Možná je na "debrífing" po letošním Jom kipuru trochu brzo, ale mám zrovna možnost chvilku psát, tak ji muím využít.
Byl to můj první Jom kipur s dítětem, v tuto chvíli malým miminkem, stál ještě kojeným, i když už pěkně jí příkrmy. Obávala jsem se, že půst a kojení nepůjdou dohromady, ale rozhodla jsem se to zkusit s tím, že pokud uvidím, že hrozí, že sebou někde seknu, napiju se. Vzhledem k tomu, že letos byl Jom kipur celkem pozdě, bylo chladno a tak se mi podařilo půst zvládnout bez většího problěmu. Kromě počasí k tomu určitě přispělo i to, že jsem většinu času netrávila ve vydýchaném sále, kde Jom kipur organizujeme (do synagogy bychom se nevešli, ale ten sál má fakt strašně špatně řešenou ventilaci), ale s dítětem na chodbě a nebo venku a po Šmuliho obědě jsme si dali dlouhou siestu. Také jsem mu dala víc příkrmů než obvykle a k pití vodu, aby vypil méně mléka. Ukázalo se také, že je dobré ho kojit buď v leže nebo dobře usazená v křesle, protože během kojení se mi odpoledne už hlava fakt trochu točila. Letos jsem si moc liturgii neužila, z Kol nidrej jsem musela odejít už po Amidě, protože Šmuli chtěl spát. Ráno jsem četla z Tóry, ale opět jsem odešla ze synagogy už před musafem (v podstatě jsem dočetla, vzala dítě a šla domů a musafovou amidu odříkala ve spěchu, než jsme si šli dát tu odpolední siestu). Tchýně pak vzala Šmuliho na procházku a tak jsem mohla jít na minchu, pak zase domů dát Šmulimu večeři a vrátili jsme se na Neilu. Ale i tu jsme z větší části strávili na chodbě, kde si hrály ostatní děti a jen na závěr jsme se připojili k Elimu, schovali se pod jeho talit, křičeli "Hašem hu ha-elokim!" a poslouchali závěrečné troubení na šofar. Šmuli z toho byl trochu vyvalený, ale neplakal a cestou ze sálu domů (máme to 10 minut volnou chůzí) usnul.
S takovou "neúčastí" na liturgii jsem letos konečně ocenila sociální rozměr Jom kipuru-potkáte lidi, co jste celý rok neviděli a protože nemáte možnost se soustředit na modlení, máte možnost prohodit pár slov.
Také jsem si všimla, že malé děti, tak 3-10 let, si bezprizorně hrají na chodbě. Teda, toho jsem si všimla už dřív a přemýšleli jsme i nad tím, zda by nebylo od věci zaplatit na Kol nidrej a Neilu nějakou chůvu. Ale letos mě napadlo, že vzhledem k tomu, že v příštích minimálně deseti letech to s mojí účastí na bohoslužbách nebude lepší, že bych mohla zkusit vymyslet nějaký jomkipurový program pro děti-jen na Kol nidrej a na Neilu, ale aby se zabavily a přitom i ony měly nejaký sváteční zážitek, aby trochu víc rozuměly tomu, co se v sále děje. Napadlo mě udělat nějaký omalovávací mahzor, kde by se ty nejmenší zabavily kreslením (halacha stranou) a s těmi většími bychom prošli a zazpívaly to nejdůležitější (a když budou chtít, tak si klidně taky mohou malovat). Musím nad tím pořádně popřemýšlet a poradit se s nějakými zkušenými rabíny, co si o tom myslí. Mám na to celý rok, ale s mým tempem práce bych měla začít. Stejně jako se stavbou suky začínáme hned po ukončení jomkipurového půstu.
A k událostm v Halle-raději si nepředstavuju tu hrůzu, když se na vás do synagogy dobývá střelec (ještěže se mu to nepovedlo, obávám se, že v sále, který si pronajímáme, by neměl problěm, i když si platíme ochranku). Takhle střelba ale jasně ukazuje, že "nepřítel mého nepřítele je můj přítel" opravdu neplatí v případě holýh lebek...koketovat s krajní pravicí jen proto, že teď zrovna má spíš v hledáčku muslimy, je velmi neprozíravé.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire