O kašrutu

Co vlastně dělá jídlo košer? A proč vůbec židé jedí košer? Je to složité?

Aby jídlo bylo košer (vyhovující) musí splňovat několik požadavků:

• Maso musí pocházet z košer zvířete (seznam je uvedený v Tóře-ze savců přežvýkaví sudokopytníci jako je skot, ovce a kozy, u ptáků je uvedený seznam zakázaných druhů-dravci, sovy, krkavcovití a volavky-v praxi se tedy konzumuje drůbež, kachny a husy. Z ryb jsou povoleny druhy, které mají zároveň ploutve a šupiny-nejí se tedy paryby, úhoři nebo jeseteři. A samozřejmě žádné plody moře.  Z hmyzu jsou povoleny pouze 4 druhy kobylek (ne, že by mi to nějak vadilo).

• Savci a ptáci povolených druhů musí být zabity vyškoleným řezníkem podle pravidel porážky (rychlé přetnutí krčních tepen, trachey a jícnu velmi ostrým, dlouhým nožem-žádné pižlání). Zvířata musí být zdravá, po porážce řezník (šochet) kontroluje, zda nemají nějaké změny na orgánech, které by znamenaly, že maso není košer. Maso musí být zbaveno veškeré krve (poměrně složitým procesem nasolování a máčení), protože krev (jako symbol života) je zakázáno konzumovat. Dále se odstraňuje sedací nerv a útrobní tuk.

• Maso je zakázáno míchat s mlékem („Nevař kůzle v mléce jeho matky!“), původně se jednalo pouze o maso savců, pozdější rabínský zákaz to rozšířil i na maso ptáků-aby někdo nebyl uveden v omyl. Ryby je však možné s mlékem kombinovat bez váhání (byť někteří ortodoxní židé je nekombinují s masem, ale zatím se mi nepodařilo pochopit proč). Mezi konzumací masa a mléka je časový rozestup, který se pohybuje někde mezi 1 a 6 hodinami, podle přísnosti interpretace (osobně se držím 3 hodin, protože to tak zhruba odpovídá době, po které dostanu zase hlad=žaludek je prázdný).

• Mléko musí pocházet od košer zvířat-není tedy povoleno konzumovat kobylí nebo velbloudí mléko (v našich zeměpisných šířkách to opravdu nehrozí, ale někteří velmi ortodoxní židé konzumují pouze mléko a mléčné výrobky vyrobené židy). Jisté rozpory panují v otázce konzumace sýrů, u kterých se používá syřidlo (které se dnes buď vyrábí biotechnologickými postupy, nebo se získává z telecích žaludků), nicméně konzervativní výklad halachy (tedy ten mírnější), kterým se řídím, povoluje všechny sýry, protože se syřidla přidává velmi malé množství.

• Plodiny je třeba zkontrolovat, aby se v nich neskrýval hmyz.

Z praktických důvodů se tedy jídlo dělí na mléčné (milchig), masové (fleishig) a parve (neutrální-cokoliv, co není a při přípravě se nepotkalo asi s masem ani s mlékem-tedy ovoce, zelenina, vejce, obilniny, rýže, káva...a ryby!). Je zvykem mít dvě sady nádobí-mléčné a masové (a někdy  i třetí na parve), které slouží k přípravě a servírování jídel a nádobí umývat odděleně. Zatímco na výše uvedených pravidlech ohledně potravin se židé shodnou, na otázky košerování nádobí (tedy, co dělat, když si na mléčný talíř naložím guláš nebo v hrnci na maso uvařím krupicovou kaši) existují různé odpovědi a záleží i na dalších okolnostech.

Kašrut patří do kategorie přikázání (micvot), ke kterým Tóra nenabízí žádné zdůvodnění, i když se mnoho rabínů v průběhu staletí snažilo zdůvodnění najít a dnešní vědci často kašrut vysvětlují jakou hygienickou nutnost starověké blízkovýchodní společnosti. Pro mě je košer stravování způsob, jak si během i tak běžné činnosti jako je jídlo připomínat „kdo jsem a kam směřuju“. Ale důvodů, proč židé dodržují kašrut je spousta, od „dělala to moje matka, moje babička a tak já to budu dělat taky“ přes „abych mohl bez problémů pozvat na večeři ostatní židy“ až po „Tóra to přikazuje a basta!“ Jak se říká ve Francii: La cacherout, ça cache la route! (doslova kašrut skrývá cestu).

Jíst košer je vcelku jednoduché pokud bydlíte ve městě s dostatečně velkou židovskou komunitou, jako je třeba Štrasburk-není problém koupit košer maso i masné výrobky-včetně košer špeku (hovězího, je výborný). V Praze je nabídka dost omezená, někteří raději jedí vegetariánskou stravu a jiní dodržují tzv. košer styl-tedy jedí maso povolených druhů, ale kupují ho v běžném řeznictví. Další celkem obvyklou praxí (i mojí) je jíst košer doma, ale nezkoumat košernost nádobí mimo domov. Takže si dám v restauraci rybu, i když nemůžu vyloučit, že na té pánvi předtím kuchař někomu připravoval vepřový řízek. Nicméně pokud to jde, vyhýbám se nekošer masu (tedy i masu z teoreticky košer zvířat, která ovšem nebyla správně poražena).

Že je nějaká potravina košer lze zjistit tak, že na obalu hledáme tzv. hechšer- značku příslušného rabinátu, který výrobu dozoruje. Samozřejmě spousta základních potravin žádný hechšer nepotřebuje-ovoce, zelenina, luštěniny, obilniny, cukr, sůl, koření, káva...

 Takhle vypadá hechšer štrasburského rabinátu

Logická otázka-když je s košer masem takové práce, není drahé? Odpověď je jednoduchá: je. Ceny košer masa tady ve Štrasburku jsou srovnatelné s cenami bio masa. Z tohoto i dalších praktických důvodů jsem omezila konzumaci masa na jednou až dvakrát týdně-vždy o šabatu, svátcích a pak podle příležitosti. Což je z výživového hlediska naprosto v pořádku (pro úplnost připomínám, že ryba není považována v otázkách kašrutu za maso!), je to běžná praxe velké části židů dodržujících kašrut a mě to momentálně vyhovuje. Mimochodem, tady ve Štrasburku nejsou dramatické rozdíly v cenách jídel v košer a nekošer restauracích, protože cenu jídla v restauraci (alespoň ve Francii) z velké části tvoří náklady na služby a ne na suroviny. Košer restaurace jsou také rozdělené na milchig a fleišig, pouze větší provozy si mohou dovolit mít oddělené prostory pro přípravu a dvojí sady nádobí. Existuje také fenomén restaurací "košer bez razítka"-tedy restaurací, které vaří košer, ale nemají na to z nějakého důvodu štempl z rabinátu, prostě jim musíte věřit, že to, co servírují, je doopravdy košer. Takovým příkladem je moje oblíbená pastrami restaurace tady ve Štrasburku, která má otevřeno v sobotu a proto nemůže získat hechšer.

Poznámka na závěr:

Jak se vlastně liší košer a halal? Co se masa týče, pravidla pro košer porážu a přípravu  jsou přísnější, než ta pro halal a muslim může v případě nutnosti jíst košer maso, ale žid nesmí jíst halal maso. Muslimové také mohou kombinovat maso a mléko. Pravidla pro halal na druhou stranu sledují, aby potraviny neobsahovaly alkohol, což kašrut vůbec neřeší.

Zcela zvláštní kapitolou kašrutu je košer víno. To nemá s výše uvedenými pravidly nic společného (víno je z definice parve-neutrální), ale vztahuje se k pohanským zvykům dělat úlitbu bohům. Protože to byla jasná modloslužba  a ta je židům přísně zakázána, nařídili rabíni, aby židé konzumovali pouze víno vyrobené jinými (bohabojnými) židy. Tím, jak postupem času úlitba vymizela, ztratilo toto nařízení smysl, nicméně ve středověku rabíni rozhodli, že povinnost konzumovat pouze košer víno platí i nadále, aby nedocházelo k přílišným kontaktům s nežidovským okolím a případným smíšeným sňatkům. Slavný rabi Loew se za svého rabínování v Mikulově hodně potýkal s tamní židovskou obcí, která zákaz konzumace nekošer vína příliš nedodržovala. V dnešní době se jím řídí ortodoxní židé, reformní a konzervativní obvykle používají košer víno pouze na šabat a svátky, kdy se dělá požehnání nad vínem a jinak běžně konzumují nekošer víno. Kvalita košer vín byla dost dlouho problematická (i když se to už významně zlepšilo), jak dokládá moje nedávná historka, kdy jsem pozvala svoje přátele na šábesovou večeři a kamarád se zeptal: "Přinesu víno, mám vzít košer a nebo něco pitelnýho?"

Jom Kipur v praxi

Jak už jsem psala, Jom Kipur je den, kdy se 25 hodin (respektive tu část, kdy jsme vzhůru) věnujeme zpytování svědomí a přiznávání svých pochybení, aniž bychom se u toho rozptylovali jedením nebo pitím (takže nás rozptyluje jazyk přilepený na patře a kručení v břiše).


Takže, jak to letos probíhalo? Narozdíl od loňska jsem nepodcenila přípravu a v úterý zmizela včas z práce, jako poslední jídlo před postem jsem si dala fazole s mletým hovězím (to žaludek na chvíli zaměstná) a už od rána poctivě hydratovala. Na Jom Kipur je zvykem nosit bíle oblečení (protože věříme, že to dobře dopadne a budeme zapsáni do knihy života, není ovšem nutné být v bílém komplet) a je zakázáno nosit koženou obuv. Z toho vyplývá, že na Jom Kipur človek vidí spoustu překvapivých modních kombinací (ale tak nejdeme do synagogy očumovat druhé, že...). Nejběžnější jsou muži v obleku, ke kterému mají botasky (to celé je možné vidět i v bílém provedení), v silně ortodoxních kruzích prý již několik sezón frči crocsy... Každopádně letos byla taková zima, že nepřicházelo do úvahy, abych si vzala své bílé letní šaty a tak bílá košile, černobílá sukně a goretexové lodičky musely stačit.


Z dalších věcí, na které je třeba pomyslet před večerním odchodem do synagogy je sprcha, vyčistěni zubů a odlíčení obličeje. Protože je zakázáno se o Jom Kipuru mýt (kromě rukou a očí) a používat jakékoliv kosmetické prostředky. Kdo se zapomene odlíčit, bude druhý den vypadat dost divně.


Samotný post není nijak extrémně těžký-z těch 25 hodin člověk minimálně 8 hodin prospí (obvykle ale víc, protože během odpolední pauzy je ideální si dát šlofíka. A spát, co to dá, je i jedna z taktik, jak Jom Kipur zvládnout.) a velkou většinu bdělého času člověk prosedí v synagoze, nebo zajde na procházku. Jedinou velmi nedoporučovanou taktikou je prosedět celý Jom Kipur doma v blízkosti ledničky a mučit se pohledem na ni (a věřím, že je to dost náročné pro matky, které musí během dne několikrát nakrmit děti, které se samozřejmě postit nesmí). Pro mě osobně není nijak těžké nejíst a nepít, většinu dne hlad ani žízeň nevnímám. Trochu problém je, pokud mě začne bolet hlava-prvotní příčinou je sice můj shrbený posez na židli, ale nedostatek tekutin to nijak nevylepší. Ale procházka pomáhá. A do příštího Jom Kipuru bych měla něco udělat se svými zády, abych se nehrbila.


Osazenstvo synagogy se během dne různě střídá (někdo jde na procházku, nebo se prospat, nebo nakrmit děti nebo sebe, pokud se postit nesmí), jedinou stálicí je rabín a dva chazani (zpěváci, kteří spolu s rabínem vedou bohoslužbu, upřímně je mi záhadou, jak dokážou celý den mluvit, zpívat, stát na nohou a nepít. Ale rabín tvrdí, že je to pro něj lehčí, než pro nás, co tam sedíme.). Až na závěrečnou bohoslužbu těsně před ukončením půstu se synagoga naplní, co to dá a po celém dni vážnosti přejdeme na veselejší notu. Konec půstu už je na dohled. U téhle poslední bohoslužby je nutné mít dobré načasování, protože kongregace by nesla velmi nelibě, kdyby rabín přetáhl o víc než 5 minut. A pak už se jen zatroubí na šofar a začne nosit na stůl. Během 30 minut jsou stoly vyluxované, voda vypitá a všichni si ještě jednou popřejí dobrý rok s nadějí, že nám bylo odpuštěno a můžeme začít nanovo s čistým štítem.

Gmar chatima tova ve-com kal!

Nechť jste zapsáni a zpečetěni k dobrému!

Snadný půst!

 Jom Kipur ve Štrasburku 2015: 22.9. 19:10 až 23.9. 20:12

Co to znamená studovat Tóru? (aneb dneska to bude dlouhé a složité, ale příštím článkem to vykompenzuju, slibuju!)

Studium Tóry je jedna z nedůležitějších povinností každého žida. Jak říká Talmud (a jak jej citují sidury):

„Toto jsou věci, které nemají svou určenou velikost, jejichž plodů užívá člověk v tomto světě a jež mají svou váhu i ve světě příštím: ctění otce a matky a skutky milosrdenství, pilné navštěvování učebny zrána i zvečera, pohostinnost a návštěva nemocných, zaopatření nevěsty a doprovázení mrtvého, oddávání se modlitbě a zprostředkování pokoje mezi člověkem a jeho přítelem-avšak studium Tóry se vyrovná všem (protože vede k nim všem).“

Mezi židy byla vždy vzdělanost velmi ceněná (nejen náboženská, i když ta měla prioritu. Ve středověku byla spousta významných rabínů zároveň vyhledávanými lékaři.) a v dobách, kdy se většina evropské populace neuměla ani podepsat, byla majorita židovských mužů (a nemalé procento židovských žen) gramotná.  Mít v rodině učence byla velká čest a bohatí židé často vdávali svoje dcery za chudé, ale chytré mládence, kterým pak financovali studia. Ale samozřejmě ne každý měl čas, bohatého tchána a mozkovou kapacitu na každodenní celoživotní studium. Na začátku 18. století se na Ukrajině zrodil chasidismus, který trval na tom, že nedostatek času stráveného nad knihami lze kompenzovat modlitbou z celého srdce. To samozřejmě vyvolalo velký odpor mitnagdim (doslova „těch, co jsou proti“), kteří označovali chasidy za nevzdělance, kteří jsou na svou nevzdělanost navíc hrdí. Žádná kaše se ale nejí tak horká a po letech sporů (některé, pravda, stále doutnají) dnes chasidé studium Tóry neflákají a mitnagdim pochopili, že jen suchopárné omílání textů není správná cesta.

Ale to jsem odbočila od tématu. Co to tedy vlastně znamená, studovat Tóru? Kdo někdy otevřel Bibli ví, že to není zrovna jednoduché čtení,  nehledě na použitý překlad. Příběhy s ne vždy jasným poučením, příkazy a zákazy bez pořádného vysvětlení a „prováděcích předpisů“ a spousta nezáživných pasáží ve stylu: „A X byl otcem Y a Z. Y byl otcem...“ nebo sáhodlouhé pokyny o oblečení velekněze a předpisy obětní bohoslužby. Bez komentářů a vysvětlení se nelze obejít. Takže do studia Tóry patří také studium komentářů a také „prováděcích předpisů“-jakým způsobem dodržovat ten a ten příkaz nebo zákaz (tím se zabývá Talmud a následně další a další knihy). A klidně může jít o knihy pro začátečníky  nebo čtení specializovaných webů. Koneckonců někde člověk začít musí, že. Židé jsou skutečně národem knihy-velké množství rabínů mělo a má potřebu po sobě zanechat nějakou, velmi často nejednu, knihu. Do vynálezu knihtisku byli ti nejbystřejší schopní pojmout všechny komentáře (ehm, jen Maimonidova Mišne Tora=opakování Tóry má 14 svazků, Talmud něco přes 6000 stran), dát odpověď na jakoukoliv otázku týkající se halachy a ještě mít civilní povolání. Pak přišel knihtisk a od té doby byli rabíni zproštěni povinnosti si na svůj chléb vezdejší vydělávat civilním zaměstnáním, aby se mohli plně věnovat studiu.).

V interpretaci Tóry panuje značná svoboda (podle Talmudu má Tóra 70 tváří, ale samozřejmě určité hranice existují a ortodoxní s reformními se často neshodnou na tom, kde přesně ty hranice leží) a je úkolem každé generace najít pro sebe tu aktuální. Tóra nemá být mrtvý dokument nebo historický artefakt, ale inspirace pro každou  dobu. Existují čtyři úrovně studia Tóry, takzvaný PaRDeS (pardes znamená v hebrejštině sad a také ráj).

Pšat je doslovné čtení-co je napsáno, to je dáno.

Remez znamená náznak a hledáme tedy skryté narážky a alegorie.

Draš je výklad, zejména tedy výklad pro náš současný svět.

A Sod znamená tajemství. Je to skrytý význam dostupný těm, kdo se opravdu ponořili do studia, a obvykle slovy nesdělitelný ostatním. Zavání to mystikou a kabalou.

Nechám teď stranou vědecké studium Bible (tedy, kdy, kde a kým byly jednotlivé knihy napsány a jak napsané koresponduje s archeologickými nálezy). Tento přístup k Bibli je také velmi důležitý a zajímavý, nicméně pokud chceme studovat Tóru, musíme si vybrat, ze kterého směru na to půjdeme a nemíchat oba postupy (tedy vědecký a řekněme výkladový) dohromady. I když výsledky obou přístupů mohou být v rozporu, neznamená to, že by jeden z nich musel být špatný. Jen každý z nich odpovídá na jiné otázky.

Jako příklad, kam se může studium ubírat, uvedu jednu z velmi problematických pasáží Tóry-případ kamenování neposlušného syna.

Deuteronomium 21:18-21: „Bude-li mít kdo vzdorovitého a vzpurného syna, jenž by byl neposlušný hlasu otce a hlasu matky, a neposlechl by, ani když by ho trestali, takového ať jeho otec a jeho matka vezmou a vyvedou k starším jeho města a do místní brány. Ať starším jeho města řeknou: Tento náš syn je vzdorovitý a vzpurný, není poslušný našeho hlasu, jen se cpe a opíjí. A když jej všichni muži toho města zahází kameny a zemře, odstraníš zlo ze svého nitra a celý Jisrael to uslyší a bude se bát.“

To je hodně drsný zákon a člověk má chuť zaklapnout knihu a už ji nikdy neotevřít. Jenže když se v textu trochu porýpeme a přelouskáme, co o něm napsali jiní, zjistíme, že tak jednoduché to zase není.

Jednou z možností je srovnat tento zákon se zákony ostatních tehdejších civilizací. Josef Flavius ho porovnal s římským právem, kde to byl pouze otec, kdo měl absolutní moc nad životem a smrtí svých dětí a své ženy. Takže z tohoto hlediska jasný pokrok (ale pořád nic moc). Ale ono to není jen rozhodnutí otce, on se svou ženou musí jít před radu starších. Tady se objevují první dva zádrhele aplikace tohoto zákona-OBA rodiče se musí shodnout, že syn je tak vzpurný, že už to dál nejde (ehm, která matka nechá ukamenovat svoje dítě?!) a pak ještě musí veřejně vyprat své rodinné špinavé prádlo před radou starších (a bude se rada starších zabývat také tím, jakým morálním vzorem pro své dítě ti rodiče byli???).

Další problém následuje: co vlastně ten syn musí spáchat, aby si zasloužil ukamenovat? Význam slov, která rabi Sidon přeložil jako „vzdorovitý, vzpurný, cpe se a opíjí“, není v hebrejštině úplně jasný a v Talmudu se vedou nekonečné diskuze, jak takového syna definovat. Dalším zádrhelem je věk dotyčného syna-dokud je dítě, není odpovědný za to, co dělá a v okamžiku, kdy se stává dospělým z hlediska židovského zákona (tedy ve 13 letech), je zodpovědný sám za sebe. Po dlouhých diskuzích Talmud problém uzavírá s tím, že nikdo, kdo by se vešel do přesných parametrů neposlušného syna neexistuje a nikdy existovat nebude a proto máme tento zákon jen ke studiu, nikoliv k aplikaci.

Z hlediska genderové vyváženosti je na místě otázka, zda se zákon vztahuje také na dcery (hebrejské b´nei může označovat jak syny, tak i syny a dcery. Stejně jako v češtině řekneme „Vážení návštěvníci.“ a myslíme tím návštěvníky i návštěvnice). Podle Flavia Josefa jsou dcery zahrnuty, protože i ony mohou rebelovat proti svým rodičům, podle Talmudu ne. Osobně si myslím, že talmudští rabíni tím rázem omezili platnost zákona jen na polovinu populace a navíc tím jednoznačně odmítli „vraždy ze cti“ a podobná zvěrstva pod zástěrkou rebelie proti rodičům.

Další možností je podívat se na zákon v kontextu dalších, které ho obklopují. Příběh začíná tím, jak postupovat, chce-li si muž vzít za manželku válečnou zajatkyni (Tóra smíšené sňatky neschvaluje, ale furt je lepší, aby si chlap dotyčnou vzal za manželku, než aby ji někde potajmu znásilnil). Dál pokračuje tím, že má-li muž dvě ženy-milovanou a nemilovanou a jeho prvorozený syn je od té nemilované, nesmí mu upřít prvorozenství a krátit ho na jeho právech (v té době to znamenalo dvojnásobný podíl dědictví), potom je ten nešťastný neposlušný syn a nakonec zákon o tom, že mrtvolu odsouzence na smrt je zakázáno nechat přes noc nepohřbenou. A tady se nabízí příběh o šikmé ploše-muž neodolá a vezme si za ženu krásnou zajatkyni (které s velkou pravděpodobností on a nebo někdo z jeho lidu vyvraždil rodinu), jak takové manželství asi může vypadat? Z manželky se postupně stane nemilovaná manželka a to se samozřejmě promítne i do výchovy dětí a ke slovu přijde zákon o neposlušném synovi a následně o pohřbení mrtvoly odsouzence (pravda je, že nemilovaná manželka asi nebude souhlasit a nepůjde proti svému synovi svědčit před radu starších). Tedy že je-li něco legální, ještě to nemusí být správné (sňatek se zajatkyní, polygamie) a důsledky mohou být strašné.

Další komentář je můj soukromý a týká se poslední věty „...a celý Jisrael to uslyší a bude se bát.“ Bude se bát koho nebo čeho? Určitě ne Boha, to by tam jinak bylo napsané, jako je to napsané na jiných (relevantních) místech v Tóře. Myslím si, že pokud se ve společnosti objeví lidé, kteří jsou schopní nechat zabít vlastní dítě, protože jim odporuje a navíc jsou ve společnosti soudci, kteří jim to schválí a trest vykonají, pak je opravdu namístě se bát-jich. A žít ve strachu z ostatních lidí, to je duševní otroctví. Jenže z otroctví nás vyvedl Mojžíš a máme zakázáno se tam vracet. Takže pro mě je ten zákon varování, abychom si dávali dobrý pozor na ty, kdo by ho snad opravdu chtěli aplikovat (a ještě se u toho oháněli Tórou!).

Poznámky a vysvětlivky:

Sidur=modlitební kniha

Chasidismus-židovské hnutí z počátku 18.století, které kladlo velký důraz na osobní prožitek, každodenní radost z vykonávání micvot a netrpělivé čekání na mesiáše. Existuje několik chasidských skupin (sekt) v jejichž čele stojí rebe (jeho funkce je dědičná, takže jsou to vlastně dynastie), kterému jsou často připisovány různé zázraky a jednotlivé sekty mezi sebou často vedou spory.  V dnešní době jsou chasidé řazeni mezi ultra-ortodoxní židy  a zkušené oko je na ulici snadno rozpozná (a přiřadí je do správné skupiny).

Mitnagdim (nebo také litvaci, neboť jejich centrem býval před válkou Vilnius) jsou odpůrci chasidů a kladou velký důraz na studium Tóry a Talmudu. Jsou ortodoxní až ultra-ortodoxní (charedim) a někdy se jim také říká „černé klobouky“, muži obvykle nosí černý oblek, bílou košili, černou jarmulku a na ní ještě černý klobouk (nicméně tohle oblečení nosí i někteří chasidé, pak už to chce to cvičené oko).

Kabala (doslova přijetí)=židovská mystika, velký význam hraje právě v chasidismu. Několik krásných synagogálních písní, které se stále zpívají (třeba Lecha dodi, která se zpívá na mnoho různých melodií, tohle je jen jedna z nich), jsou kabalistické, reformní hnutí si vypůjčilo pojem „tikun olam“ (náprava světa) a posunulo jeho význam, ale jinak mě kabala nijak nebere...ale bere třeba Madonu a další potrhlé celebrity, které si z toho udělaly trhací kalendář.

Josef Flavius-jo, je to přesně ten, o kterém píše Lion Feuchtwanger (respektive on převyprávěl jeho knihu Židovskou válku do čtivější podoby).

Polygamie v judaismu-v Tóře najdeme muže s více manželkami na mnoha místech. Na druhou stranu všechny příběhy mají společné, že tohle domácí uspořádání nefunguje. Z hlediska zákona (halachy) se jedná tedy o záležitost povolenou, z hlediska mezilidských vztahů a šalom bajt (domácího klidu) o velmi nedoporučené uspořádání. Pro aškenázské židy (Aškenaz bylo staré hebrejské označení pro Německo, aškenázští židé jsou tedy z Alsaska, Německa a střední a východní Evropy a všech míst, kam směřovala emigrace) zakázal polygamii kolem roku 1000 občanského letopočtu rabi Geršom, pro sefardské židy (Sefarad bylo označní Španělska a po vyhnání židů ze Španělska 1492 se jedná o židy hlavně ze severní Afriky, Itálie, Řecka) je teoreticky stále polygamie povolená, ale postupem času prakticky vymizela (udržela se v zemích jako je Jemen, ale tam je už jen posledních pár desítek židů). Ve státě Izrael je zakázaná.

Sukot

Sukot, alias svátek stanů nebo svátek sklizně (a někdy v češtině označovaný také jako svátek pod zelenou) začíná 5 dní po Jim Kipur (letos 27.9. po západu slunce) a trvá 7 dní (pro ortodoxní 8-to souvisí s hebrejským kalendářem, ale to opravdu vysvětlím až někdy časem). Je to veselý svátek, který spadá do období sklizně v Izraeli a během kterého máme přikázáno přebývat v suce (1. pád suka) „stanu“ nebo „příbytku“-chatrné konstrukci, kde je stropem vidět na hvězdy, ale pořád to má alespoň takový strop, aby dával stín. Připomíná nám 40 let putování pouští po odchodu z Egypta, kdy izraelité bydleli právě v takových chatrných boudách (a zároveň si takové přístřešky v době sklizně ve starověku stavěli blízko polí z ryze praktických důvodů). Z hlediska halachy je přebývání v suce definováno tak, že alespoň jednou během svátku musí každý žid usednout v suce (tady to řešíme společnou sukou na zahradě jednoho ze členů komunity), ale ortodoxní židé po celý týden v suce jedí a někdy i spí (záleží na počasí, v našich zeměpisných šířkách to není úplně obvyklé).

Další micvou tohoto svátku, která souvisí s jeho „zemědělským“ rozměrem, jsou takzvané „čtyři druhy“ (arba´at ha-minim, „Prvního dne vezmete plody etrogu, palmové ratolesti a větvičky myrty a potočních vrb a radujte se sedm dní před tváří Hospodina, svého Boha”, Leviticus 23:40)-etrog (druh citrusu, po skončení svátku se z něj dá udělat třeba želé), palmová ratolest (lulav), snítky myrty (hadas) a větvičky vrby (arava). Těmi se symbolicky mává všemi směry, jednak jako symbol toho, že Bůh je všude a druhak proto, že všechny výše uvedené druhy potřebují ke svému růstu značné množství vody a tak vyjadřujeme přání, aby byl v celé zemi dostatek vláhy (toto přání se vztahuje k Izraeli, takže i když v Evropě zrovna leje jako z konve, přesto říkáme modlitbu za déšť). Jak takové mávání vypadá v praxi... (mimochodem, ti chlápci na videu jsou ortodoxní...ortodoxie a smysl pro humor se v judaismu vůbec nevylučují!).

K jednotlivým druhům se váží zajímavá vysvětlení a jedno z mých oblíbených je toto:

Etrog, který voní a chutná, představuje člověka vzdělaného (v Tóře), který podle Tóry také žije. Palmová ratolest nevoní, ale její plody chutnají-to je člověk, který Tóru studuje, ale nechová se podle ní. Myrta voní, ale nechutná-to je člověk nevzdělaný, ale hodný a laskavý. A nakonec vrba, která ani nevoní ani nechutná-to je člověk nevzdělaný a ještě k tomu se špatným chováním. Ale přesto všechny držíme při obřadním mávání společně, protože v každé židovské komunitě najdeme všechny druhy lidí a přesto komunita musí držet pohromadě.

Abychom trochu vybalancovali veselou atmosféru svátku (je micva být o Sukot veselý a radovat se), čteme knihu Kazatel (v hebrejštině Kohelet), která začíná slavným „Marnost nad marnost, všechno je marnost!“ ...už je jasné, odkud se berou neustálé nářky zemědělců!

Během svátku Sukot se odehrává i film Ušpizin, vřele doporučuji!

Po sukot ještě následuje jednodenní svátek Šemini aceret-závěrečný svátek, který uzavírá sezónu poutních svátků (v dobách jeruzalémského Chrámu tam židé konali pouť třikrát ročně o tzv. poutních svátcích-Pesach-na jaře, Šavuot-v létě a Sukot-na podzim). V reformních komunitách a v Izraeli je Šemini aceret spojen také se Simchat tora (radost z Tóry), kdy končí a zároveň znovu začíná cyklus ročního čtení Tóry (Tóra-Pět knih Mojžíšových-je čtena v týdenních úsecích-parašách-tak, abychom ji za rok přečetli celou). V ortodoxních obcích je Simchat Tora o den později (opět souvislost s komplikovaným kalendářem).

Práce je zakázána na první den svátku Sukot (pro ortodoxní židy první dva dny) a  na Šemini aceret, ostatní dny během Sukot jsou takzvané Chol ha-moed-polosváteční, děti mají obvykle prázdniny, a kdo si z dospělých může a chce vzít dovolenou, ten si ji vezme, kdo ne, ten jde do práce.

Takhle vypadala naše komunitní suka vloni.

Multidenominační víkend v Čechách

Uplynulý víkend jsme s mým milým strávili v ČR. Rozhodla jsem se spojit příjemné s užitečným (jen se pořád nemůžu rozhodnout, co bylo to příjemné a co to užitečné) a představit Eliho doma a oslavit Roš hašana v Čechách, i když jsme neměli tolik dovolené, abychom mohli v Praze zůstat po oba dva dny svátku (jak bychom správně měli, protože během svátků platí s drobnými výjimkami stejná pravidla jako pro šabat a cestování je tedy zakázáno). Původní plán byl takový, že Roš hašana oslavíme spolu s Bejt Simcha v Pinkasově synagoze (na jejích zdech jsou napsána jména všech českých židů zavražděných během šoa a je to tedy velmi působivý prostor pro tak významné svátky). Ale chybou v komunikaci se ukázalo, že Bejt Simcha pořádá bohoslužbu v Pinkasově synagoze až na druhý den svátku (tedy v pondělí večer a v úterý ráno) a my se museli do Štrasburku vracet v pondělí odpoledne. takže nakonec jsme do Bejt Simcha zavítali jen v pátek večer na kabalat šabat (večerní bohoslužbu zahajující šabat, spojenou s posezením a popovídáním) a na neděli večer a pondělí ráno šli do konzervativí komunity Masorti. A v neděli večer si dali večeři v restauraci Šalom (restaurace pražské židovské obce, sváteční jídla je třeba objednat a zaplatit předem, protože o šabatu a svátcích je zakázáno manipulovat s penězi). Večeři vedl (nebo se o to alespoň snažil, většina účastníků (my taky) mu nevěnovala moc pozornost a bavila se mezi sebou) rabi Sidon (který je ortodoxní) a po simanim, salátu, gefilte fiš, polévce, kachně se zelím a knedlíky a medové buchtě jsme byli tak přežraní, že jsme ještě museli na procházku noční Prahou :-)
V úterý ráno jsem už sama zašla na ranní bohoslužbu druhého dne Roš hašana a s údivem zjistila, jak moc jsem si tady za ten rok zvykla. Vloni jsem přijela asi 5 dní před Roš hašana, byla tu cizí, francouzsky jsem neuměla, hebrejsky jsem skoro číst neuměla a vlastně jsem moc nevěděla, co od rošhašanové bohoslužby čekat. Letos už francouzsky celkem rozumím (s mluvením je to o dost horší), hebrejsky číst zvládám (i když to pořád není perfektní), znám ostatní členy komunity a vím, co a jak. A jsem počítána do minjanu! Jsem zvědavá, jak bude tohle bilancování vypadat příští rok :-)

Tak a teď vysvětlivky:
Šoa znamená v hebrejštině zničení a je to termín používaný místo  pojmu holokaust. Holokaust totiž v původním slova smylu znamená zápalnou celooběť a to některé lidi (jako třeba mě) dráždí. Zastánci termínu holokaust argumentují tím, že v angličtině původní význam slova vymizel a nyní to znamená jen a pouze naprosté zničení.
Multidenominační víkend-název jsem zvolila proto, že jsme během tří dnů navštívili reformní, konzervativní i ortodoxní komunitu (pravda, s ortodoxními jsme měli jen tu večeři).
Simanim-symbolická jídla na Roš hašana, nejznámější je jablko namočené v medu (aby nadcházející rok byl sladký), ale je jich mnohem víc (mrkev, pórek, granátové jablko, ryba, datle...)
Gefilte fiš-v původním významu nadívaná ryba, dneska jsou to rybí knedlíčky (mleté rybí maso, vejce, strouhanka, koření) uvařené ve vývaru, s křenem vynikající!
Minjan-čtení z Tóry a pronášení některých modliteb je možné jen v přítomnosti deseti dospělých (chlapci starší 13 let, u dívek dospělost začíná den po 12. narozeninách) židů (v ortodoxii mužů, v konzervativních a reformních obcí mužů a žen) a toto společenství se nazývá minjan. Obzvlášť pro malé obce je často problém, aby se dostatečný počet "počitatelných" židů sešel. je to fakt dobrý pocit, být po konverzi konečně do počtu!

Micvot

O micvot jsem se už několikrát zmínila, bez nějakého bližšího vysvětlování a myslím, že je tedy na čase zkusit vysvětlit, o co vlastně jde. Micva (v množném čísle micvot) znamená přikázání a podle Talmudu jich Tóra obsahuje přesně 613. Z toho je 248 příkazů (třeba o ctění otce a matky nebo svěcení šabatu) a 365 zákazů (nepokradeš, nezabiješ a tak dál...). Velká část z nich se vztahovala k obětní bohoslužbě v jeruzalémském Chrámu, který ovšem roku 70 občanského letopočtu zbořili Římané, takže nám zbývá 77 příkazů a 194 zákazů. Z nich ovšem 26 lze aplikovat pouze v Izraeli, některé se vztahují pouze na koheny (potomky Mojžíšova bratra Árona, kteří byli kněžími v Chrámu) a některé mohou z biologických důvodů dodržovat pouze muži (obřízka) nebo ženy (rituální lázeň po menstruaci a porodu). Navíc ženy tradičně nejsou povinné (ale mohou) dodržovat časově vázané micvot (rituální záležitosti spojené s modlitbou-tefilin, cicit atd., víc někdy příště). Je tedy nasnadě, že nikdo nemůže dodržovat všechny micvot.

Micvot lze různě dělit-na ta mezi člověkem a Bohem a na ta mezi člověkem a člověkem, nebo třeba podle „logičnosti“ na mišpatim (zákony)-to jsou přikázání, která se objevují v jakékoliv civilizaci hodné toho jména-nezabiješ, nepokradeš a tak dál. Pak na edut (svědectví)-přikázání, která nám mají něco připomínat, rituální micvot, k nimž Tóra poskytuje vysvětlení (jako třeba šabat, jako připomínka stvoření světa a zároveň vyvedení z egyptského otroctví) a nakonec chukim (nařízení)-rituální přikázání, ke kterým Tóra neposkytuje žádné vysvětlení a my se můžeme jen dohadovat, co tím chtěl Nejvyšší říct. Sem patří například kašrut, o kterém brzy také něco napíšu.

Při dělení micvot na ta mezi člověkem a Bohem a člověkem a člověkem bývá problém najít přesnou dělící čáru. Vraždou člověk spáchá na první pohled jasný hřích proti druhému člověku (své oběti a její rodině), ale protože Bůh je tvůrcem všech lidí, je vražda také proviněním proti Bohu (a proto Tóra zakazuje možnost, že by se usvědčený vrah z trestu vykoupil penězi, jak to umožňovaly jiné starověké zákoníky). Nebo budu-li přísahat při Bohu, že někomu pomůžu a pak to nesplním, je to hřích proti člověku, nebo proti Bohu? Když žid s jarmulkou na hlavě ošidí svého obchodního partnera, je to hřích proti ošizenému, nebo i proti Bohu, protože mu dělá špatnou reklamu?

Rabíni se vždycky bránili tomu, abychom některé přikázání považovali za důležitější, než jiné (až reformní judaismus v tomto směru přinesl změnu a upřednostnil etické micvot před rituálními, ale s touto myšlenkou přišli již někteří bibličtí proroci, není to žádná novinka). Nicméně, jak Tóra říká „Aby ses bál Hospodina, svého Boha, zachovával jeho nařízení a zákony, které ti dnes přikazuji-tobě, tvému synu a synu tvého syna-po všechny dny tvého života, aby se tvé dny prodloužily.” Deuteronomium 6:2, přikázání máme proto, abychom dlouho žili, nikoliv umírali a proto je v případě nutnosti (ohrožení života) možné porušit jakékoliv přikázání, kromě tří-vraždy (vražda a nutná obrana jsou ovšem dvě různé věci!), modloslužby a smilstva (biblická definice smilstva jepohlavní styk s vdanou ženou, bez ohledu na to, zda muž je svobodný nebo ženatý, a nebo v rámci příbuzenských vazeb-nejen pokrevních, ale i “vyženěných”).

Až dosud jsem mluvila o micvot obsažených přímo v Tóře, ale abychom to ještě trochu zkomplikovali, existují take micvot nařízené rabíny (obsažené v Talmudu), které se buď týkají událostí, které nastaly až po darování Tóry, jakou jsou svátky Chanuka a Purim a micvot s nimi spojenými, rituálů, ze kterých se časem stala micva (zapalování šabatových světel, různá požehnání), nebo budují “plot” kolem micvy obsažené v Tóře (od “nevař kůzle v mléce jeho matky” k nevaření drůbežího masa v mléce-protože by mohlo dojít k záměně). Rabínské interpretace biblických 613 micvot a jejich vlastní přidané micvot dohromady tvoří halachu-soubor židovského práva, které obsahuje nejen náboženské, ale i civilní a trestní právo (tedy podobně, jako funguje v islámu šaria), nicméně platí princip dina de-malchutecha dina (zákon země je zákon), který znamená, že v trestním a civilním právu se židé řídí zákonem země, kde žijí. V současném Izraeli se halachou řídí rodinné právo-sňatky a rozvody Židů má pod palcem vrchní rabinát (který je bohužel ortodoxní a značně netolerantní).

A když už mluvíme o micvot, nelze se nezmínit o desateru. Desatero nemá v židovství tak centrální význam jako v křesťanství, protože koneckonců micvot je mnohem víc, a i když jsou v desateru uvedené příkazy a zákazy velmi důležité, nelze celou Tóru shrnout jen do nich. Jak už jsem jednou říkala, existují dvě verze-jedna v knize Exodus a druhá v Deuteronomiu. Kdo má křesťanské vzdělání, bude asi překvapen, že židovské číslování přikázání úplně nekoresponduje s tím, co lze najít v katolickém katechismu (nemluvě o tom, že různé protestantské církve mají svoje verze).

	Exodus 20:2-14	Deuteronomium 5:6-18	Katolický katechismus
1.	Já, Hospodin, jsem tvůj Bůh, jenž tě vyvedl ze země Micrajim z domova otroků,	Já Hospodin jsem Bůh, jenž tě vyvedl ze země Micrajim, z domova otroků.	Nebudeš mít jiné bohy mimo mne.
2.	neměj jiná božstva před mou tváří! Nedělej si sochy, obrazy čehokoli, co je na nebesích shora a co je na zemi dole a ve vodě pod zemí! Neklaň se jim a nesluž jim, protože já, Hospodin, tvůj Bůh, jsme Bůh žárlivý, vyhledávající provinění otců u jejich synů do třetího, čtvrtého pokolení svých soků, a čině milosrdenství tisíci pokolení těch, kdo mne milují a zachovávají mé příkazy!	Před mou tváří neměj jiná božstva! Nedělej si sochy, obrazy čehokoliv, co je nahoře v nebi a co je na zemi dole a ve vodě pod zemí! Neklaň se jim a nesluž jim, protože já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý, vyhledávající vinu otců u jejich synů do třetího a čtvrtého pokolení svých soků. A činící milosrdenství tisíci pokolení těch, kdo mne milují a zachovávají mé příkazy!	Nevezmeš jména Božího nadarmo.
3.	Jména svého Boha nezneužívej, jelikož toho, kdo zneužije jeho jméno, Hospodin nezprostí viny!	Jméno Hospodina, svého Boha, nezneužívej, jelikož toho, kdo zneužije jeho jméno, Hospodin nezprostí viny!	Pomni, abys den sváteční světil.
4.	Pamatuj dne odpočinku, abys jej posvěcoval! Šest dní pracuj a konej všechnu svou práci. Sedmý je však dnem odpočinku Hospodina, tvého Boha, a tak nekonej žádnou práci ty, tvůj syn, tvá dcera ani tvá služka, tvůj dobytek a přistěhovalec ve tvých branách. Protože šest dní dělal Hospodin nebesa, zemi, moře a všechno v nich, a sedmého dne odpočinul, požehnal Hospodin dni odpočinku a posvětil ho.	Zachovávej den odpočinku, abys jej posvěcoval tak, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh! Šest dní pracuj a konej všechnu svoji práci! Ale sedmý den je odpočinkem Hospodina, tvého Boha: proto, aby si mohli oddechnout tvůj otrok a tvá služka jako ty, ty sám, tvůj syn, tvá dcera, tvůj otrok, tvá služka, tvůj býk, tvůj osel a všechen tvůj dobytek a přistěhovalec ve tvých branách, nekonejte žádnou práci! Připomeň si, žes byl otrokem v zemi Micrajim a Hospodin, tvůj Bůh, tě odtamtud vyvedl pevnou rukou a nataženou paží; proto Hospodin, tvůj Bůh, přikázal konat den odpočinku!	Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.
5.	Cti svého otce a svou matku, aby se na té půdě, kterou ti dává tvůj Bůh Hospodin, prodloužily tvé dny!	Cti svého otce a svou matku, jelikož ti tak přikázal Hospodin, tvůj Bůh, aby ti bylo dobře na té půdě, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává!	Nezabiješ.
6.	Nevraždi!	Nevraždi!	Nesesmilníš.
7.	Nesmilni!	Nesmilni!	Nepokradeš.
8.	Nekraď!	Nekraď!	Nepromluvíš křivého svědectví.
9.	Nevypovídej na svého druha jako křivý svědek!	Nevypovídej na svého druha jako křivý svědek!	Nepožádáš manželky bližního svého.
10.	A neprahni po domu svého druha, po ženě svého druha, jeho služce, jeho otroku, volu a oslu a čemkoliv, co je tvého druha!	A nebuď žádostiv manželky svého druha! Nebuď žádostiv domu svého druha, jeho pole, jeho otroka, jeho služky, jeho býka, jeho osla a ničeho, co je tvého druha!	Nepožádáš statku bližního svého.

Myslím, že si jednotlivá přikázání zaslouží krátký komentář:

1.       Na první pohled to nevypadá úplně jako přikázání, ale podle Maimonida (velkého středověkého učence) jde vlastně o příkaz věřit v Boha. Podle jiných středověkých komentátorů takový příkaz neexistuje a existovat nemůže, protože víru nelze přikázat a pokud akceptujeme přikázání a nevěřili bychom v Boha, kdo by nám to teda pak přikazoval!? Další interpretace se soustředí na tu část o vyvedení z otroctví-že abychom mohli opravdu věřit v Boha, nemůžeme být otroci, ať už ve starověkém a nebo moderním smyslu slova (o vztahu Tóry a otroctví se příležitostně také rozepíšu, ačkoliv Tóra otroctví povoluje, neschvaluje ho, stejně jako mnohoženství, ale to je na delší povídání). Svoboda a svobodná volba je v judaismu zcela zásadní.

2.       Pasáž o vyhledávání viny na třetí a čtvrté generaci je poněkud problematická, protože na jiném místě se v Tóře píše, že „Otcové nebudou usmrcováni za syny a synové nebudou usmrcováni za otce, každý budiž usmrcen za vlastní hřích.“ (Deuteronomium 24:16). Ale v tomhle případě je potřeba chápat odpadlictví v širším měřítku-když odpadne jednotlivec a vykašle se na etické principy, které Tóra vyžaduje, jeho chování ovlivní jeho děti a ty zase ovlivní svoje děti. Můžou z nich vyrůst lidi bez jakýchkoliv morálních zásad, ale pořád to bude jen pár jednotlivců. Pokud dojde k opuštění etických principů Tóry v masovějším měřítku, pak za tři až čtyři generace nastane totální marast.

3.       Obvyklý výklad je, že bychom neměli přísahat při Božím jméně a nedělat Bohu špatnou reklamu. Obvykle se v běžných textech nepoužívá tetragrammaton (tedy čtyřpísmenné označení Boha J-H-V-H), knihy, kde se tetragrammaton vyskytuje, nesmí být jen tak vyhozeny do odpadků a ortodoxie tento zákaz rozšířila i na zástupná označení Boha a v textech používá místo toho B-h.

4.       O šabatu je samostatný článek

5.       V normálních rodinách, kde děti milují své rodiče, není problém, aby je také ctily. Přikázání ovšem říká, že i když máte špatné rodiče, nebo jste s nimi na kordy, nebo je snad dokonce nenávidíte, pořád jsou to oni, kdo vás přivedli na svět a je nutné se k nim chovat slušně.

6.       Tóra důsledně rozlišuje mezi vraždou, zabitím z nedbalosti a zabitím v sebeobraně!

7.       Jak je uvedeno výše-smilstvo je pohlavní styk se zakázaným partnerem/partnerkou. Zákaz se vztahuje na vdanou ženu a pak na nemalý okruh příbuzných ať už pokrevních, nebo přiženěných.

8.       Kromě majetku se vztahuje také na lidi-tedy únosy za účelem prodeje do otroctví (v době vzniku desatera aktuální téma).

9.       Nejen křivé svědectví před soudem, ale i pomluva a drby.

10.   Závist je nebezpečná a je to jedna z mála emocí, kterou Tóra zakazuje, protože od prostého závidění není daleko k činům.

První verze desatera je uvedená v knize Exodus, poté co děti Izraele odešly z Egypta a dorazily pod horu Sinaj. Druhá verze je z Deuteronomia, což je kniha obsahující Mojžíšovu řeč před tím, než po 40 letech bloumání po poušti, děti Izraele překročí Jordán do Země zaslíbené. Mojžíš ví, že do Země zaslíbené nevejde a tak ještě před svou smrtí nabádá ostatní k dodržování zákonů Tóry. Podle tradice byly obě dvě verze desatera na Sinaji vysloveny zároveň. Jak, to je mystérium :-) . Moderní zkoumání Tóry a jejího vzniku vedlo k vytvoření různých teorií, z nichž asi nejzásadnější  a stále rozvíjenou je ta, že Tóra vznikla spojením čtyř různých pramenů, které mají různé autory a utvářela se v průběhu zhruba 600 let (JEPD teorie). Ať už se ale židé a potažmo i lidstvo dostalo k Tóře jakkoliv, jde o text, který se svým obsahem v době svého vzniku vymykal tomu, co je známo z ostatních starověkých civilizací, na kterém stoji naše dnešní civilizace a který má stále co říct.

Poznámka na závěr:

Křesťané s oblibou citují „oko za oko, zub za zub“ aby na tom demonstrovali, jak je židovské pojetí Boha nemilosrdné a kruté. Jde ovšem o chybu v interpretaci. Verš znamená to, že kdo vyrazí jinému oko, zaplatí mu náhradu právě ve výši, která odpovídá způsobené škodě (stanovováním výše náhrady se dopodrobna zabývá Talmud), a ne několikanásobně více, jak bylo zvykem v jiných blízkovýchodních civilizacích.

Obecně je potřeba mít při studiu Tóry po ruce komentáře, které vysvětlují, jakým způsobem tomu kterému verši rozumět v kontextu dalších veršů a v kontextu doby. Komentářů existuje velké množství, od starověkých (takže je jasné, že ani tehdy se Tóra nečetla bez výkladu!), středověkých až po úplně moderní, které pracují i s výsledky archeologických výzkumů, historického zkoumání textu a dalších vědeckých objevů. Fundamentalistické čtení a aplikace Tóry-tedy například doslovná aplikace pověstného „oko za oko, zub za zub“ by bylo velice nebezpečné. K problému se chci brzy vrátit a zkusit vysvětlit, co to vlastně znamená „studovat Tóru“.

Micrajim=Egypt