Ekev (Deut. 7:12-11:25)

Tento týden v paraše Ekev čteme krom jiného i druhý odstavec Šema Jisrael. Zatímco ten první je více "filozofický"-říká, že máme milovat Hospodina celým svým srdcem, duší i vším, co je naše a máme se doslova obklopit jeho Tórou (tefilin, mezuza), druhý odstavec začíná tím, že budeme-li dodržovat Tóru, půjde všechno dobře a nebudeme-li, budeme platit. Je tedy druhý odstavec určen pro ty, kdo potřebují vidinu odměny a trestu, aby dodržovali micvot? Nestačil by jen ten první? Myslím si, že Šema výborně vystihuje lidskou povahu-občas máme "světlé momenty" a všechno je nám jasné, nepotřebujeme žádné donucovací prostředky, abychom chápali, jak důležité je dodržování micvot. Občas ale zápasíme s vlastní lenivostí a tady přichází druhý odstavec-nepodléhej svojí lenosti a pohodlnosti, protože když to uděláš, bude to mít vážné důsledky. Neflákej Tóru a bude ti dobře.
A třetí odstavec je souboj s lidskou zapomnětlivostí-někdy neselžeme proto, že bychom byli líní nebo pohodlní, ale protože zapomínáme a jsme nepozorní. A tady přichází cicit, které máme mít na očích, aby nám připomínaly naše povinnosti.
Paraša Ekev je vůbec parašou s velkým vhledem do lidské povahy a slabosti a říká, že dodržovat Tóru je dřina, která ale stojí za to.

Vaetchanan (Deut. 3:23-7:11)

U paraši Vaetchanan jeden neví, co dřív komentovat-zákaz přidávat k Tóře a ubírat z Tóry?, proroctví exilu a návratu z něj?, opakování desatera? Šema Jisrael?, zákaz smíšených sňatků? fakt, že židé budou vždy menšinou a malým národem?...

Nakonec jsem se rozhodla pro krátký komentář k prvnímu odstavci Šema Jisrael (Deut. 6:4): "Slyš Jisraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jeden! Jeden, nikoliv pouze ve smyslu vyjadřujícím počet, ale také ve smyslu vyjadřujícím kvalitu-jedinečný, mimo naše chápání. Šema je také chápáno jako svého druhu vyznání víry, je to přijetí "jha nebes" (kabalat ol malchut šamajim, pokračování prvního odstavce, Ve-ahavta, Deut. 6:5-9 je chápáno jako přijetí "jha micvot", kabalat ol micvot). Jde o to, že pochopíme-li správně implikace skutečného monoteismu (tedy, že Bůh je jediný a jedinečný) a přijmeme-li, že nám nějakým způsobem (na kterém se možná neshodneme) daroval Tóru, pak z toho pro nás plynou mnohé závazky. Nejlépe to lze ilustrovat na modlitbě Ribon kol ha-olamim, kterou říkáme ráno v rámci ranních požehnání (birkot ha-šachar, v siduru Hegjon lev ji nenajdeme, v Adir ba-marom ano, já vycházím z verze siduru Or chadaš-okomentovaného konzervativního siduru Sim šalom). Ribon kol ha-olamim začíná hlubokou reflexí faktu, že v porovnání s Nejvyšším jsme nic a všechno naše snažení není nic než marnost. Přesto ale jsme Hospodinovým vyvoleným lidem, potomky Abrahama, od kterého Hospodin žádal oběť jeho jediného syna. Potomky Izáka, jeho syna svázaného na oltáři. Potomky Jákoba, jehož život také nebyl procházkou růžovým sadem. A proto je naší povinností, naší krásnou a požehnanou povinností chválit Hospodina a dvakrát denně říkat Šema.
Z toho kontrastu mrazí. A nutí k přemýšlení. Až se mi jednou podaří dobře formulovat, co se mi při téhle modlitbě honí hlavou, tak to sepíšu. Bude to o zoufalém Abrahamovi a Izákovi, o všech židech, kteří během staletí zemřeli, protože byli židé a o tom, že i přes to všechno není možné přestat říkat Šema. Ani kdybychom chtěli. Prostě to nejde, protože to je příliš hluboko v nás. "Není na tobě, abys práci dokončil. Nejsi však svoboden, abys s ní přestal." (Pirkej Avot 2:16)

Tiša be-av

Včera večer začal půst 9.avu, připomínka dvou zničení Jeruzalémského Chrámu a dalších katastrof. Talmud říká, že dúvodem druhého zničení Chrámu byla sinat chinam-bezdůvodná nenávist mezi lidmi. Pro anglicky hovořící sdílím video rabiho Sackse o tom, jak udržet židovskou pospolitost...zde

Devarim (Deut. 1:1-3:22)

Parašou Devarim začíná poslední Kniha Mojžíšova-Deuteronomuim, hebrejsky Devarim (slova). Na rozdíl od příští paraši, kde nevíte, co dřív komentovat, v této paraše, nejste-li fanoušek popisu putování pouští, je témat pomálu.
Přesto je jedno téma u kterého bych se ráda zastavila-otázku ustanovení soudního systému a spravedlnosti, s poznámkou, že právo je Boží (Deut. 1:17). Byť by šlo třeba o spor mezi dvěma lidmi o kus pole, který jeden neprávem přidal ke svému pozemku, ve sporu nejsou jen člověk a člověk, ale také člověk a Bůh. A pokud je Hospodin takto zainteresován v jakémkoliv aspektu právního systému, neexistuje "velký" případ a "malý" případ, stejně tak jako neexistuje případ, kdy jedna strana je významnější než druhá, protože je-li účastníkem sporu i sám Hospodin, co jsou vedle něj mocní tohoto světa?
Mojžíš říká, že ustanovil za soudce muže moudré a znalé (Deut. 1:15) a jak říká žalmista (Ž. 111:10): "Počátek moudrosti je bázeň Boží." Soudce může soudit spravedlivě jen ví-li, před kým stojí a komu bude skládat účty.

Brit mila

Včera jsme po dlouhé době (asi dvou letech) měli v synagoze brit mila. Brit mila, alias obřízka, je prováděna osmý den po narození židovského chlapce. Mohel (osoba, která obřízku provádí, obvykle muž, byť snad v USA existují i ženy-mohelet, ale upřímně řečeno, tohle je zrovna věc, která by měla zůstat výhradně mužskou doménou) provedl rituál, chlapeček zaplakal, jen když mu na závěr dali cucnout vína (ryzlink mu evidentně nechutnal, asi by to chtělo něco sladšího), všichni zazpívali "Siman tov u-mazal tov!" dali si kávu, briošky, pečivo s lososem (nebyly to bagely, ale morisetky) a šli domů.
V tomto případě byla obřízka navíc ne úplně typická, protože chlapečkova matka není židovka a jeho babička, tedy otcova matka, je naopak velmi aktivní v konzistorní synagoze (ale svou nežidovskou snachu přijala bez větších problémů a s naší liberální komunitou má velmi dobrý vztah). U nás, stejně jako například v pařížské masorti komunitě, žádáme, aby v případě dítěte narozeného židovskému otci a nežidovské matce, byla provedena pro-forma konverze (byť osvědčení se nejmenuje certifikát konverze, ale potvrzení židovské identity, nebo tak něco). Chlapeček tedy absolvuje obřízku a dítě je někdy v průběhu let předcházejících bar/bat micva posláno do mikve (rituální lázně). A rodiče jsou samozřejmě povinni své dítě vychovat jako žida a dát mu patřičné vzdělání. Rodiče jsou tak nuceni být v kontaktu s rabínem a konzultovat s ním celý proces, aby jejich dítě bylo jako žid uznáno. Neakceptujeme tedy plošně patrilineární židy, jak je běžné v amerických reformních synagogách, byť to není úplně fér, ale odpovídá to tomu, co říká halacha.
Dalším specifikem této obřízky bylo, že dítě během celé akce nedržel na klíně sandek ("kmotr"), ale sám otec dítěte. Klobouk dolů, Eli se vyjádřil ve smyslu, že pokud se nám zadaří mít jednou chlapečka, tak on ho na klíně během obřízky držet nebude, neb hrozí, že by sebou mohl švihnout...

Edit: obřízka, neboli brit mila (smlouva obřízky-smlouva, kterou uzavřel Hospodin a Abrahámem), je jedním z pilířů judaismu, i židé, kteří jinak nepraktikují nechávají své potomky mužského pohlaví obřezat. Chlapec, který nebyl osmého dne obřezán ze zdravotních důvodů musím být obřezán v nejbližším možném termínu. Žid, který obřezán není, zůstává židem, ale nesmí jíst pesachovou oběť (to momentálně není úplně aktuální) a jak jsem pochopila, může mít problém se oženit (nevím, jaké je halachické zdůvodnění, ale pamatuji si diskuzi našeho rabína ohledně chlapce, který nebyl ze zdravotních důvodů obřezán "v termínu" a nyní se blíží jeho bar-micva, rabín souhlasil s tím, že bar-micva nebude problém, ale zdůraznil, že je nutné, aby se nechal obřezat než se jednou bude ženit).
Jak Eli řekl ve svém krátkém proslovu u příležitosti nedělní brit mila, svět, který Hospodin stvořil není dokončený a dokonalý, proto je v něm zlo a utrpení. Je na nás, abychom ve Stvořitelově díle pokračovali a s Jeho pomocí dokončili. A proto žid, aby byl úplným židem, musí být fyzicky neúplný-musí mu kousek chybět.
U židovských žen je to trochu komplikovanější a všem doporučuji knihu Shaye J. D. Cohena: Why Aren't jewish Women Cricumcised?

Matot-Masej (Nu. 30:2-36:13)

Tato paraša začíná velmi technickou diskuzí ohledně slibů a z dnešního (moderního, feministického) pohledu to není zrovna příjemné čtení. Z textu jasně plyne, že dívka, dokud je v otcovském domě, podléhá autoritě svého otce a poté, co se vdá, podléhá autoritě svého manžela. Jediná možnost, jak se z této závislosti dostat ven je ovdovět a nebo se rozvést. Nic moc. Žena platila za ochranu před násilím ze strany cizích mužů a před hladem a strádáním, ztrátou vlastní svobody. My si dnes můžeme gratulovat, že v dnešní době v civilizovaném světě (stále ještě existuje příliš mnoho míst, kde žena není rovnoprávná) může žena rozhodovat o svém životě. A neměli bychom usínat na vavřínech, protože je to úspěch ještě příliš čerstvý a křehký a pokud se o něj nebudeme dobře starat, mohli bychom o něj zase přijít.
Jenže tento text o slibech, jasně říkající, že otec nebo manžel mohou zrušit za určitých podmínek ženiny sliby, je v Tóře. V naší svaté Tóře. Co s tím?
Z ortodoxního hlediska je Tóra textem zjeveným Mojžíšovi na Sinaji a nepřichází do úvahy, že bychom z ní něco škrtli. Maximálně můžeme interpretovat a intepretovat, až se dostaneme k nějakému "přijatelnému řešení". V Talmudu se na několika místech dočteme, že slibům je lepší se vyhnout (např. Nedarim 77b s odvoláním na Deut. 23:23-i ten, kdo svůj slib splní, je hříšník). Můžeme tedy "rovnostářsky" prohlásit, že ani žena ani muž nebudou dávat sliby. Žádné sliby-žádná diskriminace. Ale ta pachuť ženské podřízenosti zůstává.
Z konzervativního hlediska, odvoláme-li se na knihu Benjamina Sommera, lze považovat Tóru za první formu komentáře ke zjevení na Sinaji. Co bylo obsahem zjevení na Sinaji můžeme diskutovat, možná to byl "hlas jemného ticha" (1.Kr 19:12), a Tóra je odpovědí na toto zjevení. Je odpovědí člověka, který žije v určitém čase a místě a jeho odpověď je tím nutně ovlivněna. Ale je povinen odpovědět (halacha) a musí brát v úvahu odpovědi těch, kdo tu byli před ním a správnost jeho odpovědi budou moci posoudit až jeho potomci a potomci jeho potomků. Co z toho plyne? V tomto případě akceptujeme, že v minulosti byly tyto předpisy správnou interpretací (nebo chcete-li odpovědí na Zákon zjevený Hospodinem na Sinaji), a nedomníváme se, že ten, kdo Tóru sepsal byl nějak zaujatý proti ženám. Jeho odpověď v jeho době byla správná. Rabíni diskutující v Talmudu nám dávají jejich odpověď, která koresponduje s jejich časem a místem. Totéž platí pro středověké komentátory a tak dál. My dnes můžeme dát odpověď, která odpovídá našemu pojetí vztahu muže a ženy, otce a dcery aniž bychom zpochybňovali ty, kdo byli před námi. Takže můžeme spolu s ortodoxními říci, že ani muži ani ženy neslibují a nemusí nás trápit otázka, zda je žena podřízena muži.
Z reformního hlediska je Tóra taktéž lidskou odpovědí na zjevení na Sinaji, ale chybí závaznost halachy, naopak je kladen důraz na etiku. Z tohoto hlediska nás bude tedy více zajímat fakt, že sliby nelze jen tak snadno zrušit (protože i slib, který dala žena mohl muž zrušit jen za jistých okolností) a samozřejmě neopomeneme zdůraznit, že ženy v dnešní době mají stejná práva a povinnosti jako muži. Celá tato pasáž pro nás spíš bude inspirací k zamyšlení nad etickými problémy spojenými se sliby, rovnoprávností a dalšími problémy dneška, jako třeba zde.

Touto spojednou parašou jsme dočetli knihu Bemidbar. CHAZAK!

Setkání s evangelikálními křesťany

Dnes jsme s Elim ráno byli na uctění památky obětí deportací u příležitosti Národního dne na památku obětí rasistických a antisemitských trestných činů Francouzského státu (1940-1944) a na počest Spravedlivých mezi národy ve Francii. Tento den navíc letos odpovídá 75 letému výroči zátahu v Paříži, shromáždění zatčených na Zimním velodromu a následné deportaci, z deportovaných přežil jen nepatrný zlomek. Tohoto zátahu se po boku nacistů zúčastnili i francouzští policisté a dlouho trvalo, než Francie toto selhání přiznala (a mimochodem, Marine Le Pen podíl Francie na tomto zátahu během letošní kampaně popřela, to jen tak pro úplnost).
Byť má Štrasburk významnou židovskou komunitu, na podobných akcích se setkáváme víceméně stále s těmi samými lidmi. Dnes jsme tam ovšem narazili i na jednu paní-křesťanku, která z nějakých důvodů občas chodí na bohoslužby i k nám. Nikdy jsem moc nepátrala, co ji k tomu vede, protože "každá liberální komunita má svoje křesťany" a paní mi přišla vcelku milá a normální. Na vzpomínkové akci ovšem byla ještě s nějakým svým známým a stalo se, že jsem byla vtažena do rozhovoru, který mi nebyl ale vůbec příjemný. Ukázalo se, že oba pracují pro křesťanskou agenturu, která materiálně podporuje židy, kteří se rozhodnou udělat aliju (odstěhovat se do Izraele). Na tom by v principu nebylo nic špatného, kdyby mi to nepodali způsobem, že v Evropě je čím dál nebezpečněji a židům opět hrozí fyzická likvidace a z jejich zápalu bylo zřejmé, že si nějaký takový armagedon vlastně přejí. V tu chvíli mi začalo svítat. V USA existují skupiny evangelikálních křesťanů, které se domnívají, že pro druhý příchod Ježíše je nutné, aby všichni židé zase žili v Erec Jisrael (a nejspíš přijmuli křestanství, ale to nikdo nahlas neřekne). Tyto skupiny jsou velkými podporovateli Izraele, ale také izraelských extremistických osadníků a vyhraněné pravice jako celku, a tito je často používají jako "užitečné idioty" (z mého pohledu jde spíš o hraní si se sirkami).
Je dost nepříjemné poslouchat na akci připomínající oběti šoa tirády o tom, že se něco podobného zase chystá a že bychom se radši měli spakovat a vypadnout do Izraele, dokud je čas. Nepochybuji, že to dotyční myslí dobře (byť primárně sledují vlastní náboženskou agendu) a že oni sami se cítí jako přátelé a pomocníci židů, ale mě z toho tuhne krev v žilách.