...jako hajnej na parníku

Letos jsme se s Elim dohodli, že pojedeme k mým rodičům už přes Vánoce a ne až po nich, jako v minulých letech. Ne, že bychom snad chtěli Vánoce nějak slavit, nebo snad, chas ve-šalom, opustit židovství. Ale chtěla jsem Elimu ukázat, jak vypadají české Vánoce a zejména tradice mojí rodiny (a že je to nějakej folklór!), aby věděl, jak vypadalo moje dětství. Rovnou předznamenávám, že to bylo poprvé a také naposled, ale stálo to za to.
Předem jsme všechny varovali, že nepřijímáme a nerozdáváme žádné vánoční dárky a Vánoce neslavíme. Večeři 24. prosince máme tradičně u babičky, matky mojí matky, kde se obvykle sejde zhruba 10 lidí. Na to, že jsou všichni zapřisáhlí ateisté (nebo je jim nějaké náboženství úplně ukradené), se tradice dodržují-zpívají se koledy (Eli nechápal, jak je možné, že je všichni znají, když nikdo nechodí do kostela), dělají se lodičky ze skořápek vlašských ořechů, dávají se šupiny z kapra pod talíř, pálí se františek a purpura. K jídlu jsou kapří a jiné řízky a salát (ve kterém není salám), kapří polévka, štrůdl, vánočka, cukroví a ovocný salát. A litry (výborného) vína...Babička kvůli nám letos vynechala vepřové řízky a udělala jen kapří a kuřecí, aby nás nepohoršovala přítomnost vepře na stole (nepohoršuje, ale i tak, díky babi!). Neúčastnili jsme se ani zpívání koled ani rozdávání dárků, ale je zajímavé, že jsem si připadala divněji při těch koledách, než když všichni okolo mě rozbalovali balíčky. Druhý den jsme byli u druhé babičky, kde jsme přeskočili oběd a přišli až na kafe (babička totiž dělá maso s knedlíkem, zelím a špenátem a chvíli jsme váhali, že bychom si donesli vlastní kus masa a jedli s ostatními, ale pak nám došlo, že bychom si nemohli dát ke kafi vánočku, protože je v ní máslo...tak jsme přišli až na to kafe a vánočku).
Aby byl folklór kompletní, tak jsme koukali i na pohádky, viděla jsem přes svátky oba dva Anděly Páně a musím říct, že mě režisér Strach poněkud zvedá ze židle svým přístupem k nezobrazování Nejvyššího. Nic proti Bartoškovi, i kdyby obsadil George Clooneyho, tak by mi to vadilo. Jinak jsou to povedené pohádky, i když z nich katolicismus přímo tryská, ale tenhle "detail" asi nepřekousnu-respektive, jednou dětem raději pustím nějaké staré dobré pyšné a jiné princezny. Jak je ale možné, že si Češi tak oblíbili tuhle "křesťansko-katolickou" pohádku tak zamilovali? Že by nebyli takoví ateisté, jak se všichni tváří???

Takže, pro jednou bylo dobré, že jsme s Elim strávili Vánoce s mojí rodinou, a pokud by náhodou tenhle blog ještě někdo z nich četl, tak děkujeme za spoustu intenzivních zážitků, ale jednou nám to stačilo a zase budeme jezdit až po svátcích :-)

P.S. název blogu je z písničky Mňágy a Žďorp Včela na nádraží...žid u stromečku je jak ten hajnej na parníku :-)

Eliho nedělní proslov (přeložený na žádost mojí maminky)

Dámy a pánové, drazí přátelé,

jménem celé komunity i vás dovoluji přivítat v synagoze Štrasburské Židovské Liberální Unie (UJLS). Někteří z vás jsou zde poprvé, ostatní se již zúčastnili bohoslužby, kulturních akcí nebo aktivit spojených s mezináboženským dialogem. UJLS byla založena na počátku 90.let je jedinou neortodoxní židovskou komunitou v metropolitním regionu Grand Est. Sdružuje zhruba 80 rodin a nabízí pravidelné šabatové bohoslužby, oslavy židovských svátků a umožňuje svým členům praktikovat judaismus v souladu s hodnotami, které uplatňujeme v civilním životě-rovnoprávnosti a pluralitě. Organizujeme kurzy Talmud-Tóry pro děti a kurzy židovské filozofie pro dospělé, ale také konference a koncerty, protože se domníváme, že židovství je také kultura a neredukuje se na čtyři amot halachy, židovského práva (Berachot 8a). Předávání židovství a židovské identity dalším generacím je naší prioritou, židovské identity, která je pevně svázána s našimi tradicemi a historií a zároveň otevřená světu a jeho vývoji.

Přestože členové UJLS pocházejí z rodin s rozmanitým vztahem k náboženské tradici, UJLS není komunitou vykořeněnou a bez tradic a počítá se mezi dědice tradic alsaského a německého judaismu. Máme to štěstí, že našimi členy jsou talentovaní muzikanti-Philippe Kahn, Hector Sabo a Stephane Seban, kteří podle svých možností přispívají k liturgii naší komunity. Všichni jsou velkými fanoušky židovské liturgie pocházející z oblasti Porýní a díky nim můžeme těmto melodiím naslouchat zejména během svátků. Hudba v tomto ohledu tvoří, jak řekl při svém rozloučení rabi Berkowitz, „duši“ naší komunity.

Liberální židovství se zrodilo v Německu na počátku 19.století, ve stopách Haskaly, židovského osvícenství. Následně se rozvinulo ve střední Evropě a ve Spojených státech, kde je dnes dominantním proudem. První francouzská liberální komunita byla založena v roce 1907 v Paříži v Koperníkově ulici. Liberální židovství zdůrazňuje evolutivní a dynamický charakter halachy, židovského práva, a klade důraz na její etický rozměr. Liberální židovství trvá na důležitosti dodržování tradic a rituálů, ale je na zodpovědnosti každého, jak se k této části židovské tradice postaví. Inspirován sociální a etickou vizí proroků, liberální judaismus zdůrazňuje důležitost „tikun olam“ aktivní účastí člověka na nápravě světa. Naše bohoslužby jsou vedeny v hebrejštině, některé pasáže jsou ovšem čteny francouzsky, abychom usnadnili porozumění textu. Při studiu Tóry bere liberální židovství v potaz i historii, archeologii a filologii a jejich objevy, které podle nás mohou obohatit tradiční židovské studium. Liberální židovství se sestává, k obrazu židovství samotného, současně z rozchodu s tradicí a zároveň s její kontinuitou.

Dnes jsme se tu sešli při výjimečné události v naší komunitě-oficiálního uvedení do funkce rabínky Birgit Klein, Rabbinerin Professor Doktor, profesorky na Hochschule fur Judische Studien v Heidelbergu, která nahradila rabína Stephena Berkowitze, který se odstěhoval do Barcelony. Jako v každé jiné komunitě, výměna rabína je významnou událostí. Nový rabín vždy přinese jiný pohled a praxi, kterou je potřeba skloubit s vizí komunity a jejím fungováním. Ale jak jistě víte, jde o výjimečnou událost i proto, že naším novým rabínem je žena. Jistě, ordinace žen-rabínek není žádnou horkou novinkou. První rabínka, Regina Jonas, zavražděná v Osvětimi 1944, byla ordinována v roce 1935. Po Regině Jonas bylo nutné čekat až do roku 1972, kdy liberální židovský seminář v USA ordinoval Sally Priesand. Konzervativní seminář ordinoval první ženu v roce 1985 a v roce 2005 získala ortodoxní smichu Sara Hurwitz. Zejména v USA a v Izraeli se situace rychle vyvíjí.

Nicméně ve Francii nejsou ženy-rabínky příliš početné a Birgit je teprve čtvrtou rabínkou, která vede židovskou komunitu, po Pauline Bebe, Delphine Horvilleur a Floriane Chinski. V rámci rámci francouzského liberálního židovství se tedy jedná o výjimečnou událost, tím spíš, že UJLS je jedinou komunitou mimo Paříž a navíc v Alsasku, která má ženu-rabínku. Ale jak už jsem leckde vysvětloval, pohlaví rabína pro nás nebylo určujícím kritériem při výběru, shrnul bych to takto: najali jsme rabína a tento rabín je žena. Pro nás jsou důležité osobní kvality rabína, jeho/její schopnost učit, vysvětlovat halachu a být průvodcem židovské spirituality a náboženské praxe.

Jak asi víte, dnes (neděle 17.12.) zapalujeme šestou svíčku na chanukíji. Chanuka připomíná vítězství Makabejských v roce 165 před občanským letopočtem nad Antiochem IV. Epifanem, syrským králem, který se snažil vnutit židům helénskou kulturu a zakázat praktikování judaismu. V roce 165 oddíly Makabejských osvobodily Jeruzalém a znovu zasvětily Chrám, který byl znesvěcen. Tradice učí, že při zasvěcení Chrámu nebylo k dispozici víc než jedna lahvička čistého oleje k zapálení menory, chrámového svícnu. Podle tradice ale lahvička, která by normálně stačila pouze na jeden den, vystačila na celých osm dní. Tento zázrak si každý rok připomínáme zapalováním svíček na chanukíji, chanukovém svícnu.

Svátek Chanuka tak tradičně zahrnuje jak naději, jak napsal Emanuel Levinas „naději, která osvětluje život i když není důvod doufat“, tak zachování a pokračování židovské tradice. Proto se také jedná o svátek zaměřený na děti, které ztělesňují budoucnost této tradice.

Pro liberální židovství jako je to naše, je Chanuka důležitým svátkem i proto, že nás nutí se zamýšlet nad vztahem naší židovské identity a naším vztahem k většinové kultuře, která je v příběhu Chanuky ztělesněna řeckou kulturou. Přesněji řečeno, naše židovství, jak ho chceme žít, se nachází přesně na rozhraní mezi tradicí, kterou jsme zdědili a kterou chceme předávat dál a dnešním světem, ve kterém žijeme, pracujeme a angažujeme se. Zvykem je zapalovat chanukíje v blízkosti oken a stvrdit tak veřejně chanukový zázrak. Okno je hranice, prostor dělící domov, intimitu rodiny, a ulici, tedy veřejný prostor. Chanukíja zůstává uvnitř domova, ale její světlo je viditelné z vnějšku, z veřejného prostoru. A takto my chápeme i naši tradici.

Dva základní texty které popisují povstání Makabejských proti Seleukovcům jsou první a druhá kniha Makabejských, které ovšem nebyla zahrnuta našimi rabíny do biblického kánonu, ale které patří do kánonu křesťanského. Někteří se domnívají, že rabíni hledali způsob, jak relativizovat důležitost vojenského vítězství Makabejských, jak říká například nápis na Velké synagoze ve Štrasburku „Nikoliv vojskem, nikoliv silou, ale jedině mým duchem!“ (Zacharjáš 4:6). Podle jiných, Hasmonejci, tedy Makabejští, poté, co se dostali k moci, podlehli korupci a rabíni tak hledali způsob, jak zmenšit jejich roli v chanukovém příběhu a zaměřili tak svou pozornost na zázrak malé lahvičky oleje. Ať už to bylo jakkoliv, odmítnutí zahrnout knihy Makabejských do židovského biblického kánonu je možné interpretovat takto: ačkoliv je Chanuka svátek, který oslavuje židovskou vydělenost a jinakost, chceme-li si přečíst texty, vztahující se k tomuto svátku, musíme hledat v křesťanském kánonu, kde byly zachovány. Jako bychom se museli nejprve vydat k druhým, abychom se mohli oklikou vrátit k sobě samým. V momentě, kdy oslavujeme svou jinakost a vydělenost, kterou chceme uchovat a předat dalším generacím, jsme ponoukáni, abychom se neotáčeli zády k těm, kdo jsou jiní než my, jedině tak můžeme porozumět sobě samým. Toto sdílení má etický rozměr a odkazuje na dialog, který je judaismu vlastní. Každopádně přítomnost vás, zástupců města, představitelů různých náboženství, členů komunity i jejích přátel potvrzuje, že se nám daří skloubit věrnost našim tradicím s otevřeností světu.

UJLS má dnes téměř 25 let. To je velmi málo, srovnáme-li to s 3000 let židovské historie, nebo i s 200 lety existence liberálního židovství. Ale i tak je to nezanedbatelná doba. Existence naší komunity by nebyla možná a nemohla by pokračovat bez zájmu a nasazení jejích členů a zejména členů správní rady. Každý z nich se podílí podle svých možností na jejím chodu, ať už se jedná o liturgii, logistiku, účetnictví nebo asistenci rodinám našich členů v radostných i těžkých chvílích. Protože existence naší komunity nemá jiný smysl, než umožnit jejím členům žít židovský život v souladu s našimi hodnotami. Nechci ale ani opomenout poděkovat členům i přátelům komunity, kteří přispěchají, je-li potřeba minjan, kteří se účastní bohoslužeb a kteří šíří povědomí o naší komunitě. Jak jsem se již zmínil, Chanuka je svátek zaměřený na děti, které jsou pokračovateli naší tradice a proto bych také rád poděloval našem dvěma učitelům Talmud-Tóry: Ruth Brun a Isaacovi Debache.

Na závěr bych vás tedy požádal, abyste ke mně připojili a přivítali jsme naši novou rabínku Birgit Klein. Vítejte, Chanuka sameach a vše nejlepší do nového občanského roku.

Děkuji vám.

Chanuka a oficiální uvedení naší nové rabínky do funkce

Včera, při příležitosti zapalování šesti svíček na chanukíji jsme zorganizovali oficiální uvedení naší nové rabínky do funkce a pozvali jsme zástupce města a ostatních náboženství na oslavu. Nebyla to zdaleka tak oficiální akce, jako uvedení do funkce nového vrchního rabína Štrasburku, ale i tak to nebyla úplně zanedbatelná událost. Chanuku jsme zvolili zcela záměrně, protože v neděli není šabat a během Chanuky nejsou žádná omezení ohledně práce, focení atd. Je tam chanukíja a svíčky jako náboženský symbol a tak je co fotit, na Chanuku obvykle přijdou i děti, takže nás v synagoze není pět a půl a komunita vypadá o dost dynamičtěji než obvykle.A vždycky se dá najít nějaká vhodná interpretace svátku a proslovy tak mají i nějaký hlubší obsah. A kdo by si nechtěl dát koblihu?
Se zvaním hostů to nebylo snadné-městský radní, který se zabývá náboženstvím (protože Alsasko má konkordát, což znamená, že katolíci, protestanti a židé-ale pouze ti konzistorní-dostávají od státu peníze, ve striktně sekulární Francii je to nečekaný historický artefakt, následek německé okupace Alsaska v letech 1871-1918) nakonec nemohl dorazit (ale nedorazil ani do konzistorní synagogy, které tady nikdo neřekne jinak než Grand šul, kde probíhala konkurenční akce). Taktéž zástupce katolíků nedorazil, ale to nikoho nepřekvapilo, katolíci drží basu s židovskou konzistoří. Zástupci protestantů dorazili v hojném počtu a přijel i vice-prezident AJL (Assemblé du Judaisme Libérale) z Paříže a několik místních novinářů. Pozvali jsme samozřejmě i prezidenta Grand šúlu a dva další členy jejich správní rady (vrchního rabína jsme nezvali, neb bylo od počátku naprosto jisté, že nepřijde). Prezident ovšem na zasedání jejich správní rady ztratil nervy a rozhodl, že se přeci jen zeptají vrchního rabína, co si o pozvání do liberální komunity myslí. Myslím, že je všem jasné, co si o liberální komunitě a ženě-rabínce myslí. Takže rabín řekl jasné ne. Pročež dva pozvaní členové správní rady rabínovi řekli, že jsou o třicet let starší než on a půjdou si, kam budou chtít. A přišli, jen požádali Eliho, aby je ve svém proslovu nezmiňoval jako zástupce konzistoře. Eli jim samozřejmě vyhověl, ale pak jsme slyšeli jednoho z nich říkat novinářce, že je tam jako zástupce konzistoře...asi se mu u nás líbilo (nebylo to poprvé, co přišel). Dneska vyšly články ve dvou alsaských denících, tak jsem zvědavá, jaké vlny se zase zvednou.

Každopádně to byl velký úspěch, Eli měl vynikající proslov, ostatní řečníci byli také dobří, i rabínce bylo celkem rozumět a na závěr zazpívala úryvek z Haendelova Judas Maccabaeus. Já jsem udělala svařák (z košer vína) a horký jablečný džus pro děti. Členové obce nanosili hromady koblih, buchet a jiných sladkostí, zahlédla jsem i mísu latkes (nicméně já se k jídlu nedostala, protože jsem roznášela svařák). Večer jsem padla o půl deváté do postele úplně vyždímaná. Ale stálo to za to!

Chanuka vs. Vánoce

Dnes večer budeme zapalovat první svíčku na chanukíji, tak si dovolím takové malé porovnání Chanuky a Vánoc,

Délka: Chanuka se slaví 8 dní, Vánoce od večera 24.12. do 26.12. Vánoce tak stačí na návštěvu příbuzných, během Chanuky zvládneme i návštěvy přátel a oslavu v synagoze. Někomu to vyhovuje, někdo vyhlíží poslední svíčku.

Jídlo: V Čechách na Vánoce frčí kapr/řízek/klobásy a bramborový salát, ve Francii foie gras a bûche de Noël, což je velmi sofistikovaná roláda, mražená nebo pečená, kterou seženete jen v tomto ročním období. Jeden náš ortodoxní-sefardský kamarád rád vzpomíná, jak jeho maminka každý rok jednu koupila a pak jsi snědli buď před a nebo po Vánocích. Židovskými chanukovými stálicemi jsou latkes a koblihy.  Dietologové všude varují, jak náročné jsou vánoční svátky pro naše zažívání a štíhlou linii. Zajímalo by mě, zda experti už někdy zkusili jíst bramboráky a koblihy 8 dní v kuse...
Proto na dnešní večer udělám karbanátky z mletého masa a kapusty, nejsou to sice latkes, ale smažené je to taky a o jeden večer s bramboráky méně (navíc pro nás je cokoliv s masem automaticky slavnostní jídlo). Na druhý den máme pozvané kamarády, takže budu vyrábět latkes, klasické české bramboráky a vegetariánské zelníky pro 8 lidí, bez robota, který by mi brambory nastrouhal...už chápete, proč budou první večer k jídlu karbanátky? A pak ještě někdy v průběhu svátků udělám třeba falafel, abychom měli nějakou změnu. Koblihy nedělám, nějak mě to neláká, na oslavě v synagoze jich bude k ochutnání až až.
K Vánocům patří pečení cukroví, tady v Alsasku se mu říká bredele a v mnoha židovských rodinách nějaké bredele najdete, já jsem upekla pár perníčků  a teď čekám, jestli do konce Chanuky změknou? Rozdíl je v tom,  že pokud Vánoce slavící hospodyně neupeče (neobjedná) cukroví, všichni se na ni budou divně koukat, protože cukroví prostě k Vánocům patří. K Chanuce ne, takže i kdyby perníčky nezměkly, vůbec nic se neděje, na stole nijak zvlášť chybět nebudou.

Dárky: Dávat si dárky během Chanuky je poměrně nedávno přejatý zvyk, aby židovským dětem nebylo líto, že nic nedostaly. Trochu dříve vznikl zvyk prarodičů dávat vnoučatům peníze, chanuka gelt, 5. den svátku (protože 5: den nikdy nepřipadne na šabat a nehrozí tak znesvěcení šabatu). Děti pak mohou hrát drejdl o peníze. S Elim jsme toho názoru, že dát si nějaký malý dárek jednou během Chanuky (my si dáváme dárek-obvykle knihu-první den svátku) úplně stačí a chtěli bychom to tak zachovat i v budoucnu, až budeme mít děti, ale blogerka Lo ba-šamajim mě trochu znejistila, zda je to reálné...Jenže tím by Chanuka ztratila jedno ze svých hlavních kouzel, tedy to, že se úspěšně vyhneme předvánočnímu/předsvátečnímu shonu.

Stromek a výzdoba: Juchů, žádný stromek, žádná výzdoba! Stačí pár svíček a něco, na co se dají připevnit. V případě nouze se dá improvizovaná chanukíja udělat téměř z čehokoliv, prostě potřebujeme, aby osm svíček bylo v řadě a ve stejné výšce a devátá (šamaš, kterým budeme ostatní zapalovat) byl odlišný-v jiné výšce nebo mimo řadu. Rambam je toho názoru, že každý člen rodiny by měl zapalovat svoji chanukíju, tosafisté se domnívají, že jedna chanukíja na rodinu úplně stačí. Je zajímavé, že sefardim, kteří se normálně řídí podle Rambama a nikoliv podle tosafistů v případě chanukíji udělali výjimku a naopak aškenazim výjimečně preferují Rambama. Takže v aškenázských domácnostech máme běžně chanukíju pro každého a u sefardů zapaluje hlava rodiny jednu chanukíju pro celou rodinu. Mimochodem použití svíček je dán vývojem, v ideálním případě bychom měli používat olivový olej, který byl taktéž používán v chrámové menoře. S Elim používáme olej i z toho praktického důvodu, že pak nemusím ze svícnu odstraňovat nakapaný vosk. 
Kdo by snad někdy zatoužil po "chanukovém křoví" (tedy židovské alternativě vánočního stromku) a rozumí anglicky, ten si může poslechnout výborný stand-up Elona Golda na téma "Proč je dobře, že židé nemají vánoční stromečky"

Hudba: Nic proti koledám a vánočním písním, některé jsou i docela hezké (a spoustu vánočních písní navíc napsali židé), ale když se na vás valí ve všech obchodech, z rádia, z reklam v televizi i na internetu, tak to člověku začne rychle lézt na nervy. My máme jen pár písní, které zpíváme, z nichž nejprofláklejší je Maoz Tzur (Skála věků), zpívaný na německou lidovou melodii, která byla taktéž užívána luterány. V posledních letech se začaly objevovat i chanukové písně jako alternativa vánočních písní, ale výsledek je zatím takový, no, rozpačitý...asi nejlepší jsou v tuhle chvíli Maccabeats.

Takže všem, kdo začnou slavit už dnes večer, přeju Chanuka sameach! A těm, kdo čekají až do 24. prosince, veselé Vánoce!



P.S. netušíte někdo, zda existuje nějaká souvislost mezi tím, že Chanuka začíná 25.kislevu (a jak víme, den v židovství začíná večerem) a tím, že Vánoce připadají na 25.prosince, ale slavit se začíná už večer 24.prosince?

Šťourání klackem do vosího hnízda

Fakt si nemyslím, že Trump udělal dobře, když uznal Jeruzalém jako hlavní město Izraele a plánuje tam přesunout americkou ambasádu. Což o to, nevidím žádný problém v tom, aby západní Jeruzalém byl hlavním městem Izraele-je to koneckonců logické, je to jeho historické centrum. Problém mám s "jednotný a nedělitelný"-takový podle mě bude, až spolu budou všichni lidé žít v míru a shodě, tedy až dorazí Mesiáš a ten ještě evidentně nedorazil. Takže je potřeba stát nohama na zemi a fungovat v našem nedokonalém světě. A v něm je Jeruzalém vnímán jako hlavní město nejen židy, ale i Palestinci. A máme-li jeden koláč, buď se o něj můžeme podělit, a nebo přetahovat až do úplného zničení nás nebo koláče (ještě existuje varianta, že přijde někdo třetí, koláč nám zabaví a oběma stranám zbydou oči pro pláč).
Jednání o míru a rozdělení území jsou dlouhodobě na bodu mrazu a nevypadá to, že by se na tom v dohledné době něco změnilo. Trump sice ve své řeči uvedl, že USA podporují dvoustátní řešení a že je na zúčastněných stranách dohodnout přesné hranice, ale kdyby místo Jeruzalém používal systematicky "západní Jeruzalém", byť bez upřesnění, kudy povede hranice, bylo by to lepší (když už teda musel nutně něco říkat). I tak si myslím, že by bylo lepší do téhle záležitosti nešťourat. Podle mě je jedním z velkých kamenů úrazu neschopnost Palestinců najít lídra, který by byl schopný o míru jednat a měl dostatečně silnou pozici, aby uhájil před svými lidmi dojednaný kompromis. Podstatou kompromisu totiž je, že ani jedna strana není naprosto spokojená s výsledkem, takže na obou stranách bude potřeba obhájit nepopulární opatření. Zatím mají Palestinci jen spoustu lídrů, kteří zdatně živí nenávist, což je o dost jednodušší. Na izraelské straně ovšem také probíhá vývoj a posiluje extrémní náboženský sionismus, který míchá politiku s náboženstvím a domnívá se, že v rámci umetení cestičky Mesiášovi je třeba osídlit Izrael v původních biblických hranicích, tedy i na Západním břehu Jordánu (co na tom, že Tóra udává několik různých popisů, kudy ta hranice vlastně vede). S vidinou toho, že Mesiáš už je za rohem a dorazí co nevidět, tak aby už to bylo... Dříve byli extrémní náboženští sionisté naprosto oddáni státu, ale od dohod z Oslo a pak ještě víc od stažení Izraele z Pásma Gazy se jejich víra, že co stát dělá, dobře dělá, začala drolit a je velmi pravděpodobné, že v případě dělení území budou jednat na vlastní pěst. Osadníky z Gazy ještě armáda zvládla (doslova) vynést, ale z oblastí Západního břehu Jordánu? A zvlášť když nezanedbatelnou část branců izraelské armády tvoří náboženští sionisté (ne všichni náboženští sionisté a ne všichni osadníci jsou ovšem extremisté, pozor na to).
Řešení? Pro začátek by si každá ze stran měla začít zametat před vlastním prahem-Palestinci hledat schopného lídra, který je zvládne sjednotit a nadchnout pro myšlenku vlastního státu, který bude žít v MÍRU se svým izraelským-židovským sousedem a sdílet s ním Jeruzalém (hledání jehly v kupce sena se mi zdá snazší a vyhlásit jakýkoliv stát Palestina, bez toho, že by skutečně chtěl žít v míru s Izraelem je na nic-Izrael bude bránit vlastní bezpečnost a existenci, obsadí opět strategická území a budeme zas tam, kde jsme byli, "jen" bude o tisíce mrtvých víc). Izrael by měl krotit své extremistické náboženské sionisty, protože z židovské historie je známo, že dosud jakékoliv nedočkavé vyhlížení Mesiáše vedlo k tomu, že se nějaký falešný objevil a pak to skočilo strašnou katastrofou. A VŠECHNY ostatní státy by k tomu měly přispět tím, že do tohohle vosího hnízda přestanou šťourat klackem. Obávám se, že v tuhle chvíli i takové předběžné řešení zní jako čirá utopie. Ach jo...

P.S. problém je o to složitější, že Trump tímto prohlášením potěšil své evangelikální voliče a je známo, že evangelikální křesťané pro změnu vyhlíží druhý příchod Ježíše a k tomu potřebují, aby se všichni židé vrátili do Erec Jisrael. A aby toho nebylo málo, i v islámu existují učení o "konci dní" a je dost pravděpodobné, že i to funguje jako ideologické podhoubí (nejsem ovšem expert na islám, tuhle informaci mám z přednášky Jacoba Rogozinského). Ne, skutečně to nevypadá, že by nějaké řešení bylo na obzoru.

Chevra kadiša

Chevra kadiša, neboli svaté společenství, jsou lidé, kteří dobrovolně a ve svém volném čase obstarávají taharu-rituální omytí zesnulého před pohřbem a jeho oblečení do rubáše nebo jen zabalení do bílé látky, podle přání rodiny nebo zesnulého, a také pomáhá rodině s organizací pohřbu. Zaopatření zesnulého je považováno za velkou micvu, protože to je skutek milosrdenství, který vám jeho příjemce nemůže nijak vrátit. Chevra kadiša se v minulosti také věnovala dalším charitativním akcím-podpoře chudých nevěst, vdov, sirotků a nemajetných členů židovské komunity. Členy chevra kadiša byli zbožní a majetní členové obce, kteří svými prostředky udržovali spolek v chodu. Svou chevra kadiša by měla mít každá židovská obec bez ohledu na svou liberálnost nebo ortodoxnost, ale je pravdou, že v dnešní době není úplně jednoduché chevra kadiša založit. Známí z Paříže, kteří stáli u zrodu MJLF potvrdili, že v jejich komunitě to vždy skončilo konstatováním, že "by se mělo s tím něco udělat", ale že zatím stále služby chevra kadiša "outsourcují" u ortodoxních obcí.
Naše liberální obec ve Štrasburku má svou chevra kadiša a také svůj okrsek na městském hřbitově, kde povolujeme pohřby i nežidovských manželských partnerů, pod podmínkou, že na náhrobku nebudou jiné náboženské symboly, než židovské. A protože naše chevra kadiša také nemá mnoho členů a někdy není lehké sehnat potřebné (ideálně) 4 osoby k provedení tahary, přidala jsem svoje jméno na seznam lidí, kterým je možné v případě potřeby zavolat. Nejsem ani vzor všech ctností, ani majetná, ale vím, že se neskácím při pohledu na zemřelého a tak si myslím, že pokud tuto micvu splnit mohu, pak bych ji splnit měla.
Ode dneška jsem tedy aktivním členem naší chevra kadiša, protože jsem v současnosti bez práce a tak, když mi naše "předsedkyně" zavolala, zda budu moct přijít, nebylo nad čím přemýšlet. Je absolutně respektovaným pravidlem, že taharu žen provádí ženy a taharu mužů muži. Před samotným začátkem práce jsou zapáleny dvě svíčky u hlavy zesnulého a každý se sám krátce pomodlí a požádá zesnulého o prominutí, že musíme manipulovat s jeho/jejím tělem. V naší obci neprovádíme "teša kabim"-polití velkým množstvím vody, jednak na to místnost na taharu není úplně vybavená a pak, tento zvyk nebyl dříve v Alsasku praktikován a v ortodoxních kruzích se objevil až relativně nedávno.
Paní, kterou jsme dnes omývaly, nebyla členkou naší obce, ani nikdo z její rodiny. Původně pocházela z Dánska, potkala ovšem jednoho žida z Bordeaux, konvertovala k židovství (v 60.letech v Dánsku, pod vedením ortodoxního rabína) a provdala se do Francie. Její muž zemřel již před lety a je pohřben na židovském hřbitově v Bordeaux. Nicméně, francouzská konzistoř řekla, že konverzi dotyčné paní neuznává a tedy nemůže být pohřbena na židovském hřbitově vedle svého muže. Rodina tak hledala jiná řešení a protože jedna z jejích dcer žije ve Štrasburku, kontaktovala nás. My uznáváme konverzi dotyčné paní jako platnou a naše poplatky za pohřbení v naší části hřbitova jsou snesitelné i pro nečleny obce (konzistorní obec tady ve Štrasburku žádá za pohřbení nečlena obce poplatek ve výši 40 let placení členství v obci, my žádáme poplatek ve výši 3 let členských poplatků + 400 € za pohřeb). Tohle jsou přesně ty momenty, kdy si uvědomím, jak moc je důležité, aby existovala alternativa, třeba v podobě liberální obce.

Naše chevra kadiša není spolkem významných a bohatých, není ani spolkem super zbožných, pokud zbožnost měříme počtem odříkaných modliteb a košerností domácnosti. Pokud ale zbožnost měříme jako ochotu prokázat poslední službu bližnímu, kterého jsme ani neznali a dozajista nám to nevrátí, pak jsou i naši členové chevra kadiša zbožní a mě je ctí, že k nim mohu patřit.

Kavana

Kavana je, jak jsem už minule naznačila, něco jako soustředěnost, pozornost zaměřená na to, co děláme, směřování mysli. Obvykle se o kavaně bavíme v případě modlitby, ale existují i další micvot, které vyžadují kavanu-tedy, že když něco dělám, tak to nedělám mimovolně, ale s jistým stupněm uvědomění.

Problém je, že v poslední době jsem ta poslední, co by mohla psát o kavaně, protože se mi myšlenky neustále rozebíhají do všech směrů a udržet pozornost alespoň na chvíli je velký problém. Takže moje momentální starost je, jaká minimální kavana je nutná pro splnění micvy. Tedy co je ten základ, na kterém se dál dá stavět. A když v Amidě dojdu k požehnání: Slyš náš hlas (Šma kolejnu), tak mě napadá, že to je modlitba za to, aby Nejvyšší poslouchal naše modlitby, i když my sami se na ně nejsme schopní soustředit a také za to, abychom se my byli schopni alespoň občas modlit s hlubokou kavanou.

V Tamludu (Berachot 29b) najdeme tuto diskuzi: R Eliezer řekl: "Kdo udělal ze své modlitby rutinu, toho slova nejsou pokornou prosbou." Co znamená rutina v těchto souvislostech? Rabi Jaakov bar Idi řekl ve jménu rabiho Ošaji: "To znamená, pro koho je modlitba jako břímě na jeho hřbetě, které hledí rychle shodit." Rabíni říkají: "To se vztahuje na každého, kdo neodříkává modlitbu jako prosbu, ale jako obyčejné odříkávání bez emocí." Rabba a rav Josef oba říkali: "To se vztahuje na každého, kdo není schopný přidat nový prvek do své modlitby-tedy něco, co by reflektovalo jeho osobní potřeby a pouze odříkává standardní text." Rabi Zeira odpověděl: " Mohl bych přidat nový prvek do každé své modlitby, ale mám obavu, že bych se mohl splést. Navíc není možné žádat po všech, aby vnášli každý nějaký nový prvek do jejich modliteb."
Diskuse pokračuje tím, zda přesné načasování modliby (úsvit a západ slunce) znamená velkou kavanu, každopádně z uvedeného je zřejmé, že Jaakov bar Idi a jeho učitel rabi Ošaja jsou celkem minimalisté, zatímco Rabba a rav Josef vyžadují abychom se opravdu soustředili na to, co říkáme a přemýšleli o tom.

Šulchan Aruch říká, že je potřeba se modlit s kavanou celou Amidu a pokud se nám to nedaří, pak alespoň první požehnání (Avot). Pokud jsme se nesoustředili na první požehnání, je nutné celou Amidu zopakovat. Na což odpovídá Rema (rabi Moše Isserles), že Amidu neopakujeme, protože kdo se nedokázal soustředit napoprvé, nedokáže to ani na podruhé, takže k čemu je to opakování?

Rabi Sacks rozlišuje různé stupně kavany: kavana le-šem micva, tedy záměr splnit micvu, prostě se modlíme, protože to je micva. Tenhle level není zas takový problém zvládnout a pokud plníme micvu, protože nám dělá radost plnit micvu, pak jsme splnili minimalistický nárok rabiho Jaakova bar Idy. Další je porozumění textu-pro nás, kdo rozumíme hebrejsky každé desáté slovo je naprosto nutný překlad. A pak se buď modlit ve svém rodném jazyce, nebo si překlad zapamatovat a modlit se v hebrejštině a nebo si zapamatovat hebrejský text a sledovat překlad zatímco odříkáváme hebrejský text. Nebo se naučit hebrejsky. Nicméně, k téhle kavaně měl zajímavý komentář rabi Dalsace, který říkal, že pro žalmy a další části psukej de zimra není porozumění zásadní, protože už jen vnímání rytmu navozuje určitou kavanu. Stačí si poslechnout Širat ha-jam (tohle je tuším italská melodie).
Třetí stupeň kavany je pochopení textu a vědomí, že stojíme před Boží Přítomností. Čtvrtý stupeň je, pokud navíc to, co říkáme, myslíme naprosto vážně. To není zas až takový problém u Šema, kde deklarujeme, že Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný a přijímáme jho micvot. U Amidy je tohle moment, kdy vstupuje do hry důkladná intepretace a nebo textová změna, dalo by se říct, že to je ta kavana, kterou žádají Rabba a rav Josef. Další stupně kavany jsou pak spíše doménou mystiků a filozofů. Ale jak říká rabi Sacks (a třeba i rabi Heshel), kavana je, když naše slova, která říkáme, jsou v souladu s tím, co si myslíme a co děláme.

Takže co s mým nedostatkem kavany? Podle minimalistických halachických kritérií je moje modlitba platná, ale jak jsem psala minule, podle mého názoru je tady modlitba hlavně pro nás, takže je to hlavně moje ztráta, pokud se nedokážu soustředit. Ale přesto jsem přesvědčená, že je potřeba v pravidelné modlitbě pokračovat, i ty momenty, kdy se soustředím, mají velkou cenu a navíc, jednoho dne to zase půjde líp!

A proč se vlastně vůbec modlit???

Základem židovské modlitby je pravidelnost-dvakrát denně Šma Jisrael, třikrát denně Amida a Alejnu, ráno a odpoledně Ašrej, ráno dalších x žalmů a biblických textů... Po pár dnech správné modlitební praxe každého napadnou dvě otázky-jak udržet pozornost a alespoň nějakou základní kavanu (kavana je něco jako nasměrování srdce k nebesů během modlitby, prostě určitá forma soustředěnosti na to, co během modlitby říkám) a druhá otázka-proč se vůbec takhle pravidelně modlit? Nestačilo by to jen občas, když "o něco jde"?

První otázce se budu věnovat někdy příště a dneska budu hledat alespoň pár odpovědí na tu druhou.

Z kraje bych ráda volně citovala rabiho Ješajahu Leibowitze, který prohlásil, že kdyby Halacha předepisovala místo modliteb recitovat třikrát denně jídelní lístek, bude recitovat jídelní lístek. To je poměrně extrémní názor, ale můj soukromý tip je, že je rozšířenější, než by se na první pohled mohlo zdát (mezi ortodoxními a ortopraktikujícími židy). Rabi Ješaja Dalsace během letního semináře položil otáku jinak-pokud akceptujeme výklad rabiho Leona Aškenaziho, že Hospodin stvořil svět v šesti dnech o jejichž délce nic nevíme a od té doby má Hospodin šabat (o jehož délce taktéž nic nevíme-tedy nevíme, kdy skončí). Víme, že o šabatu je zakázáno telefonovat a bude-li nám někdo volat a něco po nás chtít, nebudeme z toho dvakrát nadšení. Má-li Nejvyšší šabat, proč mu všichni třikrát denně "telefonujeme"? Podotýkám, že rabi Dalsace nám žádnou odpověď nenaservíroval a nechal nás, ať se s otázkou popereme každý sám (pro úplnost, on "telefonuje" třikrát denně tak, jak se má).

Můj pohled na věc je velmi ovlivněný právě otázkou rabiho Dalsace. Nemyslím si, že je možné Hospodina "ukecat" aby se něco stalo nebo nestalo, ani si nemyslím, že když vynechám nějakou modlitbu, bude to mít katastofální následky v nebeských sférách. Ale myslím si, že pravidelná modlitba má obrovský význam pro toho, kdo ji praktikuje a tímto způsobem také funguje.
Pravidlná modlitba nutí člověka k sebekázni (prostě jít a pomodlit se, i když se nám vůbec nechce a ani náhodou se nedá říct, že bychom byli inspirováni), ale zároveň mu dává pravidelnou možnost se zamyslet-sám nad sebou, nad svým chováním, ale i nad významem textů, které tak pravidelně opakuje (a ano, i ve "starých známých" textech lze najít nové významy, které nám dřív unikaly). Když nějakou modlitbu "zatáhnu", tak okrádám jen sama sebe o tuhle možnost. Navíc do Amidy bychom správně měli vložit i nějaké osobní přání, za co se modlíme-uzdravení, práce, mezilidské vztahy...a jak ústy jedné své hrdinky řekl rabi Sidon v posledním díle Altschulovy metody, Hospodin chce pro tyhle žádosti přesné informace. Jak jsem řekla-nevěřím, že lze Nejvyššího ukecat, ale když se tak snažíme přesně formulovat, co vlastně chceme, sami nacházíme odpověď. Chtěla bych mít víc peněz? A co jsem pro to vlastně ochotná udělat? Změnit práci? Přestěhovat se? Nebo je nakonec pro mě důležitější mít čas na rodinu, o který bych přišla, kdybych měla lépe placenou, ale časově náročnější práci? Diskutovali jsme o tom ve facebookové skupině "God Save Us From Your Opinions" a na přetřes přišla i otázka-a co když se modlím za uzdravení někoho, kdo je například v posledním stádiu rakoviny a je zjevné, že se neuzdraví. Jaký to má smysl? Že bych během modlení našla lék na rakovinu je ještě méně pravděpodobné, než že se stane zázrak a dotyčný se uzdraví. Ale z mého úhlu pohledu to smysl má-budu-li si třikrát denně dotyčného připomínat v modlitbě, je pravděpodobné, že s ním budu v kontaktu i osobě, že když na něj budu během modlitby myslet, třeba mě napadne, jak mu udělat radost, jak mu trochu ulevit. Takže i když se nestane zázrak a dotyčný se neuzdraví, pořád má moje modlitba smysl.

Pravidelnost a určitá zběhlost v modlitbě pak umožňuje lepší formulaci vlastních přání i snazší cestu do vlastního nitra. Pokud se modlíme jen, když se cítíme inspirováni, budeme se modlit v podstatě jen ve dvou případech-když se něčeho bojíme a nebo když se nám něco opravdu tak povedlo, že se nám chce zařvat "Bože dík!". Ani v jednom případě ale nedojde na nějakou hlubší cestu do vlastního nitra, protože jsme zaplaveni emocemi, ať už kladnými nebo zápornými. Jenže ta cesta do sebe samého je, alespoň podle mého názoru, ta nejdůležitější část pravidelné modlitby.

Uznávám, že můj přístup je těžce racionalistický a také že jsou občas momenty, kdy nejsem tak příšerně racionalistická-třeba dodnes kroutím hlavou v údivu nad tím, jakou náhodou/Božím řízením jsme se s Elim potkali-jestli jsem jenom měla oči otevřené, protože jsem se modlila, abych potkala toho pravého a nějak jsem ho díky tomu dokázala rozeznat, a nebo jestli jsem Nejvyššího "ukecala" a On pak zkřížil naše cesty...

Jak jsem se učila modlit

Někdy v průběhu konverze jsem došla k tomu, že modlit se jednou za týden je trochu málo, zvlášť, když po nás halacha žádá, abychom se modlili třikrát denně. A tak jsem se začala snažit, abych se tomuto ideálu přiblížila. Kdo někdy držel v ruce český reformní sidur Hegjon Lev, dá mi za pravdu, že to není sidur určený pro domácí použití, natož pro domácí použití začátečníkem v oblasti modlitby. Je určený hlavně pro použití v synagoze, kde vás někdo naviguje. Navíc v něm spousta věcí není. Jenže v té době jsem ještě neuměla číst hebrejštinu, takže jsem se modlila česky a český překlad ortodoxního siduru Adir ba-marom mi vůbec nevyhovoval (o existenci siduru Sichat Jicchak jsem neměla tušení, ale nejsem si jistá, zda by mi býval vyhovoval víc). S pomocí internetu jsem vypátrala, že ráno a večer se odříkává Šma a ráno, v poledne a večer Amida. A vždy na závěr Alejnu. Kadiš se říká jen s minjanem. Výhodou siduru Hegjon Lev je ovšem transliterace a tak jsem během pravidelného modlení vstřebala nejen význam textu modliteb, ale postupně jsem se naučila i číst hebrejsky.
Ale nepředbíhejme-jako skřivan nemám problém ráno vyskočit z postele a obecně jsem po ránu vcelku výkonná, takže jako první přišla na řadu ranní modlitba. Už si nevybavuji, jak dlouho mi tenkrát trvalo odříkat Šma a Amidu (a to jsou v siduru Hegjon Lev hodně osekaná požehnání před a po čtení Šma), ale tipla bych si, že jsem si začala nařizovat budík o půl hodiny dříve. Dodnes si myslím, že půlhodina je celkem rozumná délka ranní modlitby (bez mnjanu) a pak už jen záleží na cviku, co člověk dokáže do téhle půlhodinky vecpat. Ale kabalisté, kterým trvá ranní modlitba 3 hodiny by se mnou jistě nesouhlasili. V té době mě také příliš netrápila otázka přesného načasování modliteb, takže večerní modlitbu jsem odříkávala (pokud na to došlo) prostě večer, bez ohledu na to, zda ještě bylo nebo nebylo světlo. Odpolední modlitbu jsem obvykle vypustila.

S postupem času a prohlubováním znalostí mi začala spousta věcí na mém siduru vadit-třeba, že tam chybí Ašrej (žalm 145 + 2 přidané verše před a jeden na konci). A začala jsem hledat jiný sidur. Kdo četl můj článek o sidurech, ví, že jsem našla rekonstruktivní sidur Kol ha-nešama. Kdeže loňské sněhy jsou! Sidur Kol ha-nešama jsem používala asi půl roku a pak jsem si pořídila na všední dny konzervativní sidur Or chadaš (jedná se vlastně o sidur Sim šalom s komentáři, se spoustou komentářů!). S tímhle sidurem jsem spokojená a zdá se, že u něj už opravdu zůstanu. Jen je trochu těžký a tak jsem si na cestování pořídila klasický Koren-Sacks sidur (který je ortodoxní).

Ale zpátky k modlitbě-od slabikování Amidy v hebrejštině jsem se posunula dál a během té ranní půlhodinky (no spíš 25 minut) stíhám obléct talit a uvázat tefilin, odříkat ranní požehnání, ošizené Psukej de-zimra, Šma, Amida a Alejnu a někdy tam vmáčku i Jigdal. A když je potřeba tam ještě vmezeřit Halel, tak holt vezmu Psukej de-zimra hodně z rychlíku. Pravidelnost v odpolední a večerní modlitbě se ovšem nijak výrazně nezlepšila-sice už dbám na správné časy, ale v létě často vytuhnu dřív, než stihnu odříkat večerní modlitbu (ale nemám problém s tou odpolední) a v zimě zase nezvládám odpolední modlitbu, protože v zimě je na minchu pozdě, už když se vracím tramvají z práce (naučila jsem se modlit v tramvaji z telefonu, není to tak šílené, jak to zní, často se soustředím lépe, než v pohodlí domova, kde se mi myšlenky rozbíhají všemi směry).

A tak jsem se letos rozhodla o modlitbách, jejich obsahu, účelu a vlastní praktické realizaci a problémech s ní spojených, psát. Třeba mi to pomůže zlepšit moji vlastní praxi. Třeba tak někdo, kdo v modlení nevidí žádný smysl, uvidí, že to není tak zbytečná činnost, jak si myslel. Třeba to pomůže někomu, kdo s pravidelným modlením zápasí. A nebo někomu, kdo s pravidelným modlením nikdy nezápasil, aby viděl, že ostatním to může dělat potíže.

Komplikace s časem

Dneska v noci se posunul o hodinu čas zpět, takže jsme si mohli přispat. V "běžném" sekulárním světě je to taková malá (ne)příjemnost, spousta lidí kvůli změnám času brblá, ale ve výsledku je to všem nějak jedno, čas je pevně definovaný. Jenže židovský čas se řídí pohybem slunce na obloze, přírodními rytmy a od vynálezu elektrického osvětlení na sebe "sekulární" a "židovský" čas tvrdě narážejí. Už v článku o kalendáři jsem se zmiňovala, že židovský den začíná západem slunce-to je velmi důležité hlavně pro určení začátku a konce šabatu (a svátků)-je tedy evidentní, že ze sekulárního hlediska začíná šabat pokaždé jindy a v zimě, hlavně kolem slunovratu, zatraceně brzy. I pro tři pravidelné denní modlitby jsou stanovené přesné časy a pokud modlitbu v daném časovém úseku prošvihnete, pak máte prostě smůlu. Na druhou stranu tefilin je ráno možné nasazovat nejdříve zhruba 50 minut před východem slunce, což je v zimě také problém, hlavně tedy pro Eliho, který se modlí před snídaní (já se modlím až po snídani, takže nemám problém s časem, ale zas nedodržuji to, že se má člověk modlit před snídaní...).
S víkendovou změnou času jsme tedy zase na chvíli vyřešili problém s ranní modlitbou, ale od této chvíle začne každopáteční souboj s časem-teď v pátek bude šabat začínat v 17:48 a kolem slunovratu budeme na nějakých 16:23 (a to je ještě pořád velká pohoda proti Praze nebo Bratislavě!). To znamená, že přípravy na šabat je potřeba udělat ve čtvrtek večer a kolem slunovratu to vloni vypadalo tak, že jsem z práce odešla v 15:50 a přisprintovala domů tak akorát, abych zapálila svíčky (že jsem dělala některé další přípravy na šabat, které mají být hotové předem, až po zapálení svíček je asi evidentní, štve mě to, ale žádné jiné řešení jsem nenašla). Letos záleží, jak to dopadne s mojí prací, ale pokud se mi nepodaří vyjednat dřívější odchody z práce, pak prostě až do jara nebudu zapalovat svíčky...v tomhle směru je mnohem snazší žít v Izraeli-sice nemáte volnou neděli, ale zase se nemusíte stresovat, jestli stihnete přijít v pátek včas z práce ještě před začátkem šabatu. Nebo jestli dostanete volno na svátky.
Na druhou stranu v zimě nemusím vařit tři jídla na šabat jako vařím v létě, protože večeři jíme až po skončení šabatu. V talmudických dobách totiž během týdne lidé jedli jen dvakrát denně a aby byl šabat speciální, rabíni určili, že o šabatu se bude jíst o jedno jídlo víc-máme tedy šabatovou večeři, oběd a pak seuda šlišit, která je vlastně večeří před koncem šabatu. V zimě to mnozí řeší tak, že po hlavním chodu oběda odříkají modlitbu po jídle, dají si malou pauzu a pak si dají dezert, který zároveň plní funkci seuda šlišit, ale tak daleko jsme to zatím nedotáhli. (Na druhou stranu, my tři jídla o šabatu máme i tak, protože snídáme-správně by se člověk měl nejprve věnovat modlitbě a pak teprve vlastním potřebám, nicméně jsou i autority, které říkají, že pokud by se člověk hlady nemohl soustředit na modlitbu,  může se najíst...). V létě není se seuda šlišit žádný problém, až na ten drobný detail, že někdo to třetí jídlo musí před začátkem šabatu uvařit spolu s páteční večeří a sobotním obědem...

V liberálním židovství je vztah ke správnému židovskému času dost rozporuplný-na jednu stranu hlavně začátek šabatu není příliš dodržován (s odvoláním na problémy, které to ve většinově nežidovském prostředí přináší), na druhou stranu čas havdaly (konce šabatu) respektován je (nikdo si neřekne, že když tedy začal šabat o dvě hodiny později, než by začít měl, tak že ho taky o dvě hodiny později ukončí). Můj osobní názor je takový, že by člověk měl začátek  šabatu respektovat jak nejlépe to je možné, byť to třeba nebude perfektní. Ale já zatím měla štěstí na zaměstnání, uvidíme, jak to bude vypadat v budoucnu...

Nový cyklus čtení z Tóry

Nový cyklus čtení z Tóry nám začal v pátek, kdy jsme slavili Simchat Tóra (u nás jsme ho slavili tak trochu na poslední chvíli v pátek odpoledne před začátkem šabatu, ale moc se to povedlo, bylo nás přes padesát, přišly i děti a hakafot-obcházení synagogy se svitky Tóry byly veselé). Navíc na Simchat Tóra a šabat Berešit přijela naše nová rabínka, pro kterou to byly první dny ve funkci (rabínka je tady jen na částečný úvazek, zatím jednou měsíčně a od ledna dvakrát měsíčně, na víc nejsou peníze a komunita není dost velká). Eli poslal do místních novin prohlášení pro tisk a hned se toho chytla jedna novinářka a druhý den vyšel článek. To jsem zvědavá, jaké budou ve Štrasburku, baště francouzské ortodoxie, ohlasy :)

Každopádně jste si asi mohli všimnout, že se tu neobjevil pravidelný komentář-tento rok nebudu psát pravidelné komentáře, protože vloni to bylo dost náročné, navíc mám teď v práci dost fofr a když mám volnou chvíli tak rozesílám životopisy na všechny strany. Ale psát budu dál, mám rozečtenou výbornou knihu od profesora rabína Daniela Sperbera o historickém vývoji a textových změná v modlitbě a chystám se na toto téma něco napsat. V mezičase doporučuji všem, kdo čtou anglicky, knihu Ilany Kurshan If All the Seas Were Ink. Ilana Kurshan se v době, kdy se jí zhroutilo manželství, vrhla na studium daf yomi (systém studia Talmudu, kdy každý den studujeme 1 folio (dvoustranu), tímto způsobem člověk přečte celý Babylónský Talmud za 7,5 roku). V knize pak vypráví o tam, jak se jednotlivé traktáty Talmudu protínaly a protínají s jejím soukromým životem. Knihu jsem přečetla jedním dechem a velmi mě inspirovala (i když se v dohledné době na daf yomi opravdu nechystám), a občas jsem se v jejím přístupu k životu poznávala. Nicméně podle hodnocení na různých webech to není kniha "pro ženy", článek na Forwardu ji například doporučoval jako čtení během dlouhých jomkipurových modliteb...

Vezot habracha (Deut. 33:1-34:12)

Tento týden je šabat chol ha-moed Sukot (chol ha-moed jsou dny uprostřed svátku Pesach a Sukot, které nejsou plnými svátečními dny se všemi zákazy a příkazy spojenými se svátkem, ale zároveň ani nejsou dny zcela všedními. Šabat, který připadne na chol ha-moed je speciální, protože se nečte tradiční paraša, ale čtení, které odpovídá příslušnému svátku.)
Parašu Vezot habracha budeme číst až příští týden v pátek na Simchat Tora, ale krátký komentář si dovolím už teď.
Paraša cituje požehnání, kterých se dostalo jednotlivým kmenům Izraele před Mošeho smrtí a pak také Mošeho smrt. A také říká, že už nikdy v Izraeli nepovstal prorok jako byl Moše, který by "mluvil s Hospodinem tváří v tvář". To je samozřejmě třeba chápat v přeneseném slova smyslu, jakákoliv antropomorfizace našeho Nejvyššího je přísně zakázána, ačkoliv se to antropomorfními příměry v Tóře jen hemží. Maimonides vysvětluje v Průvodci zbloudilých, že všechny tyto příměry je třeba chápat obrazně (nejen Maimonides a nejen v Průvodci zbloudilých, ale byl první, kdo mi přišel na mysl).
A přece, ačkoliv byl Moše největší z proroků, zemřel sám a nikdo neví, kde je jeho hrob. Přesto, že byl největší z proroků, dělal chyby, občas mu ujely nervy, občas pochyboval. Prostě pořád to byl jen člověk, s chybami. Tohle je přesně to, co mě na Tóře nepřestává fascinovat, ten lidský rozměr. Žádní superhrdinové, žádní zcela kladní nebo zcela záporní hrdinové. Realistický náhled na člověka a jeho sklony k pohodlnosti, kterou je třeba neustále překonávat, jeho sklony remcat, jeho potřebu hmatatelných symbolů, obtížnost, s jakou setřásá svou otrockou mentalitu...
Ačkoliv nevěřím (jak žádá ortodoxie), že Tóra, jak je dnes v našich rukou, byla předána Mošemu na Sinaji, věřím, že právě tenhle vhled do lidských slabostí je tou Boží inspirací-kdyby to bylo jen na lidech, těžko budou počátky své existence popisovat jako sérii nezdarů a vlastních selhání...

Dnse večer začíná Sukot, takže všem přeji CHAG SAMEACH! A těm, kdo mají to štěstí a mají si kde postavit suku přeji, aby jim nepršelo (my máme brunch v komunitní suce v neděli dopoledne).

Jom kipur (v praxi)

Letošní Jom kipur se vážně vydařil, ať už z osobního nebo z komunitního hlediska.

V pátek Eli a dalších pár dobrovolníků připravili sál (protože do naší synagogy bychom se nevešli, používáme sál pronajatý městem), přerolovali s rabínskou studentkou oba svitky Tóry na správné místo. Já jsem ještě odpoledne narychlo kopírovala a tiskla části machzoru pro Kol Nidrej a pro Neilu, protože jsme měli přihlášených nějakých 150 osob (byť velká část  nich přišla jen právě na Kol Nidrej a na Neilu) a jen 70 machzorů (už několik let v kuse urgujeme ženevskou komunitu, která machzory vydala, aby nám poslali další výtisky, letos se konečně uráčili odpovědět, že žádné nemají, ale že uvažují o dotisku...). Před postem jsme jako slavnostní jídlo měli hovězí polévku s kreplach, která byla výborná a svůj účel splnila na jedničku. Člověk se nají a zároveň doplní tekutiny-ale ne čistou vodu, ale vodu s dalšími živinami.
Kol Nidrej začínalo v 18:30 (půst v 18:55) a trvalo zhruba 2,5 hodiny, pak si člověk chvíli poklábosí a ve 21:20 jsme při odchodu zjistili, že šofar zůstal v synagoze. Takže jsme si s Elim udělali večerní procházku do synagogy pro šofar (půl hodiny jedna cesta), ještěže máme ten eruv!

Ráno jsme začínali v 9:30, přeci jen, liberální bohoslužba je kratší, než ortodoxní, takže začínáme později a navíc máme odpolední zhruba dvouhodinovou přestávku. Minjan se opravdu v 9:30 sešel, takže jsme mohli začít. Rabínka-studentka z Leo Baeck College celkem vedení bohoslužby zvládala, ačkoliv její pěvecké nadání není velké (ale na sefardské slichot to stačí, na zbytek máme našeho chazana), jen to čtení  Tóry...dělala jsem jí kontrolu/nápovědu a musím přiznat, že její zacházení s taamim (kantilačními značkami), respektive jejich aplikace, mě poněkud iritovala. No, ale na druhou stranu, já jsem číst odmítla, protože trpím během postů bolestmi hlavy a nebyla jsem si jistá, zda budu ve stavu schopném, tak nemůžu moc kritizovat...
Na tomto místě je třeba zmínit, že ačkoliv se u nás obvykle držíme aškenázského ritu, slichot používáme převážně sefarské-mají poněkud optimističtější a snadno zapamatovatelné melodie, takže zpívat mohou všichni.
Po musafu jsme udělali dvouhodinovou pauzu, během které si šel chazan dát dvacet, aby zvládl ještě minchu, jizkor (náš machzor zařazuje jizkor mezi minchu-odpolední modlitbu a neilu-závěrečnou modlitbu, osobně to považuji za celkem rozumné řešení, protože se takto alespoň jizkoru zúčastní i ti, kteří chodí do synagogy pouze na závěr Jom kipuru, jsme natolik realističtí, že víme, že přesunutí jizkoru do šacharitu, kam patří, účast na ranní bohoslužbě nezvedne). K dalším zvláštnostem našeho (ultraliberálního) machzoru patří, že ačkoliv vyznačuje klanění až k zemi během velkého Alejnu, nevyznačuje totéž při čtení Avody (popisu jomkipurové bohoslužby v Chrámu), vybavuji si, že s rabi Berkowitzem jsme se klaněli, zkusíme tohle téma nadhodit naší nové rabínce a uvidíme, zda se chytne-jak poznamenala jedna členka naší komunity, tyhle momenty, které možná nejsou úplně racionální, dávají bohoslužbě jiný náboj. Osobně tyhle momenty považuji za stejně silné jako naslouchání zvuku šofaru.
Během závěrečné bohoslužby Neila před ukončením půstu se sál úplně zaplnil, před troubením na šofar nebyla jediná osoba, která by nebyla schovaná pod talitem (ať už svým, nebo spolu s někým dalším) a byl to opravdu velmi silný moment....a pak už jen havdala a pak se kobylky vrhly na stoly s jídlem a pitím :-)

Měli jsme mnoho ohlasů od lidí, kteří přišli poprvé a kterým se naše pojetí jomkipurové bohoslužby s důrazem na porozumění líbilo, zejména od několika lidí, kteří chodili na bohoslužby do konzistorní Velké synagogy a stěžovali si, že tam se modlí chazan, rabín a možná pár dalších, ale zbytek celý den tlachá, protože stejně rychlé hebrejštině nerozumí, a že se tam moc cesta do vlastního nitra podniknout nedá. Zatímco u nás se během bohoslužeb nežvaní (od toho je ta dvouhodinová odpolední pauza) a poměr mezi francouzštinou a hebrejštinou (u velmi důležitých modliteb i přepsanou do latinky) je rozumný.

Pro mě osobně to byl také velmi podařený Jom kipur, hlava mě příliš nebolela (omezila jsem během předcházejícího týdne kávu a čaj, to asi také trochu pomohlo), v liturgii se už celkem orientuji, takže jsem snadno našla momenty, kdy bylo možné se opravdu pokusit nahlédnout do vlastního nitra. Navíc, v rámci tradice nosit bílé oblečení jsem si oblékla své svatební šaty (jen bez spodničky a závoje a s jinými-nekoženými-botami, moje svatební šaty jsou ovšem velmi posté, žádná šlehačka) a i to přispělo k očišťování o hříchů, ten pocit nového začátku...když člověk pak po skončení Jom kipuru otevřel internet a viděl, co se tam píše, ani se mu nechtělo se zase "ušpinit".

A abychom z těch svátků nevyšli, ve středu večer začíná Sukot!

Maraton v synagoze

Tak maraton v synagoze máme za sebou. Ne, neběhali jsme, ale bylo to velmi intenzivní:

Ve středu erev Roš Hašana a pak večeře v osmi lidech u nás doma-drobná poznámka-gefilte fiš, které jsme koupili od místního pekaře a lahůdkáře bylo dobré, ale krájené na tak silné plátky, že nebylo v našich silách sníst kus na osobu, taktéž bramborové knedlíky pro 8 lidí stačí uvařit tak z cca 1,2 kg brambor. Medovník podle Kusance je vynikající, ale použijete-li jako odměrný hrnek váš hrneček na ranní čaj, budete mít medovník pro celou armádu.

Ve čtvrtek ráno bohoslužba pro první den Roš Hašana, náš klavírista, který měl zároveň zpívat tu a tam v průběhu bohoslužby přišel tak ochraptělý, že sotva sípal, takže zpěv padl na mě.
Večer jsme měli společnou večeři/seder. Byla jsem tak unavená a bolel mě žaludek (kachna, medovník, hodně medovníku a cibulový quiche a k tomu spousta stresu si vybrali svou daň), že jsem odešla hned po symbolických pokrmech.

V pátek ráno byla bohoslužba pro druhý den Roš Hašana, náš chazan dostal výborný nápad, že bych mohla vést první část bohoslužby až po Barechu. No, nemůžu říct, že bych na svůj výkon byla nějak zvlášť hrdá, ale dá se to svést na nedostatek času na přípravu a textové změny, které se hojně vyskytují v našem ultraliberálním machzoru (vydaný ženevskou liberální komunitou). Čtení z Tóry se mi ale celkem povedlo (první den četl Izák a bylo to ohromující, jestli se mi jednou podaří číst alespoň z poloviny dobře, jako on, budu naprosto spokojená). Na čtvrteční i páteční bohoslužbě bylo kolem 35 lidí, takže velký úspěch (na to, že jsme do poslední chvíle s Elim trnuli, jestli budeme mít minjan...že bychom konečně překročili magickou hranici a měli stabilní minjan???). Obě bohoslužby byly velmi povedené, byť jsou kratší než v ortodoxních obcích, byly momenty, kdy člověk mohl cítit, že mráz po zádech neběhá jen jemu, ale i všem okolo-když chazan zpíval Avinu Malkenu (používáme tuhle melodii), Unetane tokef, když jsme se (téměř) všichni poklonili až k zemi během velkého Alejnu a samozřejmě během troubení na šofar.

V pátek večer byl kabalat šabat, během kterého se představil kluk, který měl v sobotu ráno bar micva a zároveň to byl také poslední šabat s rabi Berkowitzem, takže přišlo hodně lidí, kteří se s ním chtěli rozloučit. Na všechny akce samozřejmě psal Eli proslovy (dohromady jich měl 5 a jeho proslov pro rabiho Berkowitze na rozloučenou měl velký úspěch, ale i jeho draši k Roš Hašana byly povedené).

Sobotní bar micva byla náročná, chlapec se sice snažil, ale...ale zvládli jsme to všichi a nakonec to bylo vcelku povedené (až na to, že rodina nějak nevzala na vědomí, že v synagoze jsou povolené pouze pokrmy mléčné a parve a přinesli masové pohoštění, sice košer bejt-din, ale masové...ach jo).

A dneska večer začínám pomalu s praktickou přípravou (duchovní přípravu provozuji už od Roš Hašana) na Jom Kipur, letos chci jako předpostní jídlo vyzkoušet hovězí polévku s kreplach, shodli jsme se s Elim, že přežrat se těsně před začátkem postu nám nedělá dobře, protože pak máme příšernou žízeň. Hovězí polévku nejíme, jak je rok dlouhý, protože mívám pravidelně kuřecí skelety z kuřat, která naporcuji, ale hovězí na polévku musím koupit speciálně za tímto účelem (takže ho nekupuji). A kreplach jsou přesně ten typ jídla, který jsem ochotná dělat jednou za rok. Takže i taková hovězí polívka může být velmi sváteční jídlo...

Gmar chatima tova!

Haazinu (Deut. 32:1-32:52)

Parašu Haazinu jsme četli o tomto šabatu, který navazoval na Roš Hašana a tím pádem jsem nestihla ani ten nejkratší z krátkých komentářů. Paraša Haazinu obsahuje jednu z písní, kterou v Tóře najdeme (další známou písní je Píseň moře, Širat ha-jam, která má také zvláštní grafickou podobu). Píseň v paraše Haazinu má sloužit jako svědek a prostředek k zachování Tóry v dalších pokoleních, něco, co si budou všichni pamatovat, co se bude předávat z generace na generaci a tak učení Tóry nikdy zcela nezmizí, ani v časech, kdy to bude vypadat, že vše bylo zapomenuto. Je ale zajímavé, že je to Píseň moře, která se dostala do každodenní liturgie, kterou zpíváme každý den v rámci psukej de-zimra (žalmy a biblické pasáže před formálním zahájením hlavní části modlitby-Barechu). Nejspíš to bude tím, že Píseň moře je o dost optimističtější-je to chvalozpěv zpívaný bezprostředně po vyvedení z Egypta a zkáze egyptského vojska ve vodách Rákosového moře. Zatímco píseň Haazinu, Mojžíšova píseň, kromě připomenutí Hospodinových skutků a požehnání, kterého se dostane těm, kdo ho následují, obsahuje opět velmi deprimující vizi Izraele, který zradil smlouvu a draze zato zaplatil a vize nápravy asi nebyla dost silná, aby se píseň dostala do sidurů.
Ale zdá se, že ačkoliv se Mojžíšova píseň nedostala do sidurů a každodenní liturgie, fungovala, protože učení Tóry ani po třech a půl (?) tisíci letech nebylo zapomenuto.

Gmar chatima tova! Nechť jste zpečetěni k dobrému!

ŠANA TOVA 5778!

ŠANA TOVA všem, kdo čtou tenhle blog. Ve středu večer začíná Roš Hašana (židovský Nový rok) a kdo četl můj minulý krátký příspěvek ví, že se to na mne momentálně valí ze všech stran a nestíhám vůbec nic. Komentář k paraše Haazinu, kterou budeme číst o šabatu (šabat šuva, tedy šabat návratu/pokání, který je mezi Roš Hašana a Jom Kipur) dodám příští týden, tenhle týden to opravdu nezvládám. Navíc ještě Roš Hašana plynule navazuje na šabat, o to víc práce, která musí být včas hotová (a to samé platí pro první dva dny Sukot a Šmini Aceret/Simchat Tora)...ještě se musím podívat, jak správně udělat eruv tavšilin (talmudická právní klička, jak zařídit, abychom během svátku mohli vařit jídlo na šabat, normálně totiž během svátku můžeme vařit pouze to, co je potřeba během svátku).

Všem tedy přeji

KTIVA VE CHATIMA TOVA! 

NECHŤ JSTE ZAPSÁNI A ZPEČETĚNI K DOBRÉMU!

Meditace před Roš Hašana

Za týden, přesněji řečeno ve středu 20.9. večer začíná Roš Hašana, židovský Nový rok. V tomto čase je zvykem se věnovat zpytování svědomí (a s ještě větší intenzitou pak ve dnech mezi Roš Hašana a Jom Kipur). Nemůžu říct, že by se mi to letos moc dařilo, protože mám spoustu práce a málo času (občas se mi večer podaří si alespoň chvíli číst v knize rabiho Telushkina: A Code of Jewish Ethics, doufám, že se to dá započítat jako duchovní příprava na svátky). Takže moje předrošhašanové přemítání probíhá tak, že řeším následující rovnici o mnoha neznámých: na večeři první večer Roš Hašana nás bude osm, budu servírovat gefilte fiš, kachnu s bramborovým knedlíkem, červeným a bílým zelím a smaženou cibulkou, cimes a medovník. Kolik čeho je třeba koupit/uvařit, víme-li, že Eli a Izák si rádi přidají, bude-li co, Cecilia, Elijahu a Lucy toho moc nesnědí, Ester je vegetariánka a o Joshových stravovacích návycích nevím vůbec nic. Nechci, aby někdo trpěl haldy a zároveň nechci mít lednici plnou zbytků.
A do toho se ještě věnuju přípravě na čtení z Tóry (jako vloni čtu obětování Izáka) a přípravě na konkurz, jehož druhé a poslední kolo proběhne 27.9. a pokud ho nevyhraju, budu od 13.10. nezaměstnaná, protože to je moje židle, která je v konkurzu (ale pokud ho vyhraju, pak budu do konce života v pohodě, protože budu státní zaměstnanec-mizerně placená, ale téměř nevyhoditelná, příležitostně napíšu nějaký "francouzský" článek, ať se také pobavíte...).

Nicavim-Vajelech (Deut. 29:9-31:30)

Tento týden čteme spojené dvě krátké paraši, aby nám to dobře vyšlo do Simchat Tora, po kterém začne zase nový cyklus čtení Tóry (ale nikoliv mého pravidelného komentování, protože mám pár jiných věcí, o kterých bych ráda psala, ale kvůli každotýdenním komentářům mi nezbýval čas).
V obou spojených parašách najdeme motiv zrazení smlouvy ze strany Izraele po Mojžíšově smrti a osídlení Erec Jisrael. Paraša Nicavim je ovšem poněkud optimističtější a prorokuje také pokání Izraele a jeho návrat ke smlouvě a do země Izraelské, zatímco paraša Vajelech předznamenává píseň, kterou budeme číst v příští paraše (Haazinu), která má být "svědkem proti hřešícímu Izraeli". A, protože nikdy nebude dětmi Izraele zapomenuta, pomůže k návratu předpovězenému v paraše Nicavim.
V paraše Nicavim také najdeme jednu z důležitých pasáží Tóry (Deut. 30:11-19)-tedy apel na židy, aby volili život a dobro, kterým je dodržování Hospodinovy smlouvy, která není nějakým abstraktním, nepochopitelným a nesplnitelným ideálem, ale je to "slovo, které je ve tvých ústech a je ve tvém srdci, abys je vykonával". Ale stále jde o volbu, Hospodin chce, abych si vybrali život a dobro, ale přesto si můžeme vybrat zlo a smrt a nést následky svojí volby. Je nám nabízeno požehnání, ale my jím můžeme pohrdnout a zaplatit za to. Nejvyšší nám však stále nechává možnost se změnit a začít volit správně. Teď před Roš Hašana a Jom Kipur je to obzvlášť aktuální téma...

Ki tavo (Deut. 26:1-29:8)

Paraša Ki tavo je skutečným "zpečetěním" smlouvy mezi Hospodinem a Izraelem (26:17-18) a obsahuje požehnání, kterého se lidu dostane, bude-li smlouvu dodržovat a kletby, které ho stihnou, pokud smlouvu dodržovat nebude. Nutno podotknout, že část obsahující kletby je o dost delší, než část obsahující požehnání. Ale myslím, že to tak nějak odpovídá lidské nátuře-pokud jde všechno dobře, málokdo se rozplývá nad tím, jak dobře věci fungují, ale běda, začne-li to někde zadrhávat.
V prvním díle tetralogie Altschulova metoda říká jedna postava, že ta smlouva s Hospodinem, je strašně špatně vymyšlená-protože, pokud židé smlouvu dodržují, daří se jim dobře a všichny ostatní národy jim závidí. A víme, jak taková závist vypadá. No a když smlouvu nedodržují, tak je Hospodin prostřednictvím těch národů potrestá (jak říká paraša tohoto týdne).
Je celkem zřejmé, že ve výčtu kletem rezonuje zkušenost se zkázou Izrealského království a následně zničení prvního Chrámu v Jeruzalémě (zejména ta pasáž o kanibalismu silně připomíná analogickou pasáž z Jeremijášova Pláče), ale nemyslím si, že je důležité, jaká historická zkušenost se v textu objevuje. Také text vychází z teorie odměny a trestu, ale všichni víme, že tak jednoduché to v životě zase není. I když budu pečlivě plnit všechny micvot, pořád můžu třeba onemocnět nějakou chorobou, kterou tato paraša vyhradila hříšníkům. Pokud ale budu žít ve společnosti, která dodržuje micvot a která nezavírá oči před utrpením druhých, pak moje stonání bude nejspíš snesitelnější, než když budu žít ve společnosti dalších hříšníků, kteří se třeba (navzdory naší paraše) mají jako "prasata v žitě", ale micvot a utrpení bližního jsou jim lhostejné.
Pro mě jsou dva důležité momenty v této paraše-fakt, že mezi Hospodinem a Izraelem je smlouva jako mezi dvěma partnery-my se zavázali ji dodržovat a Hospodin se také zavázal ji dodržovat (26:17-18) a také fakt, že dodržovat smlouvu vyžaduje úsilí. Že je potřeba smlouvu studovat a nastudované převádět do praxe, že je potřeba to činit soustavně. Neflákat to.

Lernen

Lernen, jak mu rozumíme v jidiš znamená studium-studium Tóry v nejširším slova smyslu (t.j. psané i ústní a všech možných komentářů a komentářů komentářů) s tím, že studium nemá jiný účel než právě studium (hebrejsky se tomu říká Tora lišma).
Jak už jsem se zmiňovala, do naší komunity zjara přibyl jeden ex-charedi žid, který byl odmala vychováván ve striktně ortodoxní rodině, posílán výhradně do židovských škol a strávil 5 let v Izraeli v různých ješivách litevského typu.  A přestože se v posledních letech věnuje sekulárnímu studiu a jeho praxe koresponduje s průměrem v naší liberální komunitě (do které dobře zapadl), studium Tóry a Talmudu pro studium samé mu chybělo. A tak se při jedné šabatové večeři u nás doma zrodila myšlenka vytvořit malou (a pro začátek uzavřenou) skupinu, která by o šabatových odpoledních společně studovala Talmud. Izák, vzhledem k tomu, že má se studiem mnohaleté zkušenosti, byl pověřen vybráním vhodného traktátu a řekněme vedením studia (nedělá přednášku, je to skutečně studium ve skupině, ale hlídá, aby se diskuze nezvrhla, a je schopný nás směrovat k dobrým otázkám). Izák vybral kapitolu 2 z traktátu Baba Mecia, druhým traktátem ze sederu Nezikin (škody), která se zabývá nalezenými předměty a co s nimi. Jak Izák podotkul, tohle byla první kapitola Talmudu, kterou studoval, když mu bylo 10 let...zřejmě nás chtěl povzbudit, že když to zvládne desetileté dítě, tak my taky :-)
Na tomto místě je dobré podotknout, že Talmud není nutné studovat od první kapitoly prvního traktátu. Je to oceán bez konce a začátku a jestli začnete plavat v New Yorku, v Portu nebo třeba v Singapuru je celkem jedno. Ale je rozumné nepřepálit začátek a začít něčím snazším, jako třeba tato kapitola, která patří k těm snadněji pochopitelným, byť se jedná o civilní právo a dalo by se říct něco velmi "suchého".
Náš studijní kroužek zahájil svou činnost tento šabat a bylo to moc fajn, uvidíme, jak se bude studium vyvíjet a v jaké fázi eventuálně budeme moci otevřít tuto možnost i dalším zájemcům (nechtěli jsme to otevřít hned zkraje, potřebujeme mít představu, jak to bude fungovat ve skupině, která sice studium Talmudu neovládá, ale má jisté počáteční znalosti judaismu, halachy a podobně a je eventuálně ochotná provádět i nějakou domácí přípravu).

Ki Tece (Deut. 21:10-25:19)

Paraša Ki Tece je nabitá různými příkazy a zákazy a není snadné vybrat téma pro krátký komentář. Na této paraše můžeme názorně vidět, že halacha se skutečně dotýká každého aspektu lidského života-od hygieny, obchodu až po manželský život a mezilidské vztahy obecně. A jak připomíná ve verši 25:16-kdo podvádí, dělá Hospodinu špatnou reklamu.
Některé předpisy jsou ovšem z dnešního hlediska velmi problematické-v civilizovaných zemích je nepřípustné nutit znásilněnou dívku do sňatku s násilníkem, nechat děti pykat za hříchy rodičů (mamzerim) také není zrovna etické. Ale nejsem dostatečně vzdělaná v halaše a komentářích, abych mohla vysvětlit, jak se například vyvíjela otázka znásilněné dívky a jejího sňatku. Koho zajímá otázka mamzerutu a vládne angličtinou, může si přečíst responsum amerických konzervativních rabínů (v ortodoxii je mamzerut stále aktuální otázkou a rabinát v Izraeli eviduje osoby-mamzerim).
Jiné příkazy dobře rezonují s naším současným sociálním cítěním-braní zástavy od chudých, nechávání paběrků na polích a vinohradech, možnost utrhnout si z plodů, zákaz ošklivit si Egypťany, protože jsme koneckonců byli cizinci v jejich zemi a přijali nás, když byl v Kenaánu hlad...
Tuto parašu je nutné číst a číst s různými komentáři každý rok a hledat v běžném životě aplikace micvot, které jsou "pochopitelné" a snažit se studiem přijít na kloub těm, které se nám zdají "nelogické" nebo "zastaralé".

P.S. těm, kdo umí anglicky doporučuji web sefaria.org, kde nalezneme různé texty, v angličtině a hebrejštině (ne všechny texty jsou zatím do angličtiny přeloženy) a kliknutím můžeme vidět rozmanité komentáře vztahující se ke konkrétním veršům Tóry.

Šoftim (Deut. 16:18-21:10)

Velkým tématem paraši Šoftim je moc-soudní a eventuálně také královská, zákaz kácení ovocných stromů během obléhání města a také otázka neobjasněné vraždy, kdy představitelé města, které bylo nejblíž nalezenému tělu musí provést speciální rituál, kterým deklarují, že dotyčný nezemřel jejich vinou.
Co mě zaujalo je opakované prohlášení, že "Izrael to uslyší a bude se bát" (17:13 a 19:20). Raši v souladu s Mišnou (Sanhedrin 11:4) uvádí, že odsouzenec neměl být popraven v místě bydliště, nebo spáchání zločinu, ale převezen do Jeruzaléma a popraven během poutních svátků, aby jeho popravu vidělo co nejvíce lidí a vyvolalo to patřičný odstrašující efekt. Rabi Jehuda ovšem nesouhlasí a trvá na okamžité popravě s tím, že o provinění dotyčného bude poslána zpráva do všech koutů země. Talmud (Sanhedrin 89a) upřesňuje, že jen ve čtyřech případech je provinění a trest smrti veřejně ohlášeno-modloslužba, vzpurný syn (o kterém se jinde dozvídáme, že nikdy neexistoval), vzpurný starší Izraele a falešný svědek (a v jeho případě navíc mají být informováni jen ti, kdo mohou svědčit u soudu podle halachy).
Má to jeden drobný háček-v dnešní době statistik a psychologických výzkumů se potvrdilo, že trest smrti s největší pravděpodobností nemá vůbec žádný odstrašující efekt, protože zločinec prostě nepočítá s tím, že zrovna jeho by chytili. Proč tedy Tóra říká, že Izrael to uslyší a bude se bát? Problém můžeme smést ze stolu odvoláním se na lidský faktor v sepisování Tóry-Tóra je Bohem inspirovaná, ale sepsaná člověkem, který do textu promítal dobovou realitu a poznání. Ale mohlo by být i jiné vysvětlení? Líbí se mi intepretace, která říká (zdroj bohužel nemám po ruce), že trest smrti za provinění ukazuje závažnost takového provinění. Jistě, v případě vraždy o závažnosti provinění nikdo nepochybuje, ale porušení šabatu nebo ignorace rozhodnutí soudu? Kdo ale vlastně rozhoduje o tom, co je a co není závažné porušení? Člověk a nebo Hospodin?
Podívejme se, v jakém kontextu se nachází "Izrael to uslyší a bude se bát". Poprvé na tuto formulaci narazíme ve verši Deut. 13:12 v kontextu modloslužby a svádění k ní. V Deut. 17:13 se jedná o ignoraci rozhodnutí soudu a deformaci Tóry a nakonec v Deut. 19:20 o křivé svědectví. Všechno jsou to činy rozvracející společnost-bez respektu k soudu a pravdě to společnost nikam nedotáhne. A stejně tak modloslužba, která s sebou automaticky nese zpochybnění toho, že všichni lidé byli stvořeni k obrazu Božímu, který s sebou přináší ideu, že se s Bohem dá nějak manipulovat, nebo že některé věci neuvidí, že se dá podplatit...s takovou se o spravedlivou společnost usiluje dost těžko.
Proto si myslím, že "Izrael to uslyší a bude se bát" je "jen" zdůraznění nutnosti pochopení závažnosti těchto tří provinění.

Roš chodeš Elul

Dnes a zítra je Roš chodeš Elul, tedy přesně jeden měsíc do Roš ha-šana. Sefardim začnou ve čtvrtek s recitací slichot (aškenazim až po skončení posledního šabatu před Roš ha-šana) a pro mne a další organizátory Roš ha-šana v naší obci je to nejvyšší čas začít s přípravami. Stejně jako vloni nebudeme mít na Roš ha-šana rabína a musíme se s tím nějak poprat sami. Letos ovšem budeme mít ranní bohoslužbu po oba dva dny svátku, protože máme v týmu posilu-Izáka, bývalého charedi, který strávil 5 let v ješivách v Izraeli a který výborně kantiluje. On bude číst první den (narození Izáka) a já opráším, co jsem četla vloni (obětování Izáka) a budu číst druhý den. Navíc se na druhý den musím naučit několik melodií, protože chazan-pianista, který je bude zpívat první den, nebude druhý den přítomen. Eli musí napsat 3 drašot (erev Roš ha-šana + 2 ranní bohoslužby) a proslov na druhý seder Roš ha-šana (organizujeme komunitní seder na druhý večer svátku).
Asi nemusím říkat, že z toho začínám být mírně nervózní...

Jak se pozná prima rabín?

Tentokrát se nejedná o naši novou rabínku (oficiálně u nás začne rabínovat v říjnu, nejprve jednou měsíčně a od ledna dvakrát do měsíce...za předpokladu, že v lednu bude schopná mluvit obstojně francouzsky), ale o nového vrchního rabína Dolního Porýní Harolda Weilla. Rabi Gutman odešel do důchodu a do Izraele a místní konzistoř zvolila ze tří kandidátů, kteří se dostali do druhého kola, mladého rabína (je jen o rok starší než Eli!) Weilla. Po Štrasburku se šíří zvěsti, že měl poněkud tlačenku, ze všech tří uchazečů byl nejmladší a taky měl nejdelší vousy. A na rozdíl od ostatních kandidátů má pouze maturitu a pak už jen vzdělání v ješivách, zatímco další kandidáti měli i sekulární vzdělání-jeden byl právník a druhý veterinář (to se hodí při dohlížení na kašrut porážek). Ale co už, konzistoř rozhodla a vzhledem k tomu, že je rabi Weill mladý, mohl by jim na pozici vrchního rabína vydržet třeba až do důchodu...(otázka za milión-je to dobře nebo špatně?)
Je ovšem otázka, jak se rabi vypořádá s faktem, že není úplně "ve fázi" se svou komunitou. "Jeho" synagoga, tedy "Grand šul" je sice ortodoxní, ale její členové, hlavně starší muži (ženy chodí málokdy), zhusta v sobotu jezdí autem, používají elektřinu a tak všeobecně to se svou praxí nepřehánějí (všeho s mírou a každý tam má tu míru někde jinde). Zatímco rabi Weill je charedi. Bude chtít opravdu nainstalovat mechicu (závěs nebo matné sklo, které by bránilo mužům vidět na ženy) i na balkón, jak se povídá? (dosud mechica oddělovala pouze místa pro ženy v přízemí, na stejné úrovni s místy pro muže). Bude i on akceptovat existenci minjanu v bývalé židovské nemocnici Hadasa, kde část modliteb probíhá ve francouzštině a není tam mechica (ženy ovšem nejsou počítány do minjanu a sedí v zadu, minjan Hadasa organizuje pouze Kabalat šabat, nicméně je součásní konzistoře)?
Eli, protože je předsedou naší obce a naše obec je součástí organizace sdružující francouzské liberální obce, sehnal kontakt na předsedu liberální obce v Toulouse a poptal se ho, jaké měli oni zkušenosti s rabi Weillem (rabi Weill před příhodem do Štrasburku působil v Toulouse). Toulousský předseda Elimu řekl, že žádné oficiální kontakty mezi liberální a ortodoxní obcí v Toulouse nepřicházely do úvahy, ale že liberální obec z působení rabiho Weilla profitovala. Získala mnoho nových členů, kteří se v ortodoxní obci přestali cítit dobře (z 600 židovských rodin v Toulouse jich je nyní cca 150 členy liberální obce a dalších 50 využívá jejích služeb) včetně několika velkých dárců (kteří si takto snižují daňový základ). Navíc se jim podařilo získat i kontakty na vedení města, které akceptuje, že ve městě jsou dvě komunity a liberály nepřehlíží.

Pár členů orotodoxní obce, které znám (protože občas zajdou i k nám do UJLS), mi po sobotní bohoslužbě, kde rabi Weill poprvé vystoupil (slavnostní inagurace ale bude až na začátku září) mi řeklo, že je rabi prima a sympaťák, protože podal všem chalů v minjanu Merkaz ruku (ženám samozřejmě ruku nepodává). Jenže tito chlapi znají Harolda Weilla od malička a obávám se, že v něm pořád vidí malého kluka, co si hrával s jejich vlastními dětmi. Pozná se ale, že je nový rabím fajn, podle toho, že podá chlapům v synagoze ruku???

Nechci zatím rabína Weilla soudit dřív, než se stihl projevit. Třeba se poučil z úbytku členů ortodoxní obce v Toulouse a ve Štrasburku si bude počínat jinak. Třeba byl v Toulouse problém v tom, že obec je sefardská a rabi Weill je aškenaz. Třeba si v Toulouse prostě jenom nesedli. Ale taky nebudu tvrdit, že je to bezva rabín, jen proto, že si s někým potřásl rukou. Uvidíme, jak se situace bude vyvíjet, nejpozději příští rok na jaře, až budeme jako každý rok organizovat čtení jmen obětí šoa z Alsaska na Jom ha-šoa, budeme vědět, odkud vítr fouká. Jestli bude ortodoxní obec pod jeho vedením spolupracovat a nebo ne. Charedim, kteří spolupracovat odmítají (přesto, že zastřešující organizací a oficiálním pořadatelem akce je CRIF, tedy nenáboženská židovská organizace, nikoliv liberální obec) ve Štrasburku máme...

Ree (Deut. 11:26-16:17)

Paraša Ree opět nabízí mnoho zajímavých témat ke komentování. Já bych se zastavila u jedné, poměrně zásadní otázky. Jakým způsobem převést sociální systém, který Tóra navrhuje, do současnosti? Děláme to dobře nebo trochu dobře a trochu špatně (vylučuju možnost úplně špatně, protože úplně špatná možnost je ignorace potřebných a to se ani v ČR ani ve Francii neděje, až na czela výjimečné případy)?
Systém desátků, zanechávání klásků k paběrkování a okrajů pole pro chudé, šmita a jubileum jsou založené na předpokladu, že většina společnosti jsou malí nebo střední vlastníci půdy, zemědělci a žijící spíše ve vesnicích a malých městečkách, kde se všichni znají. Nepředpokládá velké masy chudiny bez vlastní půdy (v tomto směru zmiňuje vdovy, sirotky a cizince-typické zástupce těch, kdo nemají vlastní půdu a tedy zdroj obživy a jsou velmi zranitelnou skupinou) a zchudlým bratrem, před kterým nemáme zavírat ruku a půjčovat, je spíše ten, komu kobylky sežraly úrodu, nebo komu shořela stodola. Půjčkou mu umožníme se zase postavit na vlastní nohy. Pokud by půjčku nezvládl splatit do roku šmity, bude to nejspíš tím, že ho zase postihla nějaká katastrofa. Nejedná se o půjčky za účelem spekulací nebo zisku, ale za účelem přežití a obnovení hospodářství a vlastní soběstačnosti (půjčování na úrok znovu zakazuje Deut. 23:20-21, stále v kontextu většinově zemědělské společnosti, jak se židovská populace stávala více a více městskou a ekonomika se měnila, rabíni byli nuceni hledat řešení pro půjčování peněz, které nebyly nutně určené pro aktuální přežití, ale třeba pro rozjetí nového obchodu).
Systém desátků je v Izraeli (alespoň pro ortodoxní populaci věnující se zemědělství) stále aktuální, byť neexistuje Chrám, kam by se desátky daly nosit (forma je poněkud pozměněná, ale desátky jsou stále oddělovány).
Co ale všichni ostatní, kdo se zemědělstvím neživí, nic nepěstují ani žádná stáda nechovají? Jsou naše daně, které platíme, a ze kterých stát financuje (krom jiného) péči o chudé a nemocné (sirotky, vdovy a cizince) dostačujícím příspěvkem ke všeobecnému blahu (a že ve Francii nás umí zdanit!) nebo je potřeba ještě přispívat povinně z toho, co nám z výplaty zbyde (mluvím o oddělení desátku, nikoliv o cedace) na nějaký vhodný účel? Nebo můžeme považovat naši povinnost vůči chudým, kterou předepisoval desátek (Deut. 14.28-29) splněnou prostřednictvím našich daní a vše další, co dáme, už je pouze cedaka? Liší se to podle země, ve které žijeme a jejího daňoveho systému a míře sociálního státu? Jak by vlastně měl vypadat ideální systém pomoci potřebným v dnešní době?

Cestování, kompromisy a tak podobně

Na začátku srpna jsme strávili s Elim necelé dva týdny v ČR Navštívili jsme rodinu, zajeli do Mikulova, do Třebíče a do Brna, abych mu mohla ukázat i jiné kouty ČR než jen sever Čech a Prahu.
Cestování se samozřejmě neobejde bez kompromisů-ubytovaní jsme byli u mých rodičů, kteří nejsou židé a jedli jsme buď u nich a nebo, pokud jsme byli mimo domov, jako třeba v Mikulově, v restauracích (fakt mě těší, že někde nabízí i jiné vegetariánské jídlo, než smažák!). Je tedy zřejmé, že jídlo nebylo podle našich domácích standardů, ale drželi jsme se našeho "cestovního" kompromisu-žádné maso, jíme pouze vegetariánská jídla, eventuálně ryby (košer druhy). Nezkoumáme, v jakých hrncích bylo jídlo vařeno, protože pokud bychom trvali na našich standardech (které nejsou nijak přísné, nenapadlo by mě například zvát na jídlo někoho zbožného z ortodoxní obce, protože by pravděpodobně naše standardy neakceptoval jako dostatečné) tak se nenajíme a hlavně by to moji rodiče nevydýchali. Teda hlavně maminka. A přeci jen, ctít otce a matku je potřeba...
Ale musím přiznat, že jsem ráda, že žiju ve Štrasburku, židovský život je tady o tolik jednodušší. Je jednodušší, protože tady je veškeré potřebné židovské zázemí a je jednodušší, protože se nemusím neustále obhajovat a nemusím dělat neustálé ústupky rodičům (párkrát do roka se to dá vydržet), hlavně tedy mamince. Napsat to můžu, protože můj blog už dávno nečte. Protože na jednu stranu mi stále tvrdí, jak naši volbu respektuje a na druhou stranu je vidět, jak moc jí naše odlišnost vadí. Ano, hodně se nám během těch pár dní přizpůsobili, to je potřeba ocenit (vaření vegetariánských jídel), ale kdybychom je dostali bez těch doprovodných komentářů, bylo by to ideální. Bylo by skvělé, kdybych nemusela z železnou pravidelností obhajovat délku sukní, které nosím (pod kolena) a absenci velkých výstřihů (je moje máti jediná na světě, která mi pravidelně říká, že bych se měla víc malovat a oblékat odvážněji?). Připomnělo mi to téma letošní gay-pride, rozdíl mezi tolerancí a respektem...

Ekev (Deut. 7:12-11:25)

Tento týden v paraše Ekev čteme krom jiného i druhý odstavec Šema Jisrael. Zatímco ten první je více "filozofický"-říká, že máme milovat Hospodina celým svým srdcem, duší i vším, co je naše a máme se doslova obklopit jeho Tórou (tefilin, mezuza), druhý odstavec začíná tím, že budeme-li dodržovat Tóru, půjde všechno dobře a nebudeme-li, budeme platit. Je tedy druhý odstavec určen pro ty, kdo potřebují vidinu odměny a trestu, aby dodržovali micvot? Nestačil by jen ten první? Myslím si, že Šema výborně vystihuje lidskou povahu-občas máme "světlé momenty" a všechno je nám jasné, nepotřebujeme žádné donucovací prostředky, abychom chápali, jak důležité je dodržování micvot. Občas ale zápasíme s vlastní lenivostí a tady přichází druhý odstavec-nepodléhej svojí lenosti a pohodlnosti, protože když to uděláš, bude to mít vážné důsledky. Neflákej Tóru a bude ti dobře.
A třetí odstavec je souboj s lidskou zapomnětlivostí-někdy neselžeme proto, že bychom byli líní nebo pohodlní, ale protože zapomínáme a jsme nepozorní. A tady přichází cicit, které máme mít na očích, aby nám připomínaly naše povinnosti.
Paraša Ekev je vůbec parašou s velkým vhledem do lidské povahy a slabosti a říká, že dodržovat Tóru je dřina, která ale stojí za to.

Vaetchanan (Deut. 3:23-7:11)

U paraši Vaetchanan jeden neví, co dřív komentovat-zákaz přidávat k Tóře a ubírat z Tóry?, proroctví exilu a návratu z něj?, opakování desatera? Šema Jisrael?, zákaz smíšených sňatků? fakt, že židé budou vždy menšinou a malým národem?...

Nakonec jsem se rozhodla pro krátký komentář k prvnímu odstavci Šema Jisrael (Deut. 6:4): "Slyš Jisraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jeden! Jeden, nikoliv pouze ve smyslu vyjadřujícím počet, ale také ve smyslu vyjadřujícím kvalitu-jedinečný, mimo naše chápání. Šema je také chápáno jako svého druhu vyznání víry, je to přijetí "jha nebes" (kabalat ol malchut šamajim, pokračování prvního odstavce, Ve-ahavta, Deut. 6:5-9 je chápáno jako přijetí "jha micvot", kabalat ol micvot). Jde o to, že pochopíme-li správně implikace skutečného monoteismu (tedy, že Bůh je jediný a jedinečný) a přijmeme-li, že nám nějakým způsobem (na kterém se možná neshodneme) daroval Tóru, pak z toho pro nás plynou mnohé závazky. Nejlépe to lze ilustrovat na modlitbě Ribon kol ha-olamim, kterou říkáme ráno v rámci ranních požehnání (birkot ha-šachar, v siduru Hegjon lev ji nenajdeme, v Adir ba-marom ano, já vycházím z verze siduru Or chadaš-okomentovaného konzervativního siduru Sim šalom). Ribon kol ha-olamim začíná hlubokou reflexí faktu, že v porovnání s Nejvyšším jsme nic a všechno naše snažení není nic než marnost. Přesto ale jsme Hospodinovým vyvoleným lidem, potomky Abrahama, od kterého Hospodin žádal oběť jeho jediného syna. Potomky Izáka, jeho syna svázaného na oltáři. Potomky Jákoba, jehož život také nebyl procházkou růžovým sadem. A proto je naší povinností, naší krásnou a požehnanou povinností chválit Hospodina a dvakrát denně říkat Šema.
Z toho kontrastu mrazí. A nutí k přemýšlení. Až se mi jednou podaří dobře formulovat, co se mi při téhle modlitbě honí hlavou, tak to sepíšu. Bude to o zoufalém Abrahamovi a Izákovi, o všech židech, kteří během staletí zemřeli, protože byli židé a o tom, že i přes to všechno není možné přestat říkat Šema. Ani kdybychom chtěli. Prostě to nejde, protože to je příliš hluboko v nás. "Není na tobě, abys práci dokončil. Nejsi však svoboden, abys s ní přestal." (Pirkej Avot 2:16)

Tiša be-av

Včera večer začal půst 9.avu, připomínka dvou zničení Jeruzalémského Chrámu a dalších katastrof. Talmud říká, že dúvodem druhého zničení Chrámu byla sinat chinam-bezdůvodná nenávist mezi lidmi. Pro anglicky hovořící sdílím video rabiho Sackse o tom, jak udržet židovskou pospolitost...zde

Devarim (Deut. 1:1-3:22)

Parašou Devarim začíná poslední Kniha Mojžíšova-Deuteronomuim, hebrejsky Devarim (slova). Na rozdíl od příští paraši, kde nevíte, co dřív komentovat, v této paraše, nejste-li fanoušek popisu putování pouští, je témat pomálu.
Přesto je jedno téma u kterého bych se ráda zastavila-otázku ustanovení soudního systému a spravedlnosti, s poznámkou, že právo je Boží (Deut. 1:17). Byť by šlo třeba o spor mezi dvěma lidmi o kus pole, který jeden neprávem přidal ke svému pozemku, ve sporu nejsou jen člověk a člověk, ale také člověk a Bůh. A pokud je Hospodin takto zainteresován v jakémkoliv aspektu právního systému, neexistuje "velký" případ a "malý" případ, stejně tak jako neexistuje případ, kdy jedna strana je významnější než druhá, protože je-li účastníkem sporu i sám Hospodin, co jsou vedle něj mocní tohoto světa?
Mojžíš říká, že ustanovil za soudce muže moudré a znalé (Deut. 1:15) a jak říká žalmista (Ž. 111:10): "Počátek moudrosti je bázeň Boží." Soudce může soudit spravedlivě jen ví-li, před kým stojí a komu bude skládat účty.

Brit mila

Včera jsme po dlouhé době (asi dvou letech) měli v synagoze brit mila. Brit mila, alias obřízka, je prováděna osmý den po narození židovského chlapce. Mohel (osoba, která obřízku provádí, obvykle muž, byť snad v USA existují i ženy-mohelet, ale upřímně řečeno, tohle je zrovna věc, která by měla zůstat výhradně mužskou doménou) provedl rituál, chlapeček zaplakal, jen když mu na závěr dali cucnout vína (ryzlink mu evidentně nechutnal, asi by to chtělo něco sladšího), všichni zazpívali "Siman tov u-mazal tov!" dali si kávu, briošky, pečivo s lososem (nebyly to bagely, ale morisetky) a šli domů.
V tomto případě byla obřízka navíc ne úplně typická, protože chlapečkova matka není židovka a jeho babička, tedy otcova matka, je naopak velmi aktivní v konzistorní synagoze (ale svou nežidovskou snachu přijala bez větších problémů a s naší liberální komunitou má velmi dobrý vztah). U nás, stejně jako například v pařížské masorti komunitě, žádáme, aby v případě dítěte narozeného židovskému otci a nežidovské matce, byla provedena pro-forma konverze (byť osvědčení se nejmenuje certifikát konverze, ale potvrzení židovské identity, nebo tak něco). Chlapeček tedy absolvuje obřízku a dítě je někdy v průběhu let předcházejících bar/bat micva posláno do mikve (rituální lázně). A rodiče jsou samozřejmě povinni své dítě vychovat jako žida a dát mu patřičné vzdělání. Rodiče jsou tak nuceni být v kontaktu s rabínem a konzultovat s ním celý proces, aby jejich dítě bylo jako žid uznáno. Neakceptujeme tedy plošně patrilineární židy, jak je běžné v amerických reformních synagogách, byť to není úplně fér, ale odpovídá to tomu, co říká halacha.
Dalším specifikem této obřízky bylo, že dítě během celé akce nedržel na klíně sandek ("kmotr"), ale sám otec dítěte. Klobouk dolů, Eli se vyjádřil ve smyslu, že pokud se nám zadaří mít jednou chlapečka, tak on ho na klíně během obřízky držet nebude, neb hrozí, že by sebou mohl švihnout...

Edit: obřízka, neboli brit mila (smlouva obřízky-smlouva, kterou uzavřel Hospodin a Abrahámem), je jedním z pilířů judaismu, i židé, kteří jinak nepraktikují nechávají své potomky mužského pohlaví obřezat. Chlapec, který nebyl osmého dne obřezán ze zdravotních důvodů musím být obřezán v nejbližším možném termínu. Žid, který obřezán není, zůstává židem, ale nesmí jíst pesachovou oběť (to momentálně není úplně aktuální) a jak jsem pochopila, může mít problém se oženit (nevím, jaké je halachické zdůvodnění, ale pamatuji si diskuzi našeho rabína ohledně chlapce, který nebyl ze zdravotních důvodů obřezán "v termínu" a nyní se blíží jeho bar-micva, rabín souhlasil s tím, že bar-micva nebude problém, ale zdůraznil, že je nutné, aby se nechal obřezat než se jednou bude ženit).
Jak Eli řekl ve svém krátkém proslovu u příležitosti nedělní brit mila, svět, který Hospodin stvořil není dokončený a dokonalý, proto je v něm zlo a utrpení. Je na nás, abychom ve Stvořitelově díle pokračovali a s Jeho pomocí dokončili. A proto žid, aby byl úplným židem, musí být fyzicky neúplný-musí mu kousek chybět.
U židovských žen je to trochu komplikovanější a všem doporučuji knihu Shaye J. D. Cohena: Why Aren't jewish Women Cricumcised?

Matot-Masej (Nu. 30:2-36:13)

Tato paraša začíná velmi technickou diskuzí ohledně slibů a z dnešního (moderního, feministického) pohledu to není zrovna příjemné čtení. Z textu jasně plyne, že dívka, dokud je v otcovském domě, podléhá autoritě svého otce a poté, co se vdá, podléhá autoritě svého manžela. Jediná možnost, jak se z této závislosti dostat ven je ovdovět a nebo se rozvést. Nic moc. Žena platila za ochranu před násilím ze strany cizích mužů a před hladem a strádáním, ztrátou vlastní svobody. My si dnes můžeme gratulovat, že v dnešní době v civilizovaném světě (stále ještě existuje příliš mnoho míst, kde žena není rovnoprávná) může žena rozhodovat o svém životě. A neměli bychom usínat na vavřínech, protože je to úspěch ještě příliš čerstvý a křehký a pokud se o něj nebudeme dobře starat, mohli bychom o něj zase přijít.
Jenže tento text o slibech, jasně říkající, že otec nebo manžel mohou zrušit za určitých podmínek ženiny sliby, je v Tóře. V naší svaté Tóře. Co s tím?
Z ortodoxního hlediska je Tóra textem zjeveným Mojžíšovi na Sinaji a nepřichází do úvahy, že bychom z ní něco škrtli. Maximálně můžeme interpretovat a intepretovat, až se dostaneme k nějakému "přijatelnému řešení". V Talmudu se na několika místech dočteme, že slibům je lepší se vyhnout (např. Nedarim 77b s odvoláním na Deut. 23:23-i ten, kdo svůj slib splní, je hříšník). Můžeme tedy "rovnostářsky" prohlásit, že ani žena ani muž nebudou dávat sliby. Žádné sliby-žádná diskriminace. Ale ta pachuť ženské podřízenosti zůstává.
Z konzervativního hlediska, odvoláme-li se na knihu Benjamina Sommera, lze považovat Tóru za první formu komentáře ke zjevení na Sinaji. Co bylo obsahem zjevení na Sinaji můžeme diskutovat, možná to byl "hlas jemného ticha" (1.Kr 19:12), a Tóra je odpovědí na toto zjevení. Je odpovědí člověka, který žije v určitém čase a místě a jeho odpověď je tím nutně ovlivněna. Ale je povinen odpovědět (halacha) a musí brát v úvahu odpovědi těch, kdo tu byli před ním a správnost jeho odpovědi budou moci posoudit až jeho potomci a potomci jeho potomků. Co z toho plyne? V tomto případě akceptujeme, že v minulosti byly tyto předpisy správnou interpretací (nebo chcete-li odpovědí na Zákon zjevený Hospodinem na Sinaji), a nedomníváme se, že ten, kdo Tóru sepsal byl nějak zaujatý proti ženám. Jeho odpověď v jeho době byla správná. Rabíni diskutující v Talmudu nám dávají jejich odpověď, která koresponduje s jejich časem a místem. Totéž platí pro středověké komentátory a tak dál. My dnes můžeme dát odpověď, která odpovídá našemu pojetí vztahu muže a ženy, otce a dcery aniž bychom zpochybňovali ty, kdo byli před námi. Takže můžeme spolu s ortodoxními říci, že ani muži ani ženy neslibují a nemusí nás trápit otázka, zda je žena podřízena muži.
Z reformního hlediska je Tóra taktéž lidskou odpovědí na zjevení na Sinaji, ale chybí závaznost halachy, naopak je kladen důraz na etiku. Z tohoto hlediska nás bude tedy více zajímat fakt, že sliby nelze jen tak snadno zrušit (protože i slib, který dala žena mohl muž zrušit jen za jistých okolností) a samozřejmě neopomeneme zdůraznit, že ženy v dnešní době mají stejná práva a povinnosti jako muži. Celá tato pasáž pro nás spíš bude inspirací k zamyšlení nad etickými problémy spojenými se sliby, rovnoprávností a dalšími problémy dneška, jako třeba zde.

Touto spojednou parašou jsme dočetli knihu Bemidbar. CHAZAK!

Setkání s evangelikálními křesťany

Dnes jsme s Elim ráno byli na uctění památky obětí deportací u příležitosti Národního dne na památku obětí rasistických a antisemitských trestných činů Francouzského státu (1940-1944) a na počest Spravedlivých mezi národy ve Francii. Tento den navíc letos odpovídá 75 letému výroči zátahu v Paříži, shromáždění zatčených na Zimním velodromu a následné deportaci, z deportovaných přežil jen nepatrný zlomek. Tohoto zátahu se po boku nacistů zúčastnili i francouzští policisté a dlouho trvalo, než Francie toto selhání přiznala (a mimochodem, Marine Le Pen podíl Francie na tomto zátahu během letošní kampaně popřela, to jen tak pro úplnost).
Byť má Štrasburk významnou židovskou komunitu, na podobných akcích se setkáváme víceméně stále s těmi samými lidmi. Dnes jsme tam ovšem narazili i na jednu paní-křesťanku, která z nějakých důvodů občas chodí na bohoslužby i k nám. Nikdy jsem moc nepátrala, co ji k tomu vede, protože "každá liberální komunita má svoje křesťany" a paní mi přišla vcelku milá a normální. Na vzpomínkové akci ovšem byla ještě s nějakým svým známým a stalo se, že jsem byla vtažena do rozhovoru, který mi nebyl ale vůbec příjemný. Ukázalo se, že oba pracují pro křesťanskou agenturu, která materiálně podporuje židy, kteří se rozhodnou udělat aliju (odstěhovat se do Izraele). Na tom by v principu nebylo nic špatného, kdyby mi to nepodali způsobem, že v Evropě je čím dál nebezpečněji a židům opět hrozí fyzická likvidace a z jejich zápalu bylo zřejmé, že si nějaký takový armagedon vlastně přejí. V tu chvíli mi začalo svítat. V USA existují skupiny evangelikálních křesťanů, které se domnívají, že pro druhý příchod Ježíše je nutné, aby všichni židé zase žili v Erec Jisrael (a nejspíš přijmuli křestanství, ale to nikdo nahlas neřekne). Tyto skupiny jsou velkými podporovateli Izraele, ale také izraelských extremistických osadníků a vyhraněné pravice jako celku, a tito je často používají jako "užitečné idioty" (z mého pohledu jde spíš o hraní si se sirkami).
Je dost nepříjemné poslouchat na akci připomínající oběti šoa tirády o tom, že se něco podobného zase chystá a že bychom se radši měli spakovat a vypadnout do Izraele, dokud je čas. Nepochybuji, že to dotyční myslí dobře (byť primárně sledují vlastní náboženskou agendu) a že oni sami se cítí jako přátelé a pomocníci židů, ale mě z toho tuhne krev v žilách.