Pinchas (Nu. 25:10-30:1)

Pinchasův příběh jsme začali číst už v minulé paraše. Izraelité se začali spouštět s krásnými Midjánkami (podle Rašiho, který čerpal z midrašů, na radu Biláma, který nemohl sice Izrael proklít, ale "dobrou" radu Balakovi dát mohl) a krásné Midjánky je svedly k modloslužbě. Pinchas, kohen, se na to už nemohl dívat a když Zimri, významný muž, si zcela veřejně odvedl Midjánku Kozbi, dceru hodnostáře, do svého stanu, vešel za nimi a oba je probodl kopím. Bez výslechu, bez možnosti obhajoby, bez soudu. A pak mu Hospodin dá smlouvu míru (brit šalom)! Není divu, že takový příběh velmi zneklidňoval rabíny. V židovství se nějaké spontánní mstitelství nepěstuje, naopak halacha určuje velmi podrobně, jak má vypadat soudní proces (který v případě aplikace v podstatě brání tomu, aby někdo byl skutečně odsouzen, zejména v hrdelních přích) a braní spravedlnosti do vlastních rukou nepřichází do úvahy. Jak tedy interpretovat celou záležitost? Rabi Kook například tvrdí, že pouze osoba, která takto jedná z čistě nesobeckých důvodů, nechová v srdci žádnou zášť a má zcela čisté motivy, může takovou věc provést. Z toho vychází Neciv (Naftali Cvi Jehuda Berlin), který interpretuje Boží požehnání v tom smylsu, že brit šalom je Boží pomoc při boji s vnitřním nepřítelem-protože i když Pinchas jednal nezištně, zabití dvou lidí bez soudu jím muselo otřást a brit šalom byl tedy příslib duševního vyrovnání se se situací.

Otázka nejčistších motivů a nezištnosti však zůstává otevřená. Jak poznáme, že naše motivy jsou skutečně správné a že nastala krajní situace, ve které je skutečně nutno jednat a že jsme to my, kdo má udělat něco, co odporuj zákonu, ale je to nezbytné pro záchranu celku? Moje odpověď je, že nevíme. Nevíme a nemůžeme vědět. V principu bychom se takovým situacím měli vyhýbat. Je totiž velmi snadné sklouznout k tomu, že si budeme myslet, že naše úmysly jsou čisté, ale ve skutečnosti budeme poháněni nějakým dobře skrytým sobeckým motivem. A pokud přeci jen přistoupíme k činu, musíme počítat s tím, že jsme se třeba mýlili a budeme po zbytek života za svůj omyl pykat. Pinchas nevěděl předem, že jeho čin bude Hospodinem schválen ex post facto. Pinchas se velmi snadno mohl vzápětí ocitnout před tribunálem a následně na popravišti, takových Pinchasů bylo...je nutné, aby Pinchasův čin zůstal jako výjimka potvrzující pravidlo, nikoliv jako inspirace náboženským fanatikům. Existují i komentáře (cituje je Nechama Leibowitz), které říkají, že Pinchas se ve skutečnosti opravdu před soudním tribunálem ocitl a teprve Hospodin ho z toho "vysekal".  I to může sloužit jako připomenutí, jak výjimečná situace to byla a že není radno ji opakovat.

Seminář komunity Dor Vador

Minulý týden jsme s Elim strávili na semináři organizovaném pařížskou konzervativní komunitou Dor Vador a jejich rabínem, který se jmenuje Ješaja Dalsace (ano, hádáte správně, jeho rodina má kořeny v Alsasku, ale také v Praze!). Seminář se konal ve Fontainebleau, v bývalé katolické škole a nynějším duchovním centru vedeném karmelitány. Tento seminář byl dějištěm událostí vylíčených ve filmu Na shledanou, chlapci! (Au revoire les enfants!), kde ředitel školy a mnich zapojený do odboje v jedné osobě ukrývá ve škole tři židovské chlapce, po udání jsou židovští studenti deportováni do Osvětimi a Otec Jacques do pracovních táborů v Německu, kde zemřel. Vchod, kterým byli všichni čtyři odvedeni gestapem mniši uzamkli a symbolicky není používán, pro vstup do areálu vybudovali nový vchod. Na místě je pamětní deska a mnoho dalších připomínek této události. Pro mnichy tak má zvláštní význam hostit každý rok tento seminář věnovaný židovskému studiu.

Letošním tématem byla Moc, ale jak řekl rabín, je to jen záminka, nebo odrazový můstek pro skok do nekonečného oceánu židovského studia. Program byl velmi nabitý-ráno šacharit, pak studium až do oběda, po obědě krátká pauza a pak další dva přednášející až do večeře (a někdy v průběhu se tam vmáčkla odpolední modlitba-mincha), po večeři krátká procházka a další seminář, maariv, diskuze  další den znovu. Jídlo nám zajišťoval košer catering z Paříže (masový) s tím, že jídlo se na místě ohřívalo. Na šabat bylo ohřívání samozřejmě na časový spínač.
Přednášející byli různí-rabíni i studenti různých ješiv a univerzit, kabalistka (tu jsem zatáhla, přiznávám, kabala není můj šálek kávy...), psychoanalytik, obchodník, který se ovšem nerezignoval na židovské studium (Tora lišma), talmudistka (ortodoxní, jen pro pořádek), filozofové...(přednášejících bylo víc, než jsem dala do odkazů). Studovali jsme Tóru, Tanach jako celek, Talmud, hledali odpověď na otázku, jak vlastně má vypadat správný model moci podle Tóry (aniž bychom se dobrali k nějakému jednoznačnému výsledku, spíš než jak moc vypadat má jsme vyřešili, jak vypadat nemá. Řekla bych, že takový výsledek diskuze je vcelku židovský...koneckonců Tóra ani nedává jednoznačnou odpověď, zda mít krále je micva (jak si myslí Maimonides) nebo jen povolená možnost, když teda lidi jinak nedají (Abravanel)...).

A kromě moci ve státe se tak řešila moc v komunitách, vztahy mezi prezidentem/předsedou komunity a rabínem...oběma se nám seminář líbil, inspiroval nás, nutil nás přemýšlet o spoustě věcí, dal nám nový impulz, jak směřovat naší liberální komunitu, která ale není zas až tak liberální (ale není a nejspíš nikdy nebude vyloženě konzervativní), rabín Dalsace byl nadšen, že viděl ženu, která používá tefilin (ne, že by nikdy žádnou neviděl, to zas ne, ale ve Francii je to dost vzácný jev, o to víc, když k tomu nosí sukně, nenosí jarmulku a vůbec neodpovídá modelu ultraliberální bojovné feministky). Takže za rok, beezrat Hašem, jedeme zas!

Balak (22:2-25:9)

Opožděný krátký komentář k paraše Balak je tu! Rabi Ješaja Dalsace, který vedl týdenní seminář mě inspiroval svým komentářem, který měl v průběhu čtení z Tóry (t.j. po každé z alijot). Prorok Bilám je velmi zajímavou postavou Tóry a důkazem, že židé nejsou elitní skupinou, která jako jediná má přístup k "pravému" Bohu a všichni ostatní se můžou jít klouzat. Bilám není žid, ale je velký a všeobecně uznávaný prorok, se kterým Hospodin komunikuje (a v Tóře není jediný). Bilám má jiný styl než Mojžíš-na rozdíl od něj žije sám a nevytváří kolem sebe komunitu. Je to jiný druh spirituality, než je židovství, kde komunita hraje nezastupitelnou roli, ale nelze říct, že by tento druh spirituality byl nějak horší. Je prostě jiný. Jeho slabostí jsou peníze (ale ani Moše není bez chybičky), ale není to lump, byť si z něj Tóra udělá legraci, když zaslepen vidinou peněz přeci jen vyrazí za Balakem a jeho oslice vidí víc než on. Bilám ovšem Balakovi neslibuje nemožné-prostě jen třikrát zkusí z různých míst, jestli se náhodou v Hospodinově požehnání nevyskytne nějaká skulina, které by mohl využít, a nějakou kletbu, kterou po něm Balak chce, nedá dohromady, ale protože mu Hospodin vloží do úst požehnání, tak Izraeli požehná. A jeho slova dodnes říkáme při příchodu do synagogy-Ma tovu ohalecha Jaakov, miškenotecha Jisrael! (verze Louise Lewandowského, kterou používáme u nás)

Omluva

Vážení čtenáři,
tento týden jsem na studijním semináři organizovaném Masorti komunitou z Paříže a nemám tedy čas napsat krátký komentář k paraše Balak. Komentář tedy publikuji příští týden spolu s popisem našeho studijního "tábora pro dospělé".
Děkuji za pochopení :-)

potenciální rabínka číslo 2

Včera během šabatu Chukat jsme měli možnost se seznámit s druhou kandidátkou na rabínku naší komunity a s potěšením mohu oznámit, že tato návštěva proběhla velmi dobře a že vedení synagogy zahájí jednání, za jakých podmínek by se mohla stát naší rabínkou.
Tato rabínka pochází z Německa, kde je profesorkou na univerzitě v Heidelbergu (v oboru ranné moderní židovské (aškenázské) historie od 15. do 17. století a v oboru historie a vývoj halachy). Je jí kolem padesáti a před dvěma týdny získala smichu na RRC (Reconstructionist Rabbinical College ve Filadelfii). Na jednu stranu jsem se toho trochu obávala, protože na Rekonstrucionistickém semináři můžeme narazit na studenty velmi různých názorů od židovských hippies až po velmi tradiční, halachu dodržující. Ale nakonec se právě tohle ukázalo jako velká výhoda, protože tak různorodé prostředí formuje tolerantní rabíny schopné se přizpůsobit různým komunitám. A to je přesně to, co potřebujeme. Jak jsem se už několikrát zmínila, naše liberální obec ve Štrasburku je jednou neorotodoxní obcí v celém Alsasku-Lotrinsku-Mosele a Champagne (nejbližší francouzské liberální obce jsou v Paříži a Lyonu) a máme tedy velmi různorodé členstvo, od tradicionalistů a konzervativních až po velmi liberální. A je potřeba, aby se všichni v obci cítili dobře.
Drobný problém s naší novou rabínkou je, že musí urychleně oprášit svoji francouzštinu (rozumí a je schopná správně přečíst napsaný text, ale zatím nemluví) a je samozřejmě nutné, aby našla společnou řeč s rabíny v Paříži, kteří organizují bejt din, aby nedocházelo k problémům s konverzemi.
Tak snad se i jí u nás líbilo a stane se naší rabínkou na mnoho dalších let!

Chukat (Nu. 19:1-22:1)

Tento týden čteme parašu Chukat, ve které najdeme dvě hlavní témata-příkaz o červené krávě a smrt Miriam a následný nedostatek vody, kdy Moše místo mluvení ke skále, do skály uhodil holí a následně mu Hospodin oznámí, že ani on, ani Aron do země zaslíbené nevkročí. Ačkoliv je potrestání Mošeho velmi zajímavým tématem, budu se dneska věnovat případu červené krávy.

Dokonale červená kráva bez jediného chlupu jiné barvy měla být zaříznuta a spálena mimo tábor. Její popel pak byl smíchán s vodou (z pramene) a tou byli očišťováni ti, kdo se stali rituálně nečistými, protože přišli do kontaktu s mrtvým tělem, kostmi nebo i jen hrobem. Osoba, která rituál provádí musí být rituálně čistá, nicméně provedením rituálu se stane nečistou (do večera). Příkaz o červené krávě spadá do kategorie "chukim" příkazů pro které nemáme žádné logické zdůvodnění a máme je vykonávat jen a pouze proto, že to po nás Tóra žádá.
S rituálem červené krávy je ale spojen jeden paradox. Podle rabínů v současnosti není nikdo, kdo by nebyl rituálně nečistý z důvodu kontaktu s mrtvým tělem (kostmi, hrobem etc.). Ani kohanim, kteří tradičně nesmí na hřbitov, aby se neznečistili, nemohou být dnes považováni za rituálně čisté. Otázkou tedy je, kdo by, v případě, že by Mesiáš dorazil a vybudoval třetí chrám, mohl provést rituál červené krávy? Protože má-li být Mesiáš z rodu Davidova (t.j. ben David, tedy z otcovy strany), těžko může být zároveň Kohen (kněžství se taktéž dědí po otci) a tak i kdyby byl mesiáš nějakým zázrakem rituálně čistý (jak se to pozná?), pak stejně nemůže rituál provést, neb je vyhrazen Kohenům.
A bez tohoto rituálu nemohou Kohanim přinášet oběti v Chrámu a lidé nemohou přinést a jíst korban Pesach (pesachovou oběť-beránka, proto se také tato část paraši Chukat čte na šabat Para , poslední šabat v měsíci Adaru, t.j. dva týdny před Pesachem, jako maftir, aby připoměla všem, že pesachovou oběť mohou jíst pouze, jsou-li rituálně čistí). Z tohoto hlediska se tedy jeví všechny nácviky obětí, chrámových rituálů a hledání potenciální červené krávy, které provádí Jeruzalémskéhý Chrámový institut, jako zbytečné.
Můj pohled na obětní bohoslužbu je jednoduchý-měla smysl v době, kdy většina židů byli zemědělci a přinášeli tedy oběti z toho, co vypěstovali a ze svých stád. Ve chvíli, kdy většina židů žila ve městě (což byla mimochodem situace už na sklonku druhého Chrámu) a se zemědělstvím nemá nic společného, ztrácí obětní rituál svoji sílu (možná proto se synagogy začaly objevovat už před zničením druhého Chrámu).  V dnešní době v potu tváře vyděláváme peníze a máme málo času. Logicky tedy pro nás má význam oběť peněz a času-modlitba a cedaka. Co se mě týče, třetí Chrám by měla být spíš synagoga než jatka (jen si zkuste spočítat, kolik pesachových beránků kněží zařízli v jeden den...i Talmud říká, že měli krev až po kolena), výjimečná synagoga, klidně se speciálními pravidly rituální čistoty, ale synagoga.
No, každopádně, Mesiáš zatím nedorazil a nevypadá to, že by se k tomu v dohledné době chystal, takže tyhle starosti můžeme zatím odložit...ale když tak pozoruju, jaké vášně propukají jen kolem toho, kdo, kde a jak se může modlit u Západní zdi, Mesiáš bude muset být v první řadě skvělý vyjednavač...

P.S. otázkám rituálu červené krávy se věnuje celý jeden traktát Talmudu-Para. Podle Talmudu bylo v celé historii připraven popel pouze ze sedmi (někdo říká z devíti) červených krav a rituál pokračoval ještě dlouho po zničení druhého Chrámu, dokud byl popel k dispozici.

Korach (Nu. 16:1-18:32)

Paraša Korach popisuje jednu z nejzásadnějších vzpour během putování pouští. Korach a spol zpochybňují Aronův nárok na kněžství a Mošeho autoritu. Překvapivé ale je, že v okamžiku, kdy je tedy Moše "vyzve na souboj"  s tím, aby si každý připravili lopatku k zápalné oběti a nazítří před Hospodinem všichni obětují a uvidí se, kdo je oprávněn k provádění obětí, Korach necouvne. I přes to, že to není tak dávno, co za nepředepsanou oběť zaplatili Aronovi synové Nadav a Avihu životem. Raši říká, že Moše doufal, že právě výzvou k opakování procedury, která stála dva Aronovy syny život, Koracha odradí a rebelie skončí. Jenže se tak nestalo, Korach tvrdohlavě trval na svém a test podstoupil, se známým výsledkem.
Vývoj situace můžeme sledovat, spojíme-li parašu Korach s parašou Šlach lecha. Moše vyslal zvědy a doufal, že přinesou samé dobré zprávy, lid bude nadšen, dobydou Erac Jisrael a všechno bude v pohodě. Místo toho zvědové rozvrátili už tak nepříliš vysokou morálku v táboře, židé začli reptat a Hospodin je potrestal tím, že celá remcající generace od 20 let výš zemře během 40 let v poušti a slíbenou Erec Jisrael neuvidí. Na to se malá část lidu rozhodla jít a dobýt Erec Jisrael a samozřejmě selhali, neboť jejich počínání nebo Hospodinem schváleno a podporováno. Lze celkem snadno pochopit, že tyto události totálně demoralizovaly celé společenství a bylo jen otázkou času, kdy někdo začne zpochybňovat autoritu Mošeho. Korach zpochybňoval Aronovo kněžství a výsadaní pozici, zatímco on jako levita se měl "jen" starat o přesuny stanu setkávání a pomocné práce v něm. Datan a Aviram zpochybňovali Mošeho a celý projekt vyvedení z Egypta a Mošeho vůdcovské schopnosti. Hospodin se vypořádal s Korachem, Datanem a Aviramem, ale vzpoura tím neskončila. Negativní znamení (Datan a Aviram se propadli do země, Korachovci byli sežehnuti plamenem) nepřesvědčili lid, že Moše a Aron vedou (nebo se o to alespoň snaží) lid k dobrému (viz Nu. 17:6 "Nazítří však celá obec Jisraele lála na Mošeho a Aharona, říkajíc: "Zabíjíte lid Hospodinův!") a teprve pozitivní znamení (rozkvetlá Aronova hůl) a přísná pravidla pro pohyb kolem stanu setkávání uklidní situaci. Co si z toho lze vzít dnes? Třeba, že když vládne "blbá nálada", je důležité přijít s něčím pozitivním a s konkrétním plánem. Když to vztáhnu na nedávno proběhlé francouzské volby, pak příznivci Marine LePen nezmizí jen proto, že prohrála volby. Aby se "vzpoura" neopakovala, je potřeba uvést v život nějaký pozitivní projekt a navíc pro něj lidi nadchnout. Dokázat přes všechny problémy vidět světlo na konci tunelu a navíc dokázat přesvědčit ostatní, kteří třeba to světlo nevidí, že tam opravdu je. Jak jsem psala v komentáři k paraše Behaalotecha, Moše prošel krizí vůdcovství a už toho měl moc, nejspíš byl tak vyčerpaný, že přestože úkolu, který dostal od Hospodina, plně věřil, nedokázal udržet stejné nadšení mezi svými souputníky. Lidé se zmítali mezi pocitem, že Moše kope jen sám za sebe a za svého bratra a strachem z Hospodinovy ničivé síly. Rozkvetlá Aronova hůl je nejen symbolem Aronova poslání, ale i toho, že Hospodin nejen ničí své odpůrce, ale zároveň také dává život.