Roš Hašana 5783

 Letošní Roš Hašana byl skvělý. Jsem teda příšeně unavená, ale zároveň nabitá novou energií, jakkoliv paradoxně to může znít. Koneckonců židovské svátky nejsou od toho, aby si člověk odpočinul fyzícky, ale aby se nabil duchovně a duševně. A to se podařilo.

Poslední dobou jsem byla totiž duchovně dost frustrovaná. Náš chazan-dobrovolník se z osobních důvodů odstěhoval do Mylhúz, což je asi 120 km odsud a protože je šomer šabat a má hluboko do kapsy, přijet na šabat je pro něj dost náročné. I další pilíře komunity jsou z různých důvodů méně přítomné a naše rabínka je sice hodná holka, co umí studovat Talmud a dozajista má bohatý vnitřní život, ale bohužel nic z toho neumí pořádně sdílet. Poslední dobou jsme s Elim chodili ze synagogy hluboce frustrovaní, protože jsme nikdy neměli minjan a samotná bohoslužba byla dost mmechanická. Dokonce jsem přemítala nad tím, jestli jsem byla bývala neměla konvertovat radši ortodoxně, oželet rovnost, na které mi tak záleží a vyměnit ji za komunitu, kde to žije.

Naštěstí Roš Hašana zafungoval přesně tak, jak jsem doufala. Náš chazan přijel (zaplatili jsme mu samozřejmě hotel, ale to nemůžeme dělat pravidelně, kromě Vysokých svátků, protože jaksi musíme platit rabínku...), rabínka dostala za úkol napsat drašot a malý komentář, který měla před začátkem musafu a čtení z Tóry na první den. Jinak jsme se vrátili k modelu, který jsme za posledních 5 let už docela vyladili-já vedu šacharit, čtu z Tóry druhý den a po oba dva dny sváteční maftir a supluju sbor během musafu. Náš chazan vede vyjímání a ukládání svitku Tóry a musaf a také bohoslužbu na erev Roš hašana. Máme klavírní doprovod, který supluje varhany a pána, co výborně troubí na šofar. Jsme sehraní tak, aby nikde nevznikaly zbytené prostoje a abychom skončili v rozumný čas. Když náš chazan zpívá, jenom poslouchám a odpovídám "amen" nebo co se zrovna odpovídá, nemyslím na nic a jenom jsem v přítomném okamžiku, protože všechno je řečeno v té hudbě. 

Synagoga byla v neděli večer nabitá (museli jsme dokonce i několik lidí odmítnout, protože bychom se tam reálně nevešli) a i v pondělí a v úterý jsme měli víc lidí, než kdykoliv předtím. Na oba dva obědy jsme měli pozvané hosty a obědy se protáhly dlouho do odpoledních hodin.

A udělalo mi radost, když za mnou včera po bohoslužbě naše známá, že se jí líbilo, jak jsem četla Akedu. Když anděl volá na Abrahama, můj tikun (kniha, ze které se učí čtení z Tóry) naznačuje, že by se to "Abraham, Abraham" mělo číst víc nahlas. Ale Abraham, který i v tak vypjaté chvíli dokáže slyšet velmi tichý hlas, skoro "hlas ticha" jako Elijahu je mnohem silnější postava. A tak jsem to letos četla velmi tiše, skoro šeptala. Potěšilo mě, že si toho někdo všiml a ocenil to :-)

Avi: Parašat Nicavim (Devarim 29,9 - 30,20)

   V parašat Nicavim jsou ty téměř poslední výzvy Mojžíše, včetně té asi nejznámější: „Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo … vyber si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha a přimknul se k němu.“ Devarim (30, 15 a 19-20) To je v Tóře taková trvalá výzva, ale to slůvko „dnes“ speciálně odkazuje na Roš ha-šana, kdy jsou ti úplně spravedliví zapsáni do Knihy života a úplně zlí do Knihy smrti, zatímco osud nás ostatních je na vážkách až do Jom Kipur, Dne smíření. Ke správnému „zapsání“ je potřeba se sebou řádně zúčtovat, aby ten náš chešbon ha-nefeš= účet naší duše byl v pořádku. K tomu slouží, mimo jiné, i pokání. To není příliš populární slovo a tak se jím moc nezabýváme. Zhruba tak, jak to popsal Woody Allen ve svém citátu: „Prošel jsem kursem rychločtení a přečetl Vojnu a mír za dvacet minut. Je to něco o Rusku“. A tak abych trošku ten pojem rozšířil, seznámím vás se sedmi typy kajícníků podle sbírky midrašů „Cena urena“.

  Nejlepší formou hříšníka je ten člověk, který činí pokání ihned po spáchání hříchu a skutečně toho lituje. O tomto pokání Gemara v perek Chelek píše: Na místě, kde stojí kajícníci v Edenu, nestojí skutečně spravedliví, protože kajícník je větší než spravedlivý člověk. Ten skutečně spravedlivý nikdy neokusil chuť hříchu. Kajícník ale zakusil chuť hříchu a přesto ho opustil, a tak je větší než spravedlivý a má velkou odměnu od Boha. Tady je nutné podotknout, že by spravedlivý neměl experimentovat s hříchem jen kvůli lepšímu fleku v Edenu, protože jak je známo, micva za sebou táhne micvu a hřích zase jen hřích.

  Druhým typem kajícníka je člověk, který hodně zhřešil, ale činil pokání v mládí, kdy jeho zlé sklony byly ještě mocné. Zlý sklon opustí starého muže, ale hoří mocným plamenem v nitru mladého muže. Mnohokrát zhřešil a cítí velkou touhu po hříchu, ale kvůli Bohu se ho zdrží. Přestože k němu má znovu příležitost, rozhodne se nehřešit – tomu se říká kajícník, s uznáním konstatuje rabi Jehuda.

  Třetím typem kajícníka je člověk sice mladý a silný, ale hřích nemá tak snadno na dosah jako dříve, nebo má možná obavu z ostudy před lidmi a tak hřích opouští. I to je forma pokání a Bůh ho přijímá. Na takového člověka Gemara vztahuje verš: „Blaze je muži, jenž se bojí Hospodina“(Tehilim 112,1), dokud je ještě mladý a silný. Slovo „muž“ tu znamená mládí a svěžest.

  Čtvrtým typem je ten, kdo činí pokání kvůli svému strachu z problémů a trápení. Nemá rád, když ho lidé napomínají. Takový je příběh Ninive. Tam lidé nečinili pokání, dokud je Jonáš nevyděsil a neřekl jim, že Bůh zničí město. Bůh ale i jejich pokání přijal. Gemara říká, že oblékání do žíněných rouch a půst je k ničemu, pokud člověk nelituje hříchů a nekoná dobré skutky, jak říká verš, který odkazuje na město Ninive: „I viděl Bůh, jak si počínají“ (Jonáš 3,10) a jak litovali svých zlých činů. Neříká, že Bůh viděl jejich půst.

  Pátý typ pokání je, když si člověk vzpomene na pokání až kvůli svým potížím. Bůh to také přijímá, jak říká verš: „Ve svém soužení … navrátíš se k Hospodinu, svému Bohu“ (Devarim 4,30). To znamená, že i tehdy, kdy to pro nás bude trpké kvůli našim potížím, ale budeme činit pokání, Bůh nám odpustí.

  Šestým typem pokání je pokání toho, kdo je starý a postrádá sílu hřešit. Lituje hříchů svého mládí a činí pokání z celého srdce. Bůh přijme i toto pokání, jak říká verš: „Ty člověka v prach obracíš, pravíš: „Zpět, synové Adamovi!“ (Tehilim 90,3)

  Sedmý typ pokání je ten, když člověk po celý život hřeší, nelituje svých hříchů, ale když vidí, že má zemřít, lituje svých hříchů a činí pokání. I když je to ta nejnižší forma pokání, Bůh ji přesto přijímá, jak říká Gemara v perek „Bame Madlikim“: Když si člověk užívá dobrého zdraví, měl by cítit, že je povolán k soudci. A měl by uvažovat nad tím, jak být shledán nevinným při rozsudku. Když onemocní, měl by si myslet, že byl uvězněn do vězení. Když jde do postele, měl by mít pocit, že byl postaven před soud. Bude-li mít mnoho dobrých přímluvců, bude spasen; pokud ne, bude popraven. Stejně tak, když ten člověk musí zemřít a činit pokání a cítí upřímnou lítost, Bůh mu odpouští. Ale pokud zemře, aniž by litoval svých hříchů, svůj osud už nezmění. Král Šalomoun v knize Kohelet říká: „Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil, neboť není díla ani myšlenky v říši mrtvých, kam odejdeš“ (9,10). To znamená: Jakékoli pokání, které můžeme v tomto světě učinit, bychom udělat měli, než zemřeme, protože v hrobě už nelze učinit ani pokání ani žádný dobrý skutek…

  Mnoho lidí se snaží nemyslet moc dopředu, ani na to, že se budou jednou za svůj život zodpovídat Bohu. Užívají si svých dočasných radostí a spíš pohrdají těmi zodpovědnými. K tomu by se hodil ještě jeden citát Woody Allena: „Sebevědomí je to, co máte, než pochopíte, kde je problém.“ A ještě jeden jeho, úplně poslední citát: „Na posmrtný život nevěřím, ale pro jistotu si beru rezervní spodní prádlo.“ Tak na to mysleme před nastávajícími Vysokými svátky.

Malý komentář k článku v Die Welt

Židovským Německem hýbe skandál poté, co si kantorka synagogy na Oranienburgerstrasse pustila pusu na špacír v deníku Welt ohledně konverzí a množství konvertitů. Kdo umí německy, může si přečíst přímo článek v němčině, anglický výtah s komentářem je zde. 

Dovolím si k tomu menší komentář. Hned na úvod bych chtěla říct, že nesouhlasím se závěry, které autorka dělá a už vůbec nesouhlasím s tím, že podobné diskuze vede na stránkách celostátního deníku. Nicméně si myslím, že otázku ohledně toho, kolik konvertitů je schopná komunita vstřebat a integrovat, je důležitá. Ale nejen pro komunitu, ale i pro konvertitu samotného. 

Židovství není jen náboženství, je to i příslušnost k lidu (včetně toho, že část toho lidu nebudete mít rádi a jejich zvyky a názory vás budou iritovat), jsou to tradice děděné po staletí. Židovství se nedá naučit jen z knih, byť jich je dnes na trhu přehršel. Důležitá část žitého židovství se učí v rodině nebo od lidí, kteří vám tuhle židovskou rodinu nějak suplují. Dobře to ukazuje historka, kterou ve svém posledním podcastu citoval rav Abensour. Za rabi Auerbachem v Jeruzalémě kdosi přišel a chtěl vědet, jak je možné, že vajíčkový salát, který se připravuje tradičně v židovských rodinách na šabat vůbec můžeme připravovat? Vždyť podle toho, co se píše v knihách to zahrnuje práce o šabatu zakázané, zejména borer (třídení). A rabi Auerbach v klidu odpověděl, že ten salát je naprosto v pořádku, protože ho takhle připravovala jeho babička. A tady se dostáváme k té integrační kapacitě komunity. Jako konvertita potřebujete komunitu, která má kapacitu vás přijmout a učit vás to, co se nemůžete naučit z knih. Která vám předá znalosti svých babiček a jemně vás opraví, když uděláte nějaký přešlap (a ne nutně jen halachický, kdo těsně po konverzi "nešlápl nějakému rodilému židovi na kuří oko" ať hodí kamenem...taky se mi to povedlo). Jako komunita potřebujete, aby kandidátů na konverzi a čerstvých konvertitů (protože konverzí učení nekončí a podle rabína Dalsace plná integrace člověka, který neměl žádné předchozí spojení s judaismem, trvá 10-20 let) nebylo víc, než jste schopní učit a integrovat.

Integrační kapacita komunity není žádné přesné číslo, které by se dalo jednoduše spočítat. Nejde říct, že komunita, která má 50 rodin má integrační kapacitu 1 konvertita ročně. Může to být víc, může to být méně, záleží i na angažovanosti daných rodin, na fungování komunity...Což znamená, že i daná komunita může mít různou integrační kapacitu v čase, podle toho, jaká je aktuální dynamika. Jiná situace je v komunitě, která má nepřerušenou kontinuitu, jiná v komunitách, kde byla kontinuita tvrdě přerušena válkou a pak komunismem. Integrační kapacita komunity je něco, nad čím by správní rada a rabín měli pravidelně přemýšlet a koneckonců nejen v souvislosti s konverzemi. Protože vysoká integrační kapacita komunity znamená i to, že to v komunitě žije.

Když se vrátím k článku-je problém, když se konverité pustí do rabínkých studií? Ne nutně. Jen je důležité, aby měli na paměti limity vlastních zkušeností a toho, co se lze naučit z knih. Na druhou stranu, rabinát není "one-man show" a vedle něj je tu i správní rada, o kterou se rabín může opřít, když na nějaký svůj limit narazí.

Avi: Parašat Ki Tece (Devarim 21,10-25,19)

 Dnešní paraša obsahuje mnoho přikázání a řada z nich má jako společný jmenovatel jednu tolik potřebnou vlastnost – soucit. Všechna ta přikázání, která nám jsou v Tóře dána, mají formativní funkci. Když je studujeme a potom praktikujeme, proměňuje nás to. Ze sobeckého, sebestředného dítěte se může stát dospělý, odpovědný člověk, který dokáže myslet na druhé a bez velké pompy pomůže tam, kde je to zrovna třeba.

  Pojďme se na některá ta přikázání podívat. Například tu čteme: „Nebudeš orat s volem a oslem zapřaženým spolu.“ (Devarim 22,10)  Zdánlivě je to jen jeden úhel pohledu na ten zákaz míchání různých druhů dohromady, protože hned dál se píše o zákazu dělat tkaninu ze směsi vlny a lnu. Ale rabíni z toho podivného spřežení vola a osla vyvozují i etickou stránku věci: Vůl je tím daleko silnějším zvířetem, osel za ním zaostává. Hospodář bude pohánět osla o to víc, aby spřežení bylo vyrovnané, a bude ho bít. Aby se to nestalo, nesmí se zapřahat spolu. Předchází se tím násilí. Při výkladu textu Tóry a Talmudu se často používají určité logické přístupy a jedním z nich je: Když tohle platí v tomto případě, tím spíše v nějakém dalším. Takže když tohle platí v případě jednání se zvířaty, tím spíše v jednání s lidmi. Nebudu například nutit neduživého intelektuála, aby společně s trénovaným kulturistou stěhoval piano do sedmého patra – nedopadlo by to dobře.

  Pak tu máme speciální přikázání ohledně ptačí matky: „Když přijdeš cestou na ptačí hnízdo s holátky nebo s vejci, s matkou sedící na holátkách nebo na vejcích… nevezmeš matku od mláďat. Aby se ti dobře vedlo a dlouho jsi žil, odežeň matku a mláďata si vezmi.“ (Devarim 22,6-7) Je to pro nás už trochu nezvyklá představa. Nás by už dneska těžko napadlo hrabat se v ptačím hnízdě, i když i dnes je to v určitých zemích a kulturách stále běžné. O co tu vlastně jde? O pocity ptačí matky, která je také zoufalá, když vidí, co se děje s jejími mláďaty. Aspoň ať je ušetřena těch nejhorších zážitků a pocitů. Určitě jste někdy viděli filmové záběry, co dokáže ptačí matka, když chce ochránit mladé. Jak před dravcem hraje divadlo, aby odpoutala jeho pozornost od hnízda. Dělá, že je zraněná a že bude pro toho dravce snadnou kořistí – poskakuje, napadá na křídlo, pípá jak o život. A taky hraje o život, o život svých potomků, za cenu sebezničení. A jsme u toho – tím spíše – u lidí. Nikdy by nás, nebo alespoň mě, nenapadlo, co se může odehrávat v Evropě, v naší civilizované době, po dvou světových válkách a hrůzách holokaustu. Znovu je tu děsivá válka, kdy si agresor myslí, že může zlikvidovat celý národ, postupuje způsobem spálené země, krade děti a dává je k adopci do svých rodin… Seznámili jsme se s jednou takovou ukrajinskou maminkou. Je tu v Čechách s malým synem. Pracuje ve slévárně, dělá dvanáctihodinové směny, během kterých jí pokaždé rukama projde 5-7 tun železa. Nechce být nikomu na obtíž, dělá práci, které se vyhýbají i chlapi. Myslí neustále na staršího syna, který zůstal doma, aby bránil svoji vlast před nepřáteli. Sháněla pro něj přístroj na noční vidění, aby měl větší šanci na přežití. Spolu s dalšími jsme jí v tom pomohli. Syn měl velkou radost a i s matkou nám byli velmi vděční. Dokonce se ten syn rychle oženil se svojí velkou láskou, protože zítra, kdo ví, co bude. V mobilu matky jsme viděli záběry, kde nám syn děkoval a ukazoval přístroj, který mu měl pomoci, i záběry ze skromné svatby s jeho krásnou nevěstou. Pak jsme se ale dozvěděli, že ten syn je těžce zraněný, šrapnel mu projel několika vnitřními orgány a skončil v játrech. Jen dostat ho z místa bojů do nemocnice by vystačilo na několik akčních filmů. Dnes má za sebou pět operací a taky spoustu následných komplikací. Jeho matka nám opět ukázala video se svým synem. Pomalu kráčel za invalidním vozíkem, který tlačil před sebou, různé hadičky měl propojené z obličeje a břicha k přístrojům na vozíku. „Žije“ komentovala jeho statečná matka a nám se při tom pohledu svíralo srdce. Co prožívají ukrajinské matky si nikdo z nás neumí představit.

  Mně se přitom vybavil jeden člověk, který věděl, co je soucit – Nicholas Winton. Tomu se podařilo za II. světové války na poslední chvíli zachránit 669 převážně židovských dětí před jistou smrtí. Odvezl je do Británie. Rodičům to muselo při loučení trhat srdce, ale ty děti tak dostaly životní šanci. Tenhle člověk, který se je tak urputně snažil zachránit, to nepovažoval za nic mimořádného a jeho zásluhy vyšly najevo po mnoha letech spíše náhodou. Sám něco takového považoval za samozřejmost. Možná jste viděli, stejně jako já, televizní dokument, kdy sir Nicholas Winton sedí v malém, zaplněném kinosále spolu s dalšími lidmi. Promítli tam starému pánovi filmový dokument o jeho akci, která zachránila tolik mladých lidských životů. Pan Winton seděl v první řadě a evidentně nebyl připraven na nějaké pocty. Po shlédnutí dokumentu se pořadatelka zeptala: „Je tu dnes někdo z těch zachráněných dětí?“ V té místnosti vstávali postupně jeden za druhým,už dávno dospělí lidé, až stáli úplně všichni v té zaplněné místnosti. Sedět zůstal jen zaskočený milý starý pán, nevěřícně se ohlížel a občas si utřel slzu, která mu sjela po jeho vrásčité tváři. To přikázání, které vede k soucitu má svojí Bohem slíbenou odměnu: „Bude ti dobře a budeš dlouho živ.“ Laskavý pan Winton zemřel v požehnaném věku 106 let, uprostřed lidí, kteří si ho považovali.

  Pojďme i my na sobě pracovat, aby to uřvané, dětské sobectví v nás mohlo dozrát k tolik potřebnému soucitu.