V našich dvou spojených parašách Tazria a Mecora se stále pohybujeme ve III. Knize Mojžíšově, knize Vajikra. Té se taky říká Torat kohanim, učení pro kněze v Chrámu. Už jsme mnohokrát mluvili i o caraat, které je zjednodušeně pojmenováno jako malomocenství. Ale šlo o duchovní trest za lašon ha-ra - zlý, pomlouvačný jazyk, který se projevoval tím, že kůže takového mecory, pomlouvače, byla hodně viditelně postižena.
Vzpomněl jsem si při té příležitosti na film, který na mě v minulosti,
v dětství, hodně zapůsobil. Jmenoval se „Až přijde kocour“. Natočil ho
režisér Vojtěch Jasný v roce 1963. Byla to taková satira. Do
poklidného městečka přijedou cirkusoví umělci ( Werich, Vášáryová ) a přivezou
s sebou kocoura, který musí mít oči zakryté černými brýlemi. Jeho pohled
totiž způsobuje zbarvení lidí podle jejich charakteru: zamilovaní červeně,
nevěrní žlutě, pokrytci fialově a podvodníci a nepoctivci šedě. Ve městečku to způsobí poprask, dospělí
se snaží kocoura chytit, děti ho ale nedají.
Mecora byl takovým „kocouřím“ pohledem
označkovaný hříšník, který se provinil lašon ha-ra. Tomu se nedalo
uniknout, caraat ho pěkně „vymaloval, vybarvil“. A tak, pokud se zase
chtěl takový člověk zařadit do společnosti synů Izraele, byl vypracován
systém jeho očištění. Nebyl až tak jednoduchý. Kromě izolace, očišťování a
obětí, čteme taky to, že: „…si oholí všechny vlasy na hlavě, bradě, obočí,
všechny chloupky si oholí…“(14,8) A midraš Cena Urena vysvětluje, proč
se to dělo. Vlasy jsou brány jako ozdoba těla. Mecoru to mělo vést
k tomu, aby se už nechoval povýšenecky a dobře si rozmyslel, jak bude
příště mluvit o ostatních. Škoda, že to dnes tak jednoduše nefunguje. I dnes
někteří lidé lžou, ani poledne nedrží… A čím větší potentát, tím spíš ho ani
pravomocný rozsudek soudu nepřinutí, aby se jednoduše za své výroky aspoň
omluvil. Co už s tím naděláme. Přesto si myslím, že i dnes by takový
člověk měl být taky v určité společenské izolaci a mělo by se na něj
pohlížet jako na malomocného. Jeho lži jsou totiž jako nakažlivá choroba,
před kterou je třeba se mít na pozoru. Když někdo setrvává v tom svém
povýšeneckém postoji, je třeba dát najevo, že ty císařovy nové šaty jsou ničím -
nebo spíš jenom odporným caraat – malomocenstvím. Jinak by se nám to
totiž mohlo stát běžnou normou. Naši moudří ale považovali pomluvu za hřích,
srovnatelný s vraždou. Měli bychom ho tedy brát vážně a nepodceňovat jeho
zákeřný vliv.
Stává
se, že ten mecora dnešní doby taky nehledí na své chyby, ale nejraději
by toho kocoura veřejné služby zlikvidoval. Ale to je od něj marný boj. Pořád
tu jsou ty děti, které mají nezkažený pohled na pravdu a hodlají kocoura
bránit. A taky pořád platí, že používat nepravdy je stále stejný hřích,
zasluhující si caraat.
Jak
z toho ven, je nějaká cesta pro takového zatvrzelého lháře? Je, ale je to
samozřejmě i na něm. Pokud se nehodlá změnit, jednou se na něj prostě
bude vzpomínat právě jen tak, jak si o to svým chováním řekl.
V dnešní paraše máme symbolicky i určitý příslib.
V jednom verši se píše: „Přijdete-li do země Kenaán, kterou vám dám do
držení, budu postihovat ranou malomocenství i domy v zemi, kterou budete
mít ve vlastnictví.“ (Vajikra 14,34) Co to znamená? Nesmím si
myslet, že to, čeho jsem poctivě dosáhl, co jsem získal vlastním úsilím, nemůže
skončit i tak, že se objeví caraat. Díky tomu, že jsem se ve svém
postavení zpronevěřil, choval se nadutě a nad ostatní se povyšoval, urážel
je a lhal o nich. To je zlá věc a dehonestuje všechno, co jsem předtím
dělal a čeho jsem dosáhl. Může to být neslavný konec. Ale dotyčný s tak
postiženým domem má jít za knězem a řídit se jeho pokyny. Má ten dům vyklidit,
vyčistit, vyškrábat a třeba i celé kameny vyhodit a vyměnit. Raši to vysvětluje
tak, že to Bůh udělal proto, aby v těch rozebraných zdech nalezli Izraelci
poklady, které tam předtím Emorejci před nimi ukryli. Jen ten, kdo je ochotný
na sobě tak zapracovat, udělat si v sobě takový důkladný pořádek, může
v sobě najít ten ohromný poklad pokory a čistého vztahu k Bohu i k
lidem.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire