Avi: Parašat Vaera (Šemot 6,2 – 9,35)

 

 Parašat Vaera je určitě jednou z nejznámějších částí celé Tóry, stačí připomenout a hned budete vědět: rány egyptské, a jsme doma. Možná bychom je uměli všechny i vyjmenovat, však si je taky všechny při svátku Pesach připomínáme.

  Tématem této sidry by se taky celkem po právu mohla stát i bázeň Boží, bázeň před Bohem, nebo tady spíš její absence. Jak by se vůbec dala bázeň Boží definovat? Zbožnost, která se projevuje věrným plněním přikázání? Pokora? Dobročinnost? Existovalo židovské hnutí musar a její představitelé napsali plno krásných knih o morálce, etice, která pro ně byla vyústěním té bázně před Bohem. Tóra nám taky přikazuje zbožnost, ale nevysvětluje nám, čím ona je a jak takového vznešeného ideálu dosáhnout. Čteme v ní: „Nyní tedy, Izraeli, co od tebe požaduje Hospodin, tvůj Bůh? Jen aby ses bál Hospodina.“ (Devarim 10,12). A jinde: „Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný“ (Berešit 22,12) – u Abraháma, když byl připraven obětovat jediného syna. Anebo: „Byl to muž bezúhonný a přímý, bál se Boha a vystříhal se zlého“ (Jób 1,1).

  A tak u nás někdy převládne pocit, že tu vypjatou zbožnost je dobré přenechat nějakým mimořádným duchům, cadikům a spravedlivým, kteří se vymykají běžné populaci, takže nás, běžných smrtelníků, se to naštěstí nijak netýká. Ale tak to není. Tóra například jasně říká, že si nemůžeme přisvojit něco, co nám nepatří. A tak i kdyby nám politik s lišáckým úsměvem stokrát říkal, že všichni kradou, neulehčím jeho svědomí tím, že taky začnu krást. Jednou jsem nakupoval v supermarketu a pokladní udělala chybu ve svůj neprospěch. V té rychlosti, i když je to k neuvěření, mi nezapočítala velký kus masa v hodnotě několika set korun. Připadalo mi divné, že platím nějak míň, než jsem čekal. Ale až u tramvaje jsem vyndal účet a zjistil její chybu. Hned jsem se vrátil a přesvědčil ji, aby si ode mě vzala peníze i za to maso. Ta dobrá duše na mě hleděla s takovým tím výrazem: jestli on se náhodou nezbláznil – když už mi to prošlo. Řekl bych, že spíš rozuměla myšlení toho politika…

  Egyptské rány jsou takovým vyučováním faraona k bázni Boží. A v midraši jsem našel taky jeden krásný druhotný výsledek té rány žab. Celé území Egypta mělo být pokryto žábami, když je faraon nepropustí. A tak se i stalo. A díky tomu se podařilo vyřešit spory s králem Kúše (Etiopie) o hranice s Egyptem. Žáby totiž tu hranici přesně vykreslily a spory mezi nimi ustaly. Krása. Škoda, že i ten dnešní faraon nedostává tak jasnou lekci. Víme, že tenkrát Bůh mnohokrát poučoval faraona slovy, která mu oznamuje Mojžíš: „Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Propusť můj lid, ať mi v poušti slaví slavnost.“ (Šemot 5,1). Jak na to reaguje faraon? „Kdo je Hospodin, že bych ho měl uposlechnout a propustit Izraele? Hospodina neznám a Izraele nepustím“. (Šemot 5,21)

  Jaký úkol stojí před Mojžíšem kromě toho, že má vyvést Izraelce z Egypta? Čteme tu: „Toto praví Hospodin: Podle toho POZNÁŠ, že já jsem Hospodin: Holí, kterou mám v ruce, teď udeřím do vody v Nilu, a ta se promění v krev.“ (Šemot7,17). „Ale v zemi Gošen, kde se zdržuje můj lid, v onen den podivuhodně odliším. Tam mouchy nebudou, abys POZNAL, že já jsem Hospodin i uprostřed této země.“ (Šemot 8,18). „Tentokrát zasáhnu do srdce všemi svými údery i tebe a tvé služebníky a tvůj lid, abys POZNAL, že na celé zemi není nikdo jako já.“ (Šemot 9,14)

  Bůh se zjevuje prostřednictvím Mojžíše děsivým a neobyčejným způsobem, informuje faraona a také celý Egypt, že se mají třást před Bohem. A jestli se chceme něco dozvědět o zbožnosti, musíme se blíž podívat na jednu z těch ran v naší paraše, a sice krupobití. Všechny ty rány se objevují proto, aby díky Mojžíšovi vešlo ve známost Boží Jméno ve světě. Ale u té rány krupobití dochází k jisté důležité změně. Do té doby byly rány jen takovým zvláštním druhem dialogu mezi Bohem a faraonem, zatímco teď už je ten Boží výrok směřován ke služebníkům a všemu lidu, který podléhá faraonovi. Tady bychom si měli uvědomit, že to rozšířené oslovení se zkrátka týká i nás. To poučení zní: jestli víš, co od tebe Pán Bůh očekává a když víš, že určitá „rána“ je jeho dílem a nic neděláš, nejsi bohabojný!

  I v Tóře vidíme různé reakce: „Kdo z faraonových služebníků se Hospodinova slova ulekl, zahnal otroky a svá stáda domů.“ (Šemot 9,20). Ten, kdo se bojí Boha, reaguje, koná. Taky se ale můžeme dočíst: „Kdo si slovo Hospodinovo nevzal k srdci, nechal své otroky a svá stáda na poli.“ (Šemot 9,21) – ke své škodě. Když člověk není bohabojný, je sám sobě Bohem, nic ho neosloví. My bychom proto měli být vždycky pozorní, protože Egypt není nikdy tak dávno a tak daleko, protože si ho kolikrát nosíme pěkný kus ve svém vlastním srdci. Měli bychom žít tak, abychom nesplynuli se světem, ale naopak – abychom dali světu šanci POZNAT Boží Jméno. Jen tak můžeme prakticky prokázat svoji bohabojnost a zmenšit tak prostor těm dnešním faraonům.

Šabat šalom?

 Poslední dobou jsou naše šabaty ledacos, jen ne "šalom" (pokojné). Šmuli chodí od června do školky a my s Elim oba na plný úvazek do práce (předtím jsem byla na 80% úvazku a jinde). Já pracuji v pátek systematicky z domova, což mi umožňuje připravit a začít včas šabat, i když i tak je to takhle v zimě honička. Šmuli je po týdnu ve školce opravdu hodně unavený, sice tam chodí rád, ale společnost dalších dětí ho vyčerpává. Takže přijde páteční večer a všichni jsme dost unavení a se Šmulim cloumají emoce-nic není tak, jak by chtěl (velmi mírně řečeno). Někdy se je povede trochu zkrotit něčím dobrým k večeři (a trefit se do jeho chutí není úplně jednoduché) na snesitelnou úroveň. A někdy se jen snažíme neexplodovat totálně, než se nám podaří nahnat Šmuliho do postele a uspat ho (a někdy se nepovede ani to). 

Dost často nestačí ani noční spánek na to, aby se malý vztekloun proměnil na fajn kluka a teprve po odpolední siestě začne být lépe (když se ovšem povede potomka přesvědčit, že půjde spát).

Rabíni často zdůrazňují, že při výchově dětí bychom měli dbát na to, aby děti viděly žité židovství, naši radost z šabatu, svátků...a že i pro ně by to měl být pozitivní zážitek. A říkám si, kde se stala chyba? Jak to udělat, aby naše šabaty byly alespoň v rámci možností zase pokojné? Aby byly časem příjemného času stráveného pohromadě a duchovní obnovy? Kdybyste měl někdo nějaký vyzkoušený nápad, sem s ním!

Nemilá překvapení

 Myslím, že nejsem člověk, co vidí antisemitu za každým rohem a tak obecně moc nepodezírám lidi z nějakých špatných úmyslů (ne, že bych byla až takový dobrák, spíš mě to ani nenapadne). Na druhou stranu ale vím, že všechny konspirační teorie končí nějakou formou antisemitismu (obvykle nějakým velkým Židem, co to všechno řídí...). Tím nemyslím, že když vám Máňa od vedle řekne, že očkování proti covidu je nebezpečné, vy jí uvěříte a nedáte se naočkovat, že je z vás automaticky antisemita. To ani náhodou. Ale když se člověk do pasti konspiračních teorií chytí a začne sledovat různé "alternativní" zdroje informací, antisemitský obsah se k němu začne dostávat (a buď si toho všimne a nebo častěji ne). 

To byl takový krátký úvod a teď k věci. Když člověk konvertuje, je podle halachy jako narozené dítě (a jeho rodiči jsou praotec Abraham a pramatka Sára) a nemá žádné vazby na svou biologickou rodinu. Halachické vazby, samozřejmě, ta rodina nikam nezmizí, i když někdy nemusí na konverzi reagovat zrovna příznivě. Konvertita prošel během přípravy na konverzi a pak v následujícím židovském životě často dost výraznou proměnou, kterou jeho původní rodina nesdílí. A ta rodina sama může procházet úplně jinými změnami. A tak se může stát, že jednodnoho dne člověk zůstane s otevřenou pusou zírat na to, co se jeho blízkým honí hlavou (a pak to ventiluje na blogu).

Budu mluvit o dvou blízkých příbuzných, A a B, protože naše prosincová návštěva v ČR ve mě ještě pořád hlodá.

Příbuzný A se nikdy o dění nijak zvlášť nezajímal. Během covidu se z něj stal zapřisáhlý antivaxer, hlavně zásluhou jeho partnera, který trávil celé dny na internetu, kde se dostal antivaxerskému a konspiračnímu obsahu. Tak nějak jsem předpokládala, že s tím, jak se s covidem naučíme všichni žít, pustí příbuzného A a jeho partnera i konspirační teorie. Ukázalo se, že nikoliv. Příbuzný A se chytil teorie o mocných, co chtějí zredukovat lidstvo na "udržitelnou úrověň", Izrael je zdrojem konfliktů ve světě a Židé jsou vychytralí. Provedla jsem pokus o rozumnou argumentaci, ale vzhledem k tomu, že si moc dobře pamatuju, jak dopadla moje rozumná argumentace a vysvětlování procesu schvalování léčiv během covidu, tomu moc šancí nedávám.

Příbuzný B není konspirátor, příbuzný B nevěří ničemu, kromě svého "selského rozumu" a politiků kteří se na něj s oblibou odvolávají (SPD a spol). Příbuzný B nechce migranty, Brusel diktuje samé blbosti a vláda musí hlavně ze všecho nejvíc myslet na "našelidi", hodnotama se nenajíme a jsou k ničemu. Příbuzný B má nad vchodem pověšnou legálně drženou zbraň. Příbuzný B se podle toho, co sleduje, méně setkává s antisemitským obsahem, ale nemůžu říct, že by mě to nějak uklidňovalo...

Otázka je, co v tomhle všem znamenám já a moje konverze? Jsem "užitečný Žid", protože přece když máte v příbuzenstvu Žida, nemůžete být antisemita? Nebo nejsem "ten opravdový" Žid, když jsem "jenom" konvertovala? A nebo prostě jenom příbuzní A a B vůbec nepřemýšlí nad tím, že slova mají také nějaký obsah? Pořád se nemůžu rozhodnout, která varianta je horší...