Avi: Parašat Tecave (Šemot 27,20 – 30,10)

   Paraša Tecave navazuje na minulou parašu Truma, která mluvila o budováni toho přenosného Chrámu – Miškanu.  Dnes to bude o kněžích – kohanim. Jak už bylo řečeno, Chrám už dnes nestojí, kněží v nich neslouží. Ale protože celému tématu je věnováno desetkrát tolik veršů než celému stvoření světa, moudří v nich vždycky hledali symbolický význam, platný i dnes.

   O obětech, které byly předkládány v Chrámu, v dnešní paraše čteme: „Veze hadavar ašer taase“ = „Toto pak s nimi udělej“ (Šemot 29,1). A rabi Bechaje píše: Proč se tu používá slovo „davar“ („věc“)? Má nám to ukázat, že po zničení Chrámu, když už nebylo možné přinášet oběti, by místo nich mohl Bůh přijmout slova modlitby. Slovo „davar“ má totiž stejný slovní kořen jako slovo „dibur“ – mluvená slova modlitby, která dnes nahrazují ty dávné oběti.

  Ve sbírce midrašů Cena Urena se krásně vykládají i další věci. Na náprsníku velekněze bylo umístěno dvanáct drahých kamenů. Každý byl jiného druhu a každý z nich představoval jeden kmen Izraele a byl reakcí na jejich chování v důležitých okamžicích. Nikdo z nás dopředu neví, jaký okamžik bude pro nás klíčový, abychom se v něm zachovali opravdu dobře, protože třeba právě tak si nás budou pamatovat ti, co přijdou po nás. Ta stopa po nás zkamení do pěkného nebo odporného kamene. Proto je tak důležitá stálost ve službě a zodpovědnost. My z Chrámu známe většinou jen povinnosti velekněze – kohen gadol. Jakým způsobem on se připravoval například na Jom kipur, Den smíření. Jakým způsobem se očišťoval pro tuto jedinečnou službu a stejně se mohlo stát, že se během noci nevědomky znečistil a muset být nahrazen prvním nebo druhým náhradníkem. Musela tu panovat neuvěřitelná zodpovědnost. Ti lidé raději ani nespali. Trochu mi to připomíná kosmonauty a jejich případné náhradníky před startem kosmické mise.

  Příliš se přitom nepamatuje na ty běžné kohanim - kněze, kteří tam také vykonávali svou běžnou službu. Měli přísně dané instrukce a museli dbát na svoji duchovní čistotu. Střídali se ve svých službách na směny, všechno muselo vždycky dokonale fungovat. A midraše se zamýšlejí nad jejich fyzickou a zdravotní kondicí. V létě v zimě vykonávali svoji službu naboso, v jedné košili. Často se ponořovali během jejich služeb do studené vody. A byli fit. To, co je dneska módní záležitostí- otužilost, otužování, to byl jejich denní chleba. I u nás v Hrádku znám ženy statečné, které i v zimě směřují k vodní nádrži Kristýna, v batohu sekeru, aby si v ledu vysekaly díru a mohly se občerstvit v třeskutě studené vodě… Nevědomky tak napodobují naše kohanim - všechna čest, kam se hrabu.

  V dnešní covidové době je to dobrá inspirace, jak se stát odolnějším. A to fyzicky i duševně. Dalším takovým činem by mohlo být i takové vyladění, kterým bylo pro Levíty čtení žalmů. Dnes bijí na poplach všichni psychologové a psychiatři, že se lidé v nové, nezvyklé situaci hroutí, protože se bortí jejich jistoty a nejsou si jistí co bude dál. Jak tedy na to šli Levíté? Každý den týdne četli jiný žalm.

  Prvního dne četli žalm 24: „ladonaj haarec umloa“ = „Hospodinova je země se vším, co je na ní…“ – protože země byla stvořena prvního dne.

  Druhý den přednesli 48. žalm: „Šir mizmor livnej Korach“ = „Píseň chvály pro syny Koracha“- protože to byli Levíté, kteří byli od ostatních Izraelců odděleni Bohem, stejně tak, jako druhý den stvoření Bůh oddělil vodu Země od vod nebeských, které jsou k Němu blíž.

  Třetí den v týdnu řekli žalm 82: „bekerev elohim jišpot“ = „vykoná soud mezi soudci“ – protože třetího dne Bůh stvořil ovoce, kterým bude soudit člověka, ovoce, které bude jíst a které způsobí jeho vyhnání z Edenu.

  Čtvrtého dne v týdnu řekli žalm 94: „el nekomot adonaj“ = „Hospodin kraluje“ – protože trestá ty, kdo uctívají slunce a měsíc, které byly stvořeny v tomto dni.

  Pátého dne v týdnu říkali žalm 81: „harninu  lelohim uzenu“ = „Plesejte  Bohu, naší síle.“ V tomto žalmu je Bůh nazýván „hamaalcha meerec micrajim“ = „ten, který tě vyvedl z egyptské země“ (verš 11), z rukou faraona. Faraon je přirovnávám k velké rybě, která byla stvořena pátý den.

  Šestý den v týdnu říkali žalm 93: „adonaj malach geut laveš“ = „Hospodin kraluje! Oděl se důstojností“ – jako člověk, který byl stvořen šestého dne k Božímu obrazu. Když je člověk spravedlivý, vládne nad všemi stvořeními světa.

  O šabatu říkali Levíté nám dobře známý žalm 92: „Mizmor šir lejom hašabat“ = „Píseň ke dni odpočinku. Bůh o šabatu odpočívá a my bychom si taky měl odpočinout.

  Takže to byl takový návrh podle midraše. Schválně zkusme to, nalaďme se každý den toho příštího týdne příslušným žalmem, případně zkuste i studenou, nebo chladnější sprchu. A o příštím šábesu si povíme, jestli se i přes tu nekončící pandemii necítíme přece jen líp.