Avi: ŠABAT CHOL HAMOED Pesach 2020

  Tento šabat je zvláštní, je šabatem uprostřed dní svátku Pesach, a proto se i právě k  němu vztahuje.  Při šabatu vždycky vítáme královnu šabat, jejímž snoubencem je Izrael. A při svátku Pesach je to jaksi zdvojeno, protože se čte kniha Šir HaŠirim, Píseň písní. A to taky není pouhá milostná poezie, ale vždycky byla chápána jako alegorie vztahu – lásky – mezi Bohem a Izraelem.

  A ta láska se projevila i v historii, Pesach je historickým svátkem, kdy oslavujeme vysvobození, exodus Izraelců z Egypta. A jedním z přikázání, která se vztahují k tomuto svátku je, že „v každé generaci, a každý den, musí Žid vidět sebe sama, jako by měl být ten den vysvobozen z Egypta“.  Z takového příkazu se dá ale vyčíst i to, že ta svoboda vlastně nevyhrála jednou provždy a pro všechny. Svoboda se musí střežit. Každý den a každé prostředí, v němž se pohybujeme, má svůj ekvivalent „Egypta“, který může naši svobodu narušit. A co nejvíc ohrožuje naši svobodu, to je naše vlastní mysl, pohodlnost, nebo přesvědčení, že my jsme se nenarodili k tomu, abychom se nějak vážně zabývali náboženským životem. Chybí nám víra.

  A teď máme příkaz, který se týká naší představivosti. Máme zapojit svoji paměť a představivost, abychom byli schopní se spojit s událostí z minulosti, a tím ji znovu emocionálně prožít, tak jako v době té události. Protože jenom fyzicky jsme svázaní s časem a prostorem. Naše mysl může cestovat bez omezení, a čím duchovnější budeme, tím intenzivněji budeme zažívat to poselství vysvobození ,a čerpat z něj inspiraci.

  Vzpomínka je duchovní úspěch. V komentáři k verši z knihy Ester (9,28) rabíni říkají, že jakmile si budeme tyto dny připomínat, tak že se zároveň  znovu a znovu opakují i v Nebesích. A ta Boží shovívavost a laskavost, která přinesla zázraky v minulosti, se tou naší vděčnou vzpomínkou zase znovu probouzí. To je krásná myšlenka. A Izraelci byli vysvobozeni k tomu, aby potom mohli jako svobodní lidé obdržet Tóru, a s ní i odpovědnost. Tóra pak přináší harmonii, a člověk může díky ní prožít vyrovnaný a smysluplný život.

  Jedním z nejvýznamnějších poučení ze svátku  Pesach je to, že věci se mohou, a to i krátkém čase, naprosto změnit. Tóra i rabíni nám detailně popisují rozsah zotročení Izraelců v Egyptě, a duchovní úpadek, do kterého klesli. Oni byli otroky v zemi, z níž nebylo úniku. Byli zotročeni faraonem, který se koupal v krvi židovských dětí. Byli opuštění, zlomení na těle i na duchu nejnižším druhem nucené práce. A pak, najednou, byla všechna síla  farona rozbita, veškerý lid osvobozen, a národ, který ještě nedávno otročil, opouští zemi „s nataženou paží“ a „s velkým bohatstvím“. A jejich duchovní osvobození bylo stejně dramatické. Říká se, že v pohanském Egyptě upadli až do čtyřicátédeváté fáze nečistoty – modlářství, a pak  úplný obrat, viděli Boha, jak se jim zjevil ve Své slávě. Jen pár týdnů    po té bídě stáli pod horou Sinaj, a slyšeli, jak ne nějaký prostředník, ale Bůh říká každému z nich: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh.“ Když si to člověk uvědomí, tak se až zachvěje.

  Ano, věci se mohou změnit. Čím to? Jednou z podstatných věcí  ohledně vyjití z Egypta je demonstrace VÍRY lidí v Boží prozřetelnost. Zkuste si představit všechny ty okolnosti: celý národ, muži, ženy a děti, v tak ohromném počtu opouští fungující a prosperující zemi (i když v ní neměli dobré postavení), zemi, jejíž pohanské hodnoty pro ně nic neznamenají, a pouští se na dlouhou a nebezpečnou cestu, bez zajištění, zato s absolutním spolehnutím se na Boží slovo, zprostředkované Mojžíšem. A navíc, nevydali se známou a kratší cestou přes zemi Pelištejců, která, ačkoliv s sebou nesla riziko války, byla i tak mnohem atraktivnější, než vyhlídky na překračování obrovské a pusté pouště. Ve válce existuje šance na vítězství, a i při porážce je šance na útěk; ale v poušti, bez jídla a vody, příroda žádnou šanci k přežití nedává. Přesto šli touto cestou, bez ohledu na běžný rozum, s důvěrou v Boží slovo. Ta skutečnost je ještě pozoruhodnější. Izraelci strávili 210 let v Egyptě, v rozvinuté zemědělské zemi, kde byla nedůvěra ke kočovnému životu, kde byla půda úrodná, a zavlažovaná Nilem bez ohledu na rozmary klimatu. Oni opustili veškeré zabezpečení, a šli. Projevili víru, poslechli Boží hlas, a i když se to zdálo nemožné, byli vysvobozeni, získali Tóru, stali se vyvoleným lidem a dosáhli i zaslíbené země.

  Z toho vyplývá ohromná naděje. Bez ohledu na to, v jakém stavu se teď právě nacházím já, nebo celá naše obec na žebříčku dokonalosti, denně přichází  při modlitbě Šema, a speciálně při svátku Pesach, připomínka vysvobození z Egypta, tak abychom usilovali o svobodu, odvážně („s nataženou paží“), s naprostým odevzdáním ( „s velkým bohatstvím“), abychom se stali , jak se píše, „královstvím kněží a národem svatým“ tím, že přijímáme život Tóry „jako za dnů našeho vysvobození z Egypta“. Zoufalství patří pouze k těm, kdo vidí jen lidskýma očima, ne k těm, kdo se umí dívat očima víry.  I to je poselství svátku Pesach a naše naděje i dnes.

Eliho krátký komentář k paraše Cav

Tento týden čteme pqrqšu Cav, druhou parašu knihy Leviticus. tato paraša pokračuje, stejně jako paraša minulého týdne, v diskusi různých typů obětí přinášených Bnej Jisrael v Miškanu, přenosné svatyni v poušti.

V jednom komentáři k této paraše Rav Solovejčik (zakladatel moderní ortodoxie 20. století) vysvětluje, že existuje důvod, proč je paraša Cav systematicky čtena před svátkem Pesach: mezi jinými oběťmi je také předpis o "korban Pesach", jehně, které bylo obětováno na Pesach v Miškanu a později v Jeruzalémském Chrámu. Je tu tedy jistá provázanost mezi cyklem čtení z Tóry a syklem židovských svátků.

Ale podle Rava, tato provázanost zdůrazňuje jeden zásadní rozdíl-většina obětí předepsaných Tórou se vztahuje k jednotlivci a různým důvodům a okolnostem, které vedou k jejich vykonání. Naproti tomu korban Pesach byl obětí komunitní-každá rodina ve stejný moment na stejném místě obětovala jehně a pak ho společně snědla. V tomto ohledu symbolizuje vysvobození židovského lidu jako celku a zdůrazňuje jeho provázanost, spokečný osud. Podle Tóry jsou jen dvě pozitivní přikázání, která je nutno vykonat a za jejichž nevykonání hrozí karet (vytětí z lidu, není úplně jasné, co přesně to znamená, ale nejedná se o exkomunikaci lidmi, ale o trest Nejvyššího, takže jak přesně ten karet od Nejvyššího vypadá, nevíme)-korban Pesach a brit mila (obřízka. Důležitost obřízky jako znamení smlouvy chápeme, ale proč takový trest pro ty, kdo by nevykonali korban Pesach? protože je, podle Rava, víc než jen obyčejných pozitovním přikázáním: je to znak naší kolektivní identity. Těsně před východem z Egypta Bůh přikázal každé židovské rodině udělat oběť, korban Pesach, a natřít její krev na veřeje dveří svého domu. Byl to způsob, jak veřejně projevit svou příslušnost před tím, než se všichni společně vydali na cestu.

Za několik dní začne svátek Pesach, Pesach neobvyklý, každý u sebe doma, ale Tóra nás upozorňuje, že navzdory tomu, všichni společně vyjdeme z Egypta, ze všech našich Egyptů.

nechť všichni strávíme pokojný šabat a nechť se všichni nemocní brzy zcela uzdraví, za pomoci obětavých lékařů a veškerého nemocničního personálu, jejichž nasazení a odvahy si všichni velmi vážíme. Šabat šalom

Avi: Parašat Cav (Vajikra 6,1 – 8,36)

  Pokračujeme ve čtení  III. Knihy Mojžíšovy, knihy Vajikra, která je věnována kněžím v Chrámu a jejich službě. Dnes tam můžeme číst i tenhle verš: „(Kněz)… vyzvedne popel, který zůstal na oltáři po strávené celooběti, a umístí jej vedle oltáře.“ (Vajikra 6,3)

  První chrámovou službou během každého dne byla  „trumat hadešen“ – oddělení popela. Kněz – kohen odebral lopatou popel z mizbeach –  z oltáře a umístil ho na podlahu chrámového nádvoří.

  Rabín Meir  Šapiro z Lublinu to považuje za důležitou symboliku . Když jsou uhlíky pokryty popelem, způsobí to, že se ochladí a nakonec vyhasnou (viz Raši k Šabat 36b). Když se popel odebere, uhlík zůstává horký a může se znovu vznítit.

  Král David (Žalm 37,10) prohlásil: „Veod meat veejn raša“ = „ještě maličko a bude po svévolníkovi“, což moudří interpretují homileticky: v židovské duši je „maličko“- malá jiskra, „veejn raša“, kam nemůže proniknout zlo. Bez ohledu na to, jak daleko Žid zabloudí, vždycky existuje možnost, aby se vrátil na cestu Tóry. V každé židovské duši je svatá jiskra, kterou nelze nikdy uhasit.

  Jako potomci Árona, pokračovali kohanim ve svém dědictví, jak se o tom píše v traktátu Pirkej Avot (1,12 ): „Buď jedním z žáků Árona, miluj mír a usiluj o mír, měj v lásce lidi a přiváděj je blíže k Tóře.“ To kohenovo odstraňování popela z uhlí na oltáři bylo symbolem toho, jak je možné, aby Žid přitáhl ostatní blíže k Hospodinu tím, že pomůže odstranit „popel“ hříchu, který zakrývá jejich nešama- jejich duši a odhalí tak nezničitelnou jiskru, která je uvnitř skrytá.

  Následuje příběh, který něco takového ilustruje.  Odehrál se- kde jinde, než v Izraeli.

 Chaim usedl na svou postel zcela vyčerpaný. Svatba v Bnei Brak byla krásná, živá a dlouhá. Teď bylo 2.30 hodin ráno a musel být zase vzhůru v 6.30 hodin. Zítřek nebude snadný. Už se chystal na závěrečnou modlitbu dne, když si uvědomil, že se vlastně nemodlil večerní modlibu- Maariv. Jak jen se to mohlo stát? Plánoval si to na svatbě, ale stále se tam nedařilo dát dohromady minjan- potřebný počet deseti zúčastněných. A teď  tedy celý unavený povstal a zase se začal strojit. Chystal se zajít    do jerualémského štýblu Zichron Moše- tam byla naděje, že někoho zastihne i v tak nemožném čase.

  Ale nebyla to právě taková noc. Když tam Chaim přišel, nikde nikdo. Na okamžik byl téměř zoufalý, ale pak ho něco napadlo. Vytáhl svůj mobilní telefon a vytočil číslo nonstop taxislužby. „Jsem v bejt kneset Zichron Moše“, řekl dispečerovi, „a potřebuji devět taxíků – kolik mi jich můžete poslat?“

  Dispečer se nejprve musel ujistit, že mu nevolá nějaký šílenec nebo vtipálek. Teprve potom, co nabyl přesvědčení, že to Chaim myslí skutečně vážně, slíbil mu poslat čtyři taxíky. Chaim tedy začal vytáčet další čísla a za několik minut stálo před štýblem devět taxíků. Řidiči byli všichni světští- nenáboženští Židé. Vystoupili a snažili se zjistit, o co tu jde. Nemuseli čekat dlouho.

  „Prosím, začněme tím, že spustíte tachometry“, požádal je Chaim. „A teď pojďme do synagogy, abychom se mohli pomodlit Arvit společně, jako minjan.“ Nikdo se nezasmál, neušklíbl se, ani si nepostěžoval. Ti, kdo měli po ruce kipu, si ji nasadili na hlavu a Chaim se postaral o zbytek. Tiše a s respektem vstoupili do šulu. Jako Izraelci neměli řidiči žádné potíže se čtením ze siduru. Většina z nich  ale nebyla obeznámena s uspořádáním modlitby, s minjanem, kdy stát nebo zase sedět, kdy se zastavit a čekat na chazana, nebo jak reagovat na kadiš. Chaim jim posloužil jako chazan a vedl celou modlitbu. Když to celé skončilo, měli někteří z mužů v očích slzy.

  Pomalu opuštěli šul. Zdálo se, že všichni bez výjimky si pokoušejí vychutnat a podržet si tento zvláštní okamžik. Chaim vyšel jako první a zkontroloval taxametry, které stále běžly. U každého z nich to dělalo tak 20 dolarů. Chaim otevřel peněženku a pokusil se zaplatit nejbližšímu z řidičů.

  „Adoní – ne…ne! Nic si nevezmu! Já bych měl zaplatit tobě. Je to pro mě zechut (zdroj zásluh), když jsem se k tobě dnes mohl připojit.“ A zamířil k autu.

  Ostatních osm řidičů zareagovalo podobným způsobem. Nikdo z nich nepřijal žádné peníze.

  Ano, v každé židovské duši je svatá jiskra, kterou nelze nikdy uhasit. A tak někdy stačí jen odhrábnout trochu popela...

Zoomovat či nezoomovat?

Zákaz shromažďování, plošná karanténa a velké riziko nákazy donutily rabíny k nevídané aktivitě v oblasti halachy.
Virtuální minjany všech denominací (reformní responsum, konzervativní responsum a názor moderní ortodoxie-všichni se ale shodují, že jde o nouzové řešení v krizové situaci) se vyrojily jako houby po dešti. Ne všechny minjany jsou ale skutečné minjany-tedy ne všude modlitba probíhá tak, jako by byl skutečně přítomen minjan (recitace Barechu, opakování Amidy s kedušou a recitace kadiše, která je pro truchlící pozůstalé zásadní). Obecně panuje shoda, že pro počítání minjanu je potřeba, aby všech minimálně deset dospělých židů spolu mohlo mluvit a hojně se používá program zoom (ale určitě existuje celá řada dalších programů, které toto umožňují). Bohoslužby vysílané například přes facebook live nebo youtube live se jako minjan nekvalifikují, protože účastníci nemohou odpovídat. Na druhou stranu, modlitba probíhá víc v klidu, třeba já si neumím představit, jak bych se účastnila zoom minjanu, když u toho mám vždycky Šmuliho a občas se prostě dožaduje pozornosti, nebo si sám pouští písničky z takových těch dotykových knížek. Už vidím nadšení ostatních účastníků, když by jim do Šma Jisrael zaznělo "Dodo, l´enfant do...".
Trochu ošemetnější je to s online bohoslužbami o šabatu. Reformní židovství je celkem bez výjimek pro vysílání bohoslužeb o šabatu, ať už kabalat šabatu nebo i ranního šacharitu (nové pařížské uskupení dvou nejvýznamnějších liberálních synagog ve Francii má dohromady 5 rabínů, kteří se ve vedení střídají, ale používají vysílání live, nikoliv zoom, takže bez minjanu). Konzervativní židovství je v tomto ohledu poněkud rozpolceno a někteří rabíni za dodržení přísných podmínek internetové přenosy bohoslužeb povolují, jiní ne. Osobně jsem v tomto směru zajedno s rabínem Dalsace, který říká, že bychom tuhle situaci měli využít k tomu, abychom dodržovali šabat, jak se sluší a patří a ZEJMÉNA o šabatu vypnuli mobily a počítače, do kterých neustále zíráme jak je týden dlouhý, ještě víc, než normálně. Na druhou stranu nelze popřít určitý přínos internetových šabatových bohoslužeb-pro ty, kdo svůj židovský život dosud žili výhradně v synagoze, ale málo nebo vůbec doma, je to možnost, jak se naučit dělat sám kiduš a moci-protože doteď to byl rabín/chazan, kdo je dělali a dotyčný jen přilížel. Tady se otevřela možnost, jak si třeba kiduš vyzkoušet sám doma, pod vedením rabína. A třeba ho pak i začít dělat pravidelně...

S nadcházejícím Pesachem se otevřela otázka sederu. Jednak jsou tu ti, kdo spoléhají na komunitní sedery nebo sedery u přátel, protože nemají žádné domácí židovské zázemí. Pak jsou tu ti, kdo dělají rodinné sedery a letos se nebudou moci sejít u jednoho stolu. Už před týdnem přišli izraelští sefardští rabíni s možností zoom konferencí, aby se tak rodiny mohly sejít u jednoho stolu alespň virtuálně. Je samozřejmě nutné dodržet určitá opatření (například zapnout počítač a program před začátkem svátku), ale je to lepší, než ohrozit své blízké, rodiče a prarodiče porušením předpisů o karanténě. Pro sefardské rabíny bylo mnohem jednodušší toto responsum vydat, protože sefardští rabíni konce 19. a začátku 20. století byli obecně mnohem mírnější ve svých rozhodnutích ohledně elektřiny a třeba na rozodhutí rabiho Uziela se často odvolávají konzervativní halachisté.
Co se nás týče, my stávíme seder sami jako vloni a nepředstavuje to pro nás žádný problém, ale lidé z naší komunity se budou moci připojit ke komunitnímu sederu JEM z Paříže. chvíli jsme i uvažovali o samostatném sederu vedeném rabínským studentem, který měl původně přijet, ale nakonec jsme z technických důvodů dali přednost JEM a jejich zázemí.

Kromě zoomu a virtuálních bohoslužeb jsou tu ale i jiné halachické problémy-zavřené mikve a nemožnost rituálního ponoru pro ženy, zákaz tahary (omytí těla zesnulého před pohřbem) a pro ty, kdo nebydlí přímo ve městech s košer obchodem, i problém zajistit si pár macesů na Pesach. Nebo třeba jak uklidit na Pesach, pokud je doma celá rodina včetně dětí a není možné je poslat si hrát ven. I ulraortodoxní rabíni letos doporučili omezit chumrot (přísné výklady halachy) a dodržet hlavně halachické minimum co se chamecu a Pesachu obecně týče, abychom se všichni ve zdraví dočkali konce epidemie a dalších, snad už klidnějších Pesachů.

P?S? konzervativní rabíni vydali speciální verzi jejich pesachového průvodce

Eliho krátký komentář k paraše Vajikra

Tento týden čteme parašu Vajikra, první parašu stejnojmenné knihy, třetí knihy Mojžíšovy-Leviticu. Leviticus je také nazýván "Torat kohanim", Tóra kohenů-kněží, protože pojednává o předpisech obětní bohoslužby v Miškanu, stanu setkávání, přenosné svatyně Hebrejců v poušti a následně v Jeruzalémském Chrámu, který byl zbudován právě podle Miškanu. Paraša Vajikra vypočítává jednotlivé druhy obětí, které byly přinášeny při různých příležitostech. Prostřednictvím tohoto popisu objevujeme, jak zásadní roli měl obětní kult a místo, kde se odehrával-Miškan a později Chrám, v náboženském životě Bnej Jisrael.

Dnes už je pro nás obtížné si představit, jaký tento "chrámocentrický" judaismus byl. Kolem Chrámu se točil veškerý židovský život a to nejen v Izraeli, ale i v diaspoře, která v té době již existovala a která posílala příspěvky, oběti a zejména povinný půl-šekel, který každý žid musel každoročně platit. 

Jestliže byl Chrám centrem židovského života, jeho zničení Římany v roce 70 našeho letopočtu byla ohromná katastofa pro všechny židy a jen díky ohromné odvaze a inteligenci našich moudrých bylo možné zachovat židovskou kontinuitu, zejména díky postupné redakci Talmudu, kdy modlitba a studium se staly náhradami obětí. "Chrámocentrické" židovství bylo nahrazeno rabínským judaismem v jehož pokračování dnes žijeme a na jehož rozvoji se podílíme. Po zničení Chrámu se každý židovský domov stal "mikdaš meat" miniaturním Chrámem. Téměř 2000 let je židovská identita předávána dál z generace na generaci jen díky rodinnému kruhu a synagoze.

V této době povinné všeobecné karantény nejsou synagogy dočasně dostupné a tak je dobré si připomenout tento přechod z Jeruzalémského Chrámu do každé židovské domácnosti, která je dnes tím miniaturním Chrámem, jako by naše domy a byty představovaly zlomky Chrámu. A zejména v intimitě našich domovů, které jsou místem reality všedního dne, je nám žít naše židovství s jeho rituály a také ho předávat další generaci.

Nechť tedy prožijeme klidný šabat a nechť se nemocní uzdraví s pomocí lékařů a veškerého zdravotnického personálu, kterému patří naše uznání a vděčost.

Šabat šalom!

Avi: Parašat Vajikra (Vajikra 1,1 – 5,26)

  Třetí kniha Mojžíšova, Vajikra, se týká kohenů- kněží, jejich služby v Chrámu. Protože z velké části postrádá děj, patří ke čtenářsky nejméně oblíbeným.  Ale to platí jen pro ty povrchní čtenáře. Podívejme se blíž  na jeden verš: „Ten z vás, jenž přináší moučnou oběť Hospodinu…“ (Vajikra 2,1)

  To už je překlad do češtiny, v hebrejštině se tam píše o nefeš = duši, která přináší oběť. A ten termín „duše“ nebyl použit pro žádnou jinou dobrovolnou oběť, s výjimkou právě této moučné oběti. Ten důvod je zřejmý z toho, kdo takové oběti přinášel. Byl to chudák, chudý člověk. Raši k tomu cituje z Menachot 104b: „Svatý, ať je požehnán, řekl: Přijímám to tak, jako by nabídl svou duši.“ Býk, jako oběť od boháče, je samozřejmě taky fajn a v úplně jiné cenové hladině než pytlík hladké mouky, přesto taková oběť není brána tak, jako by ten boháč nabídl svou duši. Pro chudáka je naopak ta trocha mouky ohromná investice. Proto je pro Hospodina tak cenná a bere se to tak, jako by ten chuďas obětoval sám sebe.

  Podobnou lekci se můžeme naučit z přikázání, týkajícího se obětování ptáků, které vyžaduje spálení peří na mizbeach=  na oltáři. Jak říká Raši (Vajikra Raba 3,5): Neexistuje žádný normální člověk, kterému by voněl zápach hořícího peří. Naopak, každý je zhnusen. Proč tedy Tóra říká, že bude spáleno na mizbeach? Aby ten oltář mohl být plný a krásný díky oběti chudého člověka. Jestli taková oběť voní Hospodinu, jak bychom se nad ní a nad jejím dárcem mohli ušklíbat my?

  V traktátu Pirkej Avot čteme, že ben He He řekl – a teď se to dá překládat různě, ale ve stejném smyslu: v poměru k bolesti, starosti, je odměna. Nebo jak to přeložil profesor Nosek: „jaká námaha- taková mzda.“ (Avot 5,27) V Gemaře se dozvídáme, že  „Svatý, ať je požehnán, si přeje naše srdce“   (Sanhedrin 106b), což znamená, že mu máme sloužit s upřímnou oddaností. A všechno to učení ukazuje na to, že plnění micvot- přikázání není posuzováno mechanicky, vnějškově- odfajfkováno jako splněné. Ale hledí se na tu vnitřní zaujatost, zápal, určitou námahu.

  Je to jak když vedle sebe sedí dva muži v synagoze o svátku Sukot. Každý z nich má v ruce arba minim, čtyři druhy- svázanou „kytičku“ z palmového listu, vrbových a myrtových větviček a pak krásný, žlutý citrus- etrog.  Zdá se, že oba stejně splnili micvu. Ale první z nich se o to postaral na hranici svých možností. Hodinu strávil na trhu vybíráním nejkrásnějšího plodu etrogu a zaplatil za něj tolik, že se pak musel v jiných věcech hodně omezit – tomu se říká: hidur micva = zkrášlení micvy. Druhý jen zvedl telefon a vzkázal prodejci, ať mu nějaký pěkný donese, že má peněz dost. Ten první muž si přivstal, aby si o prvním dnu Sukot početl o hlubším významu této micvy a uměl ji tak docenit a prožít. Ten druhý vstal deset minut před šacharitem a do synagogy  dorazil deset minut po začátku bohoslužby a celou dobu tam vůbec nevěděl, o co při ní vlastně jde .Když pak sedí vedle sebe, na první pohled se zdá, že oba splnili micvu stejně. Ale je toho hodně, co ví jen Hospodin- ve skutečnosti jsou od sebe daleko jako celé  světy.

  Žijeme dnes v hektické době nákazy koronavirem.  Někdo má díky svému postavení větší odpovědnost a bude se muset zodpovídat, proč se líp nepřipravil nebo proč lhal o své připravenosti a milionu ochranných pomůcek ve skladech. A proč o tom nepřipustil ani debatu - v době, kdy ten nezbytný čas ještě byl. Jejich obětní býček není bez vady, spíše je to kulhavá kobyla. No a pak jsou tady ti, kteří nemají ty prostředky, ani postavení  a jen na ně dopadají důsledky lajdáctví a bohorovnosti někoho jiného. Ale jsou to právě oni, kdo doma šijí aspoň nějaké, provizorní roušky, když už jiné k dispozici nejsou. A rozdávají je, nosí je svým prodavačům, lékařům, sestřičkám, do lékárny, hasičům a všem těm, kdo se nemůžou schovat doma a denně riskují svoje zdraví a život. Obstarávají nákupy starým a nemohoucím. A u nás v Hrádku také nosí policistům na hranici teplý čaj a koláče.  O tom je ta dnešní „moučná oběť“, která je Hospodinu natolik milá, že to bere tak, jako by mu tito lidé nabízeli svoji vlastní duši, sebe sama.