Avi: Parašat Ki Tisa (Šemot 30,11-34,35)

Naše dnešní parašat Ki Tisa z II. Knihy Mojžíšovy začíná těmito slovy: Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Když budeš pořizovat soupis Izraelců, povolaných do služby, dá každý při sčítání výkupné Hospodinu za svůj život, aby je při sčítání nestihla nenadálá pohroma. Toto dá každý, kdo přijde mezi povolané do služby: půl šekelu, podle váhy určené svatyní … Tato půlka šekelu bude příspěvkem Hospodinu.“ (Šemot 30,11-13)

Opět jsem se při zamyšlení nechal inspirovat sbírkou midrašů Cena Urena, která od počátku 17. století vyšla už více než 210 krát, jen v češtině ještě ne. Když tedy čteme ty dnešní úvodní verše, hned nás musí napadnout, co by se asi tak hrozného mohlo stát při sčítání, aby přitom mělo jít o život. Král Šalomoun přece v knize Přísloví píše celkem jednoznačně: „Bázeň před Hospodinem přidává dnů, kdežto svévolníkům se léta krátí.“ (Přísloví 10,27). Když se taková věc povede, je to prima. Ale z vlastní zkušenosti víme, že to úplně vždycky takhle neplatí. Nezbývá potom nic jiného, než věřit, že Bůh ví co dělá. A že pro nás právě teď dělá zázraky, které jen nejsme schopni postřehnout. To je víra.

Ale jak je to s tím nebezpečím při sčítání, o kterém se v textu mluví? V Cena Urena je položena otázka: Proč nám naši moudří řekli, že neexistuje žádné požehnání na něco, co už je spočítané? Protože Bůh skrývá své zázraky. Proto naši moudří řekli, že když už někdo něco změří a spočítá, a pak prosí Boha, je to marná modlitba. A je to tak. Každý kdo cítí nějakou úctu k Bohu, tak si uvědomuje, že v tomto vztahu je marná jakákoli kalkulace. A píše se tam i další věc: zlé oko číhá na věc, která byla spočtena nebo změřena. Proto Bůh, podle tohoto výkladu, přikázal, že Izrael nemůže být spočítán běžným způsobem, ale určitou oklikou – prostřednictvím mincí v hodnotě půl šekelu. A když byly mince vybrány a sečteny, bylo pak zároveň jasné, kolik je Izraelců. Midraš vysvětluje přesněji ten těžko srozumitelný verš (30,12), ve kterém se píše, že jde o vykoupení duše půlkou šekele, aby při tom počítání nedošlo k žádné nenadálé pohromě. Říká: Pokud by prý byli počítáni jednoduše, individuálně, jeden po druhém,, Bůh by viděl hříchy jednoho každého a usmrtil by je. Ale když je to společenství Izraele sjednocené, nerozdělené, nerozskupinkované, existuje mezi nimi spousta dobrých skutků a funguje to tak, že jeden chrání druhého.

Midraš se ptá, proč Bůh přikázal právě ten půlšekel? Odpověď zní: protože když Izraelci zhřešili výrobou zlatého telete, přestoupili zákony Desatera. Šekel má totiž hodnotu dvaceti gera, půl šekelu tedy právě deset. Proto je půl šekele odčiněním za přestupek proti Desateru. Další narážka se skrývá v tom, že hřích zlatého telete se odehrál v poledne, což je polovina dne. Proto: půl šekelu za hřích zlatého telete.

V naší paraše se také píše o kadidlu, které se pálilo v Miškanu. Ve dnech Chrámu to bylo kadidlo, které chránilo lid před pohromami. Když se tu v našem verši (30,12) píše, že každý člověk má vykoupit svou duši, a tak se mu při sčítání nic nestane, vede nás to k dalšímu verši v knize Přísloví: „Spravedlnost (cedaka) vysvobodí od smrti“ (10,2). Po zničení Chrámu je to charita, milodary, které nás ochraňují. Půl šekelu nebyl velký příspěvek, pro každého splnitelný. Bůh po nikom nechce nic nemožného. Další zajímavou podrobností je, že z těch stříbrných šekelů, které Izraelci vybrali, se vyrobily patky, na kterých pak stály stěny svatyně. Každý si tak mohl uvědomit, že má být pokorný a držet se nízko, tak nízko, jako byly ty stříbrné patky u země – na nich ale potom mohly stát stěny svatyně.

Zajímavá je i další věc, kterou chci z dnešní paraši zmínit. A tou věcí je popis složení kadidla. To se skládá z 11 druhů různých voňavých ingrediencí. Mezi tím vším voňavým kořením byla i klovatina galbanum, která naopak zapáchá. To nám má ukázat, že Bůh nechce pokořit a zničit zlého člověka. Naopak, takový člověk má mít možnost učinit pokání, stýkat se se spravedlivými, modlit se a být v tom vytrvalý. Naši moudří říkají, že pokud se shromáždění modlí a postí, ale nejsou v něm žádní hříšníci, jejich modlitby nejsou přijaty. Píše se tam dokonce, že pokud nejsou zlí lidé mezi nimi, jsou prokleti, protože Izrael je za sebe zodpovědný jako celek.

Na tyhle všechny věci ohledně dávání a společné odpovědnosti teď musím myslet, protože vím, jak těžce je na tom po finanční stránce v této době naše obec. Pokud máme v Liberci i v budoucnosti existovat, je třeba se nejen uskromnit, ale taky projevit velkorysost a solidaritu jak v širším měřítku, mezi obcemi, tak i přímo mezi námi. To je totiž to, co se počítá.

Aby to nebylo jako v tom vtipu, kdy rabín zazvoní u Roubíčků, aby požádal o malý dar na provoz místní mikve. Roubíček odběhne, ale hned se s úsměvem vrátí a podává rabínovi sklenici vody…

Odkazy na Purimové aktivity pro děti

 Letos si střihneme měsíc Adar hned dvakrát, protože máme přestupný rok. Takže na dnešek připadá Purim katan (malý Purim) a ten "opravdový" s hamentašen a oslavou nás čeká až za měsíc. Ale protože Šmuli už vyrostl (brzy mu budou 3 roky!), je potřeba vymyslet i nějaké aktivity, díky kterým mu budeme moct svátek přiblížit. Dnešní post tedy není nic jiného, než výsledek mého googlení. Třeba se vám některé aktivity budou také hodit. Všechny odkazy jsou ke stažení bez registrace, existují i další materiály, které ovšem vyžadují předchozí registraci, než je můžete (i zdarma) stáhnout.

Prstové loutky (barevné) od Tori Avey

Prstové loutky (černobílé k vybarvení) od Tori Avey

Prstové loutky (černobílé k vybarvení) od Ann Koffsky

Loutky na špejli od nanuka (černobílé k vybarvení a nalepení na špejli) od Chabadu

Královská koruna (černobílá k vybarvení) od Chabadu

Nápad na výrobu loutek z vařeček od Joyful Jewish

Masky (barevné) od AlphaMom

Masky (černobílé k vybarvení) od Jewish Boston

Zdobená škraboška i s návodem od Tori Avey

Já nejsem zrovna matka tvořilka, nemám na to ani trpělivost ani čas, ale počítám, že prstové loutky bychom letos zvládnout mohli a možná i nějakou jednoduchou masku (vloni Šmuli jakoukoliv masku odmítal a nechtěl ani, abychom ji měli my).

Seder-domácí, nebo komunitní?

 Tenhle týden už jsem fakt neměla žádnou omluvu, abych nepsala blog, jenže pořád jsem neměla žádný nápad na článek. Naštěstí mám Eliho, který mi hned jeden přihrál. Řeší totiž s dalšími členy správní rady naší synagogy organizaci komunitního sederu a jako každý rok doma probíráme otázku, k čemu vlastně ten komunitní seder má sloužit (pro doplnění, otázku probíráme jen doma, protože něco tak revolučního, jako zrušení komunitního sederu by bylo nemyslitelné, stačí, že musel být zrušen vloni a předloni, respektive probíhal přes Zoom). 

Komunitní seder je na první pohled dobrý nápad-umožní prožít seder s ostatními členy komunity těm, kdo jsou sami, kdo jsou zrovna v procesu konverze a těm, kdo vlastně neví, jak by takový seder doma udělali. Lidé se mohou setkat s těmi, koho už dlouho neviděli, popovídat si a rabín je provede celým večerem tak, aby rituálu bylo učiněno za dost. Nevím, s jakými komunitními sedery máte zkušenost vy (pokud nějakou máte), ale u nás v dobách největší slávy bylo na sederech přítomno 100-140 osob. Spoustu z nich jsme viděli právě jen na sederu a pak na Neile na Jom Kipur. Byl to totální chaos. Komunitní seder se u nás vždy pořádal až na druhý večer, aby lidé mohli první seder udělat doma, pokud chtějí, ale mnozí z přítomných první seder nedělali vůbec a přišli jen na ten komunitní. První část sederu až do večeře obvykle probíhal bez větších zádrhelů, ale přimět účastníky k pokračování po jídle, to byl hodně těžký úkol, zvlášť, když se část účastníků po jídle prostě zvedla a odešla. Pro mě, jako člověka, který nemá rád davy, to nebyl nijak zvlášť spirituální zážitek a oba s Elim jsme byli rádi, že s narozením Šmuliho jsme získali dobrou omluvenku, abychom na komunitní seder nemuseli. On totiž ten seder také musí někdo organizovat a připravit a když jsme oba ve správní radě a Eli je dokonce prezident, tak je potřeba dát ruku k dílu. Jenže po pár podobných sederech ve vás začne hlodat pocit, že dobrovolně ve svém volném čase, navíc ve sváteční den, kdy byste měli odpočívat, pracujete a připravujete seder pro lidi, kteří si akorát chtějí přijít popovídat a "splnit si" Pesach bez práce.

Hlasy, že lepší, než lidem pesachový seder (a jiné svátky) servírovat na stříbrném podnose, je naučit je, jak si je udělat doma, se ozývaly už před covidem, ale s příchodem viru výrazně zesílily spolu s tím, jak nebylo možné organizovat komunitní sedery. Nakonec mnoho komunit udělalo prostě "komunitní seder" přes Zoom nebo jinou aplikaci a i když lidé museli provést alespoň základní přípravu na svátek (macesy za ně nikdo nekoupil a sederový talíř nepřípravil), pořád byli večerem provedeni. Objevily se ale i kurzy před Pesachem zaměřené právě na to, jak si takový seder udělat doma a jak ho třeba udělat, když je doma člověk sám (napadá mě třeba kurz Kamily Kopřivové alias rabínky v zácviku). Domácí seder, byť nedokonalý, ale plně ve vlastní režii má jednu nespornou výhodu-takzvaný Ikea efekt. To je vědecky popsaný fenomén toho, že co jsme si vyrobili sami, toho si víc ceníme. Že vynaložené úsilí se pak odrazí na našem dobrém pocitu z výsledku. Navíc v židovské tradici byl seder vždy rodinnou záležitostí, s tím, že ke stolu byli pozváni ti, kdo by jinak byli sami nebo bez prostředků. Lze tedy říct, že je lepší místo komunitního sederu dělat pravidelně před Pesachem kurz "jak si udělat seder doma"? A co ti, kdo jsou sami, nebo třeba konvertují, je možné je všechny "umístit" k někomu domů?  Co když těch, kdo jsou právě v takové zranitelné situaci je příliš mnoho, což se v progresivních komunitách často stává? My se snažíme vždycky někoho pozvat a i další členové z "tvrdého jádra" to dělají, ale samozřejmě kapacity jsou omezené.

Náš letošní komunitní seder bude rozhodně menší, ani ne tak kvůli covidu, ale kvůli nedostatku dobrovolníků, kteří mohou a chtějí celou akci organizovat. Ti, kteří tradičně vozili ze synagogy do pronajatého sálu (a pak zase zpátky) hagady, sederové talíře, zvukovou techniku, připravovali stoly, vařili polévku s macesovými knedlíčky pro všechny učastníky, zajišťovali macesy, víno, hroznový džus a obsah sederových talířů letos z větší části nemají čas, protože budou s rodinou. Takže bude nutné udělat seder přímo v synagoze a v mnohem omezenějším počtu (s eventuálním přenosem přes Zoom pro ty, kdo se nevejdou). Prioritu pro přihlašování budou mít lidé v procesu konverze a osamělí. Jediná otázka, která zůstává, je, zda uděláme komunitní seder první nebo druhý večer, protože letos budeme mít zase po dlouhé době Pesach šacharit (ranní bohoslužbu) a je potřeba, aby byla synagoga čistá a uklizená. Uvidíme, jak se to osvědčí a jak to bude v dalších letech. Na jednu stranu mi to přijde jako dobrý kompromis, na druhou stranu trochu jako stigmatizace těch, kdo nemají kam jít. Co se dalších sederů týče, mnozí členové správní rady chtějí, aby komunita organizovala velké sedery pro co nejvíc lidí, ale dobrovolníků, kteří mají čas, chuť a sílu (správní rada nám stárne) připravovat takové sedery je čím dál méně.

A co si o tom myslíte vy? Hlasujte v anketě, výsledek sice k ničemu nepoužiju, ale zajímalo by mě, která možnost se zamlouvá vám...

Avi: Parašat Truma (Šemot 25,1-27,19)

  Parašat Truma ve II.Knize Mojžíšově je takovým popisem instrukcí, aby Izraelci věděli, jak mají postavit ten přenosný Chrám – miškan, včetně jeho vybavení. Jsou to všechno sdělení, které od Hospodina získal Mojžíš na hoře Sínaj. A protože jak ten přenosný Chrám, tak i oba Chrámy, které pak stály v Jeruzalémě, už spoustu let neexistují, tak měli zase naši komentátoři spoustu času k zamyšlení nad symbolikou Chrámu i jeho vybavení. A tak se s našimi moudrými můžeme těšit ze symbolů a smyslu všech těch věcí a nacházet si cestu k Bohu prostřednictvím jejich výkladu.
  Paraša začíná takovou obvykle nepopulární výzvou ke sbírce: „Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Mluv k synům Izraele, ať pro mne vyberou příspěvek, můj příspěvek vezměte od každého, kdo jej ze srdce dobrovolně odevzdá.“ (Šemot 25,1-2) Všechno, co má dobře fungovat, včetně manželství, se nemůže skládat jen ze sdílení společných krásných citů, ale je potřeba do toho vložit i spoustu obyčejné práce, námahy a výdajů… A pak se to může zúročit. Ten dobrý výsledek není samozřejmý.
  Proč je právě tady ta výzva k příspěvku, po darování Tóry? Má nám to ukázat, že Boží duch spočívá na místě, kde se lidé učí Tóru a na místě lásky. Baal HaTurim píše, že ten obrat „vyberte mi dar“ znamená, že pokud se učíte Tóru, která byla dána na konci čtyřicátého dne Mojžíšovi na Sínaji, budete mít vy sami Boha. Jak na to přišel? Ten zájmenný sufix „li“, který znamená „mi“, „pro mne“ má v hebrejské abecedě číselnou hodnotu čtyřicet.
  A Toldot Jicchak píše,že v těch slovech „vajikchu li“= „vyberou mi“ Bůh říká, že ta cedaka je stejná, jako by se zasnoubili s Bohem, stejně jako si ženich bere nevěstu jako dar. Proto je tam to slovo „brát“ a ne „dávat“, jak by se dalo čekat. Ve druhém verši se píše „můj příspěvek“ – jako by se jednalo o Boží peněženku a ne o tu naši. Co se tím chce říct? Snad se máme zamyslet nad tím, že jsme získali mnoho požehnání, které si dostatečně neuvědomujeme – máme vzdělání, práci, zdraví, rodinu… Neměli bychom se automaticky cítit tak majetnicky a pyšně, svoji vděčnost máme projevovat tím, že na těch „svých“ penězích nebudeme tak lpět a pomůžeme, kde je to zrovna potřeba.
  O daru v dnešní paraše čteme: „Ašer jidvenu libo“ = „Kdo ze svého srdce dobrovolně odevzdá“. Už to dobře známe, motivace je to rozhodující. Ten kdo touží sám, srdečně a upřímně dát… Není to ohlížení se po ostatních – no, tak když i tenhle dal, no tak to musím chtě nechtě taky něco dát, achjo. A nebo z druhé strany je zase špatné ten svůj dar „prodat“- být viděn, povolat fotografy a aby u toho byla televize – všichni POZOR, sledujte, jak jsem ušlechtilý, doufám, že vám to neuniklo. Proto se tu v našem textu píše: „Pro MNE vyberou“. I v tomhle dávání mají být úmysly co nejčistší, bez ovací. Když někdo dává milodar, má to činit tak nenápadně, aby o tom věděl jen Bůh.
  V dnešní covidové době mnoho lidí a povolání utrpělo velké ztráty. Malé obchody byly zavřené, umělci nemohli vystupovat. Za normálních okolností by se uživili hravě, chtěli pracovat, ale nemohli, nesměli. A hned se ukázalo, jací jsme. Někteří lidé to brali jako zadostiučinění svých ubohých dušiček a doslova se pásli na existenčních potížích těchto umělců, kterým předtím záviděli. A jiní se jim snažili pomoci tak, jak uměli. Vyrovnat se se ztrátou místa a jistot není tak jednoduché. Nedávno jsem v lese, kam chodím na houby, našel i bezdomovce, který tam i teď v zimě přebývá ve stanu. Mluvil jsem s ním, zdá se vyrovnaný, přežívá mimo společnost. Musel jsem na něj myslet, skutečně mu nechybíme, zažil zklamání a tak nějak to vzdal? Kdo ví. Nikdy není pozdě na nový začátek.
  Pomoc může mít různou podobu, ale tou nejzákladnější je pro každého nasycení, jídlo. Proto mě v popisu miškanu zaujal i stůl: „Z akáciového dřeva mi zhotovíš stůl“ (Šemot,25,23). Bůh přikázal, aby ve Svatostánku postavili stůl, na který se položil chléb, který později jedl kněz. Říká se v midraši, že kousek toho chleba o velikosti cizrny by zasytil člověka. A někdy to je skutečně tak, že i zdánlivě nepatrná pomoc může působit zázračně.
  Proč se stůl nazývá „šulchan“, což znamená odesílatel (ze slovního kořene ŠLCH- šin, lamed, chet = poslat)? Protože Bůh posílá své požehnání na stůl. Stůl měl být vyroben ze dřeva „šitim“ (akácie), což je akronym pro slova „šalom“ (mír), „tova“ (dobro), „ješua“ (spása) a „mechila“ (odpuštění). Všechna tato požehnání přicházejí prostřednictvím stolu. Stejné slovo se používá v souvislosti s archou a oltářem, protože také přinášejí světu požehnání. Stůl je tedy jako oltář v tom, že usmiřuje hřích – stejně jako oběť.
  A na závěr toho dnešního povídání o nesobeckém dávání a o stolu: Ve Francii prý bylo kdysi zvykem vzít stůl  cadika -  spravedlivého člověka a použít ho na výrobu jeho rakve, aby se tak poukázalo na to, že člověk si na ten příští svět nevezme nic kromě milodarů, které uskutečnil jídlem na svém stole.