Komplikace s časem

Dneska v noci se posunul o hodinu čas zpět, takže jsme si mohli přispat. V "běžném" sekulárním světě je to taková malá (ne)příjemnost, spousta lidí kvůli změnám času brblá, ale ve výsledku je to všem nějak jedno, čas je pevně definovaný. Jenže židovský čas se řídí pohybem slunce na obloze, přírodními rytmy a od vynálezu elektrického osvětlení na sebe "sekulární" a "židovský" čas tvrdě narážejí. Už v článku o kalendáři jsem se zmiňovala, že židovský den začíná západem slunce-to je velmi důležité hlavně pro určení začátku a konce šabatu (a svátků)-je tedy evidentní, že ze sekulárního hlediska začíná šabat pokaždé jindy a v zimě, hlavně kolem slunovratu, zatraceně brzy. I pro tři pravidelné denní modlitby jsou stanovené přesné časy a pokud modlitbu v daném časovém úseku prošvihnete, pak máte prostě smůlu. Na druhou stranu tefilin je ráno možné nasazovat nejdříve zhruba 50 minut před východem slunce, což je v zimě také problém, hlavně tedy pro Eliho, který se modlí před snídaní (já se modlím až po snídani, takže nemám problém s časem, ale zas nedodržuji to, že se má člověk modlit před snídaní...).
S víkendovou změnou času jsme tedy zase na chvíli vyřešili problém s ranní modlitbou, ale od této chvíle začne každopáteční souboj s časem-teď v pátek bude šabat začínat v 17:48 a kolem slunovratu budeme na nějakých 16:23 (a to je ještě pořád velká pohoda proti Praze nebo Bratislavě!). To znamená, že přípravy na šabat je potřeba udělat ve čtvrtek večer a kolem slunovratu to vloni vypadalo tak, že jsem z práce odešla v 15:50 a přisprintovala domů tak akorát, abych zapálila svíčky (že jsem dělala některé další přípravy na šabat, které mají být hotové předem, až po zapálení svíček je asi evidentní, štve mě to, ale žádné jiné řešení jsem nenašla). Letos záleží, jak to dopadne s mojí prací, ale pokud se mi nepodaří vyjednat dřívější odchody z práce, pak prostě až do jara nebudu zapalovat svíčky...v tomhle směru je mnohem snazší žít v Izraeli-sice nemáte volnou neděli, ale zase se nemusíte stresovat, jestli stihnete přijít v pátek včas z práce ještě před začátkem šabatu. Nebo jestli dostanete volno na svátky.
Na druhou stranu v zimě nemusím vařit tři jídla na šabat jako vařím v létě, protože večeři jíme až po skončení šabatu. V talmudických dobách totiž během týdne lidé jedli jen dvakrát denně a aby byl šabat speciální, rabíni určili, že o šabatu se bude jíst o jedno jídlo víc-máme tedy šabatovou večeři, oběd a pak seuda šlišit, která je vlastně večeří před koncem šabatu. V zimě to mnozí řeší tak, že po hlavním chodu oběda odříkají modlitbu po jídle, dají si malou pauzu a pak si dají dezert, který zároveň plní funkci seuda šlišit, ale tak daleko jsme to zatím nedotáhli. (Na druhou stranu, my tři jídla o šabatu máme i tak, protože snídáme-správně by se člověk měl nejprve věnovat modlitbě a pak teprve vlastním potřebám, nicméně jsou i autority, které říkají, že pokud by se člověk hlady nemohl soustředit na modlitbu,  může se najíst...). V létě není se seuda šlišit žádný problém, až na ten drobný detail, že někdo to třetí jídlo musí před začátkem šabatu uvařit spolu s páteční večeří a sobotním obědem...

V liberálním židovství je vztah ke správnému židovskému času dost rozporuplný-na jednu stranu hlavně začátek šabatu není příliš dodržován (s odvoláním na problémy, které to ve většinově nežidovském prostředí přináší), na druhou stranu čas havdaly (konce šabatu) respektován je (nikdo si neřekne, že když tedy začal šabat o dvě hodiny později, než by začít měl, tak že ho taky o dvě hodiny později ukončí). Můj osobní názor je takový, že by člověk měl začátek  šabatu respektovat jak nejlépe to je možné, byť to třeba nebude perfektní. Ale já zatím měla štěstí na zaměstnání, uvidíme, jak to bude vypadat v budoucnu...

Nový cyklus čtení z Tóry

Nový cyklus čtení z Tóry nám začal v pátek, kdy jsme slavili Simchat Tóra (u nás jsme ho slavili tak trochu na poslední chvíli v pátek odpoledne před začátkem šabatu, ale moc se to povedlo, bylo nás přes padesát, přišly i děti a hakafot-obcházení synagogy se svitky Tóry byly veselé). Navíc na Simchat Tóra a šabat Berešit přijela naše nová rabínka, pro kterou to byly první dny ve funkci (rabínka je tady jen na částečný úvazek, zatím jednou měsíčně a od ledna dvakrát měsíčně, na víc nejsou peníze a komunita není dost velká). Eli poslal do místních novin prohlášení pro tisk a hned se toho chytla jedna novinářka a druhý den vyšel článek. To jsem zvědavá, jaké budou ve Štrasburku, baště francouzské ortodoxie, ohlasy :)

Každopádně jste si asi mohli všimnout, že se tu neobjevil pravidelný komentář-tento rok nebudu psát pravidelné komentáře, protože vloni to bylo dost náročné, navíc mám teď v práci dost fofr a když mám volnou chvíli tak rozesílám životopisy na všechny strany. Ale psát budu dál, mám rozečtenou výbornou knihu od profesora rabína Daniela Sperbera o historickém vývoji a textových změná v modlitbě a chystám se na toto téma něco napsat. V mezičase doporučuji všem, kdo čtou anglicky, knihu Ilany Kurshan If All the Seas Were Ink. Ilana Kurshan se v době, kdy se jí zhroutilo manželství, vrhla na studium daf yomi (systém studia Talmudu, kdy každý den studujeme 1 folio (dvoustranu), tímto způsobem člověk přečte celý Babylónský Talmud za 7,5 roku). V knize pak vypráví o tam, jak se jednotlivé traktáty Talmudu protínaly a protínají s jejím soukromým životem. Knihu jsem přečetla jedním dechem a velmi mě inspirovala (i když se v dohledné době na daf yomi opravdu nechystám), a občas jsem se v jejím přístupu k životu poznávala. Nicméně podle hodnocení na různých webech to není kniha "pro ženy", článek na Forwardu ji například doporučoval jako čtení během dlouhých jomkipurových modliteb...

Vezot habracha (Deut. 33:1-34:12)

Tento týden je šabat chol ha-moed Sukot (chol ha-moed jsou dny uprostřed svátku Pesach a Sukot, které nejsou plnými svátečními dny se všemi zákazy a příkazy spojenými se svátkem, ale zároveň ani nejsou dny zcela všedními. Šabat, který připadne na chol ha-moed je speciální, protože se nečte tradiční paraša, ale čtení, které odpovídá příslušnému svátku.)
Parašu Vezot habracha budeme číst až příští týden v pátek na Simchat Tora, ale krátký komentář si dovolím už teď.
Paraša cituje požehnání, kterých se dostalo jednotlivým kmenům Izraele před Mošeho smrtí a pak také Mošeho smrt. A také říká, že už nikdy v Izraeli nepovstal prorok jako byl Moše, který by "mluvil s Hospodinem tváří v tvář". To je samozřejmě třeba chápat v přeneseném slova smyslu, jakákoliv antropomorfizace našeho Nejvyššího je přísně zakázána, ačkoliv se to antropomorfními příměry v Tóře jen hemží. Maimonides vysvětluje v Průvodci zbloudilých, že všechny tyto příměry je třeba chápat obrazně (nejen Maimonides a nejen v Průvodci zbloudilých, ale byl první, kdo mi přišel na mysl).
A přece, ačkoliv byl Moše největší z proroků, zemřel sám a nikdo neví, kde je jeho hrob. Přesto, že byl největší z proroků, dělal chyby, občas mu ujely nervy, občas pochyboval. Prostě pořád to byl jen člověk, s chybami. Tohle je přesně to, co mě na Tóře nepřestává fascinovat, ten lidský rozměr. Žádní superhrdinové, žádní zcela kladní nebo zcela záporní hrdinové. Realistický náhled na člověka a jeho sklony k pohodlnosti, kterou je třeba neustále překonávat, jeho sklony remcat, jeho potřebu hmatatelných symbolů, obtížnost, s jakou setřásá svou otrockou mentalitu...
Ačkoliv nevěřím (jak žádá ortodoxie), že Tóra, jak je dnes v našich rukou, byla předána Mošemu na Sinaji, věřím, že právě tenhle vhled do lidských slabostí je tou Boží inspirací-kdyby to bylo jen na lidech, těžko budou počátky své existence popisovat jako sérii nezdarů a vlastních selhání...

Dnse večer začíná Sukot, takže všem přeji CHAG SAMEACH! A těm, kdo mají to štěstí a mají si kde postavit suku přeji, aby jim nepršelo (my máme brunch v komunitní suce v neděli dopoledne).

Jom kipur (v praxi)

Letošní Jom kipur se vážně vydařil, ať už z osobního nebo z komunitního hlediska.

V pátek Eli a dalších pár dobrovolníků připravili sál (protože do naší synagogy bychom se nevešli, používáme sál pronajatý městem), přerolovali s rabínskou studentkou oba svitky Tóry na správné místo. Já jsem ještě odpoledne narychlo kopírovala a tiskla části machzoru pro Kol Nidrej a pro Neilu, protože jsme měli přihlášených nějakých 150 osob (byť velká část  nich přišla jen právě na Kol Nidrej a na Neilu) a jen 70 machzorů (už několik let v kuse urgujeme ženevskou komunitu, která machzory vydala, aby nám poslali další výtisky, letos se konečně uráčili odpovědět, že žádné nemají, ale že uvažují o dotisku...). Před postem jsme jako slavnostní jídlo měli hovězí polévku s kreplach, která byla výborná a svůj účel splnila na jedničku. Člověk se nají a zároveň doplní tekutiny-ale ne čistou vodu, ale vodu s dalšími živinami.
Kol Nidrej začínalo v 18:30 (půst v 18:55) a trvalo zhruba 2,5 hodiny, pak si člověk chvíli poklábosí a ve 21:20 jsme při odchodu zjistili, že šofar zůstal v synagoze. Takže jsme si s Elim udělali večerní procházku do synagogy pro šofar (půl hodiny jedna cesta), ještěže máme ten eruv!

Ráno jsme začínali v 9:30, přeci jen, liberální bohoslužba je kratší, než ortodoxní, takže začínáme později a navíc máme odpolední zhruba dvouhodinovou přestávku. Minjan se opravdu v 9:30 sešel, takže jsme mohli začít. Rabínka-studentka z Leo Baeck College celkem vedení bohoslužby zvládala, ačkoliv její pěvecké nadání není velké (ale na sefardské slichot to stačí, na zbytek máme našeho chazana), jen to čtení  Tóry...dělala jsem jí kontrolu/nápovědu a musím přiznat, že její zacházení s taamim (kantilačními značkami), respektive jejich aplikace, mě poněkud iritovala. No, ale na druhou stranu, já jsem číst odmítla, protože trpím během postů bolestmi hlavy a nebyla jsem si jistá, zda budu ve stavu schopném, tak nemůžu moc kritizovat...
Na tomto místě je třeba zmínit, že ačkoliv se u nás obvykle držíme aškenázského ritu, slichot používáme převážně sefarské-mají poněkud optimističtější a snadno zapamatovatelné melodie, takže zpívat mohou všichni.
Po musafu jsme udělali dvouhodinovou pauzu, během které si šel chazan dát dvacet, aby zvládl ještě minchu, jizkor (náš machzor zařazuje jizkor mezi minchu-odpolední modlitbu a neilu-závěrečnou modlitbu, osobně to považuji za celkem rozumné řešení, protože se takto alespoň jizkoru zúčastní i ti, kteří chodí do synagogy pouze na závěr Jom kipuru, jsme natolik realističtí, že víme, že přesunutí jizkoru do šacharitu, kam patří, účast na ranní bohoslužbě nezvedne). K dalším zvláštnostem našeho (ultraliberálního) machzoru patří, že ačkoliv vyznačuje klanění až k zemi během velkého Alejnu, nevyznačuje totéž při čtení Avody (popisu jomkipurové bohoslužby v Chrámu), vybavuji si, že s rabi Berkowitzem jsme se klaněli, zkusíme tohle téma nadhodit naší nové rabínce a uvidíme, zda se chytne-jak poznamenala jedna členka naší komunity, tyhle momenty, které možná nejsou úplně racionální, dávají bohoslužbě jiný náboj. Osobně tyhle momenty považuji za stejně silné jako naslouchání zvuku šofaru.
Během závěrečné bohoslužby Neila před ukončením půstu se sál úplně zaplnil, před troubením na šofar nebyla jediná osoba, která by nebyla schovaná pod talitem (ať už svým, nebo spolu s někým dalším) a byl to opravdu velmi silný moment....a pak už jen havdala a pak se kobylky vrhly na stoly s jídlem a pitím :-)

Měli jsme mnoho ohlasů od lidí, kteří přišli poprvé a kterým se naše pojetí jomkipurové bohoslužby s důrazem na porozumění líbilo, zejména od několika lidí, kteří chodili na bohoslužby do konzistorní Velké synagogy a stěžovali si, že tam se modlí chazan, rabín a možná pár dalších, ale zbytek celý den tlachá, protože stejně rychlé hebrejštině nerozumí, a že se tam moc cesta do vlastního nitra podniknout nedá. Zatímco u nás se během bohoslužeb nežvaní (od toho je ta dvouhodinová odpolední pauza) a poměr mezi francouzštinou a hebrejštinou (u velmi důležitých modliteb i přepsanou do latinky) je rozumný.

Pro mě osobně to byl také velmi podařený Jom kipur, hlava mě příliš nebolela (omezila jsem během předcházejícího týdne kávu a čaj, to asi také trochu pomohlo), v liturgii se už celkem orientuji, takže jsem snadno našla momenty, kdy bylo možné se opravdu pokusit nahlédnout do vlastního nitra. Navíc, v rámci tradice nosit bílé oblečení jsem si oblékla své svatební šaty (jen bez spodničky a závoje a s jinými-nekoženými-botami, moje svatební šaty jsou ovšem velmi posté, žádná šlehačka) a i to přispělo k očišťování o hříchů, ten pocit nového začátku...když člověk pak po skončení Jom kipuru otevřel internet a viděl, co se tam píše, ani se mu nechtělo se zase "ušpinit".

A abychom z těch svátků nevyšli, ve středu večer začíná Sukot!

Maraton v synagoze

Tak maraton v synagoze máme za sebou. Ne, neběhali jsme, ale bylo to velmi intenzivní:

Ve středu erev Roš Hašana a pak večeře v osmi lidech u nás doma-drobná poznámka-gefilte fiš, které jsme koupili od místního pekaře a lahůdkáře bylo dobré, ale krájené na tak silné plátky, že nebylo v našich silách sníst kus na osobu, taktéž bramborové knedlíky pro 8 lidí stačí uvařit tak z cca 1,2 kg brambor. Medovník podle Kusance je vynikající, ale použijete-li jako odměrný hrnek váš hrneček na ranní čaj, budete mít medovník pro celou armádu.

Ve čtvrtek ráno bohoslužba pro první den Roš Hašana, náš klavírista, který měl zároveň zpívat tu a tam v průběhu bohoslužby přišel tak ochraptělý, že sotva sípal, takže zpěv padl na mě.
Večer jsme měli společnou večeři/seder. Byla jsem tak unavená a bolel mě žaludek (kachna, medovník, hodně medovníku a cibulový quiche a k tomu spousta stresu si vybrali svou daň), že jsem odešla hned po symbolických pokrmech.

V pátek ráno byla bohoslužba pro druhý den Roš Hašana, náš chazan dostal výborný nápad, že bych mohla vést první část bohoslužby až po Barechu. No, nemůžu říct, že bych na svůj výkon byla nějak zvlášť hrdá, ale dá se to svést na nedostatek času na přípravu a textové změny, které se hojně vyskytují v našem ultraliberálním machzoru (vydaný ženevskou liberální komunitou). Čtení z Tóry se mi ale celkem povedlo (první den četl Izák a bylo to ohromující, jestli se mi jednou podaří číst alespoň z poloviny dobře, jako on, budu naprosto spokojená). Na čtvrteční i páteční bohoslužbě bylo kolem 35 lidí, takže velký úspěch (na to, že jsme do poslední chvíle s Elim trnuli, jestli budeme mít minjan...že bychom konečně překročili magickou hranici a měli stabilní minjan???). Obě bohoslužby byly velmi povedené, byť jsou kratší než v ortodoxních obcích, byly momenty, kdy člověk mohl cítit, že mráz po zádech neběhá jen jemu, ale i všem okolo-když chazan zpíval Avinu Malkenu (používáme tuhle melodii), Unetane tokef, když jsme se (téměř) všichni poklonili až k zemi během velkého Alejnu a samozřejmě během troubení na šofar.

V pátek večer byl kabalat šabat, během kterého se představil kluk, který měl v sobotu ráno bar micva a zároveň to byl také poslední šabat s rabi Berkowitzem, takže přišlo hodně lidí, kteří se s ním chtěli rozloučit. Na všechny akce samozřejmě psal Eli proslovy (dohromady jich měl 5 a jeho proslov pro rabiho Berkowitze na rozloučenou měl velký úspěch, ale i jeho draši k Roš Hašana byly povedené).

Sobotní bar micva byla náročná, chlapec se sice snažil, ale...ale zvládli jsme to všichi a nakonec to bylo vcelku povedené (až na to, že rodina nějak nevzala na vědomí, že v synagoze jsou povolené pouze pokrmy mléčné a parve a přinesli masové pohoštění, sice košer bejt-din, ale masové...ach jo).

A dneska večer začínám pomalu s praktickou přípravou (duchovní přípravu provozuji už od Roš Hašana) na Jom Kipur, letos chci jako předpostní jídlo vyzkoušet hovězí polévku s kreplach, shodli jsme se s Elim, že přežrat se těsně před začátkem postu nám nedělá dobře, protože pak máme příšernou žízeň. Hovězí polévku nejíme, jak je rok dlouhý, protože mívám pravidelně kuřecí skelety z kuřat, která naporcuji, ale hovězí na polévku musím koupit speciálně za tímto účelem (takže ho nekupuji). A kreplach jsou přesně ten typ jídla, který jsem ochotná dělat jednou za rok. Takže i taková hovězí polívka může být velmi sváteční jídlo...

Gmar chatima tova!

Haazinu (Deut. 32:1-32:52)

Parašu Haazinu jsme četli o tomto šabatu, který navazoval na Roš Hašana a tím pádem jsem nestihla ani ten nejkratší z krátkých komentářů. Paraša Haazinu obsahuje jednu z písní, kterou v Tóře najdeme (další známou písní je Píseň moře, Širat ha-jam, která má také zvláštní grafickou podobu). Píseň v paraše Haazinu má sloužit jako svědek a prostředek k zachování Tóry v dalších pokoleních, něco, co si budou všichni pamatovat, co se bude předávat z generace na generaci a tak učení Tóry nikdy zcela nezmizí, ani v časech, kdy to bude vypadat, že vše bylo zapomenuto. Je ale zajímavé, že je to Píseň moře, která se dostala do každodenní liturgie, kterou zpíváme každý den v rámci psukej de-zimra (žalmy a biblické pasáže před formálním zahájením hlavní části modlitby-Barechu). Nejspíš to bude tím, že Píseň moře je o dost optimističtější-je to chvalozpěv zpívaný bezprostředně po vyvedení z Egypta a zkáze egyptského vojska ve vodách Rákosového moře. Zatímco píseň Haazinu, Mojžíšova píseň, kromě připomenutí Hospodinových skutků a požehnání, kterého se dostane těm, kdo ho následují, obsahuje opět velmi deprimující vizi Izraele, který zradil smlouvu a draze zato zaplatil a vize nápravy asi nebyla dost silná, aby se píseň dostala do sidurů.
Ale zdá se, že ačkoliv se Mojžíšova píseň nedostala do sidurů a každodenní liturgie, fungovala, protože učení Tóry ani po třech a půl (?) tisíci letech nebylo zapomenuto.

Gmar chatima tova! Nechť jste zpečetěni k dobrému!

ŠANA TOVA 5778!

ŠANA TOVA všem, kdo čtou tenhle blog. Ve středu večer začíná Roš Hašana (židovský Nový rok) a kdo četl můj minulý krátký příspěvek ví, že se to na mne momentálně valí ze všech stran a nestíhám vůbec nic. Komentář k paraše Haazinu, kterou budeme číst o šabatu (šabat šuva, tedy šabat návratu/pokání, který je mezi Roš Hašana a Jom Kipur) dodám příští týden, tenhle týden to opravdu nezvládám. Navíc ještě Roš Hašana plynule navazuje na šabat, o to víc práce, která musí být včas hotová (a to samé platí pro první dva dny Sukot a Šmini Aceret/Simchat Tora)...ještě se musím podívat, jak správně udělat eruv tavšilin (talmudická právní klička, jak zařídit, abychom během svátku mohli vařit jídlo na šabat, normálně totiž během svátku můžeme vařit pouze to, co je potřeba během svátku).

Všem tedy přeji

KTIVA VE CHATIMA TOVA! 

NECHŤ JSTE ZAPSÁNI A ZPEČETĚNI K DOBRÉMU!