Kavana

Kavana je, jak jsem už minule naznačila, něco jako soustředěnost, pozornost zaměřená na to, co děláme, směřování mysli. Obvykle se o kavaně bavíme v případě modlitby, ale existují i další micvot, které vyžadují kavanu-tedy, že když něco dělám, tak to nedělám mimovolně, ale s jistým stupněm uvědomění.

Problém je, že v poslední době jsem ta poslední, co by mohla psát o kavaně, protože se mi myšlenky neustále rozebíhají do všech směrů a udržet pozornost alespoň na chvíli je velký problém. Takže moje momentální starost je, jaká minimální kavana je nutná pro splnění micvy. Tedy co je ten základ, na kterém se dál dá stavět. A když v Amidě dojdu k požehnání: Slyš náš hlas (Šma kolejnu), tak mě napadá, že to je modlitba za to, aby Nejvyšší poslouchal naše modlitby, i když my sami se na ně nejsme schopní soustředit a také za to, abychom se my byli schopni alespoň občas modlit s hlubokou kavanou.

V Tamludu (Berachot 29b) najdeme tuto diskuzi: R Eliezer řekl: "Kdo udělal ze své modlitby rutinu, toho slova nejsou pokornou prosbou." Co znamená rutina v těchto souvislostech? Rabi Jaakov bar Idi řekl ve jménu rabiho Ošaji: "To znamená, pro koho je modlitba jako břímě na jeho hřbetě, které hledí rychle shodit." Rabíni říkají: "To se vztahuje na každého, kdo neodříkává modlitbu jako prosbu, ale jako obyčejné odříkávání bez emocí." Rabba a rav Josef oba říkali: "To se vztahuje na každého, kdo není schopný přidat nový prvek do své modlitby-tedy něco, co by reflektovalo jeho osobní potřeby a pouze odříkává standardní text." Rabi Zeira odpověděl: " Mohl bych přidat nový prvek do každé své modlitby, ale mám obavu, že bych se mohl splést. Navíc není možné žádat po všech, aby vnášli každý nějaký nový prvek do jejich modliteb."
Diskuse pokračuje tím, zda přesné načasování modliby (úsvit a západ slunce) znamená velkou kavanu, každopádně z uvedeného je zřejmé, že Jaakov bar Idi a jeho učitel rabi Ošaja jsou celkem minimalisté, zatímco Rabba a rav Josef vyžadují abychom se opravdu soustředili na to, co říkáme a přemýšleli o tom.

Šulchan Aruch říká, že je potřeba se modlit s kavanou celou Amidu a pokud se nám to nedaří, pak alespoň první požehnání (Avot). Pokud jsme se nesoustředili na první požehnání, je nutné celou Amidu zopakovat. Na což odpovídá Rema (rabi Moše Isserles), že Amidu neopakujeme, protože kdo se nedokázal soustředit napoprvé, nedokáže to ani na podruhé, takže k čemu je to opakování?

Rabi Sacks rozlišuje různé stupně kavany: kavana le-šem micva, tedy záměr splnit micvu, prostě se modlíme, protože to je micva. Tenhle level není zas takový problém zvládnout a pokud plníme micvu, protože nám dělá radost plnit micvu, pak jsme splnili minimalistický nárok rabiho Jaakova bar Idy. Další je porozumění textu-pro nás, kdo rozumíme hebrejsky každé desáté slovo je naprosto nutný překlad. A pak se buď modlit ve svém rodném jazyce, nebo si překlad zapamatovat a modlit se v hebrejštině a nebo si zapamatovat hebrejský text a sledovat překlad zatímco odříkáváme hebrejský text. Nebo se naučit hebrejsky. Nicméně, k téhle kavaně měl zajímavý komentář rabi Dalsace, který říkal, že pro žalmy a další části psukej de zimra není porozumění zásadní, protože už jen vnímání rytmu navozuje určitou kavanu. Stačí si poslechnout Širat ha-jam (tohle je tuším italská melodie).
Třetí stupeň kavany je pochopení textu a vědomí, že stojíme před Boží Přítomností. Čtvrtý stupeň je, pokud navíc to, co říkáme, myslíme naprosto vážně. To není zas až takový problém u Šema, kde deklarujeme, že Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný a přijímáme jho micvot. U Amidy je tohle moment, kdy vstupuje do hry důkladná intepretace a nebo textová změna, dalo by se říct, že to je ta kavana, kterou žádají Rabba a rav Josef. Další stupně kavany jsou pak spíše doménou mystiků a filozofů. Ale jak říká rabi Sacks (a třeba i rabi Heshel), kavana je, když naše slova, která říkáme, jsou v souladu s tím, co si myslíme a co děláme.

Takže co s mým nedostatkem kavany? Podle minimalistických halachických kritérií je moje modlitba platná, ale jak jsem psala minule, podle mého názoru je tady modlitba hlavně pro nás, takže je to hlavně moje ztráta, pokud se nedokážu soustředit. Ale přesto jsem přesvědčená, že je potřeba v pravidelné modlitbě pokračovat, i ty momenty, kdy se soustředím, mají velkou cenu a navíc, jednoho dne to zase půjde líp!

A proč se vlastně vůbec modlit???

Základem židovské modlitby je pravidelnost-dvakrát denně Šma Jisrael, třikrát denně Amida a Alejnu, ráno a odpoledně Ašrej, ráno dalších x žalmů a biblických textů... Po pár dnech správné modlitební praxe každého napadnou dvě otázky-jak udržet pozornost a alespoň nějakou základní kavanu (kavana je něco jako nasměrování srdce k nebesů během modlitby, prostě určitá forma soustředěnosti na to, co během modlitby říkám) a druhá otázka-proč se vůbec takhle pravidelně modlit? Nestačilo by to jen občas, když "o něco jde"?

První otázce se budu věnovat někdy příště a dneska budu hledat alespoň pár odpovědí na tu druhou.

Z kraje bych ráda volně citovala rabiho Ješajahu Leibowitze, který prohlásil, že kdyby Halacha předepisovala místo modliteb recitovat třikrát denně jídelní lístek, bude recitovat jídelní lístek. To je poměrně extrémní názor, ale můj soukromý tip je, že je rozšířenější, než by se na první pohled mohlo zdát (mezi ortodoxními a ortopraktikujícími židy). Rabi Ješaja Dalsace během letního semináře položil otáku jinak-pokud akceptujeme výklad rabiho Leona Aškenaziho, že Hospodin stvořil svět v šesti dnech o jejichž délce nic nevíme a od té doby má Hospodin šabat (o jehož délce taktéž nic nevíme-tedy nevíme, kdy skončí). Víme, že o šabatu je zakázáno telefonovat a bude-li nám někdo volat a něco po nás chtít, nebudeme z toho dvakrát nadšení. Má-li Nejvyšší šabat, proč mu všichni třikrát denně "telefonujeme"? Podotýkám, že rabi Dalsace nám žádnou odpověď nenaservíroval a nechal nás, ať se s otázkou popereme každý sám (pro úplnost, on "telefonuje" třikrát denně tak, jak se má).

Můj pohled na věc je velmi ovlivněný právě otázkou rabiho Dalsace. Nemyslím si, že je možné Hospodina "ukecat" aby se něco stalo nebo nestalo, ani si nemyslím, že když vynechám nějakou modlitbu, bude to mít katastofální následky v nebeských sférách. Ale myslím si, že pravidelná modlitba má obrovský význam pro toho, kdo ji praktikuje a tímto způsobem také funguje.
Pravidlná modlitba nutí člověka k sebekázni (prostě jít a pomodlit se, i když se nám vůbec nechce a ani náhodou se nedá říct, že bychom byli inspirováni), ale zároveň mu dává pravidelnou možnost se zamyslet-sám nad sebou, nad svým chováním, ale i nad významem textů, které tak pravidelně opakuje (a ano, i ve "starých známých" textech lze najít nové významy, které nám dřív unikaly). Když nějakou modlitbu "zatáhnu", tak okrádám jen sama sebe o tuhle možnost. Navíc do Amidy bychom správně měli vložit i nějaké osobní přání, za co se modlíme-uzdravení, práce, mezilidské vztahy...a jak ústy jedné své hrdinky řekl rabi Sidon v posledním díle Altschulovy metody, Hospodin chce pro tyhle žádosti přesné informace. Jak jsem řekla-nevěřím, že lze Nejvyššího ukecat, ale když se tak snažíme přesně formulovat, co vlastně chceme, sami nacházíme odpověď. Chtěla bych mít víc peněz? A co jsem pro to vlastně ochotná udělat? Změnit práci? Přestěhovat se? Nebo je nakonec pro mě důležitější mít čas na rodinu, o který bych přišla, kdybych měla lépe placenou, ale časově náročnější práci? Diskutovali jsme o tom ve facebookové skupině "God Save Us From Your Opinions" a na přetřes přišla i otázka-a co když se modlím za uzdravení někoho, kdo je například v posledním stádiu rakoviny a je zjevné, že se neuzdraví. Jaký to má smysl? Že bych během modlení našla lék na rakovinu je ještě méně pravděpodobné, než že se stane zázrak a dotyčný se uzdraví. Ale z mého úhlu pohledu to smysl má-budu-li si třikrát denně dotyčného připomínat v modlitbě, je pravděpodobné, že s ním budu v kontaktu i osobě, že když na něj budu během modlitby myslet, třeba mě napadne, jak mu udělat radost, jak mu trochu ulevit. Takže i když se nestane zázrak a dotyčný se neuzdraví, pořád má moje modlitba smysl.

Pravidelnost a určitá zběhlost v modlitbě pak umožňuje lepší formulaci vlastních přání i snazší cestu do vlastního nitra. Pokud se modlíme jen, když se cítíme inspirováni, budeme se modlit v podstatě jen ve dvou případech-když se něčeho bojíme a nebo když se nám něco opravdu tak povedlo, že se nám chce zařvat "Bože dík!". Ani v jednom případě ale nedojde na nějakou hlubší cestu do vlastního nitra, protože jsme zaplaveni emocemi, ať už kladnými nebo zápornými. Jenže ta cesta do sebe samého je, alespoň podle mého názoru, ta nejdůležitější část pravidelné modlitby.

Uznávám, že můj přístup je těžce racionalistický a také že jsou občas momenty, kdy nejsem tak příšerně racionalistická-třeba dodnes kroutím hlavou v údivu nad tím, jakou náhodou/Božím řízením jsme se s Elim potkali-jestli jsem jenom měla oči otevřené, protože jsem se modlila, abych potkala toho pravého a nějak jsem ho díky tomu dokázala rozeznat, a nebo jestli jsem Nejvyššího "ukecala" a On pak zkřížil naše cesty...

Jak jsem se učila modlit

Někdy v průběhu konverze jsem došla k tomu, že modlit se jednou za týden je trochu málo, zvlášť, když po nás halacha žádá, abychom se modlili třikrát denně. A tak jsem se začala snažit, abych se tomuto ideálu přiblížila. Kdo někdy držel v ruce český reformní sidur Hegjon Lev, dá mi za pravdu, že to není sidur určený pro domácí použití, natož pro domácí použití začátečníkem v oblasti modlitby. Je určený hlavně pro použití v synagoze, kde vás někdo naviguje. Navíc v něm spousta věcí není. Jenže v té době jsem ještě neuměla číst hebrejštinu, takže jsem se modlila česky a český překlad ortodoxního siduru Adir ba-marom mi vůbec nevyhovoval (o existenci siduru Sichat Jicchak jsem neměla tušení, ale nejsem si jistá, zda by mi býval vyhovoval víc). S pomocí internetu jsem vypátrala, že ráno a večer se odříkává Šma a ráno, v poledne a večer Amida. A vždy na závěr Alejnu. Kadiš se říká jen s minjanem. Výhodou siduru Hegjon Lev je ovšem transliterace a tak jsem během pravidelného modlení vstřebala nejen význam textu modliteb, ale postupně jsem se naučila i číst hebrejsky.
Ale nepředbíhejme-jako skřivan nemám problém ráno vyskočit z postele a obecně jsem po ránu vcelku výkonná, takže jako první přišla na řadu ranní modlitba. Už si nevybavuji, jak dlouho mi tenkrát trvalo odříkat Šma a Amidu (a to jsou v siduru Hegjon Lev hodně osekaná požehnání před a po čtení Šma), ale tipla bych si, že jsem si začala nařizovat budík o půl hodiny dříve. Dodnes si myslím, že půlhodina je celkem rozumná délka ranní modlitby (bez mnjanu) a pak už jen záleží na cviku, co člověk dokáže do téhle půlhodinky vecpat. Ale kabalisté, kterým trvá ranní modlitba 3 hodiny by se mnou jistě nesouhlasili. V té době mě také příliš netrápila otázka přesného načasování modliteb, takže večerní modlitbu jsem odříkávala (pokud na to došlo) prostě večer, bez ohledu na to, zda ještě bylo nebo nebylo světlo. Odpolední modlitbu jsem obvykle vypustila.

S postupem času a prohlubováním znalostí mi začala spousta věcí na mém siduru vadit-třeba, že tam chybí Ašrej (žalm 145 + 2 přidané verše před a jeden na konci). A začala jsem hledat jiný sidur. Kdo četl můj článek o sidurech, ví, že jsem našla rekonstruktivní sidur Kol ha-nešama. Kdeže loňské sněhy jsou! Sidur Kol ha-nešama jsem používala asi půl roku a pak jsem si pořídila na všední dny konzervativní sidur Or chadaš (jedná se vlastně o sidur Sim šalom s komentáři, se spoustou komentářů!). S tímhle sidurem jsem spokojená a zdá se, že u něj už opravdu zůstanu. Jen je trochu těžký a tak jsem si na cestování pořídila klasický Koren-Sacks sidur (který je ortodoxní).

Ale zpátky k modlitbě-od slabikování Amidy v hebrejštině jsem se posunula dál a během té ranní půlhodinky (no spíš 25 minut) stíhám obléct talit a uvázat tefilin, odříkat ranní požehnání, ošizené Psukej de-zimra, Šma, Amida a Alejnu a někdy tam vmáčku i Jigdal. A když je potřeba tam ještě vmezeřit Halel, tak holt vezmu Psukej de-zimra hodně z rychlíku. Pravidelnost v odpolední a večerní modlitbě se ovšem nijak výrazně nezlepšila-sice už dbám na správné časy, ale v létě často vytuhnu dřív, než stihnu odříkat večerní modlitbu (ale nemám problém s tou odpolední) a v zimě zase nezvládám odpolední modlitbu, protože v zimě je na minchu pozdě, už když se vracím tramvají z práce (naučila jsem se modlit v tramvaji z telefonu, není to tak šílené, jak to zní, často se soustředím lépe, než v pohodlí domova, kde se mi myšlenky rozbíhají všemi směry).

A tak jsem se letos rozhodla o modlitbách, jejich obsahu, účelu a vlastní praktické realizaci a problémech s ní spojených, psát. Třeba mi to pomůže zlepšit moji vlastní praxi. Třeba tak někdo, kdo v modlení nevidí žádný smysl, uvidí, že to není tak zbytečná činnost, jak si myslel. Třeba to pomůže někomu, kdo s pravidelným modlením zápasí. A nebo někomu, kdo s pravidelným modlením nikdy nezápasil, aby viděl, že ostatním to může dělat potíže.

Komplikace s časem

Dneska v noci se posunul o hodinu čas zpět, takže jsme si mohli přispat. V "běžném" sekulárním světě je to taková malá (ne)příjemnost, spousta lidí kvůli změnám času brblá, ale ve výsledku je to všem nějak jedno, čas je pevně definovaný. Jenže židovský čas se řídí pohybem slunce na obloze, přírodními rytmy a od vynálezu elektrického osvětlení na sebe "sekulární" a "židovský" čas tvrdě narážejí. Už v článku o kalendáři jsem se zmiňovala, že židovský den začíná západem slunce-to je velmi důležité hlavně pro určení začátku a konce šabatu (a svátků)-je tedy evidentní, že ze sekulárního hlediska začíná šabat pokaždé jindy a v zimě, hlavně kolem slunovratu, zatraceně brzy. I pro tři pravidelné denní modlitby jsou stanovené přesné časy a pokud modlitbu v daném časovém úseku prošvihnete, pak máte prostě smůlu. Na druhou stranu tefilin je ráno možné nasazovat nejdříve zhruba 50 minut před východem slunce, což je v zimě také problém, hlavně tedy pro Eliho, který se modlí před snídaní (já se modlím až po snídani, takže nemám problém s časem, ale zas nedodržuji to, že se má člověk modlit před snídaní...).
S víkendovou změnou času jsme tedy zase na chvíli vyřešili problém s ranní modlitbou, ale od této chvíle začne každopáteční souboj s časem-teď v pátek bude šabat začínat v 17:48 a kolem slunovratu budeme na nějakých 16:23 (a to je ještě pořád velká pohoda proti Praze nebo Bratislavě!). To znamená, že přípravy na šabat je potřeba udělat ve čtvrtek večer a kolem slunovratu to vloni vypadalo tak, že jsem z práce odešla v 15:50 a přisprintovala domů tak akorát, abych zapálila svíčky (že jsem dělala některé další přípravy na šabat, které mají být hotové předem, až po zapálení svíček je asi evidentní, štve mě to, ale žádné jiné řešení jsem nenašla). Letos záleží, jak to dopadne s mojí prací, ale pokud se mi nepodaří vyjednat dřívější odchody z práce, pak prostě až do jara nebudu zapalovat svíčky...v tomhle směru je mnohem snazší žít v Izraeli-sice nemáte volnou neděli, ale zase se nemusíte stresovat, jestli stihnete přijít v pátek včas z práce ještě před začátkem šabatu. Nebo jestli dostanete volno na svátky.
Na druhou stranu v zimě nemusím vařit tři jídla na šabat jako vařím v létě, protože večeři jíme až po skončení šabatu. V talmudických dobách totiž během týdne lidé jedli jen dvakrát denně a aby byl šabat speciální, rabíni určili, že o šabatu se bude jíst o jedno jídlo víc-máme tedy šabatovou večeři, oběd a pak seuda šlišit, která je vlastně večeří před koncem šabatu. V zimě to mnozí řeší tak, že po hlavním chodu oběda odříkají modlitbu po jídle, dají si malou pauzu a pak si dají dezert, který zároveň plní funkci seuda šlišit, ale tak daleko jsme to zatím nedotáhli. (Na druhou stranu, my tři jídla o šabatu máme i tak, protože snídáme-správně by se člověk měl nejprve věnovat modlitbě a pak teprve vlastním potřebám, nicméně jsou i autority, které říkají, že pokud by se člověk hlady nemohl soustředit na modlitbu,  může se najíst...). V létě není se seuda šlišit žádný problém, až na ten drobný detail, že někdo to třetí jídlo musí před začátkem šabatu uvařit spolu s páteční večeří a sobotním obědem...

V liberálním židovství je vztah ke správnému židovskému času dost rozporuplný-na jednu stranu hlavně začátek šabatu není příliš dodržován (s odvoláním na problémy, které to ve většinově nežidovském prostředí přináší), na druhou stranu čas havdaly (konce šabatu) respektován je (nikdo si neřekne, že když tedy začal šabat o dvě hodiny později, než by začít měl, tak že ho taky o dvě hodiny později ukončí). Můj osobní názor je takový, že by člověk měl začátek  šabatu respektovat jak nejlépe to je možné, byť to třeba nebude perfektní. Ale já zatím měla štěstí na zaměstnání, uvidíme, jak to bude vypadat v budoucnu...

Nový cyklus čtení z Tóry

Nový cyklus čtení z Tóry nám začal v pátek, kdy jsme slavili Simchat Tóra (u nás jsme ho slavili tak trochu na poslední chvíli v pátek odpoledne před začátkem šabatu, ale moc se to povedlo, bylo nás přes padesát, přišly i děti a hakafot-obcházení synagogy se svitky Tóry byly veselé). Navíc na Simchat Tóra a šabat Berešit přijela naše nová rabínka, pro kterou to byly první dny ve funkci (rabínka je tady jen na částečný úvazek, zatím jednou měsíčně a od ledna dvakrát měsíčně, na víc nejsou peníze a komunita není dost velká). Eli poslal do místních novin prohlášení pro tisk a hned se toho chytla jedna novinářka a druhý den vyšel článek. To jsem zvědavá, jaké budou ve Štrasburku, baště francouzské ortodoxie, ohlasy :)

Každopádně jste si asi mohli všimnout, že se tu neobjevil pravidelný komentář-tento rok nebudu psát pravidelné komentáře, protože vloni to bylo dost náročné, navíc mám teď v práci dost fofr a když mám volnou chvíli tak rozesílám životopisy na všechny strany. Ale psát budu dál, mám rozečtenou výbornou knihu od profesora rabína Daniela Sperbera o historickém vývoji a textových změná v modlitbě a chystám se na toto téma něco napsat. V mezičase doporučuji všem, kdo čtou anglicky, knihu Ilany Kurshan If All the Seas Were Ink. Ilana Kurshan se v době, kdy se jí zhroutilo manželství, vrhla na studium daf yomi (systém studia Talmudu, kdy každý den studujeme 1 folio (dvoustranu), tímto způsobem člověk přečte celý Babylónský Talmud za 7,5 roku). V knize pak vypráví o tam, jak se jednotlivé traktáty Talmudu protínaly a protínají s jejím soukromým životem. Knihu jsem přečetla jedním dechem a velmi mě inspirovala (i když se v dohledné době na daf yomi opravdu nechystám), a občas jsem se v jejím přístupu k životu poznávala. Nicméně podle hodnocení na různých webech to není kniha "pro ženy", článek na Forwardu ji například doporučoval jako čtení během dlouhých jomkipurových modliteb...

Vezot habracha (Deut. 33:1-34:12)

Tento týden je šabat chol ha-moed Sukot (chol ha-moed jsou dny uprostřed svátku Pesach a Sukot, které nejsou plnými svátečními dny se všemi zákazy a příkazy spojenými se svátkem, ale zároveň ani nejsou dny zcela všedními. Šabat, který připadne na chol ha-moed je speciální, protože se nečte tradiční paraša, ale čtení, které odpovídá příslušnému svátku.)
Parašu Vezot habracha budeme číst až příští týden v pátek na Simchat Tora, ale krátký komentář si dovolím už teď.
Paraša cituje požehnání, kterých se dostalo jednotlivým kmenům Izraele před Mošeho smrtí a pak také Mošeho smrt. A také říká, že už nikdy v Izraeli nepovstal prorok jako byl Moše, který by "mluvil s Hospodinem tváří v tvář". To je samozřejmě třeba chápat v přeneseném slova smyslu, jakákoliv antropomorfizace našeho Nejvyššího je přísně zakázána, ačkoliv se to antropomorfními příměry v Tóře jen hemží. Maimonides vysvětluje v Průvodci zbloudilých, že všechny tyto příměry je třeba chápat obrazně (nejen Maimonides a nejen v Průvodci zbloudilých, ale byl první, kdo mi přišel na mysl).
A přece, ačkoliv byl Moše největší z proroků, zemřel sám a nikdo neví, kde je jeho hrob. Přesto, že byl největší z proroků, dělal chyby, občas mu ujely nervy, občas pochyboval. Prostě pořád to byl jen člověk, s chybami. Tohle je přesně to, co mě na Tóře nepřestává fascinovat, ten lidský rozměr. Žádní superhrdinové, žádní zcela kladní nebo zcela záporní hrdinové. Realistický náhled na člověka a jeho sklony k pohodlnosti, kterou je třeba neustále překonávat, jeho sklony remcat, jeho potřebu hmatatelných symbolů, obtížnost, s jakou setřásá svou otrockou mentalitu...
Ačkoliv nevěřím (jak žádá ortodoxie), že Tóra, jak je dnes v našich rukou, byla předána Mošemu na Sinaji, věřím, že právě tenhle vhled do lidských slabostí je tou Boží inspirací-kdyby to bylo jen na lidech, těžko budou počátky své existence popisovat jako sérii nezdarů a vlastních selhání...

Dnse večer začíná Sukot, takže všem přeji CHAG SAMEACH! A těm, kdo mají to štěstí a mají si kde postavit suku přeji, aby jim nepršelo (my máme brunch v komunitní suce v neděli dopoledne).

Jom kipur (v praxi)

Letošní Jom kipur se vážně vydařil, ať už z osobního nebo z komunitního hlediska.

V pátek Eli a dalších pár dobrovolníků připravili sál (protože do naší synagogy bychom se nevešli, používáme sál pronajatý městem), přerolovali s rabínskou studentkou oba svitky Tóry na správné místo. Já jsem ještě odpoledne narychlo kopírovala a tiskla části machzoru pro Kol Nidrej a pro Neilu, protože jsme měli přihlášených nějakých 150 osob (byť velká část  nich přišla jen právě na Kol Nidrej a na Neilu) a jen 70 machzorů (už několik let v kuse urgujeme ženevskou komunitu, která machzory vydala, aby nám poslali další výtisky, letos se konečně uráčili odpovědět, že žádné nemají, ale že uvažují o dotisku...). Před postem jsme jako slavnostní jídlo měli hovězí polévku s kreplach, která byla výborná a svůj účel splnila na jedničku. Člověk se nají a zároveň doplní tekutiny-ale ne čistou vodu, ale vodu s dalšími živinami.
Kol Nidrej začínalo v 18:30 (půst v 18:55) a trvalo zhruba 2,5 hodiny, pak si člověk chvíli poklábosí a ve 21:20 jsme při odchodu zjistili, že šofar zůstal v synagoze. Takže jsme si s Elim udělali večerní procházku do synagogy pro šofar (půl hodiny jedna cesta), ještěže máme ten eruv!

Ráno jsme začínali v 9:30, přeci jen, liberální bohoslužba je kratší, než ortodoxní, takže začínáme později a navíc máme odpolední zhruba dvouhodinovou přestávku. Minjan se opravdu v 9:30 sešel, takže jsme mohli začít. Rabínka-studentka z Leo Baeck College celkem vedení bohoslužby zvládala, ačkoliv její pěvecké nadání není velké (ale na sefardské slichot to stačí, na zbytek máme našeho chazana), jen to čtení  Tóry...dělala jsem jí kontrolu/nápovědu a musím přiznat, že její zacházení s taamim (kantilačními značkami), respektive jejich aplikace, mě poněkud iritovala. No, ale na druhou stranu, já jsem číst odmítla, protože trpím během postů bolestmi hlavy a nebyla jsem si jistá, zda budu ve stavu schopném, tak nemůžu moc kritizovat...
Na tomto místě je třeba zmínit, že ačkoliv se u nás obvykle držíme aškenázského ritu, slichot používáme převážně sefarské-mají poněkud optimističtější a snadno zapamatovatelné melodie, takže zpívat mohou všichni.
Po musafu jsme udělali dvouhodinovou pauzu, během které si šel chazan dát dvacet, aby zvládl ještě minchu, jizkor (náš machzor zařazuje jizkor mezi minchu-odpolední modlitbu a neilu-závěrečnou modlitbu, osobně to považuji za celkem rozumné řešení, protože se takto alespoň jizkoru zúčastní i ti, kteří chodí do synagogy pouze na závěr Jom kipuru, jsme natolik realističtí, že víme, že přesunutí jizkoru do šacharitu, kam patří, účast na ranní bohoslužbě nezvedne). K dalším zvláštnostem našeho (ultraliberálního) machzoru patří, že ačkoliv vyznačuje klanění až k zemi během velkého Alejnu, nevyznačuje totéž při čtení Avody (popisu jomkipurové bohoslužby v Chrámu), vybavuji si, že s rabi Berkowitzem jsme se klaněli, zkusíme tohle téma nadhodit naší nové rabínce a uvidíme, zda se chytne-jak poznamenala jedna členka naší komunity, tyhle momenty, které možná nejsou úplně racionální, dávají bohoslužbě jiný náboj. Osobně tyhle momenty považuji za stejně silné jako naslouchání zvuku šofaru.
Během závěrečné bohoslužby Neila před ukončením půstu se sál úplně zaplnil, před troubením na šofar nebyla jediná osoba, která by nebyla schovaná pod talitem (ať už svým, nebo spolu s někým dalším) a byl to opravdu velmi silný moment....a pak už jen havdala a pak se kobylky vrhly na stoly s jídlem a pitím :-)

Měli jsme mnoho ohlasů od lidí, kteří přišli poprvé a kterým se naše pojetí jomkipurové bohoslužby s důrazem na porozumění líbilo, zejména od několika lidí, kteří chodili na bohoslužby do konzistorní Velké synagogy a stěžovali si, že tam se modlí chazan, rabín a možná pár dalších, ale zbytek celý den tlachá, protože stejně rychlé hebrejštině nerozumí, a že se tam moc cesta do vlastního nitra podniknout nedá. Zatímco u nás se během bohoslužeb nežvaní (od toho je ta dvouhodinová odpolední pauza) a poměr mezi francouzštinou a hebrejštinou (u velmi důležitých modliteb i přepsanou do latinky) je rozumný.

Pro mě osobně to byl také velmi podařený Jom kipur, hlava mě příliš nebolela (omezila jsem během předcházejícího týdne kávu a čaj, to asi také trochu pomohlo), v liturgii se už celkem orientuji, takže jsem snadno našla momenty, kdy bylo možné se opravdu pokusit nahlédnout do vlastního nitra. Navíc, v rámci tradice nosit bílé oblečení jsem si oblékla své svatební šaty (jen bez spodničky a závoje a s jinými-nekoženými-botami, moje svatební šaty jsou ovšem velmi posté, žádná šlehačka) a i to přispělo k očišťování o hříchů, ten pocit nového začátku...když člověk pak po skončení Jom kipuru otevřel internet a viděl, co se tam píše, ani se mu nechtělo se zase "ušpinit".

A abychom z těch svátků nevyšli, ve středu večer začíná Sukot!