Avi: Parašat Vajelech (Devarim 31:1 – 30)

  Tahle krátká paraša je už těsně před  závěrečnou „písní Mojžíšovou“.  Je to konec Páté knihy Mojžíšovi, kdy Mojžíš dobře ví, že do zaslíbené země už nevejde. Je nejvyšší čas na to předat vedení někomu schopnému. My víme, že tím jeho nástupcem se stal Jozue. Mojžíš to oznamuje „před očima celého Izraele“ (Devarim 31,7). Záležitost je  celkem jasná, nezpochybnitelná, nikdo taky neprotestuje. Panuje shoda, že Izrael má před sebou poslání, které vyžaduje vhodného vůdce. Jozue je tím pravým velitelem, když se schyluje k vojenské kampani. Ale co pak?

  Několikrát čteme o tom, že až nebude Mojžíš, lid Izraele se zpronevěří a to přinese neštěstí a utrpení. Mojžíš „ví“, že to bude „po jeho smrti“ (Devarim 31,29). Raši to však porovnává s hodnocením doby za Jozua, popsanou v knize Soudců (2,7) a předtím na konci knihy Jozue: „Izrael sloužil Hospodinu po celou dobu Jozuovu…“ (Jozue 24,31). Zatím tedy, bezprostředně po Mojžíšově smrti, nebylo zle.  Jak to tedy uvést do souladu s tím, že Mojžíš „věděl“, že bude zle, protože mu to oznámil Stvořitel  (Devarim 31,16)? Podle Rašiho to je tak, že když Mojžíš říká „umře“, má to znamenat až umře Jozue. Neboť učitel žije ve svém žáku. Proto „mu má být žák tak drahý, jako on sám sobě.“

  Následující popis z knih Jozue a Soudců říká víc: Izrael se začal chovat nevhodně když vymřelo pokolení Jozua, čili ti, kteří „dobře znali všechno, co Pán učinil Izraeli.“ (Jozue 24,31). Zázraky a mimořádné činy mohou ovlivnit jejich svědky. V těch dalších pokoleních už svůj rozhodující význam ztrácí. Co tedy zůstane, co rozhoduje?

  Zůstanou jen vyprávění, příběhy – vyprávěné ústně, nebo zapsané. A něco stejně důležitého: příklad, který dává předchozí generace. A to poslední není jen nějakou základní psychologickou pravdou. I kdybychom nebyli kdovíjak zbožní, stejně stojíme o to předat dětem pocit, že existují věci nejvyšší důležitosti a že není lhostejné, jak se chováme- i ve chvílích, kdy nás nikdo nevidí.

  V situaci relativně klidné zaniká pocit, že má Izrael nějaký úkol, že povinnost zachování věrnosti smlouvě je stejně aktuální dnes, tak jako dříve. Nikdy už asi nebude tak hladké předání pravomocí jako mezi Mojžíšem a Jozuem, ale určité vedení vždycky potřebujeme. Dnes už nejsme svědky zázraků. Jejich nedostatek byl zvlášť trýznivý v době šoa. Pro některé to byl konec smlouvy, už se jí necítili  být vázáni. Pro jiné, kteří prošli tím samým utrpením , smlouva dál trvá. I klidné časy i děsivé tragédie mohou nakonec ničit víru úplně stejně.  Ať tak či onak, naše děti vidí naše chování, které ovlivňuje smlouva s Hospodinem – nebo taky pravý opak... Určitá stálost, nepřetržitost je v tom všem nutná. Jak ji udržet? Naším snem je přece to, aby se  naše děti, vnuci i pravnuci ujali své dané odpovědnosti.

  Když už tedy nejsou zázraky a zůstávají  jen zapsané příběhy a příklad staršího pokolení, jsou zapotřebí  i nějaké ustálené formy, institucionální rámce. To samo zní  trochu frázovitě  Ostatně instituce v nás občas vzbuzují oprávněnou nedůvěru: mohou se stát prázdnými a bezduchými celkem snadno. Jsou ale nezbytné, když jde o společenský rozměr a ne jen o přežití jednotlivců, když jde o tu kýženou mezigenerační posloupnost. Přitom nejde jen o to, co se děje tady a teď. A takovou formou je něco, co dobře známe, jen to někdy nedoceňujeme: jde o tzv. jho přikázání.

  Není náhodou, že právě v našem dnešním čtení můžeme takové řešení najít. Píše se tu, že „Mojžíš napsal  tento zákon“ (Devarim 31,9) a přikázal ho uložit po straně schrány smlouvy Hospodina           (31,26). Nebudeme pitvat, že i po tomhle vyhlášení muselo ještě pár řádek k takovému textu přibýt – vždyť ještě následovala ta zmiňovaná Mojžíšova píseň a popis Mojžíšovy smrti. Při takovém nimravém spekulování by nám mohl uniknout ten nejpodstatnější smysl tohoto textu: on je pro nás poučením a právě tím garantem stálosti, nepřetržitosti.  Právě přikázání – micvot, i samotná jejich struktura vytváří formu života, která má šanci přetrvat po pokolení, bez ohledu na to, jestli vůdcové národa budou akceptované autority, nebo jejich úplné karikatury. Ne zázraky, ani nadpřirozené zkušenosti, ale věky ustálená, pevná a až svírající forma je tou hybnou pákou, tím nástrojem,který nás může povznést nad historii, čili „zajistit židovskou existenci“, a jak píše Lévinas: „snad právě tímto způsobem být přítomný u Nejvyššího.“