Rút: Reportáž od Nešot ha-Kotel aneb zamyšlení k Aseret jemej tešuva

 (Pro usnadnění čtení, abecední seznam židovských termínů je uveden na konci článku.)

 

 Letos jsem už potřetí studovala třítýdenní letní kurs na Konzervativní ješivě v Jeruzalémě. I tentokrát to pro mě znamenalo několik „poprvé“. Vedla jsem kompletní všednodenní šacharit včetně čtení z Tóry. Také jsem kantilovala celé Psukej de-zimra při šabatové b-hoslužbě v konzervativní synagoze Ma’ajanot (děkuji za tu příležitost!). A zúčastnila jsem se šacharitu k Roš chodeš av s Nešot ha-Kotel, česky Ženy od Zdi, snad známějšími pod anglickým názvem Women of the Wall (dále WoW, aby si někdo nemyslel, že píšu o počítačové hře :-)).

Abych vás uvedla do problematiky, začnu trochou historie. Západní zeď, v češtině hojně zmiňovaná jako Zeď nářků, leží, jak není těžké odvodit, na západní straně Chrámové hory v Jeruzalémě. Právě k ní přiléhalo nejsvětější místo původního židovského Chrámu. A protože Chrám zničili Římané v roce 70 o. l. a později posvátné návrší zabrali muslimové k výstavbě svých mešit, Židé se chodili modlit pod Chrámovou horu ke starobylé a mohutné zdi, která ji podpírá. Tuto tradici se povedlo obnovit v roce 1967, kdy Izrael v průběhu Šestidenní války zabral jeruzalémské Staré město. Chatrné baráčky postavené těsně pod Západní zdí ustoupily rozhlehlému náměstí, aby posvátné místo judaismu bylo přístupné co největšímu počtu věřících (a turistů, dodává cynik) a působilo důstojně až velkolepě. Happy end, řeklo by se.

Teď z idyly do reality. Status quo je takový, že prostranství pod Západní zdí, což je de facto synagoga pod širým nebem, ovládá ortodoxní izraelský rabinát. Ten prostor „spravedlivě“ rozdělil: 3/4 délky Zdi zabírá mužská část, pak stojí důkladná mechica a za ní se modlí ženy, které ovšem mají přístup přímo ke Zdi (ano, dovedu si totiž představit, že muži by se modlili vepředu podél celé délky Zdi a za nimi za mechicou by na ně toužebně koukaly ženy, jen doufám, že tato moje představa nikdy nedojde k realizaci). Hlasy volající po egalitární sekci se podařilo umlčet „šalamounským“ (!) řešením - pro modlitby se mohou scházet sice u Západní zdi, ale zcela mimo hlavní prostranství. Určená plocha leží až za mostem vedoucím na Chrámovou horu, důkladně ukrytá o desítky metrů níže, aby jemnocit ortodoxních Židů nemohlo nic narušit. Navíc v porovnání s ortodoxní sekcí je doslova prťavá a chybí jí přístup až ke Zdi (takže žádné lístečky zastrčené mezi kameny ani přímý kontakt s prastarými kameny nehrozí).

No a teď si představte, že v prosinci 1988 (nejlepší čas ever :-)) se skupina židovských feministek rozhodla, že by se společně rády pomodlily ve své vymezené ženské sekci se vší parádou a přinesly si s sebou svitek Tóry. Podle mě senzační nápad. Nikoli podle vládnoucí ortodoxní elity. Zatímco v mužské části je uloženo několik desítek svitků Tóry a běžně se z nich předčítá, na ženskou sekci platí zákon zcela v duchu Hlavy 22: číst z Tóry sice je dovoleno, ale Tóra se tam nesmí vnášet. Některé ženy dokonce při modlitbě chtějí nosit talit nebo, chraňte Nebesa, i tfilin. Ačkoli historicky micva zahalení se v talit a pokládání tfilin nezahrnovala, stejně jako jiné časově závislé micvot, ženy; nikde se doslova nepraví, že je to pro ně zakázáno. Ortodoxní rabinát se ale v tomto případě drží výkladu, že je zakázáno vše, co není výslovně povoleno.

Takže v roce 2013 (slovy dva tisíce třináct, aby bylo jasno) izraelská policie zatkla několik žen, které si dovolily zahalit se k modlitbě u Zdi do tradičního židovského symbolu, modlitebního pláště aka talitu. Proč? Protože podle výkladu policie tímto zlovolným činem „narušily (ortodoxní) tradici místa a podněcovaly tím ostatní věřící k výtržnostem“ (tohle jsem si fakt nevymyslela, zdroj zde).

Naštěstí jeruzalémský soudce Moše Sobel (toho pána musím jmenovat) zcela rozumně kauzu ukončil s tím, že: 1) WoW nenarušily zákonné požadavky týkající se místa modlitby, 2) nenarušily Zákon o Svatých místech, podle kterých se modlící musí držet lokálních zvyků, 3) „lokální zvyk“ v daném případě znamená židovský, nikoli striktně ortodoxní, 4) WoW neohrožovaly svým činem veřejný pořádek. (zdroj) Zdálo by se, že je vyhráno, ale...

 

 

Středa 19. července 2023 podle občanského kalendáře, čili 1. avu 5783 podle židovského. Ve třičtvrtě na sedm ráno s jazykem na vestě dobíhám na sraz před Konzervativní ješivou. Skupinku z řad studentů a vyučujících obou pohlaví posilují dva naposilovaní a hrůzu budící týpci. Znejistím. Nikdy mě nenapadlo, že ke Zdi budu přicházet s osobní ochrankou. Autobus do Starého města má jako obvykle zpoždění. Dnes dokonce takové, že fyzicky zdatnější se rozhodují na místo modlitby dojít pěšky - já samozřejmě mezi nimi. Se spolužačkou nasadíme rázné tempo - když už rozhodně nedorazíme včas, chceme stihnout co nejvíc z toho zbytku. Mládenci za námi se vybavují a v tempu notně zaostávají. „Zůstaňte s námi!“ křičí zpoza dvaceti metrů, dodržující pokyn rabbiho Joela, aby na nás dávali pozor. „Tak se tak neloudejte!“ zavelím za sebe. Pořád netuším, proč to tak hrotí. Procházíme probouzející se židovskou čtvrtí Starého města. V kombinaci svižné chůze a prudkých slunečních paprsků ze mě lije pot, ale nevzdávám se. Po průchodu budkou ochranky s rámovým detektorem stojíme na prostranstvím před Zdí. K přivítání nového měsíce se tu sešel početný dav. Míříme si to do ženské části, muži zůstávají za námi. Už si myslíme, že jsme to krásně zvládly, ale ouha - ocitly jsme mezi ortodoxními Židovkami, „naše“ WoW jsou odděleny neproniknutelnou řadou ženských sekuriťaček (aha, tady máme ten reálný feminismus) a kovovým plotem. Fajn, prodíráme se zpátky. Musíme projít úplně ven hlavním vchodem přes security budky směřující k zastávkám autobusů, potom dolů tím nejužším průchodem jako k egalitární části, ale nezabočit až dolů, ale pokračovat podél zdi směrem k nejjižnějšímu výběžku prostranství před Zdí. Tam se konečně plnoprávně připojujeme k šacharitu WoW. Zvládly jsme to!

Většina žen s přehozeným talitem, některé s položenými tfilin, se srotily kolem improvizovaného pultíku s Tórou. Obdivuji nasazení, se kterým zpívají, i radost, která jim čiší z rozzářených obličejů. Naneštěstí toho ale moc neslyším. Pánská ortodoxní konkurence, vzdálená snad desítky metrů, huláká do mikrofonu a volume na reprácích si pěkně osolila. Nemusím dodávat, že ženy podobné technické výstřelky k dispozici nemají (a nemohou mít). O to více se snaží i bez pomůcek, pouze silou svých plic a hlasivek. Tento šacharit je spojený i s batej micva. Připadá mi dojemné, že dospívající dívky svou první micvu čtení z Tóry vykonávají v kruhu podporujících žen, ve stínu Západní zdi. Nadšeně kantilují a energie z celého uskupení přímo sálá. Cítím souznění a hrdost, že jsem součástí něčeho tak silného a úžasného.

Ortodoxní sousedé svůj šacharit už ukončili, hádám podle absence rozléhajícího se řevu z repráků. Skončil čas modlitby, začíná čas zábavy. Mladé dívky za plotem v ortodoxní části se otáčí zády k posvátné Zdi, vytahují píšťalky, vuvuzely a další co největší randál vydávající náčiní a spustí na nás své kletby. Pískání, plivání, pokřikování a posunkování jim jde výborně. Ženy z ochranky se je snaží udržet co nejdál od oddělujícího plotku. I my se od něj stahujeme, jak jen to jde. Rámus je to nesnesitelný. Matně si vybavuji, že mi spolužák doporučoval, abych si vzala špunty do uší nebo aspoň dobře zvukově těsnící sluchátka. To jsem samozřejmě neudělala, takže si poradím starým trikem z metalových koncertů a uši ucpu smotanými kousky papírového kapesníku. Nabízím i spolužačce. S vděkem přijímá. Tím ovšem samozřejmě eliminuji i žádoucí zvuky, totiž zpěv naší neúnavné chazanky. Snažím se zachytit aspoň útržky a přidávám se svým hlasem, jak jen to jde. Také už začínám být unavená, sedám si na jednu z mála plastových židlí, která se shodou okolností uvolnila a leží aspoň částečně ve stínu. Pozoruji rebelující ortodoxní omladinu. Vskutku, starších dospělých se mezi nimi vyskytuje jen pár. Například jedna paní, která vypadá a chová se, Nejvyšší odpusť, zcela mešuge. Jinak jsou to dívenky 15-20 let, samy nejspíš bojující s pubertální nejistotou a dokazující si svoji převahu na jiných Židovkách, které mají tu troufalost modlit se nahlas a společně. Říkám si, že jsou ještě mladé a mají vymyté mozky, ale snad v budoucnu dojdou pochopení a tolerance.

Modlitba končí. Za hlasitého zpěvu „Ozi ve-zimrat Ja va-jehi li lišu’a“ pomalu odcházíme úzkým oploceným koridorem. Doprovází nás halasný pískot a hebrejské nadávky. Za plotem oddělujícím veřejné prostranství od oddělených sekcí pro modlitbu stojí naši chlapi z ješivy. Celou dobu nás pozorovali a na dálku podporovali. Hned se ptají, jestli jsme všechny v pořádku, a vytvoříme ucelenou skupinku pro bezpečný průchod k autobusové zastávce. Tentokrát nás pronásledují i ortodoxní mladící a v projevech nesnášenlivosti předčí dívky. Jsem opravdu vděčná za houfy policistů, vojáků a security, co nás chrání. Procházíme budkami ochranky a rabbi Joel nás vede k místu, kam pro nás má přijet domluvený mikrobus. Pořízkové z ješivové ochranky naštěstí berou uřvánkům odvahu na cokoli víc. Ti se nyní spojili v chóru „Amalek, tistalek!“ (volně přeloženo „Amaleku, vypadni!“). Otočím se k davu a posílám jejich směrem vzdušný polibek. Jeden z mých spolužáků s úsměvem a napřaženou pravicí vykročí k tomu nejhlasitějšímu a nejúpornějšímu z nich. Ten uskočí jak po ráně elektrickým proudem a zařve hebrejsky: „Nikdy nepodám ruku gójovi!“ Nad tímto absurdním prohlášením bezděčně vybuchuju salvou smíchu. Pravověrný týpek se zatváří ještě naštvaněji a zařve tentokrát ke mně: „Tak tobě to připadá vtipné?!“ „Jasně, fakt vtipné,“ odvětím stále se pochechtávajíc. Tím naštěstí týpkovi beru vítr z plachet a odmlčí se. My zatím nastupujeme do autobusu. Všichni se tváříme naprosto šokovaně. Podezření, že Židé jsou si vzájemně největšími antisemity, se mi tímto zážitkem zdá zcela oprávněné.

  

Abych to celé shrnula, záležitost ohledně Nešot ha-Kotel má tři roviny.

1) Odhaluje patriarchální strukturu ortodoxního rabinátu v Izraeli, kdy ženy jsou stále považovány za nehodné modlit se společně na veřejnosti a používat tradiční židovské modlitební symboly.

2) Poukazuje na protežování ortodoxního směru judaismu v rámci Izraele, tedy například že Izrael svěřil správu nad prostorem u Západní zdi ortodoxnímu rabinátu bež možnosti adekvátně se zapojit jiným denominacím.

3) Výtržnosti ortodoxních Židů jako reakce na důstojně a tradičně vedenou b-hoslužbu jsou považovány za místní kolorit, nikoli za hrubé narušení svatosti místa a práva na náb-ženské vyjádření.

 

Abych ještě dodala, osobně nemám nic proti ortodoxnímu judaismu, naopak, sama používám ortodoxní sidur a v Praze i Jeruzalémě chodím i do ortodoxních synagog. Ortodoxní ritus je mi znám a také rozumím argumentům pro (ne)začlenění žen do b-hoslužeb. Vadí mi však, když je ortodoxní směr považován za jediný správný a rozhoduje za všechny Židy v Izraeli.

Mimo mé chápání se potom ocitá situace, kterou jsem popsala v reportáži výše. Jak někdo, kdo se v jednu chvíli usilovně modlí, se následně dovede chovat hůř, než fanoušek Sparty při zápase se Slavií, a na Svatém místě se opováží projevovat nenávist k lidem, kteří se pokojně modlí ke stejnému B-hu, jak oni? A jak to, že vina za toto jejich chování se může hodit na ženy, jež se „provinily“ pouze tím, že se chtěly pomodlit zahaleny v talitu?

Jak jsem již zmínila, podle mě se této „kratochvíli“ věnují především dospívající, kteří si nedostatek adrenalinových zážitků související s omezeními danými životem v přísných ortodoxních komunitách kompenzují tímto způsobem. Asi se při tom cítí silní, důležití, bojující za správnou věc. Ve své mladické omezenosti, které jistě nepřispívá to, že často neabsolvují sekulární školní docházku, se považují za nositele jediné pravdy. Jejich jednání neschvaluji, ale z určitého hlediska jsem schopna najít mírnou omluvu.

Opravdovým problémem se tak nestává pár desítek nenávist křičících výrostků, ale establishment, který tohle dovoluje, toleruje nebo dokonce schvaluje. Má-li Izrael zůstat demokratickou zemí s právem svobodné volby a praktikování náb-ženství, musí konečně do svého kmene zahrnout Židy všech denominací a přiznat jim stejná práva. Naneštěstí, současná Netanjahuova vláda je závislá na extrémně pravicových, ortodoxní až ultraortodoxních stranách. V brzké době lze tedy těžko očekávat výraznou změnu. Nesmíme ovšem vzdávat naději, modlit se a nebát se projevovat svůj názor - a to v rámci slušného vychování.

 

Přeji všem otevřené oči, hlavy a brány milosrdenství do roku 5784!

Rejstřík pojmů:

• Amalek - symbol odvěkého nepřítele Židů
• Aseret jemej tešuva - 10 dnů pokání mezi Novým rokem (Roš ha-Šana) a Dnem smíření (Jom Kipur), kdy se Židé mají věnovat modlitbě a sebezpytování
• bat micva - obřad uvedení dívky ve věku 12 let do náb-ženské dospělosti
• gój - hanlivě Nežid
• ješiva - tradiční židovská náb-ženská škola
• mechica - přepážka oddělující v synagoze prostor žen a mužů
• micva - B-ží přikázání
• Ozi ve zimrat Ja... - dosl. Má pomoc a píseň Hospodinova mi byla spásou, verš z Písně moře, kterou zpívali Izraelité po přechodu Rákosového moře
• psukej de-zimra - verše chvalozpěvů, úvodní část šacharitu
• Roš chodeš - dosl. Hlava měsíce, první den nového měsíce podle židovského kalendáře
• šacharit - ranní b-hoslužba
• talit - modlitební plášť
• tfilin - modlitební řemínky, obsahující krabičky s verši Tóry, připevňují se ve všední den při šacharitu na paži a čelo

Novinky z Francie

 Moje psaní na blog je už delší dobu ve značném útlumu a to ze dvou důvodů: měla jsem toho v práci hodně a navíc jsem těhotná...s dvojčaty! Takže večer odpadám jen chvíli po Samuelovi (a už mnohokrát se mi stalo, že jsem usnula dřív než on) a na psaní nezbývá čas ani síla, jen občas něco zvládnu postovat na Facebooku. A vzhledem, že s pokračujícím těhotenstvím se situace nebude zlepšovat a po narození dvojčat už vůbec nebudu mít žádnou volnou končetinu, tak bych tímto příspěvkem blog uzavřela. Blog nechám přístupný, jen už definitivně nebudou přibývat žádné příspěvky (leda bych se k němu za pár let, až se situace stabilizuje, vrátila). Facebooková stránka zůstane funkční, protože je mnohem rychlejší něco napsat tam, než na blog, navíc je to šikovná platforma na sdílení odkazů na zajímavé články. 

Ale aby to nebylo jen o mě, podělím se i o novinky z naší štrasburské liberální obce. Od září budeme mít novou rabínku (už zase...). Naší bývalé rabínce jsme neprodloužili smlouvu, kvůli tomu, že její výkon nenaplňoval to, co bychom od rabína čekali a bohužel během těch dvou let nedošlo k žádnemů zásadnímu zlepšení. Navíc měla několik dost vážných kiksů.

Když se správní rada rozhodla, že s touhle rabínkou už dál ne, bylo potřeba vyřešit jak dál. Naše "tvrdé jádro", které zajišťovalo pravidelné bohoslužby v časech, kdy jsme žádného rabína neměli (zato jsme měli minjan!) se rozpadlo-já se už do synagogy nedovalím, náš chazan se z osobních důvodů odstěhoval do Mylhúz, je šomer šabat a může přijet jen občas (hlavně na svátky) a Izák se vrátil do Izraele. Takže bylo zřejmé, že potřebujeme někoho, kdo bude pravidelné bohoslužby (a další věci, jako je příprava bar/bat micva, pohřby, kurz přípravy ke konverzi...) zajišťovat. V tuhle chvíli ve Francii vykrystalizovaly dva tábory-Federace frankofonních liberálních komunit (zahrnují i Belgii a část Švýcarska) a JEM (Judaisme en mouvement, Židovství v pohybu). Federace gravituje okolo rabínky Pauline Bébe, která vytvořila liberální rabínský seminář v Paříži. JEM vznikl sloučením dvou největších pařížských komunit (Kopernic a MJLF) a získal další přidružené členy v některých městech. Jeho ambice je stát se konzistoří číslo dvě-reprezentativním orgánem progresivních (liberálních, masorti a kdo ví, třeba jednou i moderně ortodoxních) židů. JEM má ovšem nejen ambice, ale také prostředky-materiální a personální a odhodlané laické vedení, které jde za svým cílem. I když větší část rabínských členů Federace je poněkud liberálnější, než rabíni JEM, dělící linka není striktně ideologická, ale spíš o tom, kdo s kým (ne)mluví...

S JEM jsme krátce vyjednávali už před několika lety, když vznikl, ale v té době nebylo úplně jasné, jaké konkrétní výhody by pro nás členství mělo. Eli i já jsme byli od začátku přesvědčeni, že JEM má potenciál, ale bylo potřeba abychom i my jako komunita dokázali formulovat, co vlastně potřebujeme. Teď taková chvíle nastala. Současný "trh s rabíny" vypadá asi tak, že noví rabíni a rabínští studenti formovaní v Paříži nebo na jiných seminářích postupně přicházejí na pracovní trh a ten začíná být pomalu saturovaný-malé komunity mimo Paříž obvykle nemají prostředky na to, aby nabídly víc než poloviční úvazek a někdy ani to ne. Navíc, ne všichni rabínští studenti a čerství rabíni, se na rabínské povolání hodí (jak jsme se přesvědčili s naší bývalou rabínkou, proč jsou ke studiu i tak přijati a během studia jim nikdo neřekne, že to pro ně možná není to pravé ořechové, je nám záhadou). JEM, který má prostředky, vyzobává všechny nadějné studenty, kterým je schopný platit stipendium, zajistit stáže a pomoct změnit seminář, pokud jim ten stávající nevyhovuje. Z toho je celkem zřejmé, že pokud chce mít mimopařížská komunita rabína, který "umí", potřebuje spolupracovat s JEM, který je schopný rabína poslat na poloviční úvazek mimo Paříž a druhou polovinu úvazku mu najít v Paříži. Mimopařížská komunita platí poloviční úvazek, ale JEM navíc přidává i zaměstnanecké benefity typu stravenek a zdravotního připojištění, což by malá komunita mimo Paříž nikdy nabídnout nemohla.

Alternativa k výše uvedenému je spolupráce s Federací a pařížským seminářem, který vám pošle rabínského studenta, kterého si předem nemůžete ani proklepnout a zjistit, jestli s ním nebude zase víc práce než užitku.

Z toho asi celkem jasně plyne, že jsme jako komunita začali závazné rozhovory s JEM a od září budeme mít novou rabínskou studentku, která bude, be-ezrat Hašem ordinována na konci prosince nebo začátkem ledna. Studuje na rabínském semináři Salomona Schechtera v Izraeli, což je masorti seminář. To by mělo zaručit solidní znalosti, teď ještě uvidíme, zda se jí bude také dařit se o ně podělit s komunitou.

Možná vás zarazilo, že rabínka ordinovaná masorti seminářem bude pracovat v liberální komunitě. Není to ale ve Francii poprvé. Jedna z rabínek MJLF byla také ordinována Schechter seminářem, je šomer šabat, ale od začátku své rabínské kariéry pracuje pro liberální komunitu. Rabínka JEM, která má poloviční úvazek v Toulouse, byla vloni ordinována v Berlíně na Zacharias Frankel College. Masorti semináře zakazují svým studentům, které ordinují, určité věci, které jsou v rozporu s masorti standardy, ale vzhledem k tomu, že francouzské liberální židovství to s tím liberalismem moc nepřehání, působení masorti rabínů v liberálních komunitách nepůsobí větší problémy. Osobně si myslím, že adaptace komunity na to, že rabín dodržuje šabat, přijede před šabatem a odjede po šabatu, nepřijede jen na jeden den Roš Hašana, trvá na tom, že svíčky se po začátku šabatu nezapalují a podobně, dává členům komunity dobrý příklad, že to lze. Ano, někdy je to nepohodlné, je potřeba důkladně vysvětlovat, ale obecně mám pocit, že v liberální komunitě, kde je velmi silná správní rada, schopnost jasně formulovat limity opřené o židovskou tradici přidává rabínovi na autoritě.

Ale o tom, jaká je naše nová rabínka, budu mít nějaký čas jen zprostředkované informace, Vysoké svátky bych měla be-ezrat Hašem prožít ještě s bubnem, zato skoro nepohyblivá a než budu dost odvážná na to, abych vyrazila na šabat šacharit i s dvojčaty, si asi trochu počkám...

Všem kdo jste četli můj blog děkuji za přízeň a snad zůstaneme ve spojení alespoň na Facebooku...

Avi: Parašat Cav (Vajikra 6,1 – 8,36)

Dnes nás čeká další várka poučení pro kněze – koheny v Chrámu. Celá III. Kniha Mojžíšova, Sefer Vajikra, je takhle zaměřena, včetně dnešní sidry Cav. Možná to někomu připadá zbytečné se zabývat předpisy a nařízeními, která se týkají Chrámu, který už tak dlouho neexistuje. Tenkrát se v Chrámu velice názorně, fyzicky, předvádělo něco, co se mělo tímto způsobem zafixovat v myšlení lidí. Ať už se to týkalo úcty k Hospodinu, vědomí hříchu a potřeby odpuštění, atd. Dnes budu mluvit o ohni, který neměl v Chrámu vyhasnout.

„Na oltáři nechť plane stálý oheň, nesmí vyhasnout“(Vajikra 6,6). Abychom si to ujasnili, řeč je pouze o tom velkém oltáři na chrámovém nádvoří, ne o zlatém kadidlovém oltáři, který byl uvnitř Svatyně – tam nebyl žádný stálý oheň. Ale když se zapaloval oheň na kadidlovém oltáři, a stejně tak menora, byl oheň pro jejich zapálení převzat z věčného ohně na vnějším oltáři, kterému se taky říká „mizbeach šel ola“ = oltář celooběti. Ten „věčný oheň“ symbolizoval Boží Přítomnost, která je navždy a navěky uprostřed Jeho lidu Izraele. Tento „stravující oheň“ (Šemot 24,17) byl ke spatření na hoře Sinaj, a když „před nimi šel Hospodin“ (Šemot 13,21) „ve sloupu ohnivém“ byl to oheň Boží Přítomnosti. V Sefer Devarim můžeme číst, že „Hospodin, tvůj Bůh je sžírající oheň“(4,24 a 9,3). To byl také oheň, který viděl Mojžíš v keři (Šemot 23,2). Pro tohle zpřítomnění zapalujeme i svíčky na chanukiji.

Takže ten oheň v Chrámu neplnil jen tu funkci spalování obětí. Přítomnost ohně byla funkcí samou o sobě. „Hospodin, tvůj Bůh je oheň sžírající“. A stejně jako je Hospodin věčný, musíme udržovat oheň věčně, abychom na něj vždycky udržovali památku. Když na něho pamatujeme, jeho Šechina skutečně nadále přebývá mezi námi. I když zrovna na oltáři nejsou žádné obětiny, oheň musí být udržován stále. Stejně tak i my, i když zrovna neplníme žádné z micvot, přesto máme ve své mysli udržovat vědomí Hospodina jako věčného ohně, protože tohle uvědomění je totiž samo o sobě micvou. A tato micva patří k těm nejdůležitějším: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh“ (Šemot 20,2) je první z deseti výroků Desatera, a jsou to první slova, která slyšel lid na Sinaji. Sama o sobě, bez jakéhokoli skutku nebo jen vyslovení slova, představují jednu z povinností Tóry: pamatovat na Hospodina. Když pak toto vědomí přiměje lidi vykonávat micvot, je možné to přirovnat k ohni, který stravuje obětiny. Ale i když zrovna není k dispozici žádná micva skutku nebo slova, vzpomínka na Hospodina je sama o sobě ohněm, který navždy zůstane hořet v mysli každého z nás na svatém oltáři naší osobní svatyně.

O tom, že ten oheň nesmí vyhasnout, se zmiňuje i Talmud. Píše se v něm: „Je přestupkem uhasit byť jen jediný uhlík z oltáře i poté, co z něj byl odnesen“ (Zevachim 91b). Pokud se ty uhlíky dávaly stranou kvůli zapálení menory nebo kadidla, bylo to v pořádku, i když tyto ohně nebyly trvalé.

Z tohoto zákazu uhasit byť jen jediný uhlík věčného ohně, i když už byl odstraněn z oltáře, poznáváme naléhavost zachování obecného povědomí o Hospodinově věčné Přítomnosti. Ale také bychom neměli dovolit, ani v tom nejmenším detailu naší činnosti, aby ta jiskra uvědomění vyhasla.

A jak na to? Přestože se o ohni na oltáři píše, že je to jeden ze zázraků, že nikdy nevyhasnul, tak se to ani tam neponechává náhodě. V předchozím verši (6,5) je jasný příkaz: „proto na něm kněz každé ráno zapálí dříví..“ A o nás Tóra říká, že jsme národem kněží. A tak bychom vlastně všichni v té symbolické podobě, už bez Chrámu, měli každé ráno ten oheň pořádně rozfoukat - ranní modlitbou, tím jasným uvědoměním si Boží Přítomnosti. Pak nám i přes den nebude chybět ta potřebná jiskra. Zkusme to, přece se ausgerechnet kvůli naší pohodlnosti nebude muset zase stavět Chrám.

Omerový kalendář 2023

 A je tu opět ke stažení omerový kalendář:

PDF pro rok 2023

XLS pro rok 2023, který si můžete libovolně upravit

Genderová (ne)vyváženost

 Elie nedávno narazil na článek (v ortodoxním časopise Tradition), kde se psalo o nově vznikající tradici v především moderně ortodoxních komunitách pořádat "Men´s seder", v podstatě setkání mužů u masa a yhisky pod záminkou diskuze a sdílení tipů pro vedení pesachového sederu. Článek zmiňuje, že tahle tradice vznikla původně v reformním judaismu, jako reakce na studii z roku 2008 Matrilineal Ascent/Patrilineal Descent: The Gender Imbalance in American Jewish Life (Sylvia Barack Fishman, Daniel Parmer). Nedalo mi to a celý ten článek z roku 2008 jsem si vytiskla a přečetla a myslím, že zjištění jeho autorů stojí za reflexi i v evropském kontinentálním judaismu, kde feminizace začala teprve nedávno.

Je potřeba mít na paměti, že americký neortodoxní judaismus prošel úplně jiným vývojem, než ten evropský a že je to pořád v USA majoritní směr. 

Po staletí byl obraz "správného muže" v judaismu úplně jiný, než v majoritní společnosti. Správný židovský muž studoval Tóru, chodil do synagogy, angažoval se v gemilut chasadim (skutcích milosrdenství), nebyl agresivní a dravý. Jeho úspěšnost víc měřila jeho znalostmi Tóry než jeho ekonomickou úspěšností. Tenhle model dnes přežívá už jen v charedi kruzích. S otevřením ghet a asimilací došlo i k asimilaci hodnot většinové společnosti. V USA zejména hodnost liberálního protestantismu, kde náboženská aktivita je hlavně "pro ženy". Ve chvíli, kdy ženy byly počítány do minjanu a začaly být ordinovány na rabínky a kantorky, muži začali ze synagogy mizet. Jednak proto, že už nebyli nutní k tomu, aby byl minjan a posléze proto, že v synagoze už byla taková převaha žen, že se tam necítili příjemně. Autoři popisují, že nejmenší množství židovských aktivit a nejmenší pravděpodobnost předání židovské identity potomkům mají židovští muži, ženatí s nežidovskými partnerkami. A to navzdory tomu, že v americkém reformním judaismu většina reformních komunit uznává i patrilineární židy. Autoři ale ukazují, že tito muži se židovství odcizili dávno předtím, než si našli nežidovskou partnerku. Jako děti chodili do synagogy hlavně s matkou a jako teenagery už je to přestalo bavit, protože tam nebyl program, který by je zaujal (na rozdíl od jejich sester, které často pokračovaly ve vzdělávání i po bat micva) a mužské vzory, které by jim ukázaly, že židovství není jen pro ženy. Muži, kteří zůstali židovsky angažovaní byli ti, kdo měli nějaký mužský židovský vzor a aktivity. 

V americkém reformním a liberální části konzervativního judaismu došlo k tomu, že tyto synagogy jsou stejně genderově nevyvážené jako ty ortodoxní, jen s opačným znaménkem. A paradoxně, ačkoliv americké reformní židovství většinově uznává princip patrilinearity, ten kdo reálně v reformních kruzích židovství předává, je židovská matka, která rozhoduje o židovském vzdělání dětí, iniciuje židovské aktivity doma, chodí do synagogy a vybírá, do které.

V Evropě je situace jiná, neortodoxní židovství je menšinové a rabínky jsou pořád relativně nová záležitost. Nicméně, ve Francii už brzy dosáhneme mezi rabíny parity a když se podíváme na zastoupení nových studentů rabínské školy v Paříži, ženy naprosto převažují. Je tedy na místě se ptát, zda jsme nenastoupili cestu amerického reformního židovství a jak to udělat, aby naše synagogy byly skutečně genderově rovné, nikoliv vychýlené na jednu, nebo druhou stranu.

Je dobré myslet na to, že ne všichni se chodí do synagogy primárně modlit, že je to také místo pro setkání s ostatními židy, místo, kde můžeme posilovat svoji židovskou identitu a třeba najít i partnera. A na to je potřeba, aby tam chodili muži i ženy...

Poznámka: v současnosti najdeme asi nejdynamičtější minjany a synagogy v nejliberálnějším sektoru moderní ortodoxie, takzvané "partnership" nebo "egalitarian" minjany. Tyto minjany mají oddělené sezení pro ženy a muže, ale ženy mohou vést větší část bohoslužby a číst z Tóry (jen některé části musí být vedené mužem). Ženy jsou buď do minjanu počítány přímo, nebo do minjanu počítány nejsou, ale aktivně participují, nebo se minjan považuje za úplný ve chvíli, kdy je přítomno 10 mužů a 10 žen. V těchto minjanech je zachována možnost socializace v rámci pohlaví (oddělené sezení, některé aktivity), muži jsou stále nutní pro fungování minjanu ("musí tam být") a také je pravda, že většina mužů, kteří tento typ minjanu navštěvují, prošla tradičním ortodoxním vzděláním, takže pro ně participace na koedukovaném studiu Tóry nepředstavuje problém (autoři výše zmíněné studie ukázali, že jedním z problémů zapojení mužů do studia v amerických liberálních komunitách je i to, že cítí, že nemají znalosti, které se od nich jako od mužů očekávají a na rozdíl od žen jim právě toto brání se do studia zapojit).

Avi: Parašat Vajakhel – Pekudej (Šemot 35,1 – 40,38)

  Ze dvou spojených parašot Vajakhel a Pekudej jsem si vybral téma dávání. V našem textu se koná sbírka pro Svatyni. Mojžíš oslovuje lid: „Vezměte od vás příspěvek Hospodinu: zlato, stříbro a měď“ (35,5). Ta slova „od vás“ znamenají, že se nemělo čekat, až se ti bohatší rozhoupají a pokryjí ze svých prostředků tuto potřebu. Spíše to znamená, že každý by měl přispět – podle toho, jaké jsou teď jeho možnosti.

  „Každý ať ze srdce dobrovolně přinese jako Hospodinovu oběť“ (35,5). Toldot Jicchak se ptá: Proč Mojžíš přikázal, aby oni sami přinesli dary a ne aby je od nich někdo vybral? Odpovědí je, že Mojžíš měl skutečně v plánu jmenovat lidi, kteří by chodili dům od domu (stan od stanu) a vybírali, co jim lidé dají. Ale když sami přinesli své zlato k odlití telete, řekl: „Protože vy sami jste přinesli zlato na tele, je na vás, abyste přinesli příspěvek pro Miškan. A to pak bude sloužit jako odčinění za hřích odlití telete.

  Zlato je někdy bráno jako takový symbol luxusu, bez kterého se mohou lidé obejít. Jako zlatník si s tím dovolím nesouhlasit. Máme už desetiletí rodinné zlatnictví a lidé k nám chodí nakupovat zlaté šperky. A často je to právě proto, že si takovým způsobem dávají najevo svoji lásku, vzájemné city. A je pravda, že ti bohatší zákazníci to tak neprožívají, protože je to pro ně snadné.  Ale ti, co mají hloub do kapsy a musí na každé takhle projevené gesto často dlouho šetřit, nebo si v něčem jiném odpírat, takoví to pak prožívají opravdu hluboce. S dojetím vzpomínáme na jeden takový „obyčejný“ manželský pár, který k nám chodil. A bylo to dost pravidelně. Pán věděl, že tím své milované manželce zaručeně udělá radost. A byl to taky takový téměř obřad lásky, když si u nás mohla vybírat. A když si vybrala, pán to zaplatil a stálo ho to jistě plno mozolů. A pak si paní zamáčkla slzu, pevně se objali  a políbili. A tak to šlo roky. Vždycky jsme se na ně těšili. Byli pro nás živým dokladem příkladné lásky, která, jak je vidět, ještě existuje. A pak jednou přišel ten pán sám. Z pytlíku vysypal všechny ty zlaté náušnice, prstýnky a další šperky. Sdělil nám, že mu manželka umřela na covid. A že by to chtěl všechno vyleštit, aby to mohl dát svým dcerám, aby měly na maminku památku. Nám úplně vyhrkly slzy. Ta jeho láska byla nezastavitelná… A to zlato bylo jen tím prostředkem, kterým to mohl vyjádřit.

  A teď abych to trochu genderově vyvážil, aby to nevypadalo, že ženy jsou jenom ty, které jsou obdarovávány a hýčkány… Když se ženy rozhodly nedat své zlaté šperky na odlití telete, mohlo by se zdát, že prostě jen nechtěly přijít o své zlaté cetky. Ale tady dnes můžeme číst: „A přišli muži s ženami“ (35,22). Ramban píše, že když většina zlatých a stříbrných šperků přece patří ženám, tak to můžeme chápat tak, že vlastně ženy předcházely muže – to znamená, že nejprve ženy přinesly své zlaté a stříbrné šperky pro Miškan a teprve potom muži své prsteny.

  Přidám ještě něco o dávání a manželských párech, o kterých se zmiňuje Talmud. Za Aba Chilkijou jednou přišli dva rabíni. Bylo to v době, kdy bylo mimořádné sucho a oni věřili, že když se Aba Chilkija pomodlí za déšť, bude jeho modlitba vyslyšena. Příběh je delší, tak ho velmi zkrátím. Aba Chilkija tajně odešel se svou ženou do podkroví, protože nechtěl, aby si hosté uvědomili, že déšť přijde díky jejich modlitbám. Jeden se modlil v jednom rohu, druhý v druhém. Z rohu, ve kterém se modlila jeho žena, se mrak vynořil nejdříve, protože její modlitby byly vyslyšeny snadněji. Hostům to ale neuniklo, a tak se na to pak optali: „Proč se mrak nejprve objevil nad rohem, ve kterém stála tvá žena?“ – „Protože když ona dává milodary“, odpověděl, „dává vařené a pečené jídlo, a tak z něj má chudák okamžité potěšení. Zatímco já dávám peníze, a tak si chudák za ně musí jídlo nejdříve koupit.“ Z toho je  vidět, jak jsou ženy ve své pomoci praktické a přímočaré. A taky vidíme, že i chudý člověk má dávat milodary. Aba Chilkija totiž nebyl žádný boháč – musel se nechávat najmout na práci jako nádeník – a přesto dával milodary. On totiž na rozdíl od dnešních bojovníků proti bídě proti ní bojoval prací.

  Další pěkný příběh můžeme číst v Gemaře v traktátu Ketubot: Mar Ukva měl za souseda chudého muže. A tento Mar Ukva každý den dával tomuto muži čtyři zlaté mince pod dveře, tak aby ten muž nevěděl, kdo je mu tam dává. Jednoho dne si ten chudák řekl: „Musím zjistit, kdo mi to tam dává.“

  Když zahalení Mar Ukva a jeho žena toho dne položili čtyři zlaté mince pod jeho dveře, ten chudák je začal sledovat. Mar Ukva a jeho žena prchali, až se dostali k ohnivé peci. Skočili do ní a Mar Ukva si popálil nohy. Jeho žena mu řekla: „Polož si svoje nohy na mé a nespálí se.“ Její nohy se nespálily. Hádejte proč? Přesně, ona totiž rozdávala milodary z vařeného a pečeného jídla, kterého si mohl chudák hned užívat. A ještě taková maličkost: proč safra skákali do ohnivé pece? No přece je lepší se spálit, než uvést do rozpaků jiného člověka.

  Myslíte, že už dneska takoví lidé nejsou? Já vím, že jsou.

Megila challenge 2023-2024

 I po letech stále vzpomínám na Purim v Bejt Simcha (odhadem v roce 2014?), kdy Ivan Kohout kantiloval Megilat Ester a nějaký americký rabín, který se zrovna naskytl v Praze (na jméno už si fakt nevzpomenu) po každé kapitole dělal krátké a vtipné shrnutí děje. Tenhle formát čtení Megily se mi zdá být optimálním balancem mezi tím, jak by měla být micva splněna (kantilace v hebrejštině) a potřebou, aby z toho účastníci, co neumí hebrejsky, taky něco měli. Navíc lovit slovo "Haman" abychom mohli začít hlučet je mnohem zábavnější, než když čteme v jazyce dané země, kterému všichni rozumí. Jenže se nám tady ve Štrasburku nedařilo tento model zavést, protože nám chyběli schopní baalej krija (ti, kdo umí číst a kantilovat). Letos moje frustrace dosáhla vrcholu a rozhodla jsem se, že když začnu hned, do přístího purimu se Megilu naučím kantilovat celou.

Megilat Ester má 167 veršů rozdělených do 10 kapitol. Verše jsou relativně dlouhé a kantilace megily je jiná, než kantilace Tóry, i když kantilační značky a jejich význam jsou stejné. Navíc některé verše jsou kantilovány na kantilaci Ejcha (Pláč Jeremjášův) a některé na nějaké populární melodie. Začala jsem se učit podle alsaského ritu (odkaz níže) a naplánovala učení tak, aby se mi do toho povedlo vmáčknout i čtení z Tóry na běžné šabaty a na Roš hašana a Jom kipur (t.j. nic plánováno na září):

Důvod, proč to píšu je dvojí-jednak teď už se mi z toho hůř vycouvá, když jsem to vytroubila do světa. A pak také, třeba někoho inspiruju a pustí se také do práce. Neznám komunitu, kde by neocenili, když se členové podílí na čtení z Tóry, Megily nebo Haftary...

Kdybyste se do toho také chtěli pustit, tady je pár zdrojů:

Pokud potřebujete tikun (vokalizovaná verze s kantilačními značkami a vedle ní nevokalizovaná verze tak, jak je ve svitku), jeden šikový najdete tady, dá se vytisknout a nosit všude s sebou.

Kantilace podle Alsaského ritu (západní Aškenaz) podle André Story, kliknete na "Travailler la lecture de la Meguila pour Pourim" a pak máte tři možnosti: "Travailler lentement" (číst pomalu, ideální pro učení), "Reviser" (střední rychlost čtení) a "Passer pro" (profi rychlost).

Chabad má samozřejmě také výborně zpracované tréninkové materiály, můžete si vybrat ze dvou rabínů, každý kantiluje maliko jinak, ale americký přízvuk mají oba...

A kdo preferuje "ženský hlas" může zkusit materiály of JOFA (Jewish Orthodox Feminist Alliance).

Pro základní informace o kantilaci a kantilačních značkách doporučuju dva starší články od Rut (úvod do kantilace a jak se ji naučit).

Tak co, jde do toho někdo se mnou?