Brit olam?

 Židovskými a posléze i některými nežidovskými médii proběhla zpráva o americké organizaci Bruchim, která chce zlepšit přijetí rodin, které nechtějí nechat obřezat své syny, v židovských komunitách. Je to velmi kontroverzní téma, protože obřízka (brit mila, nebo zkráceně jen brit) je rituál, který velmi často udržují i rodiny, které jsou jinak jakékoliv jiné náboženské praxi velmi vzdálené. Je to micva, je to znak smlouvy a je to spojení s celou židovskou historií a s ostatními židy. Je to znak "příslušnosti ke kmeni", který v minulosti mohl být i rozsudkem smrti. Jistě, pro rodiče je to těžké svěřit svoje malé miminko do ruky mohela s vědomím, že mu poteče krev. Když měl brit Šmuli, mě tekly slzy a Eli byl bílý jako stěna. Když měl o dva týdny později brit jiný chlapeček, syn našeho kamaráda Dana, už jsme mohli vesele rozdávat rozumy a zpívat "David melech Jisrael..." a zelený byl pro změnu Dan. Pro to miminko to také jistě není vůbec nic příjemného, už jen proto, že malá miminka obecně nerada opouští náruč maminky, i když se najdou i chlapečci, kteří celou proceduru klidně prospí. Šmuli se rozplakal, až když mu zase nandavali plínku...pak se u mně v náručí uklidnil a po týdnu bylo všechno zahojené. 

Z hlediska halachy je to micva jako každá jiná, do chlapcovy bar micva leží povinnost nechat syna obřezat na jeho otci (eventuálně na jeho matce, pokud otec není žid) a potom je to už na něm. I bez obřízky bude dotyčný pořád žid, ovšem žid s deficitem v důležité micvě. Asi není třeba říkat, že v pozdějším věku je potřeba značné motivace k tomu, aby se dotyčný odhodlal. Konzervativní židovství má předpis, který neumožňuje neobřezaným chlapcům zorganizovat jejich oficiální bar micva v synagoze. Tohle rozhodnutí není otázkou halachy, ale politiky. Jak v článku říká jeden konzervativní rabín-brit je znak příslušnosti k židovské komunitě a Abrahámovy smlouvy, bar micva je znak příslušnosti ke komunitě dodržující micvot. Takže nedává smysl, aby chlapec vstupoval do micvot s tím, že tu základní dodržovat nebude. Vzpomínám si, jak rabi Berkowitz rád novým bar- a bat-micva říkal, že odteď jsou vázáni všemi micvot a jak jeden chlapec z ne příliš židovsky angažované rodiny zbělel, když rabi dodal. "třeba se postít na Jom Kipur". Jak moc by asi chlapec zbělal, kdyby k tomu patřilo i nechat se obřezat?

Organizace Bruchim žádá, aby rodiny, které se rozhodly nenechat obřezat své syny, byly akceptovány stejně, jako byly v minulých letech akceptovány osoby LGBT+. Z mého pohledu tohle srovnání poněkud kulhá. Ano, v progresivních komunitách není zvykem odpírat přístup k poctám jako je vyvolání k Tóře těm, kdo z jakéhokoliv důvodu nedodržují micvot. A když je neodpíráme těm, kdo jsou na štíru s dodržováním šabatu, proč je odpírat těm, kdo nemohou nebo nechtějí dodržovat micvu jinou (nehledě na to, že v případě LGBT+ osob lze vzpomenout na verš Tóry, který říká, že není dobře člověku samotnému). Ale jak v článku říká jeden rabín-jistě mnoho členů jeho kongregace, možná všichni, nějakým způsobem porušují šabat. To je potřeba brát jako fakt a akceptovat jejich volbu. Ale to neznamená, že začne říkat, že nedodržování šabatu je super a v rámci židovství je to volba zcela legitimní. A ačkoliv si to mnozí ortodoxní židé myslí, progresivní židovství není holubník a ani tady neprojde všechno.

Pár poznámek k Ericu Zemmourovi

 Nemám úplně ve zvyku komentovat tady na blogu politiku, ale tenhle článek si neodpustím, protože v něm bude mít hlavní roli jeden "našinec"-Eric Zemmour. Nevím, jak moc sledujete francouzskou politiku, v Čechách navíc filtrovanou hlavně iDnes, který nevynechá jedinou příležitost setřít Macrona a celkem nepokrytě fandí Le Penové. Na jaře budou ve Francii prezidentské volby. Kampaň sice oficiálně nezačala, ale kandidáti se začínají hlásit. Čekal se tradiční duel Macron-Le Pen, ale vypadá to, že by do toho mohl hodit vidle Eric Zemmour, který svou prezidentskou kandidaturu ještě ani oficiálně neohlásil a průzkumy už mu začínají ukazovat víc procent než Le Penové. Takže jsem si řekla, že by bylo fajn k tomu něco napsat, abyste měli pohled také z jiného úhlu, než ten zprostředkovaný iDnesem (pro který je Zemmour také mnohem atraktivnější než Macron) nebo i jinými médii, která možná nemají potřebu Zemmoura vychvalovat, ale moc nechápou nebo nezdůrazňují, proč je nebezpečný (tady jsem vám odemkla článek na iHned).

Eric Zemmour je "našinec"-je to potomek židovských migrantů z Alžírska, přesněji z Constantine. Novinář, esejista, televizní komentátor, který už měl nemálo oplétaček se soudy kvůli svým velmi sporným výrokům, mířícím hlavně proti muslimským přistěhovalcům, ale nejen jim. Jeho politické přiřazení je extrémní pravice. Marine Le Pen vedle něj vypadá jako vcelku umírněná politička (!) a starý Le Pen ho okomentoval, že Zemmour říká to, co říkal on, ale protože je Žid, tak mu to projde a nikdo ho neobviňuje z antisemitismu. Jeho teze jem že prostě nemůžete být dobrý Francouz a zároveň mít silnou vazbu na svou zemi původu, vaše francouzskost musí být jednoznačná, už od výběru jména, které dáte svému dítěti až po to, kde se necháte pohřbít. Pro Zemmoura nebyly děti, které chodily do ortodoxní židovské školy v Toulouse a staly se obětí teroristy Mohammeda Meraha "opravdoví Francouzi", neboť byly pohřbeny v Izraeli (a jejich rodiče, kteří je tam nechali pohřbít tím pádem také). A musíte také schvalovat vše francouzské, včetně historie, na kterou hlavně nesmíte pohlížet kriticky. Takže Zemmour se jal očišťovat maršála Petaina s tím, že francouzským Židům se ve Vichystické republice dařilo dobře a Petain je chránil a vydal nacistům "jen" cizí židy, tedy uprchlíky z jiných zemí. Což není pravda, jak historický výzkum jasně ukazuje. Třetina deportovaných (obvykle do Osvětimi) Židů z Francie byli Židé, kteří se jako Francouzi buď rovnou narodili, nebo občanství získali dlouho před válkou. Člověku se chce zvracet z toho, že mu přijde "normální" vydat uprchlíky, kteří hledají záchranu. A rozum zůstává stát nad tím, jak může Žid takhle lehkomyslně dodávat munici náckům.

A tím se dostáváme k nebezpečí, které Zemmour představuje. Vynechme teď dost děsivou vizi, že by se takový šílenec mohl stát prezidentem. Ještě pořád Francouzům natolik věřím, že i kdyby prošel do druhého kola, tak ho nezvolí. Ale už jen jeho přítomnost v prezidentské kampani má potenciál značně otrávit veřejnou debatu, rozdělit společnost, znormalizovat a propagovat temné vize o převzetí Evropy muslimskými migranty, které mají všechny znaky "wishful thinking". A nejspíš lze také očekávat nárůst antisemitismu, který bude z části "legitimizovaný" právě Zemmourem.

Avi: Parašat Berešit (Berešit 1,1 -6,8)

   Tento týden začínáme číst Tóru znovu od začátku. Opět čteme: „ Berešit bara Elohim et ha-šamajim veet ha-arec“, atd (I. Kniha Mojžíšova - Berešit 1,1). Slavili jsme Simchat Tora, svátek radosti z Tóry. Tóra je ohromný dar, který Bůh svěřil Svému lidu. Máme ji krasopisně, předepsaným způsobem, zapsanou soferem, písařem, na pergamenu, stočenou, svázanou, uschovanou v krásném, historickém pláštíku, uvnitř aron ha-kodeš, na čestném místě v synagoze. To je všechno pěkné a v pořádku. Ale co pro nás osobně Tóra znamená? Je na čestném místě i v našem srdci, věnujeme se jejímu studiu tak, aby její myšlenky mohly ovlivnit náš život? Je pro nás opravdu tak vzácná, že se před její moudrostí skloníme a budeme ochotní podle ní formovat své chování? Dlouhé generace Židů se o to pokoušely a zanechaly nám k dispozici kromě obou Talmudů i ohromnou knihovnu literatury komentářů, která je skutečnou pokladnicí moudrosti a zbožnosti.

  I díky těmto  moudrým víme, že je v Tóře 613 přikázání. Řada z nich už kvůli zboření Chrámu není aktuální. Ale i z toho, co zbývá, se můžeme hodně naučit. Už první přikázání zní velice sympaticky a přijatelně: „ Buďte plodní a množte se“ (Berešit 1,28). Ano, proč ne. Zhruba uprostřed Tóry je přikázání, které se vztahuje k sázení stromů (III. Kniha Mojžíšova – Vajikra 19,23). A tou úplně poslední micvou je napsat Sefer Tora (V. Kniha Mojžíšova – Dvarim 31,19). To znamená přepsat Tóru pro sebe, i kdybych ji měl, zdědil, nebo něco podobného. Tato tři přikázání jakoby ve zkratce shrnovala celý lidský život: mládí a jeho možnosti a radosti, potom to, co tu po sobě zanecháme v tom fyzickém nasazení, jako výsledek naší práce. Ale korunu tomu všemu nasazuje to, co nás všechny přesahuje a dává smysl našim životům – Tóra jako Boží vzkaz pro nás. Nestačí si Tóru jen přečíst, i kdyby to bylo  hebrejsky.  Nejde o pouhé doslovné čtení, ale studium, poznávání do hloubky, pochopení, interpretace textu, tak jak to dělali naši předchůdci před námi.

  A tak se teď pojďme podívat aspoň na část dnešního textu s tímto záměrem. Čteme, že: „Bůh řekl“. Už tady spouští palba komentátorů. Rambam, který se snaží zbavit Tóru všech antropomorfismů, mluví spíše o Boží vůli, a stejně tak i některé překlady znějí: „Bůh chtěl … a stalo se.“ To je to, co je pro nás těžko představitelné.  Nás  něco napadne, pak si o tom povíme a nakonec to třeba i uděláme, uskutečníme. Bůh je jiný, naprosto převyšuje naše představy. U Něj probíhají všechny tyto procesy naráz, současně.

  První, co Bůh podle Tóry stvořil, bylo světlo. Muselo to být zvláštní světlo. Jako o jediné věci se         o něm píše bezprostředně,  přímo, že bylo dobré. Všude jinde se už jen obecně píše, že to bylo dobré. Slovo or má v gematrii (číselné hodnotě písmen) stejnou hodnotu jako slovo raz – tajemství. Podle výkladů to bylo duchovní světlo, protože o stvoření nebeských těles, která mají osvětlovat zemi, se píše až během třetího dne. Toto duchovní světlo je určitou metaforou, která zahrnuje celé myšlení, moudrost. Podle některých tradičních výkladů má být toto světlo k dispozici spravedlivým na Příštím Světě. Tam to podle těchto představ nebude nějaký hedonismus, nějaké tělesné požitky, nejlepší dortíčky, ale skutečné potěšení z moudrosti Boží. A to je tak intenzivní zážitek, že musel Bůh toto světlo odložit pro Příští Svět, jinak bychom nechtěli dělat nic jiného. To je velice krásná představa. V Žalmu se píše, že Bůh „vytvořil  livjátana, aby v něm dováděl“ (Žalm 104,26). Podle Talmudu má Boží den 12 hodin. Tři hodiny Bůh soudí svět, 3 hodiny se stará, aby lidé měli všechno, co potřebují, tři hodiny studuje Tóru a 3 hodiny si hraje s livjátanem. Rašba (komentátor ze 13. stol.) to vysvětluje tak, že slovo livjatan se má číst livjatchen – stejně jako se to píše v knize Přísloví, kde stojí, že: (moudrost) „Ti vloží na hlavu půvabný věnec, ozdobnou korunu ti předá.“ (Mišlej- Přísloví 4,9). Stejně tak si můžeme vybavit, jak Mojžíšovi zářila tvář po příchodu z hory Sínaj. Moudrost, kterou přináší světlo Tóry rozjasňuje tvář. I čeština má k tomu blízko, když používá slova, která vyjadřují světlo pro chápání, porozumění: vyjasnil, objasnil, osvětlil, rozsvítilo se mu, atd.

  Na konci stvoření je ustanoven den odpočinku, šabat. Všechny ostatní  dny jsou jmenovány pouze tak, jak jdou za sebou: den jeden, druhý, třetí, čtvrtý, pátý, ten šestý a potom šabat. Šabat tak má mimořádný význam. V midraši se píše, že prvních šest dní vytvořilo dvojice, jen šabat zůstal osamocený. A tak k sobě dostal partnera – lid Jisraele. Midraše bývají psané takovým pohádkovým stylem, ale protože se podrobně a hluboce zamýšlejí nad textem Tóry, je v nich obsažena také veliká moudrost. Šabat je velikým a zvláštním zastavením v běhu času. Písmena slova šabat jsou stejná, jako ve slově tšuva – pokání, návrat. I my se v čase šabatu vracíme k době, kdy bylo všechno dobré, necháváme na sebe působit světlo Tóry, která nám za to prozrazuje něco ze svých tajemství. Šest dní stvoření je pro někoho příliš rychlá práce, a tak se uvažuje i o šesti historických epochách. Není to podstatné, ale kdo by kvůli tomu nemohl spát, tak tu ještě Rambam nabízí další, kabalistické řešení: že jde totiž o šest sefír – Božích emanací- od sefíry Chesed po Jesod. Ať je to jak chce, tak slovo šabat a tšuva se dá číst ještě jako tašuv hej- návrat k hej. Jako hej je v kabale označována sefira Bina, která stojí nad těmi šesti už jmenovanými. Symbolizuje pochopení v době, kdy už svět není jednotou, ale rozdělenou, složitou realitou. Šabat je tím odděleným časem, který nám nejenom připomíná stvoření, ale je taky zastavením, kdy všechny zmatky všedního dne můžeme poměřit moudrostí Tóry.

  Člověk je stvořen podle celem Elohim. Někdy se to překládá jako –podle podoby Boží. Ale Bůh nemá fyzickou podstatu, a tak moudří přemýšleli, čím se liší člověk od ostatních stvoření a čím by mohl být podobný Bohu. A nacházeli různá řešení – člověk jako bytost medaber, mluvící, nebo také se schopností myslet, zhodnotit své činy, napravit své kroky. Člověk, který je schopen etického chování. Člověk se nerodí zbožným,  ale může k tomu dospět, pokud mu na cestu bude svítit světlo Tóry.

  Slyšel jsem vyprávět krásný příběh o jednom cadikovi, spravedlivém, svatém muži. Ten se díky svému studiu Tóry a pokroku ve změně charakteru dostal až na andělskou úroveň. Když pak potkal anděla, pozdravil ho: „Šalom alejchem !“ Ten mu odpověděl: „Alejchem šalom! Co jsi zač?“ Ten cadik se moc divil, že ho anděl nepoznává. Ale celý vtip byl v tom, že ten cadik dělal tak ohromné pokroky v duchovním růstu, že ho ani anděl nepoznal. Kouzelný příběh.  No, já myslím, že se tu ještě příští týden nejspíš poznáme, ale i tak nám všem přeju, aby se nám Tóra stala tím vzácným světlem, ke kterému se budeme vracet, a které nás bude proměňovat.

Kam patří náboženství?

 K svátku Sukot patří suka a všichni jste určitě už viděli video, jak muž na kolečkových bruslích řídí svůj sukamobil v provozu. Sukamobil ovšem není jen výsadou New Yorku a Izraele. Sukamobily provozují lubavičtí chasidé i ve Francii. Což tady každý rok vyvolává v židovské komunitě vášnivé diskuze o místu náboženských symbolů ve veřejném prostoru (protože naprostá většina nežidovských kolemjdoucích asi moc nechápe, k čemu je ta budka tažená za kolem dobrá, jen vidí typického ortodoxního žida).

Sukamobil na Place Kleber

Já nejsem (alespoň zatím) Francouzska a nemám na přítomnost náboženských symbolů ve veřejném prostoru tak vyhraněný názor jako ti, kdo jsou odkojeni laicitou a republikánskými zásadami, které praví, že náboženství je soukromá záležitost, která do veřejného prostoru nepatří. Už jen proto, že to usnadňuje měření všem stejný metrem. 

Před Jom kipur vyšel v místních novinách obsahlý článek o naší nové rabínce (který nebyl mimochodem příliš lichotivý vzhledem ke konzistoři, ale nebylo tam nic, co by nebylo pravda). Od jedné členky komunity, která v novinách také pracuje, jsme se o Jom kipuru dozvěděli, jak vlastně článek vznikl. Novinářka, která má normálně na starosti náboženství, je na mateřské a její zástupkyně se běžně zabývá jinými tématy. Před Jom kipurem se dozvěděla, že Lubaviči budou ve čtvrtích s významnou židovskou populací troubit na šofar. A na poradě navrhla o tom napsat článek s douškou:"představte si, že by něco podobného dělali muslimové". Ticho, které se rozhostilo, se prý dalo krájet. Novinářka pochopila a pravila, že tedy napíše o té nové rabínce. 

Myslím si, že je důležité vést debatu o tom, jak moc je přípustné ve veřejném prostoru praktikovat své nábožentsví-všech vyznání. Když nám přijde nepřijatelné, aby si muslim vybalil na náměstí kobereček a zval kolemjdoucí k modlitbě, pak by tam ani neměl parkovat sukamobil a Lubavič nabízet arba minim. A postávat Svědci Jehovovi a nabízet diskuzi o Bibli. A naopak-pokud nám nevadí Svědci a sukamobil, neměl by nám vadit ani muslim. Nebo třeba meditující budhistický mnich. Nebo Hare Krišna. Pokud nevadí žena v paruce nebo tichlu a chlap s cicit u kolen (a už jsem tady videla i kaftan a štrajml a talit katan přes oblečení), proč by měla vadit žena v hidžábu a chlap v dželabě? Když Lubavič nabízí navázání tefilin před košer obchodem nebo imám kurzy koránu před halal řeznictvím, je to také veřejný prostor, ale vadí to?

Z mého pohledu je dobré, mít vymezená místa, kam náboženství nesmí-úřady, státní školy...ale myslím si, že u zbytku veřejného prostoru by se zbytečně nemělo nařizovat a zakazovat (jak navrhuje například LePenová), ale vést neustálou společenskou diskuzi o "pravidlech slušného chování". Abychom rozlišovali, že co v jedné ulici nevadí nemusí být o tři ulice dál vhodné. Abychom se všichni ve veřejném prostoru cítili dobře.

Kalendář pro děti

 Nejsem zrovna matka-kutilka, co by neustále něco vyráběla s dítětem nebo pro dítě, ale chtěla jsem pro Šmuliho kalendář, jednak na učení dnů v týdnu a také na to, aby věděl, v které části roku se zrovna nacházíme a to jak podle civilního, tak podle hebrejského kalendáře. A přesto, že neumí samozřejmě ještě číst, tak jsem tam chtěla mít i dny v týdnu atd.  češtině a ve francouzštině a u ročního kalendáře i v hebrejštině, aby nám ten kalendář chvíli vydržel. Je celkem zřejmé, že nic takového člověk prostě k jednoduchému stažení na webu nenajde a nezbylo, než si kalendář vyrobit svépomocí. Chůva pro svoje kluky používá kalendář ve formě vláčku (a Šmuli se mě pak i doma občas ptá, ve kterém vagónu, rozuměj měsíci, zrovna jsme), ale to mi pro moje účely nepřišlo úplně praktické. Nakonec jsem se na internetu inspirovala jinými samodomo kalendáři a vyrobila svou vlastní verzi. A nabízím vám ji ke stažení zde. Je ve formátu pptx, protože předpokládám, že česko-francouzská verze asi nebude vyhovovat každému a tady si to můžete jednoduše upravit, podle svých potřeb. Před tiskem doporučuji ovšem převést soubor do pdf, abyste měli jistotu, že se to vytiskne správně. Vytištěné materiály (stránku s šipkou budete potřebovat dvakrát) jsem nechala zalaminovat, pak je vystřihla a zkompletovala. U kalendáře s měsíci je šipka stacionární na A4 a nevystřihujete ji, vystřihnete jen dvě kolečka měsíců a vše spojíte dohromady. U kalendáře dnů v týdnu naopak vystřihnete šipku, která bude pohyblivá.  Abych to vše spojila, tak jsem propíchla kalendář uprostřed šídlem a s pomocí knoflíku a provázku vše spojila. Jistě existují i sofistikovanější metody, ale tohle jsem zrovna měla po ruce (i tak mi trvalo dva měsíce, než jsem se po vytištění a zalaminování listů dokopala k dokončení). 

A tady je výsledek, připevněný magnetem na mrazáku...jo a ten obrázek mobilu je u pátku proto, že u nás je o šabatu mobil vypnutý, takže poslední video na mobilu pro Šmuliho (krátké, pro urychlení procesu čištění zubů a podobně) je před začátkem šábesu...

Roš hašana 5782

 Letošní Roš hašana byl intenzivní, vyčerpávající a nabíjející zároveň. Od 1.září máme na půl úvazku novou rabínku, takže veškerá tíha šacharitu a čtení z Tóry neležela jen na mě, naštěstí! Protože jinak nevím, jak bych to všechno zvládla. Neměla jsem moc energii se připravovat a vlastně jsem letos fungovala hlavně z toho, co jsem se naučila v minulých letech. Protože měsíc Elul nepřinesl letos mnoho dobrého. Po měsících velkých zdravotních problémů a všech možných vyšetření nakonec babičce (z máminy strany) našli rakovinu plic, neoperovatelnou a s ne příliš dobrými vyhlídkami. Dědovi (z otčímovy strany) se po letech vrátila rakovina, taktéž bez možnosti operace. A po návratu z Čech jsme zjistili, že moje těhotenství, o kterém jsme v ČR rodině a pár dalším lidem řekli, je zamlklé...

Unetane tokef dostalo tento rok úplně jiný rozměr. Já nevěřím, že by si na Roš hašana Nejvyšší sednul a sepsal si seznam těch, kdo daný rok mají zemřít a u někoho si udělal otazník s tím, že se do Jom kipuru ještě rozhodne. Unetane tokef je pro mne pijut o křehkosti života a o tom, že máme nějaký vyměřený čas. Možná, že cedaka, tefila a tešuva mohou náš čas prodloužit, možná ne, ale určitě ho mohou zkvalitnit a tak "odvrátit" tvrdost rozsudku. Ale je snadné filozofovat o textu, když se vás osobně nedotýká. Jenže teď ten rozsudek možná visí nad dvěma blízkými lidmi. A jeden život vyhasl dřív, než se vlastně mohl doopravdy rozvinout. Hodně jsem se bála, jak tuhle modlitbu zvládnu (naštěstí ji vede náš chazan, kromě části Ki kešimcha). Ale kupodivu přislo smíření. Pořád to bolí a ještě to určitě bolet bude, až se stav obou prarodičů zhorší. Ale alespoň v tuhle chvíli přišlo smíření.

A teď bych tenhle příspěvek mohla ukončit se zdáním, že všechno je zase v pohodě. Ale ta energie z Roš hašana mi vydržela jeden den. Během měsíce Elulu a deseti dnů pokání mluvíme hodně o "chešbon nefeš", účetnictví duše, kdy zpytujeme svoje skutky. Ale můj letošní měsíc Elul mě přiměl se zamyslet nad jiným aspektem účetnictví-že máme stranu příjmů a stranu výdajů. A že když dlouhodobě nebudeme mít příjmy, nemůžeme mít ani výdaje. Nemůžeme dávat druhým a být tím, kým chceme, když nemáme z čeho brát. Je to zcela banální myšlenka, kterou se dočtete v každém článku o výchově dětí a o zdravém životním stylu. Ale pro spoustu lidí, včetně mně, je to nesmírně těžké skutečně realizovat. Skutečně myslet na svůj vlastní odpočinek a neodsouvat ho jako něco,co si můžu dopřát až splním všechno ostatní. Události měsíce Elulu a hlavně tedy těhotenství a následný potrat mrtvého plodu vyčerpaly tu malou rezervu energie, kterou jsem tak tak dokázala udržovat, abych měla alespoň trochu trpělivost a měla z čeho dávat. A skutečně nejsem vůbec milá osoba, když moje rezervy dojdou.

Závěr mého letošního chešbon nefeš je tedy jednoznačný-můj čas na dobíjení energie je stejně důležitý jako všechno ostatní. Naplánovat pravidelný čas, o kterém se nevyjednává, kdy budu sama, bez Šmuliho. A pravidelný čas, kdy budeme spolu s Elim sami. Abych potom měla z čeho dávat a být člověkem, se kterým chtějí být i ostatní.

Avi: Parašat Nicavim (Devarim 29,9 – 30,20)

  Už příští týden nás čeká oslava Roš ha-šana, našeho nového roku 5782. A pak se začne počítat deset „hrozných dní“ = „jamim norajim“ do Jom Kipur, Dne Smíření. A my se začneme zamýšlet nad sebou, jestli jsme ten rok, co je za námi, prožili tak, abychom se na sebe mohli podívat do zrcadla, nebo      na ten náš „chešbon ha-nefeš“, účet naší duše, s klidným svědomím. Dnešní paraša Nicavim nám připomíná, proč a jak bychom něco takového vlastně měli dělat.
  Mojžíš ve své závěrečné řeči mluví o zachovávání smlouvy s Bohem. Říká: „Vy všichni dnes stojíte před tváří Hospodina, svého Boha… aby tě dnes ustanovil za svůj lid a on ti byl Bohem, jak ti pravil a jak se zapřísahal tvým otcům Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi.“ (Devarim 29,9+12). Ano, k Bohu jsme vázáni nejenom úctou, láskou a bázní, ale taky smlouvou. Z naší strany je povinností držet se Božích instrukcí - micvot a našeho Jediného Boha. Bůh zase složil slib, že nikdy nevymění Izrael za jiný lid, i když jsou s námi problémy. Bude nám věčně Bohem, jak říká verš (I. Samuelova 12,22): „Hospodin pro své veliké jméno svůj lid nezavrhne, vždyť z vás hodlá učinit svůj lid.“
  V midraších se připomíná i to „vy všichni“ z našeho verše. Je v tom ta naše pospolitost, vzájemnost spoluodpovědnost. Naši moudří říkají, že každá osoba v Izraeli je zárukou, garantem toho druhého. Když jeden hřeší, musí nést trest i ostatní, jak říká verš: „Jeden bude klopýtat přes druhého.“ (Vajikra 26,37). Jeden bude potrestán za druhého. A funguje to i obráceně: Jestli je někdo spravedlivý,  všichni mají prospěch z jeho zásluh, jak říká verš: „Vecadik jesod olam“ = „Spravedlivý je základem světa“, celý svět stojí díky němu. Při té přísaze tam stáli všichni: „vaši předáci, vaši soudci, vaši starší, vaši strážníci a každý muž Izraele. Vše děti, vaše ženy a přistěhovalec, jenž je uvnitř tvého ležení, počínaje tím, kdo ti rube dříví a konče tím, kdo ti čerpá vodu.“ (Devarim 29,-10). Prostě úplně každý. Pak se tam píše ještě to, že Bůh neuzavírá tuto smlouvu a tuto kletbu pouze s těmi přítomným. Píše se tam: „jak s tím, který tu dnes s námi stojí před Hospodinem, naším Bohem, tak s tím, který tu dnes s námi není“ (Devarim 2,14). Z toho moudří vyvozují, že při této přísaze byly všechny duše, které kdy byly stvořeny. A každý člověk by si tak měl být vědom toho, že i on přísahal, že bude dodržovat Tóru a vést v patrnosti svůj slib. Snad i kvůli tomuto povědomí kdesi hluboko v nás jsou ty Vysoké svátky navštěvované i těmi vlažnějšími z nás.
  Tahle poslední, závažná řeč Mojžíše je velmi přímočará. Před všem těm shromážděnými lidmi nešetří varováními a ostrými výstrahami. „Vy všichni dnes stojíte před tváří Hospodina.“ Král Šalomoun v knize Přísloví říká: „Lepší jsou zjevná (otevřená) kárání, než skrývaná láska.“ (27,5). Pokárání dává život tomu, kdo je přijímá a přináší smrt tomu, kdo je neslyší, nechce slyšet – jak říká verš: „Mírný (léčivý) jazyk je stromem života“ (Přísloví 15,4). Jazyk, který lidi napomíná, jim dává život. Na druhou stranu: „Kdo domluvy nenávidí, zemře.“ (Přísloví 15,10). Tomu není pomoci.
  Ten, kdo chce svému příteli něco vytknout, mu musí říct pravdu a ne lichotky, jak říká ten náš uvedený verš: „Otevřené pokárání je lepší.“ Je lepší, když člověk něco vytkne svému příteli a říká mu pravdu, i když nepříjemnou. Nemusí ho za to jeho přítel zrovna milovat, spíš to bývá naopak, ale pořád je to lepší, než „skrytá láska“ – než skrývat hříchy svého přítele a neříkat mu o nich, protože je to nepopulární a my se chceme všem přátelům jenom líbit.
  Je taky známá věc, že existuje mnoho lidí, kteří si kritikou druhých jen vyřizují nějaké své účty a ne že by takovou věc dělali jen kvůli nebesům. Jak tedy máme chápat ten verš: „Otevřená výtka je dobrá“. Kdy je skutečně dobrá? – Když vychází ze „skryté lásky“. Je dobré pokárat druhého člověka jen tehdy, když je motivací ta skrytá láska a nic jiného, osobního.
  Kimchi píše, že tento verš opravdu znamená, že je dobré pokárat a vyjádřit to i veřejně, otevřeně, ale pokud někdo skutečně miluje svého přítele, měl by ho kárat soukromě, jenom mezi sebou. Jak to nazývá ta estébácká hantýrka: na čtyři oči. Není smyslem ponížit toho druhého, ale pomoci mu.
  Verš „otevřené kárání je dobré“ také znamená, že pokárání, které je otevřeně dáno Izraeli Bohem, kterému se říká „skrytá láska“, protože On si zaslouží být milován a je skrytý před lidmi – toto pokárání je dobré, protože pochází od Boha. Tak se tím nechme před Vysokými svátky inspirovat a učme se tomu umění pokárat i kritiku ke svému užitku přijmout. Jak říká ten dnešní verš: „Vy všichni dnes stojíte před tváří Hospodina.“ (Devarim 29,9)