Avi: Parašat Emor (Vajikra 2,1 – 24,23)

  Ve III. knize Mojžíšově, Sefer Vajikra, se můžeme dočíst o Boží výzvě. Ta nás zavazuje ke zvláštnímu vztahu ke kohenům, ke kněžskému rodu, který sloužil v jeruzalémském Chrámu. Máme koheny posvěcovat, mít je za svaté.  Píše se tam: „Proto ho (kohena) drž za svatého, jelikož obětuje chléb tvého Boha, a budiž ti svatý, jelikož svatý jsem já, Hospodin!“ (Vajikra 21,8) Rema, krakovský rabín a známý halachický autor, Moše ben Israel Isserles, k tomu uvádí: „Je zakázáno využívat kohena (tj. využívat jeho služby, jeho práce) dokonce i dnes, protože to je srovnatelné s nezákonným používáním „hekdeš“ (vlastnictví Chrámu). (Šulchan Aruch 128,45). A Chofec Chajim k tomu v díle Mišna Berura (174) dodává: „proto Tóra říká: „Posvětíš ho…“

  Dnes neexistuje Chrám, je dávno srovnaný se zemí. Ale je nám taky řečeno, že jsme národem kněží, svatým společenstvím. Určitě ten požadavek platí na naše vztahy obecně a to nejen v rámci židovských komunit. Máme prostě druhého člověka upřímně ctít a nijak ho nezneužívat, protože každý má v očích Božích nesmírnou hodnotu.

  Dnes bych to chtěl ilustrovat na dvou příbězích, které se vypráví o panu Marguliesovi. Ten, když v Americe zemřel, tak mu přišel na pohřeb jeho španělsky mluvící soused. A jeho dcera, která uměla anglicky, vysvětlila pozůstalým, proč její otec chtěl přijít na pohřeb a vyjádřit jim svou soustrast. Říkala: „Před nedávnem jsme byli vykradeni. Přijela policie, posbírala informace a sepsala zprávu. Ani náznakem nám neprojevila nějaký soucit. Bylo to všechno tak odcizené - stejně jako naše věci. Pak přišel pan Margulies a očividně rozrušený s námi spoluprožíval tu naši situaci a naše ztráty. Můj otec si tohoto projevu soucitu moc vážil a nikdy na něj nezapomněl…“

  To je ten širší projev toho, že je pro nás každý člověk vzácný, se všemi jeho trampotami. Někdy stačí trochu ohleduplnosti a porozumění a hned je na světě líp. A teď ještě jedna historka o tomhle panu Marguliesovi, tentokrát z války a týkající se přímo kohena, čili toho dnešního verše.

  Ten příběh se odehrál během posledních let druhé světové války. A místem, kde se odehrával, byl nechvalně známý koncentrační tábor Buchenwald. Eliezer Cadok Margulies byl jedním z „mazáků“, pamětníků toho tábora, protože tam byl od začátku války. Že tam pan Margulies přežil tak dlouho v tak nelidských podmínkách, to byl prostě stejný zázrak jako třeba mana nebo křepelky na poušti. Němci ho přidělili na práci v lomu a on jako zázrakem dokázal každý den splnit předepsanou normu vytěženého kamene. Zdálo se, že Němci měli k panu Marguliesovi, který byl klidný, sebevědomý, laskavý a ohleduplný jak k Židům, tak i k ostatním, jakousi zdráhavou úctu – nepřiznaný respekt.

  Jednoho dne dorazil do tábora transport maďarských Židů. Mezi nimi si pan Margulies všiml chasidského bachura, žáčka ješivy. Tento klučík vypadal hodně hubeně a křehce. Pan Margulies si hned uvědomil, že tento chlapec je hlavním kandidátem na okamžitou smrt rukou nacistů jako „zbytečný, vychrtlý Žid.“ Pan Margulies přistoupil k veliteli a řekl: „Byl bych schopen v lomu dosáhnout ještě lepších výsledků, kdybych měl pomocníka. Chtěl bych požádat, aby se mým pomocníkem stal chlapec, David Katz, který dorazil s nejnovějším transportem.“ – A stalo se, že mu velitel vyhověl.

  Několik dní šlo všechno dobře. Namáhavou práci panu Marguliesovi David usnadnil nejen fyzickou pomocí, ale taky díky povznášejícím hovorům mezi nimi. Jednoho dne se David zmínil, že je kohen. Pan Margulies byl ohromen. „Kohen? To jsem neměl tušení! Nemůžu tě nechat, abys mi v té otrocké práci pomáhal! Halacha to zakazuje!“

  David byl z té reakce zaskočený taky. „Nemůžu pro tebe pracovat? Ale tohle je moje nejlepší šance, jak zůstat naživu! Když přestanu, Němci řeknou, že jsem k ničemu…“ Jako uklidňující gesto položil pan Margulies ruku na bachurovo rameno. „Neboj se, Davide, ani by mě nenapadlo udělat něco, co by mohlo tvou situaci zhoršit. Zůstaneš tu se mnou. Když se nebude nikdo dívat, budu dělat práci za nás oba a budeš mi dělat společnost. Když nás někdo přijde zkontrolovat, popadneš nástroj a pustíš se do práce. A tak to taky udělali. A tohle jejich partnerství vydrželo až do konce války. Potom se jejich cesty rozešly a po mnoho let ani jeden nevěděl, co se stalo s tím druhým.

  O třicet let později přijal pan Margulies, který nyní bydlel ve Washington Heights, telefonát. Rabín Katz z Williamsburgu ho chtěl navštívit. Pan Margulies si nedovedl představit, proč by ho chtěl nějaký chasidský rebe navštívit. Ale volajícímu řekl, že je vítán a ať přijde. A poprosil svou ženu, aby připravila nějaké pohoštění. Později toho večera zaklepal na dveře Marguliesových chasid královského zjevu. Byl to rabín David Katz, nyní roš ješiva a autor mnoha knih. „Mnoho let jsem po vás pátral, pane Margulie. Nedávno jsem se dozvěděl, že patříte ke kehile tady ve Washington Heights a podařilo se mi vás najít. Přišel jsem vám říci: děkuji, děkuji, děkuji za záchranu mého života a darovat vám knihu, kterou jsem napsal, jako hakarat hatov – projev vděčnosti, kterou k vám cítím.“

  Teprve teď se rodina pana Marguliese dozvěděla o tom, co udělal za války, aby zachránil život židovského kluka – kohena – a s jakou velkou obětí naplnil tuto micvu.