Francouzské děti nezlobí (haha)

Tentokrát zase ze světa francouzské výchovy dětí. Moje maceška mi poslala článek (a moje maminka, když tu o víkendu byli se mě na ten článek taky ptala) o tom, že francouzské děti nezlobí. Tak to zkusím uvést na pravou míru. Původní článek najdete zde (není to žádné extra intelektuální čtení, prostě čtení ke kafi, jak název webu avizuje).
Předně-autorka knihy, na kterou se autorka článku odvolává, je Američanka. A v porovnání s americkou výchovou je výchova na evropském kontinentu mnohem striktnější. Nejen tedy ta francouzská. Francouské děti jsou tedy v průměru podobně hodné nebo zlobivé jako ty české. Ale dva rozdíly v přístupu tu přeci jen najdeme-první je přístup k jídlu a druhý je důsledek brzkého návratu matek do práce.

Rozdíly s jídlem začínají hned po narození. Ve Francii je považováno za legitimní volbu nekojit. Hlavně po roce 68 byla celá generace žen, které nekojily a na těch pár, co ano, se pohlíželo jako na divné a nejspíš i utlačované chudinky. Dneska se to už celkem změnilo a většina žen alespoň na začátku kojí, byť značné části z nich to nevydrží déle než 3 týdny (nepřekonají první obtíže, protože když to nejde, okamžitě někdo přispěchá s lahvičkou a sunarem) a další část odpadne kolem 3.měsíce s návratem do práce. Ačkoliv ze zákona má žena nárok na čas v práci na odstříkávání mléka a jesle i chůvy ho musí akceptovat, v praxi to chce docela velké odhodlání, aby to žena vydržela déle než pár týdnů (já se držím už 5 měsíců, ale stejně má Šmuli u chůvy jednu dávku sunaru, protože prostě neodstříkám tolik, abych pokryla jeho spotřebu). Navíc  "chytrá kniha" Laurence Pernaud (místní bible o těhotenství a výchově dětí už minimálně 30 let) poskytuje takové rady o kojení při návratu do práce, že kdybych se jimi řídila, tak už nejpíš dávno nemám mlíko. Naštěstí francouzská Laktační liga má lepší rady. Další rozdíl přichází se zaváděním příkrmů-protože většina čtyřměsíčních dětí už tady není plně kojena, tak se prostě s příkrmy začíná po dovršení 4.měsíce (v souladu s doporučením odborníků, cpete-li dítě sunarem, není třeba čekat až do dovršení 6.měsíce, obzvlášť, pokud dítě zajímá, co mají rodiče na talíři, u plně kojených dětí je to jiné). Příkrmy se zavádějí relativně rychle a protože se začíná brzy, moc tu, alespoň zpočátku nefrčí metoda BLW (že se dítě krmí samo, na to je potřeba, aby mělo alespoň těch 6 měsíců). Snaha je, aby mělo dítě co nejširší chuťové spektrum (proto se také kojícím ženám nezakazuje žádné jídlo, jen ať si dítě tříbí chutě), takže podle "chytré knihy" může dítě v 9 měsících ochutnat Camembert za předpokladu, že je z pasterovaného mléka. A že francouzský Camembert je poněkud silnější, než Hermelín...
Dítě se má také relativně rychle dostat na 4 jídla denně. snídaně-oběd-svačina-večeře. My vstáváme v 6, takže nechat Šmuliho hladovět až do oběda zavání týráním dětí, takže jsme se s chůvou shodly, že bude mít dopolední svačinu tak dlouho, jak jen to bude potřeba (a je možné, že mě jednou kvůli tomu čeká střet se školkou a školou). Mezi jídly se nemlsá. Vůbec jsem tu neviděla takové ty divné kukuřičné křupky, které české děti neustále třímají v rukou. A vůbec málokdy vidíte dítě v kočárku, které by něco žužlalo. Nebo dítě v obchodě, které by už začalo žvýkat bagetu dřív, než ji rodiče u kasy zaplatí. Tohle mi přijde jako vyloženě dobrý přístup.

Brzký nástup matek zpátky do práce je druhá věc. Tady už je to s těmy klady dost sporné. Osobně si myslím, že pro dítě je skutečně ideální zůstat s matkou až do 3 let, jak tvrdí profesor Matějček. Problém je, že to v současné době, kdy se 50% manželství rozvádí a u nesezdaných to bude podobné, ne-li horší, je velmi problematické pro matku. V různých státech to řeší různě, ale obávám se, že zatím žádné ideální řešení neexistuje (nekdy se k tomuhle tématu vrátím, protože mě hodně zajímá). Jak je uvedeno v článku, ženy mají ve Francii mateřskou 6 týdnů před porodem a 10 týdnů po porodu. Týdny z předporodního období si lze převést na poporodní, za předpokladu, že zvládnete chodit do práce. Ženy, které mají nevyčerpanou dovolenou si ji často vyberou tak, aby si natáhly mateřskou a nebo může lékař vystavit neschopenku až na 1 měsíc, o který se mateřská natáhne (nicméně únava z kojení prý není validní důvod, ale těžký porod ano). Já měla neschopenku, takže jsem se vrátila do práce, když Šmuli dovršil 3 měsíce. Bylo to těžké, hlavně pro mě, ale pro něj určitě taky. Naštěstí je hodně přizpůsobivý a společenský. Socializovat dítě ve třech měsících je podle mě blbost. Teď, v osmi měsících si už s začíná s chůvinými syny hrát (a oni s ním) a o nějaké socializaci se asi dá mluvit. Na konci listopadu navíc chůva přijme ještě jedno miminko, takže už nebude nejmladší ve skupině a to asi také bude dobrá zkušenost. Doma je sám a totálním středem pozornosti. Je fakt, že díky tomuhle systému je dítě od malička zvyklé "šlapat jako hodinky"-když od začátku musí být v určenou hodinu někde, ranní odchody do školky ve třech letech vás prostě nemůžou překvapit. Na druhou stranu rodiče nemají 100% kontrolu nad tím, jak je jejich dítě vychováváno v prvích třech letech jeho života, které jsou určující. Pokud člověk nenajde chůvu nebo jesle, s jejichž výchovnými metodami souzní, je to dost velký problém. Naštěstí si se Šmuliho chůvou dobře rozumím.
A ano, k dětem se tady přistupuje jako k inteligentním osobnosem. Na Šmulim je opravdu vidět, že rozumí spoustě věcem a také je schopný spoustu věcí vyjádřit, i když samozřejmě nemluví. Tenhle přístup je zásluha dětské psycholožky Françoise Dolto. Na druhou stranu, její názor, že dítě má mít svůj pokoj prakticky od narození, protože má mít svoje soukromí, je už naštěstí překonaný a děti do půl roku obvykle spí v ložnici s rodiči (to jde ruku v ruce se znovuobjeveným kojením). Šmuli je u nás v ložnici pořád a o stěhování začneme přemýšlet tak kolem jednoho roku.

Takže ve zkratce-vyloženě pozitivní na francouzské výchově je absence mlsání. Zbytek je hlavně výsledek nebo následek toho, že se matky brzy vrací do práce a je to taková "z nouze ctnost" a nejsem přesvědčená o tom, že tenhle systém je tak báječný, jak se autorka článku tváří (ale je fakt, že já jsem hodně řízlá tím "českým biomateřstvím" ;-D )

Avi: Parašat Berešit ( Berešit 1,1 – 6,8 )

  Dnes znovu začínáme číst Tóru. A tak mi dovolte aspoň pár prvních vět ocitovat: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první. I řekl Bůh: „Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod!“ Učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou. A stalo se tak. Klenbu nazval Bůh nebem. Byl večer a bylo jitro, den druhý. I řekl Bůh: „Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš!“ A stalo se tak. Souš nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval moři. Viděl, že to je dobré.“ (Berešit 1,1 -10)

  Judaismus od začátku chápe, že popsat, definovat a nazvat zlo zlem a dobro dobrem není možné v chaosu, ale pouze v uspořádaném světě. V chaosu zlo i dobro podléhají relativizaci, jejich obrysy jsou rozmazané a lidé jsou zmateni a jejich etika tomu odpovídá. V knize Berešit, kterou začínáme číst, Tóra prezentuje Boha jako toho, kdo přináší do chaosu pořádek („země byla – na počátku- pustá a prázdná“). Děje se to na mnoha úrovních. Když tvoří svět, Bůh odděluje světlo od tmy. Bůh odděluje souš od vody. A to uvádění pořádku do chaosu se tedy děje prostřednictvím výrazného oddělení opačných věcí.

  Příklady rozdělení, oddělení ,nacházíme v Tóře na mnoha místech a v různých tématech. Neuškodí si jich pár připomenout. Například oddělení života a smrti. K tomu se pojí micva, přikazující oddělení masa a mléka. Maso mrtvého zvířete je symbolem smrti, mléko je nápojem nového života. Není možné je spojovat, vařit spolu, jíst, mít z jejich spojení jakýkoli zisk.

  Nebo rozdělení času: každodenního, všedního od času svatého- šabatu a svátků. A o šabatu zákaz vykonávat činnosti všedního dne. A na konci šabatu, při tom přechodu od svatého k všednímu času vykonáváme rituál  nazvaný„havdala“, který neznamená nic jiného, než oddělení.

  Existuje i micva, zakazující šaatnez, čili mísení vlny a lnu ve tkanině. Zdůvodnění toho zákazu vyplývá ze záměru odlišení produktu zvířecího od rostlinného. Nemá to zřejmě nějaký praktický význam, ale symbolizuje to rozdělení.

  Samozřejmě tu nacházíme i rozdělení pohlaví: micva zakazující, aby muž nosil ženské ozdoby a šaty a micva zakazující ženě nosit mužské šaty, atd.

  Pak je tu rozdělení přikázání i v rámci Aseret hadibrot – Deseti přikázání. Dokonce i to je zapsáno    na dvou deskách, protože na jedné se nacházejí přikázání, týkající se vztahu člověka k Bohu a            na druhé – člověka s jinými lidmi. Je to příklad na rozdělení toho, co je Boží a co je lidské. Navazuje to na to první rozdělení: na „nebesa a zemi.“

  Popsání protikladů a jejich rozdělení se nezastavuje jen u těchto pár příkladů, pokračuje dál. Jiné micvot a zákony halachy oddělují prostor svatý od běžného, oddělují člověka od zvířete, osob podřízených od nadřízených, rodičů od dětí, mladších od starších, kohenů od nekohenů a nakonec- v uspořádaném světě – především odděluje věci nejdůležitější – dobro a zlo.

  Ty uvedené příklady mají pouze signalizovat neobyčejně důležitou věc:  popsání, definování dobra a zla není možné v chaosu, ale pouze v uspořádaném světě. V chaosu zlo i dobro podléhají relativizaci, jejich obrysy vyblednou. Jaké jsou pak skutečné důsledky chaosu, proti kterému se staví pořádkumilovný systém Tóry? Poškozenými, zlem nejvíce ohroženými jsou tehdy vždycky ti nejslabší. Chaos je vždy prostředím,, v němž křivda, jakou zakusí ti, kteří se nedokážou bránit, ani nebude postřehnuta. Každý si umí představit, kdo je asi tou nejvíc poškozenou stranou v době různých válek, revolucí, anarchie a nástupu diktátorských režimů, kdy právo platí jen na papíře, nebo jen pro někoho…

  Dokonce i ten nejstručnější nástin přikázání, známý jako sedm noachidských přikázání, má v jednom bodě příkaz nastolit uspořádání, které umožní vládu práva kvůli zabránění chaosu. Na to bychom měli být zvlášť citliví a vyžadovat každý den stejný metr pro všechny. Když se někomu práší od pusy, je třeba  říct: ten člověk lže, i kdyby mu patřila všechna média. Tak, jak je zdravé oddělení státu a náboženství, stejně tak je zdravé oddělit soukromé podnikání od státu. Když se tu má podnikat, tak nemůže být zvýhodňovaný ten, kdo je u moci - jinak na to doplácejí všichni ostatní a nastává chaos, rozklad pocitu spravedlnosti a etiky vůbec. Dobrá pravidla, která platí pro všechny stejně- minimálně na tom bychom se měli umět shodnout všichni. Potom by se na to mohl i Pán Bůh podívat, a řekl by: „Hmm, to je dobré.“

Proč není jednoduché správně slavit Sukot

Sukot máme s Elim rádi, ale moc se nám nedaří ho správně slavit. Nejde jen o otázku počasí, kdy během Sukot obvykle alespoň několik dní prší a třeba vloni se na první večer ve Štrasburku strhla taková průtrž mračen, že musela mnoho suk úplně rozmáčet. Jenže my nemáme vhodný balkón, abychom si mohli suku postavit (nad naším balkónem je další balkón, takže bychom střechou neviděli na nebe) a na dvoře není místo. Ale to není zas tak nepřekonatelný problém, jako my jsou na tom mnohé rodiny, prostě je potřeba se nechat pozvat k někomu, kdo suku má a nebo jít večeřet do jedné z mnoha komunitních suk. Hlavní problém Sukot je, že přichází v těsném závěsu po Roš hašana a Jom kipur a pro nás, kdo nepracujeme v "židovských" profesích ani na volné noze to znamená, si brát další volno. 2 dny na Roš hašana, minimálně 1 den, ale spíš 1,5 dne na Jom kipur a pak ještě 2 x 2 dny na Sukot a Šmini aceret/Simchat Tora. Jistě, mohli bychom se po liberálním vzoru držet izraelského kalendáře a držet jen 1 den Sukot a 1 den Šmini aceret+Simchat Tora. Jenže to přináší problémy na Pesach-naše komunita pořádá komunitní seder na druhý večer a navíc, o Pesachu často dochází k posunu čtení z Tóry mezi Izraelem a diasporou a pokud se řídíme izraelským kalendářem, jsme posunutí vůči francouzským komunitám. To jsme zkusili a výsledkem byl chaos. Proto jsme se jako komunita vrátili k diaspornímu slavení svátků. Jenže počet dnů dovolené není nafukovací a hlavně, měsíc Tišri vždycky spadá do období, kdy se po letní pauze začíná pořádně pracovat, takže neustálé absence dost rozlaďují šéfy. Takže jsme si s Elim nakonec vzali dovolenou jen na první den Sukot a na Šmini aceret a druhé dny jsme sice formálně drželi svátek (kiduš, svíčky, sváteční šacharit), ale šli jsme do práce. Ani jeden z tohoto řešení nejsme nadšení, ale žádné jiné řešení jsme zatím nenašli. Ale třeba se to jednou povede.
Letošní Sukot se navíc zkomplikoval tím, že Šmuli onemocněl, takže jsme si o zpestřili výletem na pohotovost (když je váš pediatr žid, tak o svátcích fakt neordinuje). Naštestí to nebylo nic vážného a na Siůchat Tora už byl v pohodě a já ho s nachlazením mohla vysřídat. Tak nějak jsem věděla, že děti bývají často nemocné, zvlášť když potkávají jiné děti. Co jsem ovšem netušila je, že to od něj vždycky chytnu...
Tak doufám, že u vás proběhly svátky v klidu, pořádně jste si je užili, protože teď nás čeká dvouměsíční pauza!

Avi: Parašat Vezot habracha (Devarim 33:1 – 34:12)

Dnešní čtení je tím posledním v tom ročním cyklu čtení Tóry, příští týden nás opět čeká Berešit = Na počátku. A zakončení V. Knihy Mojžíšovy obsahuje poslední požehnání dvanácti pokolením Izraele- proto „Vezot habracha“ = „A toto je požehnání…“ . A také je tu popis smrti Mojžíše- člověka, který Židy vyvedl z Egypta a dovedl až k zemi zaslíbené. Mezi tím požehnáním pro jednotlivá pokolení a samotnou smrtí Mojžíše je ještě vložené požehnání pro celý Izrael, který je tu nazýván Ješurůn. A způsob vyjádření se v tu chvíli mění a věty jsou v něm formulovány ve druhé osobě. Je to takové přímé oslovení, jako bychom měli být osloveni i my.

Ty verše mluví o Boží pomoci v boji s nepřítelem. Vždycky to mohlo být chápáno buď jako popis dávných událostí, nebo náhled do budoucnosti, anebo jako taková metafora pro boj s nepřítelem, kterého máme každý sám v sobě. Dnes už jsou Židé zase znovu ve své zemi a vedení bojů se stalo nechtěnou součástí každodenního života. Mezi Izraelci jsou pochopitelně i ateisté, kteří nevěří na pomoc Boží, ale všichni se rozhodně shodnou na tom, že je jí zapotřebí.

Mezi těmi posledními Mojžíšovými výroky je i taková trochu tajemná předpověď: „Izrael přebývá bezpečně oddělený při Jákobově prameni v zemi obilí a moštu…“ (Devarim 33,28) Protože tam ještě nejsou, jde o budoucnost, tedy „bude přebývat“. Vysvětlení si žádá ten výraz „oddělený“ (badad). Ten nejjednodušší význam je: oddělený od nepřátel. Izrael nebude sužován nepřítelem. Všichni kdo byli v Jeruzalémě a chtěli se vydat do Betléma, ví, že je tam postavená zeď, která ta dvě území odděluje. Byla postavena, aby zabránila pokračujícím vražedným útokům. Jejich počet tím významně poklesl, i když to jistě nevyřešilo všechno. Ale v Talmudu se dá najít i úplně jiná interpretace. Původně žádoucí smysl toho žití v oddělení se mění na nevýhodný, nežádoucí: „ v osamocení“. Slovo badad je užito na začátku knihy Pláč Jeremjášův – osamocené, zpustošené město trpí. I tahle interpretace je až k nevíře aktuální. Izrael je tak osamocený jak v regionu, tak i na té mezinárodní scéně. Počet odsuzujících rezolucí v OSN vůči Izraeli je neuvěřitelný a naprosto neodpovídající situaci v porovnání s jakoukoliv jinou zemí na světě. A tak je tedy nutné pracovat na oddělení, které zajišťuje primární bezpečnost. Ale vyžaduje to i práci na tom, abychom nezůstali osamoceni- tzn. budovat přátelské vztahy se sousedy a také s našimi spojenci, jak je to jen možné.

Raši uvádí ještě jeden význam toho vyjádření „odděleně“. Po něm přidává čárku a pak to chápe tak, že každý bude bezpečný ve vém domě, pod svým viným keřem a fíkovníkem… a nebude nutné, aby se chránil v opevněných městech. Dodatečný aspekt uvádá Raši ještě v komentáři ke 4. Žalmu: bezpečí a pokoj mají být dány dokonce i osamocenému Izraeli, čili žádní spojenci nebudou potřeba k obraně před vnějším nebepečím. Tak to by bylo skvělé. Je to stále tak žádoucí a nejisté jako kdysi.

Rabín Jehuda Cvi Berlin v 19. století interpretoval to bezpečí, o kterém je tu řeč, jako „pokoj duše“ a vzájemné milování se, život nenarušovaný závistí jiných národů. To potřebují všichni lidé na světě, i když si Židé „užili“ té závisti a nenávisti víc, než kdo jiný. Ale Berlin to přebývání „v oddělení“ taky interpretuje jako nepodlehnutí asimilaci, bez přílišného přizpůsobování se. Slova Tóry, kterou dnes dočítáme, jsou pořád stejně aktuální, protože se dotýkají problémů, důležitých pro náš život. Tóra nás může inspirovat a měnit naše životy a tak zůstat stále živou. Její text, osvětlovaný komentáři rabínů, nevede, jak říká Lévinas, „k tajemství Boha, ale k lidským úkolům lidí. Ať ti, co touží pokračovat v judaismu, zajistí to, aby tyto knihy zůstaly otevřené.“

Avi: Parašat Haazinu (Devarim 32:1 – 52)

  To dnešní čtení obsahuje jako rozloučení tzn. píseň Mojžíšovu. Píseň proto, že ten text má zvláštní poetickou sílu. Je v ní opět varování před nevěrností Izraele, popis s ní spojených neštěstí, ale taky zároveň s tím i ohlášení vysvobození od pronásledování ,slib Boží věrnosti. Podle samotné Tóry slova písně směřoval k Izraeli Mojžíš, ale už i s Jozuem. (Devarim 32,44). „ A přišel Mojžíš a promlouval slova této písně do uší lidu, on a Jozue, Nunův syn.“ Raši to chápe tak, že Jozue právě v této chvíli stojí vedle Mojžíše, aby to všichni viděli a přijali fakt, že on bude jeho nástupcem. Zřejmě to tak bylo, je to přirozená věc.  Otázky vzbuzuje jiná záležitost: obsah těch slov je velice blízký jazyku proroků. Mohl takhle Mojžíš mluvit? A má to nějaký význam i pro nás?

  Někdo se dnes dívá na ten text pouze kriticky, a nepřijímá ho tak, jak je zapsán, jakožto poslední Mojžíšovu výzvu k lidu. A tihle kritici přemýšlí nad tím, že Mojžíš mohl vyslovit třeba jen některá slova a někdo jiný je později básnicky rozvinul. Podle nich tomu odpovídá pozdější literární styl. A když už to jednou zpochybní, mohou dnešní kritici pokračovat dál: že text popisuje pozdější situaci z doby, kdy jak se píše „ Ješurůn (Izrael) ztučněl a zbujněl“ (Devarim 32,15) a velkým problémem se stalo modlářství, skládání obětí „cizím“ bohům, které jejich otcové neznali.

  Tenhle historicko-badatelský přístup k textu má zásadní význam pro historika- pro toho jsou zásadními problémy doba vzniku, autor nebo redaktor textu. Ale když hledíme na text jako na Tóru, tohle pro nás určitě není to nejdůležitější. Chceme zjistit, co nám ten text chce říci. Jak píše Lévinas, který zformuloval stanovisko, kterým nelze odvrhnout historickou kritiku, ale poukázat na její meze: rabínský výklad „dovoluje textu, aby promluvil, zatímco historická filologie pouze mluví  o textu.“   Ten rozdíl v chápání je podstatný- nesmíme si nechat vzít poselství, které k nám samotným, osobně, mluví.

  Když se tedy zaposloucháme do textu, zjišťujeme v Božím jednání určitou dvojakost. Z jedné strany je tu trestání Izraele za přestoupení, čili dopuštění toho, aby v takovém případě nepřátelé vůbec mohli využít téhle Boží benevolence. Ale Bůh se jakoby „obává“ toho výsledku. Protože, z druhé strany, Bohu záleží na tom, aby tito vítězové nezískali přesvědčení, že za úspěch vděčí jen sami sobě a svým bůžkům. Ostatně i Židům, i nám v současnosti, je známý fakt, že úspěch, čili to zmiňované "ztučnění“ vede  k modlářství. I kdyby se ten popis neštěstí vztahoval jen k těm zvratům, které zažilo první pokolení žijící v Izraeli, tak ten kolotoč nevěrnosti a následných utrpení  jakoby přes kopírák odpovídá i mnoha pozdějším epochám židovské historie. A navíc, jak říká Sifre, „velká je ta píseň, neboť zahrnuje současnost, minulost i budoucnost, tento svět i svět příští.“ Ramban to komentuje: podstata (této písně) byla naprosto potvrzena skutečnými událostmi.“ A zároveň dodává: „O to více musíme celým srdcem věřit a očekávat splnění Božích slov, předaných prostřednictvím nejspolehlivějšího z Jeho proroků.“

  V celé Tóře, a v této písní Mojžíšově jako ve zvlášť zkoncentrované podobě, jde o smysl života a o naději. Odkud ji můžeme čerpat? Jedno i druhé k životu potřebujeme. Taková otázka má význam i pro toho nejméně věřícího člověka mezi námi. O co tedy opřít svoji důvěru? Snad o tradici, která nás spoluvytvářela a o naše vnímání smyslu světa a historie - přesně to je totiž náboženství. Ti, kdo ho odvrhují, protože chtějí nalézt smysl a naději bez něj, musí sáhnout jinam. Ale v podstatě to znamená, že sahají do jiných tradic. Neboť smysl nelze vyhlašovat nějak samostatně. I když ho Židé hledají       na nejrůznějších místech, občas se objeví úkaz, který Lévinas popisuje tak: „Sounáležitost k judaismu se ukazuje zvlášť trvalá u těch lidí, kteří jí nepřisuzují náboženský význam a někdy vůbec žádný význam.“  A příklad: copak i ti nejvíc protináboženští mezi námi nesouhlasí s tím názorem, že za nevěrnost, zradu, má přijít trest? A taky že existuje naděje, že ten trest nebude posledním slovem?

Jom kipur 5780

Možná je na "debrífing" po letošním Jom kipuru trochu brzo, ale mám zrovna možnost chvilku psát, tak ji muím využít.
Byl to můj první Jom kipur s dítětem, v tuto chvíli malým miminkem, stál ještě kojeným, i když už pěkně jí příkrmy. Obávala jsem se, že půst a kojení nepůjdou dohromady, ale rozhodla jsem se to zkusit s tím, že pokud uvidím, že hrozí, že sebou někde seknu, napiju se. Vzhledem k tomu, že letos byl Jom kipur celkem pozdě, bylo chladno a tak se mi podařilo půst zvládnout bez většího problěmu. Kromě počasí k tomu určitě přispělo i to, že jsem většinu času netrávila ve vydýchaném sále, kde Jom kipur organizujeme (do synagogy bychom se nevešli, ale ten sál má fakt strašně špatně řešenou ventilaci), ale s dítětem na chodbě a nebo venku a po Šmuliho obědě jsme si dali dlouhou siestu. Také jsem mu dala víc příkrmů než obvykle a k pití vodu, aby vypil méně mléka. Ukázalo se také, že je dobré ho kojit buď v leže nebo dobře usazená v křesle, protože během kojení se mi odpoledne už hlava fakt trochu točila. Letos jsem si moc liturgii neužila, z Kol nidrej jsem musela odejít už po Amidě, protože Šmuli chtěl spát. Ráno jsem četla z Tóry, ale opět jsem odešla ze synagogy už před musafem (v podstatě jsem dočetla, vzala dítě a šla domů a musafovou amidu odříkala ve spěchu, než jsme si šli dát tu odpolední siestu). Tchýně pak vzala Šmuliho na procházku a tak jsem mohla jít na minchu, pak zase domů dát Šmulimu večeři a vrátili jsme se na Neilu. Ale i tu jsme z větší části strávili na chodbě, kde si hrály ostatní děti a jen na závěr jsme se připojili k Elimu, schovali se pod jeho talit, křičeli "Hašem hu ha-elokim!" a poslouchali závěrečné troubení na šofar. Šmuli z toho byl trochu vyvalený, ale neplakal a cestou ze sálu domů (máme to 10 minut volnou chůzí) usnul.
S takovou "neúčastí" na liturgii jsem letos konečně ocenila sociální rozměr Jom kipuru-potkáte lidi, co jste celý rok neviděli a protože nemáte možnost se soustředit na modlení, máte možnost prohodit pár slov.
Také jsem si všimla, že malé děti, tak 3-10 let, si bezprizorně hrají na chodbě. Teda, toho jsem si všimla už dřív a přemýšleli jsme i nad tím, zda by nebylo od věci zaplatit na Kol nidrej a Neilu nějakou chůvu. Ale letos mě napadlo, že vzhledem k tomu, že v příštích minimálně deseti letech to s mojí účastí na bohoslužbách nebude lepší, že bych mohla zkusit vymyslet nějaký jomkipurový program pro děti-jen na Kol nidrej a na Neilu, ale aby se zabavily a přitom i ony měly nejaký sváteční zážitek, aby trochu víc rozuměly tomu, co se v sále děje. Napadlo mě udělat nějaký omalovávací mahzor, kde by se ty nejmenší zabavily kreslením (halacha stranou) a s těmi většími bychom prošli a zazpívaly to nejdůležitější (a když budou chtít, tak si klidně taky mohou malovat). Musím nad tím pořádně popřemýšlet a poradit se s nějakými zkušenými rabíny, co si o tom myslí. Mám na to celý rok, ale s mým tempem práce bych měla začít. Stejně jako se stavbou suky začínáme hned po ukončení jomkipurového půstu.

A k událostm v Halle-raději si nepředstavuju tu hrůzu, když se na vás do synagogy dobývá střelec (ještěže se mu to nepovedlo, obávám se, že v sále, který si pronajímáme, by neměl problěm, i když si platíme ochranku). Takhle střelba ale jasně ukazuje, že "nepřítel mého nepřítele je můj přítel" opravdu neplatí v případě holýh lebek...koketovat s krajní pravicí jen proto, že teď zrovna má spíš v hledáčku muslimy, je velmi neprozíravé.

Avi: Parašat Vajelech (Devarim 31:1 – 30)

  Tahle krátká paraša je už těsně před  závěrečnou „písní Mojžíšovou“.  Je to konec Páté knihy Mojžíšovi, kdy Mojžíš dobře ví, že do zaslíbené země už nevejde. Je nejvyšší čas na to předat vedení někomu schopnému. My víme, že tím jeho nástupcem se stal Jozue. Mojžíš to oznamuje „před očima celého Izraele“ (Devarim 31,7). Záležitost je  celkem jasná, nezpochybnitelná, nikdo taky neprotestuje. Panuje shoda, že Izrael má před sebou poslání, které vyžaduje vhodného vůdce. Jozue je tím pravým velitelem, když se schyluje k vojenské kampani. Ale co pak?

  Několikrát čteme o tom, že až nebude Mojžíš, lid Izraele se zpronevěří a to přinese neštěstí a utrpení. Mojžíš „ví“, že to bude „po jeho smrti“ (Devarim 31,29). Raši to však porovnává s hodnocením doby za Jozua, popsanou v knize Soudců (2,7) a předtím na konci knihy Jozue: „Izrael sloužil Hospodinu po celou dobu Jozuovu…“ (Jozue 24,31). Zatím tedy, bezprostředně po Mojžíšově smrti, nebylo zle.  Jak to tedy uvést do souladu s tím, že Mojžíš „věděl“, že bude zle, protože mu to oznámil Stvořitel  (Devarim 31,16)? Podle Rašiho to je tak, že když Mojžíš říká „umře“, má to znamenat až umře Jozue. Neboť učitel žije ve svém žáku. Proto „mu má být žák tak drahý, jako on sám sobě.“

  Následující popis z knih Jozue a Soudců říká víc: Izrael se začal chovat nevhodně když vymřelo pokolení Jozua, čili ti, kteří „dobře znali všechno, co Pán učinil Izraeli.“ (Jozue 24,31). Zázraky a mimořádné činy mohou ovlivnit jejich svědky. V těch dalších pokoleních už svůj rozhodující význam ztrácí. Co tedy zůstane, co rozhoduje?

  Zůstanou jen vyprávění, příběhy – vyprávěné ústně, nebo zapsané. A něco stejně důležitého: příklad, který dává předchozí generace. A to poslední není jen nějakou základní psychologickou pravdou. I kdybychom nebyli kdovíjak zbožní, stejně stojíme o to předat dětem pocit, že existují věci nejvyšší důležitosti a že není lhostejné, jak se chováme- i ve chvílích, kdy nás nikdo nevidí.

  V situaci relativně klidné zaniká pocit, že má Izrael nějaký úkol, že povinnost zachování věrnosti smlouvě je stejně aktuální dnes, tak jako dříve. Nikdy už asi nebude tak hladké předání pravomocí jako mezi Mojžíšem a Jozuem, ale určité vedení vždycky potřebujeme. Dnes už nejsme svědky zázraků. Jejich nedostatek byl zvlášť trýznivý v době šoa. Pro některé to byl konec smlouvy, už se jí necítili  být vázáni. Pro jiné, kteří prošli tím samým utrpením , smlouva dál trvá. I klidné časy i děsivé tragédie mohou nakonec ničit víru úplně stejně.  Ať tak či onak, naše děti vidí naše chování, které ovlivňuje smlouva s Hospodinem – nebo taky pravý opak... Určitá stálost, nepřetržitost je v tom všem nutná. Jak ji udržet? Naším snem je přece to, aby se  naše děti, vnuci i pravnuci ujali své dané odpovědnosti.

  Když už tedy nejsou zázraky a zůstávají  jen zapsané příběhy a příklad staršího pokolení, jsou zapotřebí  i nějaké ustálené formy, institucionální rámce. To samo zní  trochu frázovitě  Ostatně instituce v nás občas vzbuzují oprávněnou nedůvěru: mohou se stát prázdnými a bezduchými celkem snadno. Jsou ale nezbytné, když jde o společenský rozměr a ne jen o přežití jednotlivců, když jde o tu kýženou mezigenerační posloupnost. Přitom nejde jen o to, co se děje tady a teď. A takovou formou je něco, co dobře známe, jen to někdy nedoceňujeme: jde o tzv. jho přikázání.

  Není náhodou, že právě v našem dnešním čtení můžeme takové řešení najít. Píše se tu, že „Mojžíš napsal  tento zákon“ (Devarim 31,9) a přikázal ho uložit po straně schrány smlouvy Hospodina           (31,26). Nebudeme pitvat, že i po tomhle vyhlášení muselo ještě pár řádek k takovému textu přibýt – vždyť ještě následovala ta zmiňovaná Mojžíšova píseň a popis Mojžíšovy smrti. Při takovém nimravém spekulování by nám mohl uniknout ten nejpodstatnější smysl tohoto textu: on je pro nás poučením a právě tím garantem stálosti, nepřetržitosti.  Právě přikázání – micvot, i samotná jejich struktura vytváří formu života, která má šanci přetrvat po pokolení, bez ohledu na to, jestli vůdcové národa budou akceptované autority, nebo jejich úplné karikatury. Ne zázraky, ani nadpřirozené zkušenosti, ale věky ustálená, pevná a až svírající forma je tou hybnou pákou, tím nástrojem,který nás může povznést nad historii, čili „zajistit židovskou existenci“, a jak píše Lévinas: „snad právě tímto způsobem být přítomný u Nejvyššího.“