Sukot 5777

Dneska večer začíná svátek Sukot, svátek pod zelenou, svátek stanů. Psala jsem o něm vloni a jediné, co bych chtěla letos doplnit je fotka našeho lulavu a etrogu, ale lulav je zatím stále rozložený na součástky tak, jak jsme ho koupili (vrba, myrta a palmová ratolest jednotlivě v plastikových sáčcích, etrog v ochranném obalu a k tomu držadlo na lulav, do kterého musíme jednotlivé větvičky správně zapíchnout). Takže fotku doplním nejspíš v úterý (zítra je jom tov-svátek, kdy se nepracuje).
Vlastní suku nemáme, neb ji nemáme kde postavit. Dneska u oběda jsme se domluvili, že příští rok bychom mohli alespoň nějakou symbolickou suku postavit na balkóně, i když nebude košer, protože nad námi je další balkón a tudíž stropem suky nebude vidět na nebe (což je právě jeden z požadavků na košer suku).
Dnes večer na erev Sukot máme bohoslužbu u nás v synagoze, které se zúčastní skupina studentů. Německé gymnázium v Eppingenu dělá výměnné pobyty s gymnáziem z Izraele a letos přijeli izraelští studenti do Německa a protože to je nedaleko, přijedou v rámci jejich programu i do Štrasburku a navštíví i naši synagogu.
Všem, kdo slaví Sukot přeji hag sameach a ať vám neprší do suky!

Jom kipur 5777

Jom kipur letos ve Štrasburku začíná v úterý 12.10.2016 v 18:30. Což znamená, že už dneska musím uvařit, co budeme jíst zítra před postem, protože zítra sotva doběhnu z práce domů, dám si sprchu (poslední na dalších 25 hodin), převléknu se do svátečního, najíme se, zapálím svíčky a vyrazíme do synagogy (respektive pronajatého sálu, protože na Jom kipur bychom se do naší synagogy moc nevešli).
Musím přiznat, že posty nesnáším úplně nejlépe a letos během Tiša be-av jsem se přistihla při myšlence, jak super to bude, až budu těhotná a nebudu se smět postit. Můj problém s postem není sebekázeň, neobcházím mlsně kolem ledničky a nefňukám co pět minut, že mám žízeň a hlad, ale vždy tak kolem poledne, čtrnácté hodiny, mě začne bolet hlava a bolest postupně sílí. Tipla bych si, že jde o reakci těla na dehydrataci, ale někteří lidé tvrdí, že je to reakce na nedostatek kofeinu a radí před začátkem postu vypít malé silné kafe. Zkusila jsem to jednou a žádný významný rozdíl jsem nepozorovala, hlava mě na konci dne bolela úplně stejně. Letos jsem si trochu pohrávala s myšlenkou nepít kávu a čaj několik dnů před Jom kipurem, ale nakonec jsem si řekla, že jeden den bez ranního kafe je dost náročný, tak proč to prodlužovat a vyškrtla jsem jen zelený čaj v práci.
Obecně se nedoporučuje se před postem přejíst, protože pak člověk post snáší paradoxně hůř a hlavně má větší žízeň. Moje původní metoda byla maso+luštěniny (trávení bílkovin tělo zaměstná na delší dobu), ale Eli chtěl spíš něco bezmasého. Nakonec jsme se dohodli na kompromisu a zítra večer bude posledním jídlem fazolová polévka vařená z kuřecího vývaru s trochou obraného kuřecího masa. A k tomu chleba a natvrdo uvařená vejce. Uvidíme, jak se to osvědčí. Pokud máte někdo nějaké užitečné tipy, jak zvládnout v pohodě půst, napiště ho do komentářů, budu ráda.
Com kal (snadný půst)! a Gmar chatima tova (ať jste zpečetěni k dobrému)!

Roš hašana bez rabína

Zvládli jsme to, juchuuuu! V pěti lidech jsme zvládli bohoslužbu na erev Roš hašana a šacharit a musaf. Náš chazan zpíval báječně v doprovodu našeho druhého chazana, který ho také doprovázel na piano, Eli měl výbornou drašu, Thierry skvěle troubil na šofar a já jsem četla z Tóry a podle reakcí zúčastněných jsem četla dobře. Já si z toho moc nepamatuju, protože jsem se tak klepala, že mezi jednotlivými alijot jsem jen položila ruce na sefer, aby se mi netřásly a snažila se klidně dýchat.
Večer jsme ještě měli komunitní seder (jednak je to tradice a druhak, abychom naznačili, že Roš hašana jsou opravdu dva dny, i když jsme  u nás měli bohoslužbu jen první den a četli jsme obětování Izáka, které se jinak čte až druhý den).
Eli ve své draše vysvětlil, proč jsme se rozhodli číst obětování Izáka (akedat Jicchak) první den-historicky, když byl Roš hašana jen jeden den, četla se jen akeda. Pak rabíni nařídili v diaspoře o den prodloužit všechny svátky a akeda se přesunula na druhý den a první den se četl příběh o narození Izáka. Pak dvoudenní slavení Roš hašana převzaly i komunity v Izraeli a je tam dvoudenní dodnes. V raných dobách reformního judaismu byl Roš hašana zpátky zkrácen na jeden den, ale v dnešní době, kdy se velká část reformních komunit drží izraelského kalendáře, slaví se Roš hašana dva dny. My, protože jsme byli bez rabína, přesunuli jsme čtení akedy na první den, abychom během naší bohoslužby četli "to důležité", ale opakovaně jsme zdůraznili, že je to provizorium a že dvoudenní svátek nijak nezpochybňujeme. Pak se Eli věnoval samotnému obětování Izáka. Existuje spousta různých vysvětlení a jak Eli řekl: "každý má svého Abraháma". Interpretaci, kterou nabídl považuji za velmi dobrou-příběh o obětování Izáka dostává smysl až tehdy, když se dostaneme na konec, je vyprávěn z pohledu pozorovatele, ale my nevíme, zda Abraham tušil, že jde o zkoušku, jestli opravdu chtěl obětovat Izáka a doslova zaříznout všechno, co mu Bůh slíbil. To, co je na celém příběhu nejzásadnější není to, že Abraham je ochotný obětovat svého syna, ale že ve chvíli, kdy už svírá v ruce nůž a Izák leží svázaný na oltáři, je schopný slyšet Boží hlas, který na něj volá "Abrahame, Abrahame!". Že jen kvůli tomu, co slyšel jako první (a nebo si myslel, že slyšel) nepřeslechne hlas, který to zastaví. Tahle schopnost nespáchat něco, o čem si myslím, že po mě Bůh žádá, ale co odporuje lidskosti a zdravému rozumu a  naslouchat korektivu zhůry je aktuální i dnes, kdy se vraždí v Božím jméně a málokdo se zastaví, aby se zaposlouchal, zda tohle je opravdu to, co od nás Bůh žádá. Moje interpretace je velmi blízká té jeho, ale tu si nechám, až za pár týdnů budu psát komentář.

Všem, kdo čtou tenhle blog, přeju GMAR CHATIMA TOVA!

שנה טובה ומתוקה

Přeji všem dobrý a sladký rok 5777! Šana tova u-metuka!

A vsem se omlouvam, ze nepisu, ale mam straslivy fofr a nestiham, menila jsem praci, do toho priprava svatby a priprava na svatky...a ted sedim navic u pocitace, ktery nema ceskou klavesnici (tu vetu nahore jsem psala pomoci virtualni klavesnice na webu). Uz dva tydny mam rozepsany clanek o ketubach a nemam vubec cas ho dokoncit. Dekuji vsem za pochopeni a slibuju, ze se to po svatcich zase zlepsi a ze mam porad v planu po Simchat Tora psat kazdy tyden kratky komentar k aktualnimu oddilu Tory! 

Rok po konverzi

Je 9. elul a to je podle hebrejského kalendáře přesně rok od mojí konverze. Ideální příležitost se ohlédnout a zamyslet.
Předně bych ráda zdůraznila, že jsem konvertovala k židovství prostřednictvím reformního bejt dinu a reformní komunity, nikoliv k reformnímu judaismu. Vypadá to jako slovíčkaření, ale není. To první totiž říká, že židé, bejt diny a komunity mohou mít různé názory a různé chápání halachy, ale pořád jsou to všichni židé. V takovém případě není ani problém rozvíjet svůj přístup k interpretaci a dodržování micvot. Teoreticky se pak můžete volně pohybovat na škále reforma-ortodoxie bez jakýchkolik omezení (v praxi to však takhle nefunguje a máte-li za sebou neortodoxní konverzi podle halachy (Jevamot 47a), můžete se pohybovat pouze na škále reformní-konzervativní, ortodoxní obvykle takové konverze neuznávají, pokud vím, tak jejich argumentací je, že rabíni, kteří je provádějí, nejsou skuteční rabíni...podle nich. Ale nezbývá než věřit, že se tohle jednou vyřeší a najdeme zase společnou řeč.). To druhé tvrzení je na můj vkus moc "škatulkovací" a naznačuje, že reformní, konzervativní a ortodoxní židovství se od sebe vzdálila, že už se jeví jako oddělené náboženské systémy. Tak to zjevně vidí jak určitá část reformních tak i nezanedbatelná část ortodoxních židů. Já preferuju verzi, že judaismus je jeden, přes všechny rozdílnosti, které v něm najdeme, a pevně věřím, že k totálnímu rozkolu nikdy nedojde.
Což souvisí i s tím, jakým způsobem sama žiju. Jsem členka reformní obce jak ve Francii tak v ČR, praktikuju konzervativně (až teda na to společné bydlení před svatbou, ale pšt!) a občas zajdu i do ortodoxní synagogy a jsem schopná se orientovat v ortodoxní bohoslužbě. Ve všední dny používám rekonstruktivní sidur, o šabatu konzervativní. Nosím sukně, talit a tefilin, nenosím jarmulku. Čtu knihy ortodoxních, progresivních i sekulárních autorů (a samozřejmě i těch nežidovských). Když mě občas moji souvěrci překvapí svým přístupem k micvot, nemám potřebu je začít poučovat nebo se s nimi kvůli tomu přestat bavit. Každý se můžeme rozhodnout, které z "rituálních" micvot do svého života pustíme a proč, a za svoji volbu neseme odpovědnost (jednou svoji volbu budeme muset obhájit před Nejvyšším). Volba by to samozřejmě měla být poučená (tedy, že nejdříve si nastudujeme maximum o dané micvě a pak se rozhodneme), což se bohužel často neděje. Možnost zapojení vlastního úsudku je jeden z přístupů, který reformní a konzevrativní judaismus odlišuje od ortodoxního-v ortodoxním židovství je důležitá autorita rabína (podle Deuteronomia 17:9-12 se máme v případě nejasností v zákoně dotázat kněží nebo soudců, v dnešní době plní jejich funkci rabíni, a pak se řídit jejich rozhodnutím), podle reformního židovství máme každý schopnost rozhodovat sám, protože člověk byl stvořen k obrazu Božímu a tedy nadán rozumem, který je povinnen používat.

Ale zpátky, co se za poslední rok událo? Spousta věcí si "sedla", hlavně šabat už funguje bez zádrhelů. Svátky, které přichází jen jednou do roka samozřejmě budou vyžadovat víc času, aby si byla "jistá v kramflecích". Protože židovství se neodehrává jen v synagoze, ale hlavně doma v rodině (je fakt, že tahle změna souvisí spíš s tím, že jsem potkala Eliho, než konverzí) a na mě leží, abych vymyslela, co budeme o daném svátku jíst a následně to uvařila, a také, abychom se s Elim dohodli, jakým způsobem budeme ten který svátek doma slavit. To, co se odehrává v synagoze, člověk pochytí rychle, koneckonců není na to sám a někdo ho navede, ale doma, to je něco jiného (naštěstí jsou v naší komunitě lidé, u kterých se lze inspirovat a poradit, šikovné jsou taky některé knihy). Po konverzi se taky začne vytrácet potřeba se neustále nějak obhajovat, vysvědčení o konverzi je potvrzení, že vás "šílený" nápad konvertovat, nebyl nerealizovatelný, že teď už je to napořád a nikdo vám to neodpáře.
Pro mě byla konverze potvrzením vlastní identity, jakkoliv bizarně to zní. V naší rodině, co pamět a matriční záznamy sahají, žádní židé nejsou (ne, manžela sestry nevlastního dědy fakt nepočítám). Přesto jsem měla od nějakých nácti neodbytný pocit, že k židům patřím. Netuším proč, kdybych byla mystik, určitě by se nějaké vysvětlení našlo (třeba gilgul), ale žádné racionální vysvětlení nemám. Trvalo to roky, než jsem došla k definitivnímu rozhodnutí (protože, co si budeme nalhávat, konverze k židovství vám život spíš zkomplikuje, než zjednoduší, hlavně co se hledání partnera týče), ale nakonec jsem se ocitla ve správný čas na správném místě a pak už to šlo skoro samo. A jako bonus jsem tři, čtyři měsíce před konverzí potkala Eliho. V synagoze. Mé racionální já má se zázraky jisté problémy, ale řekněmě, že věci se občas vyvíjí až podezřele dobře...:-)

Rabínky

K tomuhle příspěvku mě inspirovala maminka, která se velmi podivovala, že Jom kipurovou bohoslužbu tady u nás ve Štrasburku povede letos rabínka. Jak se to tedy má s ženami-rabínkami? 
Předně je třeba říct, že rabínky nejsou v reformních a konzevrativních kruzích nic vzácného (zejména v USA proběhla značná feminizace oboru) a dnes můžeme už najít i rabínky ortodoxní. Jen ultra-ortodoxie zatím odolává.

První ženou rabínkou byla Regina Jonas (1902-1944), která se narodila v Berlíně v chudé rodině a její otec brzy zemřel, rodina se přestěhovala do sousedství ortodoxní synagogy na Rykestrasse, jejíž rabín vzal Reginu tak trochu pod svá křídla a finančně podporoval její studia. Regina se stala učitelkou, ale práce ji tak úplně nenaplňovala a zapsala se k dalšímu studiu na Hochschule für die Wissenschaft des Judentums, kde studovala předměty jako její mužští kolegové, kteří se chtěli stát liberálními rabíny. Ona ovšem skončila s titulem vysokoškolské učitelky náboženství. To ji moc neuspokojovalo a napsala a obhájila disertační práci nazvanou "Může se žena stát rabínkou podle halachy?" Její odpověď samozřejmě byla, že může, ale ani tak nenašla nikoho, kdo by ji jako rabínku ordinoval. Až v roce 1935 ji ordinoval liberální rabín Max Dienemann, a začala pracovat jako rabínka pro různé židovské instituce (ale nikoliv jako rabínka obce). I během nacistických perzekucí neúnavně pomáhala svým souvěrcům, učila a vedla bohoslužby. V roce 1942 byla deportována do Terezína, kde nadále vykonávala rabínskou práci (samozřejmě zcela neoficiálně) a s Viktorem Franklem, o kterém už jsem také psala, pomáhali lidem, kteří pomýšleli na sebevraždu. V říjnu 1944 byla deportována do Osvětimi, kde byla zavražděna. Mimochodem, ačkoliv smichu dostala (t.j. byla ordinována) liberálním rabínem, Regina Jonas byla ortodoxní židovka. Tady je vidět, že ortopraxe (dodržování micvot podle ortodoxního chápání a pravidel) ještě neznamená automaticky strnulé myšlení.

Na Reginu Jonas se ovšem úplně zapomělo a její práce byla objevena až v roce 1991. Takže Sally Priesand, která byla první americkou reformní rabínkou a první ženou ordinovanou na rabína po Regině Jonas, si musela cestičku vyšlapávat sama. Mimohodem, Sally Priesand byla ordinována v roce 1972, třicet sedm let po Regině! V roce 1974 ordinovali první rabínku rekonstruktivní židé (kam se ovšem zapsala už druhý rok po otevření rabínského semináře a už zakladatel této denominace, Mordechaj Kaplan, s ordinací žen počítal) a v roce 1985 konzervativní. První ortodoxní rabínkou se stala v roce 2009 Sara Hurwitz, nicméně nedostala titul rabi (respektive v ženské formě raba), ale "maharat" (manhiga hilkhatit rukhanit Toranit, ženská autorita v otázkách židovského práva, dochovních věcí a Tóry). Avi Weiss, který ji ordinoval, její titul změnil na "raba" až v roce 2010. Pokud mě ovšem pamět neklame, rabi Weiss a jeho ješiva se po několika letech dohadování s RCA (Rabbinical Council of America, hlavní ortodoxní americká instituce) ocitli "mimo ortodoxii" a RCA také vydalo prohlášení, že žádná instituce v USA nesmí přijmout ženskou rabínku, chce-li býti považována i nadále za ortodoxní.  A někdo RCA poslouchá a někdo ne. V Izraeli se ovšem ledy pohnuly a minulý měsíc synagoga Ramban v Jeruzalémě zaměstanala Karmit Feintuch jako rabínku (bude mít titul rabbanit), tak uvidíme, jak to bude pokračovat dál...

Elul

V neděli (respektive první den Roš chodeš-nového měsíce-byl v sobotu, ale to se v kalendáři psal ještě 30. av) začal měsíc elul, měsíc příprav na Roš hašana a Jom kipur, čas, kdy bychom se měli pomalu začít věnovat sebezpytu a usmiřování s těmi, komu jsme v uplynulém roce ublížili, abychom to do Jom kipuru všechno stihli! Sefardští židé už od prvního elulu začínají každé ráno recitovat Slichot (kajícné modlitby), aškenázští židé začínají až v neděli před Roš hašana (letoz začíná Roš hašana v neděli večer, takže samozřejmě se slichot začneme o neděli dřív, abychom na to měli celý týden). Také je zvykem během měsíce elulu každé ráno troubit na šofar (kromě šabatu). Troubí se ovšem v synagoze, doma může troubit snad jen ten, kdo bydlí na samotě u lesa. Zvuk šofaru (beraního rohu) je velmi syrový, jeho účelem nás vyburcovat k pokání, a naši sousedé by nás opravdu neměli rádi. Beztak žádný šofar doma nemáme. Zatím.
Kromě duchovní přípravy na svátky je třeba provést i přípravu praktickou. Promyslet, koho pozvat a co uvařit na seder (i Roš hašana má svůj seder se speciálními jídly), zapsat se na komunitní seder a na Jom kipur (prakticky všechny komunity mají speciální přihlášku na Vysoké svátky, protože to je doba, kdy do synagogy chodí i lidé, co se tam jinak neukážou, jak je rok dlouhý, a tak je potřeba víc "organizovat"). A protože budu letos o Roš hašana číst z Tóry, musím vypilovat čtení i kantilaci (která je na svátky jiná, než po zbytek roku).
Takže už mám zase napilno...