Avi: Pesach a Píseň Písní

Pomalu nám končí svátek Pesach. Nezaškodí tedy zamyslet se nad tím, co nám vlastně připomíná. Je to především zman cherutenu- čas naší svobody. Všechny ty Boží zázraky, jeden za druhým, s jediným cílem: aby otroctví, ve kterém Izraelci žili, mohlo být ukončeno. Deset egyptských ran mělo přimět faraona, aby je propustil. Dělo se to nakonec ve velikém chvatu. Přízeň mocných, zvlášť ta vynucená, je vrtkavá. A tak si nesli jen nevykvašené těsto, ze kterého je možné upéct jen tenkou placku – maces. Po sedmi dnech na útěku přešli přes Rákosové moře a po čtyřiceti devíti dnech už stáli na úpatí hory Sinaj, kde od Boha obdrželi Tóru. Po dalších čtyřiceti letech putování dosáhli země zaslíbené.

Je takhle popsaná historie realistickým popisem, nebo nějakým mýtem? Nedá se to tak jednoduše potvrdit, i když se o to mnoho teorií snaží. Chybí archeologické nálezy o této cestě, které by ji jednoznačně potvrdily. Jedná se ale o dobu před zhruba 3250 lety. To, že ještě nebyl nalezen fyzický důkaz, nemůže být ani žádným vyvrácením této historie. Ani po mnoha významnějších civilizacích, které strávily mnohem delší čas na jednom, stejném místě, se taky nepodařilo najít nějaké zvláštní stopy. Izraelci se tam neusídlili, putovali a na poušti neměli moc příležitostí k výrobě předmětů, které by přečkaly až do dnešních dnů . Máme tedy po ruce „ jen“ víru? Existuje aspoň jeden odpovídající argument, který by ji nějak podpořil?

Snad ano. Známe mýty, které popisují zrod národa nebo civilizace a ty jsou plné reků a bohatýrů, takový mix Mirků Dušínů a supermanů. A to je pak je těžké takovým pohádkám uvěřit. No a pak tu máme popis Tóry, který zmiňuje plno nelichotivých obrazů Židů, kterými se lze jenom těžko chlubit. A zásluhy jsou tu připisovány i lidem, kteří naopak nebyli Židy. Malého Mojžíše zachrání egyptská princezna, on sám je vychováván jako Egypťan. Naproti tomu ten člověk, který mu hrozí udáním a kvůli kterému musí prchnout z Egypta – je Izraelita . Mojžíš si zase nechá radit od midjánského kněze Jitra, který je uznávanou, ale nežidovskou autoritou. V kontrastu s tím je velká část uprchlíků popisovaná jako věční potížisti. Nic jm není dobré,jsou malicherní, s ničím nejsou spokojeni. Bůh jim dal svobodu, ale jak si ji tahle parta vůbec zasluhuje? V jednu chvílije jejich chování už tak pobuřující, že se je Bůh rozhoduje zničit – a jen Mojžíšovy přímluvy ho zadrží. Věčně naříkají a vzdychají po „jistotách“ otroctví. Rozhodně to nejsou imponující postavy do nějakého pěkného, barvotiskového mýtu. Jako by to byli obtížní a zhýčkaní klienti cestovky na rekreaci s plnou penzí někde v Hurghádě. Po všech těch zázracích si nakonec ještě odlijí zlaté tele…

A tak se zdá, že když už byli Izraelité vylíčeni tak silně kritickým způsobem, úplně mimo všechny ty mýtotvorné trendy, realita popisu je tím velmi věrohodná. A navíc: je to dost nadějné uvědomění i pro nás. Ani my nejsme čítankoví hrdinové: neustále mrmláme, nejsme věrní a spolehliví, mnozí z nás pošilhávají po těch „jistotách“ otroctví, čekáme, až se o nás postarají jiní, abychom je pak za to stejně s plným nasazením zkritizovali… Když přes to všechno Bůh drží svoji smlouvu s vyvoleným lidem, je ve hře ještě něco víc, než pouhá smlouva . Tím zvláštním pojítkem je láska.

Právě proto se během svátku Pesach čte kniha Píseň Písní, která je to ódou na lásku. Na první pohled jde o milostnou lyriku. Ale judaismus a následně i křesťanství v ní vidí něco víc. Nejde tu o popis pouhé hollywoodské zamilovatosti, vybičovaných, povrchních emocí, po kterých zítra nezůstane ani stopa. Jde o duchovní blízkost s Bohem. S tím Bohem, který pro nás v minulosti udělal tolik zázraků a pokračuje v tom každý den našeho života. Je v tom stesk, prázdnota, kterou nemůže zaplnit nikdo jiný než náš Bůh. Skoro by se dalo říci, že přikázání jsou jako formát, osnovy, které by bez lásky byly jenom pustým, úmorným formalismem. Myslíte, že přeháním? Pojďme si na závěr přečíst alespoň pár veršů z Písně Písní na ukázku:

„Polož si mě na srdce jako pečeť, jako pečeť na své rámě.

Vždyť silná jako smrt je láska, neúprosná jako hrob žárlivost lásky.

Žár její – žár ohně, plamen Hospodinův.

Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví.

Kdyby za lásku chtěl někdo dávat všechno jmění svého domu, sklidil by jen pohrdání.“ (8,6-7)

Jak se vychází z otroctví s dítětem v náručí

Nakonec jsme na oba dva sedery byli s Elim a se Šmulim doma sami, abychom netýrali naše hosty dětským pláčem...trochu jsem se bála, že dva sedery jen ve dvou budou nuda, ale nakonec to bylo fajn a moc jsme si to užili, Eli koupil před svátky novou hagadu s komentáři, kterou sestavil jeden francouzský massorti rabín, takže první večer jsme to vzali celkem důkladně, druhý večer už spíš z rychlíku (ale oba dva večery jsme skončili o půlnoci...no, nebyl to sice Bnej Brak, ale i tak celkem dobrý!).
První večer byl Šmuli trochu protivný, protože přes den moc nespal. Eli ho o půl deváté uložil, začali jsme s kidušem a komentářem ke kiduši, který říká, že kidušem začínáme proto, že je to vlastně takové "časové znamení"-kidušem začíná šabat i svátky a jen svobodný člověk je pánem svého času a může šabat a svátky dodržovat. V tu chvíli se Šmuli rozplakal a doplnil tak vlastní komentář ke kiduši a k tomu, kdo je tady pánem svého času. Šmuli mi vzápětí usnul v náručí, kde chrněl až na konec Magidu, pak jsme ho uložili do postýlky a naštěstí se už nevzbudil (až do milosrdných tři čtvrtě na čtyři, už v noci zvládá 6-7 hodin v kuse, jupí!). Druhý večer šel Eli říct pár vět na úvod komunitního sederu (který se konal kousek od nás) a pak se vrátil domů, seder vedla rabínská studentka a vedla si dobře, takže jí navrhneme, aby po Vysokých svátcích začala jezdit pravidelně a uvidíme, jak se to bude dál vyvíjet.
Druhý večer bychom seder neměli začínat příliš brzy a zvlášť, když následuje po šabatu a v kiduši je vklíněná havdala (halachicky schůdné řešení je začít s Urchac a Kadeš udělat někdy v průběhu Magidu až nastane ten správný čas, což tady bylo letos ve 21:15). S Elim jsme sice chtěli začít dřív, ale Šmuliho jsme uspali až po deváté hodině, takže nakonec jsme seder zahájili tak, jak se má.
Letos jsem změnila recept na charoset a připravila jeho sefardskou verzi-rozinky a pokrájené datle zalijeme červeným vínem, přidáme skořici a (mletý) hřebíček a na mírném ohni vaříme dokud celá směs nezíská pastovitou konzistenci, kdo chce obzvlášť jemný charoset, tak to pak ještě rozmixuje. Na závěr přidáme nasekané vlašské ořechy. Recept jsem změnila jednak proto, že jsem alergická na syrová jablka (zkřížená alergie ke všem jarním stromům) a druhak proto, že vloni sefardský charoset přinesli kamarádi a já zjistila, že mi chutná o dost víc, než jeho aškenázská verze. Další nezanedbatelnou výhodou sefardského charosetu je jeho kladný vliv na naši schopnost trávit macesy...

Jak se tedy vychází z egyptského otroctví s dítětem v náručí? Vzhledem k tomu, že jsem doma na mateřské, tak jsem si mohla košerování kuchyně rozložit v čase a celkem to šlo v klidu, příští rok to bude větší záhul, protože už budu nejspíš pracovat na plný úvazek (plán je takový, že přejdu z 80% na 100% na začátku ledna) a Šmuli bude ve věku, kdy bude neustále žužlat nějaké sušenky a podobné kusy chamecu a trousit drobky úplně všude. Také jsme s překvapením zjistili, že sunar musí být košer le-pesach a dítě potřebuje i vykošerovanou nebo novou lahvičku (dítě sice není povinné dodržovat přikázání, ale rodiče nesmí chamec vlastnit ani z něj mít užitek), Šmuliho sice kojím, ale dostává obvykle večer, když už padám únavou a nutně potřebuju horkou sprchu, trochu sunaru...takže já mám z jeho sunaru rozhodně užitek! Naštěstí ho změna značky ani v nejmenším nerozhodila...
Ale s tím, že bychom se měli každý cítit, jako bychom i my vycházeli z otroctví, je to letos složitější. Občas si spíš připadám jako Moše, když šel za faraonem, aby propustil jeho lid a faraon jim místo toho ještě zhoršil už tak těžkou práci. Ale naštěstí to není moc často. A neměnila bych :-)

Avi: Parašat Mecora (Vajikra 14:1 – 15:33)

V naší paraše Mecora se můžeme dočíst o problémech pohlavní čistoty mužů i žen, ale i o člověku, kterého postihl caraat a stal se z něj mecora. Už minulý týden jsme si říkali, že v tom postižení se už od talmudických dob nevidí jen „malomocenství“ jako nějaký pouze medicínský problém, ale že jde o takovou věčně aktuální záležitost duchovní a morální čistoty.

A tady je tou nejdůležitější asociací spojení s takým tím běžně se vyskytujícím hříchem „zlého jazyka“ = lašon ha-ra. V Talmudu se slova z našeho čtení (Vajikra 14,2) „Zot tihje torat mecora“ interpretují jako „zot tihje torato šel moci šem ra“, čili právo, týkající se ne malomocného, ale rozšiřujícího se zlého slova. I Raši, náš nejznámější a nejdůležitější komentátor Tóry i Talmudu, který tak často upřednostňuje doslovné interpretace textu, tady jasně mluví o „malomocenství“ jako o trestu za zlý jazyk . To proto se při očišťování z malomocenství vyžaduje oběť z ptačí říše, protože ti ptáci stále cvrlikají, jakoby stále brebentili, tak jako někteří lidé.

Nechama Leibowitz zase připomíná, že to zavržení „zlého jazyka“, čili všech lží, pomluv a všelijakých nactiutrhání se objevuje mnohokrát v žalmech i u proroků. Jeremjáš (9,7) například říká: „Šíp, který zabíjí, je jejich jazyk…“ To přirovnání ukazuje mimo jiné na ten problém, že když už je ten šíp jednou vystřelen, těžko ho může někdo zadržet, i kdyby to dotyčného najednou zamrzelo a chtěl to vrátit. A nedávno jsem četl taky jeden citát, který by se zase hodil k té rychlosti šípu: Lež oběhne půl zeměkoule ještě dřív, než si pravda obuje boty. Ty následky jsou prostě rychlé a nevratně devastující.

Na lžích a sprostotě jsou ostatně založeny i dnešní trollí farmy, které mají svými jedy zahltit internetové diskuze a rozmlžit hranici mezi pravdou a lží. Je více než výmluvné, že si je vydržují nedemokratické režimy a nebo všehoschopní oligarchové. To dokáže otrávit a změnit klima ve společnosti. Ale když si člověk v takové „diskuzi“ spočítá ty, které nezajímají žádná fakta a jsou jen útoční a sprostí, dostane se nejspíš dost blízko k číslu takových najatých trollů. A taky lidí, kteří využívají anonymity a léčí si tak své frustace. To jsou ale lidé, kteří nejsou zodpovědní za dodržování přikázání tak, jako Židé, tak si s tím asi hlavu vůbec nelámou. Ti, kteří jsou ale zavázáni k tomu přikázání dodržovat, mohou očekávat jak odměnu, tak i případný trest za jejich nedodržování. A v případě caraat to tak platilo, přinejmenším do doby II. Chrámu.

Člověk ale nemusí být zrovna součástí organizované trollí farmy, známe to i z našeho prostředí. Obyčejná ješitnost a zneuznaná ctižádostivost dokáže taky vyplodit bohatou úrodu lašon ha-ra. Takový mecora byl dříve dobře identifikovatelný díky postižení caraat. Dnes to máme složitější. Ale pravda, i když je zdánlivě pozadu a pokulhává za tou raketovou rychlostí lži, tak má prostě svoji stálou hodnotu, která časem spíše nabývá- zatímco lež je čím dál otravnější a bezvýznamnější.

A ten mecora, který šířil lži,měl být potupně přiveden ke knězi a ten mu uložil karanténu, izolaci od ostatních lidí jako trest. Aby měl čas na přemýšlení, jestli mu to stálo za to, a aby toho zalitoval. To se dá dnes přirovnat třeba k tomu, že si z přátel na facebooku, které nemám zrovna po ruce, vymažu někoho, o kom vím, že se ze zlé vůle, vědomě dopouštěl lží. Dokud to dotyčnému nedojde a nebude litovat, do té doby o takové nanicovaté přátelství stát nebudu. Je to trochu virtuální řešení, na dálku, ale odpovídá to v podstatě tomu vyobcování ze společenství, tak jako kdysi.

Ještě jedna zajímavá věc je zmíněna v dnešní paraše: rána malomocenství na domě (Vajikra 14,34). Většina těch klasických komentátorů je přesvědčena, že tu nejde o nějaký přírodní úkaz, něco jako plíseň, ale o nadpřirozený jev, div, který měl být znamením toho, že se tu děje něco nekalého. Taková jasná znamení už dávno nedostáváme. Dokonce někteří říkají, že takový dům ani nikdy neexistoval, že to bylo zapsáno pouze pro výstrahu, jako napomenutí. Ať je to jak chce, je v tomto ohledu zajímavé to, co učil Alšich v šestnáctém století v Safedu. Vždy je nutné začínat od sebe a člověk má být pozorný a schopný sebereflexe. A proto on připomínal, že přesně jako ta rána malomocenství, tak i morální úpadek začíná od drobných, sotva postřehnutelných pochybení, malých flíčků na čistém štítě, které je třeba zarazit co nejdříve...

Inspirace obětními předpisy

Nedávno jsme v paraše Tazria (Lev 12:1-8) četli, jak se očišťuje žena po porodu a že po očistění má přinést do Stanu setkávání (a později do Chrámu) oběti-jednu jako celooběť (ola) a druhou za hřích (chatat)? Komentátoři řeší, jak žena těhotenstvím nebo porodem zhřešila, že musí přinést oběť za hřích (nejvíc se mi líbilo vysvětlení rabiho Sackse, že to je oběť už předem za hříchy jejího dítěte...
Dneska samozřejmě oběti nepřinášíme, ale blogerka Radka z blogu Kusanec mě inspirovala k symbolické "oběti" ve formě příspěvku organizaci Člověk v tísni, která mimo jiné nabízí možnost přispět na bezpečný porod ženám v rozvojových zemích, kde není přístup k lékařské péči samozřejmostí.  Koneckonců, bez lékařského zásahu mohl porod Šmuliho skončit katastrofou pro mě, pro něj a nebo pro oba a to "jen" kvůli takovému detailu, jako je otočení tvářičky dítěte, které je příliš velké na to, aby se dalo otočit do správné pozice...
Tak třeba tenhle blog inspiruje zas někoho dalšího, jako Radka inspirovala mně.

Avi: Parašat Tazria (Vajikra 12:1 – 13:59)

V naší paraše Tazria ve III. Knize Mojžíšově se můžeme dočíst o očišťování rodičky a o malomocenství lidí a předmětů. Vracíme se v čase do doby, kdy nemělo smysl hledat lékařské ordinace. Ty prostě nebyly, stejně jako lékaři. Tyto služby zastávali kněží – kohanim. A tak se v knize Vajikra, která se věnuje službě kohenů, můžeme dočíst i o informacích tohoto druhu. A v dnešní paraše Tazria se můžeme začíst do instrukcí, které vypadají jako z příručky pro praktikanty z tehdejších (neexistujících) porodnických oddělení a z oddělení kožních chorob.

Ty verše se samozřejmě těžko dají srovnávat s dnešní lékařskou praxí, která je o tolik propracovanější, pracuje s novými poznatky i léky, s úplně jinou úrovní hygieny, atd. Zdálo by se, že jde spíš jen o takové perličky ve vyprávění o starobylých způsobech léčby v oboru historie medicíny. I ty předpisy, které se týkají izolace nemocných, vypadají spíš jako intuitivní pokus, jak uniknout před šířící se nákazou – tisíce let před objevem bakterií a před odhalením celého toho mechanismu šíření nákazy. Někdo se i tak neubrání pohrdavému úšklebku nad tehdejší úrovní poznání. Ale Tóra přece není knihou, která by se věnovala kompletně tehdejším výdobytkům všeho lékařského vědění. A tak je pro nás spíš důležité, proč bylo rozhodnuto, že právě tyto pasáže v ní jsou obsažené. Čím jsou tak důležité, nebo co nám dnes ještě mohou říci?

Zdá se, že kromě těch zdrojů, které zachytily samotné tehdejší lékařské postupy, jde ještě o něco dalšího, jiného. Ověřit si to můžeme podle zásad, které se dochovaly v textech nebo ústní tradici. A tyto zásady si protiřečí s jednoduchou interpretací předpisů o izolaci. Například: před příchodem kněze se má vyklidit celý dům – ale jak to, přece jsou všechny věci nakažené? Jiný příklad uvádí Nechama Leibowitz: podle ústní tradice se upouští od procedury kontroly, i když došlo k nákaze – pokud jde o dům v Jeruzalémě, v době poutních svátků… To je ale přece v úplném protikladu se smyslem karantény, vždyť i při minimální lékařské znalosti musí být jasné, že hygiena byla zrovna v tu dobu, kdy tam přicházely davy poutníků, nanejvýš důležitá. I když by se to snad snažil někdo vysvětlovat různými pragmatickými důvody, vedlo to komentátory Tóry, třeba Sforna a nebo Hirsche k tomu, že hledali jiný než lékařský smysl úryvků o malomocenství.

Ta nemoc, o které je tu řeč, se jmenuje caraat a teprve v překladech byla ztotožněna s malomocenstvím. A komentátoři ji nevnímají ani tak jako medicínský problém, ale jako určitou připomínku, napomenutí, varování. Tato fyzická obtíž je podle nich důsledkem nemoci duše, nějaké hříšnosti, nemorálnosti. Jak Mojžíš, tak i Miriam byli potrestání caraat, malomocenstvím, protože zhřešili. A podle tradičního výkladu tu jde především o hřích pomluvy, lašon ha-ra = zlý jazyk, zlou mluvu. Ten hřích i dnes důvěrně známe, jako by to okřídlené slovní spojení „z pokolení na pokolení“ platilo zvláště pro tento případ.

Podle takové interpretace ta izolace není karanténou, ale trestem – oddělením od společenství kvůli tomu, že takové chování společenství poškozuje. Nejdůležitějším cílem jak samotné nemoci, tak i všech postupů, kterými takhle postižený člověk procházel, bylo přivést hříšníka k lítosti, k pokání.

To je fajn řešení. Ale vede to k dalším otázkám a problémům. Někdo extrémně náboženský by si mohl říci: na co doktoři, stačí zlepšit náboženský postoj, vykonat nějaký rituál a je vyhráno. Nikdo přece nemůže popřít, že existuje určitá spojitost mezi duchovním stavem člověka a jeho stavem fyzickým. Kdo žije v neustálém stresu, nakonec se to na jeho zdraví nějak projeví, jasná věc. Jak to tedy je? Máme vnímat nemoc jako určité napomenutí, ale zároveň využít každou lékařskou pomoc! Život je dar a dobrý život je ještě větší dar. Za ten jsme odpovědní. Jak říká Krajewski, naše znalosti v lékařství jsou dnes nepochybně stokrát lepší. Naše cítění smyslu světa je ale taky nejspíš stokrát slabší…

Tři pesachové otázky

Ne, nespletla jsem se s počty, nechystám se totiž psát o tradičních otázkách během sederové večeře, ale o třech otázkách týkajících se Pesachu, které bych měla co nejdřív vyřešit.
Otázka první-jak zorganizovat pesachový úklid s miminkem, které přes den v postýlce nespí a neustále se dožaduje pozornosti a jídla? Mám z minulých let seznam věcí, které je potřeba koupit, nádobí, které čeká v bednách ve sklepě a věcí, na které je třeba nezapomenout a jsem fakt ráda, že jsem si tenhle seznam vyrobila (praktické otázky ohledně košerování řeším jako každý rok s pomocí konzervativního pesachového průvodce, který je ke stažení zde). Letos navíc opět připadá Pesach na Velikonoce, takže pátek je svátek a Eli si navíc vzal volno už i ve čtvrtek, takže se bude moct věnovat našemu synovi, zatímco já budu řádit v kuchyni. Máme s Elim zavedenou dělbu práce-já košeruju kuchyň a on uklízí zbytek bytu. A také využiju pomoc tchýně a tchána, kteří se Šmulim v kočárku rádi jezdí po nedalekém parku. Kdybychom je tady neměli, bylo by to opravdu těžké, budeme muset vymyslet, jak jim vyjádřit jak moc si jejich pomoci vážíme...
Zatímco první otázku mám alespoň teoreticky vyřešenou (jen je potřeba si do časového plánu dát dost rezerv, pro případ, že to nepůjde hladce), druhou otázku jsme zatím s Elim nerozsekli, ale je potřeba, abychom to udělali co nejdříve-zda někoho pozveme na seder a případně koho. Nemůžeme totiž dopředu říct, zda bude Šmuli klidný a nebo bude řádit celý večer a nechceme otravovat ostatní řevem našeho dítěte. Na druhou stranu, držíme dva sedery a být po oba dva večery takhle významného svátku doma jen ve třech je trochu smutné, jeden takový seder by stačil. A navíc jsou v komunitě lidé, kteří jsou sami, typicky ti, kdo jsou v procesu konverze, ale nejen oni. Není to otázka vaření, protože jestli budu vařit pro dva nebo třeba pro šest lidí není zas až takový rozdíl. Každopádně je potřeba, abychom se rozhodli ještě tento týden, aby se všichni mohli rozhodnout, zda pozvání přijmou.

No a třetí otázka se vztahuje k tématu, o kterém jsem už psala-k ekologii. I když neobkládáme byt alobalem jako tady na obrázku, tak přeci jen to není zrovna bezodpadový svátek. Samozřejmě se snažíme poctivě dojíst veškerý chamec ještě před svátkem, abychom nic nevyhazovali (nechceme chamec prodávat, o tom jsem psala vloni), kuchyňskou linku přikrývám plastovým ubrusem, který mám schovaný a používám ho každý rok, ale co se nákupu potravin týče, důsledně se držím pesachového průvodce a nekupuji tedy nebalené ořechy a podobně. A zatím se mi nikdy nepovedlo se obejít bez hliníkových pekáčků na jedno použití, vždycky mi nějaký kus nádobí chybí. Snažím se tedy alespoň držet svého pesachového seznamu a nekupovat zbytečnosti "co kdyby náhodou". Obzvlášť teď, když máme košer samoobsluhu ve vedlejším vchodu.

Všem přeji klidné přípravy na Pesach a rychlé nalezení odpovědí na vaše předpesachové otázky :)

Avi: Parašat Šmini (Vajikra 9:1 – 11:47)

Naše paraša Šmini obsahuje takový podivný, tragický příběh. Během oslav po zbudování Příbytku, při jeho slavnostním „uvedení do provozu“ synové Árona, Nádab a Abíhú, obětovali, jak se tam píše „cizí oheň“, něco nad plán,něco mimo stanovené regule- nevíme přesně co. A pak okamžitě zahynuli ohněm, který „vyšel od Hospodina“ (Vajikra 10,2). Možná nám to připomene podobný, stejně končící příběh ze II. Samuelovy. Tam se píše o tom, že král David doprovázel přenášení Boží schrány- archy do Jeruzaléma. A přitom se stalo, že se povoz s archou vychýlil, Uza ji zachytil a „Hospodin vzplanul proti Uzovi hněvem. Bůh ho tam, pro neúctu zabil a on tam při Boží schráně zemřel.“ (II. Samuelova 6,7)

Oba ty příběhy nějak vybočují z běžné černé kroniky Tóry. Tady jsme na rozpacích, protože nevíme, co si máme myslet. Čím se ti tři lidé prohřešili? Co udělali špatně, že je vůbec potkal nějaký trest a navíc tak okamžitý a hrozný? Všichni ti potrestaní nám přijdou spíš hodní pochvaly než trestu. Nadšení, s jakým Nádab a Abíhú přistoupili k obětování a udělali dokonce i něco navíc, svědčí spíše pro ně. I Uza měl ty nejlepší záměry- nechtěl, aby došlo k převržení archy a k jejímu znesvěcení. Je to prostě divné.

Divné natolik, až se vysvětlování těch událostí chopili moderní záhadologové a přišli s tím, že archa byla vlastně zdrojem nějaké energie, snad elektřiny, a došlo při neopatrném zacházení k výboji. S tímto nápadem ovšem nehraje tradiční popis, který říká, že to nebyl běžný oheň, ale takový, který spálí pouze duši. Nevíme tu skoro nic, takže nám nezbývá, než se snažit pochopit smysl této drsné lekce. Může spočívat například v tom, že jen dobrá vůle nestačí. Je nutné vědět, jak postupovat a zvlášť, když se jedná o svaté věci. Tady jen nějaká intuice, svaté nadšení a ani snaha prostě nestačí. Bez odpovídající disciplíny to vede na scestí - stačí si jen vzpomenout na všechny ty falešné mesiáše a následky jejich činnosti.

Jsou lidé, kteří čtou a chápou Tóru naprosto doslova. Ale těch je možné se optat: opravdu dotyk přináší smrt? Ale kde nakonec archa skončila a kolik svatých knih a svitků Tóry jen v minulém století skončilo beztrestně v ohni? Proto je to jen naivní duchovní přestava o dávných tabu předmětech.

Archa samotná nebyla nějakým zbožňovaným idolem, který sám o sobě něco způsobuje. Když se jí zmocnili Filištíni, nestali se tím pádem národem vyvoleným. Vlastnictví desek smlouvy nebo svitků nezajišťovalo vyvolenost. To, co bylo rozhodující, bylo slyšení slov, která tam byla zapsána. Slyšení a dodržování. To dotýkání se archy bylo zakázané a to dokonce i v případě jejího zachycení před pádem. Ne proto, že by to bylo samo o sobě nebezpečné, ale proto, že to tak bylo ustanoveno a zapsáno.

Čím nás tedy dnes může oslovit ten hrozivý příběh náhlých smrtí? Já osobně neznám žádného totálního ateistu. Každý má aspoň špetku víry v nějakou spravedlnost, v něco svým způsobem svatého, co nás převyšuje. A tak i těm, kdo věří v něco, něcistům, hrozí že sejdou na určité scestí, na kterém se ocitnou v rozporu se skutečnou svatostí. Možná, že tedy smrt Áronových synů i pozdější smrt Uzy byly popsány kvůli tomu, aby i ta příští pokolení pochopila, že co se týká svatosti, existují určité závazné zásady. Tou první je, že je nutná znalost vhodných, správných forem. A ta nepřetržitost společného života víry předpokládá trvalost určitých forem. A druhou věcí je, že podstata svatosti nespočívá ve fyzických předmětech, ale v obsahu na nich zapsaných, zjevených slov. Nadšení samotné nestačí. Ta slova máme poslouchat, studovat, přijmout a ve svých životech pak opravdu prožít.