Avi: Parašat Vajece (Berešit 28,10 – 32,3)

Nedávno jsme rozebírali situaci, kdy Rebeka poprvé zahlédla Izáka. Zatímco ekumenický překlad opatrně překládá, že sesedla z velblouda, rabi Sidon rovnou říká: „Jak spatřila Izáka, spadla z velblouda“ (Berešit 24,64). Pak jsme měli domyslet, proč si hned nasadila závoj. Někteří říkali, že to byl zavedený zvyk, stud, atd. Nic proti tomu, ale pšatu jistě neodporuje ani to, že mohla spadnout z té výšky dost nešikovně. Pár veršů předtím se o ní psalo, že byla překrásná. Tak si jen možná s tím potlučeným nosem nechtěla pokazit reputaci – vždyť se jí přece tak libil...
A dnes tu máme další první setkání budoucích partnerů, když se za nevěstou vypravil Izákův syn Jákob. A zase to byla síla. Poslouchejte: „Jakmile Jákob uviděl Ráchel, dceru Lábana, bratra své matky, a jeho ovce, přistoupil, odvalil kámen z otvoru studně a napojil ovce Lábana, bratra své matky.“ (Berešit 29,10) Co je na tom tak zvláštního? Jákob dorazil do Cháranu, a jako úplně cizí člověk vytýkal místním pastýřům, že si tu vysedávají, když je ještě dost světla a mohli by pást. Oni mu na přidrzlou otázku odpověděli, že nemohou odstranit velký kámen ze studny. Čekají, až budou sehnána všechna stáda a pak – společnýmí silami- odvalí ten těžký kámen. Jákob ale přiskočil a odstranil to, co obvykle vyžadovalo sílu více mužů dohromady.
Raši to komentuje tak: „Odvalil kámen – jako člověk, který vytáhne zátku z lahve. To nás učí, že jeho síla byla velká.“ Raši si těžko může myslet, že by byl Jákob od přírody nějakým mimořádným silákem. V tefilat gešem (modlitbě za déšť), která se recituje o Šmini Aceret, říkáme o Jákobovi: Zasvětil své srdce a odvalil kámen ze studny s vodou... Pokud by byl tento čin pouze výsledkem jeho výjimečné fyzické síly, proč by to tu mělo být uvedeno jako zdroj zásluh pro jeho potomky?
Rabín Chajim Schmulewitz (Sichot musar) vysvětluje, že „jichad lev“ znamená soustředit veškerou svou duchovní energii a koncentraci člověka k dosažení kýženého výsledku. A že prostřednictvím takového soustředění může člověk dosáhnout i toho, co se zdá být daleko za jeho přirozenými schopnostmi. Když například začne hořet, lidé z plamenů vynášejí předměty, se kterými by za normálních okolností nehnuli. Jákob Avinu (jistěže i s ohledem na přihlížející Ráchel) posbíral veškerou svou duchovní energii a odstranil ten ohromný kámen zhruba tak snadno, jako já vytáhnu špunt z lahve. Muži se před ženami nechtějí nechat zahanbit. Když jde kolem krásná žena, zatáhnou břicho tak neuvěřitelným způsobem, že to zcela odporuje veškerým přírodním zákonitostem.
Ale nejde jen o to. Díky síle „jichad lev“ je potenciál člověka téměř neomezený. A jak poznamenvá rabín Chajim, je to zvláště pravda v oblasti úspěchu v učení se Tóře. S tou správnou zamilovaností a úsilím se takhle z každého může stát talmid chacham. Ale, jak už bylo zmíněno výše, člověk se může vybičovat a jít vysoko nad své běžné schopnosti v době nebezpečí, ohrožení.
Rabín Gad Eisner si prožil své za II. světové války. Snášel utrpení německých koncentračních táborů, kde ostatním vléval novou víru a simchat hachajim (radost ze života). Síla, kterou takhle rozdával, se mu jednou stejnou cestou vrátila zpět a zachránila mu tak život. Poslechněte si ho: Jednoho dne nám velitel oznámil, že se pěšky přesuneme do jiného tábora. Měli jsme běžet – ne jít- mnoho kilometrů, než dorazíme do dalšího tábora. Byli jsme dost důrazně varováni, že každý, kdo se zastaví nebo upadne, bude zastřelen. Uběhli jsme ohromnou vzdálenost bez zastavení. Jeden po druhém odpadávali vězni, kteří už prostě nemohli dál. Po 14 kilometrech jsem dosáhl bodu, kdy jsem cítil, že moje síla se jednoduše vypařila, nemohl jsem už udělal ani jeden jediný krok. Zastavil jsem se a padl na zem. Němec na mě zakřičel: “Proč už neběžíš?“ Odpověděl jsem: „Protože už nemůžu běžet“, na což on vykřikl :“Jistěže můžeš, jen nechceš!“ a vytáhl pušku. Věděl jsem, co přijde a snažil jsem se začít odříkávat Šma Jisrael...
Když už na mě Němec mířil svojí puškou, můj přítel, který běžel za mnou, na mě zavolal: „Gadle!“ Nevím, co se stalo. Najednou jsem pocítil úplný příliv síly. Vstal jsem a začal znovu utíkat a můj život tak byl zachráněn...A jak říkal dál: „Z této události jsem se dozvěděl, že v každém člověku leží skrytý potenciál, mnohem větší, než si je schopen uvědomit. Obecně platí, že člověk využívá jen zlomek svého potenciálu- buď z lenivosti, nebo proto, že si neuvědomuje, jaké poklady má v sobě uložené. Exitují však situace, které odhalují tyto skryté stránky. Také jsem se naučil, jak velká je síla přátelských slov povzbuzení, tak jak to udělal můj přítel pro mě. Byla to právě slova mého přítele, která mi dala sílu pokračovat a zůstat naživu.“ A to je dnes stejně potřebné jako kdysi.

Avi: Parašat Toldot (Berešit 25,10 – 28,9)

Jeden z nejznámějších příběhů Tóry se týká bratrů Jákoba a Ezaua. Jde tu o problém prvorozenství, ono je totiž velice významné. A zvlášť vyhrocené to je, když jde o dvojčata, kde i ten časový rozdíl na cílové pásce je minimální. Z celého příběhu však vyplývá to, co je skutečně důležité – jak se kdo k takovému privilegiu postaví. Prvorozený Ezau byl takový „živočich“, jednal v podstatě jen pudově. Celý chlupatý, zarudlý, oblíbená zájmová činnost- lov a krev. A tak není divu, že když se zase jednou Ezau vrátil domů, hleděl jen, jak něco honem zhltnout, Jákob mu udělal nabídku – test. Nabídl mu, ať mu teda prodá svoje prorozenství a pak že dostane ten svůj žvanec. Dokonce ho to nechal odpřísáhnout, aby si uvědomil, že to není jen nějaká švanda. Jaká byla odpověď? „Ezau odvětil:“Stejně mám blízko k smrti, k čemu je mi prvorozenství!“ (Berešit 25,32)... Jákob dal Ezauovi chléb a čočkovou krmi. Ten pojedl, napil se, vstal a odešel. Tak Ezau pohrdl prvorozenstvím.“ (25,34) Naši moudří přiřazují k Ezauovi a Jákobovi verše z Tanachu, které jsou pro ně charakteristické. Nejprve Jákob: Tóra říká ohledně svých 613 micvot- přikázání: „Proto bedlivě dbej na přikázání, nařízení a práva, která ti DNES přikazuji dodržovat.“ (Devarim 17,11) A k tomu dodávají: „Dnes to udělají a zítra ve světě příštím obdrží svoji odměnu.“ (Raši, citující Eruvin 22a). Jákob pochopil, že služba Hospodinu dává smysl životu na tomto světě, a že je to způsob, jak se připravit na svět příští.. Jákob viděl micvot jako příležitost, ne jako břemeno. A proto i toužil po prvorozenství, které bylo dědictvím duchovní mise Abrahama a Izáka. Ezau naopak ztělesňoval následující verš: „a hle, veselí a radost, porážení dobytka a zabíjení ovcí,jedení masa a pití vína (říkali si) jezme a pijme, stejně zítra zemřeme“ (Izajáš 22,13). V den, kdy Ezau prodal prvorozenství Jákobovi, popřel tím víru ve tchijat ha-metim- vzkříšení z mrtvých, což je i poslední z Maimonidových Třinácti článků víry. Tóra tedy vydává svědectví, že tím, že odmítl své duchovní dědictví výměnou za momentální, prchavé uspokojení z jídla a pití, zneuctil Ezau vlastní smysl prvorozenství. My, jako duchovní potomci Jákoba, bychom si měli vážit každé příležitosti pro splnění micvy, kdykoli nám přijde do cesty. Tuto záležitost hezky ilustroval Chofec Chajim svým klasickým podobenstvím: Jeden muž cestoval až na velice vzdálený ostrov v naději, že tam bude úspěšně podnikat a zajistí tak svou rodinu. Když tam dorazil, uviděl neuvěřitelnu věc: diamanty, smaragdy a další drahé kameny tu ležely v hojném počtu na ulici, naprosto bez povšimnutí. Kam se podíval, všude samé drahokamy, asi tak, jako u nás obyčejné oblázky u cesty. Nikdo těm drahým kamenům nevěnoval ani nejmenší pozornost, v očích místních obyvatel byly naprosto bezcenné. A tak i on je nakonec takzačal vnímat. Netrvalo to dlouho a zjistil, o co je na ostrově opravdový zájem. Žádané bylo maso a ryby. Obojího bylo málo a tak to pro ně bylo opravdu vzácné a drahé. On ale měl obchodního ducha a tak už v krátké době měl prosperující obchod s těmito komoditami a byl skutečně velice úspěšný. Po pár letech se stal zámožným mužem a začal se těšit na dlouho očekávané setkání se svou ženou a s dětmi. Uvědomoval si, že mnohatýdenní cesta přes oceán mu neumožní vzít si s sebou mnoho zavazadel. Rozhodl se tedy investovat své peníze do těch nejcennějších komodit, které po návratu domů prodá a bude si s rodinou užívat svého bohatství. A co může být cennějšího, podle jeho zkušenosti, než maso a ryby! Odložil si peníze, které potřeboval na cestu a za zbytek nakoupil množství vybraných kusů masa a ty nejlepší ryby. Opatrně nechal vše zabalit do beden a uzavřel je. Potom napsal své rodině a informoval je o datu jeho příjezdu, i o tom, že přiveze bedny s cennostmi. Vyzval je, aby už na něj čekali v přístavišti. A konečně nadešel ten radostný den! Když byly bedny vyloženy, celníci požadovali jejich otevření, aby mohli stanovit clo za dovezené zboží. Bedny tedy byly otevřeny – a všichni z toho zápachu málem omdlévali a utíkali pryč. Maso i ryby byly zkažené, v rozkladu a všechno to všechno páchlo. „Vezměte si svůj „drahocenný náklad“, řekli úředníci tomu nebohému muži, „a vyhoďte to všechno do moře, než tu všichni z toho smradu odpadneme!“ Za poslední obnos, který měl v kapse, si zahanbený podnikatel najal několik dělníků, kteří narychlo zlikvidovali jeho zboží. Ženatí čtenáři si jistě umí představit, v jakém rozpoložení se nacházela manželka toho podnikatele, která tomu němě přihlížela. Jemně řečeno, byla rozrušena. Ale nechala si připomínky na doma. „Copak jsi nám po letech přinesl?“ zeptala se.“Žádné peníze, žádné oblečení, žádné jídlo- myslím jídlo, které by se dalo jíst! Nepřinesl si domů nic jiného, než shnilé maso a ryby! Jsme všem jen pro smích!“ Zničený manžel byl totálně vyčerpaný jak z dlouhé cesty, tak i z výsledku té cesty. Zamumlal jen omluvu a padl do postele. Zatímco spal, prohledávala jeho žena kufry a oblečení v naději, že přece jen najde něco cenného. V kapse jedné z jeho bund našla malou krabičku se vzácným diamantem,pro který se sehnul na ulici, na tom vzdáleném ostrově. Běžela hned ukázat ten klenot prodejci diamantů, který pro ni měl dobrou zprávu: „Nikdy jsem se s takovým diamantem nesetkal.Je úžasný a naprosto výjimečný. Jsem připraven vám za něj zaplatit odpovídající cenu.“ Žena jeho nabídku přijala. Než se její muž stačil probrat z hlubokého spánku, ona už stačila z toho jejich téměř brlohu udělat luxusně zařízený byt, krásně obléknout sebe a děti, a vyzdobit nový stůl těmi nejlepšími lahůdkami. Když se muž probudil, myslel si, že už se asi sám zblánil, nebo že stále ještě spí. A ke všemu ještě u stolu seděla jeho paní a vypadala tak spokojeně a uvolněně. „Co se to děje?“ zeptal se sklesle. Když mu jeho žena vysvětlila, že to všechno je díky jednomu diamantu, který našla v jeho kapse, muž se rozplakal. „Jaký blázen jsem to byl“, zvolal. „Na ostrově se takové drahokamy válely po ulicích a mohl se pro ně sehnout kdokoli. Místo toho, abych přinesl domů shnilé maso a ryby, mohl jsem si přinést nevím kolik krabic drahokamů a byli bychom teď už napořád zajištění. Místo toho jsem si vysloužil jen takovou ostudu!“ Jak říká Chofec Chajim, každá nešama – duše je shůry seslána na tento svět, aby nashromáždila skutečný poklad – poznání Tóry a dobré skutky. Jaké je to neštěstí, když na to člověk zapomene a místo toho tráví celý život jen fyzickým potěšením a starostmi a jen malou, nebo žádnou pozornost nevěnuje potřebám své nešamy. Když odejde z tohoto světa a vystoupá do nebes, zeptají se jí: „Takjaké zboží jsi nám přinesla, když jsi byla tak dlouho pryč v té vzdálené zemi?“ Jak bude duše zahanbena, pokud se prokáže jen materiálními prožitky, protože hýčkala jen své tělo, do kterého byla oblečena... a přitom dosáhla tak málo z toho, co je opravdu podstatné. Nebeský soud vyhlásí: „Vezměte si to, co jste přinesli a zlikvidujte to!“ A když nešama uvidí velikou odměnu, kterou je možné získat i za nejmenší micvu, bude naplněna lítostí, že více času na zemi nevěnovala hromadění těch skutečných cenností tohoto i budoucího světa. Tak na to mysleme, diamanty jsou všude kolem nás, stačí se pro ně jen sehnout...

Avi: Parašat Chajej Sara (Berešit 23,1 -25,18)

V naší paraše Chajej Sara se dostáváme k posledním věcem člověka. Abrahamovi zemřela Sára a jemu kromě zármutku připadla ještě starost o její pohřbení. A neměl ani to lehké. Chtěl se s Chetejci domluvit, aby ji tam mohl pohřbít. Nechtěl nic zadarmo. Ale Efrón chetejský to pojal jako mimořádnou příležitost, jak pumpnout někoho, kdo v tu chvíli nehledí na peníze. Celý ten dialog je veden Efrónem s takovou falešnou vstřícností, ale každému čtenáři je jasné, o co mu jde. Zdánlivě nabízí jejich vlastní hrob, protože si je jistý, že to Abraham nikdy nepřijme. Přes všechno to slizké pochlebování Abrahamovi je jasné, že Efrón sleduje jediný cíl – maximální zisk.

Co Efrón říká: „Poslyš mne, můj pane! Pozemek přijde na čtyři sta tříbrných šekelů, ale co je to pro nás dva? Tak svou mrtvou pohřbi!“ (Berešit 23,15) (Efrón řekl Abrahamovi:) „Jak důležitá je mezi dvěma milovanými přáteli, jako jsme my (taková suma peněz)?“ (Raši) Ten chamtivý Efrón uvedl neuvěřitelně přemrštěnou částku jako prodejní cenu jeskyně Machpela, kterou se snažil Abraham koupit. Ve své snaze uchovat si i přes to svou tvář, tomu nasazuje korunu. Má to vypadat, že mu na nějakých penězích nezáleží, a tak dodává: … mezi námi dvěma „ohavim“ (milovanými přáteli), jako jsme my, co to je?“ Tady by v člověku mohly bouchnout saze- při takovém odírání ještě proklamuje, že mu jako blízkému kamarádovi vychází vstříc a bude líp všem? To je neskutečná drzost! 

Zajímavý pohled na to má rabín Chaim Meir z Vižnic. Ten říká, že když Efrón odkazuje na Abrahama a na sebe jako na „ohavim“, tak prý nemluví o jejich vzájemném vztahu. Má na mysli předmět lásky každého z nich. Že Efrónovi nejde o nic jiného než o peníze, je jasné. To jeho mazání medu je spíš odporně zkyslá omáčka. Nic, žádná částka mu není dost vysoká, aby ho konečně uspokojila. Takže i když navrhl tuto obrovskou částku 400 stříbrných šekelů, je to podle něj zanedbatelné – proto říká: „co to je?“ Abraham je jiný kabrňák – ten miluje, když může naplnit Boží vůli. Je pravda, že těch 400 stříbrných šekelů byla nepředstavitelná částka za to množství půdy, kterou chtěl koupit. Ale to ho neodradilo. Abraham věděl, že Hospodin chce, aby Sáru pohřbil v jeskyni Machpela. A proto pro něj neexistovala žádná hranice, částka peněz, která by ho zadržela.

Někdy může být splnění micvy velmi nákladná záležitost. Například nákup košer modlitebních řemínků tefilin, nákup knih v zahraničí, nebo rodinný nákup na Pesach, zváště v početnějších rodinách. To dá zabrat. Měli bychom ale vědět, stejně jako Abraham, že skutečná hodnota micvy je mnohem vyšší, než jen kupní cena věcí. Někdy až mnohem později, nebo až na světě příštím, jak říkají naši moudří, správně oceníme hodnotu splněné micvy.

Naše zacházení s penězi je taky takovým barometrem naší duchovnosti. O tom, co je nám opravdu milé a svaté a co jsou jen ty Efrónovy medy. Zažíváme dnes těžkou ekonomickou situaci kvůli pandemii. Prakticky se přerušilo cestování. A turisté z ciziny, kteří v Praze navštěvují židovské památky, zaplacením vstupenky vlastně přispívají i na chod jednotlivých židovských obcí, i té naší. Tenhle zdroj ale vyschnul. Musíme se více spoléhat i sami na sebe. Že se musíme uskromnit, je jasné. Ale bude to nejspíš vyžadovat i víc. Přitom je někdy těžké vybrat i běžné členské poplatky, natož kdyby se zvýšily. A to je přesně doba, kdy bychom se měli umět pochlapit, tak jako jako Abraham. Rádi mluvíme o tom, jak je báječné, že je u nás už dvacet let postavena nová synagoga- na místě té vypálené nacisty. Jsme na ni hrdí a rádi se v ní scházíme. Je pro nás takovým svatým místem, tak jako jeskyně Machpela a Hebron jako takový-který je jedním ze čtyř nejsvětějších míst judaismu. To nám drahé místo ale nespadlo z nebe, bylo draze vykoupené. Abraham, v jednom z nejtěžších okamžiků svého života, nezaváhal. I před námi stojí taková výzva a je na nás, jak se k ní postavíme. Jestli svou oddaností posvětíme naši synagogu...

Krátký komentář unaveného rodiče-Vajera

 Paraša Vajera je opět rodičovsky velmi nabitá a obsahuje pasáže, které čteme každý rok na Roš hašana-narození Izáka spojené s vyhnáním Hagar a Jišmaela a obětování Izáka. Když jsem letos četla oboje, tak mě napadlo, že Abraham vlastně obětoval oba své syny. Jišmaela, na Sářinu žádost a s přitakáním Nejvyššího, vyhnal, Izáka na poslední chvíli zachránil anděl a beran. Mrzí mě, že neznám všechny komentáře, protože určitě nejsem sama, kdo tam takovou paralelu vidí, třeba se jednou zase k hlubšímu studiu dostanu.

Často komentátoři vznášejí otázku, proč Abraham, který neváhal smlouvat v případě Sodomy o každého spravedlivého, neřekne ani popel, když se jedná o jeho vlastního syna. Ale podívejme se zpátky na vyhnání Jišmaele. Sára po Abrahamovi chce, aby Hagar a Jišmaela vyhnal, aby Jišmael nedědil spolu s Izákem. Abrahámovi se do toho moc nechce, dokud se do toho nevloží Hospodin. Pak hned ráno naloží Hagar vodu a chleba a pošle je pryč. Nejvyšší ho jen vágně ujistí, že i z Jišmaela bude velký národ. Když mu pak přikáže obětovat Izáka, Abraham také nelení a hned ráno se chystá na cestu. 

Rabi Sacks říká, že velkou lekcí Akedat Jicchak je pochopení, že rodiče nevlastní své děti. Děti nejsou jejich majetkem. A nemohou je tedy ani obětovat. Abraham jako by potřeboval dvě lekce k tomu, aby to pochopil. Když neváhal obětovat Jišmaela myšlence, že Izák bude jeho jediným dědicem, zpochybnil Nejvyšší celé dědictví požadavkem, aby Izáka obětoval.

Je samozřejmě strašně jednoduché kritizovat Abrahama, že proti těmto požadavkům neprotestoval, ale je potřeba mít na paměti, že všude okolo něj bylo naprosto přirozené, že otec měl absolutní moc nad svými dětmi (a manželkou/kami) a obětovat svého prvorozeného bylo výrazem nejvyšší oddannosti. A Abrahamovi musíme počítat k cti, že anděla, který na něj zavolal, uslyšel a poslechl. Dokázat uslyšet hlas Boží, zastavit se, poslouchat co říká, když zrovna děláme něco, o čem si myslíme, že musí být uděláno, že to je to, co po nás Bůh chce, to nám dodneška moc nejde.

Avi: Parašat Vajera (Berešit 18,1 – 22,24)

Naše dnešní paraša začíná takovým poklidným popisem. Je takový letní, horký, ale hodně horký

den a Avraham sedí ve dveřích stanu. Snad aspoň tam proudí trochu chladnější vánek. Za chvilku je

ale konec té ospalé selanky. Avraham „se rozhlédl a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži.

Jakmile je spatřil, vyběhl jim ze dveří stanu vstříc, sklonil se k zemi a řekl: “Panovníku, jestliže

jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka. Dám přinést trochu vody, umyjte si nohy a

zasedněte pod strom. Rád bych vám podal sousto chleba, abyste se posilnili; potom půjdete dál.

Přece nepominete svého služebníka.“ Odvětili: „Učiň, jak říkáš.“ (Berešit 18,2-5) A pak Avraham,

v nelehkém stavu - třetí den po obřízce- nasadí turbo. Sledujte: „Abraham RYCHLE ODBĚHL

do stanu k Sáře a řekl:“RYCHLE vezmi tři míry bílé mouky, zadělej a udělej placky. Sám se

ROZBĚHL k dobytku, vzal mladé a pěkné dobytče a dal mládenci, aby je RYCHLE připravil.

Potom vzal máslo a mléko i dobytče, jež připravil, a předložil jim to. Zatímco jedli, stál u nich pod

stromem.“ (Berešit 18,6 -8) Neuvěřitelné zrychlení, a zvlášť v tomto stavu, co říkáte?

Abraham Avinu symbolizuje midu – vlastnost chesed. Midraš líčí, že jeho stan byl otevřený

do všech čtyř stran. A tak mohli pocestní snadno vstoupit ze všech směrů. A on je taky mohl snadno

spatřit a vyběhnot jim naproti a nabídnout jim své pohostinství a laskavé přijetí. Nemohl vědět, že

to byli andělé, museli vypadat jako zaprášení vandráci. Ale snažil se napodobit Hospodina – vždyť

On v každém okamžiku zajišťuje potřeby každého stvoření. A tak seděl ve dveřích stanu a i když

momentálně zesláblý, vyhlížel ven s nadějí, že přece jen bude mít možnost přivítat ve svém stanu

ještě dalšího hosta.

V tom nám je těžko překonatelným vzorem. Tohle jeho konkrétní chování se nazývá hachnasat

orchim – pohostinnost, projevené pocestným. Je to jeden z deseti dobročinných skutků, které podle

talmudských učenců přinášejí ovoce na zemi a zajišťují blaho a dodatečnou odměnu v posmrtném

životě (Šabat 127a). Tahle ctnost je připomínaná i v ranní modlitbě. Je to zkrátka něco,

co by mělo být naší běžnou normou.

Naše slavení šábesů se snaží o něco podobného. Nejsme uzavřeným společenstvím, i když tím

jednou za čas riskujeme nějaký ten exces nepoučeného návštěvníka. Jak mi nedávno David

připomněl- moment, kdy jedna náhodná návštěvnice při vyjmutí Tóry z aron ha-kodeš poklekla a

pokřižovala se... Z její strany jistě projev úcty, ale samozřejmě zcela nevhodný. Ale kvůli tomu se

neuzavřeme jen do svého světa. Taky chceme mít dveře otevřené do čtyř stran a o návštěvníky se

postarat s úctou a porozuměním. A že láska (i k Bohu) prochází žaludkem, je nám jasné. A tak se

u nás návštěvník může dočkat dobrého humusu, dýňových a cuketových placiček, houbových řízků,

sladkostí. A když nás navštíví Marta, tak se zase dočkáme i všelijakých výborných salátů a dalších

dobrot. Ach, už aby zase bylo po koroně a nescházeli jsme se jen virtuálně.

Nedávno jsem četl o jednom rabínovi, který si hachnasat orchim vzal za své jak se patří. Rabín

Gershom Freedman a jeho manželka byli takovými „obchodními magnáty“. V průběhu let vyvinuli

velmi populární a úspěšnou „společnost“ hachnasat orchim.

Paní Freedmanová začíná ve středu vařit a péct na šabat – a to z dobrého důvodu. V pátek večer i

v den šabatu měli Freedmanovi běžně u stolu deset až patnáct hostů. Někteří byli zvaní, jiní

přicházeli bez pozvání, protože věděli, že jsou vždycky vítáni. Rabín se vždy modlil v synagoze a

čekal, až odejde poslední člověk – pro případ, že by tam mohl zůstat někdo, kdo nemá kam jít

na slavnostní pohoštění – seudat šabat. Někdy se u nich objevili lidé i uprostřed jídla a vždycky se

pro ně našlo místo i jídlo. Někdy se dokonce stalo, že se host objevil po skončení jídla. Nikdy to

nebyl problém. Rabín Freedman usadil svého hosta a paní Freedmanová šla vykouzlit nějaké další

pohoštění. Nikdy nikdo neměl pocit, že snad obtěžuje, protože Freedmanovi byli vždycky opravdu

šťastní, kdykoli host dorazil.

Rabí Freedman nevyhledával společnost jen o šabatu. Měl snad šestý smysl pro identifikaci lidí,

kteří potřebují jídlo a střechu nad hlavou. Jednou se přiblížil k muži v synagoze, kterého, jak se

zdálo, nikdo neznal. A bylo to tak, ten člověk právě dorazil z Izraele a potřeboval někde nějakou

dobu pobýt. Přestěhoval se k Freedmanovým na několik měsíců. Když pak uklouzl na ledu a

vyžadovalo to výměnu kyčle, opatřil mu rabín lékařskou péči, chodil ho navštěvovat a pak si ho

přivedl zase k sobě domů na rekonvalescenci. Nebudu to natahovat, ale tenhle rabín se chopil

hachnasat orchim tím nejlepším způsobem. Šabatové jídlo Freedmanových bylo vždy

nezapomenutelným zážitkem. Vždycky došlo i na inspirativní slova Tóry a krásný zpěv zmirot. Pro

něj to byla i micva i radost. A může být i pro nás.

K aktuální situaci ve Francii

Myslím, že by bylo dobré napsat pár řádek k aktuální situaci ve Francii a co Francií hýbe.

Dneska se děti vrací po dvoutýdenních prázdninách do škol. Hned na začátku prázdnin byl zavražděn Samuel Paty, učitel s aprobací dějepis-zeměpis, který v rámci diskuse o svobodě slova ukázal svým žáků, karikatury Mohameda otištěné v Charlie Hebdo (a je dobré podotknout, že předem upozornil, že ten, pro koho je pohled na tyto karikatury nepřijatelný, může na chvíli jít na chodbu a pak se zase vrátit). Přesto rodič jedné z žákyň začal přes internet šířit  svoji, samozřejmě náležitě přibarvenou, verzi událostí a vyzývat k pomstě. Jak to dopadlo, víme. Dotyčný otec, stejně jako další spolupachatelé (včetně dvou studentů, kteří za úplatu ukázali pachateli učitele) jsou ve vazbě, pachatel byl zastřelen po činu. Událost zvedla Francouze ze židlí a kromě jiného se diskutovalo, jakým způsobem bude tato událost dnes (po návratu dětí do škol) prezentována dětem a studentům. Původní návrh, že žáci se začnou učit až v 10 hodin, aby měli učitelé čas prodiskutovat všechno ve sborovně, neprošel, ale i tak je všude povinná minuta ticha a bude jim čten úryvek z dopisu Jeana Jaurese, který napsal v roce 1888 učitelům a který pojednává právě o výchově k hodnotám jako je svobodné myšlení, svoboda slova a morálka.

Krátce po dalším atentátu, tentokrát v kostele v Nice jsem četla článek dopisovatelky Seznamu, která tam napsala, že prezident Macron "neopatrně prohlásil, že Francie bude bránit svobodu vyjádření a publikovat i nadále karikatury Mohameda". Jak jako, že NEOPATRNĚ PROHLÁSIL?! Dokud bude Francie Francií a v mottu bude mít Liberté-Égalité-Fraternité, tak se tady budou tisknout karikatury, které se nebudou všem zamlouvat (to je tak nějak z principu povaha karikatury), bude se učit o svobodě slova a svoboda slova i obrazu se bude hájit. 

Francouzským politikům a to i těm středovým (a z části i levicovým) už dochází trpělivost s islamofašismem (to je teď oficální termín)-tedy politikou netolerance maskovanou za náboženství.

Po obou událostech hned přišlo vyjádření CFCM (rady francouzských muslimů, asi největší mulimské organizace v Francii, je ovšem třeba mít na paměti, že stejně jako my židé, nemají muslimové žádného papeže ani jednotnou zastřešující organizaci), která útoky důrazně odsoudila, řekla, aby muslimové přestali konečně ty karikatury řešit, protože vůbec nic, natož nějaký obrázek, nemůže ospravedlnit vraždu. Macron měl také projev, ve kterém předestřel hlavní body boje proti islamofašismu a podle reakce Erdogana a spol. zjevně uhodil hřebík na hlavičku. Jeho cílem je minimalizovat vliv zahraničí, zejména zahraničních kazatelů a peněz, které přicházejí kdo ví odkud, na francouzské muslimy a vytvořit "francouzský islám"-imámy vzdělané přímo ve Francii, důraz na kompatibilitu s francouzskými hodnotami. Mě osobně teda spíš šokovalo, že tady dosud žádná škola vzdělávající imámy neexistuje...

Je otázka, jaké důsledky bude mít útok v Nice, kde zaútočil člověk, který předtím prošel táborem na ostrově Lampedusa a není úplně jasné, jak se sem dostal, ale zato je evidentní, že přijel přímo s cílem vraždit. Tentokrát ho chytli živého (byť teda těžce postřeleného), tak doufám, že proces osvětlí kdo a proč ho poslal. Zatím zavřeli pár mešit a organizací, které navenek bojují proti islamofobii, ale maskují tím úplně jinou agendu.

Každopádně, být teď obyčený muslim ve Francii, který jako my praktikuje svoje náboženství doma, chodí do práce, platí daně, posílá děti do školy a ve Francii je spokojený, musí být teď dost těžké. 

Co se koronaviru týče, máme lockdown a zejména obchodníci jsou hodně nenadšení (chápu, Vánoce se blíží a ten lockdown může a nejspíš bude trvat déle, než původně ohlášené 4 týdny). Obchody, které neprodávají zboží základní spotřeby (potraviny a drogerie) jsou zavřené. Po jejich protestech, že hypermarkety takové zboží prodávají, zakázal premiér hypermarketům takové zboží prodávat s tím, že otevřít malé obchody je naprosto proti myšlence lockdownu (minimálně knihkupectví ale mohou vydávat objednávky). Úplně s ním souhlasím. Ale chtěla bych tím ukázat, že v Evropě lidé remcají všude a všude více méně stejně (témata jsou stejná). Určitě se liší množství lidí, které remcá, určitě na to má vliv (ne)kvalita vládní komunikace (ačkoliv tady vláda komunikuje vcelku dobře, rozhodně lépe než v ČR), ale schopnost lidí přijmout tvrdá opatření za svá, opravdu porozumět proč jsou opatření nutná a tím pádem je pečlivě aplikovat, je asi všude stejná.