Je 9. elul a to je podle hebrejského kalendáře přesně rok od mojí konverze. Ideální příležitost se ohlédnout a zamyslet.
Předně bych ráda zdůraznila, že jsem konvertovala k židovství prostřednictvím reformního bejt dinu a reformní komunity, nikoliv k reformnímu judaismu. Vypadá to jako slovíčkaření, ale není. To první totiž říká, že židé, bejt diny a komunity mohou mít různé názory a různé chápání halachy, ale pořád jsou to všichni židé. V takovém případě není ani problém rozvíjet svůj přístup k interpretaci a dodržování micvot. Teoreticky se pak můžete volně pohybovat na škále reforma-ortodoxie bez jakýchkolik omezení (v praxi to však takhle nefunguje a máte-li za sebou neortodoxní konverzi podle halachy (Jevamot 47a), můžete se pohybovat pouze na škále reformní-konzervativní, ortodoxní obvykle takové konverze neuznávají, pokud vím, tak jejich argumentací je, že rabíni, kteří je provádějí, nejsou skuteční rabíni...podle nich. Ale nezbývá než věřit, že se tohle jednou vyřeší a najdeme zase společnou řeč.). To druhé tvrzení je na můj vkus moc "škatulkovací" a naznačuje, že reformní, konzervativní a ortodoxní židovství se od sebe vzdálila, že už se jeví jako oddělené náboženské systémy. Tak to zjevně vidí jak určitá část reformních tak i nezanedbatelná část ortodoxních židů. Já preferuju verzi, že judaismus je jeden, přes všechny rozdílnosti, které v něm najdeme, a pevně věřím, že k totálnímu rozkolu nikdy nedojde.
Což souvisí i s tím, jakým způsobem sama žiju. Jsem členka reformní obce jak ve Francii tak v ČR, praktikuju konzervativně (až teda na to společné bydlení před svatbou, ale pšt!) a občas zajdu i do ortodoxní synagogy a jsem schopná se orientovat v ortodoxní bohoslužbě. Ve všední dny používám rekonstruktivní sidur, o šabatu konzervativní. Nosím sukně, talit a tefilin, nenosím jarmulku. Čtu knihy ortodoxních, progresivních i sekulárních autorů (a samozřejmě i těch nežidovských). Když mě občas moji souvěrci překvapí svým přístupem k micvot, nemám potřebu je začít poučovat nebo se s nimi kvůli tomu přestat bavit. Každý se můžeme rozhodnout, které z "rituálních" micvot do svého života pustíme a proč, a za svoji volbu neseme odpovědnost (jednou svoji volbu budeme muset obhájit před Nejvyšším). Volba by to samozřejmě měla být poučená (tedy, že nejdříve si nastudujeme maximum o dané micvě a pak se rozhodneme), což se bohužel často neděje. Možnost zapojení vlastního úsudku je jeden z přístupů, který reformní a konzevrativní judaismus odlišuje od ortodoxního-v ortodoxním židovství je důležitá autorita rabína (podle Deuteronomia 17:9-12 se máme v případě nejasností v zákoně dotázat kněží nebo soudců, v dnešní době plní jejich funkci rabíni, a pak se řídit jejich rozhodnutím), podle reformního židovství máme každý schopnost rozhodovat sám, protože člověk byl stvořen k obrazu Božímu a tedy nadán rozumem, který je povinnen používat.
Ale zpátky, co se za poslední rok událo? Spousta věcí si "sedla", hlavně šabat už funguje bez zádrhelů. Svátky, které přichází jen jednou do roka samozřejmě budou vyžadovat víc času, aby si byla "jistá v kramflecích". Protože židovství se neodehrává jen v synagoze, ale hlavně doma v rodině (je fakt, že tahle změna souvisí spíš s tím, že jsem potkala Eliho, než konverzí) a na mě leží, abych vymyslela, co budeme o daném svátku jíst a následně to uvařila, a také, abychom se s Elim dohodli, jakým způsobem budeme ten který svátek doma slavit. To, co se odehrává v synagoze, člověk pochytí rychle, koneckonců není na to sám a někdo ho navede, ale doma, to je něco jiného (naštěstí jsou v naší komunitě lidé, u kterých se lze inspirovat a poradit, šikovné jsou taky některé knihy). Po konverzi se taky začne vytrácet potřeba se neustále nějak obhajovat, vysvědčení o konverzi je potvrzení, že vás "šílený" nápad konvertovat, nebyl nerealizovatelný, že teď už je to napořád a nikdo vám to neodpáře.
Pro mě byla konverze potvrzením vlastní identity, jakkoliv bizarně to zní. V naší rodině, co pamět a matriční záznamy sahají, žádní židé nejsou (ne, manžela sestry nevlastního dědy fakt nepočítám). Přesto jsem měla od nějakých nácti neodbytný pocit, že k židům patřím. Netuším proč, kdybych byla mystik, určitě by se nějaké vysvětlení našlo (třeba gilgul), ale žádné racionální vysvětlení nemám. Trvalo to roky, než jsem došla k definitivnímu rozhodnutí (protože, co si budeme nalhávat, konverze k židovství vám život spíš zkomplikuje, než zjednoduší, hlavně co se hledání partnera týče), ale nakonec jsem se ocitla ve správný čas na správném místě a pak už to šlo skoro samo. A jako bonus jsem tři, čtyři měsíce před konverzí potkala Eliho. V synagoze. Mé racionální já má se zázraky jisté problémy, ale řekněmě, že věci se občas vyvíjí až podezřele dobře...:-)
lundi 12 septembre 2016
jeudi 8 septembre 2016
Rabínky
K tomuhle příspěvku mě inspirovala maminka, která se velmi podivovala, že Jom kipurovou bohoslužbu tady u nás ve Štrasburku povede letos rabínka. Jak se to tedy má s ženami-rabínkami?
Předně je třeba říct, že rabínky nejsou v reformních a konzevrativních kruzích nic vzácného (zejména v USA proběhla značná feminizace oboru) a dnes můžeme už najít i rabínky ortodoxní. Jen ultra-ortodoxie zatím odolává.
Předně je třeba říct, že rabínky nejsou v reformních a konzevrativních kruzích nic vzácného (zejména v USA proběhla značná feminizace oboru) a dnes můžeme už najít i rabínky ortodoxní. Jen ultra-ortodoxie zatím odolává.
První ženou rabínkou byla Regina Jonas (1902-1944), která se narodila v Berlíně v chudé rodině a její otec brzy zemřel, rodina se přestěhovala do sousedství ortodoxní synagogy na Rykestrasse, jejíž rabín vzal Reginu tak trochu pod svá křídla a finančně podporoval její studia. Regina se stala učitelkou, ale práce ji tak úplně nenaplňovala a zapsala se k dalšímu studiu na Hochschule für die Wissenschaft des Judentums, kde studovala předměty jako její mužští kolegové, kteří se chtěli stát liberálními rabíny. Ona ovšem skončila s titulem vysokoškolské učitelky náboženství. To ji moc neuspokojovalo a napsala a obhájila disertační práci nazvanou "Může se žena stát rabínkou podle halachy?" Její odpověď samozřejmě byla, že může, ale ani tak nenašla nikoho, kdo by ji jako rabínku ordinoval. Až v roce 1935 ji ordinoval liberální rabín Max Dienemann, a začala pracovat jako rabínka pro různé židovské instituce (ale nikoliv jako rabínka obce). I během nacistických perzekucí neúnavně pomáhala svým souvěrcům, učila a vedla bohoslužby. V roce 1942 byla deportována do Terezína, kde nadále vykonávala rabínskou práci (samozřejmě zcela neoficiálně) a s Viktorem Franklem, o kterém už jsem také psala, pomáhali lidem, kteří pomýšleli na sebevraždu. V říjnu 1944 byla deportována do Osvětimi, kde byla zavražděna. Mimochodem, ačkoliv smichu dostala (t.j. byla ordinována) liberálním rabínem, Regina Jonas byla ortodoxní židovka. Tady je vidět, že ortopraxe (dodržování micvot podle ortodoxního chápání a pravidel) ještě neznamená automaticky strnulé myšlení.
Na Reginu Jonas se ovšem úplně zapomělo a její práce byla objevena až v roce 1991. Takže Sally Priesand, která byla první americkou reformní rabínkou a první ženou ordinovanou na rabína po Regině Jonas, si musela cestičku vyšlapávat sama. Mimohodem, Sally Priesand byla ordinována v roce 1972, třicet sedm let po Regině! V roce 1974 ordinovali první rabínku rekonstruktivní židé (kam se ovšem zapsala už druhý rok po otevření rabínského semináře a už zakladatel této denominace, Mordechaj Kaplan, s ordinací žen počítal) a v roce 1985 konzervativní. První ortodoxní rabínkou se stala v roce 2009 Sara Hurwitz, nicméně nedostala titul rabi (respektive v ženské formě raba), ale "maharat" (manhiga hilkhatit rukhanit Toranit, ženská autorita v otázkách židovského práva, dochovních věcí a Tóry). Avi Weiss, který ji ordinoval, její titul změnil na "raba" až v roce 2010. Pokud mě ovšem pamět neklame, rabi Weiss a jeho ješiva se po několika letech dohadování s RCA (Rabbinical Council of America, hlavní ortodoxní americká instituce) ocitli "mimo ortodoxii" a RCA také vydalo prohlášení, že žádná instituce v USA nesmí přijmout ženskou rabínku, chce-li býti považována i nadále za ortodoxní. A někdo RCA poslouchá a někdo ne. V Izraeli se ovšem ledy pohnuly a minulý měsíc synagoga Ramban v Jeruzalémě zaměstanala Karmit Feintuch jako rabínku (bude mít titul rabbanit), tak uvidíme, jak to bude pokračovat dál...
lundi 5 septembre 2016
Elul
V neděli (respektive první den Roš chodeš-nového měsíce-byl v sobotu, ale to se v kalendáři psal ještě 30. av) začal měsíc elul, měsíc příprav na Roš hašana a Jom kipur, čas, kdy bychom se měli pomalu začít věnovat sebezpytu a usmiřování s těmi, komu jsme v uplynulém roce ublížili, abychom to do Jom kipuru všechno stihli! Sefardští židé už od prvního elulu začínají každé ráno recitovat Slichot (kajícné modlitby), aškenázští židé začínají až v neděli před Roš hašana (letoz začíná Roš hašana v neděli večer, takže samozřejmě se slichot začneme o neděli dřív, abychom na to měli celý týden). Také je zvykem během měsíce elulu každé ráno troubit na šofar (kromě šabatu). Troubí se ovšem v synagoze, doma může troubit snad jen ten, kdo bydlí na samotě u lesa. Zvuk šofaru (beraního rohu) je velmi syrový, jeho účelem nás vyburcovat k pokání, a naši sousedé by nás opravdu neměli rádi. Beztak žádný šofar doma nemáme. Zatím.
Kromě duchovní přípravy na svátky je třeba provést i přípravu praktickou. Promyslet, koho pozvat a co uvařit na seder (i Roš hašana má svůj seder se speciálními jídly), zapsat se na komunitní seder a na Jom kipur (prakticky všechny komunity mají speciální přihlášku na Vysoké svátky, protože to je doba, kdy do synagogy chodí i lidé, co se tam jinak neukážou, jak je rok dlouhý, a tak je potřeba víc "organizovat"). A protože budu letos o Roš hašana číst z Tóry, musím vypilovat čtení i kantilaci (která je na svátky jiná, než po zbytek roku).
Takže už mám zase napilno...
Kromě duchovní přípravy na svátky je třeba provést i přípravu praktickou. Promyslet, koho pozvat a co uvařit na seder (i Roš hašana má svůj seder se speciálními jídly), zapsat se na komunitní seder a na Jom kipur (prakticky všechny komunity mají speciální přihlášku na Vysoké svátky, protože to je doba, kdy do synagogy chodí i lidé, co se tam jinak neukážou, jak je rok dlouhý, a tak je potřeba víc "organizovat"). A protože budu letos o Roš hašana číst z Tóry, musím vypilovat čtení i kantilaci (která je na svátky jiná, než po zbytek roku).
Takže už mám zase napilno...
lundi 29 août 2016
Šabaton v Třebíči
Uplynulý víkend jsem strávila na reformním šabatonu v Třebíči. Jedná se o setkání organizované komunitou Bejt Simcha, které probíhá od pátečního večera do nedělního odpoledne vždy v nějakém městě v České republice, kde je možnost využít synagogu pro reformní bohoslužbu. Letos padla volba na Třebíč, jejíž židovská čtvrť včetně úžasné synagogy, je na seznamu UNESCO. Takže i když to nemám zrovna za rohem, po dvou letech jsem se zase na Šabaton vypravila a rozhodně jsem nelitovala. V pátek večer jsme měli kabalat šabat v synagoze, která má nejen krásnou výzdobu (respektive zbytky výzdoby, které se podařilo zachránit, za komunistů se v synagoze skladovaly brambory), ale i akustiku a zpívat tam bylo potěšení. Následovala společná večeře a vytuhnutí většiny osazenstva (včetně mě, byla jsem po cestě dost unavená), jen ti nejodolnější si dali víc jak jedno pivo. V sobotu ráno jsme měli šabat šacharit následovala draša a krátké studium, vztažené k tématu paraši Ekev ("Co od nás Bůh žádá?") a oběd, odpoledne pak dvě přednášky (jedna o bezpečnosti a bezpečnostních opatřeních v židovských komunitách a druhá o Jiřím Baumovi) a procházka židovskou čtvrtí a návštěva židovského muzea s průvodkyní. Chudák průvodkyně byla zvyklá na skupinky, které o židovství neví nic a ne na partu židů a myslím, že na naši návštěvu dlouho nezapomene :-) ale poprala se s tím statečně.
Havdalu jsme udělali na střeše hotelu, což bylo úžasné (z hotelu byl výborný výhled, obzvlášť proto, že hotel byl jedna z nejošklivějších budov ve městě a tak když člověk koukal z jeho střechy, nekazil mu výhled) a v sobotu večer už jsem zvládla posedět alespoň chvíli s dalšími účastníky zájezdu a dozvědět se tak žhavé drby. V sobotu se mi také podařilo (celkem snadno) přemluvit jednu slečnu spravující synagogu, aby mě do ní pustila v neděli ráno a já se tak mohla v klidu pomodlit v takovém pěkném prostředí. Já jsem po snídani musela vyrazit na cestu do Štrasburku, ale ostatní pokračovali do Polné navštívit židovský hřbitov a do Prahy se vraceli teprve po obědě. Třeba mi to příště vyjde líp, abych se mohla zúčastnit celého programu, ale i tak jsem ráda, že jsem tam byla!
Nějak mě poslední dobou vůbec nebaví fotit, takže jen pár fotek z Wikipedie:
Havdalu jsme udělali na střeše hotelu, což bylo úžasné (z hotelu byl výborný výhled, obzvlášť proto, že hotel byl jedna z nejošklivějších budov ve městě a tak když člověk koukal z jeho střechy, nekazil mu výhled) a v sobotu večer už jsem zvládla posedět alespoň chvíli s dalšími účastníky zájezdu a dozvědět se tak žhavé drby. V sobotu se mi také podařilo (celkem snadno) přemluvit jednu slečnu spravující synagogu, aby mě do ní pustila v neděli ráno a já se tak mohla v klidu pomodlit v takovém pěkném prostředí. Já jsem po snídani musela vyrazit na cestu do Štrasburku, ale ostatní pokračovali do Polné navštívit židovský hřbitov a do Prahy se vraceli teprve po obědě. Třeba mi to příště vyjde líp, abych se mohla zúčastnit celého programu, ale i tak jsem ráda, že jsem tam byla!
Nějak mě poslední dobou vůbec nebaví fotit, takže jen pár fotek z Wikipedie:
(Autor: Frettie – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5638716)
(Autor: Frettie – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5638723)
lundi 22 août 2016
Proč nosím sukně a nenosím jarmulku
Dneska něco málo o módě, přesněji řečeno o ženské módě. Halacha žádá, aby ženy zahalovaly nohy pod kolena, roce po lokty a výstřih neodhaloval klíční kosti. Navíc vdané ženy mají zakrývat vlasy (byť se rabíni úplně neshodnou na tom, v jakém rozsahu) a ženy a muži musí nosit odlišné oblečení-ženy ženské, muži mužské.
Výše uvedenými principy se ortodoxní ženy řídí,ale výsledný outfit záleží nejen na míře jejich ortodoxie, ale také na vkusu, víceméně můžete dojít k čemukoliv od stylu vévodkyně Kate až po hadry, co každé ženě přidají 20 let a 20 kilo.
Zjednodušujícím pravidlem je, že ortodoxní ženy nenosí kalhoty. V dřívějších dobách byly kalhoty jednoznačně mužské oblečení a proto bylo ženám zakázáno je nosit. V dnešní době sice kalhoty dávno nejsou jen mužským oblečením a proto tento argument padl, ale tím, že obepínají stehna a odhalují jejich tvar, nejsou údajně dost cnua (cniut-cudnost, cnua-cudný/á). Samozřejmě volnější kalhoty jsou o dost víc cnua, než upnutá sukně a mnohé ženy to tak berou a někteří rabíni to akceptují (naše ortodoxní kamarádka nosí kalhoty zcela běžně a mezi mladšími a moderně ortodoxními ženami bude takových víc, například v seriálu Srugim nosí alespoň občas kalhoty všechny hlavní hrdinky).
Velmi diskutované jsou pokrývky hlavy, kdy se židé nemohou shodnout, zda jde o zvyk (minhag), rabínský příkaz a nebo micva přímo z Tóry (obhájci tohoto přístupu se odvolávají na popis rituálu při obvinění ženy z cizoložství, v rámci kterého kněz ženě rozpustí vlasy, což mnozí interpretují jako pohanu, což ale moc nedává smysl, když to kněz udělá před rituálem, který má teprve prokázat, zda byla nevěrná nebo ne, Flavius Josefus tvrdí, že to byl běžný postup při jakémkoliv slyšení před Sanhedrinem.). Ať je to, jak je to, velká část vdaných ortodoxních žen nějakou pokrývku hlavy nosí, od jednoduchého čelenko-šátku, šátku (tichl) uvázaného na spoustu různých způsobů, přes klobouky a barety až po snud (netuším, jak se to jmenuje česky) a paruky (které se v jidiš říká šaitl, v anglické transkripci sheitel). Některé ženy zakrývají všechny vlasy, jiné jen část (a opět se liší v tom, jak velkou část zakrývají). Paruky a snud jsou oblíbené v ultra-ortodoxních kruzích, neboť zakrývají všechny vlasy (a tím, jak ženy musí pod paruku svoje vlasy schovat, paruka jim často vzadu podivně odstává), nicméně jen malá část ultra-ortodoxních žen si svoje vlastní vlasy vyholuje (je to do extrém, který po nás v žádném případě halacha nežádá!). Ano, s holou lebkou opravdu nehrozí, že by někdo cizí spatřil byť jen jediný váš vlas, ale myslím, že to vyžaduje opravdu značný náboženský zápal, aby žena něco takového dobrovolně podstoupila a také aby jejímu muži nevadilo, že má v posteli plešatou manželku (teda počítám, že do postele asi chodí s nějakým šátkem na hlavě). Nošení paruk jako pokrývky hlavy se údajně poprvé objevilo u francouzských židovek v 18. století, podle jiného zdroje v Itálii v 16. století, ale k velkému rozšíření došlo až ve druhé polovině 20. století v USA, hlavně zásluhou lubavičského rabína, který tuto pokrývku hlavy pro ženy doporučoval-jednak proto, že méně vyčnívaly v sekulární společnosti a druhak proto, že je mnohem obtížnější ji z hlavy sundat a také dobře kryje...Paruky mohou být z přírodních vlasů nebo umělé, v různé délce, ultra-ortodoxní ženy na ně ještě vážou šátek.
Naši ortodoxní kamarádku jsem nikdy viděla s pokrývkou hlavy (paruku nenosí), počítám, že si ji bere, jen když jde do synagogy (v ortodoxní synagoze je na dveřích ženské galerie napsáno: "Prosíme vdané ženy, aby si vzaly pokrývku hlavy",ale je pravda, že pokud do synagogy nechodí podezřele mnoho svobodných žen, tak to asi moc nefunguje).
Co se mne týče, tak vdaná zatím nejsem a tudíž pokrývku hlavy nenosím, po svatbě asi budu nosit do synagogy takový ten minimalisrický čelenko-šátek, ale pouze do synagogy, nikoliv v běžném životě. Na druhou stranu jsem téměř přestala nosit kalhoty (pouze na sport a do lesa) a to ve chvíli, kdy jsem začala pravidelně při ranní modlitbě používat tefilin. I když Tóra ženám používání tefilin výslovně nezakazuje, po staletí to byli téměř výhradně muži, kdo je používali, a žena s tefilin je stále ještě, alespoň v Evropě, nezvyklý úkaz. Takže jsem cítila, že tefilin a kalhoty jsou pro mě už trochu moc, že bych z toho mohla začít "chlapovatět", no a tak jsem začala nosit výhradně sukně. Ze stejného důvodu nemám v plánu nosit jarmulku (ačkoliv americkém reformním a konzervativním judaismu jsou ženy s jarmulkou naprosto běžně k vidění), je to na můj vkus příliš "mužský kus oblečení" a já si nemyslím, že nutně musím vypadat jako chlap, abych byla "se mužům vyrovnala" (záměrně jsem to dala do uvozovek, nemám potřebu se mužům ve všem vyrovnávat, věřím, že jsme si jako lidé rovni v právech a povinnostech a to stačí, nejsme a nemusíme být úplně stejní).
Když to shrnu-pravidla oblékání v judaismu existují a ultra-ortodoxní židovky se jimi řídí bez výhrady, u ortodoxních židovek odhaduji, že tak polovina se jimi taktéž řídí bez výhrady a druhá polovina je aplikuje volněji (sukně vs. kalhoty, délka rukávů, hloubka výstřihu), ale dbá na to, aby neodhalovala příliš a podobně to vidí i konzervativní židovky, jen to asi méně řeší. A v reformním judaismu je každému vcelku jedno, co máte na sobě.
Výše uvedenými principy se ortodoxní ženy řídí,ale výsledný outfit záleží nejen na míře jejich ortodoxie, ale také na vkusu, víceméně můžete dojít k čemukoliv od stylu vévodkyně Kate až po hadry, co každé ženě přidají 20 let a 20 kilo.
Zjednodušujícím pravidlem je, že ortodoxní ženy nenosí kalhoty. V dřívějších dobách byly kalhoty jednoznačně mužské oblečení a proto bylo ženám zakázáno je nosit. V dnešní době sice kalhoty dávno nejsou jen mužským oblečením a proto tento argument padl, ale tím, že obepínají stehna a odhalují jejich tvar, nejsou údajně dost cnua (cniut-cudnost, cnua-cudný/á). Samozřejmě volnější kalhoty jsou o dost víc cnua, než upnutá sukně a mnohé ženy to tak berou a někteří rabíni to akceptují (naše ortodoxní kamarádka nosí kalhoty zcela běžně a mezi mladšími a moderně ortodoxními ženami bude takových víc, například v seriálu Srugim nosí alespoň občas kalhoty všechny hlavní hrdinky).
Velmi diskutované jsou pokrývky hlavy, kdy se židé nemohou shodnout, zda jde o zvyk (minhag), rabínský příkaz a nebo micva přímo z Tóry (obhájci tohoto přístupu se odvolávají na popis rituálu při obvinění ženy z cizoložství, v rámci kterého kněz ženě rozpustí vlasy, což mnozí interpretují jako pohanu, což ale moc nedává smysl, když to kněz udělá před rituálem, který má teprve prokázat, zda byla nevěrná nebo ne, Flavius Josefus tvrdí, že to byl běžný postup při jakémkoliv slyšení před Sanhedrinem.). Ať je to, jak je to, velká část vdaných ortodoxních žen nějakou pokrývku hlavy nosí, od jednoduchého čelenko-šátku, šátku (tichl) uvázaného na spoustu různých způsobů, přes klobouky a barety až po snud (netuším, jak se to jmenuje česky) a paruky (které se v jidiš říká šaitl, v anglické transkripci sheitel). Některé ženy zakrývají všechny vlasy, jiné jen část (a opět se liší v tom, jak velkou část zakrývají). Paruky a snud jsou oblíbené v ultra-ortodoxních kruzích, neboť zakrývají všechny vlasy (a tím, jak ženy musí pod paruku svoje vlasy schovat, paruka jim často vzadu podivně odstává), nicméně jen malá část ultra-ortodoxních žen si svoje vlastní vlasy vyholuje (je to do extrém, který po nás v žádném případě halacha nežádá!). Ano, s holou lebkou opravdu nehrozí, že by někdo cizí spatřil byť jen jediný váš vlas, ale myslím, že to vyžaduje opravdu značný náboženský zápal, aby žena něco takového dobrovolně podstoupila a také aby jejímu muži nevadilo, že má v posteli plešatou manželku (teda počítám, že do postele asi chodí s nějakým šátkem na hlavě). Nošení paruk jako pokrývky hlavy se údajně poprvé objevilo u francouzských židovek v 18. století, podle jiného zdroje v Itálii v 16. století, ale k velkému rozšíření došlo až ve druhé polovině 20. století v USA, hlavně zásluhou lubavičského rabína, který tuto pokrývku hlavy pro ženy doporučoval-jednak proto, že méně vyčnívaly v sekulární společnosti a druhak proto, že je mnohem obtížnější ji z hlavy sundat a také dobře kryje...Paruky mohou být z přírodních vlasů nebo umělé, v různé délce, ultra-ortodoxní ženy na ně ještě vážou šátek.
Vlevo méně kryjící tichl (Etsy) a vpravo hodně vychytaný, zcela kryjící tichl (Wrapunzel)
Snud (Headcoverings by Devorah)
Naši ortodoxní kamarádku jsem nikdy viděla s pokrývkou hlavy (paruku nenosí), počítám, že si ji bere, jen když jde do synagogy (v ortodoxní synagoze je na dveřích ženské galerie napsáno: "Prosíme vdané ženy, aby si vzaly pokrývku hlavy",ale je pravda, že pokud do synagogy nechodí podezřele mnoho svobodných žen, tak to asi moc nefunguje).
Co se mne týče, tak vdaná zatím nejsem a tudíž pokrývku hlavy nenosím, po svatbě asi budu nosit do synagogy takový ten minimalisrický čelenko-šátek, ale pouze do synagogy, nikoliv v běžném životě. Na druhou stranu jsem téměř přestala nosit kalhoty (pouze na sport a do lesa) a to ve chvíli, kdy jsem začala pravidelně při ranní modlitbě používat tefilin. I když Tóra ženám používání tefilin výslovně nezakazuje, po staletí to byli téměř výhradně muži, kdo je používali, a žena s tefilin je stále ještě, alespoň v Evropě, nezvyklý úkaz. Takže jsem cítila, že tefilin a kalhoty jsou pro mě už trochu moc, že bych z toho mohla začít "chlapovatět", no a tak jsem začala nosit výhradně sukně. Ze stejného důvodu nemám v plánu nosit jarmulku (ačkoliv americkém reformním a konzervativním judaismu jsou ženy s jarmulkou naprosto běžně k vidění), je to na můj vkus příliš "mužský kus oblečení" a já si nemyslím, že nutně musím vypadat jako chlap, abych byla "se mužům vyrovnala" (záměrně jsem to dala do uvozovek, nemám potřebu se mužům ve všem vyrovnávat, věřím, že jsme si jako lidé rovni v právech a povinnostech a to stačí, nejsme a nemusíme být úplně stejní).
Když to shrnu-pravidla oblékání v judaismu existují a ultra-ortodoxní židovky se jimi řídí bez výhrady, u ortodoxních židovek odhaduji, že tak polovina se jimi taktéž řídí bez výhrady a druhá polovina je aplikuje volněji (sukně vs. kalhoty, délka rukávů, hloubka výstřihu), ale dbá na to, aby neodhalovala příliš a podobně to vidí i konzervativní židovky, jen to asi méně řeší. A v reformním judaismu je každému vcelku jedno, co máte na sobě.
dimanche 14 août 2016
Tiša be-av
Nebojte, nezapomněla jsem, jen jsem nestihla nic napsat s předstihem a tak to doháním teď, když už do konce postu zbývá jen zhruba osm hodin.Psaní blogu sice asi není ideální tiša be-avovou činností, ale Pláč (Ejcha) jsem přečetla už dvakrát, tak snad už můžu...
Tiša be-av, tedy devátý den měsíce avu (nenechte se zmást tím, že dneska je 10.av, 9.av letos připadl na šabat a tak byl půst posunut na neděli) připomíná zničení prvního i druhého jeruzalémského Chrámu. První Chrám byl zničen v roce 586 před občanským letopočtem Babylóňany (tuto událost oplakává Jeremjáš ve svém Pláči) a druhý chrám v roce 70 občanského letopočtu Římany. Zničení Chrámu znamenalo ohromnou katastrofu, ztrátu suverenity v Izraeli a z náboženského hlediska velký problém, neboť Chrám byl jediné místo, kde mohly být přinášeny oběti (ačkoliv již proroci říkali, že Bohu jde spíš o dobré skutky, než o oběti a už před zničením druhého Chrámu ze začaly formovat základy rabínského judaismu). Postupem času se k devátému avu nabalily další katastrofy-porážka povstání Bar Kochby a pád Bejtaru, vyhnání židů z Anglie (1290) a ze Španělska (1492), Německo vyhlásilo v roce 1914 válku Rusku a začátek vyklízení Varšavského ghetta (1942).
Na Tiša be-av tedy držíme hluboký smutek a půst, který se řídí stejnými předpisy, jako půst na Jom kipur (tedy nejen žádné jídlo a pití od západu slunce do západu slunce, ale také žádná hudba, mytí, krášlení se, kožená obuv a dokonce se, na rozdíl od Jom kipuru, ani nezdravíme), měli bychom sedět na nízké stoličce jako truchlící a čteme Pláč (Ejcha) a podobně laděnou literaturu, žádné zábavné čtení.
Dokud byli židé ve vyhnanství (galutu), neměli stejná práva jako ostatní obyvatelé jejich zemí, bylo každoroční oplakávání ztráty Chrámu a suverenity v Izraeli víc než logické, galut zničením druhého Chrámu začal. Co ale přesně oplakáváme teď, když máme stát Izrael a ti, kdo v něm nežijí, nejsou ve vyhnanství (galutu) ale v diaspoře (t.j. žijí mimo Izrael dobrovolně)? Talmud říká, že druhý Chrám byl zničen kvůli "sinat chinam" vzájemné nenávisti mezi lidmi a kvůli "lašon ha-ra" pomluvám a drbům a zlu páchanému řečmi. Chrám je navíc symbolem jednoty. Máme sice stát Izrael a nežijeme ve vyhnanství, takže následky zničení druhého Chrámu jsme více méně překonali, ale ty příčiny jeho zničení a naše nejednotnost stále trvají a nejspíš trvat budou, dokud nedorazí Mesiáš, a to je také důvod, proč se ještě pořád židé, i ti, kterým Chrám zas tak moc nechybí, postí na Tiša be-av.
Mimochodem, v ortodoxii předchází Tiša be-av půst 17.tammuzu (prolomení jeruzalémských hradeb) a následně tři týdny které tyto dva posty dělí se prohlubuje smutek V neortodoxních komunitách se obvykle připomíná pouze 9.av.
Tiša be-av, tedy devátý den měsíce avu (nenechte se zmást tím, že dneska je 10.av, 9.av letos připadl na šabat a tak byl půst posunut na neděli) připomíná zničení prvního i druhého jeruzalémského Chrámu. První Chrám byl zničen v roce 586 před občanským letopočtem Babylóňany (tuto událost oplakává Jeremjáš ve svém Pláči) a druhý chrám v roce 70 občanského letopočtu Římany. Zničení Chrámu znamenalo ohromnou katastrofu, ztrátu suverenity v Izraeli a z náboženského hlediska velký problém, neboť Chrám byl jediné místo, kde mohly být přinášeny oběti (ačkoliv již proroci říkali, že Bohu jde spíš o dobré skutky, než o oběti a už před zničením druhého Chrámu ze začaly formovat základy rabínského judaismu). Postupem času se k devátému avu nabalily další katastrofy-porážka povstání Bar Kochby a pád Bejtaru, vyhnání židů z Anglie (1290) a ze Španělska (1492), Německo vyhlásilo v roce 1914 válku Rusku a začátek vyklízení Varšavského ghetta (1942).
Na Tiša be-av tedy držíme hluboký smutek a půst, který se řídí stejnými předpisy, jako půst na Jom kipur (tedy nejen žádné jídlo a pití od západu slunce do západu slunce, ale také žádná hudba, mytí, krášlení se, kožená obuv a dokonce se, na rozdíl od Jom kipuru, ani nezdravíme), měli bychom sedět na nízké stoličce jako truchlící a čteme Pláč (Ejcha) a podobně laděnou literaturu, žádné zábavné čtení.
Dokud byli židé ve vyhnanství (galutu), neměli stejná práva jako ostatní obyvatelé jejich zemí, bylo každoroční oplakávání ztráty Chrámu a suverenity v Izraeli víc než logické, galut zničením druhého Chrámu začal. Co ale přesně oplakáváme teď, když máme stát Izrael a ti, kdo v něm nežijí, nejsou ve vyhnanství (galutu) ale v diaspoře (t.j. žijí mimo Izrael dobrovolně)? Talmud říká, že druhý Chrám byl zničen kvůli "sinat chinam" vzájemné nenávisti mezi lidmi a kvůli "lašon ha-ra" pomluvám a drbům a zlu páchanému řečmi. Chrám je navíc symbolem jednoty. Máme sice stát Izrael a nežijeme ve vyhnanství, takže následky zničení druhého Chrámu jsme více méně překonali, ale ty příčiny jeho zničení a naše nejednotnost stále trvají a nejspíš trvat budou, dokud nedorazí Mesiáš, a to je také důvod, proč se ještě pořád židé, i ti, kterým Chrám zas tak moc nechybí, postí na Tiša be-av.
Mimochodem, v ortodoxii předchází Tiša be-av půst 17.tammuzu (prolomení jeruzalémských hradeb) a následně tři týdny které tyto dva posty dělí se prohlubuje smutek V neortodoxních komunitách se obvykle připomíná pouze 9.av.
vendredi 12 août 2016
Z cest...
Omlouvám se za menší prodlevu, byli jsme s Elim na dovolené. Kromě povinné České republiky jsme se zastavili i v Mnichově a v Ženevě. Z židovského hlediska byla nejzajímavější zastávka v Mnichově, kde jsme strávili šabat s místní reformní komunitou vedenou rabínem Kučerou. Kabalat šabat i šabat šacharit tady vždy následuje kiduš s malým pohoštěním (takže až se tam zastavíme příště, víme, že máme donést nějaký příspěvek do vegetariánského občerstvení). Místní reformní komunita je větší než naše štrasburská a nemají problémy s minjanem (i když, jak rabi potvrdil, na šabat šacharit chodí jen "tvrdé jádro", ale tak to funguje asi všude).
V neděli na cestě domů jsme se zastavili v Dachau. Ne, že by mi návštěvy koncentráků dělaly dobře (a od mojí konverze, respektive vážných úvah o ní, je to ještě o dost horší a osobnější, v Jad Vašem jsem část expozice prošla velmi rychle), ale Eliho děda tam byl zavřený (naštěstí to přežil, i když s následky). Je to velmi poučné a dobře udělané (žádný Hollywood) a snad si z toho ty davy návštěvníků odnesou to, co by měly. Ale stejně nejvíc děsivý je fakt, jak blízko Mnichova a prakticky ve městě Dachau ten koncentrák byl...nezbývá než věřit, že se lidstvo poučilo, ale jistá si tím teda vůbec nejsem.
V neděli na cestě domů jsme se zastavili v Dachau. Ne, že by mi návštěvy koncentráků dělaly dobře (a od mojí konverze, respektive vážných úvah o ní, je to ještě o dost horší a osobnější, v Jad Vašem jsem část expozice prošla velmi rychle), ale Eliho děda tam byl zavřený (naštěstí to přežil, i když s následky). Je to velmi poučné a dobře udělané (žádný Hollywood) a snad si z toho ty davy návštěvníků odnesou to, co by měly. Ale stejně nejvíc děsivý je fakt, jak blízko Mnichova a prakticky ve městě Dachau ten koncentrák byl...nezbývá než věřit, že se lidstvo poučilo, ale jistá si tím teda vůbec nejsem.
Inscription à :
Articles (Atom)