Mikec (Gen. 41:1-44:17)

Toto je draša, kterou Eli napsal pro náš aufruf v Liberci. Já ji přeložila a s jeho svolením publikuji zde na blogu.

Tato paraša, paraša Mikec, patří do cyklu tří parašijot (Vaješev, Mikec a Vajigaš), které vyprávějí jeden příběh: příběh Josefa prodaného do otroctví jeho bratry, jeho život v Egyptě, jeho společenský vzestup a nakonec jeho znovusetkání s bratry.

Jak jsme četli minulý týden v paraše Vaješev, Josef byl vsazen do vězení, ale po dvou letech se faraonovi zdá sen o hubených kravách, které pozřou ty vypasené: A nikdo mu není schopný jeho sen uspokojivě vyložit, až jeho číšník si vzpomene na svého bývalého spoluvězně, který uměl vykládat sny. Josef tedy vysvětlí faraonovi jeho sen: ohlašuje 7 let blahobytu, po kterých přijde 7 let krutého hladu. Josef hned poradí faraonovi, aby během blahobytu vytvořil dostatečné zásoby a zachránil tak svoji zemi před totálním rozpadem. Když hladomor skutečně přijde, Josef je schopný dát potravu nejen obyvatelům faraonovy říše, ale i příchozím z okolních zemí, zejména jeho vlastním bratrům, které vyslal jejich otec Jákob.

Josef je „Hebrejec“, „Ivri“ (Berešit 41:12), který přijal egyptské zvyky, aby mohl sloužit největší civilizaci své doby, Egyptu. V tomto smyslu je Josef skutečným prototypem diasporního žida, který se integruje do společnosti, ve které žije. Josef řídí ekonomiku země a dává obživu všem jejím obyvatelům v dobách nouze, je soukromým poradcem faraona. Navíc je schopen mu i vykládat sny a v tomto směru je jakýmsi předchůdcem Freuda! Ale i přes to, že perfektně splynul s egyptskou společností, nezapomíná na své kořeny: nezapomene na své bratry, a zejména Benjamina, a nezapomene na svého otce Jákoba, Izraele. Tóra říká: „Josef hned poznal své bratry“ (Gen. 42:8) a později: „Jak se má váš starý otec, o kterém jste mi vyprávěli?“ (Gen. 43:27). Jak ale poznamenává Nechama Leibowitz na konci svého komentáře k předchozí paraše Vaješev, pokud Josef nezapomněl tradice, ze kterých vzešel, je to proto, že Jákob předal Josefovi všechny tradice zděděné od Abrahama. Tak to alespoň učí rabíni. A podle nich také Josef může žít jako cizinec v cizí zemi, protože je doslova impregnován tradicí svých předků. A Nechama Leibowitz si na konci svého komentáře klade otázku, zda je možné aby se někdo, kdo k tradici přičichl je možná pár let v dětství během vzdělávacích kurzů pro malé děti, neztratil v většinově nežidovské společnosti, ve které žije? Pro ni, nepochybně, je odpověď záporná. Z čehož plyne, že studium je důležité a nepostradatelné v každém věku, protože umožňuje židům neztratit svou identitu a zároveň být součástí nežidovské společnosti.

Josef tedy představuje možnost plnohodnotného života mezi ostatními národy, možnost se naplno účastnit politického, ekonomického, sociálního, kulturního a intelektuálního života bez ztráty vlastní židovské identity, pod podmínkou, že k nepřerušíme naše vazby k tradici. A když už jsme zmínili Josefa jako vykladače faraonových snů, můžeme vzpomenout krásnou knihu Josefa Chaima Jerušalmiho (další Josef!) Freudův Mojžíš: Judaismus konečný a nekonečný (vyšlo i v češtině), věnovanou vztahu Freuda k židovství, kde Jerušalmi cituje Freudův výrok z roku 1925: „Mohu říci, že židovské náboženství je mi vzdálené stejně jako všechna ostatní náboženství...Nicméně, vždy jsem cítil silnou sounáležitost k mému lidu a tu jsem také vždy kultivoval u svých dětí. Všichni jsme zůstali židy.“

Paraša Mikec je obvykle čtena během svátku Chanuka a tento souběh je zajímavý, neboť během Chanuky oslavujeme také věrnost židů jejich tradici a identitě. Malá lahvička oleje, zázrakem neotevřená a neznesvěcená, kterou Makabejci nalezli v Chrámu  symbolizuje zachování židovské identity. Na druhé straně ale svíčky zapalujeme na chanukíji umístěné v okně našeho domova, tedy na hranici mezi naší židovskou identitou a světem, ve kterém žijeme a zázrak nepřipomínáme jen sobě ale i všem kolemjdoucím, židům i nežidům.

Spojením paraši Mikec a svátku Chanuka tak vzniká silné poselství o nutnosti uchování židovské identity a zároveň plného zapojení do světa kolem nás ať už žijeme kdekoliv.

Šabat šalom!