Avi: Parašat Nicavim (Devarim 29:9 – 30:20)

  Tóra patří všem a je i závazkem pro všechny Židy. Podle hojně citovaných slov není v nebesích, není za mořem, ale naopak: „Není pro tebe ani neuchopitelná, ani vzdálená“,  je „ti blízko, ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys ji dodržoval“ (Devarim 30,11-14). Je pozoruhodné, že od samého počátku není Tóra určena jen znalcům, kněžím a zasvěcencům. Učenci jsou prima, ale vůči Tóře jsme si všichni zásadně rovni. Dnes už je dostupné úplně všechno a my jsme díky tomu zahlcováni knihami, všemi médiemi a i díky internetu  textům všeho druhu. Ale neměli bychom zapomínat, že tyto zápisy Mojžíšových promluv patří k nejstarším textům, které mají stále masovou základnu čtenářů. Ostatní starobylé texty si přečtou maximálně experti na mrtvé jazyky. A pouze Tóra, žalmy a někteří proroci jsou stále citováni i v rámci dnes probíhající, živé liturgie. Po celá pokolení  to nemělo konkurenci. Ale co už s tím dnes, mají ta slova stále schopnost zasáhnout dnešního člověka?

  Slova dnešní sidry, to jsou slova slibů, které si rádi přisvojujeme. Ale jsou tu i slova hrozeb, která popisují tresty, které nastanou po opuštění závazku, jakým Tóra je. Ty hrozby- prokletí si naopak připouštíme velmi neochotně. Mojžíš tu všem oznamuje, že smlouva platí pro všechna pokolení. Vědomí spojení s Bohem je zdrojem zachování, přežití  Židů. Zkuste od Židů odečíst Boha a Jeho Tóru a co pak zbyde? Společenský, sportovní klub? Ale co už na něm bude židovského? Tak nějak obecně tyhle věci uznáváme, horší je si to uznat osobně. Proč by se takový závazek měl týkat mě?

  Tóra připomíná i takový postoj. Řeč je o někom, kdo se domnívá, že ty tresty za nevěrnost jdou mimo něj: kdyby „si v srdci lichotil a říkal: „Budu mít pokoj, i když si budu žít v zarputilosti srdce“ (Devarim 29,18), tak na něj dopadnou tresty, „Hospodin vymaže zpod nebes jeho jméno. Hospodin ho oddělí k zlému, ode všech kmenů Izraele“ (29,20). Slova, která vyslovuje hypotetický neposlušný Žid se dají vykládat různě.  Slovíčko „ki“, které se tam vyskytuje, se dá překládat různým způsobem: „dokonce“, „i když“, „když“, „poněvadž“. Takže to má pokaždé trošku jiné vyznění. Může to vyjadřovat naději na pokoj i přes zatvrzelost.  Snad proto, že si dotyčný myslí, že bohabojnost jiných mu poslouží jako ochrana… Jiný význam podsouvá obraz pokoje bez zvláštního spojení se zatvrzelostí - ulevování instinktům dotyčný bere za tak přirozené, že si ani nepřipouští možnost trestu. A poslední význam naznačuje vykročení mimo oblast smlouvy. Tak například i Nešama Leibowitz chápe Nachmanidovo vysvětlení. Odvržení smlouvy, židovského osudu – to je pokušení nejen pro současníky. Něco takového existovalo vždycky. Zbavení se závazků má přinést úlevu. Odvržení odpovědnosti má způsobit mír v duši. Nemyslí si to právě tak ti Židé, kteří se vydávají cestou úplné asimilace?

  Ale může se jim to podařit? Někdy snad ano, i když je udivující, jak často se asimilace ukazuje jako neúspěšná, nebo těžší, než by se mohlo jejím stoupencům zdát. Není přitom možné nevzpomenout známý fakt, že během šoa byli zabíjeni Židé jak zbožní, tak asimilovaní. Nejde o to, že by byl holokaust trestem. Takové chápání je nepřijatelné. Ale plán na vyvraždění Židů nezůstal bez spojitosti se židovskou tradicí, jeho misí vůči světu, čili smlouvou. Akce masového vraždění často začínaly v den židovských svátků. Všechno, co bylo svatým pro tradici, bylo systematicky zhanobeno. Hitlerovci takovým způsobem zkoušeli zlikvidovat Židy, ale taky svým způsobem přemoci Boha Izraele. I když si zachováme zdrženlivost vůči pokusům hledat smysl takové tragédie, je možné nepochybně říci, že se stále ukazuje, že úplné opuštění sféry smlouvy není tak jednoduché. To může těžko popřít i ten nejméně zbožný mezi námi.

  Stačí si připomenout poválečné, zinscenované  politické procesy, při kterých byl zdůrazňován židovský původ údajných zločinců, nebo protižidovská kampaň v Polsku roku 1968.  Tehdy se mnoho mladých lidí s údivem dovídalo o svém židovském původu, který jim rodiče z opatrnosti zatajili, protože doufali, že je to cesta jak se zbavit židovských problémů, čili dosažení kýženého pokoje.  Tóra je stále aktuální. Ale nikoho není možné- naštěstí – donutit k přijetí závazku. Ale minimálně je aspoň možné se shodnout s Lévinasem, který říká, že asimilace „se nepovedla, protože neučinila přítrž  rozháranosti židovské duše.“