Avi: Parašat Vajakhel – Pekudej (Šemot 35,1 – 40,38)

  Ze dvou spojených parašot Vajakhel a Pekudej jsem si vybral téma dávání. V našem textu se koná sbírka pro Svatyni. Mojžíš oslovuje lid: „Vezměte od vás příspěvek Hospodinu: zlato, stříbro a měď“ (35,5). Ta slova „od vás“ znamenají, že se nemělo čekat, až se ti bohatší rozhoupají a pokryjí ze svých prostředků tuto potřebu. Spíše to znamená, že každý by měl přispět – podle toho, jaké jsou teď jeho možnosti.

  „Každý ať ze srdce dobrovolně přinese jako Hospodinovu oběť“ (35,5). Toldot Jicchak se ptá: Proč Mojžíš přikázal, aby oni sami přinesli dary a ne aby je od nich někdo vybral? Odpovědí je, že Mojžíš měl skutečně v plánu jmenovat lidi, kteří by chodili dům od domu (stan od stanu) a vybírali, co jim lidé dají. Ale když sami přinesli své zlato k odlití telete, řekl: „Protože vy sami jste přinesli zlato na tele, je na vás, abyste přinesli příspěvek pro Miškan. A to pak bude sloužit jako odčinění za hřích odlití telete.

  Zlato je někdy bráno jako takový symbol luxusu, bez kterého se mohou lidé obejít. Jako zlatník si s tím dovolím nesouhlasit. Máme už desetiletí rodinné zlatnictví a lidé k nám chodí nakupovat zlaté šperky. A často je to právě proto, že si takovým způsobem dávají najevo svoji lásku, vzájemné city. A je pravda, že ti bohatší zákazníci to tak neprožívají, protože je to pro ně snadné.  Ale ti, co mají hloub do kapsy a musí na každé takhle projevené gesto často dlouho šetřit, nebo si v něčem jiném odpírat, takoví to pak prožívají opravdu hluboce. S dojetím vzpomínáme na jeden takový „obyčejný“ manželský pár, který k nám chodil. A bylo to dost pravidelně. Pán věděl, že tím své milované manželce zaručeně udělá radost. A byl to taky takový téměř obřad lásky, když si u nás mohla vybírat. A když si vybrala, pán to zaplatil a stálo ho to jistě plno mozolů. A pak si paní zamáčkla slzu, pevně se objali  a políbili. A tak to šlo roky. Vždycky jsme se na ně těšili. Byli pro nás živým dokladem příkladné lásky, která, jak je vidět, ještě existuje. A pak jednou přišel ten pán sám. Z pytlíku vysypal všechny ty zlaté náušnice, prstýnky a další šperky. Sdělil nám, že mu manželka umřela na covid. A že by to chtěl všechno vyleštit, aby to mohl dát svým dcerám, aby měly na maminku památku. Nám úplně vyhrkly slzy. Ta jeho láska byla nezastavitelná… A to zlato bylo jen tím prostředkem, kterým to mohl vyjádřit.

  A teď abych to trochu genderově vyvážil, aby to nevypadalo, že ženy jsou jenom ty, které jsou obdarovávány a hýčkány… Když se ženy rozhodly nedat své zlaté šperky na odlití telete, mohlo by se zdát, že prostě jen nechtěly přijít o své zlaté cetky. Ale tady dnes můžeme číst: „A přišli muži s ženami“ (35,22). Ramban píše, že když většina zlatých a stříbrných šperků přece patří ženám, tak to můžeme chápat tak, že vlastně ženy předcházely muže – to znamená, že nejprve ženy přinesly své zlaté a stříbrné šperky pro Miškan a teprve potom muži své prsteny.

  Přidám ještě něco o dávání a manželských párech, o kterých se zmiňuje Talmud. Za Aba Chilkijou jednou přišli dva rabíni. Bylo to v době, kdy bylo mimořádné sucho a oni věřili, že když se Aba Chilkija pomodlí za déšť, bude jeho modlitba vyslyšena. Příběh je delší, tak ho velmi zkrátím. Aba Chilkija tajně odešel se svou ženou do podkroví, protože nechtěl, aby si hosté uvědomili, že déšť přijde díky jejich modlitbám. Jeden se modlil v jednom rohu, druhý v druhém. Z rohu, ve kterém se modlila jeho žena, se mrak vynořil nejdříve, protože její modlitby byly vyslyšeny snadněji. Hostům to ale neuniklo, a tak se na to pak optali: „Proč se mrak nejprve objevil nad rohem, ve kterém stála tvá žena?“ – „Protože když ona dává milodary“, odpověděl, „dává vařené a pečené jídlo, a tak z něj má chudák okamžité potěšení. Zatímco já dávám peníze, a tak si chudák za ně musí jídlo nejdříve koupit.“ Z toho je  vidět, jak jsou ženy ve své pomoci praktické a přímočaré. A taky vidíme, že i chudý člověk má dávat milodary. Aba Chilkija totiž nebyl žádný boháč – musel se nechávat najmout na práci jako nádeník – a přesto dával milodary. On totiž na rozdíl od dnešních bojovníků proti bídě proti ní bojoval prací.

  Další pěkný příběh můžeme číst v Gemaře v traktátu Ketubot: Mar Ukva měl za souseda chudého muže. A tento Mar Ukva každý den dával tomuto muži čtyři zlaté mince pod dveře, tak aby ten muž nevěděl, kdo je mu tam dává. Jednoho dne si ten chudák řekl: „Musím zjistit, kdo mi to tam dává.“

  Když zahalení Mar Ukva a jeho žena toho dne položili čtyři zlaté mince pod jeho dveře, ten chudák je začal sledovat. Mar Ukva a jeho žena prchali, až se dostali k ohnivé peci. Skočili do ní a Mar Ukva si popálil nohy. Jeho žena mu řekla: „Polož si svoje nohy na mé a nespálí se.“ Její nohy se nespálily. Hádejte proč? Přesně, ona totiž rozdávala milodary z vařeného a pečeného jídla, kterého si mohl chudák hned užívat. A ještě taková maličkost: proč safra skákali do ohnivé pece? No přece je lepší se spálit, než uvést do rozpaků jiného člověka.

  Myslíte, že už dneska takoví lidé nejsou? Já vím, že jsou.