Francouzské děti nezlobí (haha)

Tentokrát zase ze světa francouzské výchovy dětí. Moje maceška mi poslala článek (a moje maminka, když tu o víkendu byli se mě na ten článek taky ptala) o tom, že francouzské děti nezlobí. Tak to zkusím uvést na pravou míru. Původní článek najdete zde (není to žádné extra intelektuální čtení, prostě čtení ke kafi, jak název webu avizuje).
Předně-autorka knihy, na kterou se autorka článku odvolává, je Američanka. A v porovnání s americkou výchovou je výchova na evropském kontinentu mnohem striktnější. Nejen tedy ta francouzská. Francouské děti jsou tedy v průměru podobně hodné nebo zlobivé jako ty české. Ale dva rozdíly v přístupu tu přeci jen najdeme-první je přístup k jídlu a druhý je důsledek brzkého návratu matek do práce.

Rozdíly s jídlem začínají hned po narození. Ve Francii je považováno za legitimní volbu nekojit. Hlavně po roce 68 byla celá generace žen, které nekojily a na těch pár, co ano, se pohlíželo jako na divné a nejspíš i utlačované chudinky. Dneska se to už celkem změnilo a většina žen alespoň na začátku kojí, byť značné části z nich to nevydrží déle než 3 týdny (nepřekonají první obtíže, protože když to nejde, okamžitě někdo přispěchá s lahvičkou a sunarem) a další část odpadne kolem 3.měsíce s návratem do práce. Ačkoliv ze zákona má žena nárok na čas v práci na odstříkávání mléka a jesle i chůvy ho musí akceptovat, v praxi to chce docela velké odhodlání, aby to žena vydržela déle než pár týdnů (já se držím už 5 měsíců, ale stejně má Šmuli u chůvy jednu dávku sunaru, protože prostě neodstříkám tolik, abych pokryla jeho spotřebu). Navíc  "chytrá kniha" Laurence Pernaud (místní bible o těhotenství a výchově dětí už minimálně 30 let) poskytuje takové rady o kojení při návratu do práce, že kdybych se jimi řídila, tak už nejpíš dávno nemám mlíko. Naštěstí francouzská Laktační liga má lepší rady. Další rozdíl přichází se zaváděním příkrmů-protože většina čtyřměsíčních dětí už tady není plně kojena, tak se prostě s příkrmy začíná po dovršení 4.měsíce (v souladu s doporučením odborníků, cpete-li dítě sunarem, není třeba čekat až do dovršení 6.měsíce, obzvlášť, pokud dítě zajímá, co mají rodiče na talíři, u plně kojených dětí je to jiné). Příkrmy se zavádějí relativně rychle a protože se začíná brzy, moc tu, alespoň zpočátku nefrčí metoda BLW (že se dítě krmí samo, na to je potřeba, aby mělo alespoň těch 6 měsíců). Snaha je, aby mělo dítě co nejširší chuťové spektrum (proto se také kojícím ženám nezakazuje žádné jídlo, jen ať si dítě tříbí chutě), takže podle "chytré knihy" může dítě v 9 měsících ochutnat Camembert za předpokladu, že je z pasterovaného mléka. A že francouzský Camembert je poněkud silnější, než Hermelín...
Dítě se má také relativně rychle dostat na 4 jídla denně. snídaně-oběd-svačina-večeře. My vstáváme v 6, takže nechat Šmuliho hladovět až do oběda zavání týráním dětí, takže jsme se s chůvou shodly, že bude mít dopolední svačinu tak dlouho, jak jen to bude potřeba (a je možné, že mě jednou kvůli tomu čeká střet se školkou a školou). Mezi jídly se nemlsá. Vůbec jsem tu neviděla takové ty divné kukuřičné křupky, které české děti neustále třímají v rukou. A vůbec málokdy vidíte dítě v kočárku, které by něco žužlalo. Nebo dítě v obchodě, které by už začalo žvýkat bagetu dřív, než ji rodiče u kasy zaplatí. Tohle mi přijde jako vyloženě dobrý přístup.

Brzký nástup matek zpátky do práce je druhá věc. Tady už je to s těmy klady dost sporné. Osobně si myslím, že pro dítě je skutečně ideální zůstat s matkou až do 3 let, jak tvrdí profesor Matějček. Problém je, že to v současné době, kdy se 50% manželství rozvádí a u nesezdaných to bude podobné, ne-li horší, je velmi problematické pro matku. V různých státech to řeší různě, ale obávám se, že zatím žádné ideální řešení neexistuje (nekdy se k tomuhle tématu vrátím, protože mě hodně zajímá). Jak je uvedeno v článku, ženy mají ve Francii mateřskou 6 týdnů před porodem a 10 týdnů po porodu. Týdny z předporodního období si lze převést na poporodní, za předpokladu, že zvládnete chodit do práce. Ženy, které mají nevyčerpanou dovolenou si ji často vyberou tak, aby si natáhly mateřskou a nebo může lékař vystavit neschopenku až na 1 měsíc, o který se mateřská natáhne (nicméně únava z kojení prý není validní důvod, ale těžký porod ano). Já měla neschopenku, takže jsem se vrátila do práce, když Šmuli dovršil 3 měsíce. Bylo to těžké, hlavně pro mě, ale pro něj určitě taky. Naštěstí je hodně přizpůsobivý a společenský. Socializovat dítě ve třech měsících je podle mě blbost. Teď, v osmi měsících si už s začíná s chůvinými syny hrát (a oni s ním) a o nějaké socializaci se asi dá mluvit. Na konci listopadu navíc chůva přijme ještě jedno miminko, takže už nebude nejmladší ve skupině a to asi také bude dobrá zkušenost. Doma je sám a totálním středem pozornosti. Je fakt, že díky tomuhle systému je dítě od malička zvyklé "šlapat jako hodinky"-když od začátku musí být v určenou hodinu někde, ranní odchody do školky ve třech letech vás prostě nemůžou překvapit. Na druhou stranu rodiče nemají 100% kontrolu nad tím, jak je jejich dítě vychováváno v prvích třech letech jeho života, které jsou určující. Pokud člověk nenajde chůvu nebo jesle, s jejichž výchovnými metodami souzní, je to dost velký problém. Naštěstí si se Šmuliho chůvou dobře rozumím.
A ano, k dětem se tady přistupuje jako k inteligentním osobnosem. Na Šmulim je opravdu vidět, že rozumí spoustě věcem a také je schopný spoustu věcí vyjádřit, i když samozřejmě nemluví. Tenhle přístup je zásluha dětské psycholožky Françoise Dolto. Na druhou stranu, její názor, že dítě má mít svůj pokoj prakticky od narození, protože má mít svoje soukromí, je už naštěstí překonaný a děti do půl roku obvykle spí v ložnici s rodiči (to jde ruku v ruce se znovuobjeveným kojením). Šmuli je u nás v ložnici pořád a o stěhování začneme přemýšlet tak kolem jednoho roku.

Takže ve zkratce-vyloženě pozitivní na francouzské výchově je absence mlsání. Zbytek je hlavně výsledek nebo následek toho, že se matky brzy vrací do práce a je to taková "z nouze ctnost" a nejsem přesvědčená o tom, že tenhle systém je tak báječný, jak se autorka článku tváří (ale je fakt, že já jsem hodně řízlá tím "českým biomateřstvím" ;-D )