Avi: Parašat Mišpatim (Šemot 21,1-24,18)

 

  Dnešní parašat Mišpatim není žádnou klasickou literaturou, ale jak už název napovídá, je to velký výčet přikázání – mišpatim (je to množné číslo od toho slova mišpat). A úplně přesně to vypočítává knížka Tarjag micvot, která uvádí přikázání podle toho, jak po sobě v textu Tóry a v jednotlivých parašách následují. Takže v této paraše jsou to micvot od pořadového čísla 42 až po 94, čili hned 53 micvot v jediném týdnu, z celkového počtu 613 přikázání. Takže to je opravdu speciální, velmi zvláštní paraša.

  Následuje po paraše Jitro, ve které Izraelci stojí pod horou Sínaj, na které Mojžíš přebírá od Hospodina veškeré ty podstatné instrukce, počínaje Desaterem a ustanovením o oltáři. Ta dnešní paraša na to navazuje. Mojžíš dál lidu tlumočí: „Veele ha mišpatim…“ = „A toto jsou zákony…“ které jim předložíš. Kdekoli v Tóře se objevuje slovo „ele“ = „tyto“, znamená to uzavření předtím uvedených výroků a začíná se mluvit o úplně jiných věcech. Ale když Tóra říká: „veele“, pak dodává něco k těm věcem dříve uvedeným. Ta slova nám tedy mají říci: stejně tak, jako dříve uvedené Desatero, předané na Sínaji, tak úplně stejně i tato přikázání, která nám teď chce Tóra představit, jsou ze Sínaje. Mají stejnou hodnotu, stejnou závaznost, jsou to všechno Boží instrukce pro náš život.

  A teď přichází ten paradox. Tahle paraša má být civilním i trestním právem národa, má představit zásady a podmínky práva a humanity, které budou regulovat mezilidské vztahy uvnitř vyvoleného národa. Člověk právem očekává něco úžasného a vznešeného. Ale čím se tu začíná? Něčím, co by nikdo nečekal od národa, který teprve nedávno opustil po tolika letech egyptské otroctví. K neuvěření, čteme tu jako první věc podmínky toho, „Když koupíš hebrejského otroka…“ (Šemot 21,2)  Ufff, tak to je nadělení.  Copak nemá svoboda tu hodnotu, jak jsme si doteď mysleli? Vždyť i o pár veršů dál se píše o otrokovi, kterému jeho služba vypršela. Mohl by odejít jako svobodný člověk, ale ten jouda si zamiloval svého pána a tak chce mermomocí zůstat u svých otrockých jistot. O takovém otroku se píše: „jeho pán ho přivede k soudu a postaví ho ke dveřím nebo k veřeji a propíchne mu ucho šídlem a on mu bude otrokem až do jubilejního roku.“ (Šemot 21,6)  Je to vlastně takové veřejné zesměšnění takového člověka, který si neváží vlastní svobody. A proč se děje zrovna takovým způsobem? Když hebrejský otrok odmítá svobodu, je mu propíchnuto ucho. Ucho proto, že jeho ucho slyšelo Boha říkat na hoře Sínaj, že Izrael je jeho služebníkem a nesmí sloužit nikomu jinému – a přesto se tento člověk rozhodl zůstat otrokem. A proč se to probodení provádí u dveří? Veřeje dveří svědčily v Egyptě. Bůh dohlížel na dveře Židů v noci, kdy udeřil na prvorozené v Egyptě.  A právě oné noci nás Bůh prohlásil za své služebníky.

  Píše se, že „jeho pán mu probodne ucho“ (21,6). Tento úkon mu musí provést sám jeho pán, nikoho jiného tím nemůže pověřit. A ten jeho pán, kterého si měl tak zamilovat, mu musí způsobit takové ponížení. Je to drsné slovo pro všechny takové ty lokajské dušičky. Ocenění nedojdou, spíš naopak.

  A proč se tu píše „hebrejský otrok“ a ne spíše izraelský? Protože Izrael je hodnotnější jméno, Židé se tak nazývali potom, co je Bůh propustil z egyptského otroctví, aby mu sloužili a přijali Tóru. Ale když byli zotročeni v Egyptě, říkalo se jim Hebrejci, jak se říká „Bůh Hebrejů“ (Šemot 3,18). Někdo, kdo se prodává do otroctví, je přirovnáván k egyptským Židům, a tak se mu říká Hebrejec.

  A proč mu vytečou kapky krve z ucha? Protože odmítl vzpomínku na krev, kterou byly postříkány veřeje dveří, když Bůh osvobodil naše předky z otroctví. Midraš píše: Bůh říká: „Otevřel jsem mu dveře po šesti letech otroctví, a on jimi nechce projít!“ Proto se to probodnutí provádí u dveří.  Pro vysvětlení – vždycky po šesti letech docházelo k propuštění z otroctví, stejně tak, jako po šesti dnech přichází šabat jako den odpočinku. Navíc tu byl ještě ve hře jubilejní rok- padesátý, po těch sedmi šabatových letech.

  Ale pořád je tu ta záhada, proč by vůbec mělo někoho napadnout kupovat hebrejského otroka? Když odhlédneme od dobových zvyklostí, ze kterých se ale Židé v mnohém vymykali, je tu alespoň jeden akceptovatelný důvod? A Ústní Tóra nám ho poskytuje. Společnost, kterou Židé vytvářeli na základě Božích instrukcí, měla být nejen svobodná, ale i spravedlivá. A Ústní Tóra říká, že se tento verš týkal otroka, který byl prodán prostřednictvím „bejt dinu“ –  rabínského soudu, protože loupil a neměl peníze na splacení své krádeže. Svoboda má prostě svoje mantinely, není bezbřehá. Není na úkor druhého člověka. A když to někdo respektovat nechce, přichází trest, který má tu nerovnováhu zase napravit.

  Ale není to likvidační ani pro toho zloděje, ani pro jeho rodinu. Ten, kdo si koupil hebrejského otroka, koupil si i starosti. Měl povinnost se postarat o jeho ženu a děti. A byla stanovena pravidla chování, která musel jeho pán dodržovat. Smyslem byla jak samotná fyzická náhrada škody, způsobená tím zlodějem, ale i náprava toho člověka. Proč by se tu jinak mluvilo o tom, že ten otrok by nechtěl opustit svého pána a ten pán, že by si chtěl znovu koupit otroka – zloděje? To by dávalo smysl jedině v tom případě, že by se ten zloděj napravil a za celou dobu svého otroctví by se něčeho takového už nedopustil. Takové dočasné otroctví dovedu v tomto případě pochopit i ocenit.

 

Avi: Parašat Bešalach (Šemot 13,17-17,16)

Parašat Bešalach v knize Šemot, II. Knize Mojžíšově, je nabita úžasným a často až zázračným dějem. Izraelci prchají ze země otroctví, z Egypta. Přestože je faraonovo vojsko pronásleduje, suchou nohou překračují Rákosové moře, ve kterém naopak utone faraonovo vojsko. Sotva si Izraelci zapějí píseň chvály Hospodinovi, za chvíli už je čekají problémy: hlad, žízeň, nepřátelé. Skuhrají, nadávají Mojžíšovi, ale Hospodin je neustále zachraňuje.

  Často se tato část Tóry popisuje jako vznik národa, kdy tady z pouhé rodiny vzniká celé společenství národa, který se stále učí věřit Hospodinu a žít podle jeho přikázání. A tohle vyučování se zase přirovnává k vývoji jednotlivce. Přechod moře se líčí jako takový porod, po kterém je tu malé dítě, které pořád křičí a vnímá jen sebe. Než se naučí vidět víc, než dospěje, než bude samo schopné převzít zodpovědnost a přitom stále neztratit víru. Ty židovské dějiny jsou často tak dramatické, že je někdy aspoň troška víry opravdu zapotřebí.

  Nedávno jsem si překládal midraš, který popisuje to zázračné rozdělení moře. Nevím, v jak těžké době sepisovali autoři tenhle midraš, ale každopádně samotný popis Tóry jim připadal ještě tak málo zázračný, že si ještě přisadili. Moře podle nich udělalo hned deset zázraků: za prvé - moře se rozdělilo; za druhé – vody byly jako jeskyně, která chránila celý Izrael, s vodou nad hlavou a na obou stranách; za třetí – země pod nimi byla suchá a tvrdá, takže si ani neušpinili nohy v blátě; za čtvrté, když Egypťané postupovali za nimi, země se zase rozbahnila a oni se v ní utopili; za páté – voda ztuhla; za šesté, voda neztuhla jako jedna celistvá skála, ale spíše na mnoha místech ztvrdla jako oblázky; za sedmé – voda se rozdělila na dvanáct tunelů, takže každé pokolení mělo svou vlastní cestu; za osmé – voda byla čistá jako sklo, takže každý kmen viděl i ty ostatní, kráčející poblíž; za deváté – voda z moře se stala sladkou, takže ji Židé mohli pít. Když se chtěli napít vody, ztuhlá hmota se stala kapalinou a když skončili, hned zase ztvrdla, aby se jim nenamočily nohy. A posledním, desátým zázrakem mělo být to, že pouze jedna třetina vody na povrchu ztvrdla. Kdyby celé moře až do dna ztuhlo, vznikla by tam velká jáma a bylo by těžké slézt dolů a zase se vyškrábat nahoru. A jako takovou třešničkou na dortu pak bylo podle rabi Bechaje to, že Hospodin nechal v moři vyrůst mnoho druhů ovoce. Takže když dítě zaplakalo, jeho matka mu mohla hned podat právě utržené jablíčko, nebo granátové jablko. No, pěkná představa, taková procházka růžovým sadem. Těžko říct, jestli čtenáře ve své době utěšila, nebo mu pomohla k ještě větším depresím, že právě jeho takové štěstí nepotkalo.

  My se dneska takhle těšíme představou, že celá ta covidová rána jako mávnutím kouzelného proutku zmizí, jako kdyby ani nikdy nebyla a všechno bude jako dříve. Celé to divné období už trvá dlouho, lidé umírají a chudnou, křičí na sebe, jako by tím mohli celou situaci a tuhle novodobou ránu popřít.

  V dnešní paraše je ještě jeden verš, který midraše rozebírají. Ten zní tak: „A ačkoli synové Izraele vyšli z Egypta ozbrojeni, vedl Bůh lid oklikou cestou pouští Rákosového moře.“ (Šemot 13,18). Dovídáme se tu, že Izraelci odešli jako bojovníci, i když neměli potřebu jít do války, protože Bůh bojoval proti Egypťanům za ně. Ukazuje nám to ale, že člověk nemá nic podcenit a sám za sebe má udělat všechno, co jen může. A teprve pak mu Bůh pomůže, tak, jak se o tom píše v knize Přísloví: „Kůň je strojen pro den boje, ale vítězství je u Hospodina.“ (Mišlej 21,31)

  Midraš říká, že slovo „chamušim“ (=ozbrojený), lze taky přeložit jako „jedna pětina“ (od chameš= pět). Jen pětina lidí opustila Egypt, zatímco čtyři pětiny zemřely během rány temnoty, protože nechtěly Egypt opustit. A proč zemřeli během této konkrétní rány? Aby Egypťané neviděli, co se jim stalo a neřekli: „Jsou potrestáni jako my.“ Dalším vysvětlením je, že slovo „chamušim“ se vztahuje k padesáti. Opustili Egypt, aby o padesát dní později získali Tóru. Mezi Pesachem a Šavuot je padesát dní.

  Asi už tušíte, co vám tím chci říci: Můžeme celou dnešní situaci prostě popřít, dělat, že neexistuje a zůstávat v temnotě. Můžeme taky jen křičet a egoisticky upozorňovat jenom na sebe, nemyslet na jiné – jako malé dítě. A nebo se můžeme chovat dospěle, jako zodpovědný člen širší společnosti sám za sebe udělat maximum pro ochranu sebe i druhých a pro boj s tímhle nesnadným soupeřem. A pak můžeme s vírou očekávat, že Hospodin převezme tohoto našeho koně, vystrojeného k boji, a vítězství vybojuje. Snad už to bude v tomto roce, záleží i na nás.