V naší parašat Vaera se dostáváme do situace, kdy se začíná řešit neúnosné, otrocké postavení Izraelců v Egyptě. Začíná jednat Hospodin. A oslovuje Mojžíše. Ten nemá dost kuráže. Tvrdí, že ho neposlouchají ani Izraelci, proč by ho měl poslouchat farao… A vůbec, není způsobilý mluvit, doslova: mám neobřezané rty. Ať už to znamenalo cokoliv, dostává Mojžíš jako svého mluvčího svého bratra Árona. Midraše dokázaly z této bratrské spolupráce vyčíst ještě další pěknou věc – nejenom to, že by Áron mluvil za bratra, který se zajíkal.
Čteme: „Hospodin dále řekl Mojžíšovi: Vyzvi Árona : „Vezmi svou hůl a vztáhni ruku
nad egyptské vody …“ (Šemot 7,19). Takže nejednal samotný Mojžíš.
„Vyzvi Árona“ – protože řeka chránila Mojžíše, když do ní byl vržen,
nebyla zasažena jeho rukou ani ranou krve, ani ranou žab; raději se to stalo
tak, že to zasažení bylo rukou Árona. S tímhle poznatkem přišel Raši, na základě
Šemot Raba 9,10. A později v této paraše nás opět Raši
informuje, že když přišel čas na ránu vší, tak půda opět nebyla zasažena
Mojžíšem, protože z ní měl dříve taky užitek (když Mojžíš nemohl snést
pohled na Egypťana, který
ubíjel izraelského otroka, tak Mojžíš útočníka zabil a zahrabal ho do písku
– 2,12). Proč to Raši takhle vyzdvihuje, když jak vody Nilu, tak země a písek
jsou neživé věci. Nemohly tedy Mojžíšovi ani vědomě pomáhat, ani se později
„urazit“. Krásně to vysvětluje rabín Elijahu Dessler, představitel musaru
- židovské etiky. Ten říká, že když člověk poškodí něco, z čeho měl
užitek, má to nepříznivý dopad na jeho osobnost a poškodí to jeho vlastní „mida hakarat
hatov“= vlastnost vděčnosti, vděčnost).
Jak
řekl rabín Matisjahu Salomon, není náhodou, že tato lekce se odvozuje od parašjot,
které popisují vyjití z Egypta. Všechny ty zázraky potvrzují Hospodina nejen jako všemocného Stvořitele,
ale i to, že je důvěrně zapojen do dění člověka. Ale aby se tohle
vědomí proměnilo v oddanou službu Hašem, musí mít člověk vlastnost
„hakarat hatov“. Pouze díky vděčnosti, uznání nekonečné dobroty, které se nám
od Hospodina neustále dostává, můžeme zažít opravdovou „ahavat Hašem“-
Boží lásku a nechat se jí inspirovat ke službě Jemu.
Talmudické mudrování má určité logické pomůcky. Jednou z nich je:
tím spíše. A to tu platí bohatě. Kdyby měl být podle Rašiho Mojžíš vděčný
neživým živlům, tím spíše, nebo o co víc, by měl být vděčný lidem – tady
konkrétně svému bratrovi - a o co
ještě víc Hospodinu. A to nám zrovna moc dobře nejde, nebo na to
zapomínáme. Když se vyšvihneme, tak už to spíš bereme jako výsledek naší
vlastní úžasnosti a tolik důležitá hakarat hatov = vděčnost se nám vzdaluje. Když nám někdo
pomohl, je to připomínka, že nejsme na světě sami, že druhé lidi
potřebujeme. A že jim máme být vděčni a ne je přehlížet, když už je
nepotřebujeme. Stalin takové lidi dokonce nechával likvidovat, o takové
připomínky nestál. To je ten absolutně negativní extrém. Na druhou stranu,
kdy jsme někomu pořádně, třeba i po letech poděkovali, když si uvědomíme,
jak milá a potřebná byla jeho pomoc. Já se třeba při každé možné
příležitosti zmiňuji o rabínu Pečaričovi, který pro mě byl ten
nejdůležitější člověk na mé duchovní cestě. To on mě naučil milovat Tóru a její
moudrost. Stejně tak jsem ohromně vděčný liberecké obci, která mě přijala, dala
mi jako konvertitovi šanci a brala se za mě, když to bylo třeba. Děkuji.
A na závěr
jeden příběh, který se týká právě hakarat hatov = vděčnosti. Jednou se
rabín Elazar Menachem Šach spojil s rabínem Chizkijou Katzbergem,
mašgiachem ješivy v Bnei Brak, a řekl mu: „Ve tvé ješivě je
bachur jménem Dovy Taplin. Byl bych rád, kdybys mu zajistil každodenní studium,
doučování s někým hodně pokročilým, který by Dovymu pomohl pokročit ve studiu.
Tomu vyučujícímu studentovi za to zaplatím. Prosím, přijď za mnou každý
měsíc na roš chodeš a já ti pro něj předám odměnu.
Při jednom
roš chodeš se stalo, že někdo u dveří bytu rava Šacha řekl rabínovi
Katzbergovi, že je roš ješiva uprostřed důležitého setkání a nikdo ho nemá
rušit. Rabín Katzberg tedy odešel. Později, když se o tom rav Šach
dozvěděl, velice ho to zamrzelo a rozrušilo. „Je mi to moc líto“, řekl roš
ješiva rabínovi Katzbergovi. „Jak bych ti to mohl vynahradit?“
Rabín
Katzberg si myslel, že by to mohla být dobrá příležitost k položení
otázky: „Mohl by mi roš ješiva sdělit, proč jsi vybral zrovna toho bachura, aby
se učil s tak výbornou pomocí?“
Rav
Šach odpověděl: „Nechtěl jsem o tom mluvit, ale dobře. Aspoň ti tak mohu
vynahradit to, co se ti stalo o roš chodeš. To je ten příběh: Když jsem já
byl za první světové války bachurem, snášel jsem ohromná strádání. Byl
jsem úplně sám a ve Slutzku jsem se ve dne v noci učil v beit
midraš. Neživil jsem se prakticky ničím jiným než chlebem a vodou a spal
jsem na lavici v beit midraš. Měl jsem jedinou košili, kterou jsem si
jednou týdně vypral, abych tak uctil šabat.
Jednoho dne ke mně přistoupila židovská žena a řekla: „Nemohla
jsem si nevšimnout, že máš roztrhanou košili. Neměl by sis tu košili vyměnit?“
„Nemám
jinou košili“, odpověděl jsem.
„Žena
se brzy vrátila se dvěma košilemi, které jsem si mohl nechat“. Rav Šach
pokračoval: „Po tak tragické druhé světové válce jsem se snažil zjistit, co se
stalo s touto ženou a její rodinou. Dozvěděl jsem se, že celá rodina
byla zabita, kromě jediného vnuka, Dovyho Taplina. Pomáhám mu pokročit v učení
a je to můj způsob, jak vyjádřit hakarat hatov za to, co pro mě
udělala jeho babička.“
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire