Už v článcích věnovaných vztahu judaismu, křesťanství a islámu jsem se zmiňověla, že židé odmítli uznat Ježíše jako Mesiáše. Takže jak to vlastně s tím Mesiášem máme?
První věc, kterou je třeba zmínit je ta, že v Tóře o nějakém Mesiáši není ani čárka. V pozdějších spisech se začíná slovo Mesiáš používat, ale ve svém původním významu-tedy pomazaný. Někdo, pomazaný na krále, kdo vyžene cizáky a znovu sjednotí Izrael a Judeu. Někdy v té době se došlo k tomu, že takový Mesiáš musí pocházet z rodu krále Davida. Hlavně prorok Izajáš dodal spoustu dalších detailů (ale to, že by se měl Mesiáš narodit z panny, to vzniklo chybou v překladu). Kolem přelomu letopočtu to v Judeji vřelo a těch, kdo na Mesiáše netrpělivě čekali, bylo hodně a tak není divu, že nemálo z nich vkládalo naděje do Ježíše. Jenže Ježíš zemřel a nic se nezměnilo (do jaké míry Ježíš vyhovoval prorockým požadavkům lze dlouze diskutovat), křesťané se s tímto problémem vypořádali po svém, ostatní čekali dál. Do toho došlo k první židovské válce a zničení jeruzalémského Chrámu. V takových chvílích lidé obvykle nějakého spasitele vyhlíží velmi intenzivně. V roce 132 vypuklo povstání (druhá židovská válka) vedené Šimonem bar Kochbou (bar Kochba znamená syn hvězdy), i on byl považován za Mesiáše (dokonce i významným učencem rabi Akivou). Povstání bylo v roce 135 potlačeno, mnoho povstalců zmasakrováno nebo prodáno do otroctví (prý v té době došlo k nebývalému poklesu cen otroků), Jeruzalém byl srovnán se zemí (zůstala jen Zeď nářků) a na jeho místě bylo postaveno římské město Aelia Capitolina a židům tam byl zakázán vstup. Talmud pak bar Kochbu přezdívá bar Koziba (syn lži).
Na dlouhou dobu byl od Mesiášů pokoj. Rabíni různé spekulace o tom, kdy přijde a jaké to bude až přijde, potlačovali na minimum. Ale s šířením kabaly (židovské mystiky), řáděním Bohdana Chelnického a strašlivým masakrům židů v Polsku a na Ukrajině (1648-1656) vzešla z utrpení další intenzivní touha po Mesiáši. Tentokrát se jím prohlásil (už ve 22 letech!) Šabataj Cvi. Tenhle "mesiáš" napáchal hodně škod. Evidentně charismatický chlapík (dokázal strhnout davy) trpící nejspíš maniodepresivní psychózou měl dokonce vlastního proroka, Nathana z Gazy. Po prvním ohlášeném datu vykoupení (v roce 1666) se dostal do velkých problémů s tureckými úřady (vydal se dobýt Konstantinopol) a byl zatčen. Aby se z problému vysekal, konvertoval k islámu. I s tím se jeho prorok dokázal vypořádat ("musí sestoupit na samé dno, aby mohlo dojít k vykoupení") a ohlásil ještě dvě data konečného vykoupení. Nestalo se nic, samozřejmě. Někteří Šabtajovi následovníci taktéž konvertovali k islámu, někde přežívaly šabatajské sekty a zbytek židovstva se snažil tvářit, že se nikdy nic takého nestalo a že by se k něčemu takovému nikdy strhnout nedali. Zanedlouho měla takhle aféra s falešným Mesiášem dohru v podobě Jakoba Franka, který se prohlásil za reinkarnaci Šabataje Cviho. Tentokrát to skončilo tak, že se Frank nechal po oplétačkách s úřady pokřtít.
Když se objevil reformní judaismus, tak samozřejmě vyvstala i otázka, co si má takový reformní žid pod pojmem Mesiáš představit. Reformní židovství hned zpočátku osekalo z modliteb zmínky o návratu na Sion, znovuvybudování Jeruzaléma a tedy i Mesiáši, protože to má být on, kdo přivede zpět všechny židy do země zaslíbené a znovu vybuduje jeruzalémský Chrám. Místo personifikovaného Mesiáše se v reformním židovství často používá termín "mesiášská doba" tedy doba, kdy dojde k naplnění vize proroka Izajáše "Tehdy ze svých mečů ukují pluhy a ze svých kopí srpy. Národ proti národu nepozvedne meč, už nikdy se nebudou chystat do boje" (překlad Bible pro 21. století) bez toho, že by musel na oslu přijet pomazaný král z rodu Davidova do Jeruzaléma (dneska už se stejnak neví, kdo má v rodokmenu krále Davida a kdo ne...).
S mesiášskými vizemi jsou problémy i dneska. Jednak existuje malá část lubavičských chasidů, kteří věří, že poslední lubavičský rebe byl Mesiáš. Zbytek lubavičských chasidů na Mesiáše netrpělivě čeká a věří, že aby přišel, je potřeba přivést všechny židy k ortodoxnímu židovství (v lubavičské verzi, ideálně).
Druhá skupina těch, kdo na Mesiáše netrpělivě čekají, jsou v Izraeli ultrapravicoví náboženští sionisté, kteří pro změnu věří, že aby Mesiáš přišel, je třeba obsadit zemi Izraelskou v hranicích, o kterých hovoří Tóra. Že se tyto hranice neslučují s těm dnešními, je asi nabíledni. Tahle skupina je dost nebezpečná a začíná izraelské vládě přerůstat přes hlavu. Mimochodem je to ta samá sorta, co spáchala atentát na Jicchaka Rabina. Aby mohlo dojít k mírovému procesu s Palestinci, je třeba nejen zpacifikovat palestinské teroristy, ale i ty židovské. To, že těch palestinských je víc, vládu neomlouvá, všem je třeba měřit stejným metrem.
mercredi 30 décembre 2015
mardi 22 décembre 2015
Co dělají židé o Vánocích?
Už jsme probrali, co je to Chanuka a jak se slaví a teď ta zásadní otázka-co dělají židé o Vánocích, pokud se nesejdou s Chanukou? Odpověď je jednoduchá-jak kdo. Pro někoho jsou Vánoce prostě pár dnů volna, což vždycky potěší, a nacpaných obchodů, které nepotěší, ale dá se to přežít. Máme svých svátků dost, tak proč krást ještě svátky cizí. Je to oslava někoho jiného, my na ni můžeme přijít a užít si to, ale není to naše oslava. Někdo neodolá tlaku většinové společnosti a vyrábí kočkopsa, jako když před pár lety proběhla informace, že u Fischerů (rodina prezidenstkého kandidáta) se sejde celá rodina a dárky nosí mojžíšek. Nebo Geršom Sholem zmiňuje ve svojí autobiografii, jak se slavily Vánoce v jeho asimilované německé židovské rodině, kdy mu rodiče pod stromek nadělili portrét Theodora Herzla-zakladatele moderního sionismu (poté se už Geršom odmítl rodinných vánočních oslav účastnit). V Americe chodí židé tradičně na čínu a do kina (a někteří o tom zpívají na Youtube). V Evropě se často odjíždí na hory. Moc hezký článek o prosincovém dilematu a dětech napsala jiná česká židovská blogerka.
My s Elim jsme pozvaní 24.12. na večeři k jeho rodičům-bez dárků a bez masa-že se nebudou dávat dárky se dohodla celá rodina a Eliho sestry nejí maso a tím odpadá jakýkoliv stravovací problém i pro nás. Kdybychom pozvaní nebyli, tak bychom si doma buď pustili film a nebo šli do kina (pokud by hrálo) a udělali si hezký večer spolu doma. No a protože 25.12. je pátek, tak jsme na oplátku pozvali celou Eliho rodinu na šabatovou večeři. Opět bez masa, jen tentokrát budu vařit já (udělám chaly, gefilte fiš, bramborový salát a kugl, dezert a sýry přinese Eliho maminka). Ale aspoň na to budu mít dost času, protože je to svátek a nemusím do práce. A protože manželka Eliho strýce je muslimka, tak požehnání nad vínem nebudeme dělat nad vínem, ale nad košer hroznovým džusem (což je z hlediska halachy zcela v pořádku), k jídlu pro zájemce ale víno i pivo samozřejmě bude. Prostě to bude poněkud multikulturní šabatová večeře a zatěžkávací zkouška, protože 8 nás tady u stolu ještě nebylo (původně nás mělo být 10, ale partneři Eliho sester nakonec nedorazí, což je jedině dobře-štíhlí francouzští mladí muži mají obvykle apetit vyhladovělého tygra a já doma nemám škopek, abych v něm mohla míchat salát).
Takže, kdo bude slavit, tomu přeju Veselé Vánoce! A my ostatní se budeme těšit na naše další svátky... :-)
My s Elim jsme pozvaní 24.12. na večeři k jeho rodičům-bez dárků a bez masa-že se nebudou dávat dárky se dohodla celá rodina a Eliho sestry nejí maso a tím odpadá jakýkoliv stravovací problém i pro nás. Kdybychom pozvaní nebyli, tak bychom si doma buď pustili film a nebo šli do kina (pokud by hrálo) a udělali si hezký večer spolu doma. No a protože 25.12. je pátek, tak jsme na oplátku pozvali celou Eliho rodinu na šabatovou večeři. Opět bez masa, jen tentokrát budu vařit já (udělám chaly, gefilte fiš, bramborový salát a kugl, dezert a sýry přinese Eliho maminka). Ale aspoň na to budu mít dost času, protože je to svátek a nemusím do práce. A protože manželka Eliho strýce je muslimka, tak požehnání nad vínem nebudeme dělat nad vínem, ale nad košer hroznovým džusem (což je z hlediska halachy zcela v pořádku), k jídlu pro zájemce ale víno i pivo samozřejmě bude. Prostě to bude poněkud multikulturní šabatová večeře a zatěžkávací zkouška, protože 8 nás tady u stolu ještě nebylo (původně nás mělo být 10, ale partneři Eliho sester nakonec nedorazí, což je jedině dobře-štíhlí francouzští mladí muži mají obvykle apetit vyhladovělého tygra a já doma nemám škopek, abych v něm mohla míchat salát).
Takže, kdo bude slavit, tomu přeju Veselé Vánoce! A my ostatní se budeme těšit na naše další svátky... :-)
vendredi 18 décembre 2015
mardi 15 décembre 2015
Letošní Chanuka v praxi
Tak už to letos máme za sebou, zatímco do Vánoc zbývá ještě 10 dní. Poslední svíčku/olejničku na chanukiji jsme zapálili včera večer, snědli poslední latkes. Dalším svátkem je v druhé půlce ledna Tu-bi švat, alias 15. švat, který je novým rokem stromů a jeho oslava zahrnuje konzumaci nejrůznějšího ovoce a plodů a v Izraeli se sází stromky (u nás obvykle nasazují lyže).
Jak jsem psala minule, provedli jsme letos upgrade chanukije ze svíček na olejničky. No, na začátku to vypadalo na hodně blbý nápad, olejničky špatně hořely a knoty se potápěly a zhasínaly. Na poslední dva dny jsem musela jít koupit nové knoty a ukázalo se, že problém je v nich. Takže tady na fotce už olejničky hoří jedna radost (ale o to hůř se zapalovaly).
Latkes, neboli bramboráky, jsem smažila první a poslední den svátku-první večer ty klasické české s česnekem a majoránkou a poslední večer s cibulí a strouhaným sýrem. No, podle toho, jak v Elim mizely, nebudou bramboráky jídlem pouze Chanukovým...Na hraní drejdlu letos opět nedošlo, možná příští rok, ani jeden nejsme vyhoženě "hrací typ" a nepodařilo se nám pozvat kamarády na večerní párty, těch 8 dní je asi málo... :-)
Na příští rok si do plánu tedy můžeme napsat jak párty, hraní drejdlu, tak i smažení koblih a pečení pár druhů cukroví.
Dostali jsme také novou mezuzu, takže jsme ji ještě před začátkem Chanuky připevnili. Tyhle dveře sice nejsou tak šikovné jako ty předchozí, ale mezuza celkem ladí :-)
No a protože taky o víkendu bylo druhé kolo voleb, tak tady je jedna fotka dokumentující, co si Eliho rodina myslí o Front National (lepenovcích). Naštěstí v druhém kole lepenovci nezabodovali. Francouzi jsou sice nasraní, ale ne zase tolik, aby kvůli tomu zvolili tyhle týpky.
Jak jsem psala minule, provedli jsme letos upgrade chanukije ze svíček na olejničky. No, na začátku to vypadalo na hodně blbý nápad, olejničky špatně hořely a knoty se potápěly a zhasínaly. Na poslední dva dny jsem musela jít koupit nové knoty a ukázalo se, že problém je v nich. Takže tady na fotce už olejničky hoří jedna radost (ale o to hůř se zapalovaly).
Latkes, neboli bramboráky, jsem smažila první a poslední den svátku-první večer ty klasické české s česnekem a majoránkou a poslední večer s cibulí a strouhaným sýrem. No, podle toho, jak v Elim mizely, nebudou bramboráky jídlem pouze Chanukovým...Na hraní drejdlu letos opět nedošlo, možná příští rok, ani jeden nejsme vyhoženě "hrací typ" a nepodařilo se nám pozvat kamarády na večerní párty, těch 8 dní je asi málo... :-)
Na příští rok si do plánu tedy můžeme napsat jak párty, hraní drejdlu, tak i smažení koblih a pečení pár druhů cukroví.
Dostali jsme také novou mezuzu, takže jsme ji ještě před začátkem Chanuky připevnili. Tyhle dveře sice nejsou tak šikovné jako ty předchozí, ale mezuza celkem ladí :-)
No a protože taky o víkendu bylo druhé kolo voleb, tak tady je jedna fotka dokumentující, co si Eliho rodina myslí o Front National (lepenovcích). Naštěstí v druhém kole lepenovci nezabodovali. Francouzi jsou sice nasraní, ale ne zase tolik, aby kvůli tomu zvolili tyhle týpky.
jeudi 10 décembre 2015
Jak uvařit šoulet v pomalém hrnci
Dnešní blog bude ryze praktický, protože nestíhám...mám v plánu se v dohledné době zase věnovat trochu složitějším tématům, ale to vyžaduje nějakou přípravu a studium a momentálně na to nemám dost času.
Jak už jsem se zmiňovala dřív, o šabatu je zakázáno vařit, takže chceme-li mít v sobotu k obědu něco teplého do žaludku, musíme to uvařit už v pátek před začátkem šabatu a pak udržovat teplé až do sobotního oběda. Jedna věc je technika-jak udržet jídlo teplé x hodin. Druhá věc je, aby jídlo po x hodinách ohřívání bylo ještě jedlé. No a jedním z takových jídel je šoulet, nazývaný též šolent, čulent...základem je francouzské "chaud lent" tedy dlouho horký.
Správná židovská žena tedy musí umět vařit šoulet, bez toho by to nešlo. Na druhou stranu si pamatuju, že verze hrách+kroupy+spouta česneku, kterou za časů mého dětství občas vařila maminka, sice nebyla úplně špatná, ale kdovíjak nadšená jsem z toho taky nebyla. Ale našla jsem jinou verzi na český šoulet (židé v každé zemi mají na šoulet trochu jiný recept a navíc každá rodina má svoji verzi-asi jako v Čechách s bramborovým salátem) a to v téhle kuchařce (mám ji v knižní podobě, autoři vydali další knihu, která se jmenuje Moderní židovská kuchařka) a pak jsem si ho přizpůsobila pro použití v pomalém hrnci (který následně umožňuje udržet jídlo teplé) a také našim chutím.
Takže recept, který se mi osvědčil a který Elimu nejvíc chutná (cca 3 porce):
Do pomalého hrnce nakrájím nadrobno jednu střední cibuli, 2-3 stroužky česneku a zhruba centimetr zázvoru. Přihodím dva kávové hrnky fazolí (na barvě nesejde, obvykle používám bílé, ale je to fakt jedno) a jeden a půl hrnku krup (v závislosti na počtu strávníků lze počet porcí výrazně navýšit právě přidáním fazolí a krup, ale pak je taky potřeba přidat cibuli a česnek!). Pro nás dva obvykle koupím dvě uzená kuřecí prsa a jeden kousek konfitovaného husího stehna (je to ta dolní část, takže z toho není zas až tolik masa, ale je tam husí sádlo! a ta chuť!), je-li sádla málo, přidám olej, osolím, opepřím, přidám trochu sladké papriky a kmínu, zaliju vodou (dvojnásobný objem vody na objem fazolí a 2,5 násobek objemu krup-tedy, mám-li v hrnci 2 hrnky fazolí a hrnek krup, přidám 6,5 hrnku vody), promíchám a zapnu na pomalé vaření a nechám to být alespoň 6 hodin (maximálně 9), pak podle potřeby přepnu na ohřev. Kdo nemá pomalý hrnec, ale má dobrý pekáč/římský hrnec/hrnec na baeckeoffe, asi by to mohl nasimulovat v troubě, ale není to příliš energeticky úsporné řešení...
Co se masa týče, lze samozřejmě dělat šoulet i s hovězím, určitě by šel čistě kuřecí. Osvědčilo se mi dát do šouletu kousek nějakého uzeného-místní košer řezník nabízí uzené hovězí, uzené kuřecí (prsa nebo stehna) a uzená husí prsa (například včera jsem na večeři s Eliho rodiči udělala kombinaci dvě kuřecí prsa (čerstvá), uzené husí prso a konfitovaná husí noha). Taky je třeba přidat dostatek tuku, obvykle používám kombinaci-sádlo z husí nohy+olej, ale pokud použiju uzené husí prso, pak žádný olej není třeba. Naopak k hovězímu je potřeba olej určitě. Nebo lze samozřejmě koupit husí sádlo, ale tady ho prodávají v tak velkých pixlách, že bychom ho nestihli spotřebovat-přes týden totiž obvykle vařím bez masa.
Rozhodně mám radši variantu s fazolemi, než s hrachem, přijde mi, že fazole do sebe lépe natáhnou chuť masa. Kroupy lze prý také nahradit rýží-no, zkusila jsem to jednou a nenadchlo mě to.
Tak doufám, že jsem Vám trochu udělala chutě, kdo u nás bude o šabatu, má celkem slušnou šanci mojí variantu šouletu ochutnat. :-)
Jak už jsem se zmiňovala dřív, o šabatu je zakázáno vařit, takže chceme-li mít v sobotu k obědu něco teplého do žaludku, musíme to uvařit už v pátek před začátkem šabatu a pak udržovat teplé až do sobotního oběda. Jedna věc je technika-jak udržet jídlo teplé x hodin. Druhá věc je, aby jídlo po x hodinách ohřívání bylo ještě jedlé. No a jedním z takových jídel je šoulet, nazývaný též šolent, čulent...základem je francouzské "chaud lent" tedy dlouho horký.
Správná židovská žena tedy musí umět vařit šoulet, bez toho by to nešlo. Na druhou stranu si pamatuju, že verze hrách+kroupy+spouta česneku, kterou za časů mého dětství občas vařila maminka, sice nebyla úplně špatná, ale kdovíjak nadšená jsem z toho taky nebyla. Ale našla jsem jinou verzi na český šoulet (židé v každé zemi mají na šoulet trochu jiný recept a navíc každá rodina má svoji verzi-asi jako v Čechách s bramborovým salátem) a to v téhle kuchařce (mám ji v knižní podobě, autoři vydali další knihu, která se jmenuje Moderní židovská kuchařka) a pak jsem si ho přizpůsobila pro použití v pomalém hrnci (který následně umožňuje udržet jídlo teplé) a také našim chutím.
Takže recept, který se mi osvědčil a který Elimu nejvíc chutná (cca 3 porce):
Do pomalého hrnce nakrájím nadrobno jednu střední cibuli, 2-3 stroužky česneku a zhruba centimetr zázvoru. Přihodím dva kávové hrnky fazolí (na barvě nesejde, obvykle používám bílé, ale je to fakt jedno) a jeden a půl hrnku krup (v závislosti na počtu strávníků lze počet porcí výrazně navýšit právě přidáním fazolí a krup, ale pak je taky potřeba přidat cibuli a česnek!). Pro nás dva obvykle koupím dvě uzená kuřecí prsa a jeden kousek konfitovaného husího stehna (je to ta dolní část, takže z toho není zas až tolik masa, ale je tam husí sádlo! a ta chuť!), je-li sádla málo, přidám olej, osolím, opepřím, přidám trochu sladké papriky a kmínu, zaliju vodou (dvojnásobný objem vody na objem fazolí a 2,5 násobek objemu krup-tedy, mám-li v hrnci 2 hrnky fazolí a hrnek krup, přidám 6,5 hrnku vody), promíchám a zapnu na pomalé vaření a nechám to být alespoň 6 hodin (maximálně 9), pak podle potřeby přepnu na ohřev. Kdo nemá pomalý hrnec, ale má dobrý pekáč/římský hrnec/hrnec na baeckeoffe, asi by to mohl nasimulovat v troubě, ale není to příliš energeticky úsporné řešení...
Co se masa týče, lze samozřejmě dělat šoulet i s hovězím, určitě by šel čistě kuřecí. Osvědčilo se mi dát do šouletu kousek nějakého uzeného-místní košer řezník nabízí uzené hovězí, uzené kuřecí (prsa nebo stehna) a uzená husí prsa (například včera jsem na večeři s Eliho rodiči udělala kombinaci dvě kuřecí prsa (čerstvá), uzené husí prso a konfitovaná husí noha). Taky je třeba přidat dostatek tuku, obvykle používám kombinaci-sádlo z husí nohy+olej, ale pokud použiju uzené husí prso, pak žádný olej není třeba. Naopak k hovězímu je potřeba olej určitě. Nebo lze samozřejmě koupit husí sádlo, ale tady ho prodávají v tak velkých pixlách, že bychom ho nestihli spotřebovat-přes týden totiž obvykle vařím bez masa.
Rozhodně mám radši variantu s fazolemi, než s hrachem, přijde mi, že fazole do sebe lépe natáhnou chuť masa. Kroupy lze prý také nahradit rýží-no, zkusila jsem to jednou a nenadchlo mě to.
Tak doufám, že jsem Vám trochu udělala chutě, kdo u nás bude o šabatu, má celkem slušnou šanci mojí variantu šouletu ochutnat. :-)
mardi 1 décembre 2015
Chanuka, chanuka přichází k nám, zpívejme přátelé...
Chanuka není židovská odpověď na křesťanské Vánoce. Ačkoliv oba svátky připadají na prosinec a spotřebuje se při nich hodně svíček, jejich ideový základ je velmi odlišný.
Chanuka (alias svátek světel) začíná 25.kislevu (letos 6.prosince večer) a trvá 8 dní, je to jeden ze dvou nebiblických svátků (není o něm zmínka v Tóře, protože události, které připomíná, jsou pozdějšího data) a oslavuje vitězství Judy Makabejského a jeho věrných nad Antiochem IV. Epifanem, řeckých vládcem Judeje. Antiochos se snažil Judeu helenizovat, zakázal praktikování judaismu a v Chrámu postavil sochu Dia a chtěl tam obětovat vepře (od té doby je prase symbolem nečistých zvířat, i když podle Tóry není rozdíl v nekošernosti prasete, krevety nebo třeba lva). To mnoho zbožných židů zvedlo ze židle a zahájili povstání, které nakonec skončilo úspěchem a znovuzasvěcením Chrámu. Celá tahle historie má ale drobný háček-během povstání totiž makabejci nebojovali jen s řeckými okupanty, ale i se svými souvěrci, ať už totálně helenizovanými a nebo takovými, kteří s určitou mírou helenizace problém neměli, ale nepřestali být židy. Šlo tedy kromě povstání i o drsnou občanskou válku s nepřehlédnutelnými prvky náboženského fanatismu. Dalším problémem bylo, že i po znovuzasvěcení Chrámu povstání pokračovalo, až Šimon Makabejský obnovil nezávislost a založil Hasmoneovskou dynastii vládců Judeje. Jenže byl zárověň z rodiny kohenů a tedy veleknězem v Chrámu a takové sloučení náboženské a státní moci Tóra zapovídá. Navíc se noví vládci velmi rychle sami helenizovali a opustili ideály povstání (jaké překvapení, že...). Něco takového se ovšem rabínům příčilo slavit a mimochodem, knihy Makabejských nejsou z téhož důvodu ani součástí hebrejské Bible (ale jsou součástí křesťanské Bible). A tak se v Talmudu objevuje zázrak s olejem, tedy že při znovuzasvěcení Chrámu bylo potřeba rozsvítit chrámovou menoru (sedmiramenný svícen), ale podařilo se najít jen jeden džbánek s olejem s pečetí velekněze (tedy s potvrzením, že olej je košer pro použití v Chrámu) a ten by stačil jen na jeden den svícení. Jenže výroba košer oleje trvala osm dní. A zázrakem tenhle olej z jediného džbánku vydržel hořet celých osm dní. A jako připomínku rozsvěcíme o svátku Chanuka chanukový svícen (každý den o jednu svíčku víc) a dáváme ho do okna, nebo na jiné viditelné místo, abychom tak připomínali a propagovali zázrak s olejem. O reálnosti zázraku si můžeme myslet cokoliv, ale stejně jako starověkým rabínům, i mně přijde o dost lepší slavit zázrak, který se nejspíš nestal, než občanskou válku, která se bohužel stala. Ano, během této občanské války došlo ke znovuzískání a znovuzasvěcení Chrámu, ale účel nesvětí prostředky.
Po staletí byla Chanuka jen malým a nepříliš významným svátkem, všech 8 dní je jen chol ha-moed (polosvátek), takže děti sice mívají prázdniny, ale dospělí normálně pracují. Na popularizaci Chanuky má zásluhu ortodoxní chasidská sekta (skupina) Chabad Lubavič, která věří, že pokud se všichni židé vrátí k judaismu (ortodoxnímu), tak přijde Mesiáš a v rámci svých aktivit s tímto cílem, začali i mohutně propagovat oslavu Chanuky a od roku 1974 začali i stavět chanukové svícny (chanukíje, někdy nesprávně menora) na veřejných místech a slavnostně je každý večer zapalovat. V Čechách staví chanukíju na Palachovo náměstí (před Rudolfinum).
Jak se tedy Chanuka slaví? Jak už je zmíněno výše, po osm dní zapalujeme světla na chanukíji. Chanukíja je devítiramenný svícen, osm ramen je na svíčky/olejničky na osm dní svátku (každý den zapalujeme o jednu více) a devátá je šamaš (sluha), který slouží dvojímu účelu, jednak je zakázáno používat světlo chanukíje ke svícení (abychom viděli na práci, čtení nebo tak, ženy obvykle po dobu, kdy hoří svíčky v chanukíji nedělají žádné domácí práce) a tím, že je součástí svícnu i šamaš, pak v případě, že bychom si chanukíjou přeci jen na něco posvítili, můžeme říct, že jsme si posvítitli šamašem a nikoliv ostatními svíčkami (čistě legalistická záležitost). Navíc, pokud používáme svíčky, slouží šamaš i k zapalování chanukových světel. V případě olejniček to nebývá úplně praktické. Já jsem od loňska provedla upgrade ze svíček na oleničky, tak uvidíme, jak se osvědčí.
Během Chanuky se tradičně také připravují jídla smažená na oleji: sufganijot (koblihy) a latkes (bramboráky, tady je písnička i s receptem :-D). Děti dostávají buď dárky a nebo peníze (dříve se dávaly hlavně peníze, dneska je větší příklon k dárkům) a hrají drejdl.
Vzhledem k tomu, že se týden před začátkem Chanuky stěhujeme, pevně doufám, že nebudeme mít Chanukíji postavenou na papírových krabicích a že se nám podaří pro kamarády udělat latkes-párty, která bude nejspíš zároveň i kolaudačkou.
Poznámky na závěr:
Chabad Lubavič je poměrně zajímavý fenomén. Ze všech chasidských sekt jsou jednoznačně nejmodernější (mají výborné webové stránky v několika světových jazycích, nemají žádný problém s moderními technologiemi) a jsou velmi otevření vůči světu. Ve své misijní činnosti (provádějí misiji (kiruv) výhradně mezi židy, donedávna konverze nežidů odmítali zcela, nyní je prý v omezené míře provádí, ale v žádném případě konvertity nevyhledávají) jsou úspěšní a najdeme je po celém světě. Pokud byste natrefili na synagogu na Aljašce, tak na 99% bude lubavičská. Jejich rabíni, kteří jsou vysláni do světa, mají v začátcích podporu centrály v Brooklynu, ale velmi rychle musí zvládnout vybudovat komunitu, která se dokáže financovat svépomocí. Zakládají židovské školy, zajišťují košer jídlo, staví mikve (ta, do které jsem se ponořila v Bratislavě byla vybudovaná jejich zásluhou, ale je dost překvapující, že jsou schopní překousnout, že se používá i k liberálním konverzím) a vzdělávají dospělé, učí je slavit židovské svátky, pomohou s vykošerováním kuchyně... Samozřejmě všechno má i své stinné stránky-jednak samozřejmě prosazují svoji verzi ortodoxního judaismu-Eliho kamarád, který je sám ortodoxní, ale není chasid,, řekl, že v žádném případě svoje syny do lubavičské školky nedá, právě z důvodu, že si od nich nechce nechat kecat do svého přístupu. Eli sám do Chabadu nějakou dobu chodil (právě na vzdělávání dospělých), ale pak usoudil, že jejich verze judaismu není nic pro něj. Další znepokojivou věcí je i jejich posedlost příchodem Mesiáše. Prostě všechno má svoje klady a zápory a člověk nesmí zapomenout používat vlastní hlavu.
Je velkou ironií, že Makabejští bojovali proti Řekům a řecké kultuře a velmi jim ležely v žaludku řecké sportovní hry a sportoviště (kde muži sportovali nazí, jen tak mimochodem) a dneska se Makabi jmenuje většina židovských sportovních klubů...
Chanuka (alias svátek světel) začíná 25.kislevu (letos 6.prosince večer) a trvá 8 dní, je to jeden ze dvou nebiblických svátků (není o něm zmínka v Tóře, protože události, které připomíná, jsou pozdějšího data) a oslavuje vitězství Judy Makabejského a jeho věrných nad Antiochem IV. Epifanem, řeckých vládcem Judeje. Antiochos se snažil Judeu helenizovat, zakázal praktikování judaismu a v Chrámu postavil sochu Dia a chtěl tam obětovat vepře (od té doby je prase symbolem nečistých zvířat, i když podle Tóry není rozdíl v nekošernosti prasete, krevety nebo třeba lva). To mnoho zbožných židů zvedlo ze židle a zahájili povstání, které nakonec skončilo úspěchem a znovuzasvěcením Chrámu. Celá tahle historie má ale drobný háček-během povstání totiž makabejci nebojovali jen s řeckými okupanty, ale i se svými souvěrci, ať už totálně helenizovanými a nebo takovými, kteří s určitou mírou helenizace problém neměli, ale nepřestali být židy. Šlo tedy kromě povstání i o drsnou občanskou válku s nepřehlédnutelnými prvky náboženského fanatismu. Dalším problémem bylo, že i po znovuzasvěcení Chrámu povstání pokračovalo, až Šimon Makabejský obnovil nezávislost a založil Hasmoneovskou dynastii vládců Judeje. Jenže byl zárověň z rodiny kohenů a tedy veleknězem v Chrámu a takové sloučení náboženské a státní moci Tóra zapovídá. Navíc se noví vládci velmi rychle sami helenizovali a opustili ideály povstání (jaké překvapení, že...). Něco takového se ovšem rabínům příčilo slavit a mimochodem, knihy Makabejských nejsou z téhož důvodu ani součástí hebrejské Bible (ale jsou součástí křesťanské Bible). A tak se v Talmudu objevuje zázrak s olejem, tedy že při znovuzasvěcení Chrámu bylo potřeba rozsvítit chrámovou menoru (sedmiramenný svícen), ale podařilo se najít jen jeden džbánek s olejem s pečetí velekněze (tedy s potvrzením, že olej je košer pro použití v Chrámu) a ten by stačil jen na jeden den svícení. Jenže výroba košer oleje trvala osm dní. A zázrakem tenhle olej z jediného džbánku vydržel hořet celých osm dní. A jako připomínku rozsvěcíme o svátku Chanuka chanukový svícen (každý den o jednu svíčku víc) a dáváme ho do okna, nebo na jiné viditelné místo, abychom tak připomínali a propagovali zázrak s olejem. O reálnosti zázraku si můžeme myslet cokoliv, ale stejně jako starověkým rabínům, i mně přijde o dost lepší slavit zázrak, který se nejspíš nestal, než občanskou válku, která se bohužel stala. Ano, během této občanské války došlo ke znovuzískání a znovuzasvěcení Chrámu, ale účel nesvětí prostředky.
Po staletí byla Chanuka jen malým a nepříliš významným svátkem, všech 8 dní je jen chol ha-moed (polosvátek), takže děti sice mívají prázdniny, ale dospělí normálně pracují. Na popularizaci Chanuky má zásluhu ortodoxní chasidská sekta (skupina) Chabad Lubavič, která věří, že pokud se všichni židé vrátí k judaismu (ortodoxnímu), tak přijde Mesiáš a v rámci svých aktivit s tímto cílem, začali i mohutně propagovat oslavu Chanuky a od roku 1974 začali i stavět chanukové svícny (chanukíje, někdy nesprávně menora) na veřejných místech a slavnostně je každý večer zapalovat. V Čechách staví chanukíju na Palachovo náměstí (před Rudolfinum).
Jak se tedy Chanuka slaví? Jak už je zmíněno výše, po osm dní zapalujeme světla na chanukíji. Chanukíja je devítiramenný svícen, osm ramen je na svíčky/olejničky na osm dní svátku (každý den zapalujeme o jednu více) a devátá je šamaš (sluha), který slouží dvojímu účelu, jednak je zakázáno používat světlo chanukíje ke svícení (abychom viděli na práci, čtení nebo tak, ženy obvykle po dobu, kdy hoří svíčky v chanukíji nedělají žádné domácí práce) a tím, že je součástí svícnu i šamaš, pak v případě, že bychom si chanukíjou přeci jen na něco posvítili, můžeme říct, že jsme si posvítitli šamašem a nikoliv ostatními svíčkami (čistě legalistická záležitost). Navíc, pokud používáme svíčky, slouží šamaš i k zapalování chanukových světel. V případě olejniček to nebývá úplně praktické. Já jsem od loňska provedla upgrade ze svíček na oleničky, tak uvidíme, jak se osvědčí.
Během Chanuky se tradičně také připravují jídla smažená na oleji: sufganijot (koblihy) a latkes (bramboráky, tady je písnička i s receptem :-D). Děti dostávají buď dárky a nebo peníze (dříve se dávaly hlavně peníze, dneska je větší příklon k dárkům) a hrají drejdl.
Vzhledem k tomu, že se týden před začátkem Chanuky stěhujeme, pevně doufám, že nebudeme mít Chanukíji postavenou na papírových krabicích a že se nám podaří pro kamarády udělat latkes-párty, která bude nejspíš zároveň i kolaudačkou.
Poznámky na závěr:
Chabad Lubavič je poměrně zajímavý fenomén. Ze všech chasidských sekt jsou jednoznačně nejmodernější (mají výborné webové stránky v několika světových jazycích, nemají žádný problém s moderními technologiemi) a jsou velmi otevření vůči světu. Ve své misijní činnosti (provádějí misiji (kiruv) výhradně mezi židy, donedávna konverze nežidů odmítali zcela, nyní je prý v omezené míře provádí, ale v žádném případě konvertity nevyhledávají) jsou úspěšní a najdeme je po celém světě. Pokud byste natrefili na synagogu na Aljašce, tak na 99% bude lubavičská. Jejich rabíni, kteří jsou vysláni do světa, mají v začátcích podporu centrály v Brooklynu, ale velmi rychle musí zvládnout vybudovat komunitu, která se dokáže financovat svépomocí. Zakládají židovské školy, zajišťují košer jídlo, staví mikve (ta, do které jsem se ponořila v Bratislavě byla vybudovaná jejich zásluhou, ale je dost překvapující, že jsou schopní překousnout, že se používá i k liberálním konverzím) a vzdělávají dospělé, učí je slavit židovské svátky, pomohou s vykošerováním kuchyně... Samozřejmě všechno má i své stinné stránky-jednak samozřejmě prosazují svoji verzi ortodoxního judaismu-Eliho kamarád, který je sám ortodoxní, ale není chasid,, řekl, že v žádném případě svoje syny do lubavičské školky nedá, právě z důvodu, že si od nich nechce nechat kecat do svého přístupu. Eli sám do Chabadu nějakou dobu chodil (právě na vzdělávání dospělých), ale pak usoudil, že jejich verze judaismu není nic pro něj. Další znepokojivou věcí je i jejich posedlost příchodem Mesiáše. Prostě všechno má svoje klady a zápory a člověk nesmí zapomenout používat vlastní hlavu.
Je velkou ironií, že Makabejští bojovali proti Řekům a řecké kultuře a velmi jim ležely v žaludku řecké sportovní hry a sportoviště (kde muži sportovali nazí, jen tak mimochodem) a dneska se Makabi jmenuje většina židovských sportovních klubů...
dimanche 22 novembre 2015
Jak jsem poprvé četla z Tóry
Včera na šabat Vajece (každý šabat má jméno podle toho, který úsek Tóry se aktuálně čte) jsem poprvé četla ze svitku Tóry. Takže jak to probíhalo (malá teoretická příprava, co čekat v Liberci)...
Asi čtrnáct dní předem jsem obeslala známé tady v UJLS, abychom dali dohromady minjan. Bez minjanu se totiž z Tóry (ze svitku) nečte. Nemálo těch, na které jsem spoléhala, se omluvila, že nebudou ve Štrasburku a tak jsem do poslední chvíle nevěděla, zda se vůbec sejdeme.Eli objednal v košer pekařství nějaké občerstvení a dvě chaly, já jsem koupila víno a vyrobila bramborový salát a v pátek večer jsme všechno donesli do synagogy, abychom tohle už v sobotu ráno nemuseli řešit.
V sobotu ráno jsme přišli do synagogy trochu s předstihem, abychom prostřeli stoly a v 10 hodin jsme začali. Ranní šabatová (i všednodenní) bohoslužba začíná nejdřív takovou duchovní a duševní rozcvičkou (birkat ha-šachar a psukej de-zimra), která má i druhotnou funkci jako čas, kdy čekáme na minjan. Na tuhle část bohoslužby totiž potřeba není a tak ti, kteří ráno měli problém vylézt z postele, mají nějakou časovou rezervu. Minjan se sešel asi 15 minut po začátku a mohlo se pokračovat podle plánu-Šema Jisrael s příslušnými požehnáními, Amida a Kadiš. A teď už se mohlo přistoupit k hlavnímu bodu programu-samotnému čtení. Svitek Tóry je nejdřív obřadně vyjmutý z Aronu a procesím kolem celé synagogy (aby měli účastníci možnost Tóru políbit-ne, že by se na ni vrhali a začali ji ocicmávat, ale buď se jejího pláště dotknou prsty, hřbetem modlitební knihy, nebo cicit a ty pak políbí. Je to samozřejmě nepovinné). Já jsem dostala tu poctu, že jsem Tóru v procesí nesla-Tóra váží několik kilogramů a jak jsem už psala jinde, nesmí spadnout na zem. Nespadla!
Poté Tóře svlékneme kabátek a všechny ozdoby a odmotáme pruh látky, kterým je omotaná, aby se nerozvinula. Rabín najde místo, odkud se bude číst a může se začít. O šabatu je čtení rozdělené na 7 částí (alijot) a protože jsem měla připravené čtení prvních dvou alijot, tak jsem byla vyvolaná jako první. Vyvolaný řekne příslušná požehnání před čtením a jde se na to. První aliju jsem zvládla celkem dobře, protože jsem ji přeci jen měla v paměti víc zarytou a tak jsem dokázala víceméně sledovat text ve svitku (jak jsem psala jinde-text ve svitku je bez jakýchkoliv znamének-samohlásek a kantilace, takže buď si ji ten, kdo čte, zapamatuje a nebo dokáže synchronizovaně koukat do svitku a vedle ležícího Chumaše-ideální by bylo mít oči jako chameleon). Po čtení se opět řekne požehnání a pak jsem dostala od rabína požehnání já (taková požehnání se dávají při mimořádných příležitostech). Následují gratulace a potřásání rukou (z tohoto momentu si moc nepamatuju, adrenalin vykonal svoje). Pak byl k Tóře vyvolán další a já četla jeho úsek. Tady už se projevila moje nedostatečná synchronizace a párkrát jsem se zasekla a ztratila, ale nakonec jsem dočetla. Zbylých 5 alijot četl rabín a já jsem mu vedle sledovala text v Chumaši (on už tu synchronizaci má zmáknutou).
Po čtení z Tóry se ještě čte příslušná pasáž z Proroků (Haftara), pak se Tóra zase uloží do Aronu, následují krátké modlitby za uzdravení nemocných, za kongregaci, za stát Izrael a za Francii (ta pochází z dob Napoleona Bonaparta), pak Alejnu a Kadiš truchlícího pozůstalého a je konec. Tedy konec bohoslužby jako takové, nicméně po bohoslužbě následuje kiduš-požehná se víno a chleba a pak se všichni vrhnou na občerstvení. Je to příležitost si popovídat, než se zase všichni rozejdeme domů. Při běžných bohoslužbách je opravdu jen trošku vína a chleba (chaly), ale při takových příležitostech, jako byla tahle, zajistí ten, koho se událost týká, trochu lepší pohoštění. Obzvlášť veselé a velké bývají oslavy bar a bat micva.
Večer jsem od Eliho dostala dárek-knihu "Why Aren´t Jewish Women Circumcised? Gender and Covenant in Judaism" (Proč nejsou židovské ženy obřezány? Gender a smlouva v judaismu-autor řeší, proč pro ženy neexistuje žádný ekvivalent mužské obřízky a co tedy dělá žida židem, v žádném případě neříká ani nenaznačuje, že by se snad ženy obřezávat měly!). No a já si dneska koupila jinou knihu-tikun korim. To je kniha, kde je text Tóry tak, jak je v Chumaši-tedy se všemi značkami potřebnými pro správné čtení, a současně také text tak, jak potom vypadá ve svitku. Na fotce je zrovna ta část, kterou jsem včera četla.
Asi čtrnáct dní předem jsem obeslala známé tady v UJLS, abychom dali dohromady minjan. Bez minjanu se totiž z Tóry (ze svitku) nečte. Nemálo těch, na které jsem spoléhala, se omluvila, že nebudou ve Štrasburku a tak jsem do poslední chvíle nevěděla, zda se vůbec sejdeme.Eli objednal v košer pekařství nějaké občerstvení a dvě chaly, já jsem koupila víno a vyrobila bramborový salát a v pátek večer jsme všechno donesli do synagogy, abychom tohle už v sobotu ráno nemuseli řešit.
V sobotu ráno jsme přišli do synagogy trochu s předstihem, abychom prostřeli stoly a v 10 hodin jsme začali. Ranní šabatová (i všednodenní) bohoslužba začíná nejdřív takovou duchovní a duševní rozcvičkou (birkat ha-šachar a psukej de-zimra), která má i druhotnou funkci jako čas, kdy čekáme na minjan. Na tuhle část bohoslužby totiž potřeba není a tak ti, kteří ráno měli problém vylézt z postele, mají nějakou časovou rezervu. Minjan se sešel asi 15 minut po začátku a mohlo se pokračovat podle plánu-Šema Jisrael s příslušnými požehnáními, Amida a Kadiš. A teď už se mohlo přistoupit k hlavnímu bodu programu-samotnému čtení. Svitek Tóry je nejdřív obřadně vyjmutý z Aronu a procesím kolem celé synagogy (aby měli účastníci možnost Tóru políbit-ne, že by se na ni vrhali a začali ji ocicmávat, ale buď se jejího pláště dotknou prsty, hřbetem modlitební knihy, nebo cicit a ty pak políbí. Je to samozřejmě nepovinné). Já jsem dostala tu poctu, že jsem Tóru v procesí nesla-Tóra váží několik kilogramů a jak jsem už psala jinde, nesmí spadnout na zem. Nespadla!
Poté Tóře svlékneme kabátek a všechny ozdoby a odmotáme pruh látky, kterým je omotaná, aby se nerozvinula. Rabín najde místo, odkud se bude číst a může se začít. O šabatu je čtení rozdělené na 7 částí (alijot) a protože jsem měla připravené čtení prvních dvou alijot, tak jsem byla vyvolaná jako první. Vyvolaný řekne příslušná požehnání před čtením a jde se na to. První aliju jsem zvládla celkem dobře, protože jsem ji přeci jen měla v paměti víc zarytou a tak jsem dokázala víceméně sledovat text ve svitku (jak jsem psala jinde-text ve svitku je bez jakýchkoliv znamének-samohlásek a kantilace, takže buď si ji ten, kdo čte, zapamatuje a nebo dokáže synchronizovaně koukat do svitku a vedle ležícího Chumaše-ideální by bylo mít oči jako chameleon). Po čtení se opět řekne požehnání a pak jsem dostala od rabína požehnání já (taková požehnání se dávají při mimořádných příležitostech). Následují gratulace a potřásání rukou (z tohoto momentu si moc nepamatuju, adrenalin vykonal svoje). Pak byl k Tóře vyvolán další a já četla jeho úsek. Tady už se projevila moje nedostatečná synchronizace a párkrát jsem se zasekla a ztratila, ale nakonec jsem dočetla. Zbylých 5 alijot četl rabín a já jsem mu vedle sledovala text v Chumaši (on už tu synchronizaci má zmáknutou).
Po čtení z Tóry se ještě čte příslušná pasáž z Proroků (Haftara), pak se Tóra zase uloží do Aronu, následují krátké modlitby za uzdravení nemocných, za kongregaci, za stát Izrael a za Francii (ta pochází z dob Napoleona Bonaparta), pak Alejnu a Kadiš truchlícího pozůstalého a je konec. Tedy konec bohoslužby jako takové, nicméně po bohoslužbě následuje kiduš-požehná se víno a chleba a pak se všichni vrhnou na občerstvení. Je to příležitost si popovídat, než se zase všichni rozejdeme domů. Při běžných bohoslužbách je opravdu jen trošku vína a chleba (chaly), ale při takových příležitostech, jako byla tahle, zajistí ten, koho se událost týká, trochu lepší pohoštění. Obzvlášť veselé a velké bývají oslavy bar a bat micva.
Večer jsem od Eliho dostala dárek-knihu "Why Aren´t Jewish Women Circumcised? Gender and Covenant in Judaism" (Proč nejsou židovské ženy obřezány? Gender a smlouva v judaismu-autor řeší, proč pro ženy neexistuje žádný ekvivalent mužské obřízky a co tedy dělá žida židem, v žádném případě neříká ani nenaznačuje, že by se snad ženy obřezávat měly!). No a já si dneska koupila jinou knihu-tikun korim. To je kniha, kde je text Tóry tak, jak je v Chumaši-tedy se všemi značkami potřebnými pro správné čtení, a současně také text tak, jak potom vypadá ve svitku. Na fotce je zrovna ta část, kterou jsem včera četla.
Tak teď už nezbývá než věřit, že každé další čtení bude jen lepší. Kromě toho v Liberci jsem se dohodla s rabínem tady, že na každou bohoslužbu, kdy tady bude (t.j. jednou za 14 dní) si připravím první dvě alijot, protože se tohle chci naučit, ale bez nějakého tlaku to prostě nejde :-)
Vysvětlivky:
Šema Jisrael: Slyš Izraeli, o které jsem už psala jinde, v liturgii jsou k němu připojená ještě 3 požehnání (stvoření, vyvolení, vykoupení)-2 se říkají před Šema a jedno po něm
Amida: Modlitba osmnácti požehnání (i když jich ve skutečnosti obsahuje 19), o šabatu se říká její zkrácená verze jen se 7 požehnáními, protože jedním požehnáním vztahujícím se k šabatu nahradíme 13 všednodenních, které obsahují "pracovní záležitosti" a o šabatu se nepracuje. Amida se recituje vestoje.
Kadiš: lidé si ho spojují výhradně s modlitbou za mrtvé, ale to není jeho jediná funkce a podoba, ve skutečnosti se v něm o smrti vůbec nemluví, naopak oslavuje Boha. V liturgii také odděluje jednotlivé části bohoslužby. Říká s vestoje.
Aron, Aron ha-kodeš-schránka na Tóru
cicit-třásně na čtyřech rozích talitu
chumaš-Tóra v knižní podobě
Alejnu-když se dojde k Alejnu, je konec bohoslužby už na dohled! První odstavec hovoří specificky o židovské povinnosti chválit Boha a druhý odstavec říká, že to ale není jen náš Bůh, ale celého světa. Původní verze byla hodně kontroverzní, postupem staletí byly provedeny různé zásahy-i v ortodoxní verzi, naše reformní verze je zcela bez ostrých hran. Alejnu se recituje vestoje.
kiduš-základ slova je stejný jako u slova kadiš a znamená to posvěcení, v tomto případě požehnání nad vínem a nad chlebem. Probíhá následovně: protože normálně má cheba v požehnáních prioritu nad vínem, musí být zakrytý. Všichni dostanou trochu vína a ten kdo kiduš vede, odříká/odzpívá požehnání, ostatní odpoví "amen" a napijí se. Pak si jde ten, kdo bude dělat požehnání nad chlebem, rituálně umýt ruce (eventuálně jdou všichni, záleží na lokálních zvyklostech a míře ortodoxnosti), odkryje chaly, pronese požehnání, nakrájí/natrhá chalu na příslušný počet kusů, posolí je, sám si vezme a pak nabídne ostatním. Od umytí rukou až do snědení sousta chaly se nemluví.
Inscription à :
Articles (Atom)