože slovo „jakim“ z uvedeného verše tu znamená jak „naplnit“ (přikázání), tak také pozvednout. Právě taková obnova k pozvednutí našich duší, to je Kol Nidrej.

A poslední poznámka, náš Maharal, rabi Löw připomínal ještě jednu věc: neexistuje jen vztah mezi člověkem a jeho bližním a člověkem a Bohem, důležitý je i vztah „bejn adam leacmo“ mezi člověkem a ním samotným. Teprve když je člověk schopen sebereflexe, vnitřně je k sobě naprosto upřímný, (co taky může před Bohem skrývat), tak se může obnovit, duchovně růst, neleštit si jen marně své ego, na nic si nehrát a poctivě se blížit k Bohu. Pak ani to spojení s Bohem- jeho duše- nestrádá, „nezasmrádá“. Pojďme to právě dnes takhle využít.

mercredi 28 septembre 2022

Roš Hašana 5783

 Letošní Roš Hašana byl skvělý. Jsem teda příšeně unavená, ale zároveň nabitá novou energií, jakkoliv paradoxně to může znít. Koneckonců židovské svátky nejsou od toho, aby si člověk odpočinul fyzícky, ale aby se nabil duchovně a duševně. A to se podařilo.

Poslední dobou jsem byla totiž duchovně dost frustrovaná. Náš chazan-dobrovolník se z osobních důvodů odstěhoval do Mylhúz, což je asi 120 km odsud a protože je šomer šabat a má hluboko do kapsy, přijet na šabat je pro něj dost náročné. I další pilíře komunity jsou z různých důvodů méně přítomné a naše rabínka je sice hodná holka, co umí studovat Talmud a dozajista má bohatý vnitřní život, ale bohužel nic z toho neumí pořádně sdílet. Poslední dobou jsme s Elim chodili ze synagogy hluboce frustrovaní, protože jsme nikdy neměli minjan a samotná bohoslužba byla dost mmechanická. Dokonce jsem přemítala nad tím, jestli jsem byla bývala neměla konvertovat radši ortodoxně, oželet rovnost, na které mi tak záleží a vyměnit ji za komunitu, kde to žije.

Naštěstí Roš Hašana zafungoval přesně tak, jak jsem doufala. Náš chazan přijel (zaplatili jsme mu samozřejmě hotel, ale to nemůžeme dělat pravidelně, kromě Vysokých svátků, protože jaksi musíme platit rabínku...), rabínka dostala za úkol napsat drašot a malý komentář, který měla před začátkem musafu a čtení z Tóry na první den. Jinak jsme se vrátili k modelu, který jsme za posledních 5 let už docela vyladili-já vedu šacharit, čtu z Tóry druhý den a po oba dva dny sváteční maftir a supluju sbor během musafu. Náš chazan vede vyjímání a ukládání svitku Tóry a musaf a také bohoslužbu na erev Roš hašana. Máme klavírní doprovod, který supluje varhany a pána, co výborně troubí na šofar. Jsme sehraní tak, aby nikde nevznikaly zbytené prostoje a abychom skončili v rozumný čas. Když náš chazan zpívá, jenom poslouchám a odpovídám "amen" nebo co se zrovna odpovídá, nemyslím na nic a jenom jsem v přítomném okamžiku, protože všechno je řečeno v té hudbě. 

Synagoga byla v neděli večer nabitá (museli jsme dokonce i několik lidí odmítnout, protože bychom se tam reálně nevešli) a i v pondělí a v úterý jsme měli víc lidí, než kdykoliv předtím. Na oba dva obědy jsme měli pozvané hosty a obědy se protáhly dlouho do odpoledních hodin.

A udělalo mi radost, když za mnou včera po bohoslužbě naše známá, že se jí líbilo, jak jsem četla Akedu. Když anděl volá na Abrahama, můj tikun (kniha, ze které se učí čtení z Tóry) naznačuje, že by se to "Abraham, Abraham" mělo číst víc nahlas. Ale Abraham, který i v tak vypjaté chvíli dokáže slyšet velmi tichý hlas, skoro "hlas ticha" jako Elijahu je mnohem silnější postava. A tak jsem to letos četla velmi tiše, skoro šeptala. Potěšilo mě, že si toho někdo všiml a ocenil to :-)


mercredi 21 septembre 2022

Avi: Parašat Nicavim (Devarim 29,9 - 30,20)

   V parašat Nicavim jsou ty téměř poslední výzvy Mojžíše, včetně té asi nejznámější: „Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo … vyber si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha a přimknul se k němu.“ Devarim (30, 15 a 19-20) To je v Tóře taková trvalá výzva, ale to slůvko „dnes“ speciálně odkazuje na Roš ha-šana, kdy jsou ti úplně spravedliví zapsáni do Knihy života a úplně zlí do Knihy smrti, zatímco osud nás ostatních je na vážkách až do Jom Kipur, Dne smíření. Ke správnému „zapsání“ je potřeba se sebou řádně zúčtovat, aby ten náš chešbon ha-nefeš= účet naší duše byl v pořádku. K tomu slouží, mimo jiné, i pokání. To není příliš populární slovo a tak se jím moc nezabýváme. Zhruba tak, jak to popsal Woody Allen ve svém citátu: „Prošel jsem kursem rychločtení a přečetl Vojnu a mír za dvacet minut. Je to něco o Rusku“. A tak abych trošku ten pojem rozšířil, seznámím vás se sedmi typy kajícníků podle sbírky midrašů „Cena urena“.

  Nejlepší formou hříšníka je ten člověk, který činí pokání ihned po spáchání hříchu a skutečně toho lituje. O tomto pokání Gemaraperek Chelek píše: Na místě, kde stojí kajícníci v Edenu, nestojí skutečně spravedliví, protože kajícník je větší než spravedlivý člověk. Ten skutečně spravedlivý nikdy neokusil chuť hříchu. Kajícník ale zakusil chuť hříchu a přesto ho opustil, a tak je větší než spravedlivý a má velkou odměnu od Boha. Tady je nutné podotknout, že by spravedlivý neměl experimentovat s hříchem jen kvůli lepšímu fleku v Edenu, protože jak je známo, micva za sebou táhne micvu a hřích zase jen hřích.

  Druhým typem kajícníka je člověk, který hodně zhřešil, ale činil pokání v mládí, kdy jeho zlé sklony byly ještě mocné. Zlý sklon opustí starého muže, ale hoří mocným plamenem v nitru mladého muže. Mnohokrát zhřešil a cítí velkou touhu po hříchu, ale kvůli Bohu se ho zdrží. Přestože k němu má znovu příležitost, rozhodne se nehřešit – tomu se říká kajícník, s uznáním konstatuje rabi Jehuda.

  Třetím typem kajícníka je člověk sice mladý a silný, ale hřích nemá tak snadno na dosah jako dříve, nebo má možná obavu z ostudy před lidmi a tak hřích opouští. I to je forma pokání a Bůh ho přijímá. Na takového člověka Gemara vztahuje verš: „Blaze je muži, jenž se bojí Hospodina“(Tehilim 112,1), dokud je ještě mladý a silný. Slovo „muž“ tu znamená mládí a svěžest.

  Čtvrtým typem je ten, kdo činí pokání kvůli svému strachu z problémů a trápení. Nemá rád, když ho lidé napomínají. Takový je příběh Ninive. Tam lidé nečinili pokání, dokud je Jonáš nevyděsil a neřekl jim, že Bůh zničí město. Bůh ale i jejich pokání přijal. Gemara říká, že oblékání do žíněných rouch a půst je k ničemu, pokud člověk nelituje hříchů a nekoná dobré skutky, jak říká verš, který odkazuje na město Ninive: „I viděl Bůh, jak si počínají“ (Jonáš 3,10) a jak litovali svých zlých činů. Neříká, že Bůh viděl jejich půst.

  Pátý typ pokání je, když si člověk vzpomene na pokání až kvůli svým potížím. Bůh to také přijímá, jak říká verš: „Ve svém soužení … navrátíš se k Hospodinu, svému Bohu“ (Devarim 4,30). To znamená, že i tehdy, kdy to pro nás bude trpké kvůli našim potížím, ale budeme činit pokání, Bůh nám odpustí.

  Šestým typem pokání je pokání toho, kdo je starý a postrádá sílu hřešit. Lituje hříchů svého mládí a činí pokání z celého srdce. Bůh přijme i toto pokání, jak říká verš: „Ty člověka v prach obracíš, pravíš: „Zpět, synové Adamovi!“ (Tehilim 90,3)

  Sedmý typ pokání je ten, když člověk po celý život hřeší, nelituje svých hříchů, ale když vidí, že má zemřít, lituje svých hříchů a činí pokání. I když je to ta nejnižší forma pokání, Bůh ji přesto přijímá, jak říká Gemaraperek „Bame Madlikim“: Když si člověk užívá dobrého zdraví, měl by cítit, že je povolán k soudci. A měl by uvažovat nad tím, jak být shledán nevinným při rozsudku. Když onemocní, měl by si myslet, že byl uvězněn do vězení. Když jde do postele, měl by mít pocit, že byl postaven před soud. Bude-li mít mnoho dobrých přímluvců, bude spasen; pokud ne, bude popraven. Stejně tak, když ten člověk musí zemřít a činit pokání a cítí upřímnou lítost, Bůh mu odpouští. Ale pokud zemře, aniž by litoval svých hříchů, svůj osud už nezmění. Král Šalomoun v knize Kohelet říká: „Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil, neboť není díla ani myšlenky v říši mrtvých, kam odejdeš“ (9,10). To znamená: Jakékoli pokání, které můžeme v tomto světě učinit, bychom udělat měli, než zemřeme, protože v hrobě už nelze učinit ani pokání ani žádný dobrý skutek…

  Mnoho lidí se snaží nemyslet moc dopředu, ani na to, že se budou jednou za svůj život zodpovídat Bohu. Užívají si svých dočasných radostí a spíš pohrdají těmi zodpovědnými. K tomu by se hodil ještě jeden citát Woody Allena: „Sebevědomí je to, co máte, než pochopíte, kde je problém.“ A ještě jeden jeho, úplně poslední citát: „Na posmrtný život nevěřím, ale pro jistotu si beru rezervní spodní prádlo.“ Tak na to mysleme před nastávajícími Vysokými svátky.

lundi 12 septembre 2022

Malý komentář k článku v Die Welt

Židovským Německem hýbe skandál poté, co si kantorka synagogy na Oranienburgerstrasse pustila pusu na špacír v deníku Welt ohledně konverzí a množství konvertitů. Kdo umí německy, může si přečíst přímo článek v němčině, anglický výtah s komentářem je zde

Dovolím si k tomu menší komentář. Hned na úvod bych chtěla říct, že nesouhlasím se závěry, které autorka dělá a už vůbec nesouhlasím s tím, že podobné diskuze vede na stránkách celostátního deníku. Nicméně si myslím, že otázku ohledně toho, kolik konvertitů je schopná komunita vstřebat a integrovat, je důležitá. Ale nejen pro komunitu, ale i pro konvertitu samotného. 

Židovství není jen náboženství, je to i příslušnost k lidu (včetně toho, že část toho lidu nebudete mít rádi a jejich zvyky a názory vás budou iritovat), jsou to tradice děděné po staletí. Židovství se nedá naučit jen z knih, byť jich je dnes na trhu přehršel. Důležitá část žitého židovství se učí v rodině nebo od lidí, kteří vám tuhle židovskou rodinu nějak suplují. Dobře to ukazuje historka, kterou ve svém posledním podcastu citoval rav Abensour. Za rabi Auerbachem v Jeruzalémě kdosi přišel a chtěl vědet, jak je možné, že vajíčkový salát, který se připravuje tradičně v židovských rodinách na šabat vůbec můžeme připravovat? Vždyť podle toho, co se píše v knihách to zahrnuje práce o šabatu zakázané, zejména borer (třídení). A rabi Auerbach v klidu odpověděl, že ten salát je naprosto v pořádku, protože ho takhle připravovala jeho babička. A tady se dostáváme k té integrační kapacitě komunity. Jako konvertita potřebujete komunitu, která má kapacitu vás přijmout a učit vás to, co se nemůžete naučit z knih. Která vám předá znalosti svých babiček a jemně vás opraví, když uděláte nějaký přešlap (a ne nutně jen halachický, kdo těsně po konverzi "nešlápl nějakému rodilému židovi na kuří oko" ať hodí kamenem...taky se mi to povedlo). Jako komunita potřebujete, aby kandidátů na konverzi a čerstvých konvertitů (protože konverzí učení nekončí a podle rabína Dalsace plná integrace člověka, který neměl žádné předchozí spojení s judaismem, trvá 10-20 let) nebylo víc, než jste schopní učit a integrovat.

Integrační kapacita komunity není žádné přesné číslo, které by se dalo jednoduše spočítat. Nejde říct, že komunita, která má 50 rodin má integrační kapacitu 1 konvertita ročně. Může to být víc, může to být méně, záleží i na angažovanosti daných rodin, na fungování komunity...Což znamená, že i daná komunita může mít různou integrační kapacitu v čase, podle toho, jaká je aktuální dynamika. Jiná situace je v komunitě, která má nepřerušenou kontinuitu, jiná v komunitách, kde byla kontinuita tvrdě přerušena válkou a pak komunismem. Integrační kapacita komunity je něco, nad čím by správní rada a rabín měli pravidelně přemýšlet a koneckonců nejen v souvislosti s konverzemi. Protože vysoká integrační kapacita komunity znamená i to, že to v komunitě žije.

Když se vrátím k článku-je problém, když se konverité pustí do rabínkých studií? Ne nutně. Jen je důležité, aby měli na paměti limity vlastních zkušeností a toho, co se lze naučit z knih. Na druhou stranu, rabinát není "one-man show" a vedle něj je tu i správní rada, o kterou se rabín může opřít, když na nějaký svůj limit narazí.

jeudi 8 septembre 2022

Avi: Parašat Ki Tece (Devarim 21,10-25,19)

 Dnešní paraša obsahuje mnoho přikázání a řada z nich má jako společný jmenovatel jednu tolik potřebnou vlastnost – soucit. Všechna ta přikázání, která nám jsou v Tóře dána, mají formativní funkci. Když je studujeme a potom praktikujeme, proměňuje nás to. Ze sobeckého, sebestředného dítěte se může stát dospělý, odpovědný člověk, který dokáže myslet na druhé a bez velké pompy pomůže tam, kde je to zrovna třeba.

  Pojďme se na některá ta přikázání podívat. Například tu čteme: „Nebudeš orat s volem a oslem zapřaženým spolu.“ (Devarim 22,10 Zdánlivě je to jen jeden úhel pohledu na ten zákaz míchání různých druhů dohromady, protože hned dál se píše o zákazu dělat tkaninu ze směsi vlny a lnu. Ale rabíni z toho podivného spřežení vola a osla vyvozují i etickou stránku věci: Vůl je tím daleko silnějším zvířetem, osel za ním zaostává. Hospodář bude pohánět osla o to víc, aby spřežení bylo vyrovnané, a bude ho bít. Aby se to nestalo, nesmí se zapřahat spolu. Předchází se tím násilí. Při výkladu textu Tóry a Talmudu se často používají určité logické přístupy a jedním z nich je: Když tohle platí v tomto případě, tím spíše v nějakém dalším. Takže když tohle platí v případě jednání se zvířaty, tím spíše v jednání s lidmi. Nebudu například nutit neduživého intelektuála, aby společně s trénovaným kulturistou stěhoval piano do sedmého patra – nedopadlo by to dobře.

  Pak tu máme speciální přikázání ohledně ptačí matky: „Když přijdeš cestou na ptačí hnízdo s holátky nebo s vejci, s matkou sedící na holátkách nebo na vejcích… nevezmeš matku od mláďat. Aby se ti dobře vedlo a dlouho jsi žil, odežeň matku a mláďata si vezmi.“ (Devarim 22,6-7) Je to pro nás už trochu nezvyklá představa. Nás by už dneska těžko napadlo hrabat se v ptačím hnízdě, i když i dnes je to v určitých zemích a kulturách stále běžné. O co tu vlastně jde? O pocity ptačí matky, která je také zoufalá, když vidí, co se děje s jejími mláďaty. Aspoň ať je ušetřena těch nejhorších zážitků a pocitů. Určitě jste někdy viděli filmové záběry, co dokáže ptačí matka, když chce ochránit mladé. Jak před dravcem hraje divadlo, aby odpoutala jeho pozornost od hnízda. Dělá, že je zraněná a že bude pro toho dravce snadnou kořistí – poskakuje, napadá na křídlo, pípá jak o život. A taky hraje o život, o život svých potomků, za cenu sebezničení. A jsme u toho – tím spíše – u lidí. Nikdy by nás, nebo alespoň mě, nenapadlo, co se může odehrávat v Evropě, v naší civilizované době, po dvou světových válkách a hrůzách holokaustu. Znovu je tu děsivá válka, kdy si agresor myslí, že může zlikvidovat celý národ, postupuje způsobem spálené země, krade děti a dává je k adopci do svých rodin… Seznámili jsme se s jednou takovou ukrajinskou maminkou. Je tu v Čechách s malým synem. Pracuje ve slévárně, dělá dvanáctihodinové směny, během kterých jí pokaždé rukama projde 5-7 tun železa. Nechce být nikomu na obtíž, dělá práci, které se vyhýbají i chlapi. Myslí neustále na staršího syna, který zůstal doma, aby bránil svoji vlast před nepřáteli. Sháněla pro něj přístroj na noční vidění, aby měl větší šanci na přežití. Spolu s dalšími jsme jí v tom pomohli. Syn měl velkou radost a i s matkou nám byli velmi vděční. Dokonce se ten syn rychle oženil se svojí velkou láskou, protože zítra, kdo ví, co bude. V mobilu matky jsme viděli záběry, kde nám syn děkoval a ukazoval přístroj, který mu měl pomoci, i záběry ze skromné svatby s jeho krásnou nevěstou. Pak jsme se ale dozvěděli, že ten syn je těžce zraněný, šrapnel mu projel několika vnitřními orgány a skončil v játrech. Jen dostat ho z místa bojů do nemocnice by vystačilo na několik akčních filmů. Dnes má za sebou pět operací a taky spoustu následných komplikací. Jeho matka nám opět ukázala video se svým synem. Pomalu kráčel za invalidním vozíkem, který tlačil před sebou, různé hadičky měl propojené z obličeje a břicha k přístrojům na vozíku. „Žije“ komentovala jeho statečná matka a nám se při tom pohledu svíralo srdce. Co prožívají ukrajinské matky si nikdo z nás neumí představit.

  Mně se přitom vybavil jeden člověk, který věděl, co je soucit – Nicholas Winton. Tomu se podařilo za II. světové války na poslední chvíli zachránit 669 převážně židovských dětí před jistou smrtí. Odvezl je do Británie. Rodičům to muselo při loučení trhat srdce, ale ty děti tak dostaly životní šanci. Tenhle člověk, který se je tak urputně snažil zachránit, to nepovažoval za nic mimořádného a jeho zásluhy vyšly najevo po mnoha letech spíše náhodou. Sám něco takového považoval za samozřejmost. Možná jste viděli, stejně jako já, televizní dokument, kdy sir Nicholas Winton sedí v malém, zaplněném kinosále spolu s dalšími lidmi. Promítli tam starému pánovi filmový dokument o jeho akci, která zachránila tolik mladých lidských životů. Pan Winton seděl v první řadě a evidentně nebyl připraven na nějaké pocty. Po shlédnutí dokumentu se pořadatelka zeptala: „Je tu dnes někdo z těch zachráněných dětí?“ V té místnosti vstávali postupně jeden za druhým,už dávno dospělí lidé, až stáli úplně všichni v té zaplněné místnosti. Sedět zůstal jen zaskočený milý starý pán, nevěřícně se ohlížel a občas si utřel slzu, která mu sjela po jeho vrásčité tváři. To přikázání, které vede k soucitu má svojí Bohem slíbenou odměnu: „Bude ti dobře a budeš dlouho živ.“ Laskavý pan Winton zemřel v požehnaném věku 106 let, uprostřed lidí, kteří si ho považovali.

  Pojďme i my na sobě pracovat, aby to uřvané, dětské sobectví v nás mohlo dozrát k tolik potřebnému soucitu.

mercredi 24 août 2022

Avi: Parašat Ree (Devarim 11,6-16,17)

  Dnešní paraša s názvem „Ree“ = „Hleď - je takovou jednoznačnou výzvou Mojžíše, i když to zdánlivě vypadá jako možnost výběru: „“Hleď, dnes vám předkládám požehnání i zlořečení: požehnání, když budete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, které vám dnes přikazuji, a zlořečení, když nebudete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, sejdete-li z cesty, kterou vám dnes přikazuji…“ (Devarim 11,26-28).
  Všichni bychom samozřejmě brali spíš ta požehnání než prokletí. Ale aby nás to zároveň nestálo moc úsilí a času, o kterém máme vlastní představy. Jedná se tu o dvě věci, nad kterými bychom se měli zamyslet. Ta přikázání a jejich smysl musíme znát a pak bychom taky měli mít vůli je plnit. Protože jinak se snadno octneme mimo tu dobrou cestu, o které je tu řeč.
  V midraších jsem vyčetl, že ti, kdo věří v Boha, se dělí do dvou kategorií: Je ten, kdo věří v Boha, o kterém mu jeho otec řekl, že je jediným Bohem. Tato víra je dobrá, ale není nejvyššího řádu. Uvádí se k tomu paralela se skupinou slepců, kteří zůstávají na správné cestě, protože je vede vidoucí člověk. Když zůstanou sami, padají přes kameny a do příkopů. Stejně tak je tomu i u toho, kdo jen automaticky přebírá to, co slyšel od starších. Věří povrchně, bez porozumění a dá se snadno zviklat a klopýtne stejně jako slepci, když zůstanou sami.
  Druhou kategorii tvoří ti, kdo věří skrze porozumění. Ti nepřebírají víru bezmyšlenkovitě, třeba se i trápí a mají pochybnosti, ale hledají v Tóře usilovně odpovědi a postupně je nacházejí. Svým vlastním porozuměním, vlastní moudrostí poznávají, že je jeden Bůh. Naši moudří říkají, že člověk by měl studovat Tóru (kromě jiného) i proto, aby věděl, jak má odpovědět odpadlíkovi.
  Tak to by byla ta první věc:  víra, spojená s porozuměním. Druhou věcí je: poprat se s vlastní pohodlností, to je kolikrát horší. Už král Šalomoun říkal, jak je to strašné, když je člověk líný, zahálčivý, protože si tím může snadno ublížit. Když je pohodlný a nechce se mu opravovat zeď, jeho dům se mu nakonec zřítí. Jestli je pohodlný a šetří svoje tělo a nezajistí si jídlo v době, kdy je ho dostatek, bude za něj později muset zaplatit dvojnásob, nebo ho už nesežene vůbec a zemře hlady. A jestli je stejně líný se svou duší a nevykonává žádné spravedlivé skutky, nakonec půjde do Gehinom.
  Podle midraše je duše přirovnávána k poli. Někdy je pole, které se snadno orá a úroda na něm dobře vzejde; jindy je to pole, které se orá jen těžko a úroda na něm neroste snadno. Přesto toho člověk zaseje co nejvíc, aby se dočkal úrody. Podobné je to s lidmi. U některých jejich duše touží jen po luxusu, nepřijímají pokárání, natož aby se učili Tóře. Přesto, i takový člověk, pokud se dá přesvědčit, zvykne si studovat Tóru a těšit se ze spravedlivých skutků, přinese překvapivě krásnou úrodu.
  Jistěže v tom všem jde i o jistou pevnost, morální integritu, kterou si člověk celý život buduje.  Byl jsem minulou neděli na besedě- setkání pamětníků srpna 68 v Liberci. Vyprávěli tam své zkušenosti, byla tam snaha ty věci nějak uchopit, vzít si z nich nějaké poučení. Když sem vtrhla okupační vojska, byl to šok, ale lidé drželi při sobě. Takové vlastně adrenalinové nadšení. Lidé pomáhali zraněným bez ohledu na vlastní nebezpečí, lékaři a sestry dělali v nemocnicích nonstop, horolezci věšeli na špičku radnice černý prapor. Jak poznamenal přítomný Honza Šolc, je to psychologicky popsaný jev, který vydrží tak zhruba tři týdny. – ta okamžitá vzájemná, ničím neohraničená solidarita a bratrství. To vystřízlivění  a beznaděj pak mělo o to zlověstnější podobu, nebo i tragikomickou. Mistr sportu, horolezec, který se věšení  toho černého praporu ani nezúčastnil, druhý den popisoval v novinách, jak to celé organizoval a těm mladým klukům radil. Za půl roku už tentýž člověk, opět v novinách, tvrdil, že těm klukům tuhle protisocialistickou provokaci marně vymlouval… Chlapec, kterému u radnice rozstříleli nohy a absolvoval postupně pět operací, když se konečně dostal ven, jel se dvěma sádrami na nohou tramvají. Nikdo ho nepustil sednout. Upadl tam na zem a s vypětím sil se pomocí tyče chtěl postavit na nohy. Nikdo mu nepomohl. Jako by se ti samí lidé propadli  zase na nějaké svoje morální dno – buď se stáhli do svého soukromí, ti bezpáteřní dělali rychlé kariéry. I v této době se zase ukazovalo, jaký kdo ve skutečnosti je. Honza Šolc jako pedagog  tam mluvil o tom, že neexistuje lepší výchova, než ta vlastním příkladem. A musím říct, že mě potěšil jeden z těch pamětníků. Ten vyprávěl o tom, že v té naší tehdejší zemi, o které se toho tak namluvilo v souvislosti s tím, že měl každý jistotu práce, tak on ji 5 měsíců neměl – každý vedoucí se ho ze strachu před komunisty bál zaměstnat – až ho nakonec zaměstnal našinec, člověk, který měl židovské vyznání. Řekl mu: „Sám nevím, jak dlouho mě tu ještě nechají, ale dokud tady budu, budeš tu se mnou i ty.“ A to je přesně ten moment, kdy se v nepříznivé době projeví a má projevit odvaha, víra a spravedlivý skutek. Ten člověk  se pak stává tím vidoucím pro okolní slepce, tím osobním příkladem. On ví, že mu bylo řečeno: „Ree“ – „Hleď“, tak nezavírá oči, nekouká stranou, zvláště když někdo potřebuje jeho pomoc.
  Dnes můžeme svoji víru a lidskost projevit v pomoci válečným uprchlíkům. Není ani dnes míň potřebná než před půl rokem. To nadšení pomáhat ještě nevyprchalo, jak na tom setkání s překvapením konstatoval i Honza Šolc. Ale atmosféra se pomalu mění. Dnes jsem četl reakce na internetovou výzvu k pomoci Ukrajině od našeho hejtmana Půty. Byla pod ní v diskuzi nechutná stoka nenávisti, sobectví a hnusu. Máme prý myslet jen na sebe… Něco takového nás ale nesmí odradit.
  Na začátku naší dnešní sidry to vypadalo jako možnost volby. Ano, ale jenom v tom, že člověk může konat buď dobro nebo zlo, jít cestou dobra nebo zla. Být sobecký, nenávistný egoista, nebo člověk, který se rád uskromní, aby mohl pomoci lidem v nouzi. Jedna cesta představuje smrt, druhá život. A Hospodin nás jednoznačně vybízí: „Zvol si život!“

jeudi 4 août 2022

Avi: Parašat Devarim (Devarim 1,1 – 3,22)


    Dnes začínáme číst V. Knihu Mojžíšovu, Sefer Devarim, které se taky někdy říká Mišne Tora, což je možné přeložit jako opakování, nebo vysvětlení Tóry. Je tak trochu jiná, osobnější, psaná v první osobě, takový Mojžíšův testament, shrnutí a poslední výzvy k lidu, který má zanedlouho vstoupit do Zaslíbené země. Už ale bez něj. To, že je tato kniha trochu jiná, ale vůbec neznamená, že by byla méně svatá, nebo méně závazná.

  Snad proto naši moudří v Sefer Rabbati říkají, že Mojžíš tuto knihu začíná tak: „Ele hadvarim…“ (=toto jsou slova“), protože Tóra je přirovnávána ke včele, jejíž med je sladký a jejíž žihadlo je nepříjemné, pro člověka do určité míry jedovaté. Tóra je také elixírem života pro ty, kteří ji vnímají a dodržují a smrtelným jedem pro toho, kdo na ni nedbá. Moudří přitom vycházejí z podobnosti slov devarim= slova a devorim= včely.

  V šestém verši čteme Mojžíšův příkaz: „Už jste se dost naseděli u této hory (Sinaj)“. A další obrat komentátoři vysvětlují tak: Jděte a obkličte horu Seir, ale neveďte tam válku, protože Seir je dědictvím Ezaua, protože ten si vážil svého otce. Přestože o Ezauovi se moc dobrých věcí nedá říci, rabi Šimon ben Gamliel skromně říká: „Nikdo nikdy nerespektoval svého otce a matku více než já, ale Ezau projevoval svým rodičům větší úctu. Já sloužím svému otci a matce  v obnošeném oblečení a své nejlepší oblečení nosím na trh, ale Ezau nosil své nejlepší oblečení když sloužil svým rodičům. Dokonce se říká, že Rivka oblékla Jákoba do nejlepších šatů Ezaua. Do těch, které nosil Ezau, když sloužil svému otci. A Izák si tak snadněji myslel, že je to skutečně Ezau a dal mu požehnání místo něj. Ale i tak, díky úctě k rodičům, získal Ezau určité požehnání a ochranu, i když o jeho charakteru si jinak můžeme myslet své…

  Midraš Raba o této paraše píše: Žáci rabiho Eliezera se ho zeptali: „Řekni nám, jak velká je odměna toho, kdo ctí svého otce a matku?“ Řekl jim: „Podívejte se, co udělal jistý muž z Aškelonu. Jmenoval se Dama ben Nasina. Jeho matka byla nepříčetná a uhodila ho na trhu před všemi lidmi, ale on mlčel a řekl jen: „Dost, milovaná maminko.“ Kdo se někdy staral o rodiče se stařeckou demencí, ví o čem je řeč. Mně v paměti utkvělo  vyprávění jednoho známého, křesťana. Jeho maminka byla po léta oporou jednoho sboru a ani jedinou neděli nechyběla na bohoslužbách. Pak ale zestárla a stařecká demence se na ní v plné míře projevila. Když pak s ní byli jednou v neděli na bohoslužbě, zasypala kazatele sprškou těch nejsprostších nadávek, které z jejích úst nikdy nezaslechli, natož pak při takové příležitosti. A oni se zachovali tak, jako Dama ben Nasina… „Dost, milovaná maminko.“

  Jindy za naším Damou přišli izraelští mudrci, aby od něj koupili krásný drahokam, který potřebovali do náprsníku velekněze. Nabídli mu za něj tisíc zlatých. Dama přišel ke své truhlici, kde měl kámen uschovaný. Jeho otec ale na tom kusu nábytku spal. Dama ben Nasina ho kvůli tomu nechtěl budit, takovou úctu ke svému otci měl. A mudrci odešli s prázdnýma rukama. Židé si mysleli, že Dama chytračí a chce za ten kámen víc peněz a tak mu poslali zprávu: „Dáme ti deset tisíc zlatých, ale prodej nám ten drahokam.“ Když se Damův otec konečně probudil, vzal Dama ten drahý kámen a šel za izraelskými mudrci. Ty mu chtěli dát deset tisíc zlatých. Dama ale řekl: „Chraň mě od toho Nebesa, abych měl zisk z toho, že jsem projevil úctu svému otci. Neprodám odměnu, která mi náleží za to, že jsem si vážil svého otce! Nevezmu si od vás víc než původně žádaných tisíc zlatých.“

  Bůh se mu za to odměnil a právě toho roku se do jeho stáda narodila jalovice, kterou prodal za více než deset tisíc zlatých (zřejmě tzv. červená jalovice, jejíž popel se používal k rituální očistě). Měli bychom tedy vidět, jakou odměnu Bůh zaplatí za to, že ctíme své rodiče. A věřte mi, že to neříkám jen proto, že jsem se už posunul do té věkové kategorie, kdy už nemám koho uctívat a nezbývá mi než doufat, že jsem své děti k takové úctě dobře vychoval.

mardi 26 juillet 2022

Žena kdysi a dnes

 Tenhle článek je inspirovaný diskuzí pod fotkou mých nových tefilin, takže ho už nějakou dobu nosím v hlavě a po kouscích jsem ho psala, když jsem zrovna měla chvilku.

Žena v Bibli a Talmudu a dnešní žena jsou v podstatě dva totálně odlišné druhy. Žena v Tóře je sice plnohodnotný člověk-muž, a to ani její manžel nebo otec ji nemohou beztrestně zabít a její vražda je trestána smrtí stejně jako vražda muže. Ale je člověkem v závislém postavení-je závislá na vůli svého otce a později manžela. Otec nebo manžel mohou za určitých okolností zrušit její sliby, žena nemůže, až na výjimečné situace kdy není k dispozici mužský dědic, dědit. Žena není platný svědek u soudu. Muž může ženu zapudit, ale žena o rozvod žádat nemůže. Otec a později manžel jsou jejími ochránci před nepřátelským okolím a být vdova znamená být velmi zranitelná (viz kniha Rút, kde Boaz Rút nabádá, aby nechodila na jiné pole, že na jeho poli jí nikdo neublíží). V Talmudu vidíme určitý pokrok, kde rabíni zavedli ketubu, kterou se snažili zajistit, aby žena v případě rozvodu nebo ovdovění nezůstala úplně bez prostředků. Také jednoznačně ustanovili, že dívka musí vyjádřit svůj souhlas se sňatkem (ale pořád si muž bere ženu, nikoliv žena muže), žena může přijít k bejt-dinu žádat o rozvod (ale je na muži, jestli se rozvede, nebo ne) a obecně se snažili, aby zmírnili ty nejhorší dopady nerovnosti (v případě svědectví o úmrtí muže, který zmizel, je možné přijmout i svědectví ženy, aby jeho vdova nezůstala "aguna", tedy bez možnosti se znovu provdat. Jinak je svědectví ženy stále neplatné.). Ale v případě diskuze o micvot se žena velmi často nachází ve stejné skupině jako děti a otroci. S tím rozdílem, že dítě-chlapec časem dospěje a otrok může být propuštěn, ale žena to má "na doživotí".

Naproti tomu dnešní žena v západní společnosti o sobě rozhoduje sama. Před zákonem jsou si žena a muž rovni, pokud se chce rozvést, prostě podá žádost k soudu a její žádost má úplně stejnou váhu jako žádost muže. Je schopná se sama uživit a pokud nemá otce a manžela, neznamená to pro ostatní chlapy zelenou, aby se na ni vrhli. Dnešní postavení ženy ve společnosti je prostě jiné a je potřeba to nějak reflektovat i v praktickém židovství, pokud má zůstat živou tradicí. Jak ta reflexe má vypadat je jiná otázka. Mimochodem, jednou variantou takové odpovědi bylo založení škol pro dívky (školy Bejt Jaakov) z ortodoxních rodin na začátku 20.století Sarou Schenirer.

Existuje tedy nesoulad mezi tím, jak vidí postavení ženy rabínská literatura a jaké je její postavení v sekulárním světě. Bylo by ale fér neházet všechny nerovnosti do jednoho pytle a trochu si to rozdělit.

Ten nejvážnější nesoulad mezi postavením ženy v rabínské literatuře a v běžném životě je otázka rozvodů. Žena může podat žádost o rozvod u civilního soudu a ten manželství rozvede. Ale z hlediska halachy je pořád vdaná. Může sice přijít k bejt dinu, který se pak snaží muže přesvědčit (způsoby přesvědčování závisí na bejt dinu), aby dal ženě rozlukový list (get). Ale pokud muž odmítne, pak se žena může stavět na hlavu nebo třeba odstěhovat na druhý konec světa, ale z hlediska halachy bude pořád vdaná a její případné děti z dalšího vztahu budou mamzerim. A být mamzer je to nejhoší, co se vám v židovství může stát. A není úplně neobvyklé, že muž podmíní vydání getu finančním "vyrovnáním" které nemá vůbec nic společného  s rozdělením majetku u civilního soudu. 

Konzervativní židovství vyřešilo tenhle problém tzv. Liebermanovou doložkou. Šaul Lieberman byl významný talmudista a profesor na JTS (Jewish Theological Seminary, konzervativním rabínském semináři v USA, ačkoliv sám celý život praktikoval ortodoxně). Tato doložka je součástí ketuby a v případě, že muž z nějakého důvodu nemůže ženě dát get, deleguje tuto záležitost na bejt din. Je důležité podotknout, že tato doložka je zcela košer a na počátku ji schválili i ortodoxní rabíni. Ovšem s tím, jak ji začali požívat konzervativní židé, ortodoxie její použití zamítla. Problém ovšem zůstal a dodnes ortodoxní rabíni hledají způsob, jak ženu de facto zrovnoprávnit v případě rozvodu. Zatím bez větších úspěchů. Ono těch možností, jak zařídit, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, není neomezené množství.

Pak tu máme nerovnosti v rituální oblasti-tedy i otázku, která se opakovala u té fotky s tefilin. Že ženy nemají nosit tefilin (a talit a ta dále...). I tady jsou ale nuance. Začneme tím jednodušším problémem-akceptací pozitivních micvot vázaných na čas, kterými jsou tradičně povinnováni pouze muži. Patří sem talit (t.j. cicit), tefilin, čtení Šma (t.j. studium Tóry), vyslechnutí troubení na šofar (t.j. účast na bohoslužbě na Roš hašana), lulav a pobývání v suce (t.j. aktivní participace na svátku Sukot) a počítání omeru. Jediné dvě micvot, které ale skutečně "dělají vlny" jsou talit a tefilin. I to studium Tóry, respektive Talmudu pro ženy je víceméně vyřešená záležitost. Ortodoxní školy mají sice pořád tendenci poslat dívky na hodinu vaření, když mají chlapci hodinu Talmudu, ale pokud žena chce, tak i v ortodoxii si cestu k Talmudu najde. Žena, která dvakrát denně čte Šma nebo si na Roš hašana přijde do synagogy vyslechnout troubení na šofar nikoho nepohoršuje. V konzistorní synagoze ve Štrasburku zcela běžně nabízí ženám na Sukot k zapůjčení lulav a etrog (a část žen přichází s vlastním) a nikdo nemá potřebu jim říkat, že to není jejich micva. Nicméně, stejně jako na sebe mohou ženy dobrovolně vzít micvu čtení Šma a třesení lulavem, nic nebrání tomu, aby na sebe vzaly i talit a tefilin. Rozdíl je jen v tom, že je to "víc vidět".

No a pak je tady druhá část rituální oblasti-vyvolávání žen k Tóře, vedení bohoslužeb, počítání žen do minjanu a ženy rabínky. Vyvolávání žen ke čtení z Tóry nepředstavuje žádný halachický problém. Jsme zase pouze v oblasti "to se nedělá", ženy nebyly volány k Tóře s odvoláním na "kavod ha-cibur" tedy čest komunity. Dříve totiž ten, kdo byl vyvolán k Tóře také sám četl. Asi bylo pro muže příliš těžko snesitelné, aby nějaká žena četla lépe než muž. To lze pochopit v kontextu doby, ale dnešní situace je jiná, stejně jako chápání pojmu kavod ha-cibur. V moderní ortodoxii najdeme celkem běžně komunity, které ženy k Tóře vyvolávají. Počítání žen do minjanu a hlavně žena jako šaliach cibur (ten, kdo vede bohoslužbu) je trochu tvrdší oříšek. Tato otázka je spojena s otázkou, zda někdo, kdo nemá danou povinnost, ale dobrovolně ji na sebe vzal, může splnit povinnost za někoho, kdo má danou povinnost. Takhle to zní děsně šroubovaně, ale vysvětlím to na příkladu: žena má povinnost recitovat tefilu (t.j. Amidu), ale není vůbec zřejmé, zda má i povinnost veřejné bohoslužby (tradiční halacha je spíše toho názoru, že nemá). Může tedy žena jako šaliach cibur vést opakování Amidy nahlas, kdy ostatní odpovídají amen (a tím splní svou povinnost)? Konzervativní rabíni vydali v roce 1973 responsum, že ženy mohou být počátány do minjanu, ale bez náležitého zdůvodnění. Následně (po smrti Šaula Liebermana, který byl vehementně proti) začali ordinovat ženy rabínky. Jediný problém této ordinace je právě otázka, zda žena může být šaliach cibur. Což je v mnoha komunitách realita, rabín slouží zároveň i jako chazan. Pokud by žena ve své rabínské funkci neměla povinnost sloužit i jako šaliach cibur, nic její ordinaci nebrání (což je přesně fungování žen rabínek v moderní ortodoxii-nevedou bohoslužby, ale zastávají ostatní rabínské funkce). Co jsem pochopila z konzervativních respons, argumentace je vedena tak, že v dnešní době, kdy všichni mají k dispozici sidur, obvykle i s překladem a umí číst, každý musí splnit svoji povinnost sám a šaliach cibur to za něj neudělá (v podstatě jeho funkce je víc "dekorativní"). A tím pádem nic nebrání tomu, aby šaliach cibur byla i žena. Nicméně je celkem zřejmé, že tato oblast je halachicky komplikovanější a na jejím pozadí je otázka, zda a jak můžeme halachu inovovat a který argument má větší váhu. Naštěstí v židovství vždycky existovalo víc názorů a interpretací a tak je situace, že se neshodneme, vlastně úplně normální. Jen je potřeba spolu nesouhlasit slušně a pokračovat dál v debatě.

jeudi 23 juin 2022

39 melachot: závěr

 Myslím, že tahle krátká a velmi, velmi stručná série o pracech zakázaných na šabat si zaslouží malé shrnutí.

Jak jsem psala na začátku a průběžně opakovala-tenhle souhrn byla jen ochutnávka, jen malý úvod do problému, který měl za cíl ukázat, které práce jsou zakázané, nastínit, jakým způsobem rabíni uvažují a do jakých detailů jsou schopni zajít. Také jsem v průběhu psaní vysvětlila pár základních pojmů, i když se v celé sérii některé z nich neobjevily, třeba švut-tedy koncept odpočinku na šabat, kdy bychom neměli dělat ani činnosti, které striktně vzato nejsou práce, ale nejsou ani zrovna odpočinek. Velmi málo jsem řešila otázku pikuach nefeš, tedy záchranu života, která odsouvá jiné micvot. Doufám, že vás ta série trochu navnadila dozvědět se o šabatu a jeho dodržování víc. Pro ty, kdo umí anglicky (nebo hebrejsky) jsou tu již na začátku zmíněné Peninej halacha rabiho Melameda, spoustu informací také najdete v konzervativních responsech.

Podle Tóry je za veřejné porušení šabatu trest smrti a za neveřejné karet (vytětí z lidu, ať už to znamená cokoliv). Zdá se to možná přehnané, ale šabat je naprostý základ židovství, jak říká Talmud Jerušalmi (Nedarim 3:9), šabat je ekvivalentem všech micvot Tóry. Žid, který přestane dodržovat šabat (teď dejme stranou jak přesně) se postupně vzdálí svému židovství. Žid, který veřejně znesvěcuje šabat roztáčí spirálu, která ostatní ponouká také přestat dodržovat šabat-když si vzpomeneme na toho sběrače dřeva, o kterém vypráví Tóra (Num. 15:32-36). Kdo si jde nasbírat dříví když ostatní jsou doma a drží šabat, získává konkurenční výhodu, může ho třeba prodat...a ostatní to vidí a pravděpodobně si řeknou, že se na ten šabat příště taky mohou vybodnout a budou se mít lépe. Šabat, den kdy přerušíme naše tvůrčí aktivity, slouží jako bariéra naší chamtivosti. Alespoň jeden den v týdnu nic nevytváříme, nesyslíme, nevylepšujeme. Ale naše chtivost je obrovská. Proto Tóra předepisuje za veřejné znesvěcení šabatu trest smrti. Ne proto, abychom vyrazili házet kameny (spravedlnost v židovství vždy patří do rukou bej-dinu, navíc trest smrti byl tak omezen, že je v podstatě neaplikovatelný), ale proto, abychom pochopili, jak moc důležité jeho dodržování je.

Když se vrátíme k tomu hypotetickému scénáři, který nás provázel celou sérií-tedy že vás někdo ortodoxní pozve na šabat, ať už na večeri nebo na oběd, tak bych k tomu ráda dodala ještě pár poznámek. Źádný slušně vychovaný ortodoxní žid vám nebude dělat kázání o šabatu, pokud něco spletete, nebo pokud něco prostě děláte/neděláte o šabatu. Jistě není zrovna zdvořilé vyprávět vašemu hostiteli, jak jste nemohli najít místo k parkování, ale i tak vám na to pravděpodobně nic neřekne, zvlášť pokud ví, že se tím autem chystáte zase o šabatu odjet. Z ortodoxního hlediska je samozřejmě ideální, pokud lidé šabat dodržují, ale pokud to nedělají, je pořád lepší, když to dělají proto, že nevědí, že je to zakázané. Bez ohledu na to, zda vy sami víte, nebo nevíte, že je něco zakázané, ve chvíli kdy vám to váš hostitel řekne, už to vědět zcela jistě budete...

Liberální přístup k micvot je jiný a člověk by měl udělat poučené rozhodnutí v tom, co a jak bude nebo nebude dělat. Problém je samozřejmě v tom poučeném rozhodnutí, protože jen malá část liberálních židů skutečně studuje tak, aby mohla opravdu poučené rozhodnutí udělat.

Můj osobní názor je ten, že halacha je závazná a nemůžeme si z ní vybírat jen to, co se nám hodí nebo líbí, ale na druhou stranu věřím, že je halacha mnohem flexibilnější, než jak to na první pohled vypadá, že mírné výklady (kulot) jsou úplně v pořádku a také, že mohou existovat situace, kdy je potřeba vyvažovat reálné možnosti s požadavky halachy. Dám příklad-pokud by se stalo, že by ve Štrasburku nebyl eruv, nebo bychom se třeba přestěhovali do Prahy, netrávila bych šabaty zavřená doma. Promyslela bych, co jsou skutečně předměty, které potřebuju přenášet-tedy v první řadě určitě kočárek a ty prostě dál používala (třeba i s nějakým šabatovým šinujem), i když to není halachicky správné. Ale tohle porušení zákazu přenášení předmětů by pro mě nebylo automatické povolení nošení čehokoliv kamkoliv. Byla by to výjimka, nutná pro to, abych mohla do synagogy a aby šabat byl skutečně dnem svátečním. 

Dalším bodem k úvaze v dnešní době by měla být i ekologie a dopad našeho dodržování šabatu-nastavení maximálního množství elektrických zařízení na časovače, abychom zbytečně nesvítili a netopili, maximální omezení předmětů na jedno použití, jakkoliv nám halachicky usnadňují život...a samozřejmě bychom neměli spoléhat na "šábes goje". Ale to by tady snad nikoho ani nenapadlo...

Ať už je váš přístup jakýkoliv, přeji vám šabat šalom a mnoho krásných šabatů!

vendredi 17 juin 2022

39 melachot: část 5, přenášení předmětů

 Poslední melacha, která nám ještě zbývá, je přenášení předmětů. Samotná melacha je definována jako přenášení předmětů ve veřejném prostoru na vzdálenost více než 4 amot (loktů) a přenášení předmětů ze soukromého prostoru do veřejného a naopak. Nicméně pod tuto melachu se obvykle také zahrnuje zákaz jít o šabatu dál, než je techum šabat-2000 amot za hranici města, ve kterém se nacházíme. A já do tohoto článku přidám i diskuzi o mukce, což je předmět, který o šabatu nesmíme přemisťovat, bez ohledu na to, kde se nacházíme.

Začneme od konce. Mukce-objekt, který nemá povolené použití na šabat, je nesmírně důležitý koncept, který se vztahuje k dodržování šabatu a věřím, že někteří z vás si klepali na čelo, jak můžu napsat 4 díly seriálu o melachot a zmínit mukce až na konci 4. dílu...Rabíni zakázali přemisťování objektů, které jsou mukce ze dvou důvodů-aby šabat byl skutečně dnem, který je odlišný od šesti pracovních dnů, a aby postavili plot kolem Tóry a zabránili tomu, aby člověk omylem porušil šabat. Mukce má několik kategorií a je důležité mít na paměti, že roli v tom, zda nějaký předmět je nebo není mukce má i to, k čemu ten předmět slouží a v jaké situaci. Některé věci jsou mukce naprosto jednoznačně-jejich použití je jednoznačně spojeno s porušením šabatu-třeba peníze. Ale třeba písek je zakázáno použít o šabatu, abychom zakryli něco nechutného a tím pádem je mukce. Ale písek, který je v pískovišti pro děti na hraní, mukce není. Teď k těm kategoriím-první kategorií jsou předměty, které jsou mukce samy o sobě-třeba mince, kameny, zvířata (!), potraviny, které jsou v současném stavu nejedlé (třeba syrové fazole), odpadky...Pak tu máme kategorii cenných předmětů, na které jsme vždycky opatrní, aby se neztratily, nebo nepoškodily. Sem patří hudební nástroje, elektronika, bankovky, důležité dokumenty, obrazy...nicméně drahé předměty typu hodinek, které jsou o šabatu běžně používány, mukce nejsou. 

Dále tu máme přenos "mukcovitosti"-pokud položíme na stůl, který sám o sobě mukce není, peníze s tím, že tam zůstanou ležet celý šabat, i stůl se na tento šabat stane mukce a nesmíme ho přemisťovat. Pokud tam ty peníze zapomeneme omylem, stůl se mukce nestane, ale obvyklá praxe i tak je stůl nepřemisťovat. Co se stane ve chvíli, kdy bude třeba na tácu víc různých objektů a některé z nich budou mukce a jiné ne? Pak záleží na hodnotě obou objektů. Pokud na tácu leží chala a stříbrný svícen, pak je tác mukce. Pokud na talíři leží skořápky od arašídů, pak ty skořápky jsou sice mukce, ale na talíř se ta "mukcovitost" nepřenese, protože jeho hodnota je nesrovnatelně větší, než hodnota skořápek od arašídů.

Poslední kategorie jsou předměty, které jsou běžně používané pro práce zakázané na šabat, ale lze je stejně dobře použít na práci o šabatu povolenou-třeba kladivo. Zatloukání hřebíků je o šabatu jednoznačně zakázáno, ale kladivem můžeme i louskat ořechy a spousta lidí to běžně dělá. Nebo nůžky-stříhat látku je zakázáno, ale otevřít nůžkami krabici s mlékem je povoleno. Tyto předměty lze o šabatu použít na povolenou práci a také přesunout, pokud nám někde překážejí.

Jak vidíte, otázka, co zda předmět je nebo není mukce, je dost složitá a tohle bylo skutečně jen takové lehké nakouknutí. Kromě toho , ani povolené předměty nemůžeme přemisťovat jen pro nic za nic. Studiem otázky přemisťování předmětů o šabatu lze strávit skutečně hodně času. Pokud přijdete k někomu na návštěvu, je prostě dobrý nápad nesundávat obrazy ze zdi, nebo odkládat peněženku na stůl...ale to tak nějak koresponduje s dobrým vychováním. A nemusíte se bát, i když je pes mukce, pořád je možné ho vyvenčit...

Vymezování techum šabat je také nesmírně komplikované (mimochodem, techum je čtvercový, nekopíruje tedy přesně tvar hranice města nebo sídla), ale zkusím ten koncept trochu vysvětlit na příkladu vesnických židů, jakých bylo ještě v 19. století mnoho. Často byla jedna synagoga pro několik vesnic. Kolem vesnice, kde byla synagoga si představme čtvercový techum šabat. Pokud se tento techum protíná s techumem sousední vesnice, pak židé ze sousední vesnice mohou bez problémů přijít o šabatu do synagogy. Pokud se tyto techumy neprolínaly, pak dotyčný stále mohl do synagogy přijít, za předpokladu, že si připravil něco, čemu se říká eruv techumim. Ale i tak se dala vzdálenost natáhnout pouze o dalších 2000 amot. Kdo bydlel dál, ten o šabatu do synagogy přijít nemohl (respektive mohl přijít před začátkem šabatu a odejít zpátky domů po jeho skončení).

A teď k samotnému nošení předmětů ve veřejném prostoru a mezi prostorem soukromým a veřejným. Přesněji-existuje soukromý prostor-třeba váš dům. Existuje veřejný prostor-třeba široká ulice, nebo náměstí, kde chodí opravdu hodně lidí (někteří rabíni říkaji 600 000 denně), dnes tedy ulice v opravdových megapolích, nebo třeba dálnice. A pak existuje něco, čemu rabíni říkají karmelit-běžná ulice v naprosté většině dnešních měst, kde sice platí stejný zákaz nošení, jako ve veřejném prostoru, ale dá se tu snáz vyrobit eruv (o tom později). Poslední kategorie je mekom petur-nedefinované místo-místo ve veřejném nebo soukromém prostoru, které je samo o sobě nepoužitelné-třeba velký kámen. Je možné přemístit objekt z veřejného prostoru do mekom petur a naopak.

Eruv je ohraničení prostoru, díky kterému se veřejný prostor (nebo karmelit) stane prostorem soukromým a je tedy možné v něm přenášet předměty. Jak jsem naznačila výš, přeměnit veřejný prostor v eruv je mnohem obtížnější, než takto přeměnit karmelit. Nicméně, otázka eruvů mimo Izrael je velmi výbušná a je nesmírně obtížné vytvořit eruv nový. Něco málo o štrasburském eruvu jsem psala zde. Ve chvíli, kdy eruv nemáte (nebo z nějakého důvodu si myslíte, že není košer), nemůžete přenášet jakékoliv předměty ve veřejném prostoru, kromě oblečení, co máte na sobě a některých dalších věcí, které "jsou vaší součástí"-brýle, hole eventuálně invalidní vozík, pokud se dotyčný dokáže pohybovat sám (pokud ne, je možné požádat nežidovského ošetřovatele, aby ho tlačil). Dítě, dětský kočárek, sidur, kabelka, klíče od bytu...to všechno jsou věci, které o šabatu nemůžete nosit ven (třeba do synagogy), pokud nemáte eruv. S těmi klíči se dá ještě vymyslet nějaké řešení, jak se mohou stát součástí vašeho oblečení, ale s kočárkem to fakt nejde...Když se ale vrátíme k našemu hypotetickému scénáři, že jdete na návštěvu k někomu ortodoxnímu, pak obecně je dobré přijít o šabatu s prázdnou. Uděláte mu tím radost. Pokud v místě není eruv, pak prostě nic "legálně" přinést nemůžete. Pokud eruv je, pak je potřeba dbát na to, aby předmět nebyl mukce. Problém řezaných květin jsme nakousli už v pracech spojených s výrobou jídla. Pravděpodobnost, že někde uděláte chybu, je dost velká, pokud nejste v otázkách halachy zběhlí. Takže úplně nejlepší je prostě přijít s prázdnou, váš ortodoxní hostitel to ocení.

Tím jsme prošli všech 39 melachot, ale ještě si myslím, že by bylo dobré k celé minisérii napsat závěr...