Po roce se vracím k tomuto tématu, abych se podívala, kam jsme se za tu dobu posunuli. Shrnula bych to asi takhle: tři kroky dopředu a dva zpátky :-)
Úklidové prostředky a hygiena obecně
Po počátečním nadšení z ekologikého pracího prostředku ve velkém balení přišlo rozčarování, když jsem zjistila, že tento prací prostředek nezvládne vyprat dětské pleny, Takže jsem přešla na prášek na dětské prádlo, protože funkčnost látkových plen je priorita. Teď jsem začala testovat jeden ekologický prášek v papírové krabici a uvidíme. Ještěže můžu jezdit pro drogerii do Německa, ekologické prací prostředky jsou ve Francii hodně drahé. Na experimenty se "samodomo" pracími prostředky nemám nejmenší chuť, máme hodně tvrdou vody a právě složení vody (zastoupení různých iontů) rozhoduje o tom, jestli mýdlový sliz bude báječně prát a nebo totálně zadělá pračku usazeninami a nevypere nic. Na takové pokusy nemám ani čas ani náladu. Na druhou stranu jsem v podstatě přestala používat aviváž, protože ji nepotřebujeme. Tablety do myčky používáme eko z Německa.
Úplně jsem se přestala malovat, protože mi oči slzí už i z eko řasenky na citlivé oči, tím pádem mi dost ubylo různých kosmetických serepetiček. Přešla jsem na tuhý šampón a zatím jsem s ním spokojená a vypadá to, že i Eli možná časem nahradí svůj oblíbený sprcháč za kostku mýdla.
Bambusový kartáček jsem zatím nezkoušela, nejsem úplně přesvědčená o jeho přínosu. Postupně jsem přestala používat antiperspiranty-ty neekologické obvykle fungují dobře, ale během těhotenství mi došlo, že zrovna tohle na sebe matlat nechci, zvlášť v místech, kde je kůže tenká. Takže jsem vyzkoušela několik eko antiperspirantů (tedy píše deodorantů) a zjistila jsem, že výsledek je často horší, než když na sebe nenapatlám nic. Takže jsem zůstala u toho nic, které je výrazně ekologičtější a levnější, i když ve skříni stále suším zbytek klasického antiperspirantu, pro případy, kdy vím, že budu hodně ve stresu. A chystám se ušít si triko z merino vlny, které by mělo mnohem méně pohlcovat pachy a vyžadovat tak méně časté praní. Je totiž sakra rozdíl, když se člověk zpotí v polyesteru, v bavlně nebo třeba v tom merinu.
Všechno, co je možné používat v pratelné verzi, máme a používáme. Nejsem teda tak skalní látkařka, abychom používali látkové pleny i na cesty do Čech, přebalování na zadní sedače je dost zážitek sám o sobě, ale pár jich s sebou vždycky bereme, aby si Šmuli provětral zadek a vždycky se těšíme, až po návratu uklidíme zbytek jednorázových plen do skříně a pojedeme zase čistě jen v látkových. A vždycky se hrozně divíme, jak děsně ty jednorázovky smrdí.
I když to na první pohled nevypadá, protože máme ještě spoustu starých plastových lahviček všeho možného, postupně na tom pracujeme a myslím, že časem doiterujeme k systému, který sice nebude zcela bezodpadový, ale rozumně minimalistický.
Jídlo
Tady hlásím velký neúspěch. Kromě toho, že mám samozřejmě málo času na obíhání x obchodů, nejsem s to ocenit fakt, že základní potraviny v biokvalitě jsou v bezobalovém provedení ve Francii téměř dvakrát dražší než v Německu s obalem. Nevím, kde se stala chyba, ale například ovesné vločky bez obalu ve Francii stojí 3 € a v Německu s obalem 1,89 €. Nejsem dost ekologicky uvědomělá na to, abych se nechala takhle ždímat. Navíc jsem v bezobalovém obchodě narazila na potravinové moly a ty si domů tedy přinést nechci. Takže ušité pytlíky leží trochu ladem a čekají na lepší příští a v mezičase se snažím brát velká balení a preferovat papírové krabice. Stále ale používáme látkové sáčky na zeleninu a ovoce, ty se nám báječně osvědčily a také jsem si ušila sáček na bagetu-několikrát do týdne si v pekařštví kupuji obloženou bagetu (vegetariánskou) protože nemám co k obědu. V pekařství ji připravují vždy přímo pro zákazníka, tak není vůbec žádný problém, aby ji místo do papírového sáčku šoupli do mého látkového. Zpočátku se trochu divili, ale žádné negativní komentáře jsem nezaznamenala. Sáček je z bavlny s PUL zátěrem, nepropustný (takže žádná šťáva z rajčete v kabelce) a snadno pratelný, inspiraci jsem našla u Caramilly. Ušila jsem také obyčejný bavlněný sáček na bagety, se kterými chodíme kupovat chleba k pekaři.
Výborně se nám osvědčilo kupovat strouhaný parmezán přímo v obchodě, kde nám ho naváží do naší krabičky a doma ho pak v té krabičce šoupneme do mrazáku a odebíráme podle potřeby. Je to ekologické a hlavně nesmírně praktické.
Zkusila jsem domácí výrobu jogurtu, ale pořád nemá takovou chuť a strukturu, jakou bych chtěla (a jaká by mohla přesvědčit Eliho k jejich konzumaci), takže to je jedna z věcí, kterou bych chtěla postupně vylepšit. Časem.
Úplně jsem přestala používat jednorázové Alu mísy a vůbec mi nechybí, naopak alobal a potravinová folie jsou u nás pořád, zatím. Na voskované plátno nějak nedošlo.
Hračky, oblečení a tak podobně
Obchodníci dobře vědí, že nezkušení rodiče, toť zlatý důl. U prvního dítěte člověk moc neví, co vlastně doopravdy bude potřebovat a zároveň má silné puzení se připravit na všechny eventuality a předzásobit se spoustou věcí, které ve finále vlastně vůbec nepotřebuje. Zároveň veškeré příbuzenstvo i přátelé chtějí nového človíčka obdarovat. A pak už nestíháte vynášet odpadky...
Získali jsme spoustu prima oblečení od mého bratrance po jeho dvou klucích a Eliho bratrance po jeho dvou holkách a sami jsme koupili jen velmi málo dětského oblečení. Ale dostali jsme ho hromady a vzhledem k tomu, že je Šmuli docela velký a nosí látkové pleny, spoustu toho oblečení nikdy neměl na sobě-dostal třeba krásný komplet na léto ve velikosti 6 měsíců (což měl v létě mít), ale on nosil tuhle velikost už na jaře, kdy nebylo moc teplo...(další problém je, že velikosti dětského oblečení prostě neodpovídají uvedeným centimetrům a měsícům). Něco jsme schovali pro příštího uživatele a něco poslali dál (třeba džíny, kterých dostal víc, než jsem jich kdy já měla, narvala jsem je na něj jednou asi na hodinu a od té doby nikdy až dokud nebude velký). V poslední době jsem na něj taky začala šít, hlavně právě tepláčky, aby se do nich pohodlně vešel i s plínou, ale zrecyklovala jsem už i Eliho svetr a udělala z něj malý pro Šmuliho. Na zimu jsme mu také koupili dvě merino bodýčka, ve kterých mu není zima a když mu přes ně dám triko, aby bodýčko hned neušpinil, tak je stačí prát jednou za dva týdny...právě ta jeho bodýčka mě inspirovala k tomu, ušít si něco podobně měkkého, příjemného a praktického i pro sebe.
Také hračky hlavně dostává a snažím se limitovat množství a preferovat dřevěné hračky nebo třeba látkové (pokud se darující předem zeptá, co bychom chtěli ale většina se ptá, což je super!). Zkušenost ukazuje, že nevíc se mu líbí ty nejjednodušší-jeden čas miloval muchlat pečicí papír, teď ohromně frčí látkové kostky, které ušila moje macecha. Co budeme dělat, až zatouží po gumové figurce nějakého hergotmena nebo po plastové pistoli, netuším, nezbyde než najít nějaký kompromis.
Já na trajdání po obchodech nemám čas ani chuť, to dost pomáhá limitovat nákupy zbytečností, i když s internetem se tomu člověk nikdy nevyhne. Samozřejmě stále kupujeme knihy, bez nich se neobejdeme a rozhodně nemáme v plánu místo nákupů knih chodit jen o knihovny nebo číst ze čtečky (taková svatokráež by Elimu nikdy na mysl nepřišla). Je ale pravda, že se snažíme kupovat s rozmyslem takové knihy, které mají potenciál, že je přečteme víc než jednou.
Tak to je takový souhrn, kam jsme se za ten rok posunuli, do ideálu to má daleko, ale myslím, že i posun hlemýždím tempem je lepší, než vůbec žádný. Uvidíme, co k tomu napíšu za rok...
mercredi 29 janvier 2020
lundi 27 janvier 2020
Avi: Parašat Vaera (Šemot 6,2 – 9,35)
V naší parašat Vaera se dostáváme k situaci Izraelců,
kdy se to jejich postavení v egyptském otroctví změnilo z blbého na
ještě blbější. Bylo to po prvním jednání Mojžíše a Árona s faraonem.
Jednání nedopadlo dobře. Faraon jim nevyhověl: jakýpak Hospodin, vy
potřebujete jen klid na práci. Ale když už máte roupy, tak vám ještě nějakou
práci přidám – zhruba tak vypadal výsledek toho prvního jednání.
Hospodin mluvil s Mojžíšem a znovu ho ujistil, že slyší sténání
zotročených Izraelců. A vyzval ho, aby jim vyřídil: „Já jsem Hospodin. Vyvedu
vás z egyptské roboty, vysvobodím vás z vašeho otroctví a vykoupím
vás vztaženou paží a velkými soudy. Vezmu si vás za lid a budu vám Bohem.
Poznáte, že já jsem Hospodin, váš Bůh, který vás vyvede z egyptské roboty.
Dovedu vás do země, kterou jsem přísežně slíbil dát Abrahamovi, Izákovi a
Jákobovi. Vám ji dám do vlastnictví. Já jsem Hospodin.“ (Šemot 6,6- 8).
Jak
ale zareagovali Izraelci? Když jim to Mojžíš tlumočil, skoro to vypadalo, že
si zacpávají uši. Můžeme číst, že: „Mojžíš to tak Izraelcům vyhlásil, ale ti
nebyli pro malodušnost a tvrdou otročinu s to Mojžíšovi naslouchat.“ (Šemot 6, 9)
Zdá
se, že pořadí v tomto verši by mělo
být obrácené: tvrdá práce by mohla vést k malodušnosti. Proč ale verš
jako první v pořadí zmiňuje malodušnost? Rabi Jákob Bender vidí
v tomhle úryvku hlubokou lekci: Cesta životem není hladká a umetená, má
mnoho výmolů a boulí, některé větší, jiné malé. Existují lidé, které ohromně
rozruší i ten nejmenší „problém“. Něco se jen vysype, rozlije a oni hned křičí
a nervují sebe i všechny lidi okolo. Když v testu získají 98 %, jsou úplně
vyřízení a naštvaní a nejsou schopni se pak celý den učit – protože očekávali
svých 100 %.
Jejich
„malodušnost“ – to znamená jejich postoj- jim vzal jejich normální, každodenní
život a proměnil ho na „tvrdou otročinu.“ Na druhou stranu zase existují lidé,
kteří snášejí obrovské obtíže nebo dokonce tragédie. A místo toho, že by se
zhroutili pod tou ohromnou zátěží, sáhnou hluboko do nádrže své víry a svými zkušenostmi
rostou. Rabín Bender pokračoval: Pokud
se díváte na život postojem „kocer ruach“
– malodušnosti, pak všechno, co děláte, bude „avoda kaša“ – těžká práce. Pokud se necháte osobními potížemi
přemoci, pak je všechno neuvěřitelně těžké. Jestli se to tak stane nebo ne,
záleží jen na nás.
To je
taková ideální situace, když si to všechno uvědomíme a zařídíme se podle toho.
Žádný z nás ale není takový ten kedluben typu gigant, aby měl nekonečné
zásoby víry pro každý případ. Znáte ty příběhy, kdy se rodiče starají o
nevyléčitelně nemocné, nebo postižené děti, jindy zase třeba děti nebo životní
partneři pečují o své „ležáky“- blízké, kteří už z postele nevyskočí. Je
úžasné, že mezi takovými lidmi neuvidíte moc takových, kteří by svoje skutky
milosrdenství – gmilut chasadim
označovali jako avoda kaša. Spíš nám jsou inspirací a trochu
se před nimi i zastydíme za svoji
malodušnost. Ale ani oni nejsou nezničitelní roboti, potřebují si taky oddechnout, nabrat novou energii a víru. Proto se
potřebujeme navzájem podpírat, každý může pomoci a každý tu pomoc někdy může potřebovat. Tak abychom se jako Izraelci tenkrát nenechali zdeptat, abychom slyšeli dobře, co Mojžíš
vyřizuje: „ Já jsem Hospodin. Vyvedu vás… vysvobodím vás… a vykoupím vás.“
vendredi 24 janvier 2020
Rut: Čtení Tóry a haftary
Tímto
článkem otvírám slíbenou trilogii o obsahu kurzů, které
jsem absolvovala během svého třítýdenního letního studia na
konzervativní ješivě v Jeruzalémě. Připomínám, že to
byly: Kniha Ejcha (Pláč Jeremiášův), Noachidské zákony dle
Talmudu a Liturgy Track – kurz zaměřen na vedení b-hoslužeb.
V něm jsme byli rozděleni na 2 skupiny – jedna se
věnovala přípravě Vysokých svátků a druhá, ve které
jsem byla já, se učila kantilační značky a různé melodie
pro čtení Tóry a Proroků.
Když
jsem začala chodit na židovské b-hoslužby, měla jsem co dělat,
abych přelouskala hebrejské modlitby v siduru. Jak se má
znalost hebrejštiny zlepšovala, šlo to lépe a lépe, takže
jsem si aspoň občas začala číst týdenní parašot přímo
z hebrejské Bible (samozřejmě až po tom, co jsem příslušnou
část přečetla přeloženou do češtiny, protože jsem rozuměla
jen pár slovům). Shodou okolností to bylo v Liberci, kdy jsem
se poprvé účastnila bat micva a nejmenovaná dcera mé úžasné
učitelky hebrejštiny tam předčítala přímo z Tóry. Bylo
to nádherné, vůbec se to nedalo srovnat se šachritovým čtením
v Jeruzalémské synagoze, kam běžně chodím – protože
tady předčítalo dvanáctileté děvče s plným nasazením
a vůbec poprvé; bylo to tak dojemné! A v tu chvíli
jsem si řekla, že se to taky naučím!
Když
jsme už na ješivě v první hodině Liturgy Track plánovali,
co se budeme učit a řeč přišla na sváteční čtení
z Tóry, málem jsem překvapením a radostí spadla ze
židle. Netušila jsem, že to přijde tak brzo :-) Postupně
jsme probrali melodii (v angličtině trop) pro kantilaci
(anglicky chanting) na Vysoké svátky, šábes a nakonec i pro
haftaru.
Obecně
se kantilace haftary a Tóry liší v tom, že haftara je
v mollové tónině, kdežto Tóra v durové. Je to prý
proto, že při čtení z Tóry vyjadřujeme radost z toho, že
nám její zákony byly darovány na Sinaji: durová tónina zní
vesele. Naopak s kapitolami z Proroků, sepsanými v dobách
úpadku Izraele, koresponduje smutná mollová tónina. Melodie pro
Vysoké svátky zní mnohem složitěji, bohatěji a monumentálněji,
aby vyjádřila naši náladu v období, kdy slavíme období
Nového roku a zároveň se obáváme B-žího soudu o Jom
Kipur.
V rámci
těchto tří rozdělení se melodie částečně liší také podle
zeměpisného původu. Na jinou melodii kantilují Sefardi,
východoevropští Aškenázové a anglosaské komunity...
Velký
rozdíl pro kantilujícího Tóru a haftaru tkví v tom, že
svitek Tóry je psán bez interpunkčních znamének, nikudu a
teamim. Nepoznáte tedy, kde končí věta, jaká samohláska patří
k dané hlásce a se kterou melodií se pojí. Prakticky to
znamená, že se danou pasáž musíte aspoň z části naučit
zpaměti. Haftara se v některých komunitách čte také ze
svitku, ale běžnější je, že se předčítá z knihy, kde
jsou všechny značky zapsány. Je to tedy mnohem jednodušší,
protože máte k dispozici veškerou nápovědu.
Melodie
se odvíjí od tzv. teamim (v singuláru taam), tedy
kantilačních značek. Ty jsou stejné pro Tóru i haftarot,
ovšem v Tóře se vyskytuje ještě pár specifických
a minoritních (jsou opravdu jen párkrát v celé Tóře).
Dalo by se říci, že každá značka má svou vlastní melodickou
frázi, ale zároveň je ovlivněna i tím, co ji následuje.
Jsou to tzv. kings and servants, tedy králové a služebníci.
Králové danou frázi uzavírají a jsou nositeli melodie.
V podstatě slouží místo větných znamének, ale přiznám
se, že přesný "význam" jednotlivých teamim nebylo
v našich silách probrat. Místo teorie jsme se soustředili na
praktické použití – tedy abychom byli schopni danou pasáž
správně kantilovat.
Teamim
se píší buď nad řádek nebo pod řádek, tedy jako nikud (systém
pro vyznačení samohlásek v hebrejštině). Některé jsou
dokonce shodné – např. segol (tři tečky ve tvaru trojúhelníku),
který se v nikudu píše se základnou nahoře pod písmenem
a čte se jako [e], je jako taam psán nahoře nad posledním
písmenem a základnu má dole (viz obrázek, segol pod písmenem
samech vs. nad lamed).
Na
všech příkladech teamim v článku jsou písmena, ke kterým
náleží, pro snadnější orientaci probarvena růžově.
Kantilační
značka uděluje přízvuk hlásce, pod kterou (či nad kterou) je
psána. Některé z nich mohou být v jednom slově psány
dvakrát a to v případě, že chceme přízvuk udělit
jiné slabice, než ke které běžně značka přísluší (některé
standardně bývají nad první nebo poslední slabikou).
Pro
ukázku přikládám přehled základních teamim tak, jak jsme ho
dostali na ješivě. Omlouvám se, že je poněkud popsaný
a probarvený – pro začátečníka je ke snadné orientaci
super si každou frázi zvýraznit odlišnou barvou. My jsme začínali
tím, že jsme se naučili melodii sof pasuk, vyznačili si ji v celé
pasáži, kterou jsme se učili, a pak kantilovali konce vět pořád
dokola – dokud se nám melodie opravdu nevštěpila. Pokračovali
jsme etnachtou, pak zakef katon – to jsou tři nejčastěji se
vyskytující fráze.
![]() |
tabulka se po kliknutí otevře v novém okně |
![]() |
obrázek se po kliknutí otevře v nověm okně |
Není
v možnostech tohoto článku probrat všechny teamim, ale aspoň
u tří výše uvedených frází ještě chvíli zůstanu.
Specifické
postavení má královská značka sof pasuk. Vyskytuje se vždy
a pouze na konci věty, melodie klesá, podobně jako když
v běžné mluvené řeči klesáme tam, kde je tečka. Sof
pasuk je také vždy na konci jednotlivých alijot při čtení
z Tóry a na samém konci haftary, tehdy má ale jinou
melodii, aby bylo jasně poznat, že už je konec :-) Jeho
značka zvaná siluk vypadá jako malá vertikální čárka a
píše se pod řádkem. Celá fráze zní: mercha – tipcha – sof
pasuk. Mercha je služebník, tipcha a sof pasuk králové.
Etnachta
v podstatě rozděluje větu, funguje podobně jako dvojtečka.
Vypadá jako jednoduchá šipka směřující nahoru a píše se
pod řádkem. Celá fráze: mercha – tipcha – (munach) –
etnachta. Mercha a munach jsou služebníci (servants), tipcha
a etnachta králové (kings).
Zakef
katon je taková čárka ve větě. Vypadá jako dvojtečka psaná
nad řádkem. Celá fráze je kadma – mahpach – pašta – munach
– zakef katon. Kadma, mahpach a munach jsou služebníci,
pašta a zakef katon králové. Teamim se nemusí vyskytovat
vždy všechny ve frázi, ale musíme pamatovat na to, co je
služebník a co král. Služebník se nemůže vyskytovat bez
krále! Takže fráze může někdy začínat mahpachem a je to:
mahpach – pašta – zakef katon, nebo ji například tvoří jen
munach – zakef katon. Ale např. kombinace mahpach – zakef katon
není možná.
V tomto
fontu vypadá značka po kadmu a paštu zcela stejně;
v některých je pašta poněkud tučnější. Jak mezi nimi
rozlišit? Nejjednodušeji podle toho, že se podíváme, nad kterým
písmenem je daný taam zapsán. Pašta se píše VŽDY nad posledním
písmenem. Je-li třeba udělit přízvuk jiné slabice než
poslední, pašta se zdvojí (tzv. double pashta, tedy zůstane nad
posledním písmenem + se přidá ještě jedna nad písmeno
s přízvukem). Oproti tomu kadma se nikdy nezdvojuje a bývá
nad kterýmkoli jiným než posledním písmenem.
Na
závěr přikládám noty pro kantilaci haftary, jak nás ji učila
naše úžasná a nepřekonatelná mora Jaclyn Chernett. Můžete
si ji přehrát na klavír nebo zazpívat :-).
Myslím
si, že nyní mají všichni čtenáři už alespoň základní
představu o principu a funkci kantilačních značek.
Pokud vás toho téma nadchlo stejně jako mě, bude asi nejlepší
se hlubšímu studiu věnovat s pomocí někoho více
erudovaného, než jsem já. Z publikací doporučuji Tikun
Kor'im
(pouze v hebrejštině) a Chanting
the Hebrew Bible
(v angličtině). Samozřejmě nekonečným zdrojem je youtube,
kde lze najít spoustu videí i melodií, a svůj článek
mají teamim i na Wikipedii. Přeji mnoho krásných chvil při
studiu!
Poznámka Sáry Jentl: doporučuji také knihy s CD vydané reformní organizací UAHC:
Poznámka Sáry Jentl: doporučuji také knihy s CD vydané reformní organizací UAHC:
lundi 20 janvier 2020
Avi: Parašat Šemot (Šemot 1,1 -6,1)
II. Kniha Mojžíšova začíná parašou Šemot = Jména. Můžeme tam číst:
„Toto jsou jména synů Izraelových, kteří přišli do Egypta s Jákobem…“ (Šemot 1,1) V úvodním verši knihy
Šemot se termín bnej Jisrael
vztahuje k synům Jákoba. Ve zbytku Tóry už se pak používá k označení
židovského národa jako celku.
V Zohar Chadaš se píše,
že slovo Jisrael je akronymem, zkratkou ze slov:“ ješ šišim ribu otjot latora“, čili: v Tóře je šest set tisíc písmen. 600.000 písmen v sefer Tora představuje 600.000 mužů ve
věku 20 a více let, kteří opustili Egypt a obdrželi Tóru na Sinaji. Těchto 600.000
duší představuje také Židy všech budoucích generací. A nejsou to jen hrátky s velkými čísly.
I každé jednotlivé písmenko v sefer
Tora je vzácné a nenahraditelné. Pokud jen jedno chybí, nebo je napsáno
nesprávně, je celý svitek Tóry považován za nezpůsobilý k používání (pasul). A
podobně každý Žid, bez ohledu na jeho postavení, je pro Hospodina vzácný a
důležitý, protože každý z nás má svou misi, svůj úkol, který máme na tomto
světě splnit. Každý Žid, svým vlastním způsobem, je schopen dosáhnout velkého
úspěchu jak osobního, tak i pro celek, pro bnej
Jisrael. Jako doklad k tomu vám budu vyprávět jeden příběh.
Polsko
bylo během 19. století součástí ruské říše. Během první světové války polská
legie bojovala na straně centrálních mocností a byla vedena maršálem
Pilsudskim. V jednu chvíli nepřítel odhalil místo, kde se Pilsudski
zdržuje a sledovali jeho horkou stopu. Jeho zajetí by přitom bylo pro armádu
zdrcující ranou a mohlo by klidně vést i k její porážce.
Pilsudski prchal pěšky a vstoupil přitom do židovského ghetta. Zaklepal
na první dveře a když se otevřely, vykřikl v jidiš: zachraňte polského
vojáka! Říkal si, že asi bude moudřejší
neprozrazovat svou totožnost. Žid, který mu otevřel, nebyl z uprchlíka
nadšený. „Člověče, klepeš na dveře z ulice, kolik lidí tě mohlo vidět.
Zatlačí na ně, prozradí tě a skončíme oba. Já navrhuji tohle: běž zadem k
domu mého přítele Josela. Zadní dveře u jeho domu zakrývají stromy. A navíc, Josel je velice dobrosrdečný
a jsem si jistý, že ti pomůže.“
Co měl
Pilsudski dělat? Už za chvíli prosil u dveří Josela: „Zachraňte
polského vojáka!“ Josel byl taky vyděšený z vojáka, ale když ho Pilsudski
snažně prosil: „Pomoz mi, prosím tě. Nepřítel jde po mně a může tu být každou chvíli,
jde mi o život!“ Joselovo laskavé srdce nemohlo strpět, že by někdo toho
nežidovského cizince zabil. Pokynul mu, aby šel dál a rychle zaklapnul dveře.
„Kam
se mám schovat?“ ptal se generál zběsile.
„Tady opravdu není kam se schovat“, řekl Josel. „Uděláme to takhle. Rychle sundej tu uniformu
a obleč si moje šaty.“ Pilsudski se honem převlékl a Josel hned hodil uniformu
do kamen. Potom hosta zatáhl do rohu místnosti, dal mu do ruky sidur a přehodil
přes něj talit- modlitební šál. „Jestli sem přijdou, nech mluvit mě. Jen se
budeš natřásat sem a tam- ukážu ti jak- a budeš předstírat, že jsi hluboce
zabrán do svých modliteb. Kdyby se tě na něco ptali, budeš se „modlit“ o to
víc.
Za pár
minut se ozvalo bušení na dveře. Josel je rychle otevřel, jinak by mu je
rozbili. „ Viděl jsi nějaké vojáky na útěku?“ zeptal se velitel. „Ne“,
odpověděl Josel klidně. „No dobře, přesvědčíme se o tom!“ odsekl důstojník a
nařídil svým mužům, aby dům prohledali. „Kdo je to?“, zeptal se důstojník a
ukázal na muže v rohu. „Jo ten, to je můj bratr. Tomu nevadí modlit se
celý den.“ Pilsudski ze sebe vydal plačtivé zvuky a nadále sebou potřásal sem a
tam. „Zapomeňte na něj“, řekl důstojník svým mužům, kteří dokončili prohlídku.
Opustili dům a pokračovali v pátrání jinde. Později v noci, když
nepřítel konečně opustil ghetto, Pilsudski Joselovi poděkoval a odešel.
Uplynuly měsíce. Válka skončila, Polsko získalo nezávislost. Najednou u
Joselových dveří zaťuká posel s oficiálním vládním dopisem, který Josela
vyzýval, aby se dostavil do kanceláře přesedy vlády. Josel se úplně vyděsil.
„Co jsem komu udělal, jestli ještě vůbec někdy uvidím se svou rodinu?“ Když pak
seděl v předsálí úřadu předsedy vlády, přeříkával si v duchu verše
Žalmů a třásl se jako osika. Nakonec zaznělo jeho jméno a on vstoupil dovnitř.
Tam už čekal premiér, který ho srdečně uvítal: „Pamatuješ si na mě?“ zeptal se. „Byl sem to já, generál Josef
Pilsudski, kterého jsi během války ukryl ve svém domě. Riskoval jsi svůj život,
abys zachránil ten můj. Jsem ti hluboce vděčný a rád bych se ti odměnil… když
jsi mě ukryl, myslel sis, že tak jednáš s pouhým vojákem. Neměl jsi ani
ponětí, že zachraňuješ generála polské armády a budoucího polského preméra.“
Chofec
Chajim vyprávěl tenhle příběh a vysvětloval ho následujícím způsobem: dokud
Josel nebyl předvolán do úřadu předsedy vlády, Josela ani ve snu nenapadlo, že
jeho odvážný čin zachránil možná celou zemi. Je to podobné tomu, jako když Žid
vykoná micvu – splní přikázání. Může
si také myslet: „Jsem jen obyčejný Žid, moje skutky jsou tak zanedbatelné.
Jaký by mohly mít vliv na tento svět?“ A
to je nesprávné myšlení! Každá židovská služba Hospodinu je v nebi oceněna
a může svět doslova změnit. To, co se v danou chvíli může zdát jako
naprosto bezvýznamné, může být nesmírně důležité pro celý židovský národ – bnej Jisrael.
mardi 14 janvier 2020
Micva o ktere se nemluvi
Už dlouho jsem nenapsala nějaký článek o problémech halachy a tak se tentokrát podíváme na zoubek jedné micvě, o které se obvykle mlčí. Existuje něco jako "svatá trojice" halachot, které když dodržujete tak, jak halacha žádá, tak jste považováni za ortodoxního žida-kašrut, šabat a tohorat hamišpacha. A o té bude řeč dneska.
Na úvod jen vysvětlení, proč jsem to nazvala micvou, o které se nemluví-tohorat hamišpacha (zákony rodinné čistoty, dříve se používal spíš termín hilchot nidda, zákony o ženě, která je nidda), tedy zákony, které se točí kolem zákazu styku během menstruace a během 7 dnů po ní, nejsou něco, co byste diskutovali na potkání. V ortodoxii diskusi i mezi přáteli brání cnijut (zdrženlivost, cudnost) a mezi konzervativními a reformními židy nejsou tyto zákony příliš populární (ačkoliv konzervativní hnutí je nikdy nezrušilo a nezruší). Takže z ortodoxní strany se vám dostanou jen "propagační" informace o tom, jak je tato micva báječným darem pro spokojený manželský život a z těch nevíce liberálních proudů něco o urážce ženy, která je považována za nečistou. Hlavní problém ale je, že v ortodoxii se snoubenci (tedy hlavně žena) učí tyto micvot až před svatbou a progresivní židé často končí své židovské vzdělání po bar nebo bat micva. A tohle opravdu nejsou věci, které probíráte s třináctiletými puberťáky...
Pro ty, co jsou jako já-ani ortodoxní ani příliš liberální, je zlatou studnicí informací (v angličtině, samozřejmě) rabbi Miriam Berkowitz, která napsala knihu a tešuvu pro Rabbinical assembly (hlavní orgán konzervativního judaismu, který vydává halachická rozhodnutí, další alternativní tešuvot na toto téma, schválené Rabbinical Assembly jsou od rabbi Grossmanové a rabbiho Reisnera). Z moderně-ortodoxního soudku pak doporučuji web institutu Nishmat, který školí joacot halacha (poradkyně v otázkách halachy, konečně si někdo uvědomil, že některé věci ženy raději diskutují s jinými ženami...). Liberální židé naopak začali rozvíjet "kreativní" využití mikve jako přechodového rituálu, pro radostné i traumatické okamžiky-před svatbou ale i po rozvodu, po porodu i po potratu nebo jako příprava na cyklus umělého oplodnění, po uzdravení z těžké nemoci...tedy nikoliv nutně ve spojení se zákony tohorat hamišpacha, byť toto použití samozřejmě není vyloučeno.
Takže k té čistotě-z rituálního hlediska jsme nečistí všichni, neb neexistuje Chrám a popel z červené krávy. To jen tak na okraj, aby bylo jasné, že nemluvím o nějaké fyzické nečistotě nebo morálním poklesku. Důvod, proč po zboření Chrámu ze všech rituálních nečistot, které byly předepsány, zůstala jen nidda je jednoduchý. O rituální nečistotě (tuma) menstruující ženy hovoří několik veršů (překlady jsou z Bible21).
Lev. 15:19 Trpí-li žena výtokem krve z těla, bude kvůli svému krvácení oddělena po sedm dní. Každý, kdo se jí dotkne, bude nečistý až do večera.
Lev. 18:19 Nesmíš pohlavně obcovat se ženou během nečistoty jejího krvácení.
Lev. 20:18 Kdokoli by spal se ženou při jejím krvácení a obcoval by s ní, takový obnažil její krvácení a ona to dovolila. Oba ať jsou vyvrženi ze svého lidu.
Je zřejmé, že pokud by v Tóře byl jen verš 15:19, po zboření Chrámu by dodržování tohorat hamišpacha ztratilo smysl. Ale proto, že existují i ty další verše, bylo potřeba se s tímto tématem vyrovnat a výsledkem jsou dnešní zákony, které jsou směsí biblických příkazů a zákazů, talmudické interpretace, rabínských plotů kolem Tóry, chumrot (striktních výkladů), osobní piety některých rabínů, které se staly obecnou normou a lidových zvyků. Vznikl systém, který je pro mnoho židů jen těžko akceptovatelný jako celek a příliš komplikovaný.
Proto také konzervativní hnutí přišlo se svými tešuvot, aby oddělili podstatné od méně důležitého-biblické požadavky, základní rabínské požadavky a "nadstavbu".
Podle Tóry (viz výše) je žena nečistá od začátku periody 7 dní, pak jde do mikve a je znovu čistá (t.j. mohla do Chrámu a s manželem se mohli vrátit k radovánkám). Protože ale Tóra diskutuje i problém krvácení mimo pravidelný cyklus (Lev. 15:25-30), který žádá čekat 7 dní po skončení krvácení a pak teprve jít do mikve a celý systém byl příliš složitý, Talmud (respektive židovské ženy citovány Rabi Zeirou, Nidda 66a) přišel se zjednodušením, kdy se počítá 7 "čistých" dní po jakémkoliv krvácení (z dělohy). Během této doby je zakázáno, aby se pár věnoval manželským radovánkám a činnostem, které by v tyto radovánky mohly vyústit. Tomu se říká "harchakot" (oddálení) a je to jeden z důvodů nízké popularity této micvy. Harchakot nám během staletí poněkud nabobtnaly a kumulovaly se, místo toho, aby se "jen" přizpůsobily aktuálnímu společenskému úzu. Dnes asi málokoho nějak extra vzruší, když mu manžela podá klíčky od auta nebo ustele postel (i když mezi charedim, kteří harchakot dodržují do puntíku, to tak možná funguje?). Je mnoho párů, pro které fakt, že spolu spí v jedné posteli neznamená, že k něčemu musí dojít a mít dvě postele, aby pár spal odděleně během nečistých dnů, představuje jen zbytečnou zátěž. Každý pár by si měl najít svůj "level", kdy harchakot budou plnit svůj účel, který bezpochyby mají, a zároveň nebudou narušovat vztah a běžný provoz. Koneckonců do toho, jak pár harchakot a tohorat hamišpacha celkově dodržuje, nikomu nic není, je to jen mezi mužem, ženou a Nejvyšším.
Druhým důvodem, proč tohorat hamišpacha není zrovna nejpopulárnější micva, je ryze praktický-potřebujete k němu mikve. Tedy, jako mikve lze použít i moře, někdy i řeku nebo jezero (ale ne vždy, je to otázka, zda voda pochází z pramene nbo dešťové vody, je to komplikovaná halacha), ale ponor by měl proběhnout po západu slunce, neměl by vás u toho nikdo očumovat...před ženami, které bydlí daleko od mikve a přesto dodržují tohorat hamišpacha, hluboce smekám. Ale i když máte v docházkové/dojezdové vzdálenosti mikve, je potřeba tam v ten konkrétní den, respektive večer dojít-v zimě to je třeba v pět odpoledne, v létě v jedenát v noci, máte-li jedno nebo víc malých dětí, musíte vymyslet, jak to zorganizovat (odměnou vám bude možnost se válet půl hodiny ve vaně s horkou vodou, aniž by vás kdokoliv vyrušoval, tedy za předpokladu, že mikve nabízí k přípravě na ponor i vanu a ne jen sprchu). Některým ženám navíc nemusí vyhovovat, že na ponor dohlíží balanit (lázeňská), která ještě před ponorem zkontroluje, že provedly přípravu správně (míra kontroly závisí na dotyčné balanit a na zvyklostech obce, která mikve provozuje, standard je kontrola zad, zda na nich nejsou vlasy uvolněné při rozčesávání a plosek nohou, tedy míst, kam si samy moc nevidíme). Jakékoliv překážky (chacicot), které by bránili kontaktu vody s tělem totiž zneplatňují ponor. A překážkou je třeba lak na nehty, náušnice, neodrbané paty...nicméně hlavním úkolem balanit je dohlédnout, že se žena ponořila celá, od palce na noze až po konečky vlasů.
A v neposlední řadě tady je také problém bedikot, tedy jakým způsobem žena ověřuje, že už přestala krvácet a může začít počítat 7 čistých dnů. V ortodoxii se v případě pochyb, zda "už" nebo "ještě ne" má žena obrátit s radou na rabína, což v reálu znamená mu přinést ukázat spodní prádlo (respektive požádat manžela, aby s tím kusem prádla zašel za rabínem...uf)...proto moderní ortodoxie přišla s výše zmíněnými joacot halacha i mobilními aplikacemi, které sice z přísně halachického pohledu nemají žádnou autoritu, ale dávají ženě možnost získat informace i jinak. Protože rabínovou odpovědí na otázku se musíme řídit, jen když jsme mu tu otázku nejdříve položili, že... Konzervativní rabíni v tomto směru odmítli poskytovat komzultace a řekli, že v případě pochybností se má žena obrátit na svého gynekologa, který je v těchto otázkách kvalifikovanější.
Když to shrnu, tohorat hamišpacha je micva komplikovaná, která vyžaduje docela solidní motivaci, znalosti a technické zázemí. Pro ženy, které se potýkají s neplodností nebo mají problematický vztah ke svému tělu, může nad dobrým pocitem ze splnění micvy převážit frustrace a odpor. Harchakot mohou, ale nemusí, mít pozitivní vliv na manželský život. Asi málokterá touží diskutovat skvrny na spodním prádle s chlapem. A takhle by se dalo pokračovat dál. Klíčem k těto micvě je studium, které párům umožní se informovaně rozhodnout zda a jak...a ta zásadní část micvy, která leží na ženě, tak zůstane čistě ženskou záležitostí, ve která bude žena sama sobě autoritou s možností obrátit se pro radu na jinou ženu a rabína-chlapa z toho úplně vynechat. Takto může být tato micva příjemnější pro stávající uživatelky mikvaot a povzbudit ty, kdo zatím tuhle micvu brali jako něco "jen pro ortodoxní", aby se začali více zajímat a třeba i vyzkoušeli.
P.S. divadelní hru Hadar Galron "Mikve" jsem bohužel neviděla (i když bych moc ráda), informace čerpám z výše uvedených zdrojů, vlastních zkušeností a pár dalšíh webů (pro realistický pohled doporučuji třeba tento blog)
P.S.S. mluvím pouze o mikve pro ženy, muži nemají povinnost do mikve chodit a ti, kteří tak činí (hlavně chasidim, ale i ostatní, třeba před Jom kipur) neříkají při ponoru požehnání. A neabsolvují také dlouhé přípravy spojené s důkladným drhnutím celého těla. Takže žádné válení ve vaně!
P.S.S.S. mikve se nedá rituálně znečistit tím, že by se do ní ponořil někdo, kdo by se podle halachy ponořit neměl. I kdyby se do ní ponořila menstruující žena, na mikve to nemá žádný vliv, jen ta žena nebude očištěna, to je vše. Kdokoliv další ji může použít. Rituálně znečistit ji může leda balanit, pokud nedodrží správně postup vypouštění, čistění a napouštění. Je to jako se svitkem Tóry, ten také neabsorbuje rituální nečistotu.
Na úvod jen vysvětlení, proč jsem to nazvala micvou, o které se nemluví-tohorat hamišpacha (zákony rodinné čistoty, dříve se používal spíš termín hilchot nidda, zákony o ženě, která je nidda), tedy zákony, které se točí kolem zákazu styku během menstruace a během 7 dnů po ní, nejsou něco, co byste diskutovali na potkání. V ortodoxii diskusi i mezi přáteli brání cnijut (zdrženlivost, cudnost) a mezi konzervativními a reformními židy nejsou tyto zákony příliš populární (ačkoliv konzervativní hnutí je nikdy nezrušilo a nezruší). Takže z ortodoxní strany se vám dostanou jen "propagační" informace o tom, jak je tato micva báječným darem pro spokojený manželský život a z těch nevíce liberálních proudů něco o urážce ženy, která je považována za nečistou. Hlavní problém ale je, že v ortodoxii se snoubenci (tedy hlavně žena) učí tyto micvot až před svatbou a progresivní židé často končí své židovské vzdělání po bar nebo bat micva. A tohle opravdu nejsou věci, které probíráte s třináctiletými puberťáky...
Pro ty, co jsou jako já-ani ortodoxní ani příliš liberální, je zlatou studnicí informací (v angličtině, samozřejmě) rabbi Miriam Berkowitz, která napsala knihu a tešuvu pro Rabbinical assembly (hlavní orgán konzervativního judaismu, který vydává halachická rozhodnutí, další alternativní tešuvot na toto téma, schválené Rabbinical Assembly jsou od rabbi Grossmanové a rabbiho Reisnera). Z moderně-ortodoxního soudku pak doporučuji web institutu Nishmat, který školí joacot halacha (poradkyně v otázkách halachy, konečně si někdo uvědomil, že některé věci ženy raději diskutují s jinými ženami...). Liberální židé naopak začali rozvíjet "kreativní" využití mikve jako přechodového rituálu, pro radostné i traumatické okamžiky-před svatbou ale i po rozvodu, po porodu i po potratu nebo jako příprava na cyklus umělého oplodnění, po uzdravení z těžké nemoci...tedy nikoliv nutně ve spojení se zákony tohorat hamišpacha, byť toto použití samozřejmě není vyloučeno.
Takže k té čistotě-z rituálního hlediska jsme nečistí všichni, neb neexistuje Chrám a popel z červené krávy. To jen tak na okraj, aby bylo jasné, že nemluvím o nějaké fyzické nečistotě nebo morálním poklesku. Důvod, proč po zboření Chrámu ze všech rituálních nečistot, které byly předepsány, zůstala jen nidda je jednoduchý. O rituální nečistotě (tuma) menstruující ženy hovoří několik veršů (překlady jsou z Bible21).
Lev. 15:19 Trpí-li žena výtokem krve z těla, bude kvůli svému krvácení oddělena po sedm dní. Každý, kdo se jí dotkne, bude nečistý až do večera.
Lev. 18:19 Nesmíš pohlavně obcovat se ženou během nečistoty jejího krvácení.
Lev. 20:18 Kdokoli by spal se ženou při jejím krvácení a obcoval by s ní, takový obnažil její krvácení a ona to dovolila. Oba ať jsou vyvrženi ze svého lidu.
Je zřejmé, že pokud by v Tóře byl jen verš 15:19, po zboření Chrámu by dodržování tohorat hamišpacha ztratilo smysl. Ale proto, že existují i ty další verše, bylo potřeba se s tímto tématem vyrovnat a výsledkem jsou dnešní zákony, které jsou směsí biblických příkazů a zákazů, talmudické interpretace, rabínských plotů kolem Tóry, chumrot (striktních výkladů), osobní piety některých rabínů, které se staly obecnou normou a lidových zvyků. Vznikl systém, který je pro mnoho židů jen těžko akceptovatelný jako celek a příliš komplikovaný.
Proto také konzervativní hnutí přišlo se svými tešuvot, aby oddělili podstatné od méně důležitého-biblické požadavky, základní rabínské požadavky a "nadstavbu".
Podle Tóry (viz výše) je žena nečistá od začátku periody 7 dní, pak jde do mikve a je znovu čistá (t.j. mohla do Chrámu a s manželem se mohli vrátit k radovánkám). Protože ale Tóra diskutuje i problém krvácení mimo pravidelný cyklus (Lev. 15:25-30), který žádá čekat 7 dní po skončení krvácení a pak teprve jít do mikve a celý systém byl příliš složitý, Talmud (respektive židovské ženy citovány Rabi Zeirou, Nidda 66a) přišel se zjednodušením, kdy se počítá 7 "čistých" dní po jakémkoliv krvácení (z dělohy). Během této doby je zakázáno, aby se pár věnoval manželským radovánkám a činnostem, které by v tyto radovánky mohly vyústit. Tomu se říká "harchakot" (oddálení) a je to jeden z důvodů nízké popularity této micvy. Harchakot nám během staletí poněkud nabobtnaly a kumulovaly se, místo toho, aby se "jen" přizpůsobily aktuálnímu společenskému úzu. Dnes asi málokoho nějak extra vzruší, když mu manžela podá klíčky od auta nebo ustele postel (i když mezi charedim, kteří harchakot dodržují do puntíku, to tak možná funguje?). Je mnoho párů, pro které fakt, že spolu spí v jedné posteli neznamená, že k něčemu musí dojít a mít dvě postele, aby pár spal odděleně během nečistých dnů, představuje jen zbytečnou zátěž. Každý pár by si měl najít svůj "level", kdy harchakot budou plnit svůj účel, který bezpochyby mají, a zároveň nebudou narušovat vztah a běžný provoz. Koneckonců do toho, jak pár harchakot a tohorat hamišpacha celkově dodržuje, nikomu nic není, je to jen mezi mužem, ženou a Nejvyšším.
Druhým důvodem, proč tohorat hamišpacha není zrovna nejpopulárnější micva, je ryze praktický-potřebujete k němu mikve. Tedy, jako mikve lze použít i moře, někdy i řeku nebo jezero (ale ne vždy, je to otázka, zda voda pochází z pramene nbo dešťové vody, je to komplikovaná halacha), ale ponor by měl proběhnout po západu slunce, neměl by vás u toho nikdo očumovat...před ženami, které bydlí daleko od mikve a přesto dodržují tohorat hamišpacha, hluboce smekám. Ale i když máte v docházkové/dojezdové vzdálenosti mikve, je potřeba tam v ten konkrétní den, respektive večer dojít-v zimě to je třeba v pět odpoledne, v létě v jedenát v noci, máte-li jedno nebo víc malých dětí, musíte vymyslet, jak to zorganizovat (odměnou vám bude možnost se válet půl hodiny ve vaně s horkou vodou, aniž by vás kdokoliv vyrušoval, tedy za předpokladu, že mikve nabízí k přípravě na ponor i vanu a ne jen sprchu). Některým ženám navíc nemusí vyhovovat, že na ponor dohlíží balanit (lázeňská), která ještě před ponorem zkontroluje, že provedly přípravu správně (míra kontroly závisí na dotyčné balanit a na zvyklostech obce, která mikve provozuje, standard je kontrola zad, zda na nich nejsou vlasy uvolněné při rozčesávání a plosek nohou, tedy míst, kam si samy moc nevidíme). Jakékoliv překážky (chacicot), které by bránili kontaktu vody s tělem totiž zneplatňují ponor. A překážkou je třeba lak na nehty, náušnice, neodrbané paty...nicméně hlavním úkolem balanit je dohlédnout, že se žena ponořila celá, od palce na noze až po konečky vlasů.
A v neposlední řadě tady je také problém bedikot, tedy jakým způsobem žena ověřuje, že už přestala krvácet a může začít počítat 7 čistých dnů. V ortodoxii se v případě pochyb, zda "už" nebo "ještě ne" má žena obrátit s radou na rabína, což v reálu znamená mu přinést ukázat spodní prádlo (respektive požádat manžela, aby s tím kusem prádla zašel za rabínem...uf)...proto moderní ortodoxie přišla s výše zmíněnými joacot halacha i mobilními aplikacemi, které sice z přísně halachického pohledu nemají žádnou autoritu, ale dávají ženě možnost získat informace i jinak. Protože rabínovou odpovědí na otázku se musíme řídit, jen když jsme mu tu otázku nejdříve položili, že... Konzervativní rabíni v tomto směru odmítli poskytovat komzultace a řekli, že v případě pochybností se má žena obrátit na svého gynekologa, který je v těchto otázkách kvalifikovanější.
Když to shrnu, tohorat hamišpacha je micva komplikovaná, která vyžaduje docela solidní motivaci, znalosti a technické zázemí. Pro ženy, které se potýkají s neplodností nebo mají problematický vztah ke svému tělu, může nad dobrým pocitem ze splnění micvy převážit frustrace a odpor. Harchakot mohou, ale nemusí, mít pozitivní vliv na manželský život. Asi málokterá touží diskutovat skvrny na spodním prádle s chlapem. A takhle by se dalo pokračovat dál. Klíčem k těto micvě je studium, které párům umožní se informovaně rozhodnout zda a jak...a ta zásadní část micvy, která leží na ženě, tak zůstane čistě ženskou záležitostí, ve která bude žena sama sobě autoritou s možností obrátit se pro radu na jinou ženu a rabína-chlapa z toho úplně vynechat. Takto může být tato micva příjemnější pro stávající uživatelky mikvaot a povzbudit ty, kdo zatím tuhle micvu brali jako něco "jen pro ortodoxní", aby se začali více zajímat a třeba i vyzkoušeli.
P.S. divadelní hru Hadar Galron "Mikve" jsem bohužel neviděla (i když bych moc ráda), informace čerpám z výše uvedených zdrojů, vlastních zkušeností a pár dalšíh webů (pro realistický pohled doporučuji třeba tento blog)
P.S.S. mluvím pouze o mikve pro ženy, muži nemají povinnost do mikve chodit a ti, kteří tak činí (hlavně chasidim, ale i ostatní, třeba před Jom kipur) neříkají při ponoru požehnání. A neabsolvují také dlouhé přípravy spojené s důkladným drhnutím celého těla. Takže žádné válení ve vaně!
P.S.S.S. mikve se nedá rituálně znečistit tím, že by se do ní ponořil někdo, kdo by se podle halachy ponořit neměl. I kdyby se do ní ponořila menstruující žena, na mikve to nemá žádný vliv, jen ta žena nebude očištěna, to je vše. Kdokoliv další ji může použít. Rituálně znečistit ji může leda balanit, pokud nedodrží správně postup vypouštění, čistění a napouštění. Je to jako se svitkem Tóry, ten také neabsorbuje rituální nečistotu.
lundi 13 janvier 2020
Avi: Parašat Vajechi (Berešit 47,28 – 50,26)
Parašat
Vajechi je poslední parašou v knize Berešit, v I. Knize Mojžíšově. Je to takové rozloučení s Jákobem-
Izraelem. Ten umírá, ale předtím požehná nejprve synům Josefovým a pak všem
svým synům. Když žehná Efrajimovi a Manasesovi, říká: „Ten anděl, jenž mě
vykupuje ze všeho zla, nechť v mém jménu a ve jménu otců Abrahama a Izáka
žehná těmto chlapcům a ať se rozmnoží uvnitř této země jako ryby.“ (Berešit 48,16)
Midraš
( Berešit Raba 97,3 ) vidí metaforu
ryb jako narážku na židovskou žízeň po Tóře; ryba žije ve vodě, ale když kapka dešťové vody spadne
shora, ryba ji bude žíznivě pít, jako kdyby předtím nikdy žádnou vodu
neochutnala. Podobné je to tomu, jako když je člověk ponořen do sladkých vod Tóry
a najednou uslyší „chiduš“- novou
myšlenku, vycházející z Tóry, vypije ji žíznivě a s potěšením, přestože na
Tóru myslí po celý život.
Rabín
Josef Leib Bloch z Telše dotáhl tuhle rybí metaforu ještě dále.
Poslechněme si jeho příběh o
Igorovi a rybách. Igor žil kdesi v zastrčené oblasti Ruska, kde nikdy
nebyly ryby k dispozici. On ve skutečnosti nejenže nikdy ryby neochutnal,
ale ani nevěděl, že taková stvoření vůbec existují. Jednou ale nadešel den, kdy
Igor opustil svou primitivní vesnici, aby navštívil svého přítele
v Moskvě. Jeho přítel se ho zeptal: “Je pravda, že jsi nikdy neochutnal
rybu?“- „Rybu, co to je?“ odpověděl Igor.
„Je to
stvoření, které žije pod vodou – pojď, ukážu ti něco.“ – „Páni!“ vykřikl Igor.
„Ono to může žít pod vodou…“ Igorův přítel na to neřekl nic; prostě hosta vedl
k rybníku, ve kterém plavaly ryby. „Tak tohle jsou ryby“, řekl. Igor na ně zíral v naprostém úžasu.
„Nemůžu uvěřit tomu, co vidím!“
„No,
pokud si myslíš, že to je něco, počkej, až některou z nich ochutnáš“, řekl
jeho přítel. „Jsou opravdu chutné!“ Pak přítel uchopil rybářskou síť, vhodil ji
do vody a pak ji vytáhl. Vysypal na břehu ryby na zem. Ryby s sebou začaly
mrskat. „Jaká je v nich energie!“ vykřikl Igor. „Jsou mnohem aktivnější
mimo vodu než ve vodě!“ - „No, ne tak
docela…“ odpověděl jeho přítel.
Uplynulo několik minut a neživé ryby byly tak nehybné, jak jen to už
může být. „Co se stalo?“ chtěl vědět Igor. „Víš,“ vysvětloval jeho přítel,
„není to tak, že ryby mohou existovat dokonce i ve vodě- ono je to ve
skutečnosti tak, že můžou existovat pouze ve vodě. Ryba se ti na břehu mohla jevit jako aktivní a zdravá,
ale ve skutečnosti ten její smrtelný proces začal hned, jakmile opustila vodu.“
Rabín
Bloch to pak uzavřel: „Někdy se setkáváme s lidmi, kteří žijí zcela bez
Tóry a přikázání, a přitom se zdá, že žijí šťastným a vzrušujícím životem.
Pohled na ně by vás neměl uvádět v omyl. Ačkoli se zdá, že s sebou
„mrskají“, plni energie a nadšení, je to vše jen povrchní a prozatímní. Bez
Tóry a přikázání je člověk zbaven skutečného zdroje života, a přestože to
nemusí vědět, už se smeká po kluzkém svahu, který končí selháním a prázdnotou.
Mišna
(Pirkej Avot 6,4) říká: „Toto je
cesta Tóry: Pojídej skývu chleba se solí, pij vodu odměřenou, lehej na zemi,
žij v utrpení, ale usilovně se zabývej Tórou. Když budeš takto JEDNAT,
„budeš šťasten a bude ti dobře“ (Žalm
128,2). „Budeš šťasten“ – na tomto světě, „a bude ti dobře“ – na světě
budoucím. Proč mišna přidává ta slova: „Když budeš takto JEDNAT“? Rabín
Elijahu Lopian to hezky vysvětluje: „Představte si, že vám někdo říká:
„Člověče, možná mi to nebudete věřit, ale nikdy ve svém životě jsem neochutnal
víno. Můžete mi vysvětlit, jak to víno chutná?“ – „Dobře“, můžete říci, „jsem
si jistý, že už jste ve svém životě ochutnal sladké pití a nejspíš i nějaké
nápoje, které byly kyselé. No a chuť vína je takovou směsicí sladkého a
kyselého.“
V této odpovědi je samozřejmě určitá pravda, ale všichni chápeme,
že nepřináší skutečnou chuť vína. Existuje jenom jeden jediný způsob, jak
zjistit, jak víno chutná - ochutnat ho. Podobně nemožné je někomu vysvětlit,
jak příjemný je na tomto světě život, který se točí kolem Tóry a micvot ,přikázání. Ti, kteří nikdy
nezažili sladkou chuť učení Tóry, nemohou vnímat to nesmírné a nepopsatelné
potěšení, které z něho člověk může mít. Musí se to jen vyzkoušet. Proto se
v mišně píše: „Když budeš takto JEDNAT“- pokud to UDĚLÁŠ, pak si teprve
uvědomíš a prožiješ radost, kterou ti učení Tóry přinese v tomto světě.
Inscription à :
Articles (Atom)