Rut: Čtení Tóry a haftary

Tímto článkem otvírám slíbenou trilogii o obsahu kurzů, které jsem absolvovala během svého třítýdenního letního studia na konzervativní ješivě v Jeruzalémě. Připomínám, že to byly: Kniha Ejcha (Pláč Jeremiášův), Noachidské zákony dle Talmudu a Liturgy Track – kurz zaměřen na vedení b-hoslužeb. V něm jsme byli rozděleni na 2 skupiny – jedna se věnovala přípravě Vysokých svátků a druhá, ve které jsem byla já, se učila kantilační značky a různé melodie pro čtení Tóry a Proroků.

Když jsem začala chodit na židovské b-hoslužby, měla jsem co dělat, abych přelouskala hebrejské modlitby v siduru. Jak se má znalost hebrejštiny zlepšovala, šlo to lépe a lépe, takže jsem si aspoň občas začala číst týdenní parašot přímo z hebrejské Bible (samozřejmě až po tom, co jsem příslušnou část přečetla přeloženou do češtiny, protože jsem rozuměla jen pár slovům). Shodou okolností to bylo v Liberci, kdy jsem se poprvé účastnila bat micva a nejmenovaná dcera mé úžasné učitelky hebrejštiny tam předčítala přímo z Tóry. Bylo to nádherné, vůbec se to nedalo srovnat se šachritovým čtením v Jeruzalémské synagoze, kam běžně chodím – protože tady předčítalo dvanáctileté děvče s plným nasazením a vůbec poprvé; bylo to tak dojemné! A v tu chvíli jsem si řekla, že se to taky naučím!

Když jsme už na ješivě v první hodině Liturgy Track plánovali, co se budeme učit a řeč přišla na sváteční čtení z Tóry, málem jsem překvapením a radostí spadla ze židle. Netušila jsem, že to přijde tak brzo :-) Postupně jsme probrali melodii (v angličtině trop) pro kantilaci (anglicky chanting) na Vysoké svátky, šábes a nakonec i pro haftaru. 

Obecně se kantilace haftary a Tóry liší v tom, že haftara je v mollové tónině, kdežto Tóra v durové. Je to prý proto, že při čtení z Tóry vyjadřujeme radost z toho, že nám její zákony byly darovány na Sinaji: durová tónina zní vesele. Naopak s kapitolami z Proroků, sepsanými v dobách úpadku Izraele, koresponduje smutná mollová tónina. Melodie pro Vysoké svátky zní mnohem složitěji, bohatěji a monumentálněji, aby vyjádřila naši náladu v období, kdy slavíme období Nového roku a zároveň se obáváme B-žího soudu o Jom Kipur.

V rámci těchto tří rozdělení se melodie částečně liší také podle zeměpisného původu. Na jinou melodii kantilují Sefardi, východoevropští Aškenázové a anglosaské komunity... 

Velký rozdíl pro kantilujícího Tóru a haftaru tkví v tom, že svitek Tóry je psán bez interpunkčních znamének, nikudu a teamim. Nepoznáte tedy, kde končí věta, jaká samohláska patří k dané hlásce a se kterou melodií se pojí. Prakticky to znamená, že se danou pasáž musíte aspoň z části naučit zpaměti. Haftara se v některých komunitách čte také ze svitku, ale běžnější je, že se předčítá z knihy, kde jsou všechny značky zapsány. Je to tedy mnohem jednodušší, protože máte k dispozici veškerou nápovědu. 

Melodie se odvíjí od tzv. teamim (v singuláru taam), tedy kantilačních značek. Ty jsou stejné pro Tóru i haftarot, ovšem v Tóře se vyskytuje ještě pár specifických a minoritních (jsou opravdu jen párkrát v celé Tóře). Dalo by se říci, že každá značka má svou vlastní melodickou frázi, ale zároveň je ovlivněna i tím, co ji následuje. Jsou to tzv. kings and servants, tedy králové a služebníci. Králové danou frázi uzavírají a jsou nositeli melodie. V podstatě slouží místo větných znamének, ale přiznám se, že přesný "význam" jednotlivých teamim nebylo v našich silách probrat. Místo teorie jsme se soustředili na praktické použití – tedy abychom byli schopni danou pasáž správně kantilovat. 

Teamim se píší buď nad řádek nebo pod řádek, tedy jako nikud (systém pro vyznačení samohlásek v hebrejštině). Některé jsou dokonce shodné – např. segol (tři tečky ve tvaru trojúhelníku), který se v nikudu píše se základnou nahoře pod písmenem a čte se jako [e], je jako taam psán nahoře nad posledním písmenem a základnu má dole (viz obrázek, segol pod písmenem samech vs. nad lamed).

Na všech příkladech teamim v článku jsou písmena, ke kterým náleží, pro snadnější orientaci probarvena růžově. 

Kantilační značka uděluje přízvuk hlásce, pod kterou (či nad kterou) je psána. Některé z nich mohou být v jednom slově psány dvakrát a to v případě, že chceme přízvuk udělit jiné slabice, než ke které běžně značka přísluší (některé standardně bývají nad první nebo poslední slabikou). 

Pro ukázku přikládám přehled základních teamim tak, jak jsme ho dostali na ješivě. Omlouvám se, že je poněkud popsaný a probarvený – pro začátečníka je ke snadné orientaci super si každou frázi zvýraznit odlišnou barvou. My jsme začínali tím, že jsme se naučili melodii sof pasuk, vyznačili si ji v celé pasáži, kterou jsme se učili, a pak kantilovali konce vět pořád dokola – dokud se nám melodie opravdu nevštěpila. Pokračovali jsme etnachtou, pak zakef katon – to jsou tři nejčastěji se vyskytující fráze. 

tabulka se po kliknutí otevře v novém okně

obrázek se po kliknutí otevře v nověm okně

Není v možnostech tohoto článku probrat všechny teamim, ale aspoň u tří výše uvedených frází ještě chvíli zůstanu.

Specifické postavení má královská značka sof pasuk. Vyskytuje se vždy a pouze na konci věty, melodie klesá, podobně jako když v běžné mluvené řeči klesáme tam, kde je tečka. Sof pasuk je také vždy na konci jednotlivých alijot při čtení z Tóry a na samém konci haftary, tehdy má ale jinou melodii, aby bylo jasně poznat, že už je konec :-)  Jeho značka zvaná siluk vypadá jako malá vertikální čárka a  píše se pod řádkem. Celá fráze zní: mercha – tipcha – sof pasuk. Mercha je služebník, tipcha a sof pasuk králové.

Etnachta v podstatě rozděluje větu, funguje podobně jako dvojtečka. Vypadá jako jednoduchá šipka směřující nahoru a píše se pod řádkem. Celá fráze: mercha – tipcha – (munach) – etnachta. Mercha a munach jsou služebníci (servants), tipcha a etnachta králové (kings).

Zakef katon je taková čárka ve větě. Vypadá jako dvojtečka psaná nad řádkem. Celá fráze je kadma – mahpach – pašta – munach – zakef katon. Kadma, mahpach a munach jsou služebníci, pašta a zakef katon králové. Teamim se nemusí vyskytovat vždy všechny ve frázi, ale musíme pamatovat na to, co je služebník a co král. Služebník se nemůže vyskytovat bez krále! Takže fráze může někdy začínat mahpachem a je to: mahpach – pašta – zakef katon, nebo ji například tvoří jen munach – zakef katon. Ale např. kombinace mahpach – zakef katon není možná. 

V tomto fontu vypadá značka po kadmu a paštu zcela stejně; v některých je pašta poněkud tučnější. Jak mezi nimi rozlišit? Nejjednodušeji podle toho, že se podíváme, nad kterým písmenem je daný taam zapsán. Pašta se píše VŽDY nad posledním písmenem. Je-li třeba udělit přízvuk jiné slabice než poslední, pašta se zdvojí (tzv. double pashta, tedy zůstane nad posledním písmenem + se přidá ještě jedna nad písmeno s přízvukem). Oproti tomu kadma se nikdy nezdvojuje a bývá nad kterýmkoli jiným než posledním písmenem.

Na závěr přikládám noty pro kantilaci haftary, jak nás ji učila naše úžasná a nepřekonatelná mora Jaclyn Chernett. Můžete si ji přehrát na klavír nebo zazpívat :-).

Myslím si, že nyní mají všichni čtenáři už alespoň základní představu o principu a funkci kantilačních značek. Pokud vás toho téma nadchlo stejně jako mě, bude asi nejlepší se hlubšímu studiu věnovat s pomocí někoho více erudovaného, než jsem já. Z publikací doporučuji Tikun Kor'im (pouze v hebrejštině) a Chanting the Hebrew Bible (v angličtině). Samozřejmě nekonečným zdrojem je youtube, kde lze najít spoustu videí i melodií, a svůj článek mají teamim i na Wikipedii. Přeji mnoho krásných chvil při studiu!

Poznámka Sáry Jentl: doporučuji také knihy s CD vydané reformní organizací UAHC: 

The Art of Torah Cantillation: A Step-by-Step Guide to Chanting Torah a The Art of Cantillation: A Step-by-step Guide to Chanting Haftarah and M'gillot. Z těch se učím já.