Avi: Parašat Noach (Berešit 6,9 – 11,32)

  Příběh o Noachovi ( Noemovi ) je notoricky známý. Byl to podle Božího hodnocení muž spravedlivý a vlastně jediný ve svém pokolení, který by stál za záchranu před Jeho oprávněným hněvem. A tak Noach staví archu, kde se svojí rodinou i zvířaty přečkají tu hroznou apokalypsu.

   Nakonec po té děsivé potopě šťastně přistávají a Bůh s Noachem uzavírá smlouvu. Ta smlouva se vztahuje taky ke všemu stvoření a zemi jako takové. A symbolem této smlouvy je duha. (Berešit 9, 12 – 15) „Za znamení smlouvy mezi mnou a mezi zemí jsem dal do mraků luk…“ (9,13) Co to vlastně znamená?

(img.obrazky.cz)

  Doslovné čtení by znamenalo, že předtím tady duha nebyla. A že se objevila teprve teď, díky speciálnímu tvůrčímu činu Božímu. Jistěže asi v době, kdy text vznikal, lidé brali duhu jako něco mimořádného, vnější demonstraci něčeho tajemného, zázrak. A ne že to je běžný výsledek určitých přirozených podmínek, které v přírodě občas nastanou. I když už i ve starověku se objevovalo vysvětlení naprosto moderní- že duha vzniká přirozeně, jako lom světla v kapkách vody. A tak se zdá, že tu máme dokonalý model kontroverze mezi vědou a náboženstvím.

  Mně to vždycky připomene, jak jsme jednou jeli autem a přitom uviděli krásnou duhu. Vyjádřil jsem nad ní čistě estetickou radost a zeťák, erudovaný fyzik, mě tak trochu zpražil  tím čistě technickým  vysvětlením tohoto jevu. A to jsem Noacha ani nezmínil. Ale dcera mi říkala, že její manžel není  až takový tvrďák. Když spolu byli v Africe a s baťůžky na zádech prošli několik států, tak se dostali i k Viktoriiným vodopádům. A zažili  tam něco mimořádného- měsíční světlo někde kolem úplňku dokázalo uprostřed noci vykouzlit nad vodopády neskutečně krásnou noční duhu. Bylo to něco tak nádherného, že  to přemohlo i tak prakticky, technicky založeného člověka.

  Tóra není souborem vědeckých příruček, ale hledáním smyslu. A tak je dobré se občas oprostit       od toho za každou cenu pouze doslovného čtení. Ostatně, zajímavý je názor Rambana, který říká, že se má „přijmout názor Řeků, že duha je odrazem slunce ve vlhké atmosféře“. Ramban tedy uznává vědecké vysvětlení duhy, jen se o něm zmiňuje jako o řeckém, spojeném s řeckým myšlením.  Což není nic divného, protože v rabínské tradici není zmínka o vysvětlení duhy z přirozených příčin. Dokonce ani  u Rašiho. To ovšem neznamená, že ti, kdo se nezmiňují o fyzické podstatě duhy, mají k tomu vysvětlení nějaké výhrady.

  Interpretace Rambana ukazuje na něco důležitějšího:  Jak máme my, dnešní potomci Noacha, brát tento jev. Jeho fyzická podstata je přitom naprosto nepodstatná. Ramban zkouší vysvětlit souvislosti mezi tvarem duhy a její symbolikou, čili slibem, že už nikdy nebude lidstvo zničeno potopou. Ten božský luk duhy je zaměřený nahoru a ne dolů – k lidem - a navíc nemá tětivu. Nejspíš byla kdysi duha interpretována jako luk, ze kterého Bůh vystřeluje blesky. Takové obrazy můžeme nalézt i v žalmech    (Žalm 144,6, nebo 77,18). Takové odvolávání se na vzhled symbolu je ale neuspokojivé – pokračuje Ramban- je třeba vidět duhu jako znamení, v tom smyslu v jakém může být hromada kamení znamením, svědkem (komentátor přitom odkazuje na Berešit 31,52, úmluvu mezi Lábanem a Jákobem, kterou stvrzovala navršená hromada kamení a sloup) . A stejným znamením jsou například třásně cicit, které připomínají přikázání. Ta fyzická podoba symbolu nemá význam, i když ta znamení nějakou konkrétní formu musí mít.  Ale to, co se počítá, co má význam, je jejich funkce, role toho symbolu. Duha připomíná Boží milosrdenství, které životně potřebujeme. Milosrdenství potřebujeme a taky bychom ho měli být schopni projevit. Vede nás to taky ke zdrženlivosti při odsuzování druhých.

  A zároveň nás dnešní zamyšlení vede k tomu, abychom na text Tóry nereagovali jen, jak se říká, na první signální. Náboženství a věda nestojí proti sobě, ani si nemohou navzájem konkurovat. Není třeba hájit, že pokaždé, když se dnes objeví duha, jde v ten moment o přímou Boží intervenci. To je taková naivní koncepce náboženství, která vede jen k jeho zesměšnění. Duha je dobře vysvětlitelný, fyzický jev, ale to neznamená, že bychom si jeho krásu nemohli  vychutnat bez omezení. Ale může k nám navíc mluvit i jako znamení, symbol milosrdenství, a tak nás oslovit, v ideálním případě i proměnit.