Jak je možné, že o Pesachu oslavujeme vyvedení z egyptkého otroctví, když Tóra otroctví povoluje???

Pesach je oslavou našeho vyvedení z otroctví, mnoho micvot v Tóře je zdůvodněno větou: "protože jste sami byli otroky v Micrajim", samotné první přikázání se na vyvedení z Egypta odvolává. Zdálo by se tedy, že svoboda je v judaismu naprosto zásadní hodnota, jak je tedy možné, že Tóra otroctví povoluje?

V první řadě je třeba chápat Tóru v kontextu doby, kdy vznikla, a i když se v mnoha ohledech jedná o převratný dokument, nesnaží se o rychlou revoluci, ale umožňuje evoluci, která mívá přeci jen o dost lepší výsledky, než revoluce (ani Řím nebyl postaven za den a Židé taky museli pochodovat 40 let pouští, než byli způsobilí přijít do země zaslíbené). To, že bylo možné za určitých okolností držet otroky ve starověku neznamená, že je žádoucí v tom pokračovat donekonečna. Zejména, když v tom starověku měly zákony ohledně otroctví mnozí mocní a bohatí na háku (hlavně povinné propouštění otroků, jak si stěžují proroci Jeremiáš, Joel a Amos). Jak trefně poznamenává Plautův komentář k Tóře, Tóra chápe otroctví jako realitu své doby, neobhajuje ho, ani jednoznačně neodmítá (i když je na mnoha místech cítit, že autor/autoři Tóry a Bible jako celku měli s existencí otroctví problém). Tóra svými zákony hledá cestu, jak v realitě doby postavení otroků zlepšit. A nikde neříká, že by vlastnění otroků bylo dobré, nebo snad povinné.
Tóra jednoznačně říká, že otrok nepřestává být člověkem. Pokud někdo zabije otroka, je souzen jako za jakoukoliv jinou vraždu. Otroci nepracují během šabatu a svátků (to je přímo v desateru). Uprchlý otrok není vracen svému původnímu majiteli (protože měl určitě dobrý důvod k útěku). Tóra ovšem rozlišuje dva druhy otroků-židovského a nežidovského. Židovský otrok je vlastně takový neplacený sluha. Majitel ho musí po šesti letech služby propustit (pokud by nastal ovšem dřív Jubilejní rok, musí ho propustit v Jubilejním roce, pokud majitel zemřel, židovský otrok se také stává svobodným, nemůže být předmětem dědictví), nesmí se k němu chovat hrubě, musí mu zajistit stejné životní podmínky jako má sám-jídlo, oblečení, místo ke spaní. Jak trefně poznamenává Talmud v traktátu Kidušin (20a): "Kdo si koupí hebrejského otroka, kupuje si nad sebou pána.", česky bychom asi řekli, že si na sebe plete bič. Co se židovských dívek týče, žena nemůže sama sebe prodat do otroctví, pouze otec ji může prodat, pokud je mladší 12 let a neobjevily se u ní ještě známky puberty, a to jako poslední možnost před tím, než dotyčný otec prodá do otroctví sám sebe. Pro dívku pak platí stejná pravidla jako pro jiného hebrejského otroka s tou výjimkou, že v okamžiku, kdy se u ní objeví známky puberty (nebo dosáhne věku 12 let a 1 den) musí ji majitel buď propustit, nebo se s ní oženit (nebo ji vdát za svého syna) a ona se tak stane řádnou židovskou manželkou. Z hlediska Tóry je zotročení žida jev nežádoucí a do otroctví se člověk dostal pokud byl tak chudý, že mu nic jiného nezbývalo (nebo nebyl schopný zaplatit náhradu škody pokud něco například ukradl), ale nemělo se jednat o trvalý stav. Úkolem žida je sloužit Bohu nikoliv jinému člověku a je-li člověk otrok, těžko může plnit svoje náboženské povinnosti.
Co se nežidovských otroků týče, ti to měli horší. Tóra vyžaduje, aby všichni muži v židovském domě byli obřezaní a to včetně otroků (..."za peníze koupený nebo doma rozený"), aby mohli jíst z Pesachové oběti (toho beránka o kterém jsem mluvila v článku o Sederu), na nežidovského otroka se nevztahuje šestiletá lhůta ani Jubilejní rok a může být předmětem dědictví. Pokud by mu majitel ublížil a způsobil trvalou újmu na zdraví (vyrazil zub, oko...), musí ho propustit na svobodu. Otrok se může z otroctví vyplatit, nebo ho může vyplatit někdo jiný, nebo ho majitel může propustit z vlastního rozhodnutí.
Otroctví v židovství vymizelo spolu s tím, jak vymizelo v ostatní společnosti (možná o trochu dřív, ale nemám k tomu reference). V raném středověku byli židé často obchodníci a někteří obchodovali i s otroky (mimochodem Praha byla v 10. století významným centrem takového obchodu), nicméně křesťanští vládci proti tomu brzy začali vydávat edikty, protože bylo nepřijatelné, aby žid vlastnil křesťanského otroka (a ještě k tomu ho třeba i obřezal). Co se dovozu otroků do Jižní a Střední Ameriky týče, někteří conversos (španělští a portugalští židé násilím konvertovaní ke křesťanství, kteří potají zachovávali některé židovské zvyky) se obchodu účastnili a nebo byli vlastníky plantáží. Otázkou je, zda je možné je považovat za židy. V Severní Americe byl podíl židů na dovozu, obchodování a vlastnění otroků zanedbatelný. Naopak nezanedbatelný byl jejich podíl v abolicionistickém hnutí (hnutí žádající zrušení otroctví v USA) a následně v hnutí za práva afroameričanů (například rabi Abraham Joshua Heschel se účastnil s Martinem Lutherem Kingem pochodů za rovná občanská práva).