Eruv košerný a ještě košernější

 Ve Štrasburku je eruv-tedy oblast, kde žije početná židovská populace a která je ohraničená ze všech stran a díky tomu není považována za veřejný prostor, ale za prostor poloveřejný, ve kterém je možné o šabatu přenášet předměty. V dnešní době je mimo Izrael takových eruvů málo, ve Francii ještě v Remeši (Reims) a v Métách (Metz) a pak v belgických Antverpách. Většinou jsou to eruvy, které fungují už roky, postavit nový totiž není žádná legrace. Jednak celá halacha kolem eruvů je nesmírně komplikovaná (a talmudický traktát Eruvin má pověst toho nejsložitějšího) a druhak potřebujete souhlas radnice a nežidovskému okolí se často špatně vysvětluje, že si židé nijak "neprivatizují" natažením drátů veřejný prostor, že to je jen právní halachická klička, která umožní vyrazit ženám ven o šabatu s kočárkem.

Protože pro ty, kdo dodržují šabat (jsou šomer šabat) je eruv obrovská výhoda-nejde jen to, že člověk nemusí složitě vymýšlet, jak si připevnit klíče od bytu k pásku, aby se staly součástí jeho oblečení. Ale přenášení se týká i dětí a tlačení kočárku. Takže tam, kde není eruv a v rodině jsou malé děti, je žena zavřená celý den doma, muž jde do synagogy, protože žena není počítána do minjanu, tak co by tam dělala, že? Když má rodina štěstí a bydlí v domě se sdíleným dvorkem a vícero židovskými rodinami, můžou si udělat malý eruv v domě a jít alespoň klábosit se stejně "postiženými" sousedkami na dvorek a nechat tam hrát děti...Proto je pro moderní ortodoxii, která hledá maximální možné zapojení a emancipaci žen v rámci halachy, eruv prioritou číslo jedna. První moderně ortodoxní komunita, která právě vzniká v Paříži, toto má jako svůj cíl a je celkem jasné, že kolem toho bude ještě spousta hodně horkých diskuzí. Protože pařížští rabíni se už nechali slyšet, že jednak v Paříži eruv udělat nejde (jednoduchý způsob, jak smést otázku ze stolu bez vynaložení většího úsilí) a že ho stejně nikdo nepotřebuje...až na to, že nezanedbatelné množství jinak ortodoxních rodin prostě o šabatu "nosí", protože jinak by se z toho zbláznili.

Existují také lidé, kteří eruv nepoužívají ani tam, kde existuje, typicky chabadnici, ale je fakt, že alespoň v naší čtvrti jich není mnoho. Zato je v naší čtrvti hodně žen s malými dětmi...

To byl krátký úvod a teď k věci-před Pesachem vydal rabinát zprávu, že eruv není košer a že dělají, co můžou, aby byl zase co nejdřív funkční, ale že do Pesachu to nestihnou. Víc informací nedodali, takže se okamžitě rozjelo "rádio šábes" o tom, co vlastně tomu eruvu je. Tomu nahrává nedostatek veřejně přístupných informací o tom, jak je vlastně eruv veden-k dispozici je malá mapka a informace, že velkou část hranice tvoří vodní kanály a železniční trať. O prvním šabatu během Pesachu jsme se od známého dozvěděli, že eruv je úplně v pořádku a že to je jen snaha ho zlikvidovat. Že na tom něco bude jsme tušili, když jsme pár židovských rodin s kočárkem zahlédli. Další informace, která se k nám dostala byla, že eruv zpochybnil nějaký pařížský rabín, ale že štrasburský rabín Eric Smilévitch a jeho bejt midraš Mišne Tora se domnívají, že eruv je naprosto v pořádku a také všichni o šabatu dál tlačí kočárky. Tím se vysvětlila "nosící" menšina. Včera se k nám dostal další kousek do skládačky-problém je v jednom z vodních kanálů, který ohraničuje eruv a kde kvůli stavbám poklesla hladina. Zřejmě se tedy jedná o spor, jak hluboká musí být voda, aby se mohlo jednat o hranici eruvu. Rabinát prý jedná s radnicí, která slíbila zvýšení hladiny vody. Což je dost velký úspěch, protože na radnici sedí zelení, kteří až doteď vršili směrem k židovské komunitě jeden komunikační omyl za druhým a někteří její členové nebyli zrovna přátelští.

Naše liberální synagoga je od nás půl hodiny rychlejší chůže, takže když tam jdeme se Šmulim, pořád ještě potřebujeme kočárek. Přestali bychom tam chodit, kdyby eruv najednou nebyl? Ne. Vyhovuje nám, že tady eruv je a nemusíme si tyhle otázky klást? Naprosto. 

Debrífing po Pesachu

 Letošní Pesach máme za sebou. Vždycky je ten poslední den svátku takový zvláštní-na jednu stranu se těším, že si zase dám chamec a na druhou stranu mi je líto, že svátek končí. Tento rok byl Pesach náročnější v tom, že Šmuli odmítal téměř všechno, co jsem uvařila. Zatímco vloni měly maca-lasagne i pesachový "quiche" z brambor velký úspěch, letos se jich ani nedotkl. Svátky tak přežil o vaječných omeletách, macesech s arašídovým máslem (ideálně maca ašira-tedy maces dělaný z vajec a džusu, který aškenazim obvykle o Pesachu nejedí) nebo kozím sýrem, zeleninové polévce a rýži s olivovým olejem. A litrech mléka. A když už svátek skončil a vypadalo to, že se Šmuli zase vrátí k alespoň trochu normální stravě, dostal chudák střevní chřipku. 

Vzhledem k těmto jídelním komplikacím a tomu, že jako každý rok jsem měla po prvním sederu žaludek totálně na vodě, jsem přemýšlela, zda by nakonec nebylo lepší mít na Pesach kuchyň milšig. Ale obávám se, že by tím svátek ztratil hodně ze svojí jinakosti. Pokud bychom dál jedli kitnijot, pak by se sváteční menu v podstatě nijak nelišilo od našeho běžného stravování, jen s tím, že by chyběl chleba. Kdybychom přestali jíst kitnijot, prožili bychom týden na bramborách, vejcích, sýru a rybách, což by sice splňovalo nárok na jinakost, ale nebylo by to zrovna sváteční. Takže ten kompromis, že sice jíme kitnijot, ale máme fleišig (čili sváteční) kuchyň je nakonec asi nejlepší způsob, jak zdůraznit odlišnost pesachového týdne od zbytku roku. Jen budu muset nějak modifikovat sederové menu a místo bramborového kuglu dělat k masu s omáčkou jen brambory, aby můj žaludek zvládl oba sedery bez větších obtíží.

Jak jsem psala na facebooku, letos před svátkem vůbec nebylo k dostání mražené gefilte fiš (problém byl také se slunečnicovým olejem a strouhaným kokosem) a tak jsem se odhodlala k domácí výrobě. Kapr se tady v tuhle roční dobu vůbec nedá sehnat, ale bělomasé mořské ryby fungují také. Koupila jsem jednu celou, kterou mi rovnou nafiletovali a k tomu nějaké filety z jiného druhu ryb (všechno to byly treskovité ryby, nebo tak něco, mělo to ploutve a šupiny, takže ok). Nepoužívala jsem namleté mandle, ale jen macesovou mouku a limitovala množství cukru a nešetřila s pepřem. Takhle se dělá gefilte fiš na litevský způsob. Cukr je typický pro polskou verzi. Gefilte fiš se mi povedlo a mám z toho velkou radost. Není to něco, co bych se chystala vyrábět často, ale na druhou stranu už vím, že to zvládnu a není třeba se toho bát.

Co se sederů týče, plán byl jednoduchý-nechat Šmuliho odpoledne spát tak dlouho, jak bude chtít a pak večer ho nechat vzhůru, dokud neodpadne, ale nesnažit se ho udržet až do konce za každou cenu. Problém byl v tom, že v pátek před prvním sederem byl Šmuli tak natěšený, že jeho odpolední siesta nebyla nijak extra dlouhá. I tak ale vydržel až do Šulchan orech někdy kolem půl desáté. Šmuli samozřejmě večeřel už před začátkem sederu, než přišli hosti a při večeři kladl Elimu všechny ty otázky, které jsou napsané v Ma ništana. Už jen speciálně prostřený stůl se sederovým talířem, polštářky a slanou vodou na namáčení dokázaly vyprovokovat dětskou zvědavost a otázky. Rabíni to fakt měli dobře promyšlené! I když, jak už jsem psala výš, jeho nadšení pro macesy a Pesach vůbec, bylo na konci svátku výrazně nižší...

Tak zase za rok! Třeba i v Jeruzalémě...

Avi: Píseň Písní

 

  Píseň Písní, Šir ha-širim, známá jako Píseň Šalomounova, je prvním z pěti svátečních svitků, které se čtou při příležitosti různých svátků. Píseň Písní se čte tradičně o svátku Pesach, zvláště o prostředním šabatu osmidenního svátku Pesach.

  Na první poslech je to lyrická, zamilovaná, až lehce erotická sbírka. Proč se něco takového dostalo mezi svaté texty? Protože mnoho talmudských učenců interpretovalo Píseň Písní alegoricky tak, že vyjadřuje Boží lásku k lidu Izraele. Mysticky byla tato alegorie rozvinuta v kabale, zvláště v Zoharu. Ona vůbec poezie má zvláštní moc vyjádřit pocity tak, jak se to běžným jazykem prostě nedá. Moje kamarádka, Karla Staubertová, občas zveřejní nějakou svoji báseň na internetu a mě to vždycky úplně ohromí. Jaká zvláštní energie se dá naskládat do pár slov, jako když se odšpuntuje sopka a najednou se valí nezastavitelná, rozžhavená hmota. O co víc to platí o Písni Písní. Sice ji zřejmě málokdo přečetl sám od sebe, ale i proto je Pesach takovou dobrou příležitostí, jak se k tomu dostat. Kolikrát máme v paměti úryvky, sousloví, aniž tušíme, že jsou právě z této knihy.

  Když jsem se připravoval na tuto drašu, překládal jsem si chasidské příběhy, které se vztahují ke knize Šir ha-širim.  A tak jsem se dostal i k tomu slavnému citátu: „jako růže (lilie) mezi trním“ (2,2). Píše se tu o síle té lásky: „Jsem kvítek šáronský, lilie v dolinách. Jako lilie mezi trním, tak má přítelkyně mezi dcerami. Jako jabloň mezi lesními stromy, tak můj milý mezi syny. Usedla jsem žádostivě v jeho stínu, jeho ovoce mi sládne na rtech. On mě uvedl do domu vína, jeho prapor nade mnou je láska. Občerstvěte mě koláči hroznovými, osvěžte mě jablky, neboť nemocná jsem láskou. Jeho levice je pod mou hlavou, jeho pravice mě objímá.“ (Píseň Písní 2,1-6). Tak to je ta růže mezi trním.

  A teď tedy ten chasidský příběh:  Hospoda, krčma, je tím nejspíš nejmíň perspektivním místem, kde by takový chasid mohl dobře sloužit svému Stvořiteli. Tak o tom byl aspoň přesvědčen jeden chasid, který si přišel vylít svoje srdce rebemu Arje Leibovi, kterému se říkalo Spoler Zeide. Vzhledem k tomu, že si vydělával na svoje živobytí naléváním alkoholu všem druhům vulgárních lidí a neměl jinou možnost než poslouchat jejich hrubý jazyk a vidět neustále jejich neslušné chování, bál se, že by mohl při kontaktu s nimi sám zhrubnout. Spoler Zeide se usmál a řekl: „Zdá se, že chceš splnit svou funkci Žida tím, že dostaneš pytel plný zlatých dinárů, usadíš se v nádherném, čistém paláci, budeš oblečen do hedvábných šatů, s působivým, kožešinovým štrojmlem na hlavě, s policemi na všech stranách naplněnými svatými knihami – a pak budeš moci sloužit Všemohoucímu svou modlitbou a studiem, vycházejícím z čisté a jasné mysli. Ale můžeš mě vzít za slovo: pokud Všemohoucí chce, aby mu každý sloužil bez jakéhokoli rozptylování a překážek – proč? -  copak na to nemá statisíce a myriády andělů? Skutečné potěšení, které nachází v tomto světě pochází od těch, kteří jsou ze všech stran obklopeni překážkami a těžkostmi, až se jim skoro zdá, že jsou uvězněni ve stoce – a navzdory tomu všemu jejich mysl pevně přilne k jejich Stvořiteli a oni úzkostlivě touží po šťastné příležitosti jednoho osamělého okamžiku, kdy k Němu konečně budou moci promluvit jen pár slovy… Tuto touhu žádný anděl nemůže zažít! Nenaříkej proto ohledně svého živobytí, naopak, děkuj za to, že ti dal to privilegium sloužit Mu tímto způsobem – stát celý den v místě nečistoty, a přesto se v nitru svého srdce držet studnice svatosti!“

  K tomu už skoro není co dodat. To, co se odehrává mezi Bohem a námi je láska, kterou můžeme opětovat a těšit se z ní. Vnější okolnosti nemusí být vždycky příznivé, ale to takový vztah může jen prohloubit. A na závěr ještě malý úryvek (8,6-7):

  „Polož si mě na srdce jako pečeť, jako pečeť na své rámě. Vždyť silná jako smrt je láska, neúprosná jako hrob žárlivost lásky. Žár její – žár ohně, plamen Hospodinův. Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví. Kdyby za lásku chtěl někdo dávat všechno jmění svého domu, sklidil by jen pohrdání.“

 

Rút: Příprava na bar/bat micva - kantilace

 

Rút mi poslala velmi povedený článek s návodem, jak se učit kantilovat-číst z Tóry s melodií, která k textu patří. Jsem moc ráda, že tenhle článek napsala, protože já bych rozhodně nezvládla nic takového napsat-mám paměť na melodie, takže níže zmíněné pomůcky, které jsou velmi praktické (a viděla jsem je u všech rabínských studentů, kteří u nás kdy působili) nepoužívám a nejsem schopná nějak srozumitelně popsat, jak ten text s melodí vlastně dostanu do hlavy a jak si vytvářím záchytné body, kdybych se ztratila. Návod od Rút najdete také ke stažení v pdf zde (protože když ho budete mít vytištěný, bude se vám s ním lépe pracovat) a do textu jsem přidala pár poznámek, které budou červeně, aby bylo jasné, kdo co napsal.

Rút:

Příprava na bar/bat micva - kantilace

Protože už mám za sebou konečně svou bat micva a vím, že několik mých přátel to brzy čeká taky, ráda bych sepsala své tipy, jak se co nejlépe připravit na kantilaci - dřív, než mě obestře milosrdná mlha zapomnění.

 

Učení se kantilace

Něco málo už jsem zmínila v předchozím článku o kantilaci zde na blogu. Mnou popsaný návod na učení se kantilace vychází z postupu, jak mě ho učila Jaclyn Chernett na Konzervativní ješivě v Jeruzalémě. Samozřejmě ho nepovažuji za jediný správný, ale velmi se mi osvědčil.

1. Projděte si seznam všech kantilačních značek (teamim), jejich běžné pořadí v melodické lince a taky rozdíl mezi „kings“ (krály, hlavní kantilační značkou) a „servants“ (služebníky, vedlejší kantilační značkou).
2. Udělejte si kopii paraši, kterou budete číst - ideálně z Tikun kor’im (speciální publikace na učení se kantilace) nebo z Tanachu s příjemným fontem (pro tyto účely NEdoporučuji Chumaš v překladu rebe Sidona, ten font je velmi špatně čitelný). Vezměte si barevnou tužku a zvýrazněte si všechny kantilační značky v daném textu. Pomůže to:

a)      zafixovat si vzhled teamim,

b)      určit si, KDE je máte hledat (nad/pod řádkem, začátek nebo konec slova, případná zdvojení)

c)      a snadno je rozlišit od nikudu (teček a čárek označujících samohlásky, případně výslovnost souhlásek).

3. Souběžně s těmito kroky si ideálně sežeňte nahrávku kantilace teamim podle ritu, který se budete učit. Doporučuji Scroll Scraper, i když export melodie ne vždy funguje (asi záleží na nastavení PC), kde si můžete přímo nastavid od kterého verše do kterého budete číst. Chabad také nabízí učební pomůcku, která zvýrazňuje dané slovo. Kdo by chtěl kantilovat podle západoaškenázského ritu, nesmí vynechat stránku francouzského chazana André Story, která je skutečnou pokladnicí  a stále se rozrůstá. Mějte ji uloženou v mobilu a při každé příležitost si ji přehrávejte do sluchátek. Nejdřív jen k náslechu, potom si melodii broukejte společně s nahrávkou. Hudebně nadanější si obstarají i noty a můžou si kantilaci přehrát na klavír (nebo poproste zdatnějšího kamaráda). Je dobré při poslechu koukat na kantilační značky, aby se vizuálně zafixovaly.
4. Vyrazte na nákup a sežeňte si sadu fixových zvýrazňovačů (světlých, protože pokud použijete tmavší, značně to sníží čitelnost nikudu a teamim). Budou nám sloužit k označení jednotlivých melodických pasáží.
5. A nyní už je čas na naše „omalovánky“. Začněme od pasáže se sof pasuk, která označuje konec věty. Dbejte na to, abyste správně našli začátek této závěrečné melodické linky.

a)      zvýrazníme celou pasáž

b)      přečteme si ji s důrazem na správnou výslovnost

c)      přezpíváme si kantilaci podle použitých kantilačních značek (nezapomeňte, že důraz a hlavní melodie je vždy na slabice, ke které náleží daná kantilační značka! Příklad: יָמִ֔ים čteme jamííím, nikoli jááámim; אֶת־הַנֶּ֖גַע čteme et-hanéééga atd.)

d)      zkusíme přezpívat znovu, tentokrát už s konkrétními slovy této pasáže

A takhle pokračujeme dále, dokud nemáme označené všechny pasáže se sof pasuk v dané paraše/alije. Potom si je zkoušíme přezpívávat stále dokola, aby se nám melodii dobře zažila. Nezapomeňte (jako já!), že pokud je sof pasuk zároveň sof alija, je zpíván na odlišnou melodii! Ideálně se hned od začátku určete rozdělení na alijot a tomu přizpůsobte melodii, ať vás to později nemate (jako mě...).

6. Postupujeme stejně s dalšími melodickými linkami (podle nějčastějších etnachta, zakef katon, munach revi’a, darga tavir, zarka segol atd...). Ideálně si tuto činnost rozvrhnout do několika dnů a věnovat se vždy jen jedné kantilační frázi, aby se důkladně zafixovala.
7. Nyní už byste měli být schopni kantilovat plynule podle kantilačních značek. Ze začátku pravděpodobně nezakantilujete větu na jeden zátah, protože si nevzpomenete průběžně na melodickou linku další značky. Já si v tomto případě přezpívám danou pasáž na slova teamim a pak aplikuju na konkrétní větu.
8. A co mi velmi pomohlo, hlavně u složitějších pasáží nebo pokud teamim byly za sebou trochu jinak než obvykle: přehrát si celou pasáž na klavír a snažit se k jednotlivým tónům správně přiřadit slabiky.

 

Kantilace Tóry

Jak jistě víte, v Tóře nejen že nejsou vyznačené samohlásky a kantilační značky, ale dokonce ani konce vět. Také font, jímž je Tóra psána, je dost odlišný od běžného knihtiskového. Nic hrozného, ale člověk si na to musí zvyknout. Pro tyto účely se vydává již výše zmiňovaný Tikun kor’im, kde v jednom odstavci stránky je text s úplně všemi značkami a v sousedním odstavci je tak, jak je napsán v Tóře, tj. stejným fontem a úplně bez značek. A naneštěstí, což jsem zjistila večer před svou bat micva, dělení na odstavce v Tikun kor’im odpovídá Tóře, ale nikoli už dělení na řádky. Takže má vizuální pamět, ve které jsem měla zafixované, kdy je na řádku konec věty a kde začíná další melodická pasáž, mi nejen byla úplně k ničemu, ale celou věc spíš ještě zkomplikovala. Proto doporučuji pořídit fotku přímo z Tóry, ze které budete číst, ještě dlouho před samotným obřadem. Nejen že to pomůže v tréninku kantilace, ale taky při přetáčení a hledání začátků a konců jednotlivých alijot. 

Ideální je, když se přímo do Tóry podíváte v klidu před samotnou veřejnou kantilací. Mně se to nepovedlo, protože nejdřív jsem byla nemocná já, pak rabín, pak zase já... Také si vyzkoušejte, jak budete stát, z jaké vdálenosti budete číst (jak vysoký je pultík, potažmo ženy jestli budou mít podpatky) a jaké pro tento účel zvolit brýle! To považuji za extrémně důležité, ať už jste krátkozrací, dalekozrací nebo máte astigmatismus (kvůli kterému jsem nakonec zvolila brýle místo čoček a dobře jsem udělala). Rozhodně si to vyzkoušejte dopředu, ušetří vám to hrůzný moment, kdy si v den D stoupnete nad Tóru a zjistíte, že nic nepřečtete...

Tady bych ráda doplnila, že v nových sifrej Tora odpovídají i konce řádků rozdělení v Tikunu. Tak, jak je text v Tikunu, tak ho najdete i ve svitku. Mnoho synagog ale stále užívá starší svitky, které tento unifikovaný systém ještě nepoužívaly. U nás necháváme budoucí bar/bat micva nejen nahlédnout dostatečně včas do svitku, ale i si příslušnou pasáž vyfotit. Navíc, pokud začínáte číst někde v prostřed odstavce, najděte si záchytný bod, podle kterého najdete začátek svého čtení (třeba počet řádků od začátku nebo konce odstavce, drobná skvrna vedle textu a podobně), ať vás nerozhodí ještě před čtením, že nemůžete najít, kde vlastně máte číst.

Doufám, že jsem napsala vše, co jsem chtěla a co by vám v přípravě na kantilaci mohlo pomoci. Přeji všem, ať se vám bar či bat micva povede a ať si ten krásný okamžik moc užijete!

Avi: Parašat Mecora (Vajikra 14,1 – 15,33)

  Parašat Mecora je ve III. Knize Mojžíšově, která se týká kněžské služby. A dnes to bude o jejich povinnostech ohledně „mecora“ – malomocenství. Zase se pokusíme z těch dávných, symbolických úkonů vytěžit něco i pro ten náš, současný život. Paraša začíná tou situací, kdy už je ten postižený uzdraven. V den jeho očištění má být přiveden ke knězi. Dopředu je nutné připomenout, že tohle malomocenství, mecora, je považováno za speciální Boží trest za „lašon hara“ – zlý jazyk. A tak konec tohoto těžkého období nespočívá jen v tom, že se uzdraví kůže a všechno se vypere a vyčistí a kněz konstatuje, že už je všechno oukej.

  Ještě před závěrečnými obřady tu musí být ta vnitřní proměna postiženého, bez které by všechno ostatní bylo jen mletím prázdné slámy. Kohen tomu člověku musí vštípit, že byl do té doby ve svých povahových rysech nečistý, a proto má ta očistná procedura zdůraznit naléhavost toho, aby se v budoucnu už takových skutků nedopouštěl. Jeho pokání musí být plné a upřímné. Ta lekce by neměla vyprchat a ztratit se. Druhým způsobem, jak uznat konec jeho nemoci, je povinnost nesmírné vděčnosti za Hospodinovu laskavost.

  Pak je možné přistoupit k obětem, včetně oběti za vinu (ašam) a oběti za hřích (chatat). „Když za něj kohen vykoná usmíření, bude čistý“ (14,20). Můžeme si všimnout, že všechny ty procedury se nedělají jako nějaký šamanský rituál za uzdravení. Ten člověk už uzdraven je. Je to vyjádření vděčnosti, které by nemělo jen tak vyprchat. Vděčnost je velmi pomíjivá záležitost, i když je tak důležitá. Člověk zdravý si to tak neuvědomuje, dokud nedojde i na něj. Proto veřejné vyjádření vděčnosti Hospodinu má velký význam nejenom pro právě uzdraveného člověka, ale i pro všechny ostatní, kteří jsou momentálně zdraví.

  Pojďme aspoň k některým těm rituálům: „A kněz přikáže a vezme pro očišťujícího dva živé ptáky z ryzího ptactva, cedrové dřevo, červenou vlnu a yzop. A kněz přikáže a zařízne jednoho toho ptáka nad živou vodou a zachytí krev do hliněné nádobky. Pak vezme druhého ptáka, toho živého, a cedrové dřevo, červenou vlnu a yzop a nad živou vodou namočí toho živého ptáka do krve ptáka zaříznutého. A když z toho sedmkrát stříkl na očišťujícího se z malomocenství, očistí jej a vypustí toho živého ptáka nad pole.“ (Vajikra 14,4-7) „Z krve oběti za provinění kněz vezme a dá na pravý lalůček ucha očišťujícího se a na palec jeho pravé ruky a na palec jeho pravé nohy.“ (Vajikra 14,14)

  A teď si to trochu přiblížíme. Cedrové dřevo, šarlatová nit a yzop se používají k postříkání toho, kdo má být očištěn (14,7). Podobný postup, postříkání yzopem na člověka, který se stal nečistým kontaktem s mrtvými se nachází v knize Bemidbar (19,18).  A v Davidově žalmu můžeme číst: „Zbav mě hříchu, očisti yzopem a budu čistý“ (Tehilim 51,9). Cedrové dřevo pocházelo z té nejvyšší rostliny a yzop byl zase nejmenší, jak je psáno v I. Knize Královské 5,13: „A on (Šalomoun) dovedl mluvit o stromech, od cedru, který je na Libanónu, až po yzop, který roste na zdi.“ Zkoumání přírody, její krásy a úžasného propojení vede k obdivu ke Stvořiteli. To je mi jako mykologovi velice blízké. Znám jednoho mykologa, který byl i hudebním skladatelem. Ten chodil do lesa s notovým papírem a při pohledu na krásné houby, které nacházel, ho napadaly melodie, které si rovnou zapisoval. Já to nadání nemám, ale stejně tak se těším ze všech těch stvořených krás a nejspontánněji se modlím právě v lese. Tam si tu Boží Přítomnost uvědomuji nejintenzivněji. A vědomí, uvědomování si Hospodina  brání povrchnosti. I tomu, aby člověk nepoužíval svůj jazyk ledabyle, pomlouvačně.

  Jak můžeme číst v Kazateli: „Ústa spěšně neotvírej, neukvapuj se v srdci, když máš pronést slovo před Bohem“ (Kohelet 5,1). Všechny ty divy světa, od vysokého cedru až po yzop, mají za úkol přimět lidi, aby si uvědomili Stvořitele – buď z jeho stvoření ( „Všechno tvé dílo chválí tebe, Hospodine“), nebo nemocí či jiným protivenstvím. Nic není tak černobílé, ale jeden autor (Avigdor Miller) to popsal jako volbu mezi na jedné straně yzopem a cedrem a na druhé straně - malomocenstvím.

  Dalším symbolem je voda, ta představuje pokání a očištění.  Krásným obrazem je i to vypuštění druhého, živého ptáka. Po zabití toho prvního to připomíná velkolepou záchranu před strašným nebezpečím. Jak se o té úlevě píše v žalmech: „Požehnán buď Hospodin… unikli jsme jako ptáče z osidla lovců. Osidlo je protrženo, unikli jsme!“ (Tehilim 124,6-7). Kdo prošel takovou nějakou těžkou zkouškou nemoci, ví, že i on byl tím vyplašeným ptáčetem. Očištěný člověk je sedmkrát pokropen krví zabitého ptáka, která představuje všechny, kteří uzdraveni nebyli. Číslo sedm je upamatováním na sedm stvořitelských dní. Ten uzdravený by měl zasvětit zbytek svého života vědomí laskavosti Hospodina a obdivováním Stvořitele ve všech krásách a moudrosti jeho stvoření.

  Když kohen dává z krve za provinění na pravý lalůček ucha očišťujícího se a na palec jeho pravé ruky a na palec jeho pravé nohy, je to překvapivě stejné jako u postupu při zasvěcování Árona a jeho synů (viz 8,23-24). Učí se tu stejné principy: teď, když byl tento muž ušetřen Hospodinem a uzdraven z malomocenství, má se Hospodinově službě věnovat více než jiní. Za prvé, funkce naslouchat učitelům a získat co nejvíce znalostí a moudrosti Tóry – to je funkcí ucha. A ruka a noha znamená, že každý akt rukou a každý krok nohou má být od nynějška motivován službou Hospodinu.

  Můžeme si takové věci vyzkoušet prakticky. Lašon hara- ten zlý jazyk se teď občas projevuje ne v kritice válečné agrese, ale v kritizování válečných uprchlíků. A nejvíce od těch, kteří jsou nejmíň ochotni pomáhat komukoli. V knize Přísloví můžeme číst: „Ničemný člověk, muž propadlý ničemnostem, má ústa plná falše, mrká očima, nohama cosi naznačuje, svými prsty ukazuje. V srdci má proradnost, osnuje zlo v každém čase, vyvolává sváry.“ (Mišlej 6,12-14) Na to je jednoduchý lék: v Přísloví (7,3) se píše: „Přivaž si je k prstům“ a míní se tím přikázání Hospodinova. To je lék na zlý jazyk. Ne dávat dál ty „zaručené zprávy“ z doslechu a potřásat starostlivě hlavou. Ale spíš účinně pomáhat a získat vlastní, dobrou zkušenost s těžce zkoušenými Ukrajinci. Mně se to osvědčilo. A třeba se tím ochráníme i před malomocenstvím, nebo jiným neštěstím…

Pesachová příprava pro děti

 Už vloni jsem vytiskla obrázek k Ma ništana, k deseti ranám na seder a k ukazování, kde zrovna v sederu jsme. Po obrovském úspěchu prstových loutek na Purim jsem sháněla i nějaké na Pesach. Nebylo to tak úplně jednoduché, protože většina prstových loutek určených na Pesach zobrazovalo deset ran, které dopadly na Micrajim. Já nepatřím k těm, kdo by se snažili zrovna tuhle část sederu nějak moc dramatizovat, přijde mi to jako ostrý protiklad k tomu, že odkapáváme stranou víno, abychom vyjádřili svůj soucit s trpícími Egypťany. Chápu, že se to mnoha dětem líbí a je možné, že se tomu jednou nevyhneme, ale v tuhle chvíli jsem chtěla loutky, které budou reprezentovat Mošeho, Arona, Miriam a faraona. Nakonec jsem jedny našla, odkaz je zde. A opět měly velký úspěch. Je teda fakt, že vousatý Moše je jako miminko v košíku v Nilu trochu srandovní, ale Šmuli má solidní představivost, takže to není problém. Samozřejme, při právění se nevyhnutelně dostaneme do bodu, kde dojde k deseti ranám, ale zatím jsme skončili u proměny vody v Nilu. S vysvětlením, že to bylo proto, aby Hospodin pomohl Mošemu přesvědčit faraona, aby všechny Hebrejce propustil z Micrajim a že pak přišlo ještě dalších 9 zázraků. A faraon vždycky řekl "NE!" a až nakonec je pustil. O to déle diskutujeme, jak si Hebrejci během 18 minut upekli macesy a při té příležitosti opakujeme, co všechno je chamec a co není chamec. A pak příběh završíme vyprávěním o rozestoupení Rákosového moře, které se zase zavře, když k nemu dorazí faraon. Na tvrdé detaily je ještě času dost...

Rút: Draša k paraše Tazri’a

(Volný přepis draši, jak zazněla na mé bat micva. Pokud dáváte přednostu videoverzi, lze shlédnout na facebooku Ec chajim, začátek v čase 1:48:05.)

 

Název týdenní oddílu Tazri’a תזריע je odvozen od slova zara זרע - semeno, zrno; doslova ho tedy můžeme přeložit jako vynést sémě. Hned v první části paraši se píše o zákonech rituální čistoty ženy po porodu. Rodička musí čekat 33 dní, pokud porodila chlapce, nebo 66 dní, stala-li se matkou děvčátka, než může opět přijít do chrámu s obětinami a stát se rituálně čistou. Přináší dvě oběti, zápalnou a oběť smíření. Rabíni se táží: proč zrovna obět smíření? Vždyť žádný hřích nespáchala! Naopak - vyplnila první a nejdůležitější micvu, milujte se a množte se! Rabbi Šimon bar Jochaj to podle talmudického traktátu Nidda 31b svým žákům vysvětloval takto: je proto, že když při porodu trpěla nesnesitelnými bolestmi, přísahala, že už nikdy nebude spát se svým mužem, aby znovu neotěhotněla a nemusela takové utrpení prožívat znovu. Nicméně po porodu, když nastoupí efekt mateřských hormonů, lásky k novorozeněti a k manželovi, rodička svého neprozřetelného slibu lituje a proto jej musí odčinit obětí smíření.

Jiná část paraši se naopak týká pouze mužů. Cituji verše Va-jikra 13:40-41: A muž, jestliže mu vypadají vlasy na hlavě a stane se plešatým, je čistý. A jestliže ztratí vlasy na čelní straně hlavy a stane se plešatým, je čistý. Ačkoli tyto dva verše zní jako zdvojení téhož, není tomu tak. Hebrejština má totiž dva výrazy pro plešatost podle typu: קֵרֵחַ kere’ach, kdy nejprve mizí vlasy na temeni hlavy, tzv. kolečko, a גִבֵחַ gibe’ach, kdy plešatost začíná u čela a koutů. Ani jeden z typů vypadávání vlasů však není příčinou rituálního znečištění. Z této bohatosti hebrejštiny můžeme usoudit, že ani ve starověkém Izraeli nebyla plešatost mužů ničím výjimečným.

Hlavním tématem paraši Tazri’a a následující Mecora (které se často spojují do jedné) je nemoc zvaná צרעת cara’at nebo odvozená מצורע mecora. Dnes už nemůžeme přesně určit, o jaké onemocnění se vlastně jednalo. Do angličtiny se často překládá jako leprosy, do češtiny potom výrazem malomocenství, ale z kožních projevů a krátké doby izolace, jak je popisuje Tóra, můžeme jen stěží předpokládat, že by se jednalo o leprotické onemocnění jak jej známe my, tedy způsobené Mycobacterium leprae. Také nezapomeňme na to, že naše paraša se týká rituálnícho znečištění, nikoli medicínských problémů. Proto také člověk, u kterého se cara’at objevila, nechodí k lékaři, ale za knězem.

Slovo מצורע mecora se vyskytuje na dalších dvou zcela nezávislých místech v Tóře. První je Šemot 4:6, kdy Hospodin poprvé promluví k Mošemu a instruuje ho, aby odešel do Micrajim a vyvedl odtud jeho lid. Na důkaz toho, že Hospodin skrze Mošeho může vykonat velké zázraky, mu přikáže, aby strčil ruku do záňadří. Když to Moše udělá a vytáhne ji, vidí, že ruka vypadá jako malomocná, doslova bílá jako sníh. Když ji opět schová a pak se na ni podívá, vypadá zase zdravě, úplně jako předtím.

Druhou zmínku najdeme v Be-midbar 12:10: tentokrát se מצורע mecora objeví u Mošeho sestry Miriam poté, co s Aharonem mluvili nehezky o svém bratru Mošem. Hospodin to samozřejmě slyší a velmi ho to rozčílí. Proto Miriam raní oním tzv. malomocenstvím a ona musí zůstat 7 dní v izolaci a teprve poté může tábor táhnout dál. V tomto případě rabíni spojují slovo מצורע mecora s výrazem מוציא רע moci ra, „vynáší zlo“ - objevuje se jako trest za לשון הרע lašon ha-ra, tedy zlé řeči, pomlouvání. Věřím, že po dobu izolace měla Miriam dost času přemýšlet nad tím, co provedla, litovat svého činu a vyvarovat se do budoucna takového nečestného jednání.

Podle naší parašy musí v případě rituálního znečištění trávit postižený minimálně 7 dní v izolaci. Ovšem my při slově izolace máme zcela jiné asociace. Již před více než 2 roky vypukl covid a nám všem přeházel životy. Často nám zabránil chodit do školy, do práce, navštěvovat kamarády a příbuzné, cestovat - a taky scházet se v synagoze. Přestože disponujeme spoustou technických vymožeností, díky kterým se na dálku propojíme s dalšími lidmi, zjistili jsme, že osobní kontakt nic nenahradí. Věřím, že díky tomuto těžkému období si více budeme vážit reálných sociálních kontaktů, a doufám, že se nezopakuje situace, kdy nebude možné se vídat s lidmi, které máme rádi.

Sama jsem zažila izolaci mnohem dříve, než vypukl covid. Jako 13letá dívka jsem těžce onemocněla a musela trávit dlouhé měsíce v nemocnici, 300 km od domova, bez přátel, rodiny, školy... Bylo to pro mě velmi těžké období, kdy jsem se cítila fyzicky hodně špatně, užívala léky, podstupovala různá vyšetření a operace a na tohle vše jsem byla v nemocnici sama. Přitom zrovna v takové situaci člověk, natož dítě, potřebuje co nejvíc psychické podpory, kterou mu poskytne kontakt s milovanými lidmi - ale je od nich naopak odříznut.

Z této těžké doby mám ale i jeden velmi zajímavý, pozitivní zážitek. Ležela jsem tehdy jako asi 14leté děvče samozřejmě na pediatrii. Jednou došli mí dětští spolupacienti s rozzářenými očima. Prý přijdou klauni. Toto sdělení mě nikterak neuchvátilo; pomyslela jsem si, že na takovou věc jsem už velká, a rozhodla jsem se je ignorovat. Odpoledne klauni přišli na návštěvu i na náš pokoj a já se tvářila, že tam vůbec nejsou. Dařilo se mi to výborně do chvíle, kdy jeden z klaunů přišel ke mně, podával mi malý balónek a požádal mě, ať ho hodím do sáčku. Ještě trapnější, než tak učinit, mi v tu chvíli připadlo ho odmítnout, tak jsem hala bala bez míření míček odhodila. Nevím, jak se to v tu chvíli klaunovi povedlo - nejspíš to byl jeden z kouzelnických triků - ale míček chytil do pytlíku! V tu chvíli mě to tak překvapilo, že jsem se přes veškerý odpor musela začít smát. Nálada se náhle uvolnila a já pochopila, v čem spočívá kouzlo zdravotního klauna.

I když vám to může připadat jako šílenství, zdravotní klauni jsou skvěle vycvičení profíci, kteří dovedou na tváři i těch nejsmutnějších a nejutrápenějších pacientů vyčarovat úsměv. Dnes už navštěvují nejen dětské nemocnice, ale i domovy pro seniory. Dají nemocným na chvíli zapomenout na jejich trápení, uvolnit se, zrelaxovat a uvědomit si, že na světě existuje i spousta příjemných věcí. A pozitivní emoce, které se s tímto pojí, pomáhají tělu na cestě k uzdravení. Sama přispívám na zdravotní klauny už mnoho let a beru to vlastně jako jednu z forem bikur cholim, návštěvy u nemocných, což je důležitá micva, která zabraňuje nemocnému právě v pocitu izolace.

Sama mám člověka, kterého můžu označit jako svého osobního zdravotního klauna. I když nemá profesionální trénink, vždy mě dovede rozesmát a mně pak najednou všechny problémy a těžkosti připadají řešitelné a méně mě tíží. Možná i mezi vašimi blízkými někdo figuruje jako zdravotní klaun - a nebo naopak tak sloužíte vy osobně někomu jinému. Jsem nesmírně vděčná, že takto funguje má domovská synagoga, kde se členové podporují, rozesmívají a mohou od sebe vzájemně načerpat energii pro zvládání každodenních starostí.

Omerový kalendář ke stažení

 Vloni jsem naskočila do pravidelného počítání omeru se zpožděním, protože jsem zapomněla počítat uý druhý večer...ale nedalo mi to a po pár dnech jsem na internetu našla přesně takovou tabulku, kterou jsem potřebovala-s požehnáním a počtem dnů v hebrejštině. Vytiskla jsem si ji a pak už jsem se bez problémů dopočítala až do konce (bez požehnání, samozřejmě).

Moje loňské počítání

Teď, v rámci příprav na Pesach jsem si takovou tabulku zase chtěla vytisknout, ale zatím jsem nic, co by mi vyhovovalo, nenašla. Asi se objeví až na poslední chvíli. Tak jsem jednu, velmi jednoduchou, vyrobila v excelu. Nasdílím vám ji, abyste si ji mohli vytisknout, eventuálně upravit. Výhoda excelové tabulky je v tom, že příští rok stačí přepsat data a tabulka bude zase aktuálni. Pokud byste někdo upravil xls verzi do nějaké super grafické podoby a chtěli jste se podělit, ráda vaši verzi nasdílím (i s uvedením autora :-) )

Pdf ke stažení zde

Xls ke stažení zde

Avi: Parašat Tazria (Vajikra 12,1 - 13,59)

 V naší paraše Tazria narazíme na něco, co je opravdu typické pro judaismus – na obřízku: „A osmého dne bude obřezán“ (Vajikra 2,2). Je to něco, co je nám předhazováno jako zpozdilost a často je to i předmětem posměchu. Naštěstí židovství je na rozdíl od některých jiných náboženství vnitřně tak silné, že si dokáže samo ze sebe udělat legraci. A tak existují i vtipy židovské na toto téma. Jedním z nich je ten o obchodě, kde stojí ve výkladní skříni budík. Dovnitř vejde zákazník a překvapeně se uvnitř rozhlíží. „Prodáváte tu vůbec hodiny nebo hodinky?“ – „Ne.“ – „Nebo je tu opravujete?“ – „Ne.“ – Tak mi teda řekněte, proč máte za výlohou ten budík!“ – „No, já jsem mohel, provádím obřízku, řekněte mi vy, co bych asi tak měl dát do výlohy!“  Existuje i další, který patří do top ten nejlepších vtipů na toto téma. Ten už jen naznačím, všichni ho stejně znají. Je o tom, jak představitelé obce pošlou vedlejší produkt této činnosti na finanční úřad… Známe, viďte?

  Že obřízka nebyla pochopena už v tom řeckém světě, se můžeme dočíst v Berešit Raba 11,7: „Filosof se zeptal rabiho Hošiji: „Když je obřízka tak vysoce ceněna, proč nebyla dána prvnímu Adamovi (tj., proč nebyl stvořen jako obřezaný)?“ Řekl mu: „Vše, co bylo stvořeno v šesti dnech stvoření, vyžaduje dělání, činnost (tj., jak bylo řečeno: „Které bylo stvořeno, aby bylo vykonáno“ – Berešit 2,3), stejně jako hořčice vyžaduje doslazení… a pšenice mletí a dokonce i člověk vyžaduje zlepšení.“ Přesně takhle je tohle významné nařízení zamýšleno, kromě svého účelu jako znamení smlouvy s Bohem (Berešit 17,11); také pro poučení, že člověk by se neměl spokojit s dnešním stavem své moudrosti a se svými přirozenými charakterovými vlastnostmi; stejně jako vyžaduje zdokonalení obřízkou, potřebuje také neustálé přidávání moudrosti a pokrok ve zdokonalování charakteru. Jak jsme si říkali o oděvu kohanim, který měli mít přímo na těle, aby symbolicky nic nestálo mezi nimi a službou Bohu, tady už se jedná o zásah do živého, trvalou připomínku smlouvy mezi konkrétním člověkem a Bohem.

  Ten zdokonalující rys „mila“= obřízky je ve skutečnosti uveden už v úvodu paraši, kde se o obřízce mluví poprvé: „zjevil se Abramovi Hospodin a řekl mu… Choď přede mnou a buď dokonalý.“ (Berešit 17,1), což znamená: touto smlouvou si mě budeš vždycky uvědomovat, a tím se staneš dokonalým. Smlouva slouží jako připomínka Hospodina, který stvořil člověka za účelem dokonalosti: „To, co Bůh stvořil, vykonal“. Tohle konání – tvoření je funkcí, kvůli které Hospodin vytvořil celé stvoření, aby se mohlo znovu-vytvořit a posílit. Ale pro člověka, který je konečným účelem stvoření a jeho nejdůležitější složkou, je ve slově vykonat další význam: očekává se od něj, že se bude stále zdokonalovat. A prostřednictvím této smlouvy je mu vždy připomenuto: „Kráčej přede mnou a staň se dokonalým“, protože tím, že člověk bude neustále myslet na Hospodina, může získat největší dokonalost. „V Hospodinu (tj. tím, že si uvědomuje Hospodina) nalezne spravedlnost a jím se bude chlubit všechno potomstvo Izraele“ (Izajáš 45,25). To „chození před Hospodinem“ znamená udržovat si neustále vědomí Hospodina: „abys… pokorně chodil se svým Bohem“ (Micheáš 6,8) v soukromí své mysli. Přikázání obřízky nám bylo dáno, aby nám pomohlo k „vykonání“ této dokonalosti.

  A že se obřízka dělá chlapcům osmý den po narození je taky velmi symbolické. Sedmička představuje celek stvoření. Osmička je číslo, které vyjadřuje překročení toho běžného, stvořeného světa. Není to popření všeho racionálního, co bylo blízké Řekům. Je to vykročení ještě dál za tato omezení. Řekové, a věda obecně, popisují svět, jak funguje. Rozeberou ho na součástky. Náboženství ty rozsypané součástky dává dohromady a dává jim smysl. Proto i konvertité, a to i u reformních směrů, se podrobují obřízce. Patří to k osobnímu rozhodnutí vytvořit a potvrdit smlouvu s Bohem i tímto nařízeným způsobem. A nejspíš i proto se tak rozhodují jen ti, co to myslí opravdu vážně. Je to vůbec zvláštní rozhodnutí  v této době, kdy jakoby přestávala platit jakákoli pravidla, duchovní, i ty racionální. Válka jako by to všechno smazala. Je zázrakem navázat vztah s Bohem a je to něco, co nám dává sílu v každé době. A je to síla, která pomáhá překročit hranice i mezi lidmi, aby mezi nimi mohl fungovat normální, láskyplný vztah. Je na nás, abychom konali, zdokonalovali sebe i svět.