V naší parašat Mikec se
děj posunuje. Josefovi bratři, kteří ho kdysi prodali do otroctví, teď před ním
stojí v Egyptě s prosíkem,
protože u nich doma je hladomor. A můžeme tu číst zajímavou větu: „Ačkoli Josef
své bratry poznal, oni ho nepoznali.“ (Berešit
42,8) A komentátoři to pochopitelně rozebírají. I když před nimi stojí
egyptský místokrál, je opravdu možné, že by nepoznali vlastního bratra? Josef
teď měl vousy -to jako důvod uvádí Gemara
v traktátu Jevamot 88a. Měl na sobě taky egyptské oblečení. A jeho
bratry by ve snu nenapadlo, že Josef, kterého prodali do Egypta, by se mohl
stát vládcem Egypta (viz Ramban k našemu verši).
Když
ale procházíme tím příběhem, je tu plno náznaků, že tento velmož je právě
Josef, jejich bratr. Proč si vybral zrovna je, když do Egypta kvůli hladu
mířily tisíce lidí? Proč trval na tom, že musí vidět jejich nejmladšího bratra? Proč vyjádřil obavy o jejich starého otce, když se vrátili s Benjamínem? Proč dal Benjamínovi větší porci jídla, než jeho starším bratřím? Proč jim
to nedošlo, když je usadil podle jejich věku? Rabín Mattitjahu Salomon píše,
že bratři nepoznali Josefa proto, že to tak Hospodin prostě chtěl. Pokud Pán
Bůh chce, člověk nevidí ani to, co má přímo před očima, dokud nenastane ten
pravý okamžik. A tak všechny ty náznaky s nimi ani nehnuly.
Někdy
se s vírou musí člověk na něco
podobného taky spolehnout. Jestli se vám
zdá příběh o Josefovi
neuvěřitelný, řeknu vám jiný, který se neodehrál zase tak dávno.
Když
vypukla druhá světová válka, Izák Pomerantz byl mladíkem. Byl to chasid, syn
významného rabína v polském městečku. Začátkem války byl ruskými vojáky
zatčen za pokus o překročení hranic do
Litvy. Byl deportován na Sibiř a svou rodinu už nikdy neviděl. Potom, co byl
propuštěn ze
sibiřského pracovního tábora, putoval po Rusku jako absolutně opuštěný člověk.
Žil snad jen díky síle své víry a
vzpomínkám na Tóru svého mládí, když se musel teď obejít bez luxusu knih. Byl
to ale bystrý mladík a tak mohl vstoupit do důstojnických řad potom, co byl
odvlečen do ruské armády. Hrál výnamnou roli v některých ruských bitvách
s Německem a na konci války byl taky vyznamenán za svoje hrdinství. Po válce byl Izák
vyzván, aby se stal kariérním důstojníkem a slibovali mu ty nejlepší podmínky.
Izák
ale po ničem takovém netoužil. Jeho jediným cílem bylo dostat se do Erec
Jisrael, kde se chtěl oženit a vést tam svou rodinu k věrnosti Hospodinu a Jeho
Tóře. Komunistická vláda mu ale nedovolila opustit Polsko. Neměl tedy jinou
volbu a rozhodl se pro riskantní útěk. Uniformu vyměnil za civilní košili,
kalhoty a sako. S falešnými doklady totožnosti v kapse čekal na
nástupišti na vlak, který by ho mohl převézt přes hranice do Rakouska a na
svobodu.
Najednou ale Izák ztuhnul. Kráčel k němu voják z jeho vlastní
jednotky. Voják, který dva poslední roky strávil s Izákem a společně
s ním bojoval proti Němcům. Kdyby si všimnul Izáka v civilním obleku,
bylo by mu jasné, že se pokouší uprchnout ze země a jistě by ho nechal
zatknout.
Izák
udělal jediné, co v tu chvíli udělat mohl. „Pane světa“ zašeptal
v modlitbě: „Já, Izák ben Jocheved, jsem přežil tuhle válku jen díky Tvým nepochopitelným
zázrakům, které jsi kvůli mně učinil, aby se zachránil aspoň někdo z mé
rodiny… kvůli Tvému Svatému Jménu, udělej mě pro něj neviditelným, aby mě
nepoznal a neudal svým nadřízeným.“
Voják
se k němu ale stále blížil a když míjeli jeden druhého, voják si zkoumavě
prohlédl Izákovu tvář… a pak - pokračoval
v cestě. Izáka nepoznal. A Izák
nakonec přece jen dorazil do Jeruzaléma, kde se naplnily jeho sny a naděje.
Co
k tomu dodat? Bratři Josefa nepoznali do té doby, než bylo jisté, že
opravdu změnili své smýšlení. Koukali na něj a neviděli. Izák Pomerantz
potřeboval, aby Hospodin ranil podobnou slepotou jeho letitého spolubojovníka.
A stalo se to tak. A ten židovský příběh mohl díky tomu pokračovat, protože to
tak Hospodin chtěl. A navíc – Josef i
Izák byli lidé spravedliví...
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire