Avi: Parašat Vezot habracha (Devarim 33:1 – 34:12)

Dnešní čtení je tím posledním v tom ročním cyklu čtení Tóry, příští týden nás opět čeká Berešit = Na počátku. A zakončení V. Knihy Mojžíšovy obsahuje poslední požehnání dvanácti pokolením Izraele- proto „Vezot habracha“ = „A toto je požehnání…“ . A také je tu popis smrti Mojžíše- člověka, který Židy vyvedl z Egypta a dovedl až k zemi zaslíbené. Mezi tím požehnáním pro jednotlivá pokolení a samotnou smrtí Mojžíše je ještě vložené požehnání pro celý Izrael, který je tu nazýván Ješurůn. A způsob vyjádření se v tu chvíli mění a věty jsou v něm formulovány ve druhé osobě. Je to takové přímé oslovení, jako bychom měli být osloveni i my.

Ty verše mluví o Boží pomoci v boji s nepřítelem. Vždycky to mohlo být chápáno buď jako popis dávných událostí, nebo náhled do budoucnosti, anebo jako taková metafora pro boj s nepřítelem, kterého máme každý sám v sobě. Dnes už jsou Židé zase znovu ve své zemi a vedení bojů se stalo nechtěnou součástí každodenního života. Mezi Izraelci jsou pochopitelně i ateisté, kteří nevěří na pomoc Boží, ale všichni se rozhodně shodnou na tom, že je jí zapotřebí.

Mezi těmi posledními Mojžíšovými výroky je i taková trochu tajemná předpověď: „Izrael přebývá bezpečně oddělený při Jákobově prameni v zemi obilí a moštu…“ (Devarim 33,28) Protože tam ještě nejsou, jde o budoucnost, tedy „bude přebývat“. Vysvětlení si žádá ten výraz „oddělený“ (badad). Ten nejjednodušší význam je: oddělený od nepřátel. Izrael nebude sužován nepřítelem. Všichni kdo byli v Jeruzalémě a chtěli se vydat do Betléma, ví, že je tam postavená zeď, která ta dvě území odděluje. Byla postavena, aby zabránila pokračujícím vražedným útokům. Jejich počet tím významně poklesl, i když to jistě nevyřešilo všechno. Ale v Talmudu se dá najít i úplně jiná interpretace. Původně žádoucí smysl toho žití v oddělení se mění na nevýhodný, nežádoucí: „ v osamocení“. Slovo badad je užito na začátku knihy Pláč Jeremjášův – osamocené, zpustošené město trpí. I tahle interpretace je až k nevíře aktuální. Izrael je tak osamocený jak v regionu, tak i na té mezinárodní scéně. Počet odsuzujících rezolucí v OSN vůči Izraeli je neuvěřitelný a naprosto neodpovídající situaci v porovnání s jakoukoliv jinou zemí na světě. A tak je tedy nutné pracovat na oddělení, které zajišťuje primární bezpečnost. Ale vyžaduje to i práci na tom, abychom nezůstali osamoceni- tzn. budovat přátelské vztahy se sousedy a také s našimi spojenci, jak je to jen možné.

Raši uvádí ještě jeden význam toho vyjádření „odděleně“. Po něm přidává čárku a pak to chápe tak, že každý bude bezpečný ve vém domě, pod svým viným keřem a fíkovníkem… a nebude nutné, aby se chránil v opevněných městech. Dodatečný aspekt uvádá Raši ještě v komentáři ke 4. Žalmu: bezpečí a pokoj mají být dány dokonce i osamocenému Izraeli, čili žádní spojenci nebudou potřeba k obraně před vnějším nebepečím. Tak to by bylo skvělé. Je to stále tak žádoucí a nejisté jako kdysi.

Rabín Jehuda Cvi Berlin v 19. století interpretoval to bezpečí, o kterém je tu řeč, jako „pokoj duše“ a vzájemné milování se, život nenarušovaný závistí jiných národů. To potřebují všichni lidé na světě, i když si Židé „užili“ té závisti a nenávisti víc, než kdo jiný. Ale Berlin to přebývání „v oddělení“ taky interpretuje jako nepodlehnutí asimilaci, bez přílišného přizpůsobování se. Slova Tóry, kterou dnes dočítáme, jsou pořád stejně aktuální, protože se dotýkají problémů, důležitých pro náš život. Tóra nás může inspirovat a měnit naše životy a tak zůstat stále živou. Její text, osvětlovaný komentáři rabínů, nevede, jak říká Lévinas, „k tajemství Boha, ale k lidským úkolům lidí. Ať ti, co touží pokračovat v judaismu, zajistí to, aby tyto knihy zůstaly otevřené.“