Všecko nemůže jít vždycky podle plánu

Roš hašana je za námi, medovník i kachnu jsme snědli, tak zase za rok!

Letošní rošhašanové bohoslužby byly poněkud s překvapením. Plán byl následující-do synagogy dorazíme s předstihem, abych stihla nakojit Šmuliho ještě před začátkem bohoslužby, pak povedu šacharit až do čtení z Tóry, převezmu Šmuliho a budu ho nosit v nosítku (a nebo nechám hrát na koberci) až do konce a podle potřeby ještě nakrmím). Jenže po příchodu se Šmulimu vůbec nechtělo jíst, nakonec se mi ho těsně před začátkem podařilo přesvědčit, že by si fakt měl cucnout, protože jinak bude mít hlad. Pianista dorazil se zpožděním až během požehnání před čtením Šma. A musel si nutně odskočit na záchod zrovna, když jsme došli k nádhernému pijutu Adirej ajuma. No, alespoň druhou polovinu pijutu jsme měli s piánem. Vzhledem k tomu, že je to jeden z vrcholů šacharitové bohoslužby, byla to trochu škoda (ale vynahradili jsme si to druhý den). Po odzpívání 13 Atributů před otevřeným Aron ha-kodeš jsem převzala Šmuliho a tak jsem neviděla, jak se v jednu chvíli náš chazan zlomil v pase a už se pořádně nenarovnal. Ještě zvládl dokončit vyzvednutí svitků Tóry z Aronu, ale s každým zazpívaným taktem to bylo horší a pak si musel jít lehnout do vedlejší místnosti. Naštěstí se mezi přítomnými našli 3 lékaři, kteří mu mohli poskytnou první pomoc. Diagnóza-uskřiknutá kýla. Chazana nám tedy odvezla sanitka a my museli improvizovat celý musaf. Normálně je u nás sváteční musaf nádhernou liturgií, kterou zpívá náš chazan svým mocným basem, pianista ho doprovází a sám občas něco zpívá, nebo zpívám já. Pianista je také ovšem bývalým šéfem mužského sboru hlavní štrasburské synagogy a liturgii má v malíčku (a co v malíčku nemá, to je schopný zazpívat z listu a ještě u toho sledovat text v liberálním mahzoru, jestli tam nejsou textové změny a eventuálně se přizpůsobit). Takže on vyměnil místo za piánem za místo u pulpitu a společně ještě s pánem, který troubí na šofar a občas také participuje na liturgii, jsme zvládli musaf. Nebylo to sice tak krásné, ale řekla bych, že jsme se s tím celkem důstojně vypořádali. Jen Eli neměl z bohoslužby v podstatě nic, protože Šmuli se u mě v nosítku vzbudil uprostřed prvního požehnání z musafové amidy, chtěl spát a pořád mu u toho někdo hlasitě zpíval u ucha...

Měli jsme štěstí a chazanova kýla povolila a nemusel být akutně operován a zvládl vést boholužbu druhý den svátku. To už průběh víc odpovídal našemu půvonímu plánu (jen jsem Šmuliho převzala až po čtení z Tóry, protože první den čte Izák a druhý den já).
A jestli něčí modlitby mají sílu otevřít brány nebes, jsou to modlitby našeho chazana-kromě jeho vlastních zdravotnách problémů se stará o svého syna, který trpí těžkou epilepsií, maminku, která má Alzheimera a jeho žena v minulém roce prodělala rakovinu a nehodu na kole. Unetane tokef v jeho podání není jen text, který zpívám, protože je to tradice...