Avi: Parašat Pekudej (Šemot 38,21-40,38)

 

  Dvě parašot za sebou, Vajakhel a dnešní Pekudej, se znovu vrací ke stavbě miškanu – přenosného chrámu – a jeho vybavení. Proč tolik prostoru, věnovaného příkazu a potom i skutečnému naplnění příkazu - stavby miškanu? Vždyť je to opravdu nepoměr třeba už jen ke stručnému popisu stvoření celého světa…

  Je to totiž naplnění celého smyslu vyjití z Egypta. Tam se zbavili pout otroctví, získali fyzickou svobodu. Pak převzali desky se zákony ze Sinaje. Ale teprve po selhání s hříchem zlatého telete postavili miškan jako místo přebývání Hospodina uprostřed nich. Lépe řečeno – v nich. Tento přenosný chrám má větší význam než kamenné stavby obou Chrámů v Jeruzalémě. Je dokladem, že Hospodin není žádné místní božstvo, ale že je univerzálním Bohem celého světa, který je s Izraelem kdekoli na světě, i když se znovu dostanou do vyhnanství a kamenné Chrámy budou v troskách. Co je podstatné – abychom v sobě nalezli místo, ve kterém by Hospodin mohl přebývat. Tak jako podle kabaly Bůh udělal cimcum, určité stažení do sebe, aby vytvořil prostor pro své stvoření, my můžeme udělat určité omezení sebe sama, abychom vytvořili prostor ve svém životě pro Boha.

  Proto není náhodou, že do těchto popisů jsou vloženy verše, které se týkají šabatu. „Mojžíš shromáždil celé společenství synů Izraele a řekl jim: toto jsou věci, které vám přikázal Bůh, abyste činili. Po šest všedních dní budete vykonávat práci, a sobota pro vás bude svatým šabatem, úplným odpočinkem, pro Boha.

  O šabatu je zakázáno vykonávat ty činnosti, které byly spojeny s budováním miškanu. Tedy ne všechny, ne jakákoli práce, ale ta kreativní, které se říká melacha. Ta jakoby stvořitelská, kterou vykonával Bůh během prvních šesti dnů a potom přišel den sedmý a On přestal konat své dílo. I práce má svoji hodnotu, ale člověk se nemá stát otrokem své práce. I v tom je jeden z významů šabatu. Při neexistenci Chrámu se Boží svatost soustřeďuje v určeném čase.

  Proč Bůh přikázal Mojžíšovi připomenout lidem, aby dodržovali šabat, před tím, než začali se stavbou miškanu? Podle Mechilty to vysvětluje tato bajka: Král si naplánoval, že sám vybuduje palác. Vybral si nejlepší architekty a radil se s nimi dlouhé hodiny. Podal jim přesné instrukce k tomu, jak má vypadat ta výjimečná stavba. Královna mezitím s nespokojeností pozorovala, že král každou svou myšlenku věnuje stavbě, že celé dny a noci tráví s architekty, aby probírali další detaily. Během jednoho z takových setkání vešla do místnosti, kde se odbývala porada, a s lítostí řekla králi: „Jsi tak pohlcený svými plány, že mi nevěnuješ jedinou myšlenku!“ A král uznal, že je to pravda. Okamžitě rozkázal, aby byla zorganizována na příští den krásná oslava k poctě královny. A podobně si šabat stěžoval Bohu: „Posvětil jsi mě během šesti dní stvoření. Teď mě ale Židé mohou snadno znesvětit kvůli jejich velké úctě k miškanu, který pro Tebe budou stavět!“ Kvůli tomu rozkázal Hospodin Mojžíšovi, aby velice jasně zdůraznil, že práva, týkající se dne šabatu, nejsou odsunuta kvůli stavbě miškanu. Tolik k tématu říká Mechilta.

  V Gemaře se na jednom místě popisuje spor mezi rav Hunou a rav Chijou. Jde v něm o to, že když se člověk ztratí na poušti, tak za nějaký čas ztratí pojem o tom, jaký je den, a kdy má slavit šabat. Jeden z nich říká, že je třeba počítat šest dní a pak oslavit šabat, druhý zase naopak – že je třeba oslavit šabat a pak počítat šest dní. V čem spočívá spor? Je to o úhlu pohledu. Z toho Božího pohledu bylo nejprve šest dní stvoření a pak šabat. Z toho pohledu člověka, který byl stvořen šestého dne, je to obráceně – nejdříve šabat a pak šest všedních dní. Stejné je to v Tóře, když se píše o miškanu. Dokud Bůh vydává instrukce o stavbě, je zmínka o šabatu na konci. Když lidé začínají uskutečňovat to zadání, je tam další zmínka o šabatu hned na začátku těchto popisů. Je tu určitá paralela mezi stvořením a stavbou miškanu, Božím a lidským pohledem. Tóra nás neučí příliš o tom, jak Bůh stvořil svět, ale učí nás, jak máme vytvořit společenství. Kniha Šemot, II. Kniha Mojžíšova, je vlastně o stvoření národa, předtím to byla spíš rodinná kronika. Proč se o miškanu nepíše až ve III. Knize Mojžíšově, kde by se to dobře hodilo? Co má stavba miškanu společného s národem? Píše se tam, že Mojžíš shromáždil celé společenství. To, že se společně zúčastnili na té práci, je zformovalo ve společnost se stejným cílem. Když budovali miškan, nestavěli ovšem jen něco materiálního, sami se při tom budovali a rostli. I šabat je něco, co člověk spolu s ostatními vytváří a zakouší. Je to dosvědčení celé historie světa od jeho stvoření až do tohoto okamžiku. Je to katedrála v čase, ve které můžeme zakoušet Boží Přítomnost tak, jako kdysi v miškanu. To je šabat.

  Nedá mi, abych nakonec nepřipomněl i to, kdy i ten svatý šabat můžeme a musíme dát stranou. A jedná se bohužel o velmi aktuální zprávu, kdy vrchní oděský rabín porušil šabat, aby hrdinsky zachránil 250 sirotků ze svého města před ruským, vojenským útokem. Záchrana života, úcta k životu je nad všemi přikázáními a mělo by to platit pro všechny lidi, kteří lidmi chtějí i nadále zůstat.

Avi: Parašat Ki Tisa (Šemot 30,11-34,35)

Naše dnešní parašat Ki Tisa z II. Knihy Mojžíšovy začíná těmito slovy: Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Když budeš pořizovat soupis Izraelců, povolaných do služby, dá každý při sčítání výkupné Hospodinu za svůj život, aby je při sčítání nestihla nenadálá pohroma. Toto dá každý, kdo přijde mezi povolané do služby: půl šekelu, podle váhy určené svatyní … Tato půlka šekelu bude příspěvkem Hospodinu.“ (Šemot 30,11-13)

Opět jsem se při zamyšlení nechal inspirovat sbírkou midrašů Cena Urena, která od počátku 17. století vyšla už více než 210 krát, jen v češtině ještě ne. Když tedy čteme ty dnešní úvodní verše, hned nás musí napadnout, co by se asi tak hrozného mohlo stát při sčítání, aby přitom mělo jít o život. Král Šalomoun přece v knize Přísloví píše celkem jednoznačně: „Bázeň před Hospodinem přidává dnů, kdežto svévolníkům se léta krátí.“ (Přísloví 10,27). Když se taková věc povede, je to prima. Ale z vlastní zkušenosti víme, že to úplně vždycky takhle neplatí. Nezbývá potom nic jiného, než věřit, že Bůh ví co dělá. A že pro nás právě teď dělá zázraky, které jen nejsme schopni postřehnout. To je víra.

Ale jak je to s tím nebezpečím při sčítání, o kterém se v textu mluví? V Cena Urena je položena otázka: Proč nám naši moudří řekli, že neexistuje žádné požehnání na něco, co už je spočítané? Protože Bůh skrývá své zázraky. Proto naši moudří řekli, že když už někdo něco změří a spočítá, a pak prosí Boha, je to marná modlitba. A je to tak. Každý kdo cítí nějakou úctu k Bohu, tak si uvědomuje, že v tomto vztahu je marná jakákoli kalkulace. A píše se tam i další věc: zlé oko číhá na věc, která byla spočtena nebo změřena. Proto Bůh, podle tohoto výkladu, přikázal, že Izrael nemůže být spočítán běžným způsobem, ale určitou oklikou – prostřednictvím mincí v hodnotě půl šekelu. A když byly mince vybrány a sečteny, bylo pak zároveň jasné, kolik je Izraelců. Midraš vysvětluje přesněji ten těžko srozumitelný verš (30,12), ve kterém se píše, že jde o vykoupení duše půlkou šekele, aby při tom počítání nedošlo k žádné nenadálé pohromě. Říká: Pokud by prý byli počítáni jednoduše, individuálně, jeden po druhém,, Bůh by viděl hříchy jednoho každého a usmrtil by je. Ale když je to společenství Izraele sjednocené, nerozdělené, nerozskupinkované, existuje mezi nimi spousta dobrých skutků a funguje to tak, že jeden chrání druhého.

Midraš se ptá, proč Bůh přikázal právě ten půlšekel? Odpověď zní: protože když Izraelci zhřešili výrobou zlatého telete, přestoupili zákony Desatera. Šekel má totiž hodnotu dvaceti gera, půl šekelu tedy právě deset. Proto je půl šekele odčiněním za přestupek proti Desateru. Další narážka se skrývá v tom, že hřích zlatého telete se odehrál v poledne, což je polovina dne. Proto: půl šekelu za hřích zlatého telete.

V naší paraše se také píše o kadidlu, které se pálilo v Miškanu. Ve dnech Chrámu to bylo kadidlo, které chránilo lid před pohromami. Když se tu v našem verši (30,12) píše, že každý člověk má vykoupit svou duši, a tak se mu při sčítání nic nestane, vede nás to k dalšímu verši v knize Přísloví: „Spravedlnost (cedaka) vysvobodí od smrti“ (10,2). Po zničení Chrámu je to charita, milodary, které nás ochraňují. Půl šekelu nebyl velký příspěvek, pro každého splnitelný. Bůh po nikom nechce nic nemožného. Další zajímavou podrobností je, že z těch stříbrných šekelů, které Izraelci vybrali, se vyrobily patky, na kterých pak stály stěny svatyně. Každý si tak mohl uvědomit, že má být pokorný a držet se nízko, tak nízko, jako byly ty stříbrné patky u země – na nich ale potom mohly stát stěny svatyně.

Zajímavá je i další věc, kterou chci z dnešní paraši zmínit. A tou věcí je popis složení kadidla. To se skládá z 11 druhů různých voňavých ingrediencí. Mezi tím vším voňavým kořením byla i klovatina galbanum, která naopak zapáchá. To nám má ukázat, že Bůh nechce pokořit a zničit zlého člověka. Naopak, takový člověk má mít možnost učinit pokání, stýkat se se spravedlivými, modlit se a být v tom vytrvalý. Naši moudří říkají, že pokud se shromáždění modlí a postí, ale nejsou v něm žádní hříšníci, jejich modlitby nejsou přijaty. Píše se tam dokonce, že pokud nejsou zlí lidé mezi nimi, jsou prokleti, protože Izrael je za sebe zodpovědný jako celek.

Na tyhle všechny věci ohledně dávání a společné odpovědnosti teď musím myslet, protože vím, jak těžce je na tom po finanční stránce v této době naše obec. Pokud máme v Liberci i v budoucnosti existovat, je třeba se nejen uskromnit, ale taky projevit velkorysost a solidaritu jak v širším měřítku, mezi obcemi, tak i přímo mezi námi. To je totiž to, co se počítá.

Aby to nebylo jako v tom vtipu, kdy rabín zazvoní u Roubíčků, aby požádal o malý dar na provoz místní mikve. Roubíček odběhne, ale hned se s úsměvem vrátí a podává rabínovi sklenici vody…

Odkazy na Purimové aktivity pro děti

 Letos si střihneme měsíc Adar hned dvakrát, protože máme přestupný rok. Takže na dnešek připadá Purim katan (malý Purim) a ten "opravdový" s hamentašen a oslavou nás čeká až za měsíc. Ale protože Šmuli už vyrostl (brzy mu budou 3 roky!), je potřeba vymyslet i nějaké aktivity, díky kterým mu budeme moct svátek přiblížit. Dnešní post tedy není nic jiného, než výsledek mého googlení. Třeba se vám některé aktivity budou také hodit. Všechny odkazy jsou ke stažení bez registrace, existují i další materiály, které ovšem vyžadují předchozí registraci, než je můžete (i zdarma) stáhnout.

Prstové loutky (barevné) od Tori Avey

Prstové loutky (černobílé k vybarvení) od Tori Avey

Prstové loutky (černobílé k vybarvení) od Ann Koffsky

Loutky na špejli od nanuka (černobílé k vybarvení a nalepení na špejli) od Chabadu

Královská koruna (černobílá k vybarvení) od Chabadu

Nápad na výrobu loutek z vařeček od Joyful Jewish

Masky (barevné) od AlphaMom

Masky (černobílé k vybarvení) od Jewish Boston

Zdobená škraboška i s návodem od Tori Avey

Já nejsem zrovna matka tvořilka, nemám na to ani trpělivost ani čas, ale počítám, že prstové loutky bychom letos zvládnout mohli a možná i nějakou jednoduchou masku (vloni Šmuli jakoukoliv masku odmítal a nechtěl ani, abychom ji měli my).

Seder-domácí, nebo komunitní?

 Tenhle týden už jsem fakt neměla žádnou omluvu, abych nepsala blog, jenže pořád jsem neměla žádný nápad na článek. Naštěstí mám Eliho, který mi hned jeden přihrál. Řeší totiž s dalšími členy správní rady naší synagogy organizaci komunitního sederu a jako každý rok doma probíráme otázku, k čemu vlastně ten komunitní seder má sloužit (pro doplnění, otázku probíráme jen doma, protože něco tak revolučního, jako zrušení komunitního sederu by bylo nemyslitelné, stačí, že musel být zrušen vloni a předloni, respektive probíhal přes Zoom). 

Komunitní seder je na první pohled dobrý nápad-umožní prožít seder s ostatními členy komunity těm, kdo jsou sami, kdo jsou zrovna v procesu konverze a těm, kdo vlastně neví, jak by takový seder doma udělali. Lidé se mohou setkat s těmi, koho už dlouho neviděli, popovídat si a rabín je provede celým večerem tak, aby rituálu bylo učiněno za dost. Nevím, s jakými komunitními sedery máte zkušenost vy (pokud nějakou máte), ale u nás v dobách největší slávy bylo na sederech přítomno 100-140 osob. Spoustu z nich jsme viděli právě jen na sederu a pak na Neile na Jom Kipur. Byl to totální chaos. Komunitní seder se u nás vždy pořádal až na druhý večer, aby lidé mohli první seder udělat doma, pokud chtějí, ale mnozí z přítomných první seder nedělali vůbec a přišli jen na ten komunitní. První část sederu až do večeře obvykle probíhal bez větších zádrhelů, ale přimět účastníky k pokračování po jídle, to byl hodně těžký úkol, zvlášť, když se část účastníků po jídle prostě zvedla a odešla. Pro mě, jako člověka, který nemá rád davy, to nebyl nijak zvlášť spirituální zážitek a oba s Elim jsme byli rádi, že s narozením Šmuliho jsme získali dobrou omluvenku, abychom na komunitní seder nemuseli. On totiž ten seder také musí někdo organizovat a připravit a když jsme oba ve správní radě a Eli je dokonce prezident, tak je potřeba dát ruku k dílu. Jenže po pár podobných sederech ve vás začne hlodat pocit, že dobrovolně ve svém volném čase, navíc ve sváteční den, kdy byste měli odpočívat, pracujete a připravujete seder pro lidi, kteří si akorát chtějí přijít popovídat a "splnit si" Pesach bez práce.

Hlasy, že lepší, než lidem pesachový seder (a jiné svátky) servírovat na stříbrném podnose, je naučit je, jak si je udělat doma, se ozývaly už před covidem, ale s příchodem viru výrazně zesílily spolu s tím, jak nebylo možné organizovat komunitní sedery. Nakonec mnoho komunit udělalo prostě "komunitní seder" přes Zoom nebo jinou aplikaci a i když lidé museli provést alespoň základní přípravu na svátek (macesy za ně nikdo nekoupil a sederový talíř nepřípravil), pořád byli večerem provedeni. Objevily se ale i kurzy před Pesachem zaměřené právě na to, jak si takový seder udělat doma a jak ho třeba udělat, když je doma člověk sám (napadá mě třeba kurz Kamily Kopřivové alias rabínky v zácviku). Domácí seder, byť nedokonalý, ale plně ve vlastní režii má jednu nespornou výhodu-takzvaný Ikea efekt. To je vědecky popsaný fenomén toho, že co jsme si vyrobili sami, toho si víc ceníme. Že vynaložené úsilí se pak odrazí na našem dobrém pocitu z výsledku. Navíc v židovské tradici byl seder vždy rodinnou záležitostí, s tím, že ke stolu byli pozváni ti, kdo by jinak byli sami nebo bez prostředků. Lze tedy říct, že je lepší místo komunitního sederu dělat pravidelně před Pesachem kurz "jak si udělat seder doma"? A co ti, kdo jsou sami, nebo třeba konvertují, je možné je všechny "umístit" k někomu domů?  Co když těch, kdo jsou právě v takové zranitelné situaci je příliš mnoho, což se v progresivních komunitách často stává? My se snažíme vždycky někoho pozvat a i další členové z "tvrdého jádra" to dělají, ale samozřejmě kapacity jsou omezené.

Náš letošní komunitní seder bude rozhodně menší, ani ne tak kvůli covidu, ale kvůli nedostatku dobrovolníků, kteří mohou a chtějí celou akci organizovat. Ti, kteří tradičně vozili ze synagogy do pronajatého sálu (a pak zase zpátky) hagady, sederové talíře, zvukovou techniku, připravovali stoly, vařili polévku s macesovými knedlíčky pro všechny učastníky, zajišťovali macesy, víno, hroznový džus a obsah sederových talířů letos z větší části nemají čas, protože budou s rodinou. Takže bude nutné udělat seder přímo v synagoze a v mnohem omezenějším počtu (s eventuálním přenosem přes Zoom pro ty, kdo se nevejdou). Prioritu pro přihlašování budou mít lidé v procesu konverze a osamělí. Jediná otázka, která zůstává, je, zda uděláme komunitní seder první nebo druhý večer, protože letos budeme mít zase po dlouhé době Pesach šacharit (ranní bohoslužbu) a je potřeba, aby byla synagoga čistá a uklizená. Uvidíme, jak se to osvědčí a jak to bude v dalších letech. Na jednu stranu mi to přijde jako dobrý kompromis, na druhou stranu trochu jako stigmatizace těch, kdo nemají kam jít. Co se dalších sederů týče, mnozí členové správní rady chtějí, aby komunita organizovala velké sedery pro co nejvíc lidí, ale dobrovolníků, kteří mají čas, chuť a sílu (správní rada nám stárne) připravovat takové sedery je čím dál méně.

A co si o tom myslíte vy? Hlasujte v anketě, výsledek sice k ničemu nepoužiju, ale zajímalo by mě, která možnost se zamlouvá vám...

Avi: Parašat Truma (Šemot 25,1-27,19)

  Parašat Truma ve II.Knize Mojžíšově je takovým popisem instrukcí, aby Izraelci věděli, jak mají postavit ten přenosný Chrám – miškan, včetně jeho vybavení. Jsou to všechno sdělení, které od Hospodina získal Mojžíš na hoře Sínaj. A protože jak ten přenosný Chrám, tak i oba Chrámy, které pak stály v Jeruzalémě, už spoustu let neexistují, tak měli zase naši komentátoři spoustu času k zamyšlení nad symbolikou Chrámu i jeho vybavení. A tak se s našimi moudrými můžeme těšit ze symbolů a smyslu všech těch věcí a nacházet si cestu k Bohu prostřednictvím jejich výkladu.
  Paraša začíná takovou obvykle nepopulární výzvou ke sbírce: „Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Mluv k synům Izraele, ať pro mne vyberou příspěvek, můj příspěvek vezměte od každého, kdo jej ze srdce dobrovolně odevzdá.“ (Šemot 25,1-2) Všechno, co má dobře fungovat, včetně manželství, se nemůže skládat jen ze sdílení společných krásných citů, ale je potřeba do toho vložit i spoustu obyčejné práce, námahy a výdajů… A pak se to může zúročit. Ten dobrý výsledek není samozřejmý.
  Proč je právě tady ta výzva k příspěvku, po darování Tóry? Má nám to ukázat, že Boží duch spočívá na místě, kde se lidé učí Tóru a na místě lásky. Baal HaTurim píše, že ten obrat „vyberte mi dar“ znamená, že pokud se učíte Tóru, která byla dána na konci čtyřicátého dne Mojžíšovi na Sínaji, budete mít vy sami Boha. Jak na to přišel? Ten zájmenný sufix „li“, který znamená „mi“, „pro mne“ má v hebrejské abecedě číselnou hodnotu čtyřicet.
  A Toldot Jicchak píše,že v těch slovech „vajikchu li“= „vyberou mi“ Bůh říká, že ta cedaka je stejná, jako by se zasnoubili s Bohem, stejně jako si ženich bere nevěstu jako dar. Proto je tam to slovo „brát“ a ne „dávat“, jak by se dalo čekat. Ve druhém verši se píše „můj příspěvek“ – jako by se jednalo o Boží peněženku a ne o tu naši. Co se tím chce říct? Snad se máme zamyslet nad tím, že jsme získali mnoho požehnání, které si dostatečně neuvědomujeme – máme vzdělání, práci, zdraví, rodinu… Neměli bychom se automaticky cítit tak majetnicky a pyšně, svoji vděčnost máme projevovat tím, že na těch „svých“ penězích nebudeme tak lpět a pomůžeme, kde je to zrovna potřeba.
  O daru v dnešní paraše čteme: „Ašer jidvenu libo“ = „Kdo ze svého srdce dobrovolně odevzdá“. Už to dobře známe, motivace je to rozhodující. Ten kdo touží sám, srdečně a upřímně dát… Není to ohlížení se po ostatních – no, tak když i tenhle dal, no tak to musím chtě nechtě taky něco dát, achjo. A nebo z druhé strany je zase špatné ten svůj dar „prodat“- být viděn, povolat fotografy a aby u toho byla televize – všichni POZOR, sledujte, jak jsem ušlechtilý, doufám, že vám to neuniklo. Proto se tu v našem textu píše: „Pro MNE vyberou“. I v tomhle dávání mají být úmysly co nejčistší, bez ovací. Když někdo dává milodar, má to činit tak nenápadně, aby o tom věděl jen Bůh.
  V dnešní covidové době mnoho lidí a povolání utrpělo velké ztráty. Malé obchody byly zavřené, umělci nemohli vystupovat. Za normálních okolností by se uživili hravě, chtěli pracovat, ale nemohli, nesměli. A hned se ukázalo, jací jsme. Někteří lidé to brali jako zadostiučinění svých ubohých dušiček a doslova se pásli na existenčních potížích těchto umělců, kterým předtím záviděli. A jiní se jim snažili pomoci tak, jak uměli. Vyrovnat se se ztrátou místa a jistot není tak jednoduché. Nedávno jsem v lese, kam chodím na houby, našel i bezdomovce, který tam i teď v zimě přebývá ve stanu. Mluvil jsem s ním, zdá se vyrovnaný, přežívá mimo společnost. Musel jsem na něj myslet, skutečně mu nechybíme, zažil zklamání a tak nějak to vzdal? Kdo ví. Nikdy není pozdě na nový začátek.
  Pomoc může mít různou podobu, ale tou nejzákladnější je pro každého nasycení, jídlo. Proto mě v popisu miškanu zaujal i stůl: „Z akáciového dřeva mi zhotovíš stůl“ (Šemot,25,23). Bůh přikázal, aby ve Svatostánku postavili stůl, na který se položil chléb, který později jedl kněz. Říká se v midraši, že kousek toho chleba o velikosti cizrny by zasytil člověka. A někdy to je skutečně tak, že i zdánlivě nepatrná pomoc může působit zázračně.
  Proč se stůl nazývá „šulchan“, což znamená odesílatel (ze slovního kořene ŠLCH- šin, lamed, chet = poslat)? Protože Bůh posílá své požehnání na stůl. Stůl měl být vyroben ze dřeva „šitim“ (akácie), což je akronym pro slova „šalom“ (mír), „tova“ (dobro), „ješua“ (spása) a „mechila“ (odpuštění). Všechna tato požehnání přicházejí prostřednictvím stolu. Stejné slovo se používá v souvislosti s archou a oltářem, protože také přinášejí světu požehnání. Stůl je tedy jako oltář v tom, že usmiřuje hřích – stejně jako oběť.
  A na závěr toho dnešního povídání o nesobeckém dávání a o stolu: Ve Francii prý bylo kdysi zvykem vzít stůl  cadika -  spravedlivého člověka a použít ho na výrobu jeho rakve, aby se tak poukázalo na to, že člověk si na ten příští svět nevezme nic kromě milodarů, které uskutečnil jídlem na svém stole.

Avi: Parašat Mišpatim (Šemot 21,1-24,18)

 

  Dnešní parašat Mišpatim není žádnou klasickou literaturou, ale jak už název napovídá, je to velký výčet přikázání – mišpatim (je to množné číslo od toho slova mišpat). A úplně přesně to vypočítává knížka Tarjag micvot, která uvádí přikázání podle toho, jak po sobě v textu Tóry a v jednotlivých parašách následují. Takže v této paraše jsou to micvot od pořadového čísla 42 až po 94, čili hned 53 micvot v jediném týdnu, z celkového počtu 613 přikázání. Takže to je opravdu speciální, velmi zvláštní paraša.

  Následuje po paraše Jitro, ve které Izraelci stojí pod horou Sínaj, na které Mojžíš přebírá od Hospodina veškeré ty podstatné instrukce, počínaje Desaterem a ustanovením o oltáři. Ta dnešní paraša na to navazuje. Mojžíš dál lidu tlumočí: „Veele ha mišpatim…“ = „A toto jsou zákony…“ které jim předložíš. Kdekoli v Tóře se objevuje slovo „ele“ = „tyto“, znamená to uzavření předtím uvedených výroků a začíná se mluvit o úplně jiných věcech. Ale když Tóra říká: „veele“, pak dodává něco k těm věcem dříve uvedeným. Ta slova nám tedy mají říci: stejně tak, jako dříve uvedené Desatero, předané na Sínaji, tak úplně stejně i tato přikázání, která nám teď chce Tóra představit, jsou ze Sínaje. Mají stejnou hodnotu, stejnou závaznost, jsou to všechno Boží instrukce pro náš život.

  A teď přichází ten paradox. Tahle paraša má být civilním i trestním právem národa, má představit zásady a podmínky práva a humanity, které budou regulovat mezilidské vztahy uvnitř vyvoleného národa. Člověk právem očekává něco úžasného a vznešeného. Ale čím se tu začíná? Něčím, co by nikdo nečekal od národa, který teprve nedávno opustil po tolika letech egyptské otroctví. K neuvěření, čteme tu jako první věc podmínky toho, „Když koupíš hebrejského otroka…“ (Šemot 21,2)  Ufff, tak to je nadělení.  Copak nemá svoboda tu hodnotu, jak jsme si doteď mysleli? Vždyť i o pár veršů dál se píše o otrokovi, kterému jeho služba vypršela. Mohl by odejít jako svobodný člověk, ale ten jouda si zamiloval svého pána a tak chce mermomocí zůstat u svých otrockých jistot. O takovém otroku se píše: „jeho pán ho přivede k soudu a postaví ho ke dveřím nebo k veřeji a propíchne mu ucho šídlem a on mu bude otrokem až do jubilejního roku.“ (Šemot 21,6)  Je to vlastně takové veřejné zesměšnění takového člověka, který si neváží vlastní svobody. A proč se děje zrovna takovým způsobem? Když hebrejský otrok odmítá svobodu, je mu propíchnuto ucho. Ucho proto, že jeho ucho slyšelo Boha říkat na hoře Sínaj, že Izrael je jeho služebníkem a nesmí sloužit nikomu jinému – a přesto se tento člověk rozhodl zůstat otrokem. A proč se to probodení provádí u dveří? Veřeje dveří svědčily v Egyptě. Bůh dohlížel na dveře Židů v noci, kdy udeřil na prvorozené v Egyptě.  A právě oné noci nás Bůh prohlásil za své služebníky.

  Píše se, že „jeho pán mu probodne ucho“ (21,6). Tento úkon mu musí provést sám jeho pán, nikoho jiného tím nemůže pověřit. A ten jeho pán, kterého si měl tak zamilovat, mu musí způsobit takové ponížení. Je to drsné slovo pro všechny takové ty lokajské dušičky. Ocenění nedojdou, spíš naopak.

  A proč se tu píše „hebrejský otrok“ a ne spíše izraelský? Protože Izrael je hodnotnější jméno, Židé se tak nazývali potom, co je Bůh propustil z egyptského otroctví, aby mu sloužili a přijali Tóru. Ale když byli zotročeni v Egyptě, říkalo se jim Hebrejci, jak se říká „Bůh Hebrejů“ (Šemot 3,18). Někdo, kdo se prodává do otroctví, je přirovnáván k egyptským Židům, a tak se mu říká Hebrejec.

  A proč mu vytečou kapky krve z ucha? Protože odmítl vzpomínku na krev, kterou byly postříkány veřeje dveří, když Bůh osvobodil naše předky z otroctví. Midraš píše: Bůh říká: „Otevřel jsem mu dveře po šesti letech otroctví, a on jimi nechce projít!“ Proto se to probodnutí provádí u dveří.  Pro vysvětlení – vždycky po šesti letech docházelo k propuštění z otroctví, stejně tak, jako po šesti dnech přichází šabat jako den odpočinku. Navíc tu byl ještě ve hře jubilejní rok- padesátý, po těch sedmi šabatových letech.

  Ale pořád je tu ta záhada, proč by vůbec mělo někoho napadnout kupovat hebrejského otroka? Když odhlédneme od dobových zvyklostí, ze kterých se ale Židé v mnohém vymykali, je tu alespoň jeden akceptovatelný důvod? A Ústní Tóra nám ho poskytuje. Společnost, kterou Židé vytvářeli na základě Božích instrukcí, měla být nejen svobodná, ale i spravedlivá. A Ústní Tóra říká, že se tento verš týkal otroka, který byl prodán prostřednictvím „bejt dinu“ –  rabínského soudu, protože loupil a neměl peníze na splacení své krádeže. Svoboda má prostě svoje mantinely, není bezbřehá. Není na úkor druhého člověka. A když to někdo respektovat nechce, přichází trest, který má tu nerovnováhu zase napravit.

  Ale není to likvidační ani pro toho zloděje, ani pro jeho rodinu. Ten, kdo si koupil hebrejského otroka, koupil si i starosti. Měl povinnost se postarat o jeho ženu a děti. A byla stanovena pravidla chování, která musel jeho pán dodržovat. Smyslem byla jak samotná fyzická náhrada škody, způsobená tím zlodějem, ale i náprava toho člověka. Proč by se tu jinak mluvilo o tom, že ten otrok by nechtěl opustit svého pána a ten pán, že by si chtěl znovu koupit otroka – zloděje? To by dávalo smysl jedině v tom případě, že by se ten zloděj napravil a za celou dobu svého otroctví by se něčeho takového už nedopustil. Takové dočasné otroctví dovedu v tomto případě pochopit i ocenit.

 

Avi: Parašat Bešalach (Šemot 13,17-17,16)

Parašat Bešalach v knize Šemot, II. Knize Mojžíšově, je nabita úžasným a často až zázračným dějem. Izraelci prchají ze země otroctví, z Egypta. Přestože je faraonovo vojsko pronásleduje, suchou nohou překračují Rákosové moře, ve kterém naopak utone faraonovo vojsko. Sotva si Izraelci zapějí píseň chvály Hospodinovi, za chvíli už je čekají problémy: hlad, žízeň, nepřátelé. Skuhrají, nadávají Mojžíšovi, ale Hospodin je neustále zachraňuje.

  Často se tato část Tóry popisuje jako vznik národa, kdy tady z pouhé rodiny vzniká celé společenství národa, který se stále učí věřit Hospodinu a žít podle jeho přikázání. A tohle vyučování se zase přirovnává k vývoji jednotlivce. Přechod moře se líčí jako takový porod, po kterém je tu malé dítě, které pořád křičí a vnímá jen sebe. Než se naučí vidět víc, než dospěje, než bude samo schopné převzít zodpovědnost a přitom stále neztratit víru. Ty židovské dějiny jsou často tak dramatické, že je někdy aspoň troška víry opravdu zapotřebí.

  Nedávno jsem si překládal midraš, který popisuje to zázračné rozdělení moře. Nevím, v jak těžké době sepisovali autoři tenhle midraš, ale každopádně samotný popis Tóry jim připadal ještě tak málo zázračný, že si ještě přisadili. Moře podle nich udělalo hned deset zázraků: za prvé - moře se rozdělilo; za druhé – vody byly jako jeskyně, která chránila celý Izrael, s vodou nad hlavou a na obou stranách; za třetí – země pod nimi byla suchá a tvrdá, takže si ani neušpinili nohy v blátě; za čtvrté, když Egypťané postupovali za nimi, země se zase rozbahnila a oni se v ní utopili; za páté – voda ztuhla; za šesté, voda neztuhla jako jedna celistvá skála, ale spíše na mnoha místech ztvrdla jako oblázky; za sedmé – voda se rozdělila na dvanáct tunelů, takže každé pokolení mělo svou vlastní cestu; za osmé – voda byla čistá jako sklo, takže každý kmen viděl i ty ostatní, kráčející poblíž; za deváté – voda z moře se stala sladkou, takže ji Židé mohli pít. Když se chtěli napít vody, ztuhlá hmota se stala kapalinou a když skončili, hned zase ztvrdla, aby se jim nenamočily nohy. A posledním, desátým zázrakem mělo být to, že pouze jedna třetina vody na povrchu ztvrdla. Kdyby celé moře až do dna ztuhlo, vznikla by tam velká jáma a bylo by těžké slézt dolů a zase se vyškrábat nahoru. A jako takovou třešničkou na dortu pak bylo podle rabi Bechaje to, že Hospodin nechal v moři vyrůst mnoho druhů ovoce. Takže když dítě zaplakalo, jeho matka mu mohla hned podat právě utržené jablíčko, nebo granátové jablko. No, pěkná představa, taková procházka růžovým sadem. Těžko říct, jestli čtenáře ve své době utěšila, nebo mu pomohla k ještě větším depresím, že právě jeho takové štěstí nepotkalo.

  My se dneska takhle těšíme představou, že celá ta covidová rána jako mávnutím kouzelného proutku zmizí, jako kdyby ani nikdy nebyla a všechno bude jako dříve. Celé to divné období už trvá dlouho, lidé umírají a chudnou, křičí na sebe, jako by tím mohli celou situaci a tuhle novodobou ránu popřít.

  V dnešní paraše je ještě jeden verš, který midraše rozebírají. Ten zní tak: „A ačkoli synové Izraele vyšli z Egypta ozbrojeni, vedl Bůh lid oklikou cestou pouští Rákosového moře.“ (Šemot 13,18). Dovídáme se tu, že Izraelci odešli jako bojovníci, i když neměli potřebu jít do války, protože Bůh bojoval proti Egypťanům za ně. Ukazuje nám to ale, že člověk nemá nic podcenit a sám za sebe má udělat všechno, co jen může. A teprve pak mu Bůh pomůže, tak, jak se o tom píše v knize Přísloví: „Kůň je strojen pro den boje, ale vítězství je u Hospodina.“ (Mišlej 21,31)

  Midraš říká, že slovo „chamušim“ (=ozbrojený), lze taky přeložit jako „jedna pětina“ (od chameš= pět). Jen pětina lidí opustila Egypt, zatímco čtyři pětiny zemřely během rány temnoty, protože nechtěly Egypt opustit. A proč zemřeli během této konkrétní rány? Aby Egypťané neviděli, co se jim stalo a neřekli: „Jsou potrestáni jako my.“ Dalším vysvětlením je, že slovo „chamušim“ se vztahuje k padesáti. Opustili Egypt, aby o padesát dní později získali Tóru. Mezi Pesachem a Šavuot je padesát dní.

  Asi už tušíte, co vám tím chci říci: Můžeme celou dnešní situaci prostě popřít, dělat, že neexistuje a zůstávat v temnotě. Můžeme taky jen křičet a egoisticky upozorňovat jenom na sebe, nemyslet na jiné – jako malé dítě. A nebo se můžeme chovat dospěle, jako zodpovědný člen širší společnosti sám za sebe udělat maximum pro ochranu sebe i druhých a pro boj s tímhle nesnadným soupeřem. A pak můžeme s vírou očekávat, že Hospodin převezme tohoto našeho koně, vystrojeného k boji, a vítězství vybojuje. Snad už to bude v tomto roce, záleží i na nás.